Kapitola devátá – Nečekané shledání

Stáhla se ještě víc do stínu bezlisté jabloně před slabým podzimním sluníčkem a zachmuřeně pozorovala trávník plný barevného listí. Ještě teď se jí vařila krev z toho, co se dočetla ve středečním Věštci a to už odpoledne o něco pokročilo.

Prý „Upírský masakr“. To určitě! odfrkla si v duchu zlostně.

Moc dobře věděla, že nemrtví se téměř vždy snažili jednat tak, aby na sebe přitahovali co nejméně pozornosti. Nepotřebovali další maniaky, kteří po nich půjdou se stříbrem, česnekem a kůly. Měli dost svých vlastních problémů.

A nechat všem na očích zmasakrovaná těla mudlů u výjezdu z tunelu? Taková kravina! Kdyby něco podobného nějaký upír provedl, Rada Vznešených by ho roztrhala na kousíčky a nechala by je škvařit na slunci. S lidmi i s kouzelníky se snažili vždycky vycházet tak, aby jim nezavdávali další příčinu pátrat po jejich způsobu života nebo je nepřiváděli na jejich stopu. A teď tohle!

Navíc si to podělané Ministerstvo najalo Merlin věděl kolik Lovců z kdejaké prdele, aby je zbavili „palčivého problému s ohavnými krvelačnými upíry“, jak to nazvala Holoubková. Dělalo se jí z toho všeho na nic.

Netrpělivě se podívala na hodinky. Měli by tu být každou chvíli. Alespoň by ji přivedli na jiné myšlenky…

Jen okamžik na to se v rohu zahrady pár metrů od ní objevily se zvláštním zvukem dvě postavy. Angela se přívětivě usmála a postoupila k nim.

Daria pustila neochotně Alexovu ruku, které se do té chvíle držela a otočila se k přítelkyni.

„Ahoj!“ pozdravila zvesela.

„Jdete přesně,“ uznala Angela a pohlédla na Alexe. „Čeká na tebe v obýváku.“

Alex přikývl, podíval se ještě jednou na Dariu, ta mu pohled s úsměvem vrátila a až pak se od nich odvrátil a zamířil k domu. Angela si založila ruce a s pozdviženým obočím se na Dariu zahleděla. Ta nasadila úplně stejný postoj, jen s tázavým výrazem. Obě se rozesmály, až se za nimi Alex ohlédl.

„Líbíš se mu,“ konstatovala Angela, když už si byla jistá, že je nemůže slyšet.

Daria pokrčila rameny: „Pozval mě na večeři. V sobotu,“ pronesla tiše, ale na tváři jí hrál spokojený úsměv.

„A vydržíš to? Vždyť je teprve středa,“ zareagovala Angela.

Daria potřásla pohoršeně hlavou, až se jí rozhoupal černý culík.

„Co to probrat u kafe, hm?“ navrhla hnědovláska.

Daria se zatvářila poněkud nejistě a pohled jí utekl k domu. Angele taky zmizel úsměv z tváře.

„Nemusíš se s ním vůbec setkat,“ prohlásila klidně. „Sedneme si v kuchyni.“

Dívka ještě chvíli přešlapovala na místě a Angele došlo, že sama neví, jestli ho chce nebo nechce vidět.

„Tak jo,“ přikývla černovláska nakonec.

„Fajn,“ usmívala už se zase Angela a společně se rozešly stejným směrem, jako před chvílí Alex.

 

Dveře byly otevřené, takže jen vešel a zavřel za sebou. Draco Malfoy v černé košili se opíral o krbovou římsu a díval se ven na zahradu. Alex zůstal stát u dveří. Až po chvíli se k němu Malfoy otočil. Alex odolal nutkání couvnout před jeho pohledem. Měl blbý pocit, že si na to nikdy nezvykne.

„Sedni si,“ pokynul mu Draco ke křeslům.

Alex přehodil bundu přes nějakou židli, rozepnul si mikinu a pohodlně se posadil. Na malém stolku před ním stály dvě vysoké sklenice a láhev minerálky.

Draco se ještě pár vteřin věnoval oknu, než se tiše posadil naproti. Alex nestačil před jeho temnýma očima uhnout a zamrazilo ho.

„Docela jsi mě překvapil,“ prohlásil Malfoy pomalu. „Příjemně, nutno dodat.“

Alex pokrčil rameny: „Usoudil jsem, že na tom budu líp, když si známost s jedním z bývalých Smrtijedů nechám pro sebe,“ odtušil.

„Jen aby ti to k něčemu bylo,“ zareagoval Draco.

„V to taky doufám,“ odvětil Alex.

Z chodby k nim dolehl dívčí smích, spěšné kroky a pak cvaknutí dveří. Alexovi připadalo, že se Draco na malou chvíli někam vzdálil. Zahleděl se někam za něj, jako by ho vůbec nevnímal, ale hned to bylo pryč.

