BtCh II. 3. Jedem

Jedem, ještě jedem
druhej, jako jeden
svedem, co svedem
veselej život vedem

Rata,rata, rata, rata, ratata
jen ať táhne, kdo má plný kaťata
ratatata, sekera je zaťatá
zubatá nás nechytí, je paťatá

Z věže od svatýho Víta
mio ben, che dolce vita
slunce rozpaluje kámen
dnes všechno, zejtra amen

Žijem, jak žijem
když můžem, tak pijem
kdo nemůže, tak hyjé
vesele s vlky vyjem

Radůza

Praha, 19. června 2010

V pražské hospodě U Kalendů bylo už téměř prázdno, když do ní jako velká voda vtrhla rozjařená podivná parta – šest chlapců a dvě děvčata.  Obě dívky měly nápadné stříbrné šperky ve tvaru motýla; stejný šperk byl ostatně vidět i u některých chlapců. Hnědovláska byla oblečená v dlouhých černých šatech se šněrovačkou, do rozpuštěných vlnitých vlasů zapíchla červenou růži. Druhá, zrzka s mikádem, měla přiléhavé kalhoty z lesklé tmavě zelené kůže velmi zvláštní struktury. Přes ně měla krátkou černou tuniku bez rukávů. Přes ramena přehodila černý šátek z jemného materiálu, snad hedvábí. Mladíci byli také všichni v černém, někteří měli na sobě rozepnuté dlouhé černé pláště, někteří byli jen v košilích a vestách ze stejného podivného materiálu, z jakého byly dívčiny kalhoty.
Z rohu místnosti si je prohlížel starší ošuměle vypadající muž, který celý večer seděl nad svým pravidelným jedním pivem. Přemýšlel, co jsou zač. Vlastně každý zvlášť by vypadal docela přijatelně – mladí měli černou barvu v oblibě; jedině snad ta nádherná bruneta byla poněkud extravagantní. Ale společně působili velmi zvláště. Neměl co na práci, tak se bavil jejich pozorováním.
Mladík v zelenkavé vestě zrovna něco poutavého vyprávěl, starý muž mu však nerozuměl, zachytil pouze útržek věty.
„…Teda Judito, to taneční kouzlo se ti fakt povedlo. Jen mi řekni, jak ses dostala až nahoru na věž. A jak jsi to zvládla na takovou vzdálenost?“
„Nahoru mě dostal Roman. Nevíš, že umí lítat? A vzdálenost nebyla tak velká. Ale byl to pohled pro bohy, Konráde. Japončíci tancující pogo…“ Hnědovláska se bezstarostně rozesmála a napila se ze sklenice před sebou.
„Víš, že nechce, abychom mu říkali Roman,“ zamračil se černovlasý jemně vypadající kluk sedící v rohu, který dosud mlčel.
„Tak se z toho nezblázni, Alku,“ odpověděla mu dívka.
„Ty si snad myslíš, že když s ním chrápeš, že se na tebe jeho příkazy nevztahují?“ ušklíbl se Albert. „Myslíš, že jsi jediná?“
„Ty taky nejsi jediný,“ vrátil mu to Konrád.
Dřív než Albert stihl zareagovat, položil mu blonďák v dlouhém černém plášti ruku na rameno „Dost. Nehádejte se. Jsme tady kvůli Gizele.“
Skupinka zmlkla a oči upřela na zrzku, která se zatvářila trochu nervózně.
„Vím, Bertolde. Je čas?“
„Jo, Gizelo, je čas,“ odpověděl blonďák. „Ukaž, že k nám patříš. Jsem zvědavý, co si vymyslíš. Začni ale doplněním zdrojů.“ Usmál se, ale v jeho úsměvu bylo něco znepokojivého.
Dívka vstala a došla k výčepnímu pultu. Ruku zakrytou šátkem trochu pozvedla, jako by v ní měla zbraň a namířila ji na hospodského. Neslyšně pohybovala rty a upřeně se na muže za pultem dívala. Pak se k němu naklonila a něco mu zašeptala. Muž přikývl.
„Samozřejmě, paní. Vše připravím. Posaďte se a donesu vám to.“
Pak hospodský vyndal tašku a začal do ní skládat tržbu z pokladny. Tašku poté pečlivě uzavřel a odnesl ji k dívce. Ta si od něj peníze beze slova převzala, jen lehce pokynula hlavou.
„Fajn, Gizelo,“ usmál se Bertold. „A dál?“
„Vidíš toho špinavýho mudlu, jak na nás furt čučí?“ zeptala se Gizela. Blonďák přikývl.
„Běž do toho.“
Pohledy mladých lidí se obrátili k starému muži. Ten zneklidněl. Zvažoval, jestli nemá raději odejít. Hospodský se díval před sebe, vypadal nepřítomně. Nikdo jiný již kolem něj nebyl. Jen v zadní části hospody se bavila nějaká parta, odtud sem ale nebylo vidět. Celá situace byla velmi podivná. Přesto, nebo právě proto, se nebyl schopný pohnout, když zrzka pomalým, plavným krokem došla k němu. Celou dobu ho upřeně pozorovala. Svět se mu zúžil na její smaragdové oči. V ruce držela podivný klacík, nyní ho již nezakrývala šátkem. Beze slova na něj namířila, tentokrát však nic nešeptala. Neznámá síla ho nadzvedla, jeho nohy uvedla do pohybu a on se vydal ven z hospody do letní noci. Stále si uvědomoval, co dělá, avšak neměl na své tělo nejmenší vliv. Byl vyděšený. Když se ocitl na ulici, snažil se přikázat svým nohám, aby se vydaly směrem k metru, snažil se přimět svá ústa, aby vykřikla. Nebyl však schopný udělat nic. Jen pomalým pravidelným krokem přešel ulici, došel ke schůdkům, které vedly na náplavku, a sešel až k řece.
Mladí jej potichu následovali.
Muž se u řeky zastavil a začal se pomalu svlékat. Nechápal, co se s ním děje, co dělá ani proč to dělá. Připadal si hrozně. Skupina jej obstoupila. Bylo vidět, že se jeho chováním baví.
„Fuj, ten smrdí,“ skrčila nos Judita.
„Proto ho Gizela chce vykoupat, ne?“
Gizela se sebejistým úsměvem přikývla, nespouštěla však z již téměř nahého muže oči.
Když se zcela svlékl, vkročil do černé vody Vltavy. Celou svou vůlí se snažil obnovit vládu nad svým tělem, ale marně. Záhy pod nohama přestal cítit dno, chtěl plavat, ona mu to však nedovolila. Začal se topit. O pár vteřin později, poté co zakusil smrtelnou hrůzu, jej neviditelná síla vytáhla nahoru a zavěsila hlavou dolů, jako by byl rybou třepotající se na vlasci. Ústa otevřel v němém výkřiku. Poté jej znovu ponořila do vody. Několikrát jej ponořila a vytáhla. Byl na pokraji svých sil.  Slyšel smích svých mučitelů.
„Stačí, Gizelo,“ uslyšel z dálky hlas druhé dívky. Síla, co jej držela dva či tři metry nad hladinou, naráz zmizela a on se břichem rozplácl o hladinu řeky. Teď už mohl ovládat své tělo, mohl plavat, byl však již příliš vyčerpaný.
Mladí kouzelníci se vydali nahoru z náplavky. Jen Judita Markytánová zůstala, vytáhla hůlku, namířila ji na loďku připoutanou několik metrů od ní. Řetěz loďky se roztrhnul a loďka se začala sama pohybovat směrem k unavenému muži. Dívka byla už na odchodu, otočila se však zpět k muži, který se z posledních sil vyškrábal do loďky. Namířila na něj hůlku.
„Obliviate.“
Pak rychlým krokem odešla, aby dohonila své přátele.
Nemohla si proto všimnout toho, že muž, poté co se ocitl v relativním bezpečí loďky, ztratil vědomí. Nemohla vidět, jak loďka pomalu, s mnoha otáčkami, pluje po černé a tiché hladině. Nebyla tam, když loďka doplula až k vysokému splavu za Jiráskovým mostem, přes který přepadaly masy vody. A přes který přepadla i loďka s bezvědomým tělem muže. Nikdo neviděl, když tělo muže vypadlo z loďky a zmizelo pod vířícími masami kalné Vltavy.
Siamský kocour, který loďku poněkud znuděně sledoval ze stínu kamenné zdi, se protáhl, zívl a vydal se k mostu. Pak pokračoval dál tajnými kočičími zkratkami směrem k pražskému podhradí.

