Kapitola čtrnáctá – Hollowhead

Jeho kroky se neslyšně blížily k vysokým dvoukřídlým dveřím, které měly na svém povrchu vyřezány zvláštní obrazce. Nerozuměl by jim nikdo, kdo by nepocházel z čistokrevného rodu upírů. Což pro něj samozřejmě neplatilo. V tuto chvíli ho ale starodávné kresby, vyjadřující nesmrtelnost, moc a životadárnou krev, ani v nejmenším nezajímaly.

Dva nemrtví, zahalení od hlavy až k patě v tmavě hnědých pláštích s kápěmi, před ním uctivě obě křídla rozevřeli dokořán. Prošel jimi bez zastavení a ocitl se ve velké oválné hale, která byla osvětlena jen několika pochodněmi. Ti, co se v této místnosti nacházeli nejčastěji, více světla stejně nepotřebovali.

Dveře se za ním zase tiše zavřely. Zastavil se až na mírně vyvýšeném stupni, který byl rovněž osvětlen, na několik vteřin sklonil hlavu a až poté vzhlédl ke dvěma řadám sedadel nad sebou. V pohodlných křeslech s pravidelnými rozestupy před ním sedělo dvanáct Vznešených.

Cítil na sobě jejich upřené pohledy, i když pod jejich kápě z černé látky neviděl a udržoval svou tvář klidnou a hrdou.

„Lynxiu,“ rozlehl se halou jasný mužský hlas. „Teir tem.“

„Ikyrde, Ynemeren,“ odpověděl vzápětí.

I celý následující rozhovor se odehrával v upírském jazyce.

„Jaké přinášíš zprávy?“ otázal se stále stejný hlas.

„Feles tvrdí, že o ničem nevěděla. Ti tři zahynuli, aniž by o tom měla vidinu,“ odpověděl Lynx.

„Jak je to možné?“

„Neví, čím to může být. Je to zvláštní. Ale mezitím zachránila někoho jiného. Ověřil jsem to,“ dodal neochotně.

Halou se rozlehl tichý šepot, jak si členové Rady mezi sebou vyjadřovali své názory.

„Bude se to ještě opakovat?“ zeptal se znovu Vznešený, který s Lynxem mluvil od začátku.

Upír zaváhal.

„Nemůže zaručit, že ne. Ale zkusí vše, co bude v jejích silách.“

Na halu padlo ticho. Lynx trpělivě čekal.

„Dobrá tedy,“ ozval se Vznešený. „Prozatím ji nechme být.“

„Pokud bych směl vyjádřit svůj názor…“ začal Lynx opatrně.

„Jen do toho,“ pobídl jej jemný ženský hlas zprava z horní řady.

„Měl by si ji vzít někdo na starost. Myslím, že je třeba ji trochu hlídat. Vždyť si dělá, co chce. A tohle jsou následky.“

Znovu se ozvaly mumlavé hlasy.

„Máš nějaký důkaz, že by se tomu bránila úmyslně?“ ptala se upírka.

„Ne,“ přiznal Lynx.

Pak promluvil znovu první mužský hlas.

„Takové opatření není nezbytné. Už jsme se přesvědčili, že Feles dozor nepotřebuje.“

„Já si tím stále nejsem jistý,“ namítl Lynx. „Vzal bych to na sebe.“

„My si jisti jsme,“ odtušil Vznešený mrazivě.

Upír pokorně sklopil pohled.

„Ty budeš mít ostatně jiný úkol,“ ozvala se znovu upírka shora.

„Správně,“ doplnil ji okamžitě Vznešený. „Rozhodli jsme se jednat.“

Lynx zvedl napjatě oči a snažil se proniknout temnotou, která každou ze sedících postav zahalovala.

„Už nehodláme sedět s rukama založenýma za zády, když proti nám ti prašiví psi z Ministerstva bouří celou zemi,“ pokračoval nemrtvý studeně.

„Znovu po letech poznají, co jsme zač,“ dodala Vznešená.

„A ty budeš ten, kdo se za nás projeví první,“ dokončil první upír.

Lynx napjatě čekal, až mu sdělí, co musí udělat.

 

Když se o něco později po zdvořilé úkloně vzdálil ze síně a odcházel dlouhou chodbou do jiných částí rozsáhlého komplexu, který byl dobře ukryt ve skalách, přemítalo mu hlavou, jak to má zvládnout sám. Nedovolili mu přibrat si někoho na pomoc.

A ještě tu byla jedna věc. Byl si celkem jistý, že si byla Rada vědoma možných následků, pokud by se mu úkol zdařil. Mohl by tím vyprovokovat druhou válku mezi svým druhem a lidskou rasou. Přesto na něj neměl delší dobu než měsíc.

***

 

Obloha na východě byla nevlídná a šedá. Do východu slunce ještě zbývalo něco přes hodinu. I když by ještě mohla, už se jí nechtělo spát. S rukama založenýma na hrudi hleděla ven z okna na tmavé stíny v zahradě.

Nepamatovala si, kdy se naposledy cítila tak bezpečně a příjemně, jako právě tady s Harrym. Doma v Rumunsku žila v neustálém stresu a napětí. Každý jednotlivý večer mohla přijít k jejich prahu krvavá katastrofa. Taky jednou opravdu přišla. Podruhé už ji nepřekvapila. A když pak zůstala sama… Vlastně ne. To už měla Harryho.

Odvrátila se od okna a na moment se zahleděla k posteli, kde ještě klidně spal. Usmála se.

Byla ráda, že se nakonec rozhodla odstěhovat se s ním sem. I když za sebou nechala pár nevyřízených účtů. Byla s ním šťastná jako ještě nikdy.

Dům už uklidili a upravili si ho k obrazu svému, jen zahrada musela počkat. Práce ji bavila, byla ráda, že dělá něco normálního. I když svého druhého ´zaměstnání´ samozřejmě nehodlala nechat.

Přešla k posteli a zahleděla se na milovanou tvář. Trochu ji mrzelo, že jí plně nevěří. Řekl jí toho o sobě spoustu, ale přesto si toho dost nechával pro sebe. Poznala to.

Navíc se jí zdálo, že poslední dobou je myšlenkami někde jinde. Když se ho na to ale zeptala, vždycky to něčím zamluvil. Věděla ale, že když bude chtít, tak si s ní o tom promluví, ale už od doby, co se spolu seznámili, ho k ničemu nenutila a nehodlala to měnit.

Potichu zamířila přes pokoj k prádelníku, vytáhla odtamtud čisté oblečení, a co nejtišeji za sebou zavřela dveře. Dostala chuť udělat dneska dobrou snídani.

***

 

Z hlubokého spánku se probírala ztěžka a nerada. Cítila, jak se jí v žilách znovu rychleji rozbíhá krev a jak její mysl pomalu procitá k plnému vědomí. Pootevřela oči a okamžitě si všimla malého stínu v nohách její postele.

Když se pohnula, stín zvedl hlavu a zahleděl se na ni jasnýma očima.

„Sofie,“ pousmála se Angela zlehka. „Co tady děláš…?“

Posadila se a protáhla si ztuhlá záda. Kočka se rovněž zvedla a zlehka přešla po dece až k ní. Angela ji podrbala pod krkem, až Sofie spokojeně zapředla a pak ji nechala, aby seskočila na zem. Shrnula ze sebe deku, vstala, přešla k oknu, rozhrnula těžké závěsy a vyhlédla ven do večerní zahrady. Prospala úplně celý den. Venku foukal pořádný vítr a zuřivě lomcoval holými větvemi stromů.

Sofie se jí otřela o nohy. Shlédla k ní dolů. Kočka ji sledovala upřeným pohledem, jako by jí chtěla něco říct. Odtrhla od ní zrak, vzala z nočního stolku svou hůlku a přitáhla si z opačné strany pokoje svůj župan. Oblékla si ho, do jeho kapsy zastrčila hůlku a až pak vzala Sofii do náručí. Kočka se jí v rukou spokojeně uvelebila a Angela si nohou rozevřela pootevřené dveře svého pokoje. Na chodbě se svítilo. Sešla bosa dolů po schodišti a zamířila k obývacímu pokoji.

Byl tam. V krbu praskal oheň, závěsy v pokoji byly zatažené a Draco seděl v křesle u malého stolku a studoval nějakou knihu. Vedle měl položenou pistoli se stříbrnou pažbou.

„Už je ti líp?“ zeptal se tiše, aniž zvedl hlavu.

Hladíc Sofii pod krkem, přešla místnost a usadila se na patách ve druhém křesle.

„Jo, jsem v pohodě,“ reagovala zvolna a zahleděla se na knihu, kterou četl. Očividně měla hodně co společného se zbraněmi. Do mluvení se jí nechtělo, ale věděla, že musí něco říct, nebo se tím snad udusí. „Draco… Já…“ začala a zase zmlkla.

Vzhlédl k ní, ale ona se věnovala jen Sofii.

„Chtěla bych se ti omluvit,“ pronesla pomalu. „Bylo ode mě hloupé na tebe tak vyjet.“

„To je v pořádku,“ prohlásil klidně.

„Ne, není,“ odporovala. „Zachránil jsi mi život. Zase,“ pousmála se smutně.

„Připsal jsem si to na seznam,“ odtušil.

Konečně k němu zvedla pohled: „Díky.“

Chvíli si hleděli do očí.

„Není zač,“ odvětil Draco a vrátil se ke své knize. „Příště si dávej větší pozor,“ dodal.

„Budu,“ přikývla a stále ho pozorovala.

Pořád se jí v hlavě přemílalo, co jí ten večer řekl. Ale věděla, že se na to stejně nedokáže zeptat. Alespoň ne teď. Položila Sofii na zem a vstala.

„Byly tam stříbrné kulky?“ zeptala se s pohledem na zbraň na stole.

„Přesně tak,“ přikývl. „Už jsi někdy u nějakého Lovce viděla zbraň?“

„Jo,“ přitakala. „Dvakrát. Jednou to byl mudla, ten měl nějakou brokovnici, jenže napěchovanou dřevem. Blb,“ zavrčela znechuceně. „Ten nemrtvý kvůli němu skoro přišel o nohu. Pak to byl čaroděj, ten už byl chytřejší. Měl něco obdobného jako je tohle.“

„Ale není to moc obvyklé, co?“ usoudil Draco.

„Ne, to ne,“ přisvědčila. „Je to dost drahá záležitost i pro kouzelníky. Stříbrné kulky…“

„To určitě,“ souhlasil.

„Učíš se s tím zacházet?“ zeptala se opatrně.

„Jo,“ přitakal nevzrušeně. „Bude se mi to hodit.“

„Hmm, možná,“ zareagovala neurčitě.

Odvrátila se od něj a zamířila ke dveřím.

„Vrátím se zase do knihovny,“ pronesla ještě.

„Mám jít s tebou?“ navrhl.

„Nemusíš. Teď už to zvládnu i sama.“

„Stejně tě přijdu zkontrolovat,“ konstatoval suše.

Angela se neviděna pousmála.

„Jak chceš,“ odvětila klidně a odešla.

***

 

Zcela nečekaně si ho Greener pozval hned po skončení jeho dopoledního kurzu na kobereček. Sice měl téměř stejné pravomoci jako on sám, ale přece jen byl služebně starší a choval se k němu vždycky slušně, takže se k němu vydal raději hned. Ani se nestačil domluvit s Dariou na té večeři, co si slibovali, jelikož ho holub, který pro něj přiletěl, neustále nepříjemně kloval do ramene. Raději si pospíšil do třetího patra.

Těsně před jeho dveřmi se zarazil, vytáhl z kapsy odznak s písmeny OG a připevnil si ho nalevo na hruď. Greener nesnášel, když ho před ním někdo neměl.

Až poté slušně zaklepal, počkal na vyzvání a vešel.

„Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptal se svého šéfa, který měl jako vždy pečlivě oholenou tvář.

„Ano, jistě,“ přitakal Herbert Greener v tmavě zeleném hábitu. „Zavřete, Alexandre.“

Poslechl a zůstal stát před kouzelníkovým stolem.

„Donesly se ke mně jisté zvěsti, Alexi,“ začal Herbert klidně.

„Zvěsti? O mě?“ zeptal se opatrně.

„Ano, o vás,“ přitakal kouzelník. „Přesněji řečeno o vás a jedné z vašich studentek.“

Tak už je to tady, došlo okamžitě Alexovi.

Založil si demonstrativně ruce na hrudi a zpříma se na svého nadřízeného zahleděl: „O co přesně se jedná, pane?“

Greener mu oplatil upřený pohled.

„Doslechl jsem se, že se scházíte s Dariou Prescottovou na soukromých schůzkách,“ pronesl pomalu.

„Ano, to scházím,“ přikývl Alex razantně. „Je na tom snad něco špatného?“

„Hmm, no…“ zahučel Greener.

„Není to proti žádným pravidlům,“ odtušil Alex.