„Tak abychom začali,“ pronesl pak.

***

 

Na dveře pokoje se ozvalo hlasité zaťukání, ale ona ho neslyšela. Seděla se zkříženýma nohama na posteli, přehrávač vedle sebe, ládovala se křupkama a hlavou pokyvovala do rytmu songu svých milovaných Rasmus.

Někdo zvenčí zaklepal znovu, o něco prudčeji a hned poté se dveře kolejního pokoje, který sdílela s Dariou, opatrně otevřely. Návštěvy si všimla, až když vstoupila dovnitř. Prudce sebou škubla, až si málem všechny křupky vysypala do postele a zvedla hlavu. Okamžitě se jí ulevilo, že zase neotravuje vlezlá Linda s tím, že si potřebuje opsat poznámky nebo ji tahat na svačinu, což u ní znamenalo dva hamburgery, které si nejraději celé cpala do úst.

Maileen si vytáhla sluchátka z uší.

„No, nazdar,“ uvítala vysokého zrzka. „To mě musíš tak děsit?“

„Neodpovídala jsi,“ pokrčil Ron rameny a zavřel za sebou. „A ani se nedivím. Řve ti to tak, že to slyším až sem.“

„Nech si ty poznámky, Weasley,“ odsekla dívka s copy po stranách hlavy s úšklebkem. „Co chceš?“

„Daria tu není?“ otázal se Ron s pohledem na druhou prázdnou postel.

„Očividně není,“ odtušila jízlivě Maileen.

„A nevíš kde je?“ nenechal se Ron vyvést z konceptu.

„Copak jsem její garde?“ odfrkla a hodila si do úst další křupky. „Šla si prý něco zařídit. Kecka!“

Ron jen pozvedl obočí. Dívka si ho znovu prohlédla od hlavy až k patě a ne poprvé ji napadlo, že by tenhle kluk stál za hřích.

„Určitě šla na rande,“ prohlásila pak sebejistě. „A nic neřekne, tajnůstkářka!“

„S kým?“ ptal se zvědavě.

„Určitě s Alexem,“ odvětila a hledala na přehrávači svou oblíbenou skladbu.

„S Alexem? Ten Alex, co vás učí na Groundwille?“

„Jo, jo,“ pokývala Maileen.

„No, stejně jsem jí chtěl jen něco říct…“ zamumlal Ron.

„Mám jí něco vyřídit?“ nabídla se.

„Vlastně můžeš,“ pokrčil rameny. „Že se vrátil Harry.“

„Fajn, spolehni se,“ ujistila ho.

Otočil se k odchodu a Maileen už si zase strkala sluchátka do uší, když ji to trklo. Ron už otevřel dveře.

„Počkej! To jako Harry Potter?!“

Ron se jen pousmál.

„Měj se,“ rozloučil se a nechal Maileen sedět na posteli s otevřenou pusou.

***

 

„Musím si odskočit,“ prohlásila Daria, pohladila po hlavě Sofii a zvedla se od stolu.

„Jasně, však víš kudy,“ mávla Angela rukou někam k chodbě. „Jo, a co si dáš? Zákusek nebo bábovku?“

„Ale já…“

„Nenech se prosit, Dario,“ přerušila ji kamarádka. „Nebyla jsi tu věky. No tak…“

Černovláska se usmála: „Tak zákusek. Výjimečně.“

„Bezva, to si můžu dát taky,“ nadchla se Angela a odkráčela ke spíži, zatímco Daria na chodbu.

Za dvoukřídlými dveřmi obývacího pokoje přiléhajícího k hale byly slyšet hlasy, ale ani nezpomalila. Až na toaletě si všimla, že se jí trochu chvějí ruce, i když neměla důvod být nervózní.

Zavrtěla sama nad sebou hlavou a odvrátila se od velkého zrcadla, které odráželo skoro celou koupelnu. Přešla ke dveřím, otevřela je a zůstala stát jako solný sloup. Ve svém zorném poli měla nejprve jen černou košili a bledou kůži na krku.

Všechno jí najednou připadalo jako zpomalené. Zvedla hlavu. Oči se jí rozšířily šokem. Pohled jí padl do nějakých temných, nesmírně hlubokých tůní, které jí v první chvíli ani nepřipadaly jako oči. Zpola zadusila výkřik zděšení, který se jí dral přes rty a aniž to sama chtěla, couvla od dva kroky dozadu, až se zarazila o umyvadlo.

V jeho tváři se neprojevila naprosto žádná reakce. Daria si uvědomila, že se třese a zaťala nehty do dlaní.

„Dlouho jsme se neviděli, Dario,“ pronesl tichým a tak studeným hlasem, že ji přešel mráz po zádech.

„Draco,“ vydechla namáhavě jeho jméno. „Já…“

Úplně všechno se jí vykouřilo z hlavy. Kdysi na něj měla tolik otázek, ale teď by si ani za nic nedokázala vzpomenout na žádnou z nich. Viděla před sebou jen ty propasti místo očí. Dokázala se vzpamatovat až poté, co se on podíval jinam.

„Doufám, že jsem nevyrušil,“ řekl pak.

„N-, ne,“ vykoktala Daria a násilím se narovnala. „Jsem hotová.“

Donutila se přejít znovu ke dveřím. Ustoupil jí z cesty. Prošla kolem něj a připadala si, jako by minula sochu. Jen cítila ten jeho pohled v zádech.

Až kousek před kuchyní si všimla, že Angela stojí ve dveřích, opírá se o veřej a upřeně ji pozoruje. Nevydržela její pohled, zašla dovnitř a složila se na svou židli. Angela zavřela, sehnula se do jedné kredence, chvíli se tam přehrabovala, vytáhla skleněnou láhev a z horní poličky malou skleničku.

Sedla si ke stolu a nalila Darie plnou. Ta se ani nedívala, co to je a na jeden zátah ji do sebe obrátila. Angela ji přejela pohledem a nalila jí ještě jednu. Pak se zapřela o opěradlo židle a dál ji zpytavě pozorovala.

„Já…“ vylezlo z Darie. „Já… On…“

„Chtěla jsi vědět, co se s ním stalo,“ pronesla Angela klidně. „Tak teď už to víš.“

Daria k ní zvedla zmatený pohled.

„Jde z něj…“ začala, ale nedokončila. Dořekla to tedy Angela.

„Strach.“

Černovláska přikývla a hodila do sebe druhého panáka.

„Ty oči… Co mu to způsobilo? Angelo, teď už mi to přece můžeš říct! Co se mu stalo?“

Angela ji chvíli upřeně pozorovala, než pomalu zavrtěla hlavou.

„Nemám na to právo. Jestli to chceš vědět, zeptej se jeho.“

„Ale já…“ začala Daria, pak se zamračila. „Vlastně mi do toho nic není.“ Znovu pomlka. „Proč by taky mělo?!“

Nečekaně zvýšila hlas snad o dvě stupnice a zvedla se zprudka ze židle. Angela se ani nepohnula.

„Je mi to jedno! Je mi to ukradené, slyšíš?!“ zaječela na celou kuchyň. „To on mě opustil! Bez jediného slůvka vysvětlení! Nechal mě! Odložil jako starý hadr! Trápila jsem se kvůli němu strašně dlouho a zbytečně! Pořád jsem doufala, že se objeví, že mi to všechno vysvětlí a zopakuje, jak strašně mě miluje!“ Dariina tvář dostala červenou barvu a chrlila ze sebe to, co se v ní kdysi dávno nahromadilo. „K čemu to všechno bylo?! Nemělo to žádnou cenu! Zvysoka na něj kašlu! Za to co mi provedl, si zaslouží i to, co se mu stalo!!“

Daria zmlkla, když si všimla, jak Angelin výraz zledovatěl. Dívala se na ni tak zvysoka a studeně, že ji prostě muselo zamrzet to, co právě vypustila z úst.

„Nevíš, co říkáš,“ pronesla Angela nesmírně tiše.

Raději si zase sedla.

„Není to spravedlivé,“ řekla už normální hlasitostí, jen strašně smutně. „Osud k nám nebyl fér.“

„A ke komu byl?“ zareagovala Angela, která právě před chvílí vycítila, že někdo stojí za kuchyňskými dveřmi a poslouchá je.

Daria neodpověděla a nepřítomným pohledem si měřila Sofii, která se ometala kolem zavřených dveří.

„Nikdy to mezi námi nemělo cenu,“ odtušila hluše. „Už od začátku byl náš vztah určený ke zmaru.“

Na to zase neodpověděla Angela. Nechala Dariu, ať mluví. Vycítila, že to potřebuje.

„I když mu to nevyčítám, nikdy nedokážu zapomenout, že mi jeho otec zabil rodiče. Uvědomila jsem si to už dávno. Nemělo by smysl se takhle mučit. Nepřeju mu nic zlého, ale… Čím méně ho budu vídat, tím líp. Tím lépe bude mě.“

Daria se odmlčela. Angela zaslechla tiché vzdalující se kroky. Byla si jistá, že to byl Draco. Její skleslá kamarádka si nevšimla záblesku lítosti, který jí přeletěl přes tvář.

***

 

„Bylo to naprosto skvělé, Dory,“ pochvaloval s úsměvem Harry Nymfadořinu snahu o vytvoření pátečního oběda, na který byli se Samanthou pozváni.

„Úžasný,“ přidala se Sam. „Na to mi musíš dát recept. Takové kuře neuměla ani moje mamka.“

Nymfadora se jen tajemně usmívala.

„To je tajemství,“ pronesla pak.

„Tak prosím…“ protáhla prosebně Sam.

„To je zbytečné,“ prohlásil se smíchem Remus. „Ta to neprozradí ani na mučidlech.“

Dory to ani nepotvrdila ani nevyvrátila a posbírala všechny prázdné talíře.

„Dáte si všichni kávu?“ zeptala se.

Remus i Harry vděčně přikývli.

„Mám ti jít pomoct?“ nabídla se Samantha.

„Jen hezky seď,“ odmítla ji Dory. „Však si návštěv určitě ještě užiješ vlastních.“

Šikovně balancujíc se všemi talíři přešla do kuchyně. Remus se zamyšleně obrátil ke dvojici.

„Je zvláštní, že se o tobě ještě nepsalo, Harry,“ podotkl. „Že by byli na Ministerstvu tak diskrétní?“

Harry se spokojeně ušklíbl.

„Požádal jsem je,“ odvětil pak. „Stejně to nevydrží dlouho. Určitě se to brzy provalí.“

„Taky myslím,“ přitakal Remus. „Jsi na to připravený?“

„Se Sam zvládnu všechno,“ odpověděl Harry tiše a jemně si k sobě dívku přitáhl.

Lupin je pozoroval, v očích šibalské ohníčky a naslouchal cinkotu nádobí z kuchyně.

„Jak to pokračuje s tou vakcínou pro vlkodlaky?“ zeptal se pak zaujatě Harry.

„Ty o tom víš?“ podivil se Remus.

„Pročetl jsem si pár novin,“ pokrčil Harry rameny. „Prý už konečně znovu povolili další výzkum.“

Lupin vážně přikývl.

„Stálo nás to ale strašné dohadování s lékařskými odbory. Pořád jsou přesvědčeni, že nic takového nikdy nemůže existovat.“

„Pokračuje to dobře?“

Remus se na chvíli upřeně zahleděl na Samanthu. Ta se rozpačitě pousmála.

„Harry byl ke mě upřímný. Vím, co se vám i Dory stalo,“ pronesla tiše.

Harry ji pohladil po ruce, kterou měla na stole. Lupin se usmál. Byl potěšený, že i když to věděla, tak se k nim od začátku chovala normálně a moc hezky.

„Vcelku ano,“ odpověděl poté na Harryho dotaz. „Testy zatím probíhají bez vedlejších účinků. Vypadá to, že nakonec by se ti, které vlkodlak kousl, nemuseli proměňovat za úplňku vůbec.“

„To jste tak daleko?“ nadchl se Harry.

„No, bude s tím ještě spousta práce, ale vypadá to nadějně,“ pousmál se Remus a hřejivým pohledem vzhlédl k Dory, která jim všem rozdávala šálek kávy.

„To bych vám moc přála,“ ozvala se Sam. „Tedy, aby to vyšlo.“

„Díky,“ pokývl hlavou Remus. „Jen je škoda, že pro ty, co se jako vlkodlaci narodili, to nejspíš k ničemu nebude,“ povzdechl tiše a na moment zaletěl pohledem ke své ženě. „A co vy? Už mi prozradíte, jak jste to mysleli, že práci seženete jako nic?“ pobídl dvojici zvědavě.

Harry se tajemně pousmál a vyměnil si se Samanthou dlouhý pohled.

„No, moje jméno samozřejmě udělá své,“ odtušil. „Na ministerstvu se div nepřetrhli, aby mi vyšli vstříc. Musím jen podstoupit nějaký test a můžu nastoupit. Pro Sam se taky něco najde.“

„Ale to není všechno, že ne?“ předběhla manžela Nymfadora a posadila se ke stolu. „Tak jednoduché to není.“

Harry zavrtěl hlavou a ještě si vyžádal u Samanthy pohledem souhlas. Ta přikývla. A Harry začal tím, co se přihodilo, když svou lásku poznal.

***

 

Angela dopsala poslední dvě slova na několikátém papíře a odhodila propisku na stůl, aby si mohla protřepat ztuhlou ruku. Konečně ten souhrn o nemrtvých měla hotový. Když už to slíbila, chtěla to mít z krku. Dopila dávno studený čaj a vstala od stolu. Protahovala si záda a přejížděla přitom pohledem po hromadě knih uložených v policích, které jí doteď k ničemu nebyly. I do té městské knihovny se vloupali úplně zbytečně. Hodně ji to mrzelo, ale už se z toho vzpamatovala.

Místnost už byla uklizená. Jen v rohu zůstala hromada starých novin, z nichž některé byly obarvené na modro.

Hodiny pátečního večera už hodně pokročily. Cítila, že se muselo setmít před nejmíň dvěma hodinami. S tím pomyšlením se k ní dostavilo nepříjemné bodnutí v žaludku. Přešla to zamračením.

Do místnosti naťapkala Sofie, která se ještě olizovala po večeři, kterou jí dneska nachystala. Nejprve měla v úmyslu namířit si to k Angele, ale pak si to očividně rozmyslela. Přešla k hromadě starých novin a ohrnula nad ní čumák.

Angela se skoro rozesmála nad jejím výrazem.

„Dobře, dobře. Já vím. Už to potřebuje uklidit.“

Vytáhla hůlku a nadnesla si hromadu papíru do náručí. V poslední chvíli si to rozmyslela a nechala je ve vzduchu. Kdyby je měla nést, to by se pěkně prohnula. Vyšla ven, přešla ke schodišti a zůstala stát. Zpoza přivřených dveří do obývacího pokoje slyšela dva hlasy. Ještě pořád tam o něčem diskutovali.

Tentokrát se Alex přemístil na zahradu sám v pět odpoledne. Tam si ho vyzvedla a zavedla do domu. Pak se odehrála ještě krátká diskuze mezi Dracem a Alexem. Poté oba odešli ven. Vrátili se asi před čtvrt hodinou a zase se zavřeli v obýváku.

Tušila, že nejspíš hledají další „oběť“, ale moc ji to nezajímalo. Měla dost svých starostí. Nechala je být. Alex se očividně nechystal skočit Dracovi po krku. A i kdyby to zkusil, tak by nejspíš nedosáhl moc velkého úspěchu.

Vyšla po schodech a pak na půdu. Až tam si všimla, že Sofie našlapuje celou dobu za ní. Pousmála se a rozsvítila na půdě světlo. Měla tu naskládané všechno možné od neužitečných knih, přes staré časopisy, až ke svým starým hračkám.

Zamířila nalevo do rohu, kde měla na několika kupách Denní Věštce i mudlovské noviny, ve kterých bylo cokoli zajímavého, ať už se to týkalo doby před druhým vzestupem Pána zla, nebo po jeho smrti. Za poslední roky tam byly hlavně čísla, ve kterých bylo cokoliv o nemrtvých nebo Lovcích.

S úlevou nechala padnout čerstvou hromádku na vrch jedné starší a otočila se k odchodu. Ne tak Sofie. Proklouzla kolem ní a než jí v tom stačila zabránit, skočila na jednu z hromad. Jak Angela čekala, vratká hromada nečekanou zátěž neudržela. Začala se svážet ke straně a než stačila znovu vytáhnout hůlku, už se noviny rozpleskly všude po deskách.

Kočka ladně seskočila a bez projevu jakékoli lítosti vzhlédla k Angele. Ta jen zavrtěla hlavou a vrátila se k hromadě papíru. Už chtěla máchnout hůlkou, aby ten nepořádek napravila, ale pak se zarazila.

Klekla si na zem a vytáhla z hromady jeden výtisk Denního Věštce z května roku 1998. V žaludku se znovu ozvalo to nenasytné zvíře, tentokrát hlasitěji. Násilím potlačila nutkání okamžitě odejít a zahleděla se na starý papír.

HRAD TEMNOTY – životu nebezpečné místo nebo užitečný zdroj informací?

 Angela hodnou dobu civěla na titulek. Oči se jí rozšířily a dech se jí zastavil. Prohrabala se hromadou a vytáhla další.

Na Hradě se ztratili už dva naši lidé

Kouzelnická rada protestuje – To prokleté místo se musí uzavřít.

„ZVĚSTI O OBROVSKÉ KNIHOVNĚ JSOU JEN NESMYSLY,“ ohrazuje se ministr.

 A pod ním další:

Hrad temnoty budou zajišťovat jen ti nejlepší zaklínači

 Odhodila všechny noviny zpět a vyskočila na nohy tak rychle a nečekaně, až Sofie překvapeně postoupila o dva krůčky dozadu. Angela proletěla půdou, skoro sletěla po schodech dolů a vpadla do haly ve chvíli, kdy Draco zavíral za odcházejícím Alexem zadní dveře.

Zůstala stát pod schodištěm s mírným úsměvem. Na hlad úplně zapomněla. Draco k ní přistoupil.

„Je ti něco?“ zeptal se poněkud starostlivě.

„Draco… Já byla tak pitomá!“ vydechla Angela a svírala v ruce jediné noviny, které nenechala nahoře. „Tak blbá! Nechápu, proč jsem na to nepřišla dřív!“

„O čem to mluvíš?“

„Tady! Podívej se!“ roztáhla před ním přední stranu Denního věštce se zamlženou fotografií jemu nepříjemně dobře známého hradu.

„A co s tím?“

„Ta knihovna! Voldemortova sbírka knih! Vůbec mě to nenapadlo!“

„Co tě nenapadlo?“ tázal se dál.

„To nemyslíš vážně!“ vydechla Angela už trochu netrpělivě. „Jestli něco nebude v těch bichlích, co si tam nastřádal, tak už nikde. A já jsem přesvědčená, že tam určitě něco najdeme. Jen to bude chtít trochu trpělivosti a…“ Draco ji popadl pod rameny a ona se zarazila pod jeho pohledem. Nadšený výraz jí z tváře zmizel. „Co je?“

„Proč už to konečně nevzdáš?“ pronesl pomalu.

Angele klesly ruce k bokům. Zabodávala do něj pohled.

„Proč to říkáš?“ skoro šeptala.

„Protože nevěřím, že tam něco najdeme,“ odvětil Draco ledově a svíral její paže tak, že ji to skoro bolelo. Mlčela. On stále stejným tónem pokračoval. „Proč na tom tak lpíš? Kde bereš energii na to tvoje přesvědčení, že dokážeš prolomit něco, čemu ani pořádně nerozumíš? Proč si nepřiznáš, že to snažení je k ničemu?“

Díval se jí do očí a v tu chvíli v nich spatřil bolest. Takový pohled mu nevěnovala za celou tu dobu, co bydlel na Golden Street. Jeho slova ji ranila. Viděl jí to nejen v očích, ale i ve tváři.

Sklopila pohled a stála jako socha z ledu.

„Kvůli komu to vlastně děláš? Kvůli mě nebo spíš kvůli sobě?“ pokračoval nemilosrdně. „Nebo kvůli Darie? Vždyť sama víš, co říkala… Tohle nemá cenu.“

Mlčela a zatínala pěsti.

„Angelo…“

Žádná reakce. Pak si všiml, že mu upřeně civí na krk a fascinovaně sledoval, jak se její tvář mění. Nejprve ten chtivý záblesk v očích, přivřená víčka, rty ohrnuté skoro v dravčím úšklebku. Noviny s žuchnutím dopadly na zem. Zvedla ruce a zaťala mu je do látky košile na ramenou. Pustil ji.

„Angelo,“ oslovil ji znovu a hlasitěji.

Škubla sebou, jako by ji uštkl a odklopýtala od něj na tři kroky dozadu. Namáhavě oddechovala, zatínala si nehty to dlaní a zírala do země.

„Co ti…“ začal Draco, ale ona ho nenechala domluvit.

„Nech mě být,“ skoro na něj zavrčela.

Pak se prořítila kolem něj, nevzala si ani kabát a vyrazila ven do tmy. Domem se rozlehlo zabouchnutí dveří.

***

 

Vracela se prochladnutá a promočená deštěm zpět, vkročila už dokonce na verandu domu a vztahovala ruku po klice, když to přišlo zas. Před očima se jí rozlila tma a na hlavu jí zaútočil příšerný tlak.

Potácivě se opřela o sloupek a snažila se udržet na nohou. Vidina jí probleskla myslí a byla pryč jako špatný sen.

Pomalu oddechovala a pak se narovnala. Bylo to v parku. Ve starém parku a dost velkém. Poznala ho. Párkrát tam už byla. Nacházel se nedaleko kouzelnického hřbitova. Vešla do domu a vyklusala nahoru. Vrazila do svého pokoje a shodila ze sebe promočené věci. Převlékla se do suchého, přehodila si tmavou mikinu s kapucí a už se zase řítila dolů. Stejně jako už několikrát, neměla moc času. Dole v hale se objevil Draco s nějakými papíry v rukou a tázavě ji pozoroval, jak si obléká v poklusu bundu.

„Povinnost volá,“ zahučela na vysvětlenou a hned byla zase pryč.

Draco se chvíli díval na zavřené dveře, než se vrátil do knihovny, aby dočetl velmi zajímavý soupis, který mu udělala o nemrtvých.

***

 

Po čtvrt hodině začínala váhat. Opravdu to byl tenhle park? Nespletla se?

Měla už toho plné zuby. Listopadový déšť nepolevoval. Naopak za posledních deset minut zesílil. Navíc měla pěkně mizernou náladu.

Pořád se nedokázala zbavit toho hnusného pocitu, který se v ní objevil, když si uvědomila, co by byla schopná Dracovi udělat. Jak mohla tak polevit v sebeovládání?

Popotáhla si kapuci bundy více do tváře a stále upřeně se znovu zaměřila na prostor, kde by se měla objevit mladá upírka.

Kapky deště dopadaly na už tak promočenou půdu a vytvářely na travnatém prostoru mimo popraskané betonové chodníčky slušné bahno. Většina laviček poblíž byla polámaná a kolem se válely silonové sáčky, shnilé zbytky svačin a promoklé papírové kapesníky. Vítr hučel ve větvích nad ní a rozechvíval holé větve stromů.