……………………

Příčná ulice; 20. června 2010

V hospodě U Zlatého lva bylo ten večer dost rušno. Sešli se zde členové Kudleyských kanonýrů po své dnešní výhře a oslavovali. Někteří hráči a hráčky měli sebou své partnerky či partnery a další přátele, takže se u dlouhého stolu sešla společnost čítající téměř dvacet lidí. Mezi nimi, uprostřed, seděl i Ron Weasley. Působil na pozici brankáře a stal se z něj velmi populární hráč týmu, a to nejen mezi samotnými Kanonýry, ale i mezi fanoušky – a také mezi fanynkami. To bylo důsledkem mimo jiné i toho, že byl stále svobodný. Jeho úspěchy ve hře a v neposlední řadě i to, že byl hrdinou poslední války, z něj učinily vděčný objekt mladých čarodějek a rovněž novinářů. A na rozdíl od Harryho či Hermiony neměl ve zvyku novináře odhánět, popularitu si užíval.
Seděl u stolu, mezi dvěma nápadně oblečenými a nalíčenými dívkami, v jedné ruce kotletu, kterou široce šermoval, když líčil nejzajímavější momenty z dnešního utkání. Najednou v půli pohybu zastavil let kotlety, s kterou právě imaginárně odrážel Camrál soupeře, a zadíval se ke stolu na druhé straně místnosti. Tam seděla jiná společnost, výrazně tišší a upjatější. Mafalda Hopkirková slavila své narozeniny a pozvala téměř všechny asistentky z Oddělení administrativních služeb Starostolce a dvě z tajemnic – Hermionu Grangerovou a Leanne Puceyovou.
Když Leanne uviděla Rona, strčila do své přítelkyně a zvolala tak hlasitě, že bylo slyšet i u druhého stolu.
„Jé, podívej Hermiono, tam je Ron Weasley. Chodili jste kdysi spolu, ne?“
Hermiona zvedla hlavu a její oči se setkaly s Ronovými. Usmála se na něj. Ron jí však hned úsměv neopětoval. Hermionu vídal zřídka. Jejich vztah se sice do značné míry normalizoval, ale úplně normálním se stále nestal. V její přítomnosti se cítil nesvůj a zejména od doby, kdy Hermiona měla vedle Doupěte svůj vlastní malý domek, se jí dokázal úspěšné vyhýbat. Nemyslel si, že by byl do ní stále zamilovaný, od té doby měl řadu delších či kratších vztahů – tedy hlavně těch kratších. Vždy, když ji viděl, však ucítil bodnutí, ostrou, rychle prchající bolest, která pramenila z toho, že nechápal, co se tehdy vlastně stalo. Dávno o tom přestal přemýšlet. Ale raději se vyhýbal zdroji své nejistoty.
Byla stále velmi přitažlivá a jej znovu zabolelo při pomyšlení na to, že právě tuto ženu, jedinou, kterou opravdu chtěl, mít nemůže. Vlasy si opět nechala narůst dlouhé, jak je měl rád. Vyčesala si je do volného uzlu, podél tváře se jí kroutil jeden neposlušný pramen. Na sobě měla splývavou hedvábnou halenku neurčité šedozelené barvy. Vše vypadalo velmi jednoduše, přesto, nebo právě proto, mu připadala neskutečně krásná. Přemýšlel, jak dlouho ji vlastně neviděl. O Vánocích, kdy se návštěvě Doupěte vyhnout nemohl, Hermiona naštěstí většinou navštěvovala své rodiče v Sydney. Musely to být alespoň dva roky. Ano, viděli se na minulých Harryho narozeninách, vloni se tomu dokázal vyhnout, když měli utkání v Německu, vzpomněl.
Nakonec jí s přehnanou sebejistotou vrátil úsměv zpět. Nesmí dát před ní najevo, že by snad cokoli mohlo být v nepořádku. Vždyť přeci je šťastný, jak jinak?. Je úspěšný, ženy jej obletují. Co víc si může od života přát? Naklonil se k jedné ze své společnic, útlé hnědovlásce s velmi něžným obličejem, chytil ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Byla to sotva dvacetiletá ošetřovatelka od Svatého Munga, s kterou se poznal teprve minulý týden, když si šel nechat zkontrolovat rameno, co ho opakovaně pobolívalo.
„Carys, a co ty mi dáš za dnešní vítězství?“ řekl hlasitěji, než musel, a políbil ji.
Děvče se rozesmálo a něco mu rozverně šeptalo do ucha, přitom se trochu červenalo. Druhá z dívek se nechtěla nechat zahanbit a sedla si mu na klín.
„Rone, a co by sis přál ode mě? Byl jsi dneska úžasný!“ našpulila rty.
Ron ji políbil, pak odložil kotletu a chytil ji druhou rukou. Ostatní hráči se začali smát.
„Tak kterou si vybereš? Nebo zvládneš obě?“ pošťuchovali ho kamarádi.
Ron obě dívky ještě jednou políbil, a pak jen v hrané bezmocnosti zvedl ruce: „Co mám dělat, když mě všechny chtějí? Přece je nezklamu!“
Koutkem oka se díval, jestli to na Hermionu udělalo náležitý dojem. Skutečně není nějaký odkopnutý chudinka! Hermiona však nijak nedala najevo, že se jí jeho chování jakkoli dotýká. Otočila se klidně ke své přítelkyni a něco jí potichu odpovídala.
Po chvíli se však omluvila a zvedla se, že už je pozdě. Viděl, jak se loučí s kolegyněmi, objímá starší ženu a s klidným úsměvem jde i k němu.
„Hodně štěstí, Rone,“ podávala mu ruku.
Ron se chvíli jen překvapeně díval, jako by nechápal, co a proč mu říká, pak podávanou ruku uchopil.
„Já… Ahoj, Hermiono,“ zakoktal nakonec.
Hermiona se jen usmála a vyšla ven z hostince. Ron chvíli pozoroval houpající se dveře, pak z klína odsunul dívku, která se jej snažila zaujmout vším, co bylo možné učinit v daném místě a čase, a vyšel do noční ulice. Hermiona tam však už nebyla.
Zase ho dostala! Vždyť už mu na ní dávno nezáleží! Nenechá si kazit slibně se rozbíhající večer!
Vrátil se ke svému stolu a chytil za ruku Carys.
„Nejsi už unavená? Možná bych ti mohl poskytnout trochu pohodlí ve svém království…“

