Ten sen přišel zas. Zčásti se podobal tomu, ve kterém viděla Harryho, zčásti tomu, ze kterého ji násilím probral Draco ve Vstupní síni. Stále se opakoval v trochu jiné podobě a ona pořád nevěděla, co vlastně znamená.
Byla v Zapovězeném lese a bylo to v zimě. Všude kolem tma a chlad. Až na to stříbřité zvíře utíkající směrem k ní.
Znovu jako už podvakrát se mu vydala naproti. Cítila, že potřebuje její pomoc. Stále se blížil. Tiše klusal přímo k ní…
Byl to nádherný jednorožec. Vyděšeně zařehtal. Vztáhla k němu ruku. Prudce se zastavil, plece se mu rychle zdvíhaly. Přistoupila k němu a velmi pomalu mu položila dlaň konejšivě na nozdry. Nehybně se jí díval do očí, jako by jí chtěl něco říct, když náhle vycítila přítomnost něčeho zlého.
Pohlédla za jednorožce do lesa. Mezi stromy se tam něco skrývalo v temnotě a pozorovalo je. Angele začalo prudčeji bušit srdce. Obešla jednorožce a upírala pohled do tmy. Čekala. Věděla, že za chvíli se znovu ozve ten příšerný nelidský výkřik. Byla na něj připravená, ale přesto se jí bolestivě zaryl do mozku. Neprobudila se však jako předtím. Výkřik se s ozvěnou vytratil do okolní temnoty. Jednorožec za ní se celý chvěl. Ve tmě náhle zableskly kruté rudé oči. Angela zalapala po dechu a v tu chvíli vycítila něco těsně vedle sebe za stromem. Začala se otáčet, ale bylo už pozdě. Něco se na ni vrhlo…
Nemohla se nadechnout, sípavě se snažila dostat ke vzduchu, až…
… se s trhnutím probudila.
Celá zpocená, s bušícím srdcem a vytřeštěnýma očima svírala svou přikrývku. Po dlouhých pěti minutách se konečně trochu uklidnila a mátožně se natáhla pro tubu s prášky.
Tohle už fakt není normální, přemítala v duchu, zatímco dva nasucho polykala. Jestli to takhle půjde dál, už se ani normálně nevyspím. Tenhle sen byl jiný. Jiný než ostatní. Poslední noc v sídle se mi zdál zase jen obyčejný věštecký, to s tím mostem…
Angelu trochu bodlo svědomí, když si vzpomněla na článek v Denním Věštci o katastrofě v Londýně. Bystrozorové si kupodivu dali jedna a jedna dohromady a došlo jim, že za tím byli Smrtijedi.
S těžkým povzdechem si znovu lehla.
***
V Komnatě Nejvyšší Potřeby příjemně praskal oheň v krbu, před kterým stál malý servírovací stolek a na něm láhev červeného vína se skleničkami. Blízko byla také pohodlná pohovka. Angela v bílém svetru stála u okna a nepřítomně hleděla na sněhové vločky, jejichž bělost se sem tam zableskla v odrazu světla z komnaty.
Náhle ji ze zamyšlení vytrhly něčí ruce, které ji zakryly výhled. Jemně je uchopila a obrátila se k usměvavému Harrymu.
„Co se to s tebou děje, Angie?“ zeptal se Harry něžně. „Normálně bys o mě věděla už od dveří.“
„Jsem jen unavená,“ odvětila chabě.
Harry zaregistroval namodralé kruhy pod jejíma očima: „Zase ty sny?“
Angela jen přikývla a odtáhla ho k pohovce, kde se společně usadili a Harry vytáhl z kapsy malou zabalenou krabičku.
„Lépe pozdě, nežli vůbec,“ podával ji Angele s úsměvem. „Doufám, že ti alespoň trochu zvednu náladu.“
Angela ho jemně políbila na tvář.
„Tak ji přece otevři,“ vybídl ji Harry nedočkavě.
Poslechla a tvář se jí rozzářila úsměvem i údivem: „Harry, ten je krásný… To jsi neměl. Musel tě stát spoustu peněz.“
Angela si nadšeně prohlížela úzký prsten z bílého zlata, který měl uprostřed vsazený malinký kamínek ve tvaru miniaturního srdce.
„Pro tebe bych utratil všechno, co mám,“ odvětil Harry se smíchem. „Můžu?“
Angela k němu natáhla levou ruku.
„Ale na prostředník,“ řekla pevně, když ji za ni uchopil, ve druhé ruce prstýnek. „Na prsteníku se nosí jen snubní.“
„To přece vím,“ konstatoval Harry. Kroužek hladce vklouzl na její štíhlý prst. „Třeba ti na něj jednou taky nějaký nasadím,“ poznamenal napůl vážně, napůl lehkomyslně.
Angela sklopila rychle oči.
„A teď můj dárek,“ natáhla se pod pohovku a vytáhla podélný, a jak Harry o pár vteřin později zjistil, pěkně těžký balík.
Zatímco jim oběma Angela nalila víno, roztrhal nedočkavě obal a odhalil objemnou koženou knihu v tvrdých hnědých deskách se zlatým ražením a nápisem: DĚJINY FAMFRPÁLU V BRADAVICKÉ ŠKOLE ČAR A KOUZEL OD POČÁTKU AŽ DO SOUČASNOSTI.
„Páni,“ vydechl obdivně.
Nadšeně ji okamžitě otevřel na první stránce a byl překvapený ještě víc. Prostředek všech stran totiž chyběl a v mezeře, která tím vznikla byl další úzký balíček.
„Co to …?“ vytřeštil Harry oči.
„Neboj,“ zasmála se Angela, která ho celou dobu s šibalským výrazem pozorovala. „Vytáhni ten balíček a uvidíš.“
Harry ho tedy nedůvěřivě vytáhl a stránky se před ním začaly samy objevovat, až zaplnily po pár vteřinách celou mezeru. Prolistoval pár stránek. Skutečně vůbec nic nechybělo. Teď vypadala úplně normálně.
„Bezvadná skrýš,“ konstatoval Harry se zářivým úsměvem.
„Jsem ráda, že se ti líbí. To kouzlo mi dalo zabrat,“ usmála se Angela. „Ještě ale otevři ten druhý.“
Harry ho tedy zvědavě rozbalil. Se zvláštním výrazem se zahleděl na fotografii ve skleněném rámečku. Byla na ní Angela někde venku, ze strany na ni dopadalo slunce a jemně se na něj usmívala.
Angela trochu znervózněla, když dlouho nic neříkal.
„Já jsem ti ji chtěla dát, no… Abys třeba… Jestli ti to připadá hloupé, tak to řekni, já jen…“ Harry na ni upřel pohled a Angela přestala se svým nesouvislým blábolením.
Harry odložil dárky vedle sebe a vzal její tvář do dlaní.
„Je to to nejkrásnější, co jsem kdy dostal,“ řekl tiše a dlouze ji políbil. „Děkuju ti, Angie.“
Angela se spokojeně uvelebila v jeho náručí.
„Jen je škoda, že tu knihu budu muset na tvou fotku využívat.“
„S tím jsem taky počítala,“ odvětila Angela s úsměškem.
Harry se jen ušklíbl a pohledem se zaměřil na její hrdlo, kde se jí třpytil řetízek s drakem, kterého si všiml už ve vlaku.
„Angie, od koho máš ten řetízek?“
Vycítil, že trochu ztuhla.
„Dostala jsem ho na Vánoce,“ odvětila tiše.
„To mi došlo, ale od koho?“
„Od Draca,“ odpověděla ještě tišeji.
Harry semkl rty: „Aha.“
„Jaké „aha“?“ zaklonila k němu Angela obličej.
„Nic, prostě jen „aha“,“ ucedil.
„Proč to říkáš takovým tónem?“
„Jakým tónem? Řekl jsem to úplně normálně.“
„To teda neřekl,“ odsekla Angela. „Jsi vůči němu zaujatý.“
„To je omyl. Já ho nesnáším,“ opravil ji Harry naježeně.
Angela se prudce posadila: „Tak fajn. Nesnášíš ho a on tebe. Necháme to tak jak to je a už se o tom nebudeme bavit.“
„Dobře,“ odtušil Harry. Angela se k němu nahnula.
„A nemrač se. Dělá ti to vrásku na čele.“
Harry se konečně trochu pousmál.
„Je to náš první večer, kdy jsme po dlouhé době spolu a já se nechci hádat,“ uculila se Angela a posadila se Harrymu na klín.
„Já taky ne,“ přikývl Harry.
„No, tak na tom jsme se shodli. Co podnikneme teď?“
Harry si ji k sobě přitáhl a významně mlčel.
„Takže si asi dáme to víno, ne?“ navrhla Angela.
„Souhlas. A co pak?“
„Pak se uvidí,“ odvětila Angela s úsměvem.
***
„Pane řediteli, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?“ zeptala se Shiernová poté, co se ozvalo vyzvání ke vstupu a ona vešla do ředitelny.
„Jen se posaďte, Margaret,“ vyzval ji ředitel školy s upřeným pohledem přes půlměsícové brýle.
Profesorka obrany za sebou zavřela a neslyšně se přesunula do křesla.
„Musím se vám k něčemu přiznat,“ začala Margaret. „Pochopím, když pak na mě zanevřete, protože bylo ode mě velice sobecké, tajit to.“
„Poslouchám vás,“ pokynul jí Brumbál.
„Když jste mě sem přijímal, neřekla jsem vám o sobě jednu dost podstatnou věc. Já totiž nejsem obyčejný člověk.“
Shiernová se zarazila s pohledem někam za Brumbálovo rameno.
„To není spousta lidí, Margaret,“ řekl Brumbál, aby ji probral. V očích mu zvláštně jiskřilo.
„Vy to nechápete, pane řediteli,“ povzdechla si Shiernová. „Já jsem totiž… poloupírka.“
„Ach ano, jistě,“ pokýval hlavou Brumbál.
Margaret na něj vytřeštila oči: „To je všechno, co mi k tomu řeknete?“ zeptala se udiveně.
„Nejspíš ano,“ odvětil Brumbál klidně. „Myslíte, že jsem to nevěděl, když jsem vás přijímal? To byste urážela mou inteligenci. Jen jsem trpělivě čekal, jestli se k tomu přiznáte.“
Shiernová zaraženě mlčela.
„Jsem už dost starý na to, abych poznal upíra, i když není čistokrevný, Margaret,“ usmál se Brumbál mírně. „Severus už mi to pak jen potvrdil…“
„Cože?!“ vyletěla Margaret. „On vám o mě řekl?“ zeptala se mezi zuby.
„Ano, zeptal jsem se ho,“ odvětil klidně Brumbál, jako by ani neviděl nebezpečné jiskry v očích Shiernové.
Já ho zabiju, pomyslela si Margaret.
„Vy se nezlobíte, že jsem se k tomu nepřiznala dřív?“
„Ne, Margaret. Každý z nás má nějaké temné tajemství, které si raději nechává pro sebe. Dokážu to pochopit.“
„Děkuju vám, pane řediteli,“ usmála se Shiernová.
„Jste na tom stejně jako Severus, že? Nevadí vám slunce, jíte a pijete sice střídmě, ale normálně a stačí vám krev zvířat, je to tak?“
„Ano,“ přikývla Margaret. „Jen nesneseme žádné stříbro a já jsem poloviční upírkou už od narození. Ne jako Severus, který se… proměnil teprve před několika lety.“
„Ano, o tom vím,“ přikývl Brumbál vážně.
„Dobrá, jestli mi ještě něco nechcete, tak bych už šla, pane řediteli,“ zvedla se Shiernová.
„Jen klidně jděte. Jsem rád, že jste s tím za mnou přišla. Vím, že to pro vás není jednoduché.“
Shiernová jen pokývla hlavou a odkráčela.
***
Následujícího nedělního rána při snídani se Draco bezvýrazně zahleděl na levou ruku Angely. Všimla si toho a nervózně se ošila.
„Nemusím to komentovat,“ ozval se Draco tiše.
„Ne… Vím moc dobře, co si myslíš,“ zahučela.
„Je škoda, že si z toho nic nevezmeš.“
Angela si povzdechla: „Není to tak jednoduché…“
Draco se k ní naklonil přes stůl: „Já vím, že ne. Ale musíš se konečně rozhodnout.“
„Dej mi čas, Draco.“
„Řekl bych, že to je něco, co nemáš,“ reagoval pochmurně.
Angela se zahleděla k nebelvírskému stolu a neodpověděla.
***
A bylo to tu zas. Úterý v noci. Opět jeden z těch vyčerpávajících snů. Ale tentokrát to nebyl ten v lese… Angela se v posteli chvíli neklidně převalovala, až po nějaké době otevřela oči, dokonale probuzená.
Unaveně zamžikala a natáhla se pro hodinky. Venku už svítalo, takže viděla, že je těsně před sedmou. Se zívnutím vstala z postele. Nečekaně se jí však zamotala hlava a musela si znovu sednout. Držela se pelesti a čekala, až ji ta závrať přejde. Poté znovu pomalu vstala.
Svižně se oblékla, vypařila se z dívčí ložnice a neslyšně zamířila k těm chlapeckým. Draca našla podle jeho blonďaté hlavy. Tiše rozhrnula závěsy u jeho postele a jemně s ním zatřásla.
Draco sebou škubl a o vteřinu později měla na krku přitisknutou jeho hůlku.
„Co blbneš?“ zasyčela překvapeně.
Když ji poznal, Draco hůlku zase schoval pod polštář: „Co tady děláš?“ zašeptal nevrle.
„Pojď se mnou. Dokud ještě všichni spí, musím ti něco říct.“
Draco se znechucením vstal, nahodil na sebe džíny a košili a zamířil za Angelou, která už stála u dveří. Ve společenské místnosti zalezli do křesel u okna, za kterým byla jako obvykle vidět pořádná chumelenice a Draco se na Angelu tázavě zadíval.
Angela si přitáhla nohy k tělu a objala si kolena: „Budeme předvoláni už tenhle týden. Sobota v noci, druhý úkol,“ řekla tiše.
Draco zbystřil: „Tys měla sen o…“
„Jo.“
„Víš, co to bude?“ zeptal se Draco s obavou v hlase.
Kývla: „Budeme před něj muset přivést… děti. Každý z nás jedno. Ty holčičku, já kluka. Dostaneme adresy. Budou z rodin, kde je jeden rodič kouzelník a druhý mudla.“
Draco poněkud pobledl: „Ještě něco?“
„Já nevím, neviděla jsem všechno. Ale myslím, že je nebudeme muset zabít. Na to je ještě příliš brzy.“
„Ano, příliš brzy,“ přitakal Draco a nebyl si jistý, jestli přesvědčuje ji nebo sám sebe.
„Myslíš, že… je nebudeme muset třeba, no…“ nemohla se vyjádřit Angela.
„Vím, co myslíš,“ přerušil ji Draco tiše. „A pevně doufám, že ne.“
***
Vidí Dariu před sebou. Ona běží. Černé vlasy za ní vlají. Angela na ni volá. Daria se otáčí, ale stále utíká a směje se. Angela teď vidí, že jí běží někdo naproti. Zastavuje se a poznává Draca. Má špatný pocit.
Daria mu vletí do náruče. Líbají se, jsou šťastní. Angela na ně bez pohybu zírá. Ví, že se něco stane. Něco zlého…
Najednou se výraz Dracovy tváře mění. Z láskyplné na nenávistnou. Daria to nevidí a líbá ho na tvář. Dracovi se v dlani objevuje dlouhá dýka. Angela se snaží Dariu varovat, ale někdo jí přitiskne ruku na ústa. Vzhlédne. Je to Lucius Malfoy. Snaží se mermomocí vymanit z jeho sevření, ale nedaří se jí to. Draco se šklebem svírá dýku v ruce.
Daria se odtahuje a vidí jeho hrozný výraz, ale je pozdě. Záblesk na slunci, svist vzduchem, dýka se boří do mladého těla. Výkřik bolesti a překvapení. Daria se na Draca dívá nevěřícně. Ten se od ní odtahuje a ona padá na zem. Její poslední pohled patří stále se vzpírající Angele. Je plný výčitek a zloby…
Při probuzení Angela skoro spadla z postele. Pak se tiše rozplakala. Nedokáže to pochopit. Opřela se zády o postel a nevěřícně zírala do stropu s očima plnýma slz. Tohle nebyla žádná určitá událost. To bylo spíš jako vidění, jako věštba nějakých událostí…
724 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...