Přestože pozdě v noci postrašil školní pozemky drobný sníh, silný vítr mraky rozehnal a ráno už bradavické studenty vítala slunečná obloha. Na pořádnou zimu si ještě museli počkat.
Týden probíhal jako obvykle. Shiernová je naprosto fyzicky vyčerpávala, Snape zase psychicky (Angely a Malfoye si však při jejich trestu příliš nevšímal), Hermiona s Ronem se dál cukrovali, Harry s Angelou po sobě ´nenápadně´ házeli pohledy a Malfoy s Dariou se úporně snažili předstírat, že ten druhý neexistuje. To by nebylo až tak těžké, kdyby na sebe ovšem stále nenaráželi, hlavně díky tomu, že Daria byla velice dobrou kamarádkou Angely.
Co Draco věděl, ty dvě byly jak dvojčata už od dětství, ale pak se stalo něco, díky čemu se rozhádaly a hodně dlouho spolu nemluvily. Teď to vypadalo, že se jim to konečně rozleželo v hlavě, takže pokaždé když Draco narazil na Angelu, nutně se musela něčemu smát s Dariou nebo si tajnůstkářsky špitaly. I proto jeho odhodlání naprosto ignorovat všechno, co se Darie týkalo, vycházelo nazmar.
A Daria… Ta skoro nerozuměla sama sobě. Byla ráda, že je to s Angelou konečně jako dřív, jenže pokaždé, když spolu potkaly Malfoye, vyskočilo jí srdce až do krku.
A její kamarádka si po několika takových setkáních samozřejmě všimla, že se mezi nimi děje něco víc. Když si to přebrala v hlavě a uvědomila si, co by to mohlo být, rychle tu myšlenku zaplašila. Kdyby to byla pravda, ani nechtěla domyslet, jaké to mohlo mít pro ně oba důsledky. I když toho sama nedbala…
Alespoň její věštecké sny ji prozatím nechaly na pokoji, ale prášky brala tentokrát poctivě každý večer…
*
V pátek večer Angela nerozhodně postávala před chrličem hlídajícím vchod do ředitelovy pracovny. Kvůli téhle domluvené schůzce nešla na Snapeův trest. Draco slíbil, že ji bude krýt, i když mu neřekla, kam jde.
Nakonec se odhodlala a vykoktala ze sebe heslo. Chrlič odskočil a ona vyjela po schodech nahoru. Už bez rozmýšlení zaklepala na dveře a počkala na vyzvání.
Poté, co vešla do ředitelny, obrátily se k ní všechny pohledy z obrazů po stěnách včetně toho blankytně modrého za půlměsícovými brýlemi.
„Dobrý večer,“ pozdravila tiše.
„Dobrý večer. Posaďte se, Angelo,“ pokynul ředitel školy k pohodlnému křeslu s úsměvem.
„Děkuju,“ odvětila Angela a trochu ztuhle se posadila. Potěšilo ji, že jí Brumbál vyká, ale přesto nezapomněla zapojit nitrobranu.
„Takže, o čem jste to se mnou chtěla mluvit?“ oslovil ji Brumbál vlídně. „Předpokládám, že to nebude žádná hloupost, když jdete přímo za mnou.“
„Ne, pane. Opravdu to není nic jednoduchého… Jenže nevím, koho jiného bych mohla požádat o radu.“
„O radu?“ podivil se Brumbál.
„Ano. A za mnou žádostí je docela dlouhá historie…“
„Nevadí, rád si ji poslechnu,“ reagoval vážně ředitel a sepjal si typickým gestem konečky prstů.
Angela chvíli mlčela a uvažovala, zda neudělala chybu, když sem přišla. Kdyby se provalilo, že s ředitelem Brumbálem soukromě setkala z vlastní iniciativy… Pohlédla profesorovi do očí, které ji pozorovaly vlídně a s vážným zájmem. Povzbudilo ji to. Ne, teď už necouvne.
„Nejprve bych vás chtěla požádat, abyste o všem, co vám teď řeknu, s nikým nemluvil. Mohlo by to přivodit nepříjemnosti nejen mě,“ začala Angela neobvykle vážně.
„To je samozřejmé,“ pokýval hlavou Brumbál. „Můžete mi věřit.“
Angela se nadechla: „Začala bych otázkou… Co víte o mojí matce? O Mary Rosierové?“
Brumbál se mírně zamračil.
„Mary byla výborná studentka, ale pokud vím, po vystoupení z Bradavic nenavštěvovala žádný kurz na jakékoli kouzelnické povolání. Žila se svojí sestrou Marion nedaleko Londýna. Vy jste její jediná dcera. Když vám bylo půl roku zemřela v potyčce se Smrtijedy, kteří tehdy prchali před spravedlností. Od té doby vás vychovávala teta, která však nedávno zemřela… Je to tak?“ zakončil Brumbál otázkou.
„Ano,“ vydechla Angela tiše. „V té době se mě ujala její vzdálená příbuzná Narcissa Malfoyová a nyní bydlím u ní – v sídle Malfoyů.“
„Ano, slyšel jsem.“
„Ale to, co jste řekl o mojí matce, není pravda,“ řekla Angela ještě tišeji.
„Co z toho není pravda?“ zeptal se Brumbál zaraženě.
Angela se mu podívala do očí: „Moje matka není mrtvá.“
Ředitel Brumbál měl opravdu co dělat, aby na sobě nedal znát přílišné překvapení.
„Žije a momentálně mi dost ztrpčuje život,“ začala Angela ztěžka vyprávění o životě své matky, které znala z části od své tety, zčásti z uštěpačných poznámek Narcissy Malfoyové a zčásti také z Denního věštce…
*
Po několika minutách, kdy bez přestávky mluvila skoro nezúčastněným hlasem a Brumbál ji vůbec nepřerušoval, se Angele zlomil hlas.
„Já to ale nechci… Nechci prožívat osud mé matky! A nevím, co mám dělat… Nemůžu odmítnout, nemůžu utéct, nesmím o svých pochybách ani nikomu říct… Prostě nic!“
Angela vztekle uhodila do opěrky křesla. Pak si znovu připomenula, před kým právě sedí, zavřela oči a pokusila se trochu uklidnit, pročistit si hlavu. Nepředvede se tu přece před ředitelem jako hysterická káča. Brumbál nezvykle dlouho mlčel a prohlížel si rozrušenou dívku před sebou s prazvláštním výrazem v očích.
„Nebudu vám tvrdit, že mne všechno, co jste řekla, překvapilo,“ začal konečně Brumbál a Angela k němu zvedla hlavu. „Nejste jediná, kdo si kdy musel projít něčím podobným, ale vaše situace je – jemně řečeno – složitá… Přesto bych pro vás měl dva návrhy. I když předpokládám, že ani jeden se vám nebude líbit.“
„Mluvte, prosím,“ vyzvala ho Angela pevně.
„Mohla byste odmítnout, odstěhovat se od Malfoyových a já bych se zaručil za váš bezpečný úkryt.“
„Jenže to bych se taky mohla schovávat do konce života,“ vyrazila ze sebe nesouhlasně.
„I to je Merlin-žel možné,“ přikývl Brumbál zamyšleně.
„A ten druhý návrh?“
„Před tím, než ho vyslovím, chci vědět, jak dobře ovládáte nitrobranu, Angelo,“ naklonil se k ní ředitel přes stůl.
„Jak víte, že ji vůbec umím?“ odpověděla opatrnou otázkou.
„Po pravdě, do lidí většinou vidím celkem snadno, jako do otevřené knížky. Ale vy jste velmi uzavřená a vaše momentální rozpoložení je těžko rozpoznatelné.“
„Tak mě vyzkoušejte,“ vyzvala ho mladá čarodějka tiše. „Předpokládám, že jako jeden z největších kouzelníků všech dob ovládáte nitrozpyt skvěle.“
„To ano,“ uznal Brumbál a v očích se mu zablesklo.
„Tak do toho, zkuste to.“
Angela ani nedořekla a Brumbál se jí pokusil proniknout do mysli. Zaútočil tvrdě a nečekaně. Angelu to v prvním okamžiku překvapilo a Brumbálovi se mihl před očima obličej Draca Malfoye, ale hned zmizel a Angela zapojila nitrobranu naplno.
Brumbál to zkoušel znovu a znovu. Pokoušel se najít skulinu v pevné zdi, kterou měla kolem mysli, ale bez úspěchu. Překvapeně se opřel zpátky do křesla.
Angela trochu zrychleně dýchala, jako by před chvílí klusala, ale jinak vypadala úplně normálně a zvědavě ředitele sledovala.
„Kdo vás nitrobranu takhle naučil?“
„Nemyslím, že to v tuhle chvíli důležité,“ pokrčila rameny v pokusu zakrýt, jak moc ji Brumbálův pokus vyčerpal. „Teď mi řekněte, proč jste to chtěl vědět.“
„Je tu ještě jedna možnost, co byste momentálně mohla udělat, i když správně bych vám ji vůbec neměl navrhovat…“
Angela ho stále upřeně pozorovala a čekala.
Brumbál opatrně vyslovil svůj návrh. Někteří ředitelé na obrazech překvapeně vydechli a začali si mezi sebou něco šeptat. Angela upírala trochu šokovaný pohled na Brumbála, ale ve skutečnosti ho ani neviděla.
„Samozřejmě to od vás nemůžu požadovat. Ocitnete se tím ve velkém nebezpečí, ale… určitě byste byla mnohem více prospěšná. Když vám budou důvěřovat.“
Angela mlčela a hlavou jí probíhaly desítky pesimistických teorií, jak by se jí tenhle risk mohl vyplatit, nebo taky pěkně vymstít.
„Narozeniny mám až v září,“ pronesla pak zdánlivě nesouvisle. „To už budu plnoletá… Do té doby budu jen adept,“ ušklíbla se nepěkně.
„I tak to bude pro vás nebezpečné, Angelo.“
„A můžu ohrozit i jiné, já vím,“ doplnila pochmurně.
Ředitelna ztichla napjatým očekáváním.
„Nemusíte se rozhodnout hned, v klidu si vše promyslete…“
Zvolna se nadechla a opětovala Brumbálův vážný pohled: „Ne. Tlačí mě čas. Udělám to,“ pronesla Angela rozhodně.
„Jste si tím jistá?“
„Ano. Rozhodně budu mít větší šanci přežít než kdybych utíkala a schovávala se… Stejně by mě našli.“
„Dobrá, pokud byste cokoliv potřebovala, přijďte za mnou. Pokud budu moci, pomůžu vám.“
„Děkuju, budu na to myslet. A… Můžu se vás na něco zeptat?“
Brumbál pokývl hlavou.
„Zmiňoval jste, že nejsem jediná… Existuje ještě někdo takový, kdo by… Však víte.“
Brumbál přikývl: „Ano, ale…“
„Ne, jméno vědět nechci,“ zarazila ho dřív, než mohl pokračovat. „Jak pro mé, tak pro dobro toho druhého. Bude to bezpečnější,“ prohlásila vážně a vstala: „Raději už půjdu.“
„Počkejte ještě moment, Angelo. Mohl bych se pokusit zjistit, kdo byl váš otec… Stála byste o to?“
Překvapeně vydechla: „Ano, samozřejmě. To byste mohl?“
„O každém sňatku, i tom tajném, vždy existují záznamy,“ pousmál se Brumbál.
„Byla bych vám moc vděčná. Opravdu bych to chtěla vědět.“
„Pokusím se, ale nic neslibuji.“
„To nevadí, i za pokus budu ráda,“ otočila se Angela k odchodu.
„Angelo?“ zastavil ji naposledy ředitel. „Jestli si nejste jistá, neměla byste to dělat.“
Zaťala obě ruce v pěst a neotočila se, když odpovídala: „Ale já si jsem jistá, pane profesore. Dobrou noc.“
Za Angelou zaklaply dveře a na ředitele bradavické školy čekala noc beze spánku. Měl o jednu starost dosti velký rozměrů navíc. A to si byl jistý, že mu mladá Rosierová neřekla ani zdaleka všechno.
960 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...