„Ne, to není,“ přitakal kouzelník. „V tomhle máte pravdu, Alexi. Podívejte se…“

Dal si ruce na stůl a zahleděl se na něj: „I když jste oba plnoletí a není to přestupek proti našemu ani řádu Campurie, vrhá to na nás špatné světlo.“

„Z jakého důvodu?“ nechápal Alex. „Co je komu do toho, s kým chodím?“

„Já vás chápu Alexi, ale umíte si představit, co tady vyvolávají ty řeči?“

„Kdo je vůbec roznáší?“

„To nevím. Ale vypadá to, že už to ví i většina studentů na Campurii. Vedení se tam obává, že by to mohlo snižovat kvalitu vaší výuky.“

„To je pěkná kravina!“ neudržel se.

„Uklidněte se, Alexi!“ zasykl Greener a prudce se narovnal.

„Omlouvám se,“ pronesl neochotně.

„Poslyšte, já vám důvěřuji a navíc jsem to nechtěl rozebírat na našem vedení. Proto jsem si s vámi chtěl promluvit dřív, než se to dozví i ředitel Campurie…“

„A dál…?“ poznal Alex nevyslovený dodatek.

„Bylo by lepší, kdybyste to ukončil,“ prohlásil Greener.

„V žádném případě,“ zareagoval pevně.

Kouzelník si povzdychl.

„Co mám s vámi dělat?“ pronesl bezmocně.

„Nic.“

„Alexi,“ nadechl se Greener. „Nechci vám dělat problémy…“

„Toho si cením,“ odtušil.

„Proto jsem taky na vedení řekl, že to s vámi proberu a vyřeším. Co vám podle vás mám říct?“

„Že jste to vyřešil,“ odvětil Alex.

Herbert ho upřeně pozoroval. Alex mu pohled bez pohnutí opětoval.

„Tak dobrá,“ povzdychl Herbert Greener po chvíli. „Ale snažte se alespoň vyhýbat přímým střetnutím s dalšími studenty, když jste společně s Prescottovou.“

Alex neurčitě pokrčil rameny.

„Běžte už,“ vyhnal ho Greener unaveně.

Alex se rozloučil a bez dalších poznámek odešel.

***

 

Sobotní večeři si nakonec přesto domluvili. Dariina teta trvala už delší dobu na tom, že chce poznat přítele své neteře a nechtěla si to nechat rozmluvit. Tak ho Daria přesvědčila, aby k nim přišel alespoň na večeři.

Seznámení proběhlo v příjemné atmosféře, jídlo bylo skvělé, Dariini příbuzní sympatičtí, dokonce i malá Regina vypadala, že se jí nový příchozí líbí. Jenže Daria si přesto všimla, že je Alex zamyšlený. Často oplýval tím nepřítomným pohledem, který u něj někdy vídávala. Když jí pak pomáhal sklidit nádobí ze stolu a vzdálili se oba do kuchyně, tak už jí to nedalo.

„Alexi, co se děje?“ zeptala se tiše, aby ji neslyšeli teta a strýc v obývacím pokoji.

„Co tím myslíš?“ obrátil se na ni Alex a snažil se ji svou reakcí přesvědčit o tom, že je všechno v pořádku.

„Nepředstírej,“ ohradila se. „Celý večer jsi nějaký divný. Připadáš mi úplně mimo. Tetě i strýci se líbíš, tak co se ti nezdá?“

„Já vím, jsou oba moc fajn,“ odpověděl Alex upřímně. „Tady jde o něco jiného,“ povzdechl.

„O co?“

„Nechci tě s tím otravovat,“ namítl chabě.

„To určitě. Tak ven s tím,“ pobídla ho.

„Víš, jak si mě tehdy ve středu volal Greener…“

„Jo, ten jeho holub byl neskutečně otravný,“ přikývla Daria.

„No, tak si mě pozval kvůli tobě.“

„Kvůli mně? Jak to?“ nechápala Daria.

„Vypadá to, že už se to o nás rozšířilo. Doneslo se k němu něco o našem vztahu,“ osvětlil jí Alex.

„Aha. A co?“ ušklíbla se.

„No, a nelíbí se mu to. Předvídatelně,“ dodal. „Chtěl po mně, abych to s tebou ukončil.“

„Proč, pro Merlina? Vždyť to není proti řádu.“

„Ne, to není,“ přitakal. „Ale prý to vrhá špatné světlo na naše vztahy s Campurií.“

„To je pěkná kravina!“ vyprskla Daria.

Alex se usmál: „Přesně to jsem mu taky řekl.“

Dariin výraz se náhle změnil. Přes tvář jí letmo přeletěly obavy: „Takže… Co s tím budeme dělat?“

Upřeně se na ni zadíval.