……………………

Praha; 21. června 2010

Bylo už nad ránem, když parta kouzelníků dorazila do tichého domu na zámeckých schodech. Sedli si ještě společně nad lahví vodky. Po chvíli se Judita zvedla a unaveně došla do své ložnice. Vzpomínala na dnešní večer. Jízdu, která začala už v podvečer, se jim povedlo zakončit užitečně. Podařilo se jim dnes zbavit svět jednoho mudlovského grázla. Když opustili hospodu, tak se kluci schovali a nechali děvčata jít noční Prahou samotná. Rozdělily se, aby zvýšily pravděpodobnost, že se někdo chytí. Tentokrát to byla Gizela, která první aktivovala svůj přívěšek. Nechala to dojít tak daleko, že při narychlo připraveném tribunálu, který vedl Bertold Paulinius, prokázali beze vší pochybnosti, že by ji přiopilý útočník skutečně přinejmenším znásilnil, kdyby byla obyčejnou dívkou a nemohla nikoho přivolat. Proto Judita necítila ani lítost, ani výčitky svědomí, když toho gaunera odsoudili ihned k smrti a donutili skočit pod noční tramvaj. Byl jen o odpad a oni společnost čistí. Oni jsou předurčeni k tomu, aby vládli, a s Romanem se jim to jednou podaří. Až budou vládnout oni, tak zde nebudou žádní špinaví zločinci, nemakačenkové, skupiny příživníků, kteří jen parazitují na společnosti. Vybudují nový svět, který bude mít jasný řád, kde každý bude zastávat místo, které mu přísluší. A nepotřební a škodliví budou smeteni.
Vrzly dveře a objevil se Roman. Usmála se na něj a začala si pomalu rozvazovat živůtek svých šatů.

