Yesterday I saw the sun shinin‘,
And the leaves were fallin‘ down softly,
My cold hands needed a warm, warm touch,
And I was thinkin‘ about you.
Here I am lookin‘ for signs of leaving,
You hold my hand, but do you really need me?
I guess it’s time for me to let you go,
And I’ve been thinkin‘ about you,
I’ve been thinkin‘ about you.
When you sail across the ocean waters,
And you reach the other side safely,
Could you smile a little smile for me?
‚cause I’ll be thinkin‘ about you.
Doupě; 15. srpna 2010
Bylo nedělní odpoledne a Hermiona se snažila udělat pořádek ve zmatku knih, oblečení, dárků i zcela zbytečných věcí, které si přivezli z prázdnin. Joshua strávil téměř celé léto u svých prarodičů v Austrálii a Hermiona se k nim na poslední dva týdny připojila.
Byly to poslední prázdniny, kdy tam mohl být tak dlouho. Příští rok už bude studentem Bradavic a ona jej bude chtít mít po roce stráveném mimo domov u sebe. Pustila se do práce. Zítra už musí znovu na ministerstvo, určitě se jí tam nahromadila spousta případů. Jak říkával její otec – práce neuteče, protože nemá nožičky, a dovolená je doba, kterou si napracováváme hned dvakrát – jednou před ní a pak, když se vrátíme a vyřizujeme resty.
Joshua byl venku s Harryho dětmi a Teddy Lupinem. S kluky se vypraví už za dva týdny na Nádraží King’s Cross, k Bradavickému expresu. Hermiona se zasnila. Vzpomínala, jak netrpělivě stříhala metr, jak se nemohla dočkat konce prázdnin. Těšila se do školy, nadšená z kouzeného světa, který se jí otevíral, a netušila, co vše ji čeká. Ale když si uvědomila vše, co se od doby, kdy jako nedočkavé malé děvče nastoupila do Bradavického expresu, stalo, nelitovala. Nyní, při zpětném pohledu, měla pocit, že vše bylo tak, jak mělo být. I to zlé, dokonce i to nejtěžší, co prožila. Bez toho by zde nebyl její syn, to nejdražší, co v životě má.
A Joshua se zdál být po ní. Jak byl šťastný, když konečně, s několikadenním zpožděním, dostal svůj první bradavický dopis! Hermionu tehdy sova klepající v noci na okno domku vyděsila a ještě teď se divila, že pošta přišla v tak neobvyklou dobu. Do hluboké noci mu tehdy musela vyprávět o Bradavicích.
Josh s Jamesem a s Teddym od té doby, co se po prázdninách shledali, o ničem jiném než o škole nemluvili. Teddy Lupin je bavil historkami z minulého roku, podrobně jim vyprávěl o všech učitelích. Včera si jej poslechla i Hermiona, zajímalo ji, co se tam změnilo. A s překvapením zjistila, že téměř nic. McGonagallová byla stejně upjatá a děti z ní měly respekt spojený s velkou dávkou úcty. Profesorka Prýtová byla stále stejně laskavá a mírně roztržitá, nezměnila se ani mateřská přísnost bradavické lékouzelnice. A nezměnil se ani Snape. Teddy ho upřímně nesnášel a tento cit byl nejspíš vzájemný.
Teddyho Moudrý klobouk minulý rok zařadil do Nebelvíru, jak ostatně všichni očekávali. A nyní stejně tak všichni se zavazující samozřejmostí očekávali, že i Joshua s Jamesem nastoupí do koleje svých rodičů. Sice se jim snažila naznačit, že to nikdy není úplně samozřejmé, ale nejspíš ji vůbec neposlouchali. Hermiona strnula s Joshovými mušlemi v ruce. Ve skutečnosti byla stejná pravděpodobnost, že Josh skončí ve Zmijozelu jako v Nebelvíru, ale to nikdo v Doupěti, ani Josh samotný, netušil.
Nikdy neprozradila jméno Joshuova otce. Ani chlapci samotnému. Jednou, když byla v Austrálii na prázdninách a Josh byl ještě malý, si připravila náhradní příběh. Využila toho, že jeden z bývalých mudlovských spolužáků nešťastnou náhodou zahynul při havárii malého letadla v australské buši, vymyslela si k tomu celé legendy. Měla dokonce připravené fotky, které mohla Joshovi i ostatním ukázat. Ale nikdy se neodvážila tuto pohádku zcela využít. Nikdy nikoho konkrétního nejmenovala. Nedokázala to. Už tak nebylo správné, že pravdu tají. Ještě horší by ale bylo otevřeně označit jiného muže. Omezila se proto na vyprávění o neznámém mudlovi, který zemřel dříve, než se dozvěděl, že má syna. Ovšem dát neznámému jméno a tvář, k tomu se neodhodlala.
