BtCh I: Prolog

I was born amidst the purple waterfalls.
I was weak, yet not unblessed.
Dead to the world.  Alive for the journey.
One night I dreamt a white rose withering,
a newborn drowning lifetime loneliness.
I dreamt all my future. Relived my past.
And witnessed the beauty of the beast

Where have all the feelings gone?
Why has all the laughter ceased?

Why am I loved only when I’m gone?
Gone back in time to bless the child

How can I ever feel again?
Given the chance would I return?

Why am I loved only when I’m gone?
Gone back in time to bless the child
Think of me long enough to make a memory
Come bless the child one more time

I’ve never felt so alone in my life
As I drank from a cup which was counting my time
There’s a poison drop in this cup of Man
To drink it is to follow the left hand path

Where have all the feelings gone?
Why is the deadliest sin – to love as I loved you?
Now unblessed, homesick in time,
soon to be freed from care, from human pain.
My tale is the most bitter truth:
Time pays us but with earth dust, and a dark, silent grave.
Remember, my child: Without innocence the cross is only iron,
hope is only an illusion  and Ocean Soul’s nothing but a name…

The Child bless thee keep thee forever

Nightwish

 

Bradavice 2. května 1998

„Celou dnešní dlouhou noc tady sedím,“ promluvil Voldemort hlasem sotva silnějším než šepot, „a na samotném prahu vítězství přemýšlím, neustále přemýšlím o tom, proč bezová hůlka odmítá být tím, čím by být měla, proč odmítá sloužit tak, jak podle legend svému právoplatnému majiteli musí sloužit… A myslím, že jsem našel odpověď.“

Snape mlčel.

„Možná už ji znáš i ty? Jsi koneckonců chytrý, Severusi. Byl jsi mi dobrým a věrným služebníkem a lituji toho, co se musí stát.“

„Můj pane –“

„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, Severusi, protože nejsem jejím skutečným pánem. Patří vždy tomu kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. Albuse Brumbála jsi zabil ty, Severusi. Dokud zůstáváš naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje.“

Snape vypadal ještě bledší než obvykle, nic však neříkal.

„Mlčíš. Sám tedy uznáváš, že jiná možnost neexistuje,“ pokračoval Voldemort. „Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera.“

A Voldemort opsal bezovou hůlkou ve vzduchu rozmáchlý oblouk. Vzduchem prolétla klec s hadem, a než stačil Snape udělat cokoli jiného než vykřiknout, vězel v ní hlavou i rameny a Voldemort promluvil hadím jazykem.

„Zabij.“

Hermiona uslyšela příšerný výkřik a po chvíli dutou ránu, jak tělo dopadlo na prkennou podlahu.

„Lituji,“ utrousil chladně Voldemort.

Pak už slyšeli jen odcházející kroky. Hermiona chtěla něco dělat, musela něco dělat. Byla však neschopna pohybu. Byl to sen, nebo skutečnost? Harry vedle ní stál a vypadal také jako zkamenělý.

„Harry!“ vydechla, věděla, že teď je to na něm. Harry však už namířil hůlkou na bednu, která je oddělovala od umírajícího muže. Bedna se nehlučně zvedla několik centimetrů nad podlahu a odsunula se stranou a Harry se co nejtišeji vytáhl nahoru do místnosti. Hermiona jej mlčky následovala.

Harry přistoupil ke krvácejícímu muži, shodil ze sebe neviditelný plášť a po chvíli váhání se k němu sklonil. Snape ho chytil zpředu za hábit a přitáhl si ho blíž.

Z hrdla se mu vydral úděsný, skřípavě klokotavý vzdech.

„Vezměte si … to… Podívejte se… na to…“

Ze Snapeova těla unikalo něco víc než jen krev. Stříbřitě modrá vlákna mu tryskala z úst, z uší i z očí. Harry vypadal zmateně, vypadalo to, že neví, co si s nimi počít.

Hermiona mu do roztřesené ruky strčila lahvičku, kterou vyčarovala. Harry do ní hůlkou nabíral stříbřitou substanci. Když byla lavička plná až po hrdlo a Snape vypadal, že v něm už nezbývá ani kapka krve, ruka, jíž držel Harryho hábit, povolila.

„Podívejte se … na … mne…“ zašeptal a zavřel oči. Ruka těžce dopadla na podlahu. Snapeův dech slábnul, byl již téměř neznatelný.

Hermiona si klekla vedle Harryho.

„Běž,“ zašeptala naléhavě, „udělej, co ti říká. Tady se už nedá nic dělat.“

Harry odběhl. Hermioně se po tvářích začaly koulet slzy. Tohoto muže nenáviděla. Na druhou stranu věděla, že by bez něj nebyla naživu.

„Žij,“ šeptala, „musíš žít“. Slzy dopadaly na Snapeovu tvář, na hrdlo, na ránu po Naginiho zubech. Hermiona si všimla, že rána přestala krvácet. Připisovala to tomu, že Snape už ztratil všechnu krev, že je mrtvý. Dech nebyl znát, tvář byla mrtvolně bledá ale klidná, oči měl zavřené. Vypadal, jako by spal.

Jak dlouho vedle něj nehybně seděla, nevnímala. Chytila jej za ruku, byla studená, nepřipadala jí však jako ruka mrtvého. Naklonila se k němu. Zdá se jí to, nebo opravdu slabě dýchá?

„Elevatio corpi,“ mávla hůlkou. Tělo Snapea se zvedlo a Hermiona se spolu s ním vydala na cestu ke hradu.

 

Další kapitola

1,117 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí