Kapitola dvanáctá – Na skok do Bradavic

„Nejkrásnější místo, ze kterého vás nemůže nikdo vyhnat, je ráj vzpomínek.“

Autor neznámý

 

Věže bradavického hradu se před ním tyčily k obloze téměř úplně stejně jako před třemi lety. Skoro nedokázal uvěřit vlastním očím. Jeho poslední návštěva tady se týkala nalezení věcí, které jakýmsi šťastným zázrakem přežily požár, jež celé Bradavice zachvátil po útoku Smrtijedů. A to byl tehdy hrad jen zčernalými, napůl zbořenými zdmi, za nimiž se nacházely jen popel a trosky. Obraz zkázy a zmaru. Zatímco teď…

Zdi a věže hradu byly opraveny nebo úplně znovu vybudovány. Okna se zase zasklila, vyrobilo se nové vybavení, z různých koutů Velké Británie se sháněla ta správná dekorace a školní pozemky byly obnoveny v plné míře. Celková rozloha hradu byla teď ještě větší než předtím a působil opravdu impozantním dojmem.

Doslechl se také, že všechny ještě fungující tajné chodby byly nalezeny, zrušeny a zakopány, až na jednu jedinou, která byla chráněna velmi složitými zaklínadly a věděli o ní jen profesoři a některé důležité osoby na Ministerstvu kouzel. Musel uznat, že je to rozumné opatření.

Na sever Anglie, na místa, která tak dobře znal, se dostal tak, že se nejprve přemístil do Prasinek a pak se nechal překontrolovat jedním postarším kouzelníkem, který strážil přes den jednu ze dvou bran na školní pozemky. Přes noc se všechno zabezpečovalo čistě kouzly. Dorazil až k jezeru, které – na rozdíl od drobných změn na hradě – bylo stále stejné a nostalgicky vzhlížel k mohutné stavbě nedaleko. Studený vítr mu cuchal vlasy, ale pod hřejivý kabát nepronikl. Zhluboka se nadechl a uvědomil si, že tady v Bradavicích na sebe nedá zima už dlouho čekat. Vždyť taky do konce listopadu zbývaly pouhé tři dny.

Nejprve ho sice trochu mrzelo, že s ním Samantha nemohla. Do své práce sotva nastoupila, ale velice brzy zjistila, že na Ústředí administrativních služeb Starostolce a ministra kouzel je strašný chaos a nemohla si v žádném případě vzít volno, natož v pátek. Doma si mu postěžovala, že už je jí naprosto jasné, proč ji přidělili právě tam. Nikomu se v tom svinčíku nechtělo dělat pořádek.

Teď byl spíš rád, že je tu sám. Nechal vzpomínky, aby se mu objevovaly před očima, jak se jim zachtělo a mírně se při tom usmíval. Po takové době mu připadalo až neuvěřitelné, co všechno tady zažil. Uvědomil si, že i nadále se sem bude rád vracet, i když ne všechny jeho zážitky byly příjemné. Bradavice mu vždycky připadaly jako jeho domov.

Pohled mu padl na husté seskupení keřů bez listí, které byly počátkem řady, jež obklopovala jezero ze západní strany. Úsměv se mu z tváře pomalu vytratil. Tady měl přece svou úplně první schůzku s Angelou…

Chvíli nehybně upíral pohled na místo, kde se začala psát kapitola jejich společných zážitků. Kapitola, která skončila úplně jinak, než si tehdy dokázal vůbec představit.

Odvrátil se od jezera i svých vzpomínek a cílevědomě nabral směr k Hagridově hájence, která tady celé ty roky vydržela nepoškozená. Už z dálky viděl úzký pruh kouře, který se směrem od ní ztrácel ve vzduchu. Už zase s mírným úsměvem, dorazil ke dveřím, rázně zabušil a čekal.

Když poloobr rozevřel dveře dokořán, Harry byl až překvapený, že už nemusí tolik zvedat hlavu k jeho vousy zarostlé tváři. Jinak se ale Hagrid vůbec nezměnil, stejně jako jeho obydlí.

„Dobré odpoledne, Hagride,“ pozdravil Harry se šťastným úsměvem, který prozrazoval, jak moc je rád, že zase vidí starého přítele.

Hagrid na něj chvíli upíral nevěřícný pohled, než se jeho tvář rozjasnila radostí: „Harry!“

Ani se nenadál a vězel v jeho obrovité náruči s pocitem, že mu právě prasklo nejméně pět žeber.

Když ho konečně pustil, Harry zahlédl, že se snaží zakrýt slzy v očích. Beze slov mu pokynul svou velkou rukou dovnitř. Vešel do jeho hájenky, kde se na něj vrhly obrazy a vůně, které tak dobře znal.

„Tak si sedni!“ pobídl ho bodře Hagrid, když za nimi zabouchl dveře. „Já už myslel, že vůbec nepřídeš…“

„To bych ti přece neudělal, Hagride,“ ohradil se Harry. „Jen jsem teď měl spoustu zařizování.“

„To je dobrý,“ mumlal Hagrid. „Neomlouvej se. Musíme si něčím připít, počkej chvilku…“

Poloobr se začal přehrabávat v jednom kredenci a za chvíli už nesl ke stolu, kam se Harry posadil, velkou baňatou lahev a dvě skleničky.

„Já jsem tak rád, že tě zas vidím!“ vyhrkl Hagrid, když se usadil naproti němu.

„Já tebe taky,“ zareagoval Harry. „A kde máš Hedviku?“

„Jo, ta je v sovinci. Už je v pořádku, můžeš si tam pak pro ni dojít.“

„Díky, Hagride. Že ses mi o ni postaral.“

„Vůbec nemáš za co!“ ohradil se a nalil jim oběma velkého panáka. „Tak na tebe, Harry!“ pozvedl Hagrid svou sklenici.

Harry tu svou do sebe ochotně obrátil a vzápětí se mohutně rozkašlal.

„No, jo, je silná, co? Domácí výroba!“ pochlubil se Hagrid s šibalským úsměvem.

„Tos mi to nemohl říct předem?“ zachrčel Harry, jak se snažil vzpamatovat z pálení, které mu zalévalo vnitřnosti.

Poloobr se zachechtal: „To bys to pak nepil!“

Harry se taky rozesmál. Samozřejmě, že měl pravdu. Hagrid pak vytáhl sušenky, kupované, jak Harryho ujistil. I když ten mu nevěřil, dokud do sebe jednu nenasoukal.

Pak Hagrid nečekaně zvážněl.

„Jsem opravdu rád, že jsi zase zpátky, Harry,“ pronesl tiše. „A v pořádku.“

Zvedl k němu udivený pohled.

„Víš, dělal jsem si starosti. Velký starosti. Tehdy, jak si zmizel,“ pokračoval. „Bál jsem se, abys neudělal nějakou hloupost.“

Harry mu opětoval upřený pohled.

„Jsem v pořádku, Hagride,“ prohlásil klidně. „Mám teď Samanthu.“

„To je fajn,“ pokýval Hagrid hlavou. „A vůbec…  Jaká ta tvoje kráska je? Vyprávěj mi o ní. Asi nemohla přijít, co?“

Harry přikývl: „Má toho hodně v práci… Sotva tam začala, takže si nechtěla tak brzy brát volno.“

„Tak mi o ní něco pověz,“ vyzval ho Hagrid. „Jak tě znám, tak je určitě báječná.“

„To je,“ přitakal Harry a pomalu Hagridovi převyprávěl, jak se seznámili, kde všude spolu byli a jak se rozhodli odjet do Anglie.

„Takže bydlíte v domě po Siriusovi, že?“ spíš konstatoval, než se ptal Hagrid.

Harry přitakal.

„Teď mě napadá…  Co teď vůbec budeš dělat, Harry?“ otázal se poloobr zvědavě.

„No, o víkendu jsem složil praktické i teoretické zkoušky, které vyžadují pro přijetí na Ústředí bystrozorů,“ odpověděl Harry.

„Na Ústředí?“ podivil se Hagrid. „Je mi jasný, že ty testy musely být pro tebe brnkačka, Harry, ale to chceš opravdu pracovat pro Ministerstvo?“

Harryho napadlo, že na tak zjevnou otázku se ho dosud nikdo nezeptal.

„Ani tak že bych chtěl, ale je to nejrychlejší způsob jak začít vydělávat. Do teď jsem žil z toho, co mi odkázali rodiče, ale už chci být konečně nezávislý na penězích, které našetřili. Mimo to, Ústředí nedávno přestěhovali do jiné budovy.“

„Slyšel jsem,“ přikývl Hagrid.