„Co myslíš? Samozřejmě, že nic,“ odtušil Alex. „Nemůžou nám nic zakazovat.“

Uvolnila se: „Ale přesto ti to vrtá hlavou, že?“

Pomalu přikývl: „Tu práci potřebuju…“

Daria k němu přistoupila a objala ho: „Oni tě jen tak nevyhodí, lásko. To víš jak ty, tak Greener.“

„Máš pravdu,“ přitakal a objal ji kolem pasu.

Chtěl ji políbit, ale v tu chvíli se ozvalo od dveří tiché odkašlání.

„Nešli jste snad pro dezert?“ otázala se Dariina teta s úsměvem.

***

 

Dívala se z okna, jak sněží. Jednotlivé vločky za celý den utvořily na zahradě nádhernou bílou vrstvu, která už působila stokrát lépe než ten neutěšený podzimní výhled předtím.

Za ní v krbu praskal oheň, dům byl vyhřátý a na sobě měla pletený svetr, ale stejně ji někde uvnitř pořád mrazilo. Ten chlad se jí nedařilo zahnat.

Rychle se stmívalo. Pokud to šlo dobře, tak už by měl být pomalu zpátky. Zaslechla před domem lehké kroky a pousmála se. Kroky se zastavily před hlavními dveřmi a podupávaly, aby sklepaly z bot sníh. Pak se dveře konečně otevřely a zase rychle zavřely, aby nepustily dovnitř vlezlou zimu.

Slyšela, jak pověsil kabát na věšák, a uměla si představit, že si odmotává šálu od krku. Kroky na chvíli ztichly v kuchyni, ale pak se vrátily a zamířily k obývacímu pokoji. Otočila se ke dveřím ve chvíli, kdy se v nich objevil.

„Ty jsi tady?“ zeptal se Draco, když ji zaregistroval stojící u okna.

Přikývla.

„Myslel jsem, že tam zase budeš tvrdnout celý týden,“ pronesl nevěřícně a přejel pohledem velký stůl u zdi, osvětlený lampou.

„To už nebylo třeba,“ vysvětlila Angela a vykročila ke stolu.

Měla na něm rozloženo několik pergamenů, dvě knihy, nějaké starší noviny, velkou termosku a dva hrnky. Posadila se na jednu ze dvou pohodlných židlí a pokynula mu naproti sobě. Chvíli ji upřeně pozoroval, než si přetáhl přes hlavu tmavou mikinu, pohodil ji na pohovku a zůstal jen v košili. Sedl si naproti ní a sledoval, jak jim oběma z termosky nalévá kouřící hnědou tekutinu. Pak ji zase zavřela a jeden hrnek k němu přisunula, zatímco druhý si obezřetně postavila trochu dál od svých poznámek.

Čekal. Ona si přehodila nohu přes nohu, zastrčila si za ucho nepohodlný pramen vlasů a zahleděla se mu do očí.

„Takže…“ začala s hlubokým nádechem. „Vezmu to zkrátka, protože kdybych ti to měla všechno popisovat, jsme tu do rána. Marcus Bret byl kouzelník, kterému se během padesáti let v sedmnáctém století podařilo vyvinout a zavést do praxe ´Rituál přivolání´. Rituál, který používal na lidi postižené tím, čemu se říkalo ´Prokletí jednorožčí krve´. Vzhledem k tomu, kde jsem o něm ty informace našla, ti musí být jasné, že to nebyl žádný mílius a ten rituál je magie černá jako uhel. Co je však důležité, je to, že zabíral.“

Odmlčela se. Draco se nepohnul. Před ním na stole vychládala horká čokoláda. Angela z té své upila, přitáhla si k sobě jeden z pergamenů a pokračovala.

„Samozřejmě je to dost složitá záležitost a potřebujeme k tomu pár věcí, které budou stát majlant,“ přejížděla očima svůj seznam. „A taky…“

Draco stále mlčel. Angela otevřela jednu z bichlí na stole na místě, kde měla záložku.

„Taky ve svých výzkumech napsal, že: Pravděpodobnost úspěchu je mnohem větší s krví toho, kdo daného jednorožce o život připravil,“ přečetla ze spodního řádku. „Takže pokud vezmeme v úvahu, že to byl Snape…“ protáhla pomalu.

„Snape?“ zasykl Draco ledově. Angela se na něj znovu zahleděla. „Jo, nejspíš to udělal,“ odtušil po dusné chvíli. „Ta krev se i na černém trhu shání dost těžko.“

„Taky si myslím, že to byl on,“ přitakala Angela. „A v tom případě je fakt štěstí, že jsi ho tehdy nezabil. Budeme ho potřebovat. Zjistila jsem si, že ho po roce věznění v Albaranu převezli do nějakého ústavu… Počkej…“ přitáhla si noviny. „Tady to je. Převezli ho na ´Hollowhead´. To je něco jako kouzelnický blázinec pro těžké případy, je to ve Walsallu. A nedrží tam jen trestance…“

„Počkej chvíli,“ přerušil ji Draco.

„Co?“ zvedla hlavu od novin.

„Jak to že je ještě na živu?“ zeptal se pomalu.

Zamračila se: „Co tím jako myslíš? Měl bys být rád.“

„Je přece upír, ne?“ odporoval Draco. „Pochybuju, že ho tam krmí krví, jen aby si odpykal trest.“

Tentokrát mlčela Angela a zírala do otevřené bichle před sebou.

„To je asi něco, co jsi mi neřekla, že?“ pokračoval Draco.

„Jo, tak nějak,“ přiznala. „Draco, víš, existuje pár věcí, o kterých se nemluví ani mezi upíry a proto jsem ti o nich ani nepsala v tom soupisu.“

„Na to nesmírně zajímavé čtivo se zapomenout nedá,“ konstatoval suše.

„No, a tohle je prostě jedna z nich,“ vysvětlovala Angela neochotně. „Víš, jak jsem reagovala na toho mozkomora…“

Přikývl.

„O dost hůř než kdysi,“ prohlásil.

„Mozkomorové jsou stvoření, kterých se děsíme dokonce i my. Přes některé ty povídačky, mají upíři duši stejně jako ostatní tvorové a když ji mozkomor vysaje,“ nevědomky si pohrávala s rohem pergamenu. „Z nemrtvých tím vezme i to něco, co… Co nás nutí živit se krví. Nikdo od nás pořádně neví, proč to tak je. Prostě se to děje. A… No, říká se, že pro nemrtvé je to ještě horší než pro lidi. Souvisí s tím nejspíš i to, že jen asi dvě procenta všech upírů-čarodějů jsou schopna vyčarovat opravdového Patrona.“

„Hmm, a proč jsi mi to neřekla hned?“

„O tom se prostě nemluví!“ odsekla nevraživě. „Kdyby někdo od nás věděl, že ti to tu všechno vykládám…“

Rozhodl se, že to raději nechá být.

„Navíc, v tvém případě je to spíš štěstí,“ procedila nevraživě. „Potřebujeme ho živého, takže budeme muset nějak vymyslet, jak ho odtamtud dostat.“

„Jak je to tam zabezpečené?“ zeptal se.

„Je to sice prostě blázinec, ale drží tam odsouzené zločince, takže jsou určitě minimálně stejně ostražití jako ve věznici. Budu o tom ještě muset něco zjistit. Jenže ještě horší bude najít místo.“

„Místo?“

„Jo,“ přikývla. „Ten rituál musí být provedený na určitém správném magickém místě. Jinak se to přivolání třeba vůbec nepovede. Stačila by nějaká jeskyně s tajuplnou historií nebo tak. Nejlepší by bylo něco jako Stonehenge, to má úžasnou ochrannou sílu, jenže tam to půjde těžko.“

Angela ztichla a upila další čokoládu.

„To není všechno, že?“ pronesl tiše.

Neklidně se zavrtěla.

„Ne. Musím ti říct všechno, takže…“

Očividně se jí do toho nechtělo. Draco vyčkával.

„Ten Rituál přivolá… ehm, jistého démona,“ prohlásila zřetelně.

„Děláš si legraci?“

„Mluvím smrtelně vážně,“ odtušila.

„To se chceš zabít?“

„Samozřejmě, že ne. Proto musíme najít to správné místo,“ vysvětlovala mu trpělivě. „No, a taky během Rituálu nesmím udělat žádnou chybu…“

„Tohle bude pro tebe nebezpečné, Angelo.“

„To jsem věděla od úplného začátku,“ odsekla. „Jinak to nepůjde.“

Draco hodnou chvíli mlčel: „Hmm, dobře. Pomůžu ti s tím. I já jsem za ty roky slyšel pár legend. A dál?“

„No, co se týče úspěšnosti toho Rituálu…“

„Pokračuj,“ pobídl ji.

Zachytil její pohled a už ji nepustil.

„Prošla jsem záznamy o všech, kteří ten Rituál podstoupili poté, co ho rozvinul Bret. Polovina lidí při nich zemřela,“ polkla. „Třicet procent to přežilo, ale zešíleli. Jen u dvaceti procent se to povedlo úplně.“

Ani se nepohnul.

„Draco, já… Musím se tě zeptat, jestli to chceš opravdu podstoupit. Je to strašně velké riziko, a já nechci, aby….“

„Angelo.“

Jeho zvláštní tón ji umlčel.

„Kdybys jen trochu věděla, jak mi celou tu dobu je, tak se mě takhle nikdy nezeptáš,“ pronesl tiše.

Ztuhla a po zádech jí přeběhl mráz.

„Já… Nechtěla jsem…“ odkašlala si a zkusila to znovu.

Ale Draco ji nenechal mluvit.

„Chtěla jsi vědět, proč pronásleduju uprchlé Smrtijedy a nevěřila jsi mi, když jsem ti řekl, že jsem se nudil,“ mluvil klidně a chladně. Angela ho napjatě sledovala. „A nevěřila jsi právem. Víš, když jsem byl půl roku s matkou ve Francii, každý den jsem se musel dívat na to, že má strach. Strach ze mě. Poznal jsem to, i když se to snažila nedávat najevo. Nedokázala se mi podívat do očí.“

Angela seděla bez pohnutí na židli a nedokázala od Draca odtrhnout pohled.

„Drásalo mě to někde uvnitř,“ Draco udělal nejisté gesto rukou. Nevěděl, jak se má vyjádřit. „Už jsem to tam nemohl vydržet. Raději jsem odjel a… Tady jsem to zkoušel jinak. Znám teď skoro každý londýnský bar. Každý večer jsem se snažil opít, abych zapomněl, ale neměl jsem z toho nic víc než hlavu jako střep. A celou tu dobu jsem čekal, že se ozveš…“

Angela polkla naprázdno. Další výčitka svědomí na její slušnou hromadu.

„Pak jsem na něco přišel. Na něco, co mě nejspíš zachránilo. Došlo mi, že když se něčemu věnuju, když se něčím zaměstnám, když sleduju ty skrývající se hajzly a bojuju s nimi bez hůlky, když neustále riskuju vlastní život, tak se mi daří nemyslet jen na tu propastnou prázdnotu, co ji neustále cítím v sobě.“

Draco se odmlčel. Angela seděla za stolem, ruce v klíně a dívala se někam za Dracovo rameno.

„Máš k tomu ještě něco?“ zeptal se po chvíli ticha.

Angela se zaměřila na poznámky před sebou.

„No… Už nic moc,“ odmlčela se. „Musím zjistit víc informací o tom Hollowheadu a taky najít tu jeskyni. Pak až přijde na řadu zbytek.“

„Fajn,“ Draco vstal.

„Draco?“

Tázavě se na ni zadíval.

„Já… Udělám, co budu moct, abych tě toho zbavila,“ pronesla tiše.

Chvíli mlčel.

„Já vím,“ odvětil a odvrátil se od ní.

Angela sledovala, jak vyšel z místnosti a ještě dlouho zůstala sedět na své židli.

***

 

Přestože mu Angela řekla, že klidně může chodit předním vchodem, zvykl si přemisťovat se na zahradu. I tentokrát se objevil za domem a se sněhem křupajícím pod nohama se vydal k zadní verandě.

Už tři dny celou jižní Anglii zvesela zasypávaly nové a nové přívaly sněhu. Prosinec sotva začal, ale zima už se pořádně ozvala.

Vydupal na verandu, aby jim dal vědět, že už je tady. Když k němu dnes před obědem přiletěla sova se vzkazem, byl trochu překvapený, ale v dopise ho požádala, aby přišel a on neměl důvod odmítnout.

Sotva stačil vztáhnout ruku ke klice, když se před ním dveře otevřely.

„Pojď dál!“ ozvalo se někde z haly.

Nejspíš ho pustila kouzlem. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Dům byl příjemně vytopený, tak si hned začal sundávat bundu a šálu. Obojí si odložil na věšák.

„Běž do obýváku, prosím tě,“ požádala ho Angela z kuchyně.

Poslechl. Draco už tam čekal, seděl v křesle u krbu a koukal do nějakých velkých papírů.

„Nazdar,“ pozdravil ho a sedl si k němu.

Pokývl mu hlavou v odpověď, aniž zvedl pohled. Do místnosti chvíli na to vešla Angela v černém triku s dlouhým rukávem a postavila před ně na malý stůl tác se třemi hrnky, ze kterých se kouřilo. Sedla si do posledního křesla a zahleděla se na Alexe.

„Díky, že jsi přišel,“ řekla, skopla si z nohou boty a přitáhla si nohy k sobě na křeslo.

„Za málo,“ odtušil Alex.

„Jak se má Daria?“ otázala se konverzačně.

„Dobře,“ nezaváhal s odpovědí Alex. „Zimní zkoušky zatím zvládá v pohodě.“

„To je fajn. Mohl bys ji pozdravit, až se s ní příště uvidíš?“ požádala ho.

„Jasně,“ přitakal.

Draco odložil papíry, které vypadaly na plány nějaké budovy, a zadíval se na Angelu. Ta přikývla.

„Asi bych ti měla říct, proč jsem tě tak najednou pozvala…“ zaměřila se zase na Alexe.

Alex ji upřeně sledoval. Draco se k němu taky konečně obrátil.

„Kdyby to nebylo nutné, tak bych tě s tím neotravovala,“ začala Angela pomalu. „Ale chtěli bychom tě požádat o pomoc.“

„O co jde?“ zeptal se Alex zpříma.

Vzali ho mezi sebe a na oba si za tu dobu zvykl. Pokud potřebovali s něčím pomoct, neviděl důvod, proč by měl váhat. I když… Záleželo taky na tom, co po něm budou chtít.

„Chceme někoho odvést ze zařízení ve městě Walsall. Je to pečovatelský dům pro duševně choré se zvýšenou ostrahou. A shodli jsme se na tom, že sami to nezvládneme,“ shrnula to Angela.

Alex se netvářil zrovna nadšeně.

„Koho odtamtud chcete odvést?“ ptal se logicky.

„Severuse Snapea. Je to odsouzený Smrtijed,“ odpověděla Angela upřímně. „Je umístěný v Hollowheadu, tak se to tam jmenuje, protože dostal mozkomorův polibek.“

Přeletěl pohledem z ní na Draca a zase zpátky.

„To myslíte vážně?“ ubezpečoval se.

Přikývla.

„Proč?“ nechápal. „Proč máte pro Merlina v úmyslu pravý opak toho, co teď děláme?“

Angela se obrátila pohledem na Draca, jako by se chtěla ujistit o odpovědi. Ten jen mlčky kývl.

„Tak poslouchej… Sám jsi mi už po prvním setkání s Dracem řekl, že sis všiml toho, jaký je. Že není tak úplně…“ Angela krátce zaváhala. „V pořádku.“

Alex přikývl. Příliš dobře si pamatoval svou první reakci na pohled do jeho očí. Draco vstal a přešel k oknu. Angela ani Alex to nekomentovali, jen ho vyprovodili pohledem.

„Draco trpí takzvaným Prokletím jednorožčí krve. Říká ti to něco?“

„Už jsem o tom slyšel svoje,“ přitakal Alex ztuhlými rty. „Na Kruvalu jsme se takovým tématům věnovali až příliš podrobně…“

Netušil, že je na tom Malfoy tak špatně. Sice na něj působil vždycky hrozně studeně a necitelně, ale tohle…

„Takže víš, že se to týká těch, kterým byla krev jednorožce podána oklikou.“

Znovu přikývl.

„Přišla jsem na jistý rituál, který by ho toho měl zbavit,“ pokračovala Angela. „A k němu potřebujeme právě Snapea.“

„Proč?“

„Protože se vší pravděpodobností to byl právě on, kdo toho určitého jednorožce zabil a potřebujeme k rituálu jeho krev,“ odpověděla okamžitě. „Taky to byl on, kdo tu krev do Draca nalil,“ dodala s chladnou nenávistí v hlase.

Alex se zahleděl do země a mlčel.

„Zjistila jsem si o Hollowheadu, co se dalo, a máme plán, ale nezvládneme ho ve dvou. Potřebujeme třetího,“ pronesla pomalu a upřeně pozorovala jeho tvář z profilu.

„Není to v žádném případě podmínka naší další spolupráce,“ ozval se od okna Draco. „Můžeš odmítnout.“

„To je od vás milé,“ zahučel Alex.

Znovu se rozhostilo ticho.

„Raději se nebudu ptát, kde jsi přišla na rituál, který by mohl zvrátit něco takového,“ prohlásil pak klidně. „Ale pomůžu vám. Řekl bych, že vám něco málo dlužím.“

„Bude to riskantní,“ varovala ho Angela.

„To je mi jasné,“ odtušil. „Jaký je ten plán?“

597 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí