Beyond the boundaries of your city’s lights.
Stand the heroes waiting for your cries.
So many times you did not bring this on yourself.
When the moment finally comes, I’ll be there to help.
On that day, when you need your brothers and sisters to care. I’ll be right here.
Citizen soldiers.
Holding the life of the ones that we guide from the dark of despair.
Standing on guard for the ones that we’ve sheltered.
We’ll always be ready because we will always be there.
When there’re people crying in the streets
When they’re starving for a meal to eat
When they simply need a place to make their beds
Right here underneath my wing you can rest your head
On that day when you need your brothers and sisters to care I’ll be right here
Citizen soldiers.
Holding the life of the ones that we guide from the dark of despair.
Standing on guard for the ones that we’ve sheltered.
We’ll always be ready because we will always be there.
Hope and pray that you never need me the rest assured, I will not let you down
I walk beside you but you may not see me
The strongest among you may not were a crown
On that day when you need your brothers and sisters to care I’ll be right here
On that day when you don’t have a street for the burden you bare I’ll be right here
Citizen soldiers holding the life of the ones that need guide from the dark of despair
Standing on guard for the ones that need shelter
We’ll always be ready because we will always be there
3 Doors Down
Bradavice; 9. října 2010
V sobotu celý den pršelo, většina studentů zůstala uvnitř hradu. V nebelvírské koleji byl proto poměrně velký hluk. Studenti zkoušeli hračky z Kratochvilných a kouzelných kejklů. Přes ponuré počasí a pološero panovala v místnosti veselá nálada. Ne všichni se však bavili. Poněkud stranou seděla jedna ze studentek prvního ročníku a usilovně předstírala, že si čte. Bylo zřejmé, že nechce, aby ji kdokoli vyrušoval. Přesto však k ní přistoupili dvě starší dívky, dvojčata, něco jí pošeptaly a vyšly obrazem Tučné dámy ven. Mladší dívka zbledla a zaklapla knihu. Chvíli jen zírala do prázdna, pak se zvedla a vyšla za nimi. Doběhla je a mlčky je následovala až do třetího patra. Jedna z dvojčat poklepala hůlkou na neoznačené dveře. Vešli do stroze zařízené místnosti bez oken. Jejich malá spolužačka rozpačitě přešlapovala přede dveřmi a vystrašeně nakukovala dovnitř.
„Pojď, nikdo tě tu neukousne,“ pobídla ji jedna ze sester. Vstoupila a dveře se zavřely.
„Co chcete?“ zeptala se vystrašeně a prohlížela si obě dívky. Byly to dost pohledné hnědovlásky, jen poněkud nezdravě bledé.
„To přece víš, jinak bys s námi nešla. Posaď se a přestaň se třást jako ratlík. Já jsem Ulla Vaneová a moje sestra se jmenuje Ralphina.“
Děvče se posadilo na nízkou postel, složilo nohy do tureckého sedu a nervózně si pohrávalo s dlouhými světle hnědými vlnitými vlasy. Dívalo se na dvojčata velkýma vystrašenýma očima.
„My víme, co jsi zač,“ prohlásila Ulla. Když děvče nereagovalo, pokračovala: „Víme, že jsi vlkodlak.“
„Proč si to myslíte?“ špitla dívka.
„Poznali jsme to po čichu. Všichni jsme se shodli na tom, že jsi to ty.“
„Kdo všichni? Jak si můžete být jisti? Co když nejsem?“
Ulla se posunula až téměř k ní, chytila ji za ruce a mile se na ni usmála. „I kdybychom si předtím nebyli jistí, tak teď jsme. Tvoje reakce na naši výzvu byla jednoznačná. Ale neboj se, jsme tu, abychom ti pomohly.“
„Prozradíte mě?“
Ralphina sevřela rty. „Kdyby bylo po mém, tak ano. Ale přehlasovali mě. Včetně mé vlastní sestry,“ podívala se nesouhlasně na Ullu.
„Kdo tě přehlasoval?“
„Smečka,“ odpověděla úsečně Ralphina. „Většina rozhodla, že tě neudáme. Samozřejmě, pokud se nechceš přihlásit sama. Což bych ti já osobně doporučovala.“
„Ralphino! Dohoda zněla jinak.“
„Dohoda zněla, že ji neprozradím. Ne, že jí neřeknu, co si o tom myslím.“
„Když se přihlásím, co se stane?“
„Budou ti dávat lektvar. Jednou týdně brzy ráno. Je sice hnusný, ale dá se to vydržet. Někdy je ti po něm trochu špatně. Je to dost silný lektvar.“
„A pak se nepřeměním?“
„Přeměníš. Ale neztratíš své lidské vědomí. Budeš se schopná ovládat, takže nebudeš nebezpečná.“
„A bude přeměna pořád tak bolet?“
„Ano,“ stiskla rty Ralphina.
„Dozvědí se to pak o mně všichni?“ pokračovalo děvče tiše.
„Nejspíš ne. Učitelé nikoho z nás nikdy neprozradili. Ostatně, kdo jsme, vědí jen McGonagallová, Pomfreyová a ředitelé kolejí. Není důvod, aby to kdokoli nepovolaný věděl, když budeš spolupracovat při léčbě,“ vysvětlovala Ralphina.
„A teď mi řekni ty, proč bych se přihlásit neměla,“ obrátilo se děvče na Ullu.
„Protože lektvar má vedlejší účinky. Všichni máme nějaké problémy. Já třeba nosím paruku, protože mi vypadaly vlasy. Sice dokonalou, přilnavou, nikdo nic nepozná… Ale je to paruka. Většinou jsou problémy s krvetvorbou, imunitou, krvácením… Holky někdy nemají menses. Řada z nás asi bude neplodných. Je toho hodně. Čím dřív ho začneš brát, tím hůř. A ty ses proměnila hodně brzy. Dohodli jsme se, že čím později s tím dryákem začneš, tím líp. Ale je to na tobě.“
„Ale ty si myslíš, že bych se přihlásit neměla.“
„Hlasovala jsem proti prozrazení, to už víš. Ten lektvar bereme kvůli druhým. Kvůli jejich bezpečí se pomalu otravujeme. Něco jsem o tom přečetla, ale fakt je, že nikdy neléčili tolik vlkodlaků od dětství, jako teď, takže nikdo přesně neví, co to s námi udělá. Ale jedno je jasné – každý měsíc, o který ho budeš brát později, ti půjde k dobru.“
Její sestra si odfrkla. „To nemůžeš vědět! Hele, když něco provedeš, tak dohoda padá, rozumíš? Budeš dodržovat pravidla, jinak tě prozradíme.“
„Myslím, že se nepřihlásím,“ tiše, ale rozhodně prohlásila dívka.
„Dobře,“ odpověděla laskavě Ulla.
„Je to tvoje rozhodnutí a tvoje odpovědnost,“ dodala přísně Ralphina.
„Co mám dělat?“
„Hlavně musíš zmizet z hradu. Když budeš venku, tak nikomu neublížíš. Po přeměně se nebudeš schopná ovládat. To už ostatně víš,“ odpověděla Ulla. Její sestra se ušklíbla, nic však neříkala.
Děvče přikývlo. „Jak se dostanu ven, aby si toho nevšimli?“
Ulla sáhla do široké kapsy hábitu a vytáhla panenku velkou asi deset centimetrů.
„Až bude úplněk, musíš říct ostatním, že tě bolí hlava a běž si lehnout první. Dej místo sebe tuhle loutku.“
„Co to je?“
„To jsme dostali od McGonagallové, abychom mohli v noci zmizet a ostatní o tom nevěděli. Dívej, jak ji oživíš.“
Ulla položila panenku na postel, dotkla se jí hůlkou a řekla „Anima mea!“ Pak se sklonila a panence dýchla do úst. Ta se začala zvětšovat, až byla velká jako Ulla, dokonce i vypadala jako Ulla. Spala a ze spánku pravidelně oddychovala.
Pak se jí znovu dotkla hůlkou. „Eximo animae meae!“ Spící dívka se změnila znovu na malou panenku.
„Teď to zkus ty.“
Děvče vytáhlo hůlku a loutku přeměnilo. S údivem se dívalo na spící kopii sebe sama.
„To jsem já?“ zeptalo se udiveně. „Moje kopie?“
„Ne, je to jen docela jednoduchá nápodoba. Ale dokud to spí, je dojem dokonalý. Pokud na to někdo promluví, bude reagovat jen beze slov. Jako že se nemůžeš probudit, víš?“ usmála se Ulla. „Až ji tam dáš, tak ti pomůžeme zmizet nenápadně z koleje a z hradu. Musíš se dostat ven dřív, než budou hrad zavírat. To zvládnem.“
„Jak mě dostanete ven? Vždyť mě uvidí?“
„Použijeme zneviditelňující kouzlo. Prakticky splyneš s okolím. Vezmeme tě mezi sebe, nevšimnou si tě. Musíme ale odejít včas, dokud je hrad otevřený.“
Dívka obdivně přikývla. „Kolik nás tu je? Kdo další k nám patří?“
Sestry se na sebe nerozhodně podívaly. Nakonec odpověděla Ralphina. „Je nás dvacet čtyři. S tebou dvacet pět. Ale kdo to je, to ti neřekneme. Ne bez porady se Smečkou. Ale navrhnu to.“
…
„Vstupte!“ ozval se nevlídný hlas poté, co Joshua v sobotu po snídani zaklepal na dveře pracovny svého kolejního ředitele. Otočil se znovu po svých přátelích, kteří vypadali podstatně nervóznější, než byl on sám, a usmál se na ně. Cítil se zde tak trochu jako jejich průvodce. Vešli dál.
„Zavřete za sebou ty dveře, Pottere,“ oslovil Snape Jamese, který vešel do kabinetu poslední.
„Ano,“ přikývl nervózně James. „Pane,“ dodal neochotně, když zaznamenal Snapeovo zvednuté obočí.
„Pojďte za mnou, Pottere a slečno Weasleyová,“ vedl je k zadním dveřím, které vedly do učebny. „Pane Grangere, máte snad problémy se sluchem? Vás jsem nejmenoval,“ zarazil Joshuu, který se automaticky vydal s nimi.
Snape došel až k zasklené vitríně plné zaprášených starých lahviček nejrůznějšího tvaru a barvy. Byly jich tam určitě stovky.
„Lahvičky jsou špinavé, štítky obtížně čitelné. Každou z nich očistíte, vyleštíte a obnovíte nápis. Lahvičky s přísadami živočišného původu budou popsány červeně, přísady rostlinného původu zeleně a přísady minerální modře. Seřadíte je pak podle abecedy.“ Otočil se a namířil zpět.
„Pane!“ snažil se ho zastavit James.
„Čemu jste nerozuměl, Pottere? Pokud chcete namítat, že to dnes nestihnete, tak vás ubezpečuji, že sem můžete chodit tak dlouho, jak budete potřebovat.“
„Chtěl jsem se zeptat, jak máme poznat, jakého původu ty látky jsou,“ řekl James.
Snape složil ruce na prsou a s úsměškem Jamese pozoroval. „Jistě. Přecenil jsem vaši inteligenci. Kdo by také očekával, že budete vědět, že muší vajíčka jsou živočišného původu či drcený lapis azuli je minerál.“ Došel k jiné skříňce, otevřel ji a vyňal asi třicet centimetrů tlustou knihu. Položil ji s hlasitým bouchnutím na nejbližší lavici a odešel.
Pečlivě za sebou zavřel těžké dubové dveře a zadíval se na Joshuu. Pak mávnutím hůlky uvolnil pracovní stůl. Dalším neverbálním kouzlem na něj přenesl malou dřevěnou bedýnku, několik skleněných lahviček a nástroje – skalpely, pinzety, malé chirurgické lžičky, malé třízubé i pětizubé chirurgické háčky, sondy, peány, skleněné stříkačky.
„Nastavte ruce, Joshuo,“ řekl prostě.
Joshua bez řečí nastavil ruce. Snape kolem nich zakroužil hůlkou. Joshua si je překvapeně prohlížel, celý jejich povrch byl hladký, jako by byly pokryty měkkou přilnavou hmotou.
„Nemusíte se ničeho obávat, zmizí to po umytí lektvarem, který vám potom dám.“ Pak poklepal hůlkou na víčko bedničky, a to se otevřelo. Uvnitř ležely dvě velké ropuchy.
„Vezměte si jednu,“ vyzval jej Snape.
Joshua šáhnul po jedné z nich. Až poté si všiml, že žába, která mu bezvládně ležela v dlani, velmi pomalu a povrchně dýchá.
„Ona žije!“ vykřikl překvapeně.
„Samozřejmě, že žijí. Jsou omráčené, nebudou cítit žádnou bolest. Přísady musíme uložit zcela čerstvé. Nejlepší je, když se vůbec neskladují a hned se použijí k přípravě lektvaru,“ vysvětloval Snape a přitom pokládal druhou ropuchu na pracovní desku. „Podržte ji.“ Uchopil skalpel a rychlým jistým pohybem jí proříznul hrdlo, druhou rukou zachytil do lahvičky unikající krev. „Některé přísady také hned zpracuji, víte do jakého lektvaru?“
„Na léčbu bradavic?“
„Ano. Je asi nejčastěji používaný lektvar, v němž využijeme krev ropuchy. Využít lze však i játra, žluč a mozek. Ty dnes nevyužiji, ale ukážu vám, jak je lze zakonzervovat.“ Mezi řečí rozřízl žábě hlavu a uchopil malou chirurgickou lžičku. „Vezměte si hák a peán, podržíte mi hlavu otevřenou.“
Joshua jej poslechl a se zájmem sledoval, jak Snape pečlivě vybírá polotekutou hmotu neurčité barvy z lebky ropuchy.
„Lektvar proti bradavicím je kupodivu poměrně náročný na přípravu, přestože to zní banálně. Budete jej chtít se mnou připravovat, Joshuo?“
„To si můžu vybrat? Copak to není trest?“
„Trest je to, co děláte nyní. Příprava lektvaru je mimořádné vyučování. To není povinné,“ odpověděl Snape bez úsměvu a odložil lžičku. Vzal si znovu skalpel a opatrně rozřízl břicho žáby. „Nyní vyjmu játra a pokusím se získat i žluč. Vzhledem k rozměrům našeho objektu to není úplně jednoduché. Budete znovu držet otvor otevřený, abych měl dobrý přehled. Nesmíte se ani pohnout.“
Joshua přikývnul, přesunul své ruce podle pokynů svého učitele a napjatě sledoval jemné a přesné pohyby jeho rukou. Pak si uvědomil, že neodpověděl na předchozí otázku. „Ten lektvar s vámi budu připravovat rád.“
Snape přikývl, jako by nic jiného ani neočekával, a pečlivě uzavřel lahvičku se žlutozelenou vazkou tekutinou. Potom uchopil skalpel s velmi jemným ostřím a začal opatrně preparovat játra.