„I když Ministerstvo má nad bystrozory kontrolu, je to spíš samostatný útvar,“ dodal.

„Dobře ses rozhodl, Harry,“ přikývl Hagrid. „A vsadím se, že tě tam berou všemi deseti, co?“

„To jo,“ pousmál se. „A co tady, Hagride? Co škola? Sice jsem si všiml, že se to tu trochu změnilo, ale jinak mi připadá, že je všechno při starém.“

„V podstatě taky ano,“ přikývl vousáč. „Většina profesorského sboru je stejná. Ředitelkou je McGonagallová a zástupcem je ředitel nebelvírské koleje. Ten je nový. Pak je tu taky nový učitel lektvarů – Lestern, tuším, nová profesorka jasnovidectví a Kratiknot odešel do důchodu. Jinak žádné změny.“

„Shiernová pořád učí?“ podivil se Harry.

„Jo,“ přitakal Hagrid a nahnul se k němu blíž. „Dokonce je ředitelkou Zmijozelu. Ale to, že je poloupírka, se pečlivě tají.“

„Ty to víš?“

„Profesorský sbor celej,“ přitakal.

„Když už mluvíme o upírech… Nevíš o nich něco?“  zeptal se Harry.

„O upírech? No, vím, že mají v Zapovězeným lese nějaké sídlo, ukryté ve skalách. Ale kdo se ho vydal hledat, nevrátil se.“

„To o něčem vypovídá,“ odtušil Harry.

„To jistě,“ souhlasil Hagrid.

„A neslyšel jsi něco podezřelého? Třeba od kentaurů?“

„Ptáš se kvůli tomu brojení ministerstva proti nim, co?“ zahleděl se na něj Hagrid. „A těch článků co bylo poslední dobou…“

„Tak nějak,“ přitakal.

„Něco jsem zaslech,“ pronesl Hagrid. „Je tam teď celkem rušno. Ale netuším, proč začali být najednou tak vzteklí.“

„Ty si taky myslíš, že ty útoky, o kterých se píše, mají na svědomí oni?“

„A ne?“ podivil se poloobr.

„Nejsem si tím tak jistý… Když jsme se se Samanthou vraceli do Anglie, jeli jsme vlakem a…“ Harry popsal Hagridovi, co viděl v tunelu a že si je celkem jistý, že nemrtví to na triku nemají.

„Proč by to ale pak na ně házeli?“ nechápal Hagrid.

„Tak to opravdu nevím…“

***

 

Catherine otráveně nahlédla do kotlíku bublající ohavně zelené tekutiny a pak zašilhala k vedlejší lavici, jak si počíná Theresa. Lektvary neměla nikdy moc v oblibě, částečně asi proto, že jí moc nešly. Ale bohužel je ve svém rozvrhu mít musela, když chtěla studovat odrážečství a specializaci na jedy.

Terry postřehla Cathyin zoufalý pohled a zkontrolovala pohledem, kam se upírá pozornost jejich tmavovlasého profesora. Komandoval nějakého chudáka v přední lavici.

„Co je?“ zašeptala ke své kamarádce.

„Mám to zelený,“ zasykla Cathy znechuceně.

„Pro Merlinovy trenky,“ obrátila Terry oči v sloup. „Přehnala jsi to s houbama.“

„A co s tím?“ tázala se Catherine naléhavě.

„Musíš…“ její radu však přerušil ostrý hlas.

„Pokud máte nějakou otázku, Prewettová, jsem tu od toho, abych vám na ni odpověděl. Samozřejmě pokud to uznám za vhodné.“

Catherine se zabodla pohledem do dalšího důvodu, díky kterému neměla ráda lektvary. Jejich profesora Lesterna.

„Ne, nic nepotřebuji, pane profesore,“ odpověděla se zatnutými pěstmi.

„No, výborně. V tom případě si hleďte svého lektvaru,“ usadil ji vysoký profesor celý v černém.

Jakmile se od ní odvrátil zády, zašklebila se. Hodila pohledem po kamarádce. Ta jen mávla rukou. Obě věděly, že je Lestern beznadějný případ. I když v šestém ročníku, kdy je začal učit, si myslely něco úplně jiného. Byl mladý, pohledný a měl příjemný hlas. Jenže pak poznaly i jeho povahu. Byl děsný.

Catherine poposedla na kraj židle, aby lépe viděla. Terry jí naznačila přilévání odvaru z kopřivy do kotlíku a zvedla tři prsty, kterými zakroužila ve vzduchu. Cathy rychle do toho svého nalila trochu odvaru, který jí zbyl, a třikrát ho zamíchala.

Terry něco zasykla.

„Co?“ zvedla Cathy hlavu.

„Ne po směru! V protisměru!“ zasténala Terry.

„Do prčic…“ procedila Cathy mezi zuby a zděšeně pohlédla do kotle.

Tekutina v něm ještě víc zezelenala. Nabyla barvy brčálu.

„Říkala jste něco, Prewettová?“ otázal se vysoký profesor.

„Ne, pane,“ odsekla.

Lestern se přesunul k její lavici. Když se dozadu otočilo několik hlav, sjel je studeným pohledem.

„Hleďte si svého,“ nakázal a všichni se zase odvrátili.

Profesor jen nahlédl do jejího kotle.

„Příliš mnoho lysohlávky. Jak chcete z lektvarů skládat OVCE, Prewettová?“ pohlédl na ni zpříma profesor, ale ona se jeho očím vyhýbala.

„Čím byste to mohla vylepšit?“ ptal se dál profesor.

Catherine pokrčila rameny.

„Ví to někdo?“ rozlehl se Lesternův hlas po třídě.

Přihlásila se blondýnka vpředu.

„Ano?“ vyzval ji.

„Sušenou kopřivou,“ zazněla odpověď a bloncka k ní přidala i zářivý úsměv.

„Správně,“ přikývl Lestern. Catherine měla co dělat, aby nevztyčila na tu krávu prostředníček. „Tak to zkuste, Prewettová,“ otočil se zase profesor k ní.

„Ano, pane,“ přikývla tiše a vstala, aby si došla k velké skříni vzadu ve třídě, kde se uchovávaly sušené rostliny.

Lestern ji vyprovodil pohledem a pak se vrátil zase dopředu.

 

„Já ho nesnáším!“ vyštěkla Cathy, jakmile byly venku z učebny a šly spolu s proudem Havraspárských sedmáků ke schodišti. „Pořád ze mě dělá idiota!“

„Nepřeháníš to trochu, Cathy?“ krotila ji Terry opatrně. „Vždyť není tak hroznej. Rozhodně je stokrát lepší než Snape. To musíš uznat.“

„Snape byl hajzl. On je kretén. Tak si pak vyber, že,“ odfrkla si Catherine.

„A pak, že prý obrana je prokletý předmět,“  uchechtla se Theresa.

***

 

V učebně obrany proti černé magii panovalo hluboké ticho, narušované jen občasným zaškrábáním brků. Čtvrtý ročník psal velkou opakovací písemku.

Margaret Shiernová, s černými vlasy po lopatky, v džínách a černé halence s dlouhými rukávy, procházela mezi lavicemi a svým bystrým zrakem hlídala, aby nikdo nepodváděl.

Což u profesorky s její pověstí stejně nehrozilo. Došla až dopředu ke katedře a obrátila se zpět ke studentům. Pak ale zahlédla za oknem učebny tmavý stín.

Na parapetu zvenčí seděl velký černý krkavec, peří se mu chvělo v prudkém větru a upřeně na ni zíral. Pomalu přešla až k oknu. Pták na ni stále vyzývavě civěl, na noze přivázaný kus papíru.

Shiernová se zaškaredila. Pootevřela jedno křídlo okna a natáhla se na studený vzduch k noze krkavce. Ten zůstal nehybný, dokud vzkaz nevzala a pak se ladně vznesl. Zavřela okno a přejela tvrdým pohledem studenty, kteří ji zvědavě pozorovali. Ihned se zase vrátili k písemce.

Margaret vzhlédla ke vzdalujícímu se stínu a zaslechla i tiché nepříjemné krákání. Rozlepila kus pergamenu hned u okna.

Dnes o půl dvanácté, u Prasečí hlavy.

S

Profesorka vzkaz zase složila a vložila ho do kapsy kalhot. To bylo pro něj typické. Žádná žádost, jen příkaz. Ale co tak najednou? Že by se něco stalo?

***

 

Hagrid vyprovázel Harryho k hradu. Patnáct minut před tím, než chtěl Harry odejít, se do Hagridovy hájenky dostavila školní sova s žádostí od samotné ředitelky školy. Nějakým způsobem se doslechla, že je v Bradavicích a prosila ho, jestli by se za ní nestavil. Což jí samozřejmě Harry nemohl odmítnout.

„Tak tu svou pozdravuj, Harry. A příště přijďte oba,“ řekl Hagrid.

„Pokusíme se,“ přikývl Harry.

„A nezapomeň na Hedviku,“ připomněl mu poloobr. „Určitě už se na tebe taky těší.“

„To doufám,“ povzdechl Harry. „Když jsem ji tak odstrčil…“

„Však uvidíš,“ odtušil Hagrid a otevřel mu bránu. „Měj se, Harry. A dávej na sebe bacha.“

„Ty taky, Hagride,“ pousmál se a prošel dovnitř.

Ocitl se ve Vstupní síni, ve které se ozývaly hlasy studentů na večeři. Zamyšleně vzhlédl ke sloupoví, pak ke schodišti a k vchodu do Velké síně. Nedokázal se ubránit úsměvu. I když byl hrad rekonstruován, pořád na něj působil jako příjemné místo, kde je vítán. Vydal se k mramorovému schodišti, po kterém kdysi tolikrát chodil nahoru i dolů.

 

„Už to víte? Je tady Potter!“

„Tady? Teď?“

„Cos to řekl?“

„Nekecám. Fakt je tady!“

„Kde?“

„V ředitelně.“

„U McGonagallky?“

„Ty vole!“

„Fakt? Potter, osobně?!“

„Harry Potter?“

„Děláte si srandu?“

„Takže se opravdu vrátil!“

„A co sis myslel? Vždyť o tom psali, ne?

„No, jo, ale Věštec…“

„Přece víte, co o něm všechno už psali.“

„Hej, lidi! Už jste to slyšeli?“

V Bradavicích už to pěkně hučelo ve chvíli, kdy Harry Potter seděl v ředitelně školy. Když pak odcházel, musel obejít hlavní chodby obloukem, protože se to v nich hemžilo zvědavými studenty. Sice pochyboval, že by ho nějak zvlášť obtěžovali, ale o tuhle popularitu prostě nestál.

***

 

Stáhla si kápi svého pláště ještě více do tváře a spěchala studenou nocí k Prasečí hlavě. Začínala mít špatné tušení. Nejdřív se jí tak dlouho neozval a pak si takhle narychlo smluví schůzku na místě, kde si jich nikdo nebude všímat. Něco se dělo. Byla si tím jistá. Otázkou zůstávalo co. Jako by už společenství upírů v Anglii nemělo dost starostí.

Dorazila před mohutnou zašlou hospodu, z jejíchž malých oken se linulo žlutooranžové světlo. Se znechucením stiskla mosaznou kliku a mírně se sehnula, když vcházela dovnitř do oblaků kouře a dusného vzduchu.

Rozhlédla se po lokále, zpola zaplněném a bez zaváhání se vydala ke stolu v rohu, kam nedopadalo téměř žádné světlo.

„Příště by to mohlo jít trochu mileji,“ pronesla Margaret, jakmile se posadila naproti postavě zahalené stejně jako ona v plášti s kápí.

„Ne, to nešlo!“ odsekl jí hrubě mužský hlas. Světlo svící matně dopadlo na ostře řezanou tvář a špinavě blond vlasy, když k ní zvedl hlavu.

„Co má znamenat ten tón?!“ ohradila se Shiernová, která tak ostré přivítání nečekala.

„Mám na tebe pár otázek,“ pokračoval upír, aniž jí odpověděl.

Margaret si všimla kroceného vzteku a starostí v jeho očích a trochu zchladla.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně.

Serpens položil dlaně na dubový stůl, který už očividně něco zažil.

„Kde je Feles?“ zeptal se tiše, ale s důrazem.

„Cože?“ nechápala Shiernová. „Angela?“

„Znáš ještě jinou Feles?“ procedil Serpens mezi zuby netrpělivě.

„Jak to mám vědět?“ vyštěkla Margaret, ale hlasitost svého hlasu krotila. „Asi doma, ne?“

„Ne, není. Už jsme tam byli několikrát.“

„Proč ji hledáte? Co se děje?“ vyzvídala Shiernová.

„To ti teď nemůžu vysvětlovat. Prostě s ní musí někdo z nás mluvit. Co nejdřív to půjde,“ naléhal.

„A proč s tím jdeš za mnou?“ zasykla Margaret.

„Nehraj to na mě, Corvus!“ uhodil na ni zprudka. „Vím, že jste od toho prosince velké kámošky! Víš kde je nebo ne?!“

„Ne!“ zavrčela. „Proč bych ti lhala?“

Serpens na ni chvíli upřeně zíral.

„Kde jinde by ještě ta malá mrcha mohla být?“ otázal se.

„Ona není žádná…“ nadechla se.

„Na to jsem se neptal, sakra!“ skočil jí do řeči.

„Nemusíš být hned tak hnusný!“ procedila mezi zuby. „Nevím! Je to všechno, co jsi mi chtěl?“ zeptala se vyzývavě.

„Jo!“ odsekl.

„Fajn!“ vyprskla Shiernová, prudce se zvedla od stolu a byla pryč.

 

Stačila se od Prasečí hlavy vzdálit sotva pár kroků, když ji někdo popadl za paži a prudce otočil k sobě, až se jí svezla kápě z hlavy.

„Co ještě chceš?!“ vyjela na Serpense vztekle.

„Promiň, Corvus,“ zahučel upír mnohem příjemnějším tónem.

„Pozdě!“ zavrčela na něj a chtěla se mu vyškubnout.

„Tak počkej přece…“ požádal tiše.

Zůstala stát a zahleděla se mu do očí, jejichž barvu by ve tmě nepoznala, kdyby nevěděla, že jsou šedozelené.

„Pojď,“ začal ji neúprosně táhnout z cesty pryč za roh jednoho z domů.

Přitáhl ji až ke zdi, kde ji pustil a opřel se dlaněmi o kameny vedle její hlavy.

„Nejdřív se nevidíme tři týdny a pak na mě takhle vyjedeš?“ vyčetla mu zprudka.

„Rada na mě tlačí, promiň. Trochu jsem to přehnal,“ zabručel neochotně.

„Trochu?“ povytáhla obočí.

„Dobře! Ne jen trochu! Mrzí mě to, jasné?“

„Tak co se teda děje?“ zeptala se Shiernová už klidněji.

„Nesmíme o tom zatím mimo Radu mluvit. Ale musíme nutně najít Feles! Čert ví, kde se fláká!“ odfrkl si.

„Ty ji nemáš moc v lásce, co?“ odtušila Corvus.

Serpens se jí zahleděl do očí: „Ne. Nevěřím jí. Na rozdíl od tebe…“

Sklonil se k jejím rtům a prudce ji políbil. Nebránila se. Ani se nepohnula. Jeho dlaně opustily zeď, zajel jimi pod plášť a pevně ji objal kolem pasu.

„Strašně mi chybíš…“ zašeptal chraplavě s obličejem v jejích vlasech.

„Vždyť víš, že ty mě taky,“ odvětila tiše, vztáhla ruce a zaklesla je do sebe za jeho hlavou. „Zůstaneš?“

„Rád bych. Nemůžu,“ odpověděl po chvíli.

„No jo…“ zamumlala sklesle.

„Věř mi.“

„Věřím,“ šeptla a prsty mu přejížděla vzadu po krku.

Znovu ji políbil a pak sjel svými rty až na její hrdlo. Odtáhl límec kabátu a jemně jí přejel ostrými zuby po místě, kde jí pod kůží tepala krev.

„Tohle mi nedělej,“ vydechla Corvus třaslavě. „To už bych tě nemusela nikam pustit.“

Rychle se od ní odtáhl. Ve tváři mu bylo poznat, jak moc se přemáhá.

„Brzy se zase uvidíme,“ pronesl tiše a pohladil ji prstem po tváři.

„Doufám, že dřív než zase za tři týdny…“ odvětila.

Pustil ji ze svého objetí a ustoupil.

„Určitě. Slibuju,“ pronesl vážně.

„Zkuste na ni počkat,“ poradila mu ještě. „Určitě se domů vrátí. Nemá, kam jinam by šla…“

Přikývl a neslyšně zmizel ve tmě. Ještě chvíli pozorovala uličku, ve které jí zmizel, a pak se vydala na zpáteční cestu k hradu.

***

 

Plížili se přes zahradu k domu. I když bylo teprve devět hodin večer, navíc sobota, světlo vycházelo jen z malé prosklené části hlavních dveří. Jinak byl dům tmavý a tichý. Naznačil Sam, že on to vezme zezadu. Přikývla a přikrčená se vydala k hlavnímu vchodu.

S hůlkou pevně sevřenou v ruce se protáhl kolem udržovaných keřů a tiše doběhl ze strany k verandě, která vyhlížela na zahradu.

Přitáhl se a přehoupl přes zábradlí. Ani zezadu žádné z oken nevyzařovalo světlo. Vůbec se mu to nelíbilo.

Oba doma večeřeli, když na ně z krbu v kuchyni vykoukla hlava tajemníka utajeného odboru, který se zabýval likvidací nemrtvých. Sice se omlouval, že ruší, ale že nemůže nikoho jiného sehnat a oni zrovna dostali hlášku o napadení domu mudlovské rodiny upíry.

Bez zaváhání ho ujistili, že se o to postarají.

A teď se tiše blížil k zadním dveřím podezřele klidného domu. Zamířil hůlkou na zámek a otevřel si. Vklouzl dovnitř a ocitl se v rozlehlé prázdné kuchyni. Dopadalo sem světlo z chodby, ze které už slyšel kroky Sam. S napjatými smysly zamířil ke světlu. Nakoukl do chodby.

Samantha stála u otevřených posuvných dveří a upřeně zírala dovnitř místnosti. Harry zkontroloval schodiště. Byly tam jen stíny a hrobové ticho.

Pak došel k ní a zahleděl se také dovnitř. Naskytl se mu hrůzostrašný pohled. Obývací pokoj rodiny se dvěma dětmi byl celý postříkaný krví, která v šeru vypadala skoro černá. Sotva metr od nich leželo na koberci jedno z dětí s roztrhaným hrdlem. V jednom rohu pokoje byla vidět jakási neforemná hromada, která asi bývala rodiči. Sam se zprudka nadechovala, ruka s hůlkou se jí chvěla. Stiskl jí paži. Vděčně se na něj podívala.

Nahoře na patře zaskřípala prkna. Harry okamžitě zbystřil.

„Ještě jsou tady,“  naznačil ústy neslyšně.

Harry si nechal hůlku, Sam tu svou schovala a vytáhla dýku z čistého stříbra. Harry směrem k ní sevřel pěst a zase ji otevřel. Vážně kývla a zůstala stát pod schodištěm, zatímco on se vydal po schodech nahoru. Obezřetně prošel odpočívadlo a upíral pohled do tmy nad sebou.

Vystoupal poslední stupně a ocitl se v chodbě, která zahýbala. Nic už neslyšel, ale věděl, že tady někde je. Cítil ho. Postoupil o dalších pár kroků, hůlku napřaženou. Přeslechl otevření dveří za sebou, ale vycítil nebezpečí.

Prudce se obrátil s rozsvícenou hůlkou. Sotva metr za ním se tyčila vysoká postava s polodlouhými tmavě hnědými vlasy, lesknoucíma se očima, od krve a s děsivým úsměvem mezi ostrými špičáky. Strčil druhou ruku do kapsy. Upír hluboce zavrčel a vrhl se po něm. V půli skoku se za jeho zády objevila Sam, která se přemístila zdola, jakmile ucítila, že ji mince v kapse pálí a vší silou vrazila upírovi kudlu do levé strany zad.

Zavyl spíš jako zvíře než člověk a klesl na kolena. Samantha dýku vyškubla a couvla. Harry vztáhl hůlku. Nechtěl nic riskovat.

„Lumos Re!“ zvolal a chodbičku zalilo světlo spolu s bolestným řevem.

Když ztichl, Harry povolil kouzlo. Rozsvítil elektrické světlo. Na podlaze mezi ním a Sam, která držela v ruce dýku od krve, ležela oblečená kostra.

„Tak tenhle už měl fakt svoje roky,“ konstatoval Harry nad stavem rozkladu.

„Dám vědět na Odboru. Ať ho přijdou uklidit,“ pronesla Sam, zatímco pečlivě čistila čepel.

Harry přikývl a sledoval ji, jak odchází ke schodům. Až poté se vydal prohledat pokoje. Jeho špatný pocit byl správný. V dětském pokoji leželo na jedné z postelí roztrhané tělíčko, obličej změněný k nepoznání. Postoupil dovnitř a zakryl tělo malé dívenky dekou. Pak odešel a tiše za sebou zavřel dveře.

Venku před domem stála nedaleko verandy vysoká postava a s úsměškem sledovala, jak nahoře na patře zhaslo světlo. Pak se odvrátila a zmizela v temnotě.

641 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí