Kapitola osmá – Harryho narozeniny

Harry se toho rána neprobudil s nijak zvlášť dobrou náladou. Přestože se skrz závěsy do jeho pokoje prodíralo slunce a bylo jasné, že je čeká další krásný den a škvírou pode dveřmi k němu doléhala vůně smažené slaniny, vajíček a kávy (Hermiona vstávala brzo, aby předběhla Lupina v přípravě snídaně), tvářil se poněkud nakysle, když se vyhrabával z postele.

Rozhrnul závěsy a otevřel okno dokořán, aby mohl do pokoje čerstvý ranní vzduch. Vzal si z nočního stolku brýle a mimoděk pohlédl na prázdnou ustlanou postel na druhé straně pokoje. Kdo ví, jestli Ron přijde alespoň na jeho narozeniny.

Když před dvěma dny Ron odešel domů, Harry si uvědomil, jak moc mu tady chybí. Hermiona byla také samozřejmě bezvadná kamarádka a společnost, ale Ron byl prostě Ron.

Nahodil na sebe tričko a šortky a v zamyšlení zamířil ke dveřím. Špatnou náladu měl také díky něčemu jinému. Včera se celý den dělo něco divného. Dvakrát se mu zdálo, že slyší Angelin hlas, jak se baví s Hermionou. Než stačil však přijít do haly, byla tam jen Hermiona, a když se jí na to zeptal, odbyla jej s tím, že se musel splést. Taky se pořád vybavovala s Lupinem a Tonksovou, ale když vešel Harry, podezřele se odmlčeli, než našli jiné téma, o kterém se mohli bavit.

Pozdě odpoledne už mu začalo připadat, že mu opravdu přeskočilo. Slyšel nějaké podezřelé tlumené rány, pak si myslel, že slyší paní Weasleyovou, a když zamířil do kuchyně, aby se o tom přesvědčil, vynořil se odněkud Lupin a skoro násilím jej odvedl do knihovny, kde mu chtěl ukázat zajímavou knihu. Pak mu ale tvrdil, že zapomněl, která to byla.

Hermiona neustále lítala po domě, chvíli byla tam, chvíli zas onde a bez hůlky v ruce ji skoro neviděl. Znovu se vyptával, ale ona se pokaždé na něco vymluvila. Také viděl Tonksovou, jak neustále něco nosí do domu ve velkých krabicích a už toho začínal mít dost. Byl si jistý, že mu všichni něco tají.

Večer pak Hermiona seděla zavřená v salonu a dlouho cosi sepisovala. Rychlé škrábání brku bylo slyšet až na chodbu.

Vyčíhl si moment, kdy se Lupin vytratil do svého pokoje a zamířil za Kráturou. Když se ho však zeptal, co se tu děje, skřítek mlčel jak zařezaný. Bylo mu jasné, že to dostal příkazem.

Zamračil se ještě víc, když si na tohle všechno vzpomněl a nevrle vyšel z pokoje. Vtom zůstal překvapeně stát.

„Co tady děláš?“ zaslechl zdola tlumený Hermionin hlas.

„Jen jsem donesl…“ poznal dotčeného Rona.

„Dobře, dej to sem,“ zasykla Hermiona. „A zmiz, než se Harry probudí!“

„No jo, už jdu,“ zamručel Ron a o moment později už za ním zaklaply dveře.

Harry co nejtišeji a nejrychleji seběhl dolů, ale Hermionu už v hale nezastihl. Zamířil tedy do kuchyně, něco zahučel Lupinovi v odpověď na jeho pozdrav a kecl si k nachystané snídani.

Lupin na něj úkosem zahlížel. O chvíli později do kuchyně málem vtančila Hermiona.

„Dobré ráno!“ podívala se na Harryho se zářivým úsměvem, který se rozbil o jeho kamenný zachmuřený výraz. Ani jí neodpověděl.

Hermiona si už o poznání schlípleji sedla k nim ke stolu a s Lupinem se po sobě podívali.

„Tys dneska vstával levou nohou?“ zeptal se Remus. „Nebo z jakého jiného důvodu se tváříš, jako bys žvýkal citron?“

Hermioně zacukaly koutky, ale Harry se dál zachmuřeně rýpal v snídani.

„Jak se mám asi podle vás tvářit, když mi tu všichni něco tajíte?!“ vyštěkl nečekaně.

Remus i Hermiona se zatvářili udiveně a znovu se po sobě podívali.

„O čem to mluvíš, Harry?“ otázala se jeho kamarádka opatrně.

„Víš co, Hermiono, nech toho! Vy si myslíte, že jsem úplně pitomý nebo co? Ale jak chcete! Nechte si to pro sebe, mě je to ukradené, ale nedělejte ze mě idiota!“ prohlásil Harry nasupeně, vstal od stolu a hrdě vykráčel z kuchyně.

„Ale Harry, počkej! Ty to nechápeš!“ volala za ním Hermiona, ale Harry se na schodech ani nezarazil.

Když odezněly jeho kroky až ve druhém patře a zabouchly se dveře, které vedly na půdu ke Klofanovi, Hermiona si unaveně opřela loket o stůl a zabořila ruku do vlasů.

„Asi jsme ho dost naštvali, co?“ poznamenal Lupin.

„Bylo mi sice jasné, že si něčeho všimne, ale že se takhle naštve…“ odvětila Hermiona.

„Však to do večera ještě vydrží,“ usoudil vlkodlak s širokým úšklebkem. „Alespoň to pro něj bude větší překvapení.“

„Doufejme,“ řekla Hermiona s úsměvem.

***

 

Když si Angela u Malfoyových odskočila, zjistila jednu dost podstatnou věc. Chtěla si úzký zatočený prsten, který jí Draco přibližně před hodinou nasadil na pravý prsteník, prohlédnout zblízka, ale nešel sundat.

Zamračila se a zkusila to znovu. Táhla, škubala, namazala si prst mýdlem, ale prsten seděl jako přilepený.

To snad není pravda, pomyslela si a začal v ní bublat vztek.

Vyřítila se z koupelny, přede dveřmi do obývacího pokoje se násilím ovládla a vešla klidně, ale rázně zamířila k Dracovi. Vzala ho za loket a polohlasně, s nahraným úsměvem řekla: „Zlato, můžeš na chvíli?“

Draco se nechal udiveně odtáhnout na chodbu. Angela za nimi zabouchla dveře a obrátila se k němu čelem.

„Co je?“ zeptal se, když spatřil její náhle nabroušený výraz.

„Nezapomněl jsi mi snad něco říct? Jak to, že ten zatracený prsten nejde sundat?!“ vyštěkla Angela, snažíc se ovládat hlasitost svého hlasu.

„Ááá, tohle… Copak já ti to neřekl?“ podivil se Draco.

„Ne,“ ucedila Angela nebezpečně. „Co jsi mi měl říct?“

„V naší rodině to tak prostě funguje. Sundat půjde až po svatbě,“ vysvětlil jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

„Cože?!“ Angela zčervenala a v hlase se jí objevil náznak hysterie.

„Nebo taky po zrušení zasnoubení samozřejmě,“ dodal Draco rychle.

„A to jsi mi to nemohl říct dřív?“

„Asi jsem zapomněl, promiň,“ pokrčil její snoubenec rameny.

„To mám teď chodit s tímhle,“ hodila znechuceným pohledem pravé ruce, „všem na očích?“

„Komu je co do toho, jaký prsten nosíš na ruce?“ ušklíbl se Draco. „Vždyť se ti přece tak líbil…“ dodal jízlivě.

Angela zaťala pěsti, otočila se zpátky ke dveřím, vzala za kliku, ale předtím, než otevřela, ještě tiše zamumlala: „Někdy bych tě nejradši uškrtila, Dracoušku.“

Pro Draca bylo jediné štěstí, že Angela neviděla jeho samolibý úsměv, který se mu po jejích slovech rozlil po tváři.

*

Angela za sebou zavřela a pro jistotu i zamkla dveře svého pokoje a s úlevou shodila z nohou černé střevíce na vysokém podpatku. Venku už slunce dávno zapadlo a pomalu se stmívalo. Angela to však v zamyšlení nevnímala.

Malfoyovi a máti měli dneska nějak podezřele dobrou náladu, pomyslela si pochmurně a přetáhla si při tom přes hlavu šedozelené šaty. Něco chystají, já to vím. Ale co?

Poněkud pošramoceného drdolu si nevšímala a rovnou zamířila k šatní skříni.

A Lucius měl nějaké divné poznámky… Jako že je škoda, že ještě nejsem plnoletá.

Angela otevřela skříň a na čele měla starostlivou vrásku.

Měla jsem zkusit vyčmuchat, co mají za lubem. Matka ani nic neříkala, když jsem jí řekla, že jdu spát. A je přece brzo…

Vytáhla z jedné poličky své oblíbené tílko, z věšáku sundala černé džíny a pásek. Při oblékání jí konečně pohled padl na hodiny.

Sakra, vždyť já to ani nestihnu! Do háje, a to jsem tam chtěla být od začátku! Budu ráda, když budu alespoň rozbalování dárků.

Nazula si sandály, popadla mikinu s kapucí a vlasy vysvobodila z pevného drdolu. Spěšně je rozčesala, zastrčila si do kapsy u džínů hůlku, zhasla v pokoji a otevřela balkónové dveře. Nechala je pootevřené, ať jí do pokoje proudí vzduch a otočila se k zábradlí.

Ještě že nemáme víc pater, pomyslela si s úlevou a přehoupla se přes zábradlí na druhou stranu. Z výšky dvou metrů ladně a tiše jako kočka doskočila do trávy, přičemž zmírnila pád i pomocí rukou. V žádném z dolních pokojů se už nesvítilo.

Narovnala se a odklusala směrem k rohu zahrady, aby se mohla přemístit.

***

 

„Nebudeme už na ni dýl čekat!“ ucedil Ron.

„Ale ona mi slíbila, že přijde!“ oponovala Hermiona.

„To je jedno! Všichni čekají už čtvrt hodiny! Tak pro něj dojdi.“

Hermiona si povzdychla: „Tak jo…“ a vydala se do schodů.

Ron se mezitím ztratil někde u zadních dveří v rohu vstupní haly.

*

Harry ležel oblečený na posteli, ruce za hlavou a zíral do stropu. Hodiny se vlekly k sedmé večer.

Nikdo mi nepopřál, nikdo. Nemuseli z toho dělat žádnou událost, jen mohli naznačit, že ví co je dnes za den. Místo toho všichni lítají po domě a tváří se tajemně.

Harry si odfrkl.

Když něco potřebují, to je hned Harry sem, Harry tam, ale když jsem konečně plnoletý, ani si nevzpomenou! Vždyť Hermiona mi s Ronem každý rok k Dursleyovým něco posílali. I paní Weasleyová, a Hagrid!

Takhle přemýšlel celý den a bylo mu ze sebe samého na nic.

Otočil se na bok a vytáhl zpod polštáře schovanou fotografii.

Ani Angela nepřišla… pomyslel si sklesle.

Na dveře se ozvalo tiché zaklepání a Harry rychle schoval fotku zpátky.

„Dál,“ zahučel, když si znovu lehl s rukama za hlavou.

Hermionina poslední dobou vždy pečlivě učesaná hlava nakoukla do pokoje.

„Harry, to se tady celý den válíš?“ podivila se.

On na to nic.

„Snad se ještě pořád nezlobíš?“

Ticho. Hermiona si povzdychla ještě víc zhluboka než před chvílí dole.

„Tak vstaň a pojď dolů, Harry. Chci ti něco ukázat.“

„Nemám zájem,“ uslyšela tichou odpověď.

„Harry, neblbni. Ukážu ti to, o čem jsme ti nechtěli říct… Nesměl jsi to vědět. Tak už pojď!“

Hermiona ani nečekala na žádnou reakci a vydala se po chodbě a pak po schodech dolů. Harry se chvíli přemáhal, ale pak vyskočil z postele a vrhl se za Hermionou.

„Počkej, už jdu!“

Hermiona se dole pod schody usmála a tiše zamířila také k zadnímu vchodu vedoucím na zahradu, jako předtím Ron. Harry seběhl ze schodů a rozhlédl se po hale.

„Hermiono?“ zavolal nejistě. „Kam se zase poděla?“ mumlal si pro sebe.

Všude vládlo podezřelé ticho. Šero v hale pomalu houstlo. Harry málem vyskočil z kůže, když se na stěnách rozžaly dva svícny. Náhle něco zaskřípalo.

Harry vrhl pohled do rohu haly, odkud se zvuk ozval. Postřehl, že jsou pootevřené zadní dveře. Namáhavě polkl.

„Hermiono?! Remusi! Tak kde jste kdo?“

To snad není pravda! Nemají mě hlídat? Vždyť to skoro vypadá, jako by tu nebyla živá duše!

„Přestaňte si ze mě dělat srandu!“

Harry sebou vyděšeně škubl, když se za ním ozval třesk rozbíjeného porcelánu a vzápětí poté skřípavý chechtot. Byl to však jen Krátura, který měl škodolibou radost, že Harryho vyděsil. Zmizel předvídavě dole v kuchyni, jinak by schytal pořádný kopanec.

Harry se znovu otočil k zadním dveřím a pomalu k nim zamířil. Zvenčí k němu doléhalo jen dusné ticho. Žádní cvrčci, ani večerní ptáci, nic.

Vzal za kliku a pomalu otvíral dveře. Na dohled od domu se rozkládala zpustlá zahrada, která patřila k sídlu Blacků a ve stínech jejích vysokých stromů Harry toho nic moc neviděl.

Najednou na něj odněkud začala zářit světla mnoha a mnoha svící visících ve vzduchu, až sebou Harry trhl a ozval se mocný výkřik z několika hrdel: „Překvapení!“

Harry nestačil zírat. Zahrada byla nejen upravená, ale byla i barevně vyzdobená, stály tu stoly, které se prohýbaly jídlem a pitím a svíce ve vzduchu obdobně jako v Bradavicích ozařovaly všechny milé tváře, na které ten den myslel.

Hermiona, Ron, Ginny, Fred, George, pan Weasley, Remus, Tonksová, Hagrid, ti všichni zpívali z plna hrdla starou známou narozeninovou píseň a paní Weasleyová mířila k Harrymu, který ještě stále šokovaně stál ve dveřích, s velkým ořechovým dortem se sedmnácti svíčkami v rukou.

Nad tím vším se ve vzduchu pod svíčkami pohupovalo ještě několik zelených balonků s číslem sedmnáct. Všichni drželi v rukou sklenice se šampaňským a usmívali se. Harry na ně třeštil oči, i když už dozpívali a v duchu si nadával do idiotů.

Fred s Georgem jej pak odtáhli od dveří a postavili před paní Weasleyovou s dortem. Ostatní se seskupili kolem nich.

„No tak, Harry, dělej,“ dloubl do něj loktem Ron.

Harry vděčně pohlédl na rozzářené tváře kolem sebe.

„Já… Já…“ najednou nevěděl, co říct.

„Harry, drahoušku, sfoukni už ty svíčky a něco si přej! Máš přece svůj den!“ pobízela jej paní Weasleyová.

„Děkuju vám,“ řekl Harry tiše.

Značná většina lidí kolem zrozpačitěla.

„To byl Hermionin nápad, Harry,“ přerušil náhlé ticho Lupin. „Celý den to tady organizovala.“

„To není pravda,“ ohradila se Hermiona s potěšeným úsměvem, kterou vzal Ron kolem ramen.

„Nebuď tak skromná,“ zubil se Ron.

„Taky to tu skoro sama celé očarovala, aby nikdo mimo nás odtud nic neslyšel,“ informoval pan Weasley Harryho a pochvalně se na Hermionu zahleděl. „Je moc šikovná.“

Hermiona zčervenala a modlila se, ať už přestanou s tou chválou. Ron jí přání splnil.

„Tak, Harry, co bude s těmi svíčkami? Vždyť tu všichni vystojíme důlek!“

„Náš Ronald už se totiž nemůže dočkat, až se nacpe dortem, víš?“ podotkl George nahlas.

Všichni až na uraženého Rona se rozesmáli. Harry přivřel oči a konečně svíčky sfoukl. Myslel při tom na jedinou osobu, kterou tu nenašel…

Poté se k němu všichni postupně vrhali, objímali ho a s gratulací poplácávali po zádech. Když to udělal Hagrid, Harry by upadl, kdyby jej Fred duchapřítomně nezachytil. Nakonec k němu přistoupila i paní Weasleyová, která odložila dort na volný stůl a s úsměvem jej políbila na tvář.

Poté, co mu odkryla zorné pole, se mu naskytl pohled na stále ještě otevřené zadní dveře domu a rozeznal obrys vytoužené osoby.

Tak to šlo rychle, pomyslel si Harry.

Když ostatní postřehli Harryho pohled, také si Angely všimli. Té se na tváři, při pohledu na scénu před sebou, rozlil jemný úsměv. Až na Ginny a paní Weasleyovou se na ni všichni dívali přívětivě.

Přistoupila k Harrymu a po napjatém momentu, kdy se mu dívala přímo do očí, jej objala.

„Všechno nejlepší, Harry,“ zašeptala mu do ucha a jemně ho políbila na tvář.

Pak se od něj rychle odtáhla.

„Frede, Georgi! Máte ten přehrávač?“ obrátila se na dvojčata jako na staré známé.

„Jasně, Angelo!“ odpověděl George. „Už pro něj letím!“ a zmizel v domě.

„Angela mi pomáhala s uspořádáním oslavy,“ ozvala se Hermiona vedle Harryho nečekaně.

„Takže to byla ona, koho jsem včera slyšel,“ poznamenal Harry.

„Jo,“ přikývla Hermiona. „Angelo?“

Tázaná se otočila zpátky k nim.

„Kdes byla tak dlouho? Museli jsme začít bez tebe.“

„Jsem ráda, že jsem vůbec tady. Už jsem myslela, že nepřijdu vůbec,“ odvětila omluvně. „Zdržela jsem se…“

„Zmeškala jsi sfouknutí dortu,“ podotkla Ginny zvláštním tónem, až se po ní všichni udiveně podívali.

„Co sis vůbec přál?“ obrátil se Ron na Harryho.

„Ale Rone,“ ohradila se Hermiona. „Na to se přece vůbec nemáš ptát!“

„Proč ne?“

„Protože když ti to Harry řekne, tak se to přece nesplní! To jsi o tom nikdy neslyšel?“

„Ty tak věříš na pověry?“ otázal se Ron.

„Nech toho, nebo nedostaneš dort!“ odsekla Hermiona.

„To mi chceš rozkazovat jestli budu jíst nebo ne?“ povytáhl Ron obočí.

Hermiona obrátila oči v sloup: „To nerozumíš legraci?“ a hrdě zamířila za paní Weasleyovou, která už vytahovala z dortu svíčky, aby jej mohl Harry rozkrojit.

„Od kdy je z Hermiony srandistka?“ mračil se Ron. Harry jen pokrčil rameny a koutky úst mu cukaly smíchem. I když spolu chodili, bylo to pořád stejné. Byli jako oheň a voda.

Ginny odkráčela za Ronem poté, co posledně příchozí hodila opravdu škaredým pohledem. Harry se podíval na Angelu, která uhnula očima. Přistoupili k nim Lupin s Tonksovou.

„Tak jak se cítíš jako plnoletý?“ zeptal se Remus a dopil svou skleničku.

„Pořád stejně,“ odpověděl Harry.

Zcela nečekaně se jim do uší zaryl strašný pískot, až všichni zaskučeli a hned na to neurčité praskání. Angela s podmračeným výrazem vykročila k dvojčatům, kteří nechápavě postávali nad přehrávačem cédéček. Za chvíli už praskání střídané s pískotem utichlo a všichni přítomní zaslechli, jak Angela nadává dvojčatům, že jí ještě zničí přehrávač. Pakovala je pryč a sehnula se k přístroji sama.

Dvojčata uraženě odešla směr dort a společnost se znovu pobaveně rozesmála. Za moment už k nim doléhala ze všech stran příjemná hudba.

„Harry, pojď si ho rozkrojit!“ volala na Harryho paní Weasleyová.

„Jo, dělej, Harry! Už mám hlad!“ zvolal Ron.

Harry se s úsměvem vydal k nim. Jeho nálada se otočila o sto osmdesát stupňů. Za celý uplynulý měsíc se necítil tak dobře jako ten večer…

A to si ještě nerozbalil tu hromadu dárků, které na něj čekaly zavěšené na větvích jednoho stromu. To byl pro změnu nápad Freda a George.

*

Oslava s postupující nocí nabírala na obrátkách. Poté, co se všichni nacpali skvělými pochoutkami k prasknutí, starší generace se usadila na židličky a spokojeně popíjela kávu, zatímco ta mladší šla nabyté kilogramy vytancovat. Dvojčata, které si pěkně přihnula z ohnivé whisky, jim dokonce předvedla na jednom ze stolů ´Makarénu´, přičemž rozflákala polovinu talířů.

Jejich matka je nejprve pěkně sprdla a pak se škodolibým výrazem pozorovala, jak se jim ani kouzly nedaří slepit správné talíře. Neustále se jim k sobě pletly špatné kusy a Harry s Ronem i Hermiona, Angela a Ginny se mohli potrhat smíchy.

Když nakonec Fred máchl vztekle hůlkou, že je slepí všechny najednou, nějak to přehnal a na hlavu mu spadl zapomenutý narozeninový dárek ze stromu. Zatímco se zmateně sbíral ze země, řehtali se už všichni. Paní Weasleyová se nad nimi po hodině slitovala a spravila talíře sama.

Hagrid odcházel jako první o půl jedenácté. Měl ještě ´nějakou prácičku´, jak se sám vyjádřil a při loučení málem Harrymu rozlámal žebra. Harry si je po jeho odchodu s útrpným výrazem masíroval, což samozřejmě pobavilo Rona natolik, že Hermionu poprskal drobky z posledního kousku dortu, a pak se jí půl hodiny omlouval.

Manželé Weasleyovi odcházeli něco před půlnocí a Ron s Ginny je úspěšně přemluvili, že zůstanou v domě na noc a přijdou domů až zítra krbem. Fred s Georgem jako plnoletí se s nimi jen rozloučili a informovali s nevinným úsměvem matku, že přijdou na oběd.

Poté Angela hodila do přehrávače ploužáky a někam se vypařila, takže tancoval Ron s Hermionou, Lupin s Tonksovou a Harry vyzval k tanci Ginny.

Dvojčata s potměšilými výrazy pokukovali po Remusovi, který hleděl na Nymfadoru jako by ji viděl poprvé. Po chvíli kolem nich prošel Krátura a s brbláním začal sklízet špinavé nádobí ze stolů.

Ginny si opřela hlavu o Harryho rameno, a i když chtěl nejprve uhnout, nechal ji tak. Ron s Hermionou se vypařili do stínů pod stromy a Tonksová se tulila k Lupinovi. Harry si všiml Angely ve dveřích, jak se podívala na něj a na Ginny a zase zmizela v domě.

Na konci písničky se Ginny omluvil a vydal se za ní. Našel ji až po hodné době úplně nahoře u Klofana. Harryho nesmírně udivilo, že ji Klofan pouze klidně pozoruje, jak stojí u otevřeného vikýře, ale pak si připomněl, že je to přece Siriusova dcera.

Tiše přistoupil až těsně za ni a vzhlédl k nebi posypanému tisíci hvězd stejně jako ona.

„Nádherná noc,“ poznamenal tiše.

Její postoj ztuhl, ale neotočila se, ani neodpověděla.

„Jsem moc rád, že si přišla, Angie,“ řekl jí něžně.

„Opravdu? Neříkáš to jen tak?“ ozvala se Angela.

Harry ji chytil za paže a udiveně si ji otočil k sobě: „Proč to říkáš?“

Angela pokrčila rameny a dívala se někam za něj na Klofana.

„Jo tak…“ Harrymu došlo, proč je tak zaražená. „Ty žárlíš, že jo?“ zeptal se s úsměvem.

Angela se mu vyškubla: „A na to jsi přišel kde?“ vyletěla vztekle, čímž Harryho domněnku jen potvrdila.

„Ginny je jen kamarádka, Angelo,“ řekl Harry stále se usmívajíc.

Znovu se k němu otočila zády: „Hmm. Mě na tom stejně nesejde.“

„A to ti mám jako věřit?“ reagoval pobaveně.

Mlčela. Harry zvedl ruku a jemně ji pohladil po vlasech. Angela se zachvěla. Objal ji zezadu kolem pasu jako kdysi a ona se nebránila. Jen se o něj klidně opřela.

Nějakou dobu takhle stáli a hleděli na hvězdy. Angela se cítila tak bezpečně, jak už hodně dlouho ne.

Pak ale Harrymu náhodou padl pohled na její pravou ruku, kterou před ním celý večer úspěšně schovávala, ale teď ji měla položenou na té jeho. Prudce ji chytil a přiblížil si ji k očím, jestli opravdu dobře vidí. Angela se odtáhla a zvláštně se na něj zadívala.

„Není tohle náhodou prsten rodu Malfoyů?“ zvýšil Harry hlas. „Jednou jsem ho totiž už viděl. U Draca Malfoye.“

„Ehm, no je,“ přikývla Angela pomalu.

„A co všech všudy dělá na tvé pravé ruce?“ zeptal se nechápavě.

„No, Harry, víš, já…“

Angelu od vysvětlování zachránil náhlý hluk, jak zvenku ze zahrady, tak zdola z přízemí domu. Zaslechli spoustu hlasů a dupání nohou.

Vrhla se ke dveřím a Harry za ní. Seběhli po schodech do haly a překvapeně pozorovali přes tucet členů řádu, jak vcházejí hlavním vchodem, procházejí halou a míří po schodech dolů do kuchyně. Značná část z nich byla rozespalá a cestou si pohrávala s pozlaceným náramkem na pravé ruce.

Od zadního vchodu se k nim přiřítili Lupin s Tonksovou a v závěsu za nimi Kingsley Pastorek, který byl bledý a uřícený. Za ním chvátali Fred s Georgem.

„Co se děje?“ zeptal se Harry Remuse.

„Smrtijedi napadli Ministerstvo,“ vydechl Lupin a na moment se u Harryho zastavil, zatímco Tonksová a Pastorek zamířili po schodech dolů do kuchyně stejně jako Fred s Georgem. „Brumbál naléhavě svolává všechny členy Řádu. Musíme jít na pomoc. V noci je na Ministerstvu velmi málo lidí. Vypadá to, že je chce Voldemort ovládnout.“

V tu chvíli se k nim přidali také Ron, Hermiona a Ginny.

„Co je?“ otázal se Ron. „Najednou přiběhl na zahradu ten Pastorek a něco tam začal vyděšeně plácat…“

Lupin se namísto na něj podíval k hlavním dveřím, ve kterých se objevila majestátní postava Albuse Brumbála a vrhl se k němu: „Pane řediteli!“

O něčem chvíli naléhavě diskutovali a stejně jako stále další a další členové Řádu spěchali do podzemí, kde byla odnedávna velká místnost vedle kuchyně, kde se Řád scházel.

Studenti Bradavic u schodiště se po sobě podívali. Angela viditelně pobledla, stejně jako Hermiona a Ginny. Harry Ronovi a holkám rychle sdělil, co se stalo. Mezitím se do domu přiřítili manželé Weasleyovi. Jen se po skupince mladých starostlivě podívali a rovněž zmizeli na schodech.

Zdola už do haly doléhal naléhavý a vzrušený hovor. Nejspíše ani nezavírali dveře. Příval kouzelníků a čarodějek zeslábl, až ustal docela a dole to teď hučelo jako v úle. Jako první se na schodiště do patra usadila Angela a jejího příkladu pak následovali všichni ostatní.

Nečekali dlouho, sotva dvě minuty, a už se zdola vyvalil proud lidí v čele s Brumbálem a okamžitě mířil ven z domu. Harry vstal, přešel až těsně vedle proudu, který se kolem něj valil a čekal. Lupin šel mezi posledními po boku Tonksové.

„Remusi! Můžeme nějak…“

Remus Lupin jej však za chůze přerušil: „Ne, Harry! Zůstaňte tady! Všichni! Kdyby ještě někdo přišel, pošlete jej na Ministerstvo!“

„Dávej na sebe pozor!“ vykřikl ještě Harry.

Lupin jen kývl hlavou a byl pryč. Hlavní dveře se zabouchly za posledním kouzelníkem a v domě se rozhostilo dusné ticho. Harry se s obavami otočil ke svým přátelům, kteří se na něj také dívali. Všichni mysleli na to samé. Jak se to mohlo najednou tak zvrtnout? Ticho v hale přerušil až posměšný skřípavý hlas.

„Výborně, výborně. Pán zla zvyšuje svou moc. Má paní by měla radost, ano, ano,“ huhlal Krátura a chechotal se mezi větami. Přítomní na něj nevraživě zahlíželi.

„Všichni mudlovští šmejdi dostanou, co si zaslouží. Všichni do jednoho. I tihle prašivci, ano. Všichni, kdo se našemu Pánu vzepřou. Zemřou, zemřou.“

Angela vstala a Krátura k ní zvedl hlavu.

„Ach, lady, ví, že mám pravdu, ano ví a proto se tak dívá, ano,“ chraplal dál skřítek.

„Nemáš náhodou uklízet nádobí ze zahrady?“ zeptala se Angela tak ledově, až se po ní Hermiona nesouhlasně podívala.

Skřítek sklopil uši a s úklonami couval k zadním dveřím: „Ano, lady, ano, jistě, už jdu.“

„A máš zakázáno příštích čtyřiadvacet hodin pronést jediné slovo!“ vyštěkla mladá Rosierová. „Zaslechnu ještě jedinou urážku a na hodinu tě zavřu do vyhřáté trouby, jasné?!“

Teď už se Hermiona tvářila hodně pohoršeně, ale Krátura vypadal snad skoro spokojeně, že mu Angela vyhrožuje. Jen se uklonil a vycupital ven. Angela těžce vydechla a založila si ruce na hrudi.

„Nechcete někdo něco k pití?“ zeptala se tiše.

Ostatní jen němě zavrtěli hlavou.

„Fajn, já si ale dám panáka,“ řekla a zamířila za Kráturou.

Vyšla ven do ztichlé zahrady, sedla si na jednu ze židlí a natáhla se pro flašku, ve které zbývala ještě dobrá polovina. Na nějakou skleničku se vybodla a zhluboka se napila přímo z lahve.

Nakonec za ní stejně ostatní přišli, přitáhli si židle a flaška s ohnivou whisky začala kolovat mezi nimi. Ticho porušil Ron.

„Jak se na Ministerstvo asi dostali, co myslíte?“ vyslovil otázku, která trápila v tuhle chvíli určitě víc lidí.

„Těžko říct,“ odvětila Hermiona. „Celá budova je chráněná velice dobře. Sice ne tak pečlivě jako Bradavice, ale přece muselo být dost složité se tam teď dostat.“

„Ale proč chce ovládnout zrovna Ministerstvo?“ ozvala se Ginny.

„Já asi vím proč,“ řekla tiše Angela. „Kouzelníci a čarodějky se na Ministerstvo dosud spoléhali, že je dokáže alespoň ochránit před Pánem zla a jeho poskoky.“

„Jenže když jej bude mít v moci Voldemort, nebudou se mít na koho obrátit,“ dořekl za ni Harry.

„Ano, to je celkem logické,“ uznala Hermiona. „Všichni pak budou mít ještě větší strach.“

„Přesně tak,“ pokýval hlavou Harry. „Když se mu nedokáže ubránit ani Ministerstvo kouzel, tak co mají dělat obyčejné kouzelnické rodiny?“

Po jeho slovech se znovu rozhostilo ticho.

„Myslíte, že se jim to podaří?“ zeptala se Ginny nesmírně tiše.

„Musíme věřit Fénixovu řádu, že ji v tom zabrání,“ reagoval Harry.

„Ano, to doufejme,“ řekla Hermiona.

„Jen aby se nic nestalo našim a dvojčatům,“ poznamenala Ginny.

Ron svou sestru chytil za ruku: „Neboj, určitě budou v pořádku.“

Harry mlčel. Myslel na posledního člověka, který mu zůstal velice blízký z generace jeho otce.

Angela pro změnu přemýšlela, jestli její matka, která tam určitě je, někomu ublíží. Přitom hleděla ke vzdálenému obrysu lesa a v zamyšlení až po chvíli zaregistrovala rychle a tiše se pohybující stíny s rudě zářícíma očima.

„A sakra,“ zašeptala zděšeně.

632 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí