I saw you this morning.
You were moving so fast.
Can’t seem to loosen my grip
On the past.
And I miss you so much.
There’s no one in sight.
And we’re still making love
In My Secret Life.
I smile when I’m angry.
I cheat and I lie.
I do what I have to do
To get by.
But I know what is wrong,
And I know what is right.
And I’d die for the truth
In My Secret Life.
Hold on, hold on, my brother.
My sister, hold on tight.
I finally got my orders.
I’ll be marching through the morning,
Marching through the night,
Moving cross the borders
Of My Secret Life.
Looked through the paper.
Makes you want to cry.
Nobody cares if the people
Live or die.
And the dealer wants you thinking
That it’s either black or white.
Thank God it’s not that simple
In My Secret Life.
I bite my lip I buy what I’m told:
From the latest hit, to the wisdom of old.
But I’m always alone and my heart is like ice.
And it’s crowded and cold
In My Secret Life.
Doupě; 25. října 1999
Bylo pondělí ráno, a jako každý týden vstala Hermiona časně, aby připravila synovi snídani a chvíli s ním pobyla, než se přemístí do Oxfordu.
Na rytmus střídání školy a domova si zvykla rychle a vyhovoval jí. V době, kdy byla ve škole, se plně věnovala studiu, snažila se využít každou volnou minutu studiem v knihovně, diskusemi s učiteli i se spolužáky. Vyhýbala se však jakýmkoli víceznačným situacím a zatím to vypadalo, že si vyslouží pověst sucharky a šprtky, jako za starých časů. Doma se věnovala co nejvíce synovi, i když i zde se samozřejmě musela učit. Měla hodně práce, a to bylo dobře.
V rodině Weasleyových se cítila dobře. S Ronem se však už měsíc neviděla, od jejich hádky se důsledně vracel domů vždy jen v ty dny, kdy Hermiona byla ve škole. Hermiona si nebyla jistá, zda jí to mrzí, nebo zda je tomu ráda. Chtěla by ho sice vidět, ale věděla, že to, co mezi nimi bylo, ještě neskončilo; a ani jemu, ani sobě nemohla nadále způsobovat bolest svou nejednoznačností. Chtěla by, aby byli zase jen kamarádi, a doufala, že to časem dokáží. Teď však ještě ta chvíle nenastala a oba to věděli.
Ze svého pokoje uslyšela štěbetání ptáčků – mudlovské čínské hračky, jejíž funkce Josh neustále vylepšoval. Vyběhla rychle po schodech nahoru.
„Joshie, koťátko moje, už ses vyspinkal,“ šeptala mu něžně do ouška, když ho vzala z postýlky do náruče. „Maminka za chvíli odejde, ale budeš tu s babičkou Molly a s tetou Ginny…“
Zatímco dítě přebalovala, zpívala mu jeho oblíbenou písničku o trpaslíkovi. Josh byl stále šikovnější. Ve svých deseti měsících už pěkně chodil, sice zatím jen za ruku, ale každým dnem očekávala, že udělá první samostatný krok. Uměl už několik slov a jeho kouzla byla čím dál cílenější. Bylo složité jej uhlídat – každé batole je nevyzpytatelné, ale před ním můžete věci jednoduše schovat tam, kam nedosáhne. U Joshuy to nešlo. Nenechávali ho proto téměř nikdy bez dozoru, rozhodně ne tehdy, když nespal. Zejména bylo potřeba dávat v jeho přítomnosti pozor na Jamese. Bylo mu už pět měsíců a Joshuu čím dál více zajímal. Někdy kvůli tomu nastávaly skutečně prekérní situace, ale vše zatím zvládali. Hermiona však musela dát za pravdu paní Weasleyové i své matce – v mudlovské rodině by Joshuu zvládnout nešlo, na řadu jeho kousků bylo nutné používat kouzla.
V kuchyni Joshuu posadila k dětskému stolečku a otočila se, aby mu přinesla rýžovou kaši. Než se stihla vrátit s miskou, Josh se začal natahovat po barevném hrníčku, který stál na kuchyňském stole. Hrníček se začal posouvat po kuchyňské desce a už už by spadl, kdyby Hermiona nemávla hůlkou a nevrátila jej zpět.
„Ne! Joshuo! To nesmíš!“ křikla na něj a začala ho krmit. Josh v jedné ruce držel lžičku, plácal s ní do talíře, druhou šahal do kaše a snažil se ji rozetřít všude, kam dosáhl, hlavně po matčině svetru.
„Jeho uhlídat je horší než Freda s Georgem a novorozeného Rona k tomu.“ Paní Weasleyová stála ve dveřích v županu a usmívala se na Hermionu.
„Už aby byl rozumnější, Molly,“ vzdychla si Hermiona.
„Tak to si počkáš ještě nejmíň sedmnáct let,“ usmála se paní Weasleyová. „Už raději běž, ať nepřijdeš pozdě na seminář. Já se o něj postarám,“ sedla si k chlapci a vzala od Hermiony lžičku.
Hermiona se na ni vděčně usmála. Kouzlem si očistila šaty i ruce a přivolala pergamen s esejí na téma „Prameny práva – nalézáme je či tvoříme?“.
„Maminka se brzy vrátí,“ políbila Joshuu a od krbu mu ještě zamávala. Joshua se na ni vážně podíval, ale nerozplakal se.
„Mama,“ prohlásil vážně a zamával jí.
Oxford; 28. října 1999
Hermiona šla zamyšleně z knihovny Hermogenianovy koleje, kde studovala od časného rána. Teď bylo deset hodin a ona spěchala na seminář právní filosofie v mudlovské části školy. Chodila do kouzelnické knihovny často, pořád doufala, že se podaří nalézt něco, co by jí umožnilo nechtěné manželské pouto zrušit. A stále bezúspěšně. Dnes však našla něco jiného. Bylo jí už jasnější, proč vůbec lidé tak nerovnoprávný a pro oba manžele nebezpečný svazek mohli kdysi akceptovat. Důvodem bylo, že čaroděj a čarodějka již pouhým uzavřením skutečného manželství zvýšili výrazně své magické schopnosti. Jejich energie spojené magickým poutem vytvářely novou kvalitu, která nebyla pouhým součtem magických schopností muže a ženy. Navíc byli schopní se bez problémů jeden na druhého mentálně napojit. Mohli zejména jednodušeji než ostatní kouzelníci spojit své mysli, koordinovat společná kouzla, pronikat do myšlenek a vzpomínek druhého, někdy spolu i neverbálně komunikovat. Společná magická síla manželů se rozvíjela jejich každodenním soužitím, jejich láskou i sexuálním vztahem; dokonce i středověká literatura zdůrazňovala důležitost sexuálního vztahu jako zdroje magické energie. Všechny tyto magické následky byly výrazně silnější u manželství osudu než u klasického skutečného kouzelnického manželství.
V jednom z velmi starých rukopisů z raného středověku nalezla dokonce zmínku o tom, že děti z manželství osudu, které jsou počaty v den zpečetění manželství, neboli děti osudu, jsou velmi mocnými čaroději. Podle autora byl dokonce i sám Merlin dítětem osudu.
Nebyla si jistá, zda na sobě pozoruje silnější magii – uměla vždy kouzlit nadprůměrně, byla však pravda, že jí kouzla šla velmi snadno bez ohledu na roční přetržku v jejich používání, a teď dělala velmi rychlé pokroky v osvojování si nových. Že je Snape schopný bez hůlky a použití verbálních zaklínadel proniknout do její mysli, to si už vyzkoušela. Pouto mezi nimi vnímala, nebyla to otázka pouze reakcí jejího těla, vzpomněla si i na svůj věštecký sen. A Joshua – ano, jeho schopnosti rozhodně jsou jiné než ostatních dětí jeho věku. Jenže to vše ji spíše znepokojovalo.
Z myšlenek ji vytrhl upřený pohled, který spíše vycítila, než uviděla. Zvedla hlavu, ale zahlédla jen černý plášť a povědomý krok muže, známého i neznámého současně. Muž rychle sklopil hlavu, dlouhé černé vlasy mu zakryly obličej a přešel rychlým krokem na druhou stranu dlážděné cesty.
…
Snape chtěl využít volného dopoledne k návštěvě oxfordské knihovny. Minervě to zdůvodnil potřebou nalézt důležitý text pro výuku lektvarů, a to měl vlastně i původně v úmyslu. Do této části školy se také nejdříve přemístil, automaticky však zamířil k budově, která patřila koleji věnující se kouzelnickému právu. V bradavické knihovně již prostudoval vše, co se mu podařilo nalézt o poutu, které ho vázalo k jeho bývalé studentce. Stále však nevěděl dost. Musí nalézt něco, co to děvče osvobodí, má přeci právo žít plným životem, nalézt si manžela, mít děti.
Když přecházel křivolakými uličkami starého města, uviděl dívku, na první pohled neznámou. Ostříhaná byla nakrátko, její vlasy nebyly pod černým baretem téměř vidět. Oblečená byla nenápadně, a přitom elegantně – černé rovné džíny, hnědé tvídové sako, jediným výraznějším kusem oblečení byla objemná červená šála. Přesto se nemohl splést, poznal ji, poznal ji dokonce dříve, než se přiblížila tak blízko, aby mohl rozeznat rysy obličeje. Ten pohled ho zabolel a zároveň potěšil. Tak přeci jen se vrátila do Anglie! To ostatně ze strohých hlášení skřítek vytušil. Tvářila se zamyšleně, ale nepřipadala mu nešťastná. Určitě tu studuje, nejspíš právo, když ji potkal v této části univerzity. Přestože byla dobrá ve všech předmětech, vždy si myslel, že její bystrost, logika a zaujetí pro přesné definice, její schopnost vystihnout stručně a jasně podstatu pojmů a vztahů, ji přivedou k tomuto oboru.
Chvíli ji pozoroval, její krok byl rozhodný, přitom velmi ženský. Působila na něj klidným a vyrovnaným dojmem. Byla krásná, ve všech významech tohoto slova. Stala se z ní přitažlivá mladá žena. Nejdříve uvažoval o tom, že ji osloví, že se jí zeptá, jak se daří, prohodí s ní několik neutrálních slov. Ale rychle tu myšlenku zavrhl. Co by jí měl říci? Vypadala spokojeně, přes to, co se stalo. Přes to, co jí udělal. Byl rád, že se s tím vyrovnala, že žije normálně. Nemůže do jejího života vtrhnout a připomínat jí ten hrozný večer.
Přešel rychle na druhou stranu chodníku, nechtěl, aby si ho všimla. Nemůže jí působit další bolest, udělal toho už dost.
…
Hermiona seděla v učebně a poslouchala na půl ucha výklad učitele.
„Pokud suverén neuzná obyčej jako právo a soudy ho nevynucují jako právo, pak nemá povahu práva, ale je pouze jakýmsi druhem morálky.“
Hermiona se zamyslela – kouzelnické právo bylo jiné. Obyčeje nepotřebovaly potvrzení autoritou. Měly svou vlastní, magickou podstatu a magickou možnost vynucení či trestu, což bylo ostatně totéž. Zavazovaly tudíž nositele povinnosti bez nutnosti kontroly a sankcí státní moci. Kromě nich měli i kouzelníci samozřejmě také psané zákony, které přijímalo ministerstvo čar a kouzel – ty byly někdy dokonce v přímém rozporu s kouzelnickými obyčeji. Co bylo vlastně platné kouzelnické právo?
„Soudci klasického common law si však nemysleli, že právo vytvářejí tím, že jej vynucují. Měli za to, že právo nelze takto vytvořit, ale že se dlouhodobě vyvíjí v každodenní společenské praxi, tedy jako zvyklost v běžné interakci mezi lidmi. A toto právo se snažili nacházet. Bentham s tím však zásadně nesouhlasil.“
Hermiona se přestala soustředit na výklad. On šel dál a neotočil se. Dělal vše pro to, aby mohl předstírat, že si jí nevšiml. Byla si však jistá, že o ní věděl. To bolelo. Vyhul se jí. Nestojí mu ani za pozdrav. Měl ji hledat. Měl ji najít. Nepřevzal snad za ni odpovědnost? Neví, že jej potřebuje? Ne, jeho nikdy nezajímala. Měl pro ni vždy jen posměšky. Nikdy se jí nepodařilo zaujmout jej, proniknout hradbou, za kterou se schovával, získat jakékoli ocenění z jeho strany. Přitom se tak snažila. Byla dobrá a věděla, že je dobrá. Ale on to nikdy neviděl. Nenáviděl ji, pohrdal jí proto, že má mudlovské rodiče.
„Slečno Grangerová, vy jste ve své eseji uvedla, že se na rozdíl od Benthama domníváte, že právo nalézáme. Můžete nám přiblížit důvody, které vás k tomu vedou?“ Učitelův hlas ji vytrhl ze zamyšlení, přesto však byla schopná ihned odpovědět.
„Domnívám se, že právo existuje a je na lidské vůli nezávislé. Je podstatou nejen člověka, ale přirozeného řádu věcí. Je určováno lidskou podstatou, přirozenou povahou člověka a společenství lidí, podstatou vztahů mezi lidmi. To, že ne vždy jsme schopni poznat, která pravidla vedou k nejrozumnějšímu a přirozenému uspořádání společnosti, přeci neznamená, že taková pravidla neexistují.“
„Děkuji za váš názor, slečno Grangerová. Domníváte se tedy, že právo existuje objektivně.“
Hermiona přikývla.
„Má někdo jiný názor?“
Hermiona se opět ponořila do svých myšlenek. Napsala to takto, čerpala přitom z názorů mnoha autorů a do značné míry s tím souhlasila. Ale bylo tomu skutečně tak vždy? Jak je to potom s magickým poutem, které ji svazuje? Je i ono důsledkem přirozenosti? Proti tomu se celý její rozum bouřil. Co je přirozeného na tom, že muž ovládá ženu? Byla přesvědčena o rovnocennosti mužů a žen, jejich inteligence, schopností i rolí. Uvědomila si však, že šlo o velmi staré pravidlo, nejspíš pocházející ještě z šamanských dob, z dob příliš tvrdých, než aby žena s dítětem mohla přežít bez ochrany muže. Pouto, které jí tuto ochranu zajišťovalo a zavazovalo muže, aby nemohl přitom jednat proti ní, toto pouto mohlo být pro ženu té doby i pro její dítě důležité. Žena vyměnila svobodu za ochranu a větší sílu obou manželů. A muž si zajistil věrnost a poslušnost své ženy. Měl tedy krytá záda, nemusel se obávat zrady alespoň od nejbližší osoby. Skutečné manželství mělo svůj význam a bylo výhodné pro obě strany v krutých dobách, kdy vniklo, dnes však už význam ztratilo. Proto bylo zapomenuto jako nepotřebné, proto vyšlo z užívání. Aktivovala je událost zcela nepřirozená a dnešní době neodpovídající, událost z temných dob, extrémní nebezpečí, kdy potřebovala ochranu. Ochranu, o kterou požádala a která jí byla poskytnuta. Svěřila se vědomě do rukou Snapea a on svou roli přijal, požádal o ni jako o svou ženu se záměrem ji chránit. Vzal si ji jako svou ženu. Jejich svazek byl zpečetěn krví, její krví. A navíc – dostala na výběr, mohla svobodně volit. Sice druhou alternativou byla smrt, ale to na věci podle prastarých zákonů nic změnit nemohlo.
Znovu si vybavila mužskou siluetu z dnešního rána, jeho sklopenou hlavu. Do očí mu neviděla, ale to ani nepotřebovala. Jeho oči ji stále pronásledovaly ve snech a ostatně je viděla i u svého syna. Pocítila iracionální touhu, aby se jí dotkl. Jen lehce, jen kdyby jí podal ruku. Jaké by to bylo, kdyby spolu skutečně žili? Co by spolu všechno mohli dokázat! Neměla by mu říct, že má syna? Potřásla hlavou, jako by z ní chtěla vytřást nevhodné myšlenky. Nemělo smysl takto uvažovat. Nechtěla, aby si na ni a její dítě dělal jakýkoli nárok. Nechtěla ho poslouchat – představa absolutního podřízení se jí byla bytostně cizí. A co bylo nejdůležitější – on o ni neměl nejmenší zájem. Tehdy jen plnil povinnost, nepříjemnou a trapnou povinnost. Proč by mu měla říkat o synovi? Sám se měl zajímat. Kdyby ho zajímala, musel by zjistit i to, že má syna. Je to jeho vina, pokud o Joshuovi neví. A jestli ví a nezajímá se, tím hůř.
Ne, nepotřebuje ho. K ničemu ho nepotřebuje. Hrdě vztyčila hlavu. Poradí si se vším i bez něj. Je dost silná. Navíc není sama, má přátele, má syna, má rodinu. Rychle zamrkala, pálily ji oči. Asi jí tam vletěla muška.
………………..
Bradavice; téhož dne
Bylo už pozdě večer, Severus Snape seděl v křesle vedle krbu. Nalil si trochu červeného vína a vytáhl knihu. Nemohl se však na čtení soustředit, jen pomalu upíjel ze sklenice a pozoroval plameny. Když ji dnes ráno viděl, zasáhlo jej to. Byla tak krásná, tváře zrůžovělé spěchem. Jeho žena. Byla to zvláštní představa, vždy byl sám a byl tomu zvyklý. Jaké by to bylo mít ženu? Zavřel oči a zkusil si představit její objetí… Vybavil si její tělo, své pocity z něj. Přitahovala jej. I tehdy, v domě Malfoyů, jej přitahovala. Vzpomínku hned zahnal, styděl se za své tehdejší vzrušení. Ona byla tehdy zraněná, vyděšená, nevinná… Muselo to být pro ni strašné, zatímco pro něj… Náhle zalitoval, že s ní nepromluvil, že se jí alespoň letmo nedotknul. Sevřel ruku v pěst. Co si to namlouvá – nechtěl se jí letmo dotknout, chtěl ji sevřít, touží po ní, chce ji… Kdyby byli spolu… Jak by mohli být spolu, když je tolik dělilo? Jeho věk, jeho temná minulost, zatrpklost a její mládí, nevinnost, krása nejen těla, ale i duše…
Rychle se vrátil do reality. Nedělal si iluze – věděl, že ji nikdy nemůže mít, že mezi nimi nikdy nemůže být skutečný vztah. Ne po tom všem. Nikdy mu neodpustí, co udělal. Ani to po ní nemůže žádat.
V knihovně nalezl další zajímavé informace o podstatě manželství osudu. Nebylo to složité, použil matoucí kouzlo na knihovnici, a ta mu řekla, které knihy studovala slečna Grangerová. Alespoň teď věděl s jistotou, že si je i ona vědoma pouta mezi nimi a nebezpečí z něj plynoucího. Uvažoval, že odvolá Moscu a Elfie, ale pak myšlenku zavrhl. To, že o smrtelném riziku slečna Grangerová ví, neznamená, že jí nemůže hrozit nebezpečí ať již z jejich pouta, či z čehokoli jiného. A i on má své povinnosti vyplývající z té podivné, starodávné magie, kterou společně probudili, také on by mohl být ohrožen na životě, kdyby je neplnil.
Znovu se zasnil: mohli by společně dokázat velké věci. Přemýšlel, co dnes četl o dítěti osudu. Kdyby tehdy počali dítě… Jeho syn mohl být nejmocnější kouzelník. Dokázal by vše, po čem kdysi toužil sám…
Když byl chlapec, byl talentovaný, nadaný nejen magicky, ale i velmi inteligentní. Ve škole mu vše šlo samo. Přesto nebyl oblíbený, dokonce ani ve Zmijozelu ne. Byl vždy sám a toužil tehdy všem dokázat, že se v něm mýlí. Ale pro nikoho nebyl důležitý. Ani pro svou matku ne. A pro otce… Toho mudlovského šmejda, jehož jméno nesl, nic z jeho úspěchů nezajímalo, měl pro něj jen rány a pohrdání. A biologický otec nejspíš o jeho existenci ani nevěděl. To nemohla být omluva. Byla jeho povinnost zjistit, že je jeho dívka těhotná, měl vědět, že má syna. Jeho nevědomost byla důsledkem jeho lhostejnosti. A lhostejnost, nezájem, můžou způsobit stejné škody jako otevřený odpor. Nebo i větší. V nenávisti je alespoň kus pozornosti, ale hostejnost… lhostejnost je nejhorší druh pohrdání. Ne, neznalost otce vůbec neomlouvala. Proto mu nikdy neodpustil. A proto se dal k Smrtijedům. Chtěl být alespoň obáván a obdivován. Příliš pozdě pochopil, že tato cesta k ničemu dobrému nepovede.
Ne, udělal dobře, že narození dítěte zabránil. Neměl právo to nevinné děvče svazovat ještě touto povinností. Byl rád, že je slečna Grangerová v pořádku, že studuje, buduje si vlastní život. Přál si, aby byla šťastná. Udělá pro to všechno, je to ostatně jeho povinnost. Ať chce nebo nechce, má za ni odpovědnost.
Má ženu, usmál se mimoděk a znovu v představách uviděl její tvář. Usmívala se na něj. Tak v představách vídával Lily, tak si uchoval vzpomínku na ni. Ta myšlenka ho naplnila zvláštní spokojeností, kterou už dávno nepocítil. V jeho představách může být jeho ženou doopravdy. Jen ve skutečnosti ne. Nikdy jí už nijak neublíží. Udělá vše v její prospěch. A nejen proto, že je to povinnost vyplývající z magického závazku. Musí nejdříve najít nějaký způsob jak ji osvobodit z nevítaného pouta. Ale bude ji chránit i potom, samozřejmě.
Napil se vína a otáčel sklenku v ruce. Odlesky vína zářily jak rubíny, vytvářely na jeho rukou rudé skvrny. Vypadaly jak krev. Měl na rukou krev. Navždy. Byl sám a tak to zůstane. Ale měl svůj tajný důvod k životu.
Vstal a vydal se na svou nepravidelně pravidelnou noční obchůzku po hradu.
1,016 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...