Stála u jednoho z nich a boty měla na centimetr zabořené do rozměklé hlíny. Založila si ruce na hrudi a pozorovala opuštěný chodník, který lemovalo jen několik nažloutlých lamp.

Ani útočníka ani upírku neviděla ve své vidině pořádně. Netušila ani, jestli to zase nebude nějaký kouzelník. Už ji to všechno začínalo zmáhat. Proč by jen ona měla pořád takhle riskovat?

Její chmurné úvahy přerušil zvuk rychlých kroků na dlažbě. Napjala se a zaostřila pohled. Skrz déšť a tmu viděla postavu zatím jen velmi rozmazaně, ale byla si jistá, že je to určitě ta, na koho čeká. Žádný normální člověk by se touhle dobou nepotuloval starým parkem. Natož v tak odporném počasí.

Trpělivě čekala, než upírka přijde blíž. Měla ruce v kapsách a sklopenou hlavu. Angela si byla celkem jistá, že je v místech, kde se má odehrát útok, jenže kolem ještě pořád ničí hrozivou přítomnost necítila.

V okamžiku, kdy se metr za kráčející upírkou odněkud z temnoty parku vynořila štíhlá postava, jí došlo, že se spletla. Park vypadal celý tak obdobně, že to ani nebyl žádný div. Lovec za upírkou na její záda něčím namířil. Upírka vycítila nebezpečí a bleskurychle se otočila. Bylo by však už pozdě, nebýt bleskové reakce Angely.

Přemístila se hned vedle útočníka a ve chvíli, kdy kuše vystřelila, Angela ji kouzlem vyrazila z rukou neznámé a roztřískala o nejbližší strom. Z téhle blízkosti už poznala, že je to holka.

Lovkyně se k ní naprosto překvapená obrátila a upírka v bundě se na ni rovněž zaměřila.

Angela na nic nečekala a vztáhla hůlku proti dívce.

K jejímu šoku jí však hůlka vyletěla z ruky a zmizela někde v temnotě. Vzápětí nato vycítila hrozící nebezpečí a hodila sebou na stranu před oranžově zářícím paprskem. Ten však místo ní zasáhl druhou upírku, která se se zaskučením odkutálela několik metrů daleko.

Angela se obratem vrhla na Lovkyni, která už měla rovněž hůlku v ruce. Nemohla připustit, aby proti sobě měla dva Lovce s hůlkami. Nejprve jí strhla ruku na stranu a pak jí silou hůlku vyškubla. Vzápětí jí zasáhla kletba, která ji odhodila na lavičku u chodníku. Dopadla na ni tak prudce, že ji na jejích kovových nohách převrátila a dopadla do rozbahněné půdy za ní. Hůlku Lovkyně cestou někde ztratila.

Bolestivě se uhodila do ramene a v duchu sprostě posílala útočníka ze tmy do pekel. Obrátila se na bok a vyškrábala se na kolena. Postřehla, že dívka si to kráčí přímo k upírce, která se sbírala pracně ze země a svou hůlku měla zase v ruce. A těsně před ní se objevil vysoký stín. Spíš instinktivně se překulila a kouzlo zasáhlo jen zem.

Byla si jistá, že je tu neznámý určitě taky kvůli upírce, a jen kryl svou kolegyni ze zálohy. Nejspíš okamžitě znovu útočil a jí bylo jasné, že se nedokáže tak rychle postavit. Přemístila se.

Vyškrábala se na nohy za jedním širokým stromem. Na chodníku o kus dál to pro upírku vypadalo bledě. Lovkyně se ji očividně chystala usmrtit a ona se jen válela se skučením po mokré dlažbě.

Angela chvatně hledala pohledem druhého. Jeho postava se tyčila na místě, kde ještě před chvílí ležela a pátravě se rozhlížel, na hlavě kapuci.

Pak se však prudce obrátil ke dvojici na chodníku, protože se odtamtud ozval dívčí výkřik. Upírka zjevně nemohoucnost trochu přeháněla, podkopla při první příležitosti Lovkyni nohy a strhla ji k zemi. Angela okamžitě využila toho, že je druhý zaměstnán něčím jiným. Nesmírně tiše přeběhla až k němu a v pohybu mu vykopla hůlku z ruky. Překvapivě rychle se dokázal zorientovat a odvrátil od sebe její druhý kop.

Angela se zapotácela a on toho využil. Prudce ji od sebe odstrčil. Naštěstí se dokázala zarazit a srovnat o strom. Podle zvuků se kus od nich odehrával podobný souboj. Lovec se vrhl po své hůlce, ale ona rovněž. Jenže ji spíš svým úsilím zadupali do hnědého bahna. Kopla ho do holeně a mířila mu rukama po krku.

On ji na poslední chvíli zarazil a zarazil jí pěst do břicha. Pak ji ještě hřbetem ruky uhodil přes obličej. Tvář se jí zkřivila bolestí a hněvem. Couvla o dva kroky, zapřela se o levou nohou a pravou ho kopla vší silou do hrudi. Odpotácel se až k odpadkovému koši, převrhl ho a dopadl na zem.

Napravo od nich se rozlehl vzteklý řev. Angela tam hodila rychlý pohled. Lovkyně dostala upírku na lopatky.

K čertu! zaklela v duchu.

Pak se však zase vrátila ke svému protivníkovi, který už k jejímu překvapení vstal a řítil se k ní. V jeho pohledu zpod kapuce zahlédla něco, co ji na okamžik úplně zmrazilo. Strhl ji na zem. Uhodila se do hlavy tak prudce, že se jí zajiskřilo před očima.

Uvěznil jí okamžitě nohy, takže se proti němu cíleně ohnala rukama. Na poslední chvíli nadzvedl hlavu, takže minula jeho oči. Cítila, že mu vyrývá do tváře dlouhé drápance a strhla mu kapuci z hlavy. Bolestí zasyčel. Zaútočil na ni dýkou, kterou stačil vytáhnout bůh ví odkud a pořezal ji na pravé ruce.

Angela zařvala bolestí. Zbraň byla ze stříbra. Lovec jí chytil druhou nezraněnou paži a přitlačil k zemi. Snažila se ho ze sebe shodit, ale marně. Zrak jí zakrývala bolest z pálící rány na ruce. Přece jen jí však na poslední chvíli zarazila tu jeho. Když jí přiložil dýku na krk, popadla ho za zápěstí.

Pak jí padl pohled do jeho tváře a zamrkala, aby se zbavila deště, který měla v očích. V příštím okamžiku snad přestala dýchat a skoro povolila obranu pod tlakem jeho ruky. Vysunuté špičáky se jí vrátily za špinavé rty, tvář se jí srovnala, zářící oči ztmavly. Až tehdy dokonale ztuhl i Lovec. A jí došlo, že žádné vidiny nemá, jak byla v první chvíli přesvědčená.

Angela měla pocit, jako by jí někdo zarazil do žaludku kovadlinu. Oči měla rozšířené překvapením. Lovec na ni civěl svýma jasně zelenýma očima snad s ještě větším šokem. Byl to Harry.

Zírali si do očí a ani jeden se nedokázal pohnout ani o milimetr. Podezřelý hluk nedaleko nich jako by vůbec nevnímali, natož aby si všímali krve, která z jeho tváře skapávala smíchaná s deštěm na tu její.

Angela chraptivě dýchala po vyčerpávajícím boji a mysl se jí utápěla v překvapení, zmatku a bolesti.

Harry… Tady? Teď? A Lovec…? To není možné…

On rovněž nedokázal odtrhnout pohled od její tváře. Tlak jeho ruky na dýku povolil. Angele připadalo, že její dlaň, kterou drží jeho zápěstí, snad zmrtvěla. V jeho očích pak zahlédla i něco jiného než překvapení. Čistou zášť…

„HARRY!“ rozlehl se parkem skrz zvuk dopadajícího deště varovný křik.

Harry prudce zvedl hlavu, ale už bylo pozdě. Nějaký rychlý stín s rudě zářícíma očima ho strhl z Angely do mokré trávy s jasným úmyslem ho zabít. Nevšímala si pálícího škrábance na krku, který jí způsobila Harryho dýka a mátožně se posadila. Dva metry od ní se po blátě urputně válela dvě těla. Zvedla zrak. V tu chvíli se dívka kouzlem zbavila dotírající upírky a aniž si jí dál všímala, řítila se k bitce.

Špinavá a krvácející Angela otevřela ústa, aby nečekaně se zjevivšího upíra varovala, ale nevyšel jí z nich jediný zvuk. Lovkyně pořádně riskovala, když vyslala kletbu, ale měla štěstí. Vysoký upír, který Harryho škrtil, odletěl hezkých pár metrů daleko a zlikvidoval přitom další lavičku.

Dívka se vrhla k Harrymu a pomáhala mu vstát. Za nimi se z chodníku znovu sbírala upírka na nohy. Upír něco ve tmě klel ve svém rodném jazyku. Angela ještě pořád seděla na zemi a nedokázala spustit zrak z Harryho, kterého blondýnka podpírala.

Úplně cítila, jak na ni ještě jednou dopadl jeho upřený pohled.

Upír už se vzpamatoval, postavil se nedaleko nich a vztekle zavrčel. Harry něco zamumlal, dívka přikývla a v tu ránu byli oba pryč.

599 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí