Kapitola šestá – Podivné lektvary

Když se Harry nazítří brzy ráno vyklonil z otevřeného okna ložnice, usoudil, že je čeká dusný den. Počasí na samotném počátku září se zatím projevovalo jako notně praštěné. Mohutně zívl a otočil se zpátky k postelím. Jeho spolužáci včetně Rona ještě spokojeně vyspávali a Harry jim to klidné spaní začínal pořádně závidět. Jeho samotného vytrhla ze spánku další noční můra.

Zamračeně si přejel rukou po čele. Jizva ho mírně svědila, nebylo to ale nic neobvyklého. Šel se převléknout a mrkl při tom na rozvrh.

První dvouhodinovka lektvarů. No, skvělý, pomyslel si cynicky.

Zatím si však vzal sebou jen věci na obranu, včetně zaschlého eseje. Čtyři pergameny o všech třech zakázaných kletbách založil do učebnice a vydal se dolů po schodech. Samotného ho udivilo, že bez nějakého velkého přemýšlení, toho včera sepsal tolik. Nevěděl, kterou z nich si vybrat, tak je tam dal všechny. To byla určitě lepší varianta, než nesepsat skoro nic.

*

Na snídani dorazil mezi prvními. Zatím bylo ve Velké síni jen několik snaživých prváků, prefekti jednotlivých kolejí a u zmijozelského stolu se střetl s očima Angely. Vypadala nějak unaveně, ale když spatřila Harryho, vykouzlila na tváři jemný úsměv, který jí s chutí oplatil.

Harry si kecnul ke stolu a naložil si na talíř velkou porci topinek a uzenek. U profesorského stolu koutkem oka postřehl jedinou sedící postavu a nenápadně se tam zadíval.

Byla to Shiernová. Popíjela kávu a dívala se někam do vzduchu, jako by byla někde úplně jinde.

Zanedlouho se to v Síni začínalo jako obvykle hemžit černými hábity. Ron dorazil zároveň s Hermionou. Harry k nim zvedl hlavu a hned poznal, že se něco stalo.

Hermiona byla nějaká pobledlá a měla pevně sevřené rty, zato Ron byl celý rudý a neustále těkal očima všude možně jen ne na jejich kamarádku.

Harry si je oba pozorně prohlédl, odložil sklenici a založil si ruce na hrudi.

„Vy jste se zase pohádali?“ zeptal se zpříma.

Hermiona sebou škubla a Ron zrudl ještě víc.

„Ne, proč,“ zavrtěla hlavou Hermiona a začala se věnovat snídani.

„Vůbec ne, co tě to zas napadlo,“ podpořil ji Ron a natáhl se pro čaj.

Harry si všiml, jak se mu třese ruka, ale neřekl raději nic.

*

O dvacet minut později už byl usazený ve třídě spolu s ostatními a čekali na Shiernovou. Angela před ním si popaměti splétala dlouhý cop, Malfoy zíral do prázdna s nohama na lavici a Harry si podpíral unaveně bradu.

Z hodiny uběhlo deset minut a profesorka nikde. Studenti se začali mezi sebou dohadovat, jestli se něco nestalo, ale o chvíli později už Shiernová svižně nakráčela před katedru. Třída ztichla.

Usmívala se sice, ale Harry si všiml zvláštního smutného výrazu, který měla v očích.

„Dobré ráno,“ oslovila je Shiernová. „Omlouvám se za zpoždění, ale musela jsem si něco zařídit… Tak, máte pro mě úkoly?“

Třída nadzvedla popsané pergameny.

„Výborně,“ Shiernová vytáhla z kapsy hůlku a mávnutím si je všechny naložila do náruče.

Hromádku srovnala a založila do složky.

„Podívám se na ně a buď vám je vrátím zítra, nebo až příští týden.“

Poté vytáhla štos jiných pergamenů a rázným švihnutím je rozdala. Před každým studentem přistály tři listy.

„Jelikož jsme si včera všechno pěkně zopakovali, nachystala jsem si pro vás malý test…“

Třída zahučela údivem a prvními protesty.

„Je pro vás až příliš jednoduchý,“ zvýšila hlas Shiernová a trochu se zamračila. „A jelikož jste si vybrali těžké obory, nehlášené písemky nebudou nic neobvyklého.“

Někteří studenti se snažili ještě něco namítnout, ale profesorka je rázně zarazila.

„Máte na to dvacet minut, tak raději začněte.“

Třída konečně ztichla a všichni se poslušně sklonili nad papíry.

*

Po celkem náročné dvouhodinovce obrany čekalo Harryho něco mnohem horšího než nečekaný test. Silou vůle se musel donutit následovat Hermionu a doloudat se do Snapeovy podzemní učebny. Jediné, co ho trochu utěšovalo, bylo to, že je měli zase se Zmijozelem. Tudíž i s Angelou.

Znechuceně se usadil úplně vzadu do lavice vedle Hermiony a už předem se snažil uklidnit a obrnit proti případné – tedy spíš skoro jisté – buzeraci. Ani si přitom nevšiml Angely, která rovněž mířila k zadním místům.

Zaregistroval ji až tehdy, když se ozvala hlasitá rána a k jeho lavici se dokutálela lahvička inkoustu. Netušil, jak se to stalo, ale Angela nejdřív pohrdavě pohlédla na Pansy Parkinsonovou a až pak se sklonila k rozsypaným věcem na zemi.

Harry nezaváhal, vstal ze židle a dřepl vedle ní. Angela překvapeně zvedla hlavu. Harry se mírně usmíval a podával jí učebnice. Trochu se mu přitom chvěly ruce. Angele přejel přes tvář zvláštní výraz, ale pro knížky se natáhla. Dívali se navzájem do očí a jejich prsty se krátce dotkly. Angela rychle ucukla a podívala se jinam.

„Díky,“ řekla tiše.

„Nemáš za co,“ odvětil.

Pak oba naráz vstali a usadili se na svá místa.

Až teď postřehli, že na ně zírají skoro všichni ve třídě. Harry nepatrně zrudl, ale Angela se nedala: „Co je?“ vyštěkla nevrle.

Skupinka dívek kolem Pansy Parkinsonové se od nich odvrátila a začala si něco špitat. Hermiona se na ně dívala trochu udiveně a Malfoy Harryho upřeně pozoroval. Odvrátil se až ve chvíli, kdy do třídy vešel Snape s ještě víc nabroušeným výrazem než obvykle.

Ve sklepení se rozhostilo hrobové ticho.

„Nastoupili jste do šestého ročníku a tomu by měly odpovídat i vaše znalosti,“ začal Snape nebezpečným hlasem. „Přes mé předpoklady, že zkoušky NKÚ tuto třídu značně pročistí, se sem po intervenci ředitele školy bohužel dostali i studenti s nižším hodnocením než vynikající… Nic jiného jsem ostatně ani neočekával.“

Zmijozelští, kromě Malfoye a Angely, se na moment významně otočili na Harryho s úsměšky na rtech.

Harry zaťal nehty do dlaní a obezřetně Snapea sledoval.

„To ovšem neznamená, že na všechny z vás nebudu klást stejné nároky,“ syčel dál bradavický netopýr. „Dnešní dvouhodinovku máte na zhotovení lektvaru neviditelnosti, což je pro vás opakování. Kde jsou přísady, to víte a předpokládám, že žádné návody nepotřebujete.“

Zmijozel se začal ošívat a Nebelvír sborově zasténal.

„Na konci hodiny mi odevzdáte výsledky své práce a budu je hodnotit stejně přísně jako by se jednalo o zkoušky, takže raději začněte,“ zarazil je chladně Snape.

*

Harry byl asi v polovině přípravy lektvaru, který před ním nafialověle bublal. Věnoval však víc pozornosti zádům a vlasům Angely, než kouřící směsi. Chystal se do něj bezmyšlenkovitě nalít odvar z pelyňku, když se zprava ozvala šeptem Hermiona.

„Chybí ti tam kopřivník, Harry.“

Na poslední chvíli se zarazil a uvědomil si, že má pravdu. Vývar položil a vhodil do kotlíku rozdrcený kopřivník, ale na Hermionu se raději ani nepodíval.

„Pottere! Přesuňte si kotlík o dvě lavice dopředu na místo Finnigana!“ ozval se Snapeův rozkazovačný hlas.

„Ale proč, pane…“ snažil se dotčeně ohradit Harry.

Snape ho však přerušil: „Řekl jsem, abyste si přesedl,“ ucedil ledově.

Harry zaťal zuby, sesbíral si věci, kouzlem kotlík nadnesl a mlčky se usadil na nové místo. Teď měl přímo před sebou Malfoye a Angelu za sebou. Malfoy se na něj chvíli posměšně šklebil, ale pak se beze slova obrátil dopředu.

„Uvidíme, jak vám to půjde bez horoucí nápovědy třídní šprtky,“ uvedl Snape konečně důvod přesazení.

Zmijozelští se zachechtali. Harry mlčel a snažil se, co nejvíc soustředit na svůj lektvar. Pomalu se přibližoval konec hodiny, Snape plachtil po třídě a s úšklebkem komentoval ubohé výtvory. Harry si byl skoro jistý, že dal do kotlíku všechno, ale stále ho něco znervózňovalo a vytrhávalo ze soustředění.

Hlavně si uvědomoval, jak ho Snape neustále bedlivě pozoruje, jako by ho kontroloval. Ale také cítil zvláštní mravenčení vzadu na krku.

Snape se přiblížil k jeho lavici a naklonil svůj hákovitý nos nad kotlík. Harry se snažil klidně dýchat a nevrle Snapea sledoval. Profesor chvíli poulil do kotlíku oči, jako by mu došla řeč, ale pak se k Harryho zděšení spokojeně ušklíbl.

„Ale, ale, Pottere. Předpokládal jsem, že když jste NKÚ zázračně zvládl nad očekávání, tak už jste se něco naučil,“ protáhl posměšně.

Zmijozelští se s pochechtáváním otočili, aby jim nic neuniklo.

„Že by přece jen protekce?“ pokračoval Snape jízlivě.

Harry mlčel a čekal, co z něj zase vyleze.

„Takže, podívejte se znovu na svůj lektvar a řekněte mi, co je v něm špatně,“ založil si ruce za zády a čekal stejně jako zbytek třídy.

Harry mu bez mrknutí zíral do švábovitých očí a usilovně se snažil vzpomenout si, na co zapomněl. Mravenčení vzadu na krku zesílilo.

Snapeovi se stáhly oči to jízlivých štěrbinek a pravděpodobně už v duchu počítal, kolik bodů mu zase strhne, když se Harrymu v hlavě ozval hlas Angely.

Ještě tam nemáš šípkový květ. Nestihl jsi to.

Harry překvapeně ztuhl, ale ovládl se, aby se neohlédl. Rozhodl se, že to riskne.

„Už jsem si vzpomněl, pane,“ oznámil hlasitě.

„Opravdu?“ protáhl Snape. „Vy taky někdy myslíte?“

Zmijozel dostal záchvat smíchu, ale Harry na to nereagoval a pokračoval: „Nestihl jsem tam přidat šípkový květ. Zrovna jsem se k tomu chystal, když jste přišel,“ osvětlil Harry, a měl co dělat, aby se přitom neusmíval.

Snape zvedl překvapeně obočí a chvíli nevěděl, co na to říct. Prohlédl nejbližší Harryho okolí, ale nenašel nikoho, koho by mohl obvinit z napovídání.

Pak se ovládl a ohrnul nespokojeně ret: „Skvěle, Pottere. Takže jste nám konečně podal důkaz, že někdy používáte to, co nosíte v té své namyšlené hlavě. Příště si vzpomeňte dřív.“

Prudce se otočil a s povlávajícím hábitem odplachtil ke katedře.

Dokud byl k němu Snape zády, Harry se rychle otočil. Jeho pohled se střetl s očima Angely. Usmála se na něj, a pak se zase rychle sklonila ke své práci. Harry ji ještě moment udiveně pozoroval, než se odvrátil.

Její chování mu vážně začínalo vrtat hlavou. A jak to vůbec dokázala, že k němu mluvila jen v myšlenkách?

879 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí