Angela sebou škubla, když se těsně vedle ní odrolil pod nárazem kletby kus zdi a následkem toho jí neoprávněně začal nadávat nějaký obraz. Harry ji však stále pevně držel. Vyběhli do druhého patra se zvuky dalšího zápasu a spěšných kroků ustupujících studentů za zády a zastavili se tváří v tvář Ginny a Darie. V tvářích byly poněkud pobledlé a vypadaly unaveně.
Harry i Angela byli už tak vystresovaní, že si ani jeden z nich nevšiml, jak vražedný a vypočítavý pohled věnovala štíhlé brunetce Ginny Weasleyová.
„Co to vyvádíte?“ vyhrkla Daria a přejela je vyčítavým pohledem.
„Pokusíme se je odlákat, aby se většina z nich pustila za námi, ostatní se rozdělili a vy byste je mohli snadněji napadnout,“ chrlila ze sebe Angela vysvětlení. „Dole to už začínalo být bez šance.“
„Ale to… To vám nedovolím! Vy ze sebe chcete udělat návnadu?!“ vyjekla Daria.
„Pozdě, už jsme ji ze sebe udělali,“ odsekl Harry a napjatě se ohlédl.
Podle zvuků, které k nim doléhaly, už byli Smrtijedi na prvním odpočívadle. V cestě jim bránila asi polovina studentů, se kterými tam původně byli. Jejich druhá část se stáhla do postranních chodeb, aby měli výhodnější pozici.
„Musíme jít dál, ať se ostatní můžou stáhnout výš,“ zasyčel netrpělivě a spolu s Angelou se svižně vydal na další schody.
„Dávejte na sebe pozor!“ volala za nimi ještě Daria, když viděla, že už rozeběhnuté události není schopna zastavit a s Ginny v závěsu spěchala dolů pomoci ostatním.
Studenti své protivníky za pár minut pustili dál po schodišti a postupně se stahovali do různých pater, jak bylo domluveno. Lucius vždycky určil jen pár Smrtijedů a většinou také zmijozelské studenty, aby se za nimi pustili, ale většina z nich stále dál pronásledovala Harryho a Angelu výš po schodech. Nevědomky tím dělali přesně to, co studenti čekali.
*
Ron, Hermiona a ještě několik jejich spolužáků spěšně couvalo chodbou ve čtvrtém patře, kde se nacházela také sborovna. Netušili, co se děje v chodbách pod nimi ani na schodišti nad nimi, ale měli dost starostí s šesti Smrtijedy a dvěma spolužáky – Pansy Parkinsonovou a Blaisem Zabinim, kteří stále utočíc, postupovali za nimi a tlačili je dál do chodby.
Cho Changovou, která docela dobře bojovala vedle Hermiony, zasáhlo jedno z omračujících kouzel a bez hlesu padla k zemi. Hermiona se po ní neopatrně ohlédla, takže ji málem proklela nějaká Smrtijedka podezřele vypadajícím kouzlem, ale Ron jej od ní odvrátil. Hermiona mu poděkovala pohledem.
Nějaký šesťák z Mrzimoru, Hermiona si myslela, že se jmenuje Adam, se k Cho sklonil a snažil se ji rychle probrat, zatímco je kryli ostatní. Smrtijedi však této příležitosti, kdy se dva ze studentů nemohli bránit, obratně využili a Pansy Parkinsonová odzbrojila Ernieho McMilliana. Jeho hůlka odlétla někam do nedohledna.
Cho, kterou se Adamovi podařilo probrat, zase svoji hůlku nemohla najít, takže to pro ně začínalo vypadat opravdu špatně. Ronovi se jedna z kleteb doslova o vlásek vyhnula, ale poškrábala mu tvář, což Hermiona zaregistrovala s velkým údivem. Sotva se sama stačila bránit útokům Blaise Zabiniho a nějakého menšího Smrtijeda. Teď už měla hůlku jen ona, Ron a Dean Thomas.
Už měla před sebou vidinu jejich bezvládných těl na zemi, když náhle za nimi zaskřípaly dveře a ozvaly se spěšné kroky.
Hermiona i ostatní se vyděšeně otočili, v první chvíli si jistí tím, že se jim Smrtijedi nějak dostali za záda, ale to už nad jejich hlavami letělo přímo na Smrtijedy několik útočných kleteb. S úžasem zjistili, že ze sborovny za nimi chvatně vyšla Shiernová, McGonagallová, roztřesená Trelawneová, zarputile se tvářící Prýtová, madame Pomfreyová i profesor na astronomii a útočí na postavy v kápích, které byly tak překvapené, že se sotva bránily.
Takže Angele se to nakonec povedlo! pomyslela si Hermiona s nadšením.
S pomocí profesorů měli převahu a brzy útočící Smrtijedy zahnali na ústup. Pansy a Zabiniho se jim dokonce podařilo zadržet. Jakmile postavy zmizely za rohem, Hermiona, Ron i ostatní se vděčně otočili k profesorům.
„Margaret nám zhruba vysvětlila, co se stalo, ale teď vidím, že je to ještě horší,“ vyrazila ze sebe McGonagallová, na které bylo vidět, že se přemáhá, aby se neopřela o zeď.
„A to ještě nevíte všechno, paní profesorko,“ vydechla Hermiona a už se chystala ke stručnému výčtu, co se za poslední půlhodinku stalo, když ji přerušil přibíhající Neville, špinavý ve tváři i na hábitu.
„Velká i Vstupní síň hoří!“ hlásil rozrušeně. „Všechno dřevěné tam chytlo od těch plamenů ve Vstupní! Tak tak jsme odtamtud stačili dostat ty, kteří hlídali předtím u zmijozelských, než se Smrtijedi vydali nahoru za… paní profesorko! Pane profesore! Vy všichni…“
„Jak to že hoří? Co jste tu vyváděli?“ vyhrkla nechápavě Shiernová.
„Ale nic moc…“ odtušil Ron.
„Musíme odtud dostat studenty,“ utnula McGonagallová začínající dohady. „Hlavně ty mladší. Je pravda, že jsou schovaní v Komnatě Nejvyšší Potřeby?“ ptala se rychle a nevšímala si Nevillova údivu.
„Ano…“ přikývla Hermiona. „V sedmém patře.“
„Ale jak je odtud máme dostat, když ani my nevíme, jak ven!“ vyhrkla s nádechem hysterie v hlase Cho Changová.
„Přesně. U hlavní brány hlídají Smrtijedi. Existuje tu nějaký zadní východ?“ obrátila se Hermiona na profesory.
Postupně zavrtěli bezradně hlavami.
„Bohužel ne,“ pronesla McGonagallová. „Byl tu, ale je zatarasený a nelze se jím dostat ven.“
„Copak tu není žádná jiná cesta!?“ zvolal Ernie McMillian.
Hermiona zůstala náhle stát jako solný sloup, vytřeštila oči a zalapala po dechu.
„Hermiona! Co je?“ otočil se na ni Ron vyděšeně.
„Samozřejmě, že je! Je tu jiný východ! Jak to, že jsme byli tak pitomí! Tajná chodba!“ zvolala zrzka.
„Jaká chodba?“ podivila se McGonagallová.
„Ta pod čarodějnicí přece! Tou jednookou!“ vyhrkla Hermiona a zajela si prsty do rozcuchaných vlasů.
„No, jasně!“ ozval se i Ron. „My jsme fakt idioti!“
„My ale pořád nevíme, o čem to tu mluvíte!“ vmísila se Shiernová a instinktivně se zbavila jednoho ze zmijozelských studentů, který se nečekaně objevil na konci chodby.
„Známe použitelnou tajnou chodbu z hradu,“ vysvětlovala Hermiona rychle, ale už tišeji. „Vede odtud do Prasinek přímo do Medového ráje. Tudy můžeme všechny studenty bezpečně odvést.“
„Dobrá, nebudu se vás teď ptát na to, odkud ji znáte, ale nápad je to k nezaplacení,“ prohlásila McGonagallová. „Kde je přesně ta čarodějnice?“
„Ve třetím patře, naproti jedné učebně,“ odvětil Ron.
„V tom případě ale musíme Smrtijedy od těch míst odlákat úplně jinam, abychom studenty mohli ze – říkali jste, že je ta Komnata v sedmém?“ otočila se Shiernová na Hermionu, která přikývla. „Převést bezpečně ze sedmého do třetího,“ dokončila profesorka.
„Ano, budeme muset dát nějak vědět Angele a Harrymu,“ zahučela Hermiona.
„Proč zrovna jim?“ nechápala ředitelka nebelvírské koleje. „Kde vůbec jsou?“
„No… oni jaksi dělají návnadu,“ odpověděla neochotně Hermiona. „Vyšlo nám to. Většina Smrtijedů se žene za nimi.“
„To nemyslíte vážně!“
Ron i Hermiona vážně přikývli.
„A jak je chcete jako najít?!“ ozvala se uštěpačně pobledlá Changová. „Merlin ví, kde teď lítají. To spíš narazíte na Smrtijedy než na ně!“
Hermiona se nebezpečně zamračila a chtěla něco odseknout, ale Ron ji předběhl.
„Má pravdu. Nemáme čas je hledat. Musíme to zkusit sami.“
„Ano, musíme, a hned,“ prohlásila rázně Shiernová.
„Nejdřív bychom ale měli alespoň tu chodbu v třetím patře zajistit,“ ozvala se Hermiona.
„To je fakt,“ přidal se k ní Ron. „My tam doběhneme a vy mezitím už můžete jít ke studentům nahoře.“
Než je stihli učitelé zarazit, Ron a Hermiona už se rozběhli pryč.
„Jak to najdeme!?“ volala za nimi Shiernová.
„Na chodbě by měla být hlídka!“ zavolal Ron v odpověď.
*
„No, fajn, co teď?“ otočila se Angela na Harryho, když se po krkolomném a značně nebezpečném utíkání do schodů dostali až nahoru. Za nimi byl na schodech zřetelně slyšet dupot mnoha nohou a skrz zábradlí sem zalétaly kletby.
„Vezmeme to po zadním zase trochu níž,“ reagoval Harry a vyslal na jednoho Smrtijeda skrz zábradlí omračující kouzlo.
Angela nestihla nic říct a už běželi tím směrem.
„A nemyslíš, že je to napadlo a půjdou nám jím naproti?“ namítla v běhu Angela a hlídala jim záda, zatímco Harry se soustředil na cestu před nimi.
„Tak to se jich prostě budeme muset zbavit,“ konstatoval navenek klidně Harry.
*
Na zadním schodišti skutečně na někoho narazili, ale bylo to naštěstí jen několik studentů Zmijozelu, kterých se rychle zbavili, svázali je a hodili do jednoho z přístěnků na košťata.
Zahnuli a ocitli se v chodbě, která vedla k ředitelně. Slyšeli Smrtijedy za sebou, ale naneštěstí i po straně, jelikož někteří sbíhali po hlavním schodišti zpátky dolů. Tak tak stihli přeběhnout volné prostranství u něj a kletby těsně za nimi rozbily na kusy část zábradlí.
Když Harrymu padl pohled na kamenného chrliče, bodlo jej u srdce a raději pohled rychle odvrátil.
„A sakra…“ vydechla Angela a odvrátila odzbrojující kletby, které na ně mířily. Několik Smrtijedů se k nim hnalo z východní strany chodby.
Byli v obklíčení. Na jednu malou chvíli je skoro chytila panika, ale pak si Harry uvědomil, že stojí přímo u východu zkratky k ředitelně. Angela zachytila jeho pohled, ale pak už se zase musela bránit. Harry je kryl z druhé strany a neviděli na sebe, takže se domlouvali co nejrychleji v duchu.
Myslíš, že půjde otevřít ten vchod i odtud? ozvala se Angela a přikrčila se, aby se vyhnula kletbě, kterou nestihla odvrátit.
Určitě, ale jak? Dole se před námi ty dveře prostě vždycky objevily…
Harry se zarazil, když koutkem oka zahlédl na zdi kus dřeva. Rychle se podíval na stranu a vytřeštěně zjistil, že dveře už tam jsou.
Angie…
Já vím.
Na tři.
Smrtijedi se k nim rychle přibližovali, jelikož měli mnohonásobnou početní převahu.
Raz… dva… tři!
Vyslal k Angele Harry, nejprve nechal vyrazit ji a pak se vrhl bokem ke zdi i on.
Doslova na poslední chvíli oba zapadli do dveří, které se před nimi otevřely a prudce je za sebou přibouchli. Uslyšeli zadunění, jak na ně dopadlo pár kouzel. O několik vyděšených úderů srdce později vypadli v chodbě v prvním patře a nevěřícně se rozhlédli.
Chodbou se šinul hustý dým a panovalo tu neobvyklé horko.
„Co to sakra…“ ozval se nechápavě Harry a rozkašlal se.
Opravdu špatně se jim oběma dýchalo a začínali se potit. Angela za nimi bleskově zabezpečila zkratku, jak nejlíp uměla a nahnula se k Harrymu.
„Musíme výš!“ zahučela mu do ucha. „Nejspíš hoří ve Vstupní síni!“
Harry jen kývl a oba se spěšně vydali k zadnímu schodišti. To hlavní nechtěli riskovat. Vyběhli raději až do třetího patra a obezřetně vykoukli na chodbu.
Náhle se za nimi ozvaly rychlé kroky, oba se prudce otočili a namířili hůlky na rozcuchanou a udýchanou postavu.
„To jsem já!“ vyhrkla na ně Hermiona. „Kde jste se tu vzali? Myslela jsem, že jste někde nahoře!“
Za ní se objevil obdobně uřícený Ron.
„Myslím, že na nějaké vysvětlování není čas. Víte o tom, že dole nejspíš hoří?“ otázal se Harry.
„Jo, jo, přiběhl za námi Neville,“ kývla Hermiona. „Nebojte, nikdo z našich tam prý nezůstal. Ale, Harry, přišli jsme na to, jak odtud dostat všechny studenty!“
„Co?!“ vytřeštili na ni oba oči. „Jak?“
„Tajnou chodbou co vede do Medového ráje,“ vytasila se Hermiona s osvícením, které na ni přišlo o patro výše.
Harry úplně ztuhl a zbledl.
„Já jsem ale debil!“ zavyl nečekaně, až sebou Angela trhla. „Proč mě to nenapadlo dřív?!“
„Nic si z toho nedělej Harry, já jsem si na ni vzpomněla taky před chvílí,“ uklidňovala ho Hermiona.
„Právě se tam jdeme podívat a zajistit to kolem,“ osvětloval Ron.
„To bychom odtamtud měli odlákat Smrtijedy, abyste mohli studenty bezpečně převést,“ poznamenala Angela a pohlédla na Harryho. „I když jsme se jich teď zbavili…“
Hermiona neochotně přikývla: „Napadlo nás to, ale připadalo nám zbytečné pokoušet se vás hledat,“ konstatovala.
Na chodbě, kde stáli prozatím panoval klid.
„Musíme je odlákat nejlíp na druhý konec hradu,“ uvažoval rychle Harry.
„Ale jak? Teď se určitě rozdělili a hledají nás po všech čertech,“ rozhodila Angela ruce.
„Budeme se muset rozdělit taky,“ odvětil Harry navenek klidně, i když se v něm všechno bouřilo proti tomuhle nápadu. „Musíme jich alespoň většinu najít a nalákat směrem k severní věži.“
„Dobře,“ přikývla Angela bez zaváhání. „Pokusíme se je co nejdéle zdržet, aby vám nepřekáželi. Hlavně si pospěšte!“ otočila se naléhavě na Hermionu a Rona.
Ti jen pokývali hlavami a znovu se vydali původním směrem.
„A my zase nahoru…“ povzdechl Harry.
*
Daria se nějakým způsobem ocitla sama s McTiczonem a Seamusem Finniganem v pátém patře proti pěti Smrtijedům. Ginny někde cestou ztratila. Naposledy ji viděla ve čtvrtém, kde se oddělily u schodiště. Dělala si o ni starosti, ostatně stejně jako o Angelu.
Když couvali podél jedné chodby, zahlédla uprostřed jí jako spásného anděla Nevilla Longbottoma a ještě dva kluky. Spěchali jim na pomoc. Než to však stačili, tak jeden ze Smrtijedů odzbrojil Seamuse a ještě jej stačil znehybnit. Pak už útočníky zabavil Neville a ostatní, takže se na chvíli odvrátila pozornost od Darie. Naneštěstí však zakopla o brnění za sebou a svalila se na zem. Dva ze Smrtijedů se k ní otočili, ostatní zaměstnávali její spolužáci.
Oba zaútočili, že jen o vlas stihla utéct za roh chodby. S namířenou hůlkou, která se jí trochu třásla, na ně napjatě čekala.
*
Angelu zasáhlo do žaludku nějaké jasně žluté kouzlo a v tu chvíli se jí zmocnila silná bolest, jako by jí do něj někdo zabodl dýku. Hůlku ale nepustila z ruky. Nacházela se v pátém patře, za zadkem několik Smrtijedů a mezi nimi i Luciuse Malfoye, kterému šikovným kouzlem úplně zničila masku, čímž ho dokázala dost naštvat.
Část jejích myšlenek byla u Harryho, za kterým se vydali Smrtijedi s Bellatrix Lestrangeovou v čele a mírně to odvádělo její pozornost.
Vběhla do jedné z průchozích učeben a schovala se za lavice. Jako první dovnitř vletěl Lucius a zmateně se rozhlédl. Neváhala a okamžitě toho využila.
Hůlka mu vylétla z ruky a přistála v dlani Angele, která už v běhu mířila ke druhým dveřím. Cestou ještě stačila poškodit lana, které držely u stropu ukázkové a hodně těžké konstrukce na hodiny astronomie.
„Za ní, vy lemplové!“ zařval Malfoy starší, když rozrážela dveře.
Vběhla na chodbu, uslyšela za sebou rachot a nadávky, spokojeně se usmála a chtěla zahnout hned do druhé příčné chodby, ale na zemi byla rozsypaná omítka, na které jí podjely nohy a prudce sebou sekla na zem.
Otřeseně zvedla hlavu. Odkryl se jí výhled na celou chodbu a ztuhla zděšením nad scénou, kterou uviděla. Daria sice s hůlkou v ruce, ale klečící na zemi se nacházela před Smrtijedem, který na ni neustále útočil. A za jejími zády se ve chvíli, kdy se na druhém konci chodby objevila Angela, nesmírně tiše blížil další Smrtijed, který měl strženou kápi. Podle vlasů stoprocentně poznala Draca.
Vbíhala tam zrovna také z druhé strany Pansy, ale Daria se jí rychle zbavila a zároveň se bránila mohutnému Smrtijedovi. Ani nečekala, že je Daria tak dobrá. Viděla však, že se Draco chystá na ni zaútočit.
Klopýtavě se postavila a nadechla se, aby ji varovala, ale v tu chvíli ji někdo zezadu popadl jednou rukou za paže, které jí přitiskl k tělu a druhou jí přitiskl na ústa. Angela se zuřivě bránila, ale Smrtijed, který ji lapil, byl silný.
Když se trochu natočila, věděla, že je to Lucius Malfoy.
„Tak už tě mám, ty malá děvko!“ syčel ji namáhavě do ucha.
Vztekle se bránila a snažila se mu vymanit, ale očima stále sledovala scénu na druhé straně. Daria podrazila šikovným kouzlem mohutnému protivníkovi nohy, že se svalil na zem, jako pytel a odzbrojila ho.
„Draco, na co čekáš!?“ zařval Lucius Malfoy přes celou chodbu a oddálil ruku od úst Angely, aby se jí pokusil vyrvat obě hůlky. „Zlikviduj tu malou čubku!“
Daria se na ten řev prudce obrátila a její pohled se střetl s chladným Dracovým. Ruka mu zaváhala jen na tak malou chvíli, že si toho nikdo nevšiml.
Z jeho hůlky vyšlehl světle růžový paprsek a ztuhlou Dariu naplno zasáhl. Odlétla na pět metrů daleko, až ji zastavila zeď, u jejíž paty se složila a zůstala nehybně ležet.
V Angele se probudila zuřivost. Vší silou se Luciusovi vzepřela, zvítězila v boji o svou hůlku, i když ta Malfoyova to odnesla zlomením, prudce se obrátila, kopla ho do rozkroku a s kletbami se rozběhla k Dracovi, který se na ně právě obrátil.
„Ty hajzle!“ metla po něm odzbrojující kletbu tak prudce, že se jí jen tak tak stačil vyhnout.
Odpověděl jí vlažným útokem, jako by mu za to ani nestála. Vytvořila si nejlepší štít jaký uměla a doběhla až k Darie. Když Draco viděl, že se věnuje jí, šel rychle pomoci svému otci, za jehož zády se objevili Smrtijedi, kteří se vymotali z toho bordelu v učebně.
Angela k sobě obrátila Dariu, která měla tvář barvy čerstvé omítky a po spánku jí stékal pramínek krve. Byla ledová na dotek.
„Co ti to udělal?“ zašeptala a obrátila se zpět. Už jich tam bylo proti ní šest. V úzké chodbě po své pravé ruce také slyšela zvuky jakéhosi urputného boje.
Udržovala štít, který však pod dopady mocných kleteb slábl a už podruhé za ten večer skoro propadla zoufalství.
Oba Malfoyovi, Lucius už bez sebe vzteky, se k ní řítili. Nehybně je pozorovala, aniž si všimla, že rámus z pravé chodby ustal a ozývají se odtamtud kroky. Klečela dál u Darie a už se to chystala vzdát, když na přibližující se Smrtijedy začal útočit někdo za jejími zády. Překvapeně se otočila.
Byl tam Neville, jeden z nebelvírských odrážečů, ještě nějaký další kluk a k jejímu nezměrnému údivu také Kingsley Pastorek, Tonksová a ještě tři další členové Řádu, které znala jen od vidění. Nechápala, kde se tu vzali, ale dodalo jí to sílu.
Přidala se k nim a za moment zahnali přívržence Voldemorta na ústup. Smrtijedi se stáhnuli se za roh, odkud na ně dál útočili.
„Kde… Jak… Co tu…?“ nechápala absolutně Angela a přejížděla pohledem od jednoho k druhému.
Tonksová se na ni usmála a obrátila se k ní, zatímco Kingsley a ostatní nezůstali útočícím Smrtijedům nic dlužni.
„To bych teď asi neřešila,“ reagovala Nymfadora.
„Ale vždyť…“ Angela se jen pomalu vzpamatovávala, ale pak rozhodně potřásla hlavou. „Musíte odtud odnést Dariu!“ prohlásila rozhodně.
„Ano, samozřejmě a vás také,“ ozval se Pastorek stejně neoblomně.
„No, to sotva!“ odsekla Angela. „Prostě vezměte Dariu a zmizte odtud! Já už se o sebe postarám.“
„To jsme viděli,“ poznamenala Tonksová a svižně zahnala zpátky jednoho vykukujícího Smrtijeda.
„Vy nevíte, o co se tu snažíme, takže vám říkám, abyste ji sebrali stejně jako všechny studenty, které potkáte a vypadli!“
Prohlásila to tak rozhodně a pevně, že už nikdo nic nenamítal. Pastorek vzal bezvládnou Dariu do náruče, jako by byla pírko a zatímco jej ostatní kryli vycouvali zpět do chodby odkud přišli a nechali Angelu jejímu osudu. Ta se rozběhla na druhou stranu a za moment už za sebou slyšela zvuky dalšího pronásledování.
*
Po celé cestě přesunu vystrašených studentů z Komnaty k Jednooké čarodějnici stáli na chodbách jejich starší spolužáci i profesoři a bedlivě hlídali okolí. Napomáhalo jim k tomu také několik členů Řádu, kteří se tu objevili jako dar z nebes.
S Hermionou to málem seklo, když se přímo před ní objevil Lupin s ustaraným výrazem a k jejímu údivu se omlouval, že jim to tak trvalo. Byl s nimi dokonce i Aberfort Brumbál, kterému velmi opatrně oznámili, že jeho bratr je mrtvý, když se po něm ptal. Vypadal teď mnohem starší než předtím. Zatím jim nikdo nestačil vysvětlit, kde se tu Fénixův řád vzal, ale na nějaké řeči rozhodně nebyl čas.
Už dobrá polovina studentů zmizela v tajné chodbě a jejich strážci zatím museli řešit jen pár drobných incidentů s roztroušenými Smrtijedy. Byli tak dokonale rozházení po celém hradě, že se nedokázali dát dohromady do větší skupiny, což bylo studentům jen ku prospěchu.
Hermiona s Ronem a Lupinem už vyháněli z haly, v kterou se díky Darie Komnata proměnila, poslední studenty a obezřetně je následovali.
Šňůra prchajících studentů se zkracovala a obránci školy se postupně dávali dohromady. Ze studentů, kteří se snad před věčností přihlásili dole ve Velké síni k dobrovolné ochraně hradu se sešli skoro všichni, alespoň to tak vypadalo, profesoři už se také probrali komplet včetně Hagrida a byla tu s nimi asi čtvrtina členů Řádu. Někteří už byli s mladšími studenty na druhém konci tajné chodby v Medovém ráji. Už tam byla i stále bezvědomá Daria,, kterou odnesl Kingsley Pastorek a Hermiona si všimla, že někoho odnášel i Hagrid.
Do chodby už se chtěli vydat i ti, kteří se zde dosud bránili, ale Smrtijedi se konečně dali trochu dohromady a u jejich únikového východu je našli. Překvapilo je však jaké množství protivníků proti nim stojí a rychle zase vycouvali.
Chvíli se za rohem chodby dohadovali, až Nott rozhodl, že nemá cenu se za těmi spratky honit a vydají se znovu nahoru, kde předpokládal, že jsou jejich kolegové.
„Jak jste se sem dostali vlastně vy?“ otočila se Hermiona ve chvíli klidu na Lupina a ostatní Fénixovce.
„Bývalým zadním vchodem do hradu,“ odvětil Lupin a popoháněl studenty, kteří tu ještě stále setrvávali do tajné chodby.
„Ale ta je přece zabarikádovaná! Říkala nám to sama paní profesorka!“ ozval se Ron.
„Ano, zabarikádovaná byla, ale tady Aberfort nám s radostí otevřel, když věděl jak,“ pousmál se Lupin. „Jen je škoda, že už tu probouranou zeď určitě našli Smrtijedi hlídkující venku, jinak bychom mohli odejít tamtudy.“
Z horních pater hradu se náhle začínalo ozývat podivné nepravidelné dunění a dokonce se trochu třásly obrazy na zdech. Na chodbě už zůstávalo jen posledních pár věrných. Odešli i stále trochu omámení profesoři. Stále zde však postávalo několik nervózních Harryho přátel.
„Neměli bychom se jim pokusit pomoct?“ pronesla Hermiona, která se kousala do bledého rtu. Každý věděl, koho myslí.
„Jak? Vždyť ani nevíme, kde jsou,“ namítl Ron, rovněž strachy bez sebe o svého přítele.
„Celkově to bylo od nich sice odvážné, ale pěkně pošetilé,“ zahučel Lupin, kterému se bez Harryho rovněž z hradu nechtělo. Tonksová stojící za ním mlčela.
„Oni se o sebe postarají,“ prohlásil náhle pevně Neville.
Všichni se na něj otočili.
„Já jim věřím, dostanou se z toho,“ opakoval. „My bychom měli projít alespoň dolní patra hradu, jestli tu někdo nezůstal.“
„Má pravdu,“ přidala se k němu Hermiona. „Mám špatný pocit, že jsme se tu rozhodně nesešli všichni.“
„Neviděl jsem tu Ginny,“ poznamenal Ron náhle bledý jako smrt.
„Dobrá, v rychlosti to tu ještě projdeme a pokusíme se pak odejít tím zadním východem,“ rozhodl Lupin. „Ale musíme se držet při sobě! Už nás tu moc nezůstalo…“
Rozdělili se tedy jen na dvě skupiny. V jedné Lupin, Tonksová, Hermiona, Ron, McTiczon a Dean Thomas, v druhé Aberfort Brumbál, Shiernová, která se už úplně vzpamatovala, Neville a Seamus Finnigan a každá si vzala dvě patra, které pečlivě prohledali.
*
Dohodli se, že se je pokusí zavést ke dveřím do severní věže ve druhém patře, tak Harry upřímně doufal, že se to Angele povedlo. On sám měl za zády houf už značně navztekaných ale stále odhodlaných Smrtijedů a už mu docházel dech. Jen se průběžně bránil a běžel co mu síly stačily.
Když prudce zabočil na rozlehlou chodbu příčnou k věži, nesmírně se mu ulevilo. Na druhém konci totiž spatřil stejně jako on běžící Angelu. Za ní se zpoza rohu chodby objevil obdobný shluk pronásledovatelů jako za ním. Vypadala příšerně unaveně a uříceně. Také ho spatřila a ještě přidala.
Smrtijedi už začínali vítězně vykřikovat. Byli přesvědčeni, že teď už jim ti dva neuniknou.
Běželi přímo proti sobě a kontrolovali jeden druhému záda. Byli od sebe už jen dva metry, když Harry viděl, jak se skoro všichni Smrtijedi najednou natahují ruce s hůlkami a dal Angele domluvené znamení. Ve stejnou chvíli mrkla ona na něj.
Oba se prudce zastavili, skrčili k zemi a kletby, které obě skupiny Smrtijedů vyslali, se buď srazily nad nimi nebo proletěly až k protější skupině, kde dokonce několik Smrtijedů zasáhly.
Na nic nečekali, a než se Smrtijedi vzpamatovali z nečekaného obratu, vyrazili do strany a vlétli do dveří učebny naproti vchodu do severní věže, o které byli oba přesvědčeni, že je průchozí.
Jenže v tom spěchu a nervozitě se spletli. Místnost měla vysoký strop, vzorně vyrovnané lavice, vysoká okna, ale jen jeden vchod, který Angela rychle zabezpečila kouzlem, které musela udržovat.
„Do prdele…“ procedil Harry mezi zuby, když obhlédl místnost odshora dolů a zleva doprava.
„Jsme v pasti,“ podotkla Angela udýchaně a obrátila se čelem ke dveřím, které stále jistila, ale které se už otřásaly pod náporem zvenčí.
„Dlouho je neudržíme,“ konstatoval Harry a zadíval se na okna. „Počkat…“
Angela opatrně sledovala jeho pohled.
„Myslíš, že teď půjdou alespoň rozbít?“ otázal se tiše.
„No, řekla bych, že jo, ale Harry… Jsme ve druhém patře…“
„No a?“ pokrčil rameny, a už uvažoval, co by na ně zabralo.
„To je tak osm metrů výšky!“ vyjekla Angela a pevně udržovala ochranu na praskajících dveřích.
„Venku je na zemi čerstvý sníh,“ oponoval Harry.
„Jsi cvok,“ procedila Angela namáhavě, protože se musela víc soustředit na udržení dveří. Vyloženě cítila, jak slábne. Harry už se nerozmýšlel.
„Pořád lepší než tu na ně čekat. Reducto!“ vyštěkl.
S oknem, na které mířil, to ani nehnulo.
„Bombarda!“ zkusil znovu.
Nic.
„Zkus… Tenetengre…“ vydechla Angela. „Ale… dělej…“
„TENETENGRE!“ zařval Harry a okno se v tu ráno rozletělo na tisíc kusů. Polovina skla s rachotem dopadla na lavice a podlahu v učebně, druhá vyletěla ven. Dovnitř okamžitě vnikl chladný zimní vzduch.
„Jdeme,“ prohlásil Harry, chytil Angelu za ruku, ta nečekaně povolila svůj štít, dveře se za nimi propadly dovnitř, ale to už se řítili k oknu, které mělo parapet naštěstí dostatečně nízko.
Dovnitř vpadlo jen několik Smrtijedů, jelikož si utvořili u dveří zácpu a v tu chvíli už měli Angela i Harry nohy na parapetu.
Stiskli si ruce, odrazili se a Smrtijedům, kteří za nimi jeden přes druhého vysílali kletby, zmizeli ve tmě.
*
Angele připadalo, že ten let trvá neuvěřitelně dlouho, i když to bylo sotva dvě vteřiny. Kolem uší jí syčel studený vítr a jediné teplo, které cítila, bylo z Harryho dlaně. Nakonec oba naštěstí dopadli na nohy, které se jim zabořily nejmíň půl metru do sněhu a vletěli do sněhu i rukama, kterými stále svírali své hůlky.
Harry si vrazil do prašanu od rána i obličej a skousl si jazyk. Oběma jim skoro okamžitě začala být příšerná zima. Na ven rozhodně nebyli oblečení. Namáhavě se hrabali ze závěje, do které zapadli a popohnalo je až několik kouzel, které roztápěly sníh kolem nich, vysílané zuřivými Smrtijedy z rozbitého okna.
Klopýtavě se postavili a obalení sněhem skoro jako sněhuláci, který je však trochu schoval, se brodili směrem ke zdi hradu pod vyčnívající terasu, aby nebyli Smrtijedům na očích.
Cestou Angelu zasáhlo jedno z jejich kouzel, že se znovu svalila do sněhu a nedokázala sama vstát. Harry jí rázně pomohl a skoro ji odtáhl těch posledních pár metrů do zákrytu hradních zdí.
*
„Do dračího lejna, to není možné!!“ zařval vzteklý Lucius Malfoy jedním dechem stále bez hůlky a nakopl jednu z lavic tak prudce, až odlétla s rachotem k protější zdi. „Vy tři!“ vyštěkl a ukázal na tři Smrtijedy. „Za nimi!“
„Oknem?“ vytřeštil oči jeden z nich.
„Jako skočit za nimi?“ tázal se druhý.
„HNED!“ zavyl Malfoy tak zuřivě, že už nic nenamítali a o překot se drápali na parapet.
„Vy ostatní! Začněte s druhým úkolem!“
„Ale přece nemáme…“ začala Bellatrix Lestrangeová.
„Už jsem řekl!“ skočil jí do řeči Malfoy. „A pohyb!“
Snape, který do poslední chvíle na prchající dvojici útočil, se tvářil jako by měl chuť hned na místě někoho zavraždit. Vydal se však plnit rozkaz.
*
Jen o pár minut později se z vnitřku hradu začaly ozývat ty podivné dunivé rány, které slyšeli také Ron, Hermiona a ostatní ve třetím patře. A už z dálky bylo vidět, že se v jednotlivých oknech hradu objevují plameny…
*
Opřeli se vedle sebe o zeď a dopřáli si chvíli odpočinku. Angela už měla tak promrzlé ruce, že skoro necítila, že by v jedné z nich měla hůlku. Viděla ji však jako temný stín, takže ji cestou neztratila. Chtěla tomu zabránit, ale nohy už ji neudržely a svezla se podél zdi do dřepu.
„Angie…“ sklonil se k ní Harry. „Musíme jít.“
Zaslechl něčí dopad do sněhu a věděl, že za nimi vyslali pronásledovatele.
„Já vím…“ zašeptala Angela. „Ale nemůžu… Jsem tak unavená.“
„Já taky, ale ještě to musíme zvládnout. Tak vstaň, kvůli mně!“
Angela se chabě usmála. Oběma jim z úst vycházely dobře viditelné oblaky sraženého dechu.
„Ty vyděrači… Tak dobře. Pomož mi.“
S Harryho pomocí vstala a co nejtišeji se vydali rychle těsně kolem zdi směrem k Hagridově hájence, i když věděli, že najdou jejich stopy ve sněhu.
Nad nimi se s rachotem vysypávaly skla oken, ozýval se zlověstný praskot plamenů a další dunivé rány.
Když klopýtali kolem dvou nevelkých nízko položených oken, které patřily, jak Angela dobře věděla, k vyvýšené části zmijozelské společenské místnosti, něco ji přimělo, aby se podívala dovnitř.
V matném světle dohasínajích plamenů z krbu, tam spatřila něčí postavu, která se dívala směrem k nim. Měla pocit, že je to někdo, koho zná, ale Harry si toho nevšiml, kolem oken ji rychle táhl dál a Angele se zmijozelská společenka ztratila z očí. Raději zapomněla na to, že tam vůbec někoho viděla.
*
Draco pohledem vyprovodil klopýtající dvojici za okny, kterou ozařovalo jasné měsíční světlo a bez jakékoli viditelné reakce na to, že jej Angela určitě viděla, se vrátil ke své práci. Poté, co zběžně zkontroloval všechny ložnice, vytáhl z kapes dvě podezřelé načervenalé koule, které teď držel v rukou a rychle, ale opatrně je zahříval. Koule zrudly. Pak bez dalšího váhání u jedné přidržel hořící konec hůlky a odhodil ji daleko do chodby vedoucí ke všem ložnicím. Druhou hodil přímo do dohasínajícího krbu a klidně ze společenské místnosti odešel.
Jen co se za ním zavřel tajný vchod, ozval se jeden dunivý výbuch a vzápětí za ním hned druhý.
*
Harry vedl Angelu přímo k Hagridově hájence, přičemž se hlavní bráně do hradu vyhnuli velkým obloukem, jelikož se s Hermionou a Ronem domluvil, že když všechno dopadne dobře, tak se tam sejdou. Zatím to vypadalo, že své pronásledovatele někde setřásli.
Už ji měli na dohled. Měsíc po její straně vytvářel neproniknutelný stín. Zatím nikoho neviděl. Panovalo tu nepřirozené ticho. Srdce mu znovu začínalo prudčeji bušit. Jen napůl vnímal hluk ozývající se z hradu. Byli už jen pár metrů od hájenky, pak jen metr a přímo do očí jim najednou prudce svítilo světlo z mnoha hůlek.
V první chvíli už věřil, že je tohle konec. Všechno to utíkání bylo k ničemu…
„Harry!“ vykřikl známý hlas. „Harry, já se tak bála!“
Nesmírně unavená Hermiona, ale se šťastným výrazem ve tváři, se k nim přiřítila a starostlivě si prohlédla schlíplou Angelu.
„Zhasněte ty světla!“ zahučel další dobře známý hlas. Harrymu se nechtělo věřit, že je to Remus.
„Tak dělejte, nevidíte, že to je Potter a Rosierová!? Chcete sem přilákat všechny Smrtijedy nebo co?!“ zaburácel Aberfort Brumbál, hůlky konečně zhasly a ze stínů za hájenkou vyšlo několik lidí.
Harry nestačil zírat, když zjistil, že před sebou vidí nejen Hermionu, Rona, Hagrida, Shiernovou, Nevilla, Seamuse a Deana, ale také Tonksovou, Brumbálova bratra a Remuse Lupina.
„Kde jste se tu vzali?“ byla jeho první otázka.
Remus mu položil s obrovskou úlevou ruku na rameno.
„To on…“ pronesl tiše a vzhlédl k obloze. Harry jeho pohled sledoval a Angela, která už se také trochu vzpamatovala, rovněž.
Několik desítek metrů nad nimi kroužil vzduchem pták se zářivým ohnivým peřím.
„Fawkes…“ vydechl Harry udiveně.
*
„Dobrý večer, pánové,“ ozval se za svižně odcházejícími Smrtijedy dívčí hlas.
S přichystanými hůlkami se skoro všichni naráz otočili a sjeli pohledem dívku se zrzavými vlasy opírající se ležérně o zeď nedaleko probouraného zadního východu z hradu.
„Weasleyová!“ zasyčel Lucius Malfoy, který se prodral dopředu.
„Nepřeskočilo ti slečinko náhodou!“ vyjela na ni Bellatrix. „Co chceš? Umřít?“ Zachechtala se vlastnímu vtipu, ale nikdo se k ní nepřidal.
„To v žádném případě,“ odvětila Ginny s úšklebkem. „Jen chci, abyste mě vzali sebou. Za svým Pánem.“
Po tomto prohlášení na ni houf Smrtijedů zůstal nevěřícně zírat. Draco ji přímo probodával pohledem. Bylo na ní něco divného. Něco, co se mu nelíbilo.
„Měla bych pro něj totiž jistou nabídku…“ dodala Ginny.
*
„Mrzí nás, že to tak trvalo, ale nejprve nás nemohl najít a než nám došlo, že se stalo něco vážného a že potřebujete naši pomoc…“ vysvětloval tiše Lupin, proč označil jako původce jejich přítomnosti Fawkese.
„Vypadá to, že už skončili,“ konstatoval Aberfort Brumbál s pohledem na vzdálenou část Zapovězeného lesa, do kterého mířilo množství temných postav. Mezi tím davem si nikdo z nich nevšiml jedné drobné dlouhovlasé postavy. Přidávali se k nim i ti, kteří dosud hlídali hlavní bránu. Neodvažovali se už útočit, protože nevěděli, kolik kouzelníků přišlo studentům na pomoc.
„Vždyť už taky nemají co ničit,“ zašeptala Hermiona.
Všichni se obrátili a zahleděli se na hrad tyčící se za nimi…
Harry Potter, Angela Rosierová Blacková, Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Remus Lupin, Nymfadora Tonksová, Aberfort Brumbál, Margaret Shiernová, Rubeus Hagrid, Neville Longbottom, Seamus Finnigan a Dean Thomas – tito poslední, kdo zůstali v Bradavicích, i když byl plný Smrtijedů, byli také poslední, kdo zůstali stát nedaleko Hagridovy hájenky a v očích se jim odrážely plameny šlehající z oken a střech majestátního hradu.
Tiše zírali na zkázu místa, které pro ně do dnešního dne bylo útočištěm před chaosem kouzelnického světa způsobeného lordem Voldemortem. A to bezpečí teď stravovaly plameny.
Nad tím vším se jako výsměch vznášelo obrovské Znamení zla, které svou odpornou zelení vnášelo do jejich srdcí smutek a strach. Obrovský strach z toho, co teď bude dál, když místo, které bylo podle všeho jedno z nejbezpečnějších v dnešní nešťastné době, bylo zničeno.
Když se na to dívali, bolelo je to skoro fyzicky, ale nikdo nedokázal odejít.
„Jak to mohlo dojít tak daleko? Jak?“ ozvala se po velmi dlouhé době Hermiona se slzami v očích.
„Bradavice pro nás byly jako Titanic,“ pronesla nesmírně tiše Angela tak nepřítomně, jako by mluvila jen sama pro sebe. „O něm taky každý tvrdil, že je nepotopitelný.“
K tomu neměl nikdo co dodat. Věděli, že je to pravda.
„Voldemort si byl opravdu zatraceně jistý,“ pronesl po delší pauze Harry. „Vždyť nás na začátku školního roku přímo varoval!“
„O čem to mluvíš?!“ obrátil se na něj Lupin.
„O tom hadovi na slavnostní večeři! Určitě jste o tom slyšeli. Víte, co mi tehdy řekl?“
„Co?“ pohlédla na něj Angela, která se ho na to také nikdy nezeptala.
„Někdy se nepřítel jeví jako přítel, ale jen pro ty, kdo k jeho zradě slepí jsou. Vy však prohlédnete pozdě na to, abyste jej mohl zastavit. To byl vzkaz určený pro Brumbála,“ pronesl Harry. „Tušil jsem, že se to týká Snapea, ale znali jste Brumbála. Když někomu věřil nedal si to vymluvit.“
„Takže je pravda, že je můj bratr mrtvý?“ obrátil se na něj Aberfort Brumbál.
„Ano, pane,“ přikývl Harry a zamrkal překvapením, když zjistil, jak moc ho ta ztráta bolí. „Viděli jsme ho na vlastní oči.“
„Zůstal tam,“ zašeptala Angela. „Ve své ředitelně…“
„A tohle všechno…“ kývla Tonksová směrem k hradu. „Je díky Snapeovi?“
Hermiona, Ron, Harry a Angela jen pochmurně přikývli.
„Zmetek zatracená…“ zasyčel Lupin. „Všechno nám to pak ještě musíte povědět,“ podotkl.
„A jak to vypadá se studenty v Prasinkách?“ ozval se Harry.
„Vypadá to tam rozhodně líp než tady,“ odpověděl mu něčí hlas.
Byla to Daria, která k nim klopýtala s rozepnutým vypůjčeným kabátem, který jí byl příliš velký. Angela se k ní náhle o dost živěji vrhla.
„Dario!? Jsi pořádku?“
„Jo, jsem v pohodě. Jedna ošetřovatelka mě dala do pořádku,“ odvětila Daria. „Jen se mi prý bude ještě dva dny špatně chodit.“
„Co tu vůbec děláte, Prescottová!?“ obrátila se na ni zamračená Shiernová. „Nemáte být mezi ostatními v Prasinkách?
„Měla jsem o vás strach a oni mě nechtěli pustit, tak jsem utekla,“ pokrčila Daria rameny. „Už začali studenty rozvážet domů Záchranným autobusem. Budou mít co dělat celou noc.“
„A jsou tam všichni?“ zeptal se s obavami Lupin.
„Ne…“ odpověděla Daria pomalu. „Několik studentů chybí…“
„A viděla jsi Ginny?“ otázal se potichu Ron.
Daria vážně zavrtěla hlavou.
„A je někdo… mrtvý?“ zašeptala Angela tázavě.
„To nevím,“ odvětila Daria váhavě.
*
Pomalu a obezřetně se jejich malá skupina pohybovala směr Prasinky. Remus půjčil svůj teplý plášť Angele, která se celá klepala nejen zimou, ale také prožitým večerem.
Členové Řádu šli podvědomě pohromadě a ostatní nechali trochu předejít.
„Asi byste měli ještě něco vědět,“ ozval se Remus. „Raději vám to řeknu hned a na rovinu, než abyste se to dozvěděli z novin.“
„Co se ještě stalo?“ zeptal se okamžitě Harry, který držel roztřesenou Angelu za ruku.
Lupin nějakou dobu mlčel, než se odhodlal k odpovědi.
„Přibližně ve stejnou dobu, kdy Smrtijedi zaútočili na školu, Voldemort sám napadl znovu Ministerstvo kouzel,“ pronesl tiše. „A dobyl ho,“ dodal ještě tišeji.
„Cože?“ na Harryho už toho dneska bylo nějak moc.
„Kdo odtamtud neutekl, je mrtvý,“ potvrdil Aberfort Brumbál jeho slova. „Mezi obětmi je i ministr Brousek.“
Angela se jen ještě víc schoulila do sebe a Hermiona se těsněji přivinula k Ronovi.
„Vypadá to, že původně chtěl zaútočit na školu a Fénixův řád, ale když mu Snape nebyl schopen prozradit jeho umístění, jak jste nám řekli, soustředil se alespoň na Ministerstvo,“ pokračoval Brumbál. „A bohužel uspěl.“
„Takže poslední místa, která nám zůstala jako bezpečná útočiště, je nemocnice u Munga a hlavní štáb,“ řekla tiše Tonksová.
„Pán zla nám zasadil ránu, ze které se jen tak nevzpamatujeme,“ dodal Aberfort Brumbál.
806 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...