„Pane,“ osmělil se Joshua po chvíli mlčení. „Proč jste strhnul body jen Jamesovi a Vicky? Přišli jsme všichni stejně pozdě. A oni navíc kvůli mně.“
„Mě nezajímá, kvůli čemu přišli pozdě. Tak jako tak to byla jejich volba a jejich pozdní příchod.“ Po krátké odmlce dodal: „Nikdy nestrhávám body vlastní koleji.“
„Ale to je nespravedlivé,“ tiše poznamenal Joshua.
„Svět není spravedlivý, a čím dříve se to naučíte, tím lépe,“ prohlásil vážně Snape. „Existují i jiné tresty, nemusím poškozovat vlastní kolej. Navíc jen vyrovnávám averzi, kterou všichni ostatní vůči nám mají.“
„Ale ostatní učitelé strhávají body i svým.“
„Nestarám se o to, co dělají ostatní. Je to jejich věc, když je nezajímá, zda jejich kolej vyhraje či ne. My vyhrát chceme.“ Snape vyňal z těla mrtvé ropuchy zcela neporušená játra a vložil je do připravené lahvičky s broušeným hrdlem.
„Na zalití použijeme konzervační lektvar,“ chytil karafu s čirým roztokem a podal ji synovi. „Udělejte to vy.“
Joshua karafu uchopil, otevřel ji a opatrně nalil právě tolik tekutiny, aby byla játra zakrytá.
„Pokračujte, v lahvičce nesmí zůstat žádný vzduch.“
Joshua dolil velmi pomalu roztok do přesné roviny s hrdlem a vložil broušený skleněný uzávěr.
„Teď zpracujeme stejným způsobem druhou. Vezměte si skalpel a lahvičku a pokuste se zachytit všechnu krev.“ Snape přidržel ropuchu tak, aby měl Joshua dobrý přístup k jejímu pulzujícímu hrdlu.
Joshua trochu nejistě, s třesoucí se rukou uchopil skalpel a hrdlo proříznul. Pozoroval, jak krev stéká do lahvičky. „Proč jste neuznal úkol Coleen Wolpertové, pane?“ pokračoval přitom v otázkách.
Snape stisknul rty a ostře se na Joshuu podíval. Ten pod jeho pohledem sklopil oči, ale pokračoval v práci, jako by si toho nevšimnul. „Jste si vědom, že překračujete hranice, Joshuo?“
Chlapec přikývnul. „Vždyť je na vás, jestli mi odpovíte,“ pokrčil rameny. Uzavřel lahvičku plnou ropuší krve a vyčkávavě se podíval na svého profesora.
„Pokračujte.“
„Ale co když něco poškodím?“
„Tak seženu jinou ropuchu. Pokuste se o to.“
Joshua skalpelem pomalu rozříznul břicho a Snape háčkem a peánem přidržoval břišní dutinu rozevřenou. Vzal do ruky sondu s kulatým zakončením a stejně jako předtím viděl u Snapea, začal opatrně a jemně hledat játra a žlučník.
„Slečna Wolpertová prokázala nedbalost, kterou nelze tolerovat. Skutečnost, že jste vy její domácí úkol přinesl, na věci nic nemohla změnit. Ostatně, vypracování domácích úkolů ještě žádnému studentovi neublížilo. To přece není trest, to je příležitost k osobnímu růstu.“
Práci dokončili už mlčky. Zatímco Joshua soustředně popisoval červeným inkoustem označení lahviček s nově získanými ingrediencemi, Snape připravil čaj a ovesné sušenky. Joshuovi zakručelo v břiše, uvědomil si, že od snídaně uběhly už téměř tři hodiny. Ale když začal jíst, vzpomněl si na Jamese a Vicky.
„Pane, James a Vicky ještě nejsou hotovi se svým trestem?“
„Očividně,“ odpověděl Snape stroze.
„Mohl bych jim jít pomoct?
Snape sevřel ústa, nic však neřekl.
„Ten lektvar… Mohli bychom ho připravit až potom?“ nedal se Joshua odradit.
„Musím s ním začít do půl hodiny. Je na vás, jak tento čas využijete,“ odpověděl Snape po delší chvíli mlčení. „Ostatně, nemusíte jej se mnou připravovat.“
„Vím, pane.“ Rychle strčil sušenku do pusy a už ve stoje dopil čaj. Ve dveřích se ještě otočil. „Já jim musím pomoct. Aspoň tu půlhodinu. Oni ten trest dostali kvůli mně.“
……….
Bradavice; 17. října 2010
Snape, hábit upravený snad ještě pečlivěji než jindy, pokud to bylo vůbec možné, čekal v ředitelně na svou zástupkyni a Nevilla Longbottoma. Do schůzky na Grimmauldově náměstí zbývala necelá hodina. S Potterem se shodli na tom, že žádný krb toho domu nebude už napojován na Letaxovou síť. Obnovili společně nejpřísnější zabezpečení, včetně Fidéliova zaklínadla; strážcem tajemství se stal Neville Longbottom. Právě s ním a s Minervou se chystal přepravit do londýnského bytu Minerviny sestřenice Proserpiny. Zde se sejdou s několika dalšími pozvanými, a odtud se pak společně přemístí přímo ke vchodu domu. Schůzka byla pečlivě připravena, bylo přesně rozvrženo, kdo koho z nových či staronových členů doprovodí.
Schůzku nakonec svolala Minerva, jak si přál, přitom úzce spolupracovala právě s Harrym Potterem. To však neznamenalo, že by Snape její průběh a složení ponechal náhodě. Prošel seznam pozvaných a vyškrtnul několik osob – zejména Mundunguse Fletchera, kterému nikdy zcela nedůvěřoval. Možná s ním budou spolupracovat, snad bude ochoten podílet se na dílčích úkolech, ale na poradách štábu nemá co dělat. Totéž ostatně platilo o Arabelle Figgové nebo o Hagridovi – ten se svojí dobrosrdečnou nebo spíše hloupou prostořekostí mohl skutečně způsobit řadu problémů. Spokojili se s tím, že si s ním Minerva promluvila a získala jeho překvapené ujištění, že když budou cokoli potřebovat, že samozřejmě udělá, co bude potřeba. Minerva si nakonec prosadila s lehkým přispěním Brumbála starého Elfiase Dóžete; Snape se nechal přesvědčit, že přes své stáří je duševně zcela svěží a může jim být svými zkušenostmi prospěšný. Otázku, zda pozvat Brumbálova bratra, vyřešil sám Aberforth, když Snapea minulou sobotu pozval na skleničku ohnivé whisky a ubezpečil jej, že jim bude vždy k službám, pokud při tom nebude muset opustit Prasinky a nejlépe ani svůj hostinec.
Nechal se nakonec přesvědčit i k tomu, aby přizvali také členy Brumbálovy armády; ty obešel Potter. Samozřejmě důkladně seznam společně zkontrolovali a vyškrtli ty, o nichž měli jakékoli pochybnosti. Shodli se na tom, že nepozvou Nevillovu manželku Hannah a Susan Bonesovou – Mahoneyovou, protože odmítly bojovat o Bradavice. Snape prosadil vyškrtnutí Cho Changové, přestože ta se bitvy zúčastnila. Byla to však ona, která kdysi prokázala špatný úsudek tím, že přivedla zrádkyni Edgecombovou. Kromě toho se mu zdála příliš citově nevyrovnaná, příliš slabá, kdyby musela čelit nátlaku. Harry s ním se zjevnou úlevou souhlasil.
„Severusi, jsem rád, že ses k tomu nakonec odhodlal,“ přerušil ticho hlas Brumbála. „Teď už je to na tobě,“ usmíval se za svými půlměsíčkovými brýlemi.
„Nikdy jste nepochyboval o tom, že nakonec vždy udělám, co si přejete, že?“ řekl s jemným nádechem ironie Snape.
„Tak to přeci není. Ty sám víš vždy nejlíp, co je třeba udělat. A kdy již nestačí stát stranou. Tebe nemusím přesvědčovat, že k vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.“
„Vím, nemusíte to říkat,“ zamručel Snape.
„Co kampaň proti slečně Grangerové?“ změnil Brumbál raději téma hovoru.
„Utichlo to. Prozatím. Už se objeví nějaké zmínky jen sporadicky, naposledy například otiskli dopis znepokojené matky, co se zapomněla podepsat. Přebily to nové kauzy. I když tím jsme si zrovna nepomohli. Nemyslím si však, že to skončilo, je to příliš lákavé sousto. Nepochybně pátrají dál.“
„Co zjistili o Sybillině věštbě?“
„Proroctví je po ujištění ministerstva, že se nic neděje, přestalo zajímat. Alespoň navenek to tak vypadá. Spíše je zlehčují, objevují se vtipy na téma Sybilla a cherry. To, že se z Potterova odboru proroctví ztratilo, se nikde neobjevilo. Nejspíš si Pastorek nepřeje, aby se o tom mluvilo. A děje se toho naštěstí – nebo spíše bohužel – dost jiného, aby měli co prodávat.“
„Vlkodlaci?“ nadhodil lehce Brumbál.
„Ano. Předpokládám však, že pokud se nic dalšího nestane, tak je to zase přejde.“
„Domníváš se, že je to Teddy Lupin?“
„A vy?“
„Co říká ten chlapec?“
„Že o tom nic neví.“
„Proč mu nevěříš?“
„Řekl by nám, kdyby vlkodlak byl?“
Ozvalo se zaklepání a vešla Minerva McGonagallová s Nevillem Longbottomem a s ředitelem Havraspárské koleje Kratiknotem.
„Dobrý večer, Severusi. Jsi připraven?“ pozdravila jej.
„Dobrý večer,“ pokynul Snape hlavou své zástupkyni i svým kolegům, „samozřejmě.“ Potom se obrátil na Kratiknota. „Filiusi, tato ředitelna a vše s ní spojené, je pro tuto noc tvá.“
„Děkuji za důvěru,“ těkal Kratiknot poněkud zmateně z McGonagallové na Snapea. „Víš, že se na mě můžeš spolehnout ve všem, co bude potřeba, Minervo?“
„Vím,“ přikývla McGonagallová, „potřebujeme tě teď právě tady, Filiusi.“
Došla ke krbu, hodila tam trochu zeleného prášku a klidně pronesla: „Příčná ulice 25.“
…
Grimmauldovo náměstí; 17. října 2010
V domě na Grimmauldově náměstí je uvítala Ginny Potterová. Snape se rozhlížel, vypadalo to tu zcela jinak. Dům byl stále tmavý, ale zdaleka ne tak ponurý, jak si jej pamatoval. Právě docházel do prvního patra, když uslyšel dupot a tiché vypísknutí. Podíval se tím směrem a zahlédl mizející houf dětí, jen asi šestiletá holčička na schodech vedoucích nahoru zakopla.
„Albusi! Frede!“ křikla Ginny a vydala se zvednout dcerku. „Neříkala jsem vám, že nevytáhnete paty ze svého pokoje? Po kom, pro Merlina, jste?“
Snape se ušklíbnul, na tuhle otázku by dokázal odpovědět dost přesně.
„Lily, nestalo se ti nic?“ zvedla dcerku. Ta si z bezpečné náruče matky zvědavě prohlížela večerní návštěvníky.
Pak se otočila k matce, chytla ji kolem krku a řekla mazlivě: „Stýskalo se mi. Přijdeš nám povědět pohádku?“
„Dnes to nepůjde. A Lily, pro tebe ten zákaz platí taky. Zítra si o tom promluvíme. A teď upaluj spát!“ plácla ji lehce po zadečku. Holčička ještě rychle upřela své zelené oči na návštěvníky a vyběhla nahoru, jako by se nic nestalo.
„Promiňte. Prosím, pojďte se mnou,“ otočila se k hostům.
Pokoj byl zjevně připraven na začínající schůzku, téměř celý prostor zabíralo několik stolů, které vytvářely velký čtverec, kolem nějž se mohli pohodlně usadit všichni pozvaní. Uprostřed stála mělká kamenná nádoba zdobená na okrajich rytými runami.
Místnost byla již téměř plná. Naproti dveřím seděl Arthur Weasley s manželkou, kolem nich ostatní Weasleyovi. Mezi nimi zaznamenal okamžitě i Hermionu, která se na něj letmo podívala, ale ihned odvrátila hlavu. Uprostřed svých příbuzných seděl i Potter, jakmile je uviděl, vstal a vydal se k nim.
„Vítám vás, Minervo, Neville, pane-“
„Severusi,“ podal mu Snape bez úsměvu ruku.
„Jistě, neuvědomil jsem si… Severusi,“ odpověděl Harry s nepřirozeným úsměvem. „Prosím, mohl byste, tedy mohl bys, Minervo, ty také…,“ odváděl je ven z místnosti. „Já… chtěl jsem se jen zeptat, vím, už jsme o tom mluvili…, ale… skutečně jim řekneme přesné znění té věštby?“
Snape se na něj pochybnovačně zadíval, Harry pod jeho pohledem mírně couvnul ke zdi, jako by byl stále ještě student.
„Harry,“ řekl nakonec a oslovení z jeho úst znělo jako urážka, „když ji znají nepřátelé, musí ji znát i přátelé. Nebo sis představoval, že je svoláte a pak jim řeknete – máte hledat, nevíme koho, abychom ochránili, nevíme koho. Máme nějaká vodítka, ale já vám je neřeknu, protože vám nevěřím, ale vy mi věřte,“ vyplivnul s pohrdavou ironií.
„Samozřejmě, musí to znát!“ navázala na něj rozhořčeně Minerva McGonagallová. „Jednak musí vědět, že jim důvěřujeme, že si vzájemně důvěřujeme, a pak… musíme zjistit, o kom ta věštba je, bez přesného znění nemůžou efektivně pracovat!“
„Já vím,“ povzdychnul si Harry. „Jen… neřekl jsem to ještě Ginny… Možná ji to vyděsí.“
Snape chvíli neodpovídal. Ginny není jediná, kdo to neví, a věštba vyděsí spíše někoho jiného. Pak, jako by hovořil s malým dítětem, pomalu vysvětloval: „Pro to není důvod. Poslechl jste si vůbec tu věštbu? Vyděšená musí být nyní, z těch zkreslených verzí. Ta pravá ji spíše uklidní. Pro každého, kdo jen trochu myslí, je zřejmé, že to na vaše děti nesedí. Pokud si vás samozřejmě nevzala v naprostém zoufalství.“
„Já vím, že tam spousta věcí nedává smysl. Že to nezapadá do sebe. Ale koho se tedy týká?“
„To nevíme. A právě proto jsme tady,“ řekla Minerva.
„Počkejte ještě,“ zadržel je kupodivu klidně Harry. „Nepřijdou Padma a Parvati, moc dětí, moc práce… A nepozval jsem ještě jednoho – Cormaca McLaggena – pamatujete si ho?“
„Ano,“ odpověděla Minerva. „Urostlý blonďák. Měl o sobě dost vysoké mínění. Teď je, pokud vím, šéfem odboru finančního dohledu. Proč?“
„Když jsem obcházel členy Brumbálovy armády, chtěl jsem po všech podepsat slib. Podepsali. Jen McLaggen se mě zeptal, jestli je to zakleté, tak jako byl kdysi ten podpisový arch Brumbálovy armády. Tak jsem mu řekl, že to podepisovat nemusí.“
„Vyrážka slečny Edgecombeové?“ zvedl obočí Snape.
„Jistě,“ pousmál Harry. „To Hermiona-“
„Samozřejmě, kdo jiný z vás tří,“ odfrkl si.
„V bitvě bojoval statečně,“ podotkla Minerva.
„Ano,“ odpověděl prostě Harry.
„Udělal jsi dobře,“ ukončil rozhovor Snape a vrátil se zpátky do místnosti.
Usadili se, a zatímco čekali na poslední nepřítomné, Snape si ostatní pozorně prohlížel, vyhýbal se jen pohledu na Hermionu. O jejich podivném vztahu se nesmí nikdo dozvědět.
Všichni se vesele bavili, jako by byli na třídním srazu po mnoha letech, občas však po něm však vrhali kradmé, nedůvěřivé pohledy. Jen čtvrtina přítomných byla členy původního Fénixova řádu. Vlastně Brumbálova řádu, od samého počátku to byl Brumbálův řád. Co měl vlastně na mysli, když mu s lehkostí, s kterou on sám nikdy nedokázal přistupovat ani ke smrti, ani k životu, říkal teď už je to na tobě? Ti, kdo říkají takové věci, tím obvykle myslí, že to, co udělali oni, byla vlastně ta nejtěžší část. Tím si však vůbec nebyl jist.
Vpravo přes roh stolu usednul již prošedivělý Basil Brown, který přišel současně se svou neteří Levandulí a jejím manželem Terry Bootem. Mladí se šli posadit dopředu, Levandule si bezostyšně sedla vedle Rona a ani v přítomnosti manžela si neodpustila po něm kradmo pokukovat. Konečně se otevřely znovu dveře a Ginny přivedla poslední hosty – Kingsleyho Pastorka, kterého usadila vedle Minervy, Hestii Jonesovou spolu s Ailith Farleyovou, dvě bystrozorky, které se staly členkami Řádu za druhé války, a Alici Tolipovou, jejich mladší kolegyni, dříve mrzimorskou členku Brumbálovy armády. Všechna místa byla obsazená, jen vedle Snapea zůstaly tři židle volné.
Harry vstal, počkal, až mu všichni budou věnovat pozornost a velmi jednoduše, nestrojeně je přivítal. Pak předal slovo Minervě.
„Dobrý večer, přátelé. Nebudu vás zdržovat formalitami ani vzletnými frázemi. Nejsem na to ten správný typ. A vy ostatně také ne. Okolnosti nás přiměly k tomu, abychom se pokusili obnovit náš Řád. Společenství lidí, kteří nechtějí mlčet a schovávat se, když hrozí nebezpečí. Jsou tu naši staří přátelé, z nichž někteří Řád zakládali. Na radu Albuse jsme pozvali i nové členy. Ty, kteří prokázali, že jsou ochotni riskovat i své životy, že se nezhroutí a že nezradí.“ Minerva hovořila suše, věcně, rychle, jako by to chtěla mít co nejdříve za sebou.
„Dnes probereme tři body. Za prvé – zda Řád obnovit. Za druhé – proč jsme považovali za nutné Řád svolat, i když to už v podstatě víte. Za třetí – co dělat.
Takže k prvnímu bodu. S každým z vás již hovořil Harry nebo já. Všichni, co zde jste, považujete obnovení Řádu za potřebné a všichni jste souhlasili se svou účastí. Všichni jste složili slib – ať už do rukou Albuse nebo Harryho. Dovolte mi nyní, abych zavzpomínala na všechny přátele, kteří ve službách Řádu zahynuli. Frank a Alice Longbottomovi. Remus a Nymphadora Lupinovi. Bratři Prewettovi. Alastor Moody. Benjy Fenwick. Potterovi. Dorcas Meadowsová. A mnoho, mnoho dalších. Vlastně nás zůstalo velmi málo,“ rozhlédla se vážně po ztichlých a vážných tvářích. „Ptám se vás opět – uvědomujete si, co vše se vám může stát?“ klouzala očima po bývalých členech Brumbálovy armády. „Vím, že řada z vás má rodiny, děti. Pokud kdokoli z vás má pochybnost, že se do toho chce pouštět, nebude vám nikdo mít za zlé, když teď vstanete a odejdete,“ rozhlédla se napjatě po ostatních.
„Paní profesorko,“ zareagovala Levandule Bootová. „Pokud je pravda to, co jsme zatím slyšeli o té věštbě, pokud opravdu hrozí, že povstane znovu… pak nám bude hrozit nebezpečí všude. A našim dětem také. A pokud to není pravda, tak nám žádné nebezpečí nehrozí. Ale ona to pravda je, že,“ prohlásila překvapivě vážně.
Minerva se dívala po ostatních.
„Souhlasím. Lépe bych to neřekla,“ přidala se její kamarádka Romilda Vaneová. I ostatní přitakávali.
„Děkuji vám. Ale ještě něco,“ usmála se McGonagallová. „Je to možná maličkost, ale… nejsem vaše profesorka. V minulosti… Bylo zvykem, že jsme v Řádu nebyli příliš formální. Takže… já jsem Minerva. Předpokládám, že i ostatní…“ rozhlédla se po místnosti.
„Já jsem Kingsley,“ hřmotně vstal ministr sedící po její levici.
„Jo, hned jsi mi byl nějak povědomý,“ prohlásil George Weasley protáhle, „ale je fajn, že jsem se nesplet, a že jsi to fakt ty,“ usmál se. Ministr mu úsměv vrátil.
„Takže, když souhlasí všichni-“
„Samozřejmě, Minervo,“ ozval se roztřeseným hlasem stařičký Elfias Dóže. „Kam bychom se dostali, kdybychom tu byli samí profesoři a profesorky, pánové a madam… Já jsem Elfias, vedle mě Dedalus,“ hubený starší muž sedící vedle něj povstal a s úsměvem se ukláněl na všechny strany.
„Takže nikdo není proti,“ obrátila se s otázkou v hlase ještě na Snapea. Ten jen nepatrně bez úsměvu prkenně přikývl.
„Tak na to jsem čekal dvanáct let Sra…Severusi,“ prohodil tiše George.
„To nebylo vtipné, Georgi,“ zašeptala Hermiona, ale v nastalém tichu ji všichni slyšeli.
Snape se tvářil upjatě, nedal nijak najevo, že by si přeřeknutí George všiml.
„Takže k věci.“
„Minervo, přeci jen… ještě než začneme,“ začala váhavě černovlasá asi čtyřicetiletá žena. „Mluvila jsi o tom, že si tu všichni důvěřujeme. Nejsem si tím však docela jistá. A nemluvím jen za sebe, totéž jsem zaslechla ještě před začátkem od dalších. I když to asi nikdo nechce říct nahlas.“ Nadechla se a podívala se zpříma do očí Snapeovi. „Většina z nás si není jistá, zda ti můžeme doopravdy věřit. Vím naprosto přesně, co bylo řečeno u Starostolce. Nemusíš to opakovat. Ale – nepřesvědčil jsi mě, Severusi. Nevím, pro koho všeho jsi pracoval. Nevím, co bys dělal, kdyby to skončilo jinak. Nevím, pro koho všeho jednou pracovat budeš.“
Snape nezměnil svůj výraz, jako by snad ani neslyšel. Mlčel.
„Severus pracoval celou dobu pro nás, Hestie,“ odpověděl místo něj pevně Harry.
„Nedůvěra v Severuse znamená nedůvěru ve mě a v Harryho,“ stiskla Minerva pevně rty.
„Tak to není, Minervo,“ promluvil konečně Snape a jeho hlas nezněl ani sarkasticky ani rozzlobeně, jen nesmírně unaveně. „Nespojuj to. Tobě a Harrymu věří. Půjdu. Zvládnete to i beze mě.“
„Ne, to přeci nemůžeš,“ zastoupila mu cestu Minerva.
„To ne,“ vstal Harry a klestil si cestu k východu. „My vám… my ti věříme.“
„Já vím, že mi někteří věří, “ přikývnul Snape a vydal se ke dveřím.
„Severusi!“ projel jím jako nůž hlas plný úzkosti. Strnul s rukou na klice. Pomalu se otočil a zadíval se na ni. „Nemůžete teď odejít,“ dodala už klidně Hermiona. Když se na ni všichni podívali, zatvářila se co možná nejlhostejněji, posadila se a se sklopenou hlavou si začala něco čmárat na pergamen ležící před ní.
Snapeovi se do tváře vrátil rozhodný výraz. „Rozmyslel jsem si to,“ otočil se a usadil se ke stolu. „Jestli máš nějaký problém, Hestie, tak se s tím budeš muset vyrovnat ty,“ ušklíbl se. Vytáhl malou skleněnou lahvičku se stříbřitou substancí a položil ji před sebe na stůl. „Nemíním zde však být do rána, takže…“ odmlčel se a otevřel lahvičku. Hůlkou neverbálně přivolal myslánku blíže k sobě. Poté do ní vyprázdnil lahvičku. Tenká stříbřitá vlákna se pomalu snášela do tekutiny v míse. Chvíli soustředěně, s ústy přísně staženými, pozoroval, jak se vzpomínka v myslánce mísí s tekutinou. Pak se hůlkou lehce dotkl neklidné hladiny. Hladina se začala vzdouvat do bubliny, která postupně nabyla tvaru Sybilly Trelawneyové omotané šálami, s velkýma nepřítomnýma očima. Postava se otáčela kolem dokola, v naprostém tichu. Pak nejdříve potichu a postupně stále hlasitěji chraplavým dutým hlasem deklamovala:
„Je zpátky. Temnota povstává ve střední zemi. Nové zlo v srdci Evropy. Předchůdce a dědic Temného pána může být svržen z trůnu světa pouze skrytým princem z dvojí krve. Vyvolený s krví Vyvoleného. Plod zoufalství a důvěry. Pravdy a lži. Temnoty i světla. Nejdražší dar krvavého pouta osudu…“
Přízračná postava za stálého otáčení klesla zpět do stříbřité hmoty pod sebou a zmizela.
718 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...