Fides, Agape, Fortis, Veritas
Duše, černá díra, oko všehomíra.
Sejdi po schodišti do hlubin, kde pramen prýští.
Najdi klíč od vědění. Zkus to, nic to není.
Víš to, jen to nevíš. Hledej, pak už nepolevíš.
Poznej sebe, a tak se dotkneš nebe.
Totiž, abys mohl projít branou do kamene vytesanou
Čaruj.
Čaruj, čaruj, bratře čaruj
Jen ty jsi ten, kdo svůj svět vidí,kdo miluje, nebo nenávidí.
Tak sám si vyber, kam patříš.
Napij se, bratře, napij se z číše, zastav čas a poslouchej tiše.
Chtěj a jednou Cestu spatříš.
Čaruj.
V duši dřímá síla, princip Veledíla.
Tajná zpráva o Tom, kdo nám ji dává.
A my spíme, i když bdíme, tudíž ji neslyšíme.
V díle sjednocení, kde je Vše a kde Nic není,
Pravda vězí. A nad tou hmota nezvítězí.
Hvězdy se třpytí, snad tě jednou chytí…
Bratře, čaruj.
Škola čar a kouzel, Hrad Houska; 25. května 1999
V ředitelně české školy čar a kouzel byly přítomny pouze tři osoby, ale přesto se zdála téměř přeplněná. Ředitelkou byla již více než třicet let paní Flóra Fialová a kromě ní se zde na poradu sešli i její zástupci – Bonifác Krása a Polyxena Všetečková. Oba dva zástupci byli na rozdíl od paní ředitelky poněkud při těle.
Flóra Fialová byla už starší dáma, podle mudlovských měřítek vypadala přibližně na sedmdesát let. Ve skutečnosti jí bylo mnohem více, ale svůj věk už téměř padesát let nikomu nesdělovala. Vždy platila za krasavici, a i nyní krásnou zůstávala, i když to byl už jiný druh krásy. Měla v sobě zvláštní kouzlo, její vnitřní harmonie, klid a moudrost byly vidět na první pohled. Ne nadarmo se říká, že po čtyřicítce jsme již za svůj obličej odpovědni sami, Flóra Fialová to jednoznačně potvrzovala.
Vedení školy se sešlo se k slavnostnímu otevření knihy studentů. Jako každý rok se chystali společně odeslat dopisy dětem kouzelníků a dohodnout se o návštěvách mudlovských rodin, ve kterých vyrůstaly děti s magickými schopnostmi. Škola byla poměrně malá, spíše rodinného charakteru, a učitelé školy měli ve zvyku všechny mudlovské rodiče osobně navštívit. Bylo to vhodné i z hlediska utajení – v případě nedohody mohli ihned použít paměťové kouzlo.
Obdobně jako Bradavice, i česká škola čar a kouzel byla internátního typu, nicméně zde bylo zvykem umožnit dětem návštěvy doma každý druhý víkend, pokud o to obě strany jevily zájem. Škola nebyla dělená do kolejí, studenti obývali ložnice podle vlastního výběru. Striktně odděleni však byli chlapci a děvčata, ředitelka Fialová byla v tomto směru značně konzervativní. Přestože byla velmi laskavá a moudrá dáma, některým věcem nerozuměla či spíše rozumět nechtěla.
Ředitelka slavnostně namířila svou hůlku na knihu a pronesla formuli: „Ja gotova iziskati mladetice.“[1] Kniha se otevřela na straně, kde byl uveden první student, který měl nastoupit v září do prvního ročníku.
„Bertold Paulinius. Ten čas ale letí. Je to chvíle, kdy zde byl jeho otec.“ Vzdychla si, namířila hůlkou na pergamen, podepsala jej vlastnoručně brkem a předala své zástupkyni. Kniha se otevřela u dalšího záznamu – děti byly řazeny chronologicky tak, jak se u nich postupně projevovaly kouzelnické schopnosti. Takto pokračovala, dokud nenarazila na první dítě z rodiny mudlů.
„Ondřej Novák. Je z Plzně. Otec: Petr Novák, mudla, matka: Monika Nováková, rozená Kubíčková, mudla. Bonifáci, toho nechám tobě.“
Kniha se otevřela na další straně. „Iboja Farkašová. Sokolov. Otec mudla, matka čarodějka, neregistrovaná.“ Vzdychla si. „To už je páté dítě s magickými schopnostmi z této rodiny. Polyxeno,“ obrátila se na svou zástupkyni, „pokusíš se o to?“
„Jistě, Flóro. Ale nemyslím, že se to tentokrát podaří. Když neuspěl ani Bonifác, ani ty… S nimi je to složité. Nevěří vůbec nikomu.“
„Ale ty jsi z nás byla nejúspěšnější. Minule Tibora pustili. Jsem ráda i za těch pár měsíců, co tu byl. Zkus to. A pokus se získat i starší děti.“
Stejným způsobem pokračovala dál: „Alitea Rixová… Jenovéfa Leszenská… Záviš Dvorský…, Dietlinde Schiller…,“ dokud nenalezla poslední záznam.
„Roman Heller, z Prahy. Otec: Siegfried Wulf, čaroděj, Matka: Hana Hellerová, rozená Buriánková, mudla. Připravím dopis.“ Když už měla dopis připraven, zarazila se. „Zdá se, že chlapec má jiného skutečného otce než formálního. Je docela dobře možné, že matka ani neví, že otcem je čaroděj. Raději je navštívím, zde to může být složitější.“
Postupně našli přes dvacet dětí, z toho pět z mudlovských rodin. Návštěvy si rozdělili, ředitelka si vzala na starost ještě jednu dívku, Juditu Markytánovou, přestože její matka byla čarodějka. Příjmení Judity bylo totiž od jmen obou rodičů odlišné a to mohlo znamenat, že byla osvojena jinou rodinou. I zde tedy byla potřeba opatrnost a osobní přístup.
……………………
Sydney; téhož dne
Hermiona se podívala na Harryho, připadala si trochu nesvá. Uvědomovala si, že se vůči Harrymu a Ronovi nezachovala dobře a znovu jí to s novou naléhavostí došlo. Připadala si provinile. Nevěděla jak začít.
„Harry, pojď,“ vzala jej za ruku, „projdeme se.“
Chvíli šli od domu směrem k pláži. Nikdo tam nebyl, přestože byl krásný slunný den. Ale začal už podzim a venku bylo poměrně chladno. Šli podél moře a dlouho mlčeli, jakoby si oba připadali nepatřičně.
„Vypadáš úplně jinak, Hermiono,“ začal nakonec Harry. „Vůbec jsem tě nemohl poznat.“
Hermiona přikývla. „Potřebovala jsem změnu.“
„Potřebovala jsi asi hodně velkou změnu,“ dotkl se Harry toho, co mezi nimi leželo.
„Jak jsi mě vlastně našel?“
„Proč jsi odešla, Hermiono? Proč se schováváš?“ zeptal se Harry namísto odpovědi.
Hermiona si vzdychla. Těchto otázek se bála a nevěděla, co odpovědět. Pravdu? To nedokázala, nebyla na to připravená.
„Musela jsem. Potřebovala jsem být sama, pryč od toho všeho,“ odpověděla po několikaminutové odmlce. „Od všech těch hrůz. Bylo toho moc. Tolik mrtvých, neustálé napětí, neustálé riziko… A ty jsi mě už nepotřeboval. Vy jste mě už nepotřebovali.“
Chvíli šli mlčky. Harry vypadal, že nechápe, co mu Hermiona říká.
„My jsme přeci spolu nebyli jen proto, že jsme se potřebovali. Myslel jsem, že jsme přátelé. Vždyť jsme byli vždycky spolu. Nerozumím ti.“
Hermiona cítila v jeho hlase výčitku. Jak by jí to také mohl nevyčítat! Věděla, už dlouho cítila, že bez ohledu na všechny okolnosti její chování k přátelům nebylo správné. A oni navíc její důvody neznali, a ani nechtěla, aby je znali. Jak jen se může ospravedlnit!
„Hermiono, já ti to nevyčítám. Ale nemůžeš mi to aspoň trochu vysvětlit? Jestli ti něco hrozí… Měli jsme o tebe takový strach. Chyběla jsi nám. Hlavně Ronovi. Mám tě požádat, abys mu odpustila.“
Hermiona mlčky rozkopávala nohou kusy písku, dívala se do země, nechtěla zvednout své oči. Ty jí začínaly pálit, snažila se však pláč zadržet. Když uslyšela Ronovo jméno, tak to však již nevydržela. Ona má odpustit jemu? Připadalo jí to paradoxní, právě před Ronem cítila největší výčitky svědomí. Nejen proto, že od něj odešla bez vysvětlení nebo alespoň rozloučení, ale i proto, že na něj poslední dobou vlastně vůbec nemyslela. Sama nechápala proč, ale vzpomínka na něj jí připadala najednou vybledlá, neživotná.
Harry vypadal rozpačitě.. Chvíli se na ni bezradně díval, pak ji nemotorně chytil kolem ramen.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, jestli nechceš.“
Po chvíli se mu Hermiona vymanila. „Harry, vrátíme se. Někoho ti ukážu.“
Když vešli do domu, vedla jej Hermiona potichu do kuchyně, kde paní Grangerová chystala ovocný salát. Když viděla dceru, nejistě se na ni usmála.
„Je vše v pořádku, Mio?“
„Ano mami, to je Harry Potter.“
„To přeci vím, Hermiono. Je dobře, že jste přišel,“ obrátila se na Harryho. „Omluvte mě však, prosím. Mám nahoře nějakou práci.“ Nechala je taktně o samotě.
Hermiona vzala Harryho za ruku a vedla ho dovnitř, do zadní části kuchyně, kde pod oknem na barevné prošívané dece s dětskými motivy ležel Joshua. Nespal, fascinovaně si prohlížel dětský kolotoč s hracími ptáčky, který mu paní Grangerová natáhla. Kolotoč se točil a hrál písničku.
„To je můj syn. Joshua.“
Harry se díval na chlapce, jako by v životě žádné dítě neviděl.
„Proto jsem tu zůstala.“
„To kvůli Ronovi? On teda asi není Rona.“ Harryho hlas zněl nejistě.
„Ne, není.“
Harry nevěděl, co na to říci. Mlčky se díval na chlapce a přemýšlel, kdo může být jeho otcem. Nikdy si nevšiml, že by Hermiona měla zájem o někoho jiného než o Rona. Kdy k tomu došlo? „Hermiono, jak je vlastně starý?“
„Téměř tři měsíce,“ zalhala Hermiona. Došlo jí, proč se ptá. A nechtěla prozradit více, než bylo bezpodmínečně nutné. „Nechci o tom mluvit, Harry. Právě proto jsem odešla, abych o tom nemusela mluvit.. Bylo to po tom všem vypětí, vlastně jsem tehdy moc nemyslela. Ale máš pravdu, to že jsem se nevrátila, bylo i kvůli Ronovi. Nevěděla bych, jak mu to vysvětlit, a bála jsem se, že by to nepochopil. Aspoň vidíš, že to nejsem já, kdo má co odpouštět,“ smutně se usmála. „Ale hlavní důvod je jiný. Nechci, aby z něj byl kouzelník. Ten svět je příliš krutý. Budu ho před ním chránit. V normálním světě mu bude líp.“
Harry se mlčky a nesouhlasně díval na Hermionu. Najednou chlapec začal nespokojeně mávat ručkama na ptáčky, kteří se mezitím zastavili. Očividně se mu to nelíbilo. Ptáčci, obyčejná mudlovská hračka, se sami od sebe najednou dali do pohybu. Ale ne v rovině na provázcích kolotoče, ale poletovali nepravidelně, vypadali jak živí. Oba dva nevěřícně pozorovali, jak chlapec radostně na ptáčky mává a žvatlá na ně.
„Co si to namlouváš, Hermiono,“ nakonec pronesl Harry. „Jak chceš tohle dítě ochránit před magií? On už přeci kouzelník je.“
V tutéž chvíli se v australské škole čar a kouzel v Ayers Rock neboli Uluru, jak ji nazývali domorodí kouzelníci, objevil nový zápis do knihy studentů: Joshua Granger, narozen: 20. ledna 1999, Newcastle; matka: Hermiona Jean Grangerová, čarodějka, otec: Severus Snape, čaroděj; bydliště: Hidden Road 45/1009, Sydney.
………………
Praha; 30. května 1999
Ve třídě libeňské základní školy panoval čilý ruch. Děti páté třídy měly skupinovou práci v hodině matematiky. Učitelka jim uložila vypočítat co nejvíce ze zadaných slovních úloh. Děti pracovaly ve vzájemné a hlasité spolupráci, jen stranou jedné skupinky seděla jedenáctiletá tmavovlasá dívka. Vypadala nepřítomně.
„Markytánová,“ nepříjemně do ní šťouchl spolužák, „nečum a dělej. Jinak prohrajeme. Ukaž, co máš.“
Juditin papír byl však prázdný, kromě zadání slovní úlohy a nakresleného obrázku kočky s koťaty. Snažila se úlohu vyřešit, ale nevěděla jak. „Na farmě nyní žijí dvě kočky. Každá kočka má třikrát do roka koťata. V průměru vrhne vždy právě pět koťat. Tři pětiny z koťat jsou samičky. První koťata může kočka vrhnout v jednom roce. Kolik koček bude žít na farmě za 5 let, pokud budou stále platit dané podmínky?“ Jak to má vyřešit? Neví toho dost. Musela by si s těmi kočkami promluvit. Vzpomněla si na kočky žijící na křovinami zarostlém plácku pod Bulovkou. Každý rok měly nová koťata. Letos Perlička přivedla Flíčka, Kitty a Sněženku. Ale Kitty se ztratila, už ji několik dní neviděla. Bylo jí z toho smutno, bála se, že jí někdo ublížil. Jak může vědět, kolik bude koťat – vždyť neví, kolik koťat se ztratí, neví, jestli kočka bude chtít už mít koťata. Navíc je přeci můžou mít už před prvním rokem, co je to za hloupost. A koťat se pokaždé rodí jinak… To se přeci nedá vypočítat.
„Nemáš tam nic.“ vytrhl jí papír z rukou chlapec. „Ukaž, já to udělám. Jako vždycky jsi nám k ničemu.“
…
Cestou ze školy se Judita Markytánová zastavila jako každý den u křovinatého plácku za kočkami. Už na ni čekaly. Vytáhla z tašky nesnědenou svačinu a krabičku se zbytky ze školní jídelny.
„Perličko… Plyšáku… Kitty, ty jsi zpět! Bezouško, nehrň se tolik, ostatní chtějí také…,“ zavrčela na zjizveného kocoura. Sedla si mezi kočky a rozdělovala jim spravedlivě jídlo tak, aby se dostalo i na nejslabší. Tedy hlavně na ty nejslabší, ty silné si přeci můžou něco chytit. Tady jí bylo nejlíp. S kočkami si rozuměla a měla pocit, že ony rozumějí jí. Když říkala mamince, že jí kočky vyprávějí, co dělají, jen se smála. Vysvětlila jí, že si to jen myslí, že si nemůže opravdu s kočkami povídat. Judita věděla, že to není pravda. Lidem to ale říkat nebude, nepochopili by to.
Odložila školní tašku a chtěla se připojit ke své nejoblíbenější kamarádce – Zelenoočce, ráda s ní prozkoumávala libeňská zákoutí. Ta se jí však otřela o nohy a neodbytně ji směřovala k domovu. Někdo tam na ni čeká. Lozit po stromech můžou zase zítra.
Judita si vzdychla, pohladila kočky, rozloučila se s nimi a vydala se po cestě do kopce k domovu v Davídkově ulici. Zelenoočka se rozhodla, že ji doprovodí.
…
Pod okny jejich domku se zastavila, aby se rozloučila se Zelenoočkou. Chtěla už vejít dovnitř, když ji zarazil neznámý hlas nějaké starší paní, který uslyšela z otevřeného okna.
„Ale ona přeci není vaše pokrevní dcera, tím samozřejmě nechci snižovat to, že ji milujete a chcete jen její dobro…“
Odpovědi matky nerozuměla.
„A jste si jista, že život, který jste si pro ni vysnili, žít skutečně dokáže a chce? Je čarodějka, stejně jako její matka. Pusťte ji tam, kam patří.“
…………………
Praha; 1. června 1999
Flóra Fialová měla dobrou náladu. Včera se jí podařilo přesvědčit adoptivní rodiče té zajímavé holčičky, aby ji do školy pustili. Hovor s ní se jí líbil. Měla zajímavý způsob myšlení, byla nesporně talentovaná čarodějka. Zdálo se, že by mohla být zvěromág – její pouto s kočkami ji zaujalo.
Dnes byla na návštěvě u druhého dítěte – Romana Hellera. Před návštěvou si o něm zjistila více, jako vždy o všech dětech, které za ty dlouhé roky navštívila. Matka mu nedávno zemřela, žil jen s otcem, tedy s manželem své matky. Skutečně se zdálo, že pan Heller nemá ani tušení o tom, že není skutečným otcem chlapce. Musí být opatrná. Nemá smysl, aby otce zraňovala poznáním, že žil jedenáct let v klamu, a už vůbec ne za situace, když jeho manželka je již mrtvá. Ledaže by to bylo nezbytné. Řádnou výchovu kouzelnických dětí ve škole považovala vždy za věc nejvyššího zájmu – jak pro děti samotné, tak pro celou společnost. Divoká nekontrolovaná magie mohla nadělat hodně škody a potlačovaná magie způsobit katastrofu.
Seděla v klasickém mudlovském obývacím pokoji vybaveným sektorovým nábytkem bez kousku originality, před sebou měla šálek nechutné černé kávy a již půl hodiny čelila nedůvěřivým otázkám muže před sebou. Úsměv a zdvořilost ji však neopouštěly. Chlapec seděl s nimi, nic však neříkal. Byl zvláštní. Jako by vůbec nebyl překvapen kouzly, která musela předvést, aby ji muž začal konečně brát vážně. Přitom se magické schopnosti u něj objevily jen velmi nedávno. Možná mu však jeho matka před smrtí prozradila, že jeho otec je kouzelník, uvažovala.
„Ne, pane Hellere, hrad Houska, který jste navštívil, skutečně není naší školou. Naše škola byla založena v 13. století na příkaz krále Přemysla Otakara II. Místo bylo vybráno stranou od lidí, od obchodních cest, na místě se silným magickým potenciálem. Samozřejmě, že je toto místo skryto před zraky lidí, kteří nemají kouzelnické schopnosti. Ten hrad, který jste před dvěma lety s rodinou navštívil, byl původně vystaven spolu s naším hradem a oba byly původně identické a propojené. Náš hrad však nebyl přestavěn v období renesance, vypadá tedy nyní poněkud odlišně.“
Otec se nejistě obrátil na syna: „Romane, co si o tom myslíš? Tušíš, o čem paní Fialová mluví? Chceš to zkusit?“
Roman přikývl. „Myslím, že ano. Rozumím.“ S lehkým a zvláštním úsměvem přejížděl očima z jednoho na druhého. „A samozřejmě, chci to zkusit.“
Otec nakonec souhlasil. Roman byl spokojený. Vše probíhá podle plánu. Nezabíjel rád a nikdy ne zbytečně. A tohohle mudlu ostatně ještě může potřebovat.
………………….
Bradavice; téhož dne
V zákoutí chodby bradavické školy, skrytí ve stínu a ve večerním soumraku, stáli chlapec a dívka. Objímali se, nevnímali okolní svět. Neslyšeli tedy ani blížící se kroky.
„Slečno Quirkeová, pane Peakesi, běžte se věnovat něčemu smysluplnějšímu než jeden druhému. Strhávám deset bodů Havraspáru a dvacet bodů Nebelvíru.“
Chlapec a dívka se na něj nevěřícně podívali, nic však neřekli. Věděli, že to nemá význam. Nic neporušili, ale Snape nikdy k udělení trestu žádné skutečné porušení pravidel nepotřeboval. S tím netopýrem nemělo smysl se dohadovat. Raději zmizeli.
Snape zůstal stát a sám nechápal, proč se ho scéna tak dotkla. Byli to studenti už posledního ročníku, byli již dost staří a navíc nic tak hrozného vlastně nedělali. Pomalu šel chodbami a ani nevnímal, jak se studenti, kterých bylo v tuto hodinu na chodbách už málo, před ním raději sami vytrácejí. Je přeci normální, že mladí lidé vyhledávají jeden druhého, že hledají vážnější či nevázanější vztahy. Všichni to vždy dělali a vždy to dělat budou. Všichni… To je to, co jej vyvedlo z míry. Pokud by i slečna Grangerová… Nevěděl, zda něco vůbec tuší. Byla sice chytrá, prostudovala si leccos, ale existence nezrušitelného manželství upadla už prakticky v zapomenutí. A manželství osudu… to skutečně již nikdo neznal. Nemohl spoléhat na to, že si našla příležitost, a zejména, že měla důvod přečíst si starou knihu, z které se dozvěděl podstatu jejich pouta. Hrozí jí riziko, kterého si nejspíš ani sama není vědoma.
Po příchodu do svého bradavického bytu zavolal okamžitě do krbu. „Mosco! Elfie! Mám pro vás úkol!“
V okamžiku se objevily dvě skřítky, obě velmi drobné, nedosahovaly mu ani po kolena.
„Pán si přál?“ uklonily se.
„Mosco, pamatuješ se na studentku Hermionu Grangerovou? Nebelvírka.“
Skřítka přikývla.
„Najdi ji. Nevím, kde je, zřejmě není na území Velké Británie. Sleduj ale Pottera, ten si cestu najde.“
Skřítka přikývla. „Ano pane, Mosca udělá vše, co je v jejích silách.“
„Budete ji pak hlídat. Obě. Budete se střídat tak, aby nebyla ani na okamžik sama. A překazíte každý vážný vztah mezi ní a jakýmkoli mužem.“
Obě na něj nechápavě hleděly.
„Tedy tím myslím… každý tělesný… tedy… sexuální vztah. Je to otázka života a smrti.“
Mosca i Elfie se překvapeně dívaly, příkaz byl skutečně poněkud nezvyklý. Ale už byl alespoň srozumitelný. A skřítci nebyli zvyklí hodnotit své pány a přemýšlet o správnosti jejich příkazů.
„Ano pane. Mosca Vám vše bude hlásit.“
Druhá skřítka také horlivě přikyvovala.
„Ne!“ vykřikl Snape. „To ne. Jen tomu zabráníte. Já nic vědět nechci.“ Po chvíli dodal: „I kdybych se později ptal, platí tento příkaz. Rozumíte?“
Obě skřítky přikývly.
„Také mi každý měsíc přijde jedna z vás hlásit, zda je slečna Grangerová v pořádku. A kdyby jí hrozilo nebezpečí, přivoláte mě okamžitě.“
Zjišťovat, co dělá? Ne, to by nešlo. Na to nemá právo. Nechce se jí vměšovat do života, nechce narušovat její soukromí. Bude ji jen chránit.
Přirozeně jen proto, že je to jeho povinnost.
[1] Staroslověnsky.
1,005 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...