Ze setkání syna s otcem měla strach, i když k tomu neviděla žádný rozumný důvod. Joshua Snapea svou podobou nepřipomínal, až na své temné oči a černé vlasy. Rysy tváře měl však jiné. Nebyl důvod, aby si jej kdokoli se Snapem spojoval, pouze on sám. On jediný věděl, co se tehdy událo. Ale určitě je přesvědčený, že lektvar, který tehdy v Tkalcovské ulici připravila, vypila. Legenda o neznámém mrtvém otci by mohla zafungovat i zde. Snad.
Mimovolně přesýpala v dlaních mušle z australských pláží, myšlenky se jí však toulaly daleko. Její syn ho uvidí a nebude vědět, že je jeho otec. Najednou měla pocit, že je všechno špatně. Měla by mu to říct, ale najednou nevěděla jak. Bylo příliš pozdě? Nebo příliš brzy? Kdyby mu to řekla teď, jak by se choval ke svému otci, který o ničem neví? Udržel by si odstup? A jak by se tvářil Snape na žáka, který by si odstup neudržel? Ne, první, s kým by musela začít, by byl Snape. Při té myšlence se jí srdce divoce rozbušilo a zhouplo, jako by byla na palubě lodi.
Najednou jí roztřásl chlad. Přestože venku bylo ještě léto a dokonce i nezvykle pěkné počasí, musela si přivolat svetr a zabalit se do něj. Schoulila se do křesla v rohu pokoje, objala se pevně rukama kolem hrudníku.
Ne, teď mu nic říct nemůže, ale jak z toho ven? Jednou by se to dozvědět měl, Joshua má na to právo. I Snape má na to právo. Ale kdy? Nevěděla, ale určitě sama pozná, až bude správný čas. Možná to bude, až bude dospělý. Ale co když to z jakéhokoli důvodu nestihne? Musí zajistit, aby se o tom Joshua jednou dozvěděl i bez ní.
Vstala a posadila se k psacímu stolu. Vytáhla ze zásuvky pergamen, brk a inkoust a začala psát testament – dopis, který se otevře jen po její smrti a jen jejímu určenému dědicovi.
……………………
Příčná ulice; 21. srpna 2010
V obchodech na Příčné ulici bylo rušno. Byla předposlední sobota před začátkem školního roku, po příští neděli už budou děti odjíždět do Bradavic. Většina rodičů proto se svými dětmi vyrazila na nákupy právě dnes. Pořídit vybavení do školy pro Jamese se dnes rozhodli i Harry a Ginny. Měla s nimi jít původně také Hermiona, ta bohužel musela do práce – chtěla si do pondělka prostudovat jeden případ, u kterého se stále nedokázala rozhodnout. Harry se jí proto nabídnul, že obstarají vše potřebné i pro Joshuu, aby nemusela na nákupy na poslední chvíli den před odjezdem.
Koupili už všechny knihy podle předepsaného seznamu, zásobu pergamenů, brků i inkoustu i požadované vybavení na lektvary. Josh i James si vybrali i své zvířecí společníky. James chtěl sovu, tolik vždy slyšel o Hedvice, že si jiné zvíře ani nedokázal představit. A Josh chtěl také svou – vždy chtěl totéž, co měl James.
Nyní byli u paní Malkinové. Albus i Lily hrdě drželi každý jednu klec se sovou a prohlíželi si školní uniformy, pro ně zatím příliš velké. Joshua už měl vybráno a netrpělivě přešlapoval u dveří. Těšil se, že dostanou za dobré chování i dárky od strýčka George. James si však v kabince stále zkoušel školní uniformu, potřeboval nějaké úpravy. A musí ještě koupit hůlky a při tomto tempu… Bál se, že na Kratochvilné a kouzelnické kejkle vůbec nedojde.
„Ginny, počkáme na vás u Olivandera,“ zavolal Harry na manželku a vydal se s Lily, Albusem a Joshuou k prodejci hůlek. Josh se na něj vděčně podíval a popoběhl, aby mohl Harrymu jít po boku.
Na ulici před Olivanderovým obchodem hlídkovala Rita Holoubková. Sotva je uviděla a dřív než Harry stihnul cokoli udělat, začala fotit jeho i s dětmi.
„Pane Pottere, to jsem ráda, že vás vidím. Věděla jsem, že vás tady nemůžu minout. Chystám speciální reportáž do Denního věštce k prvnímu školnímu dni. Můžete říci našim čtenářkám a čtenářům, jak jste vy prožíval svůj první den v Bradavicích?“
„To nemůžu,“ odpověděl Harry úsečně.
„A ty, chlapče, jak se těšíš? Budeš Nebelvír jako tvůj otec?“ nenechala se Holoubková vyvést z míry a přesunula svou pozornost k Joshuovi.
Chlapec jen překvapeně koukal. Jak to má vědět, když neví, kdo je jeho otec? A pokud věděl, tak do žádné koleje vůbec zařazován být nemohl. Dříve než však stihul cokoli nevhodného odpovědět, přitáhl jej Harry pod svá ochranná křídla.
„Neobtěžujte, Holoubková. Kluci jsou dost nervózní i bez vás. Jak má, pro Merlina, vědět, kam bude zařazen?“
„Ale jen pár otázek, to mu nic neudělá, naše čtenářky bude zajímat-“
„Zmizte.“ Harry se k ní otočil zády, strčil Joshe do dveří obchodu a obrátil se ještě k novinářce. „Neopovažujte se obtěžovat mě ani mojí rodinu.“
Rita Holoubková nakrčila nos, ušklíbla se. Brk i s pergamenem samy vlétly do její fuchsiové kabelky a odkráčela pryč. Co chtěla, to už beztak měla.
Harry však dovnitř hned nešel a raději se díval za Ritou, jestli skutečně odchází. Nechtěl, aby obtěžovala ještě i Jamese.
Uvnitř si mezitím Joshua prohlížel zařízení obchodu. Uprostřed temné místnosti byl starý ošoupaný prostorný pult, na něm už několik vybalených hůlek. Za ním stál starý bělovlasý muž, otočený k Joshuovi zády. U pultu stála zamračená dívka s černošskými rysy, doprovázená vysokou krásnou ženou tmavé pleti. Dívka právě upustila další hůlku.
„Tu taky ne,“ prohlásila rezolutně.
Matka se usmála na Olivandera, naklonila hlavu na stranu a hlubokým zastřeným hlasem prohlásila:
„Skutečně tak vynikající muž, jako jste vy, pane Olivandere, nenajde způsob, jak výběr hůlky urychlit? To už byla jedenáctá hůlka. A já jsem vás vždy tolik obdivovala.“
Pan Olivander se nadmul jako páv.
„Paní Zabiniová, to vyřešíme. Slečno Gemmo, vyzkoušejte tuto – ebenové dřevo, jádro srst Nundu,“ podal holčičce další krabici.
Joshua si prohlížel police, které byly až ke stropu plné krabic s hůlkami. Lehce projížděl rukou kolem nich a vnímal jemné mravenčení v prstech. Moje hůlka. Která z vás je moje hůlka, pomyslel si a pocítil velkou touhu ji držet ve svých prstech. V ten okamžik se stalo něco neočekávaného. Právě ve chvíli, kdy do obchodu konečně vešel Harry s mladšími dětmi, se hromada krabic vyrovnaná vysoko za Olivanderem zřítila a zasypala Olivandera, paní Zabiniovou i Gemmu a zezadu vylétla na pohled prostá hůlka. Byla tmavá, velmi hladká s lehce vyznačeným držadlem, bez jakýchkoli ozdob. Joshua jen nevěřícně nastavil ruku a hůlka přistála přesně v jeho rozevřené dlani. Ucítil příliv neznámé síly a energie, měl pocit, že tuto hůlku měl odjakživa, že k němu patří, jako by byla součástí jeho samého.
Poté se znepokojeně zadíval na spoušť, kterou způsobil, a na hůlku, kterou měl v ruce. Provinile hůlku zvedl.
„Reparo,“ řekl zaklínadlo, které tolikrát od dětství slýchával od své matky, třebaže je nikdynezkoušel. Krabice se zvedly a vyrovnaly se přesně týmž způsobem, jakým byly původně poskládány.
Všichni přítomní se nevěřícně dívali na Joshuu. Chvíli mlčení přerušil Olivander, který pronesl směrem k chlapci.
„Velmi zajímavá volba, pane Pottere. Nečekal bych, že budete mít tuto hůlku. Bříza, jedenáct palců, jádro vlasy dryády. Nevěděl jsem, že máte něco společného s rodem králů z Mide, i když po matce pravděpodobně-“
„Mohl byste se raději věnovat mé dceři, pane Olivandere?“ dožadovala se pozornosti paní Zabiniová.
„Samozřejmě, paní. Slečno Gemmo, ukažte,“ otočil se k děvčeti a pozoroval, jak hůlku zkouší. „Myslím, že to je ona, slečno Gemmo. Cítíte to také?“
Dívka přikývla, své černé gazelí oči obrátila směrem k Joshuovi a koketně se usmála.
Když paní Zabiniová zaplatila a s dcerou opustila obchod, otočil se Olivander na Harryho: „Máte zajímavého syna, pane Pottere.“
„To není můj syn, pane Olivandere. James přijde za chvíli s manželkou. Představ se, Joshi,“ přistrčil Harry Joshuu blíže k pultu.
Rozpačitý Joshua přistoupil k Olivanderovi, hůlku však nepouštěl z ruky. Nepochyboval o tom, že tato hůlka je jeho. Vybrala si ho. Cítil to všemi svými smysly.
„Jsem Joshua Granger. Omlouvám se, pane. To nebylo úmyslné.“
„Neomlouvejte se, nic se nestalo. Bude z vás mocný kouzelník. Dokážete velké věci. Pokud budete zařazen do správné koleje, mohl byste patřit k nejmocnějším… Říkal jste Granger? To jsem nečekal, to je skutečně zajímavé…,“ mnul si Olivander palcem bradu.
Ostatní se na něj jen tázavě dívali, Lily a Albus se tiskli až k pultu, oči vykulené zvědavostí.
„Pane Grangere, hůlka si určuje sama svého pána. Ale způsob, jakým to udělala u vás, skutečně není obvyklý. Jaké kouzlo jste použil?“
„Já… ne… myslím, že žádné. Vlastně… možná… Jen jsem přemýšlel, která bude moje. Je jich tu tolik.“
Olivander jej zamyšleně pozoroval.
„Jste syn Hermiony Grangerové, viďte.“
Joshua jen přikývl hlavou.
„Zvláštní. Je to jedna z tak řečených druidských hůlek. Nevyrábím je, objednávám je, tenhle typ je z Irska. Mám je jen v malém množství, zde jsou vhodné jen zřídka. Ta vaše byla vyrobena v Taře. Vaše matka tento typ hůlky neměla. To nemusí ještě samo o sobě nic znamenat … ale … Budete pravděpodobně z toho rodu po otci, pane Grangere. Slyšel jste určitě příběh o Grainne, dceři krále Cormaca McAirta.“
Joshua zavrtěl hlavou.
„Tak to vám doporučuji si přečíst nějakou knihu o starých irských kouzelnických rodech. V bradavické knihovně určitě něco naleznete.“
„Už jste takovou hůlku prodal, pane Olivandere? A komu?“
Olivander se zadíval upřeně do očí chlapce. Pak zavrtěl hlavou. „Raději vám to neřeknu, pane Grangere. Chcete podle toho poznat svého otce, je to tak?“
Joshua jen mlčky přikývnul.
„Váš otec nemusel mít hůlku ode mě. Nemusel být dokonce ani čarodějem, magie někdy přeskakuje celé generace. Mohl mít dokonce zcela jinou hůlku, jejíž spojení s ním bylo silnější z jiných důvodů.“ Olivander se bezděčně podíval na Harryho. „Taková informace by byla tedy zavádějící.“
„Ale už jste takovou hůlku prodal, je to tak?“
Olivander mlčel, jen neochotně přikývl. Naštěstí pro něj se otevřely dveře a dovnitř vešla Ginny s Jamesem.
„Tak toto je váš syn, pane Pottere. Je vám neobyčejně podobný.“
……………………
Doupě; 25. srpna 2010
Byla už tma, když Harry otevřel dveře svého domu a vešel dovnitř. „Ahoj Ginny, kde jste, děti! Kde jste kdo, táta přišel!“ volal na svou rodinu. Měl rád návraty domů. Byl doma sice dost málo, ale o to více si okamžiky domácí pohody vychutnával.
Uslyšel dusot jako od stáda nosorožců, když jej děti, Lily už v pyžamku, běžely uvítat. Harry popadl holčičku a radostně jí zatočil.
„Co jste dneska dělali?“
„Trpaslíkům se narodila paterčátka!“ radostně hlásila Lily.
„Hedvika mě už zdraví a vrátila se ke mně, když jsem ji pustil ven!“
„Donesla jsem jejich mamince kousek pudinku,“ nenechala se přerušit Lily.
„Co ty, Albusi?“ zeptal se Harry zamlklého mladšího syna.
„Nechce mi půjčit hůlku a pořád se vytahuje.“
„Nejhezčí je ta nejmenší. Dala jsem jim všem kytičková jména – Violet, Daisy, Dandelion, Marigold a Clover,“ vypočítávala holčička na prstech. „Tati, že jim tak budou říkat? A jsem teď jejich kmotra, že jo?“
„Nežaluj, Albusi! A hůlku ti půjčit nesmím, jsi ještě malý!“
„Ale Hedviku bys mohl! A vytahovat se nemusíš!“
Harry pohladil Lily. „Probereme to za chvíli.“ Pak chytil Albuse kolem ramen. „Ještě ti není ani osm. Na hůlku máš čas. James ti hůlku skutečně půjčit nemůže. A co myslíš tím, že se vytahuje?“
„Nechce si se mnou hrát,“ mračil se chlapec. „Pořád zkouší nějaký kouzla.“
„Ale to přece musí, vždyť pojede do školy. Albusi, i ty se dočkáš.“ Harry vstal, prohrábl vlasy mladšího syna. „Pojďte, zahrajeme si Řachavého Petra.“
Děti se radostně rozběhly do pokoje. Tam však seděla Ginny, s knížkou na klíně.
„To ses zbláznil, ne?“ řekla, aniž by zvedla oči od knihy. „Víš vůbec, kolik je hodin?“
„Ahoj, miláčku. Mám hrozný hlad. Co je k večeři?“ pozdravil Harry manželku.
Aniž by mu odpověděla, Ginny vstala a vzala za ruce Jamese a Lily. „Pojďte děti, je čas jít spát. S tatínkem si budete hrát, až někdy přijde včas.“
„Tati, přijdeš nám říct něco na dobrou noc?“ otočila se za ním Lily.
„To víš, že jo. Jen se navečeřím.“
„Tu o drakovi a turnaji?“ ptal se Albus.
Harry se na něj usmál a začal si nakládat na talíř pořádnou porci dušeného hovězího s hráškem a bramborovou kaší.
Když se najedl a poseděl s dětmi před spaním, vrátil se do obývacího pokoje k manželce.
„Promiň, zdržel jsem se v práci.“
Ginny jen sevřela ústa, neodpověděla mu však.
„Co se stalo, Ginny? Ty se na mě zlobíš?“
Po chvíli Ginny tiše řekla: „Nepřemístil ses domů rovnou z práce. Přišel jsi odtamtud,“ ukázala palcem někam za sebe.
„Jo, máš pravdu, stavil jsem se ještě na chvíli u Hermiony. Musel jsem s ní probrat jeden problém… Už dva dny jsem neměl v práci čas se za ní stavit. Víš, jak teď připravujeme žalobu na výrobce ovládajících amuletů-“
„Ne, nevím, drahý. Nic jsi mi o tom totiž neřekl. Ale chápu. Už dva dny jste se neviděli. To muselo být opravdu nepříjemné.“ Ginny zaklapla knížku a bez dalšího odešla z pokoje. Při odchodu za sebou pečlivě zavřela dveře.
Harry se chtěl rozeběhnout za ní. Co se s ní děje? Nechápal, proč se tak chová. Když vstával, přitáhl jeho pohled obrázek v novinách položených na stolku u křesla, kde byl ještě vidět důlek, jak v něm Ginny před chvílí seděla. Na obrázku držel Lily a Albuse za ruku, vedle nich šel Joshua. Pod fotkou byl popisek:
„Zachránce kouzelnického světa vede svého syna vybrat si první hůlku. Bude i jeho syn výjimečný kouzelník? Sám však ještě neví, do jaké koleje chce být zařazen. Zleva: Lily Potterová, Harry Potter, Albus Potter a James Potter.“
Harry se zasmál. To je legrační záměna. Tak Rita Holoubková si myslí, že Joshua je James! Že by tohle byl důvod podivného chování Ginny? Snad si nemyslí, že… Snad nežárlí! Tu Holoubkovou přetrhne, ona se mu snad nepřestane plést do života.
Poznámky:
Pokud byste chtěli něco zjistit o irských kouzelnických rodech a neměli zrovna cestu do Bradavic, můžete zkusit i tyto mudlovské stránky (pro příběh Joshuy to však potřebné není):
Přirozeně, jde o pouze zkreslené tradice mudlů, takže o spojení rodu Princeů s rodem vládce království Mide a velekrále Erinu Cormaca McAirta se zde nic nedočteme. Ostatně nevíme ani, zda se tato tradice dochovala alespoň v bradavické knihovně…
803 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...