…

Svítalo. Gellert Grindelwald ležel na zádech, tvářil se spokojeně, ruce složené pod hlavou. Judita se na něj zamyšleně dívala. Nebylo jí úplně dobře z té záležitosti u Vltavy. Roman přece nesouhlasí se samoúčelnou krutostí. Jeho cíle jsou jiné. Chtěl očistit společnost, změnit ji. Zbavit ji špíny a méněcenných. Ten muž… Byl sice ošumělý, příliš o sebe nepečoval, ale jako bezdomovec jí nepřipadal.
„Romane?“
„Neříkej mi tak. Ani ty ne.“
„Proč? Mám to jméno ráda. Říkala jsem ti tak přece vždycky. A je to tvé jméno. Přezdívka by mohla být jen pro ostatní, ne?“
„Ne. Není to moje jméno. Jsem Grindelwald. A chci, abys mě oslovovala stejně jako ostatní. Nejsi nic lepšího.“
„Dobře. Promiň, Gellerte.“
Na chvíli se odmlčela. Už dříve jí Roman naznačoval, že on je Gellert Grindelwald. Nebrala to tehdy příliš vážně, považovala to za nadsázku. Roman navazoval na Grindelwaldovy myšlenky; věděla, že chce navázat tam, kde Grindelwald skončil. Proto chtěl po svých nejbližších, aby jej tak oslovovali. Teď nad jeho slovy přemýšlela – byl skutečně jeho převtělením? Bylo to vůbec možné? To nevěděla. Ale pokud to říká, tak to tak určitě bude. Nebyla zvyklá jeho slova zpochybňovat, už dávno si navykla jej poslouchat. Milovala ho a naprosto jej respektovala. Respektovala i to, že nebyla jedinou, přestože on jejím jediným byl.
Znovu si vzpomněla na toho starého mudlu. Nebyla si jistá, jak se má zeptat a zda se má vůbec zeptat. Nakonec se osmělila. Věděla, že po milování bývá Roman nejpřístupnější.
„Gellerte, proč jsi je nechal týrat toho mudlu? Byl jsi tam přeci celou dobu, ne?“
„Samozřejmě. Musel jsem se podívat, jak si vede Šajnová. Byla dobrá. Udržet ho tak dlouho neverbálně… Proč bych měl zasahovat?“
„Ale nebylo to samoúčelné? Vždy jsi mi říkal, že tvůj boj, tvoje myšlenky… Ty jsou to hlavní, ne bezúčelné a zbytečné ubližování.“
Gellert si lehnul na bok, opřel si hlavu o ruku a chvíli ji mlčky pozoroval. Rukou začal obkreslovat tvary jejího těla.
„Nebylo to samoúčelné. Musí si vyzkoušet svou sílu. Musí se ji naučit používat. A musím jim dát možnost se bavit. A bavilo je to, ne?“ usmál se.
„Ale to není v souladu s tím, co jsi mi-“
„Důležitá je jen síla, vůle k moci. A tu musím u svých věrných pěstovat. Jen ti, kdo mají omezený intelekt, vůli nebo jsou slabí, lpí na iluzi morálních principů.“ Gellert se díval směrem k ní, ale připadalo jí, že ji snad ani nevidí.
„Vždyť to byl jen odpad, Judito. Nepotřebný vagabund. Škoda času, co o něm mluvíme.“
Vstal, přehodil přes sebe plášť a odcházel do své ložnice. Ve dveřích se ještě otočil.
„A mimochodem, bylo zbytečné mu vymazávat paměť.“

Další kapitola

1,072 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí