Kapitola devátá – Víkendová lekce

Temnota … Všude kolem. Těžko se mu dýchalo. Slyšel, jak mu hlasitě buší srdce. Nemohl se hýbat, nemohl zavřít oči. Jen zíral do černočerné tmy a naslouchal hlubokému tichu. Náhle se ozval tichý zvuk. Syčení. Zaprskání. A znovu. Harry zatajil dech. Blížilo se to k němu klouzavým pohybem. Stále blíž a blíž.

Dotklo se ho to a Harry se otřásl odporem pod ledovým a slizkým dotykem. Stále nemohl i přes svou urputnou snahu nic dělat.

Na tvář mu dopadly studené kapky a syčení se mu rozlehlo přímo v hlavě. Chtěl začít křičet, utéct, odtáhnout se, prostě cokoliv…

Najednou syčící a prskající věc zmizela a znovu se kolem rozlehlo hluché ticho. Po chvíli se všude kolem něj rozpoutal ledový vichr.

Jako by ho někam odnášel…

Dopadl nohama na zem a tak tak udržel rovnováhu. Vděčně však uvítal, že znovu ovládá své tělo. Rychle se rozhlédl.

Uvědomil si, že je v nočním lese. Ucítil mravenčení na krku a vrávoravě se otočil. Stála za ním vysoká postava s dlouhými vlasy. Byla však tma, takže viděl pouze její obrys. Nehýbala se.

Harryho něco přinutilo znovu se otočit zpět.

Daleko před sebou spatřil malé stříbrné světlo. Světlo se blížilo a bylo stále větší. Začal v něm rozeznávat tvar, ale přesně v tu chvíli se mu v hlavě ozval příšerný dlouhý výkřik, plný bolesti a hrůzy.

Harry vztáhl ruce k hlavě a zaregistroval, že postava, která byla náhle hned vedle něj reagovala stejně. Bolestí z nelidského výkřiku se mu zatmělo před očima…

***

 

Harry se prudce posadil na pelesti. Těžce dýchal a bylo mu špatně od žaludku. Překvapeně však zjistil, že ho nebolí ani nepálí jizva… Zoufale se snažil zachytit zbytky snu, který se mu neodvolatelně začal vytrácet z paměti.

 

Ve stejnou chvíli se na druhém konci hradu v úplně jiné ložnici prudce vytrhla ze spánku Angela. Zadržela výkřik bolesti a zakryla si tvář rukama. Pomalu se uklidnila a potichu vstala. Ze zkušenosti věděla, že teď už stejně neusne. I když tu noc bylo něco jinak…

***

 

Toho prvního sobotního rána vládlo v místech, kde se usadilo trio, dusné ticho.

Harry ospale žvýkal snídani a přimhouřeně upíral oči do prázdna, Ron se nezřízeně cpal a Hermiona oproti němu jen popíjela džus a navenek soustředěně četla nějakou bichli.

Tuto skleslou atmosféru narušila až Ginny se svou kamarádkou, které si k nim přisedly a svou dobrou náladou nakonec přiměly trio k hovoru.

Poté, co se dvě ukecané páťačky uklidily stejně rychle jako přišly, už byla atmosféra o poznání lepší.

„Co na něm ty holky vidí?“ ozval se přemítavě po chvíli Ron s pohledem upřeným ke zmijozelskému stolu.

„Na kom?“ zeptal se Harry nechápavě.

„Na Malfoyovi přece.“

Harry se otočil dozadu. Malfoy seděl na okraji, oblečený v džínách a černé košili s rozhalenkou. Ten rok přišlo mudlovské oblečení zjevně do módy i mezi čistokrevnými kouzelníky. Blonďaté vlasy, které si nechal narůst, mu padaly do očí a schovávaly se za límec košile. Měl před sebou rozevřeného Denního věštce a Harry si na jeho pravé ruce všiml velkého stříbrného prstenu, který měl na prostředníku.

„No co by,“ ozvala se nečekaně Hermiona. „Je to hezký vysoký blonďák z bohaté rodiny a poslední dobou tajemný jak hrad v Karpatech. Aby z něj nebyla polovina holek na větvi.“

Ron s Harrym na ni zůstali zírat naprosto šokovaní.

„Co je?“ zeptala se ledabyle. „Chtěli jste to vědět, ne?“

„No, Hermy …“ nafoukl se Ron.

„To, že je to nafoukaný blbec, ještě neznamená, že není přitažlivý,“ ohradila se Hermiona naprosto klidně.

Ron se začal uraženě věnovat už vystydlé snídani a Harry se znovu se zaujetím otočil k diskutované osobě.

Opodál Malfoye seděl houf zmijozelských dívek, které po něm neustále pokukovaly a něco si špitaly, přičemž se neopomínaly co chvíli hlasitě rozhihňat.

Malfoy jako by vycítil, že ho někdo pozoruje, zvedl hlavu a zachytil Harryho pohled. Opovržlivě se ušklíbl, přehodil nohy na druhou stranu lavice a Věštcem pleskl o stůl. Svižně se vydal k východu a dívky ho přitom obdivně sledovaly.

„Nezírej na něj tak, Harry,“ řekla Hermiona. „Však tobě taky ještě zůstal jistý fanouškovský klub,“ poznamenala se šibalským úsměvem.

„Cože?“ otázal se Harry, ale stále pohledem sledoval Malfoye.

Hermiona mu začala něco odpovídat, ale to už neslyšel. Ve vchodu do síně se totiž objevila Angela v sukni a jasně zeleném tričku a postavila se Malfoyovi do cesty. Vypadala dost naštvaně a něco na něj tiše vychrlila. Malfoy se zamračil a na něco se nejspíš zeptal. Dívka začala vztekle gestikulovat, ale svůj hlas ovládala. V pomalu se vyklidňující Velké síni nebylo z jejich hovoru nic slyšet.

Malfoy vypadal, že se brání a pak ji vzal za rameno, přičemž Harryho bodlo v žaludku. Vypadalo to, že se ji snaží uklidnit. Angela se podvolila a nechala se vyvést ze Síně ven.

Žárlivé pohledy za nimi házely všechny Dracovy fanynky.

Harry se s kyselým výrazem otočil zpátky ke svým přátelům. Ron se na něj díval udiveně, Hermiona zase jako by právě na něco přišla. Raději se a vrhl se na džbán s džusem. Nějak mu vyschlo v krku…

*

Čím výš toho dne stoupalo slunce, tím nesnesitelnější bylo vedro a dusno jak ve společenské místnosti Nebelvíru, tak venku. Harry se nemohl dočkat večera a zároveň se děsil toho, že tam bude čekat a Angela nepřijde.

Po dlouhé době měli studenou večeři. Skřítci správně usoudili, že jedno teplé jídlo v takových vedrech bohatě stačí. Harrymu se přesto tak klepal žaludek, že toho do sebe nedokázal příliš dostat. Stále nenápadně pokukoval ke zmijozelskému stolu, ale Angela k němu seděla zády.

Ve společence s Ronem a Hermionou dlouho nevydržel a raději šel nahoru do ložnice. Uvelebil se na parapet otevřeného okna.  Večer konečně přinesl chladnější vzduch a jasně zářící hvězdy matně osvětlovaly školní pozemky, ale stejně bylo ve vzduchu stále cítit nepříjemné dusno, který celý ten dojem kazilo.

Kolem půl deváté už napochodovali do ložnice všichni obyvatelé kromě Rona a Harry se loudavě vydal dolů. Neměl náladu na srandičky Seamuse a Deana. Se svěšenou hlavou nepřítomně prošel prázdnou společenkou a obraz se za ním zaklapl.

Hned nato se zpoza vysokého opěradla pohovky vynořily dvě rozcuchané hlavy Hermiony a Rona.

„Uff,“ oddychl si Ron. „Nevšiml si nás. Ale bylo to jen o fous.“

Hermiona na něj zvláštně pohlédla.

„Jak dlouho to před ním budeme ještě tajit?“ zeptala se tiše.

„Já nevím,“ ošil se Ron. „Až bude vhodná doba, tak…“

„Tak co?“ přerušila ho Hermy.

„Hele, kdyby nebyl pořád tak mimo, dávno by si toho všiml sám,“ odsekl Ron.

Hermiona si povzdechla: „Chtěla bych mu pomoct, ale on se tak uzavřel do sebe…“

„Já vím. Ale nebuď kvůli tomu smutná,“ řekl Ron a pohladil ji po tváři. „Víš, že to nerad vidím.“

Hermiona se mírně usmála a dala mu pusu na nos. Ron se k ní potěšeně sklonil a jejich hlavy znovu zmizely za opěradlem.

*

Harry stál s rukama v kapsách a zíral na zavřené dveře učebny dějin.

Hlavou mu pořád dokola probíhalo, že se přece mohl omluvit a ušetřit si tyhle nervy. Nakonec si povzdychl a vzal za kliku. Dveře potichu zaskřípaly v pantech a Harry je za sebou zase zavřel. Rozhlédl se po liduprázdné učebně osvětlené měsíčním světlem, které vytvářelo zvláštní stíny pod lavicemi. Zklamaně přešel k oknu a vzhlédl k couvajícímu měsíci.

Ahoj, ozvalo se mu nečekaně v hlavě, až nadskočil leknutím a prudce se otočil.

Na lavici u zdi nedaleko dveří seděl stín štíhlé postavy. Harry nedokázal pochopit, jak to že si jí předtím nevšiml.

„Ahoj,“ vzmohl se na odpověď poté, co se vzpamatoval.

Angela sklouzla z lavice a přistoupila k němu do měsíčního světla.

„Myslel jsem, že nepřijdeš,“ poznamenal Harry tiše. „Zasloužil bych si to.“

„Po pravdě řečeno, to samé jsem si myslela já o tobě,“ odvětila Angela s úsměvem.

Harry se zhluboka nadechl: „Omlouvám se ti za to, jak jsem na tebe vyjel. Opravdu jsem…“

„Nic se nestalo,“ zarazila ho Angela.

„Ale stalo,“ odporoval rázně Harry. „Dotklo se tě to. Promiň.“

„Tak dobře,“ přikývla s úsměvem. „Tvou omluvu přijímám.“

„Fajn,“ vydechl Harry s úlevou.

„Tak co? Chceš to zkusit?“

„Jasně,“ přisvědčil Harry. „Od toho jsem přece tady.“

„Dobře,“ Angela vytáhla hůlku a v mžiku se nad nimi začalo vznášet pět svíček a na chladné podlaze se rozložila deka.

Angela se na ni posadila se zkříženýma nohama a Harry ji napodobil.

„Jo, vlastně,“ vzpomněla si Angela a namířila hůlkou ke dveřím, na kterých zacvakl zámek. „Pro všechny případy,“ podotkla na vysvětlení. „Nejdřív tě seznámím s pár věcmi, které bys měl vědět.“

Harry kývl a pozorně ji sledoval.

„Zaprvé, když s někým mluvíš telepaticky, tedy pomocí myšlenek, nikdy se nesmíš pokoušet překonat bariéru, kterou si většina čarodějů vytváří v mysli, aby své myšlenky kryli. Když jsem vysílala slova k tobě, vycítila jsem dost silnou obranu. Nečekala jsem to a moji myšlenku to vrátilo zpátky, což není zrovna příjemný pocit. Můžeme spolu klidně telepaticky komunikovat, pokud se nebudeme snažit překonat bariéru toho druhého.“

Harry naslouchal jejímu hlasu a vychutnával si ten blažený pocit, že se na něj
Angela dívá.

„Zadruhé, nemysli si, že je to nějak snadné. Skoro všichni, kteří tohle umí, se dokáží s někým jiným dorozumět jedině tehdy, pokud na něj vidí. Stačí, aby jeden z nich byl v jiné místnosti a už to nedokáží.“

„U tebe to platí také?“ přerušil ji Harry otázkou.

Angela se zamyslela: „Nejspíš ano. Zatím se nenašlo příliš lidí, se kterými jsem se dokázala dorozumět, takže ani nevím. Ale zpátky k tobě… Nepočítej s tím, že se to naučíš hned. Mě trvalo skoro dva měsíce, než jsem se dokázala natolik soustředit, aby moje myšlenky nelétaly někde vzduchem, ale k osobě, se kterou jsem chtěla mluvit.“

„Obrním se trpělivostí,“ odvětil Harry hrdinsky.

Angela se zasmála: „Fajn. Jsem ráda, že máš tolik odhodlání. Takže…“ vydechla a na moment zadívala z okna ven.

Harry ji upřeně pozoroval. Angela se nehýbala, skoro ani nemrkala.

Trochu zaraženě se jemně se dotkl její paže: „Angie?“

Angela sebou škubla a skoro vyděšeně se na Harryho zahleděla. Harry svoji ruku stáhl.

„Co je ti?“

„Co? Mě? Nic, já jen… Takhle už mi dlouho nikdo neřekl,“ zašeptala.

„Já ti tak říkat budu, jestli chceš,“ usmál se Harry.

„No, já … budu moc ráda,“ odvětila s úsměvem, ale Harrymu připadal trochu vynucený.

Angela si odhodila vlasy z čela a pokračovala, jako by se nic nestalo.

„To nejdůležitější už víš, takže jestli nemáš nějaké otázky …“

Harry zavrtěl hlavou.

„Takže teď se co nejpohodlněji usaď a zavři oči.“

Harry se trochu neklidně zavrtěl a Angela si všimla záblesku nedůvěry v jeho očích. Povzdychla si.

„Musíš mi věřit,“ poznamenala pevně.

Harry překvapeně zamrkal a pak poslušně zavřel oči.

„Snaž se, co nejvíc uklidnit a pravidelně dýchej,“ pokračoval její hlas. „Potlač všechny nepotřebné myšlenky pryč. Nad ničím neuvažuj, nepřemýšlej, vyčisti si myšlení.“

Harry se co nejvíc uvolnil, i když to šlo ztuha s Angelou těsně před sebou, a zhluboka dýchal. Myšlenky se mu však honily v hlavě jako zběsilé a čím víc se snažil se jich zbavit, tím hůře to šlo. Nespokojeně se zamračil.

„Nesnaž se tolik,“ ozvala se Angela tiše. „Uvolni svoje myšlenky, nech je ať se rozplynou do ztracena.“

Harry poslechl a kupodivu po chvíli vír myšlenek utichl, až začal mizet docela. Po dlouhé době se cítil neuvěřitelně klidný a uvolněný.

„Výborně,“ zašeptala Angela. „Buď stále klidný a pomalu dýchej. Dobře. Teď si zkus představit první věc, která tě napadne. Nesnaž se ji najít. Poddej se tomu.“

Harry nechápal proč, ale v mysli se mu objevil zářící měsíc.

„Podrž si ten obraz, který se ti vybavil jakoby před očima. Zkus si vybavit detaily, jako bys ho doopravdy viděl,“ pokračovala Angela tiše.

Sama se usadila pohodlněji.

„A teď chceš, abych já viděla to samé co ty. Představ si, že ta věc pluje vzduchem od tebe ke mě. Soustřeď se na to.“

Harry cítil, jak ho mírně zabolela hlava a měsíc odplouval…

„Otevři oči!“ řekla Angela hlasitě a Harry bezmyšlenkovitě uposlechl.

Díval se Angele přímo do očí a až teď si uvědomil, že jejich barva je hnědozelená, předtím to vůbec nedokázal vnímat.

Angela se chvíli soustředěně mračila a pak se usmála.

„Něco jsem zachytila …“

„Co?“ vyhrkl Harry zvědavě

„Rozhodně to bylo něco kulatého a zářícího. Slunce?“ odhadla.

Harry se zatvářil zklamaně: „Skoro. Byl to měsíc.“

„Netvař se tak sklesle,“ usmála se Angela povzbudivě. „Já ani nedoufala, že se ti to napoprvé skoro povede.“

To Harryho opravdu potěšilo.

„Takovým způsobem jako dneska budeme začínat. Se slovy budeme pokračovat později. Když budeš mít trpělivost, bude ti zanedlouho vysílání připadat přirozené a nebudeš se muset tolik soustředit.“

„Zkusíme to ještě jednou?“

„Proč ne? Ale víckrát ne, je to dost vyčerpávající. Tak zase zavři oči …“

Původní postup se znovu opakoval s tím rozdílem, že se Harrymu podařilo uklidnit mnohem rychleji.

Vyslal k Angele obraz růže a ona ho zase přiměla, aby zároveň s tím otevřel oči. Udělalo mu radost, když rozeznala obrys nějaké květiny.

„Dneska to stačilo,“ Angela se postavila. „Jestli chceš, můžeme se tady sejít znovu zítra.“

Harry také zvednul na nohy a až tehdy si uvědomil, že je nějak unavený.

„Už se těším,“ ujistil ji a snažil se dokopat k otázce, která mu vrtala hlavou: „Stalo se ti dneska něco?“

Angela na něj zaraženě pohlédla: „Ne, proč?“

„Jsi smutná,“ odvětil Harry.

Angela dlouhou chvíli mlčela a zamyšleně si Harryho prohlížela. Zrovna ve chvíli, kdy se nadechovala k odpovědi, se za dveřmi učebny ozvalo táhlé zamňoukání. Oba sebou zděšeně trhli a ohlédli se ke dveřím.

„Copak tam máte, paní Norrisová?“ doneslo se k nim tlumený hlas.

Rychle se rozhlédli po učebně a zrak jim padl na objemnou a hlavně vysokou knihovnu. Angela se podívala tázavě na Harryho a ten kývl.

Angela mávla hůlkou nad svíčkami a Harry už vystupoval na lavici nejblíže knihovny. Pomocí rukou se na ni vyhoupl. Bylo tu dost místa pro oba. Otočil se a pomohl nahoru i Angele. Vše se odehrávalo v co největší tichosti, přesto u dveří paní Norrisová ječivě mňoukala a byly slyšet rychle se blížící kroky.

Oba zalehli vedle sebe na břicho, když si Angela vzpomněla.

„Zámek!“ zašeptala zděšeně a rychle vytáhla hůlku.

Kouzlo dolétlo ke dveřím, zámek cvakl a skoro zároveň s tím se pohnula klika.

„Co to?“ ozval se zmateně hlas školníka Filche.

Harry strhl Angelu dolů a dveře se rozletěly dokořán. Norriska odběhla k místu, kde před chvílí seděli a Filch se ve světle lucerny rozhlížel kolem.

„Nikdo tu není,“ odfrkl chraplavě. „Pojďte, paní Norrisová. Nejspíš to byly myši.“

Harry s Angelou ani nedýchali.

Norriska se ještě podezřívavě zadívala ke skříni s knihami, ale pak odběhla za Filchem. Dveře se znovu zabouchly a Harry vydechl úlevou. Angela k němu otočila hlavu.

„To bylo jen o vlásek.“

„Jo, to bylo.“

Ještě chvíli počkali, pak se Angela posadila a přehodila nohy přes okraj knihovny. Ladně seskočila dolů a skoro neslyšně dopadla na nohy. Harry už o poznání hlučněji doskočil vedle ní. Oba se tiše vydali ke dveřím, zastavili se u nich a zaposlouchali se. Na chodbě vládlo hrobové ticho.

Angela pomalu otevřela a vykoukla ven.

„Čistý vzduch,“ kývla na Harryho a vyklouzla ze dveří.

Harry za nimi zavřel.

„Tak zase zítra ve stejnou dobu?“ zeptala se Angela.

„Jasně,“ přikývl.

Chvíli se na sebe nepohnutě dívali. Pak Angela k Harrymu přistoupila a dala mu rychlou pusu na levou tvář. S mírně růžovými tvářemi od něj odstoupila a rozpačitě se usmála.

„Dobrou noc, Harry.“

Harry měl pocit, jako by mu mělo srdce vyskočit z hrudi a šťastně se usmál: „Dobrou noc, Angie.“

Angela se rychle otočila a tiše od něj odcházela ke schodům do podzemní chodby. Harry se za ní díval s úsměvem. Kdyby jí však teď viděl do obličeje, neviděl by obdobný šťastný výraz, ale ustaranou tvář.

736 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí