Kapitola patnáctá – V Prasinkách

„Co je?“ zeptal se ráno při snídani Harry v dobrém rozmaru Rona a Hermiony, kteří vypadali jako po flámu a tvářili se jako velmi kyselé citrony.

„Ále,“ zahučel Ron. „Mám školní trest. A Hermiona taky.“

„Za co?“ vytřeštil Harry oči.

„No… Nějak se to včera semlelo a my jsme se šli podívat na ten Levandulin večírek, no a… už jsme tam prostě zůstali,“ mumlal Ron, zatímco Hermiona vytrvale zírala do desky stolu.

„Vy jste tam fakt byli?“ nechápal Harry. „Oba?“

„Jo, co je na tom tak divnýho?!“ vyštěkl Ron.

„No jen, že Hermiona proti tomu tak brojila a nakonec tam…“

„Hele, nech toho, Harry, jo?“ vyjela na něj taky Hermiona. „Nechci už o tom nic slyšet!“

„Dobře, fajn,“ zvedl ruce na obranu Harry a cukaly mu koutky. „Kdo vás tam načapal?“ zeptal se zvědavě. „Filch?“

„Jo,“ přikývl Ron.

„A přišel s ním i Snape,“ dodal skoro se smíchem Harry.

„Jak to víš?“ přimhouřila Hermiona podezřívavě oči.

„No, narazil jsem na ně, když…“ Harry se zarazil.

„Když co?“ pobídl ho Ron. „Tys byl zase na rande, že jo?!“ zaútočil na Harryho zvědavě.

„Ale nebyl,“ zahučel Harry. „Byl jsem se jen projít…“

„Jo, jasně,“ odfrkl si Ron.

„Teď toho nech ty,“ ohradil se Harry. „Kdy uspořádáme ten famfrpálový konkurz?“ nadhodil ve snaze o změnu tématu.

„To je na tobě. Ty seš přece kapitán.“

„No, jo vlastně… Co příští víkend?“

„To se jde do Prasinek, Harry,“ smetla jeho návrh ze stolu Hermiona.

„Ale jen v sobotu, ne? Uspořádáme ho v neděli.“

„Tak to bude asi poprvé, co budou všichni z Nebelvíru vstávat v neděli brzo,“ odtušila Hermiona.

„Proč jako?“ podivil se Harry.

„Víš vůbec, kolik lidí se teď chce dostat do mužstva? Skoro všichni.“

„No, to bude fakt super,“ povzdychl Harry.

*

Angela se znechuceně dloubala ve snídani a permanentně přitom zívala. Draco ji zamyšleně pozoroval.

„Jak ti jde famfrpál?“ zeptal se nečekaně.

„Co?“ zvedla Angela hlavu. „Proč?“

„Máme volné místo střelce,“ vysvětlil Draco.

„No a?“

„Tak jak ti jde famfrpál?“ otázal se znovu trochu nabroušeně.

„No, nikdy mě moc nebavil…“

„Hmm, takže to nechceš zkusit.“

„Ani ne.“

„Fajn,“ ucedil Draco a o další konverzaci se nepokoušel.

*

Následující školní týden uběhl jako vždycky. Zatímco venku zářilo podzimní slunce, pachtili se při zhotovování smradlavých lektvarů, snažili se soustředit na nová neverbální zaklínadla, pokoušeli se zkrotit divoké a nebezpečné rostliny ve skleníku číslo čtyři a bez jakéhokoli výsledku přeměňovali stůl v prase. Ke konci týdne měli na bedrech spoustu úkolů a procvičování, takže se Harry ani nesnažil domluvit si s Angelou schůzku.

Poslal jí krátký vzkaz až v sobotu ráno, že by se mohli sejít v Prasinkách u Chroptící chýše. Tam stejně vždycky nebyla ani noha, takže pro ně perfektní místo.

Angela na něj přes dva stoly nenápadně mrkla a Harry se konečně měl na co těšit.

Počasí naštěstí zůstalo stejně slunečné jako v minulých dnech, tak se na první výlet do Prasinek vyvalili ze školy snad všichni od třetích ročníků výš.

S Ronem a Hermionou, kteří se už konečně pomalu přestávali schovávat, Harry zapadl do Medového ráje a taky do Taškařic. Po jednom máslovém ležáku je však nechal u nabitých Tří košťat a vypařil se směrem ke Chroptící chýši.

Angela už tam byla. V tmavé mikině s kapucí a džínách se opírala o polorozpadlý plot a zamyšleně si chýši prohlížela. Harry k ní potichu přistoupil a zakryl jí zezadu oči.

„Nech toho, Harry,“ zasmála se a otočila se k němu.

„Jak jsi mohla vědět, že jsem to já?“ podivil se Harry a objal ji kolem pasu.

„Kdo jiný by to byl,“ uculila se Angela, dala mu pusu na nos a obrátila se znovu k chýši. „Na mě nepůsobí zrovna moc děsivě,“ poznamenala zamyšleně.

Harry se vědoucně zasmál: „Na mě taky ne. Vždyť jsem tam…“

Angela k němu rychle vzhlédla: „Tys tam byl?“

„Ehm, no…“

„Aha, zase něco, co mi nechceš říct, že ano?“

„Ne, já… Jo, byl jsem tam,“ přiznal Harry, pustil ji a opřel se o plot také. „Ve třetím ročníku, když se tam schovával můj kmotr,“ dopověděl tiše.

„Tvůj kmotr? A proč se tam schovával?“ zeptala se Angela s opravdovým zájmem, ne jen ze zvědavosti.

„Všichni ho měli za mnohonásobného vraha, který byl zavřený dvanáct let v Azkabanu, ale ve skutečnosti byl nevinný,“ odvětil Harry po chvíli.

„Počkej… Chceš říct, že tvůj kmotr je Sirius Black?“ podivila se Angela.

„Byl,“ řekl Harry s pohledem do země. „V červnu zemřel,“ dodal potichu.

Angele se objevila ve tváři lítost a vzala ho za ruku.

„Promiň,“ zašeptala sklesle.

„To nic,“ pousmál se na ni Harry a pevně její ruku stiskl. „Byl to obdivuhodný člověk. A já s ním strávil příliš málo času.“

Po chvíli raději přešli do stínu stromů, které je schovaly. Přece jen občas po cestě někdo přešel.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenal starostlivě Harry, když se usadili u kmene stromu na jeho mikinu.

„Poslední dobou špatně spím,“ odvětila Angela sklesle. „Zase se mi vrátily takové zvláštní sny…“

„Jaké?“ zeptal se Harry a doufal, že mu konečně o sobě něco prozradí.

Angela chvíli váhala, ale nakonec se rozpovídala.

„Asi od jedenácti let se mi občas zdálo o něčem, co se pak stalo,“ začala zvolna. „Něco jako tušení, vidění nebo tak. Ale ty sny mi ubíraly energii. Nejhorší to bylo ve čtrnácti. To už se mi zdály každou noc a já usínala za dne v lavici. Moje teta mě tehdy vzala k Mungovi a prošla jsem si hezkých pár vyšetření…“

Harry naslouchal a jemně přitom svou dívku hladil prsty po ruce.

„Po prozkoumání nějakých starších záznamů zjistili, co mi vlastně je. Předvídání budoucnosti ve snech je zvláštní schopnost, která vymizela někdy v 18. století. Skoro mi tehdy gratulovali, ale já z toho neměla zrovna radost. Někdy… Ty sny byly… temné a často se netýkaly jen mě nebo mého okolí, ale úplně cizích lidí.“

„To muselo být těžké,“ ozval se tiše Harry. „Jak se jim podařilo ti pomoct?“

„Můj léčitel našel starý recept na výrobu prášků, které ty sny kontrolovaně uzemňují, až zmizí úplně. Tak jsem je začala brát. Cpala jsem je do sebe rok a sny přestaly. Musela jsem je však brát každý večer a už jsem bez nich dokonce nedokázala usnout. Před prázdninami jsem omezila dávky. Ty sny se naštěstí nevrátily… Jenže pak…. po smrti mojí tety jsem se přestěhovala k Malfoyovým a začalo to nanovo. Nejdřív to byly drobnosti, ale bylo to pořád horší. Tak jsem se do těch prášků pustila znovu. Asi dva měsíce jsem měla pokoj, ale… přestávají zabírat,“ zakončila s povzdechem Angela svůj zatím nejdelší monolog.

Harry chvíli zaraženě mlčel a snažil se vstřebat, co se právě dozvěděl.

„Proč jsi mi tohle neřekla dřív?“ zeptal se tiše.

Angela se chabě pousmála: „Nebylo proč ti přidělávat starosti.“

„Ale, Angie, já si o tebe dělám starosti rád,“ řekl Harry a pevně ji k sobě přitiskl. „Mě můžeš říct všechno.“

Angela se mu schoulila do náruče.

„Jak to vůbec vypadá u Malfoyů?“ zeptal se Harry zvědavě, když se pomalu vraceli do vesnice.

„Normálně,“ odvětila Angela nepřítomně. „Jako u každé bohaté rodiny.“

„Stejně nechápu, jak se s tím nafoukaným blbcem můžeš bavit,“ odfrkl si Harry.

„Ty ho znáš jen z jedné stránky,“ zamračila se Angela. „Má ale i druhou, o něco lepší.“

„To bych se divil… Ale proč se ho pořád zastáváš? Vždyť tě uhodil!“

„Omluvil se…“

„To nestačí.“

„Víš co, Harry? Nech toho, než se začneme ještě hádat,“ Angela vypadala trochu naštvaně.

„Dobře, ale jestli se tě ještě někdy dotkne, tak ho…“ souhlasil podmračeně Harry.

„To se nestane,“ zarazila ho Angela. „A raději už běž napřed. Za tím kopcem na nás bude vidět.“

Harry byl však v náladě: „A proč se vlastně musíme pořád schovávat?!“ naježil se a zůstal stát na místě.

„O tom už jsme se přece bavili a shodli jsme se, tak toho laskavě nech,“ vydechla unaveně Angela.

Harryho to okamžitě zamrzelo a rychle ji chytil za paži, když se otočila k odchodu.

„Promiň, já nechtěl. Jen mě prostě mrzí, že se k sobě chováme, jako bychom se ani neznali.“

Naštvaný výraz jeho dívky trochu polevil.

„Ale vždyť mě taky, Harry… Nech to plavat, jo?“ usmála se smířlivě a naposledy ho jemně políbila. „Ahoj,“ řekla a rychle odcházela směrem k poště.

Nechceš se zítra přijít podívat na náš famfrpálový konkurz? zavolal za ní v duchu Harry.

Nemůžu, jsem přece ze Zmijozelu, otočila se Angela v chůzi. Vypadalo by to, jako že vás špehuju.

Nenápadně mu poslala vzduchem polibek a zmizela za kopcem.

*

Daria zrovna vycházela z pošty a před vchodem potkala Angelu. Počkala na ni a spolu se pak vydaly ke Třem Košťatům. Uvelebily se s máslovými ležáky v rohu a zprvu v trochu skleslé, ale pak už mnohem lepší náladě si poklábosily.

Daria se poté vydala pro další várku chutného nápoje. Postavila se do fronty, která končila až těsně u dveří. Neuvědomila si však, že se otvírají dovnitř. Až ve chvíli, kdy někdo prudce otevřel, dveře ji uhodily do zad a Daria se kácela k zemi i s prázdnými sklenicemi v rukou.

Před dopadem ji však zachytily něčí ruce a znovu jí pomohly se postavit. Daria s úsměvem vzhlédla a střetla se s chladnýma šedýma očima.

„Pardon,“ zahučel Malfoy.

„To nic. To já jsem nedávala pozor,“ odvětila Daria už s menším úsměvem. „Máme na sebe ale štěstí, co?“ dodala tiše a odvrátila se.

Draco chvíli zaraženě pozoroval, jak se jí na zádech jemně vlní dlouhé černé vlasy a pak se rozhlédl. Angelu uviděl v rohu a hbitě k ní zamířil mezi stoly.

Daria cítila horkost v místech, kde ji Malfoy zachytil a roztřeseně vydechla. Řekla si, že se nejspíš zbláznila, ale už nedokázala vyhnat Draca Malfoye ze svých myšlenek.

869 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí