They say it’s your birthday
It’s my birthday too
They say it’s your birthday
We’re gonna have a good time
I’m glad it’s your birthday
Happy birthday to you
Yes we’re going to a party party
I would like you to dance
Take a cha-cha-cha-chance
I would like you to dance
Osada Radvanka u Užhorodu; 11. ledna 2011
„Borysko, pojď tancovat,“ černooké asi patnáctileté děvče chytlo svého přítele, široce se usmálo a táhlo ho do kola mladých lidí a dětí. „Přece tě nebudu nutit, když mám narozeniny.“
„A nechceš jít se mnou raději ven? Chtěl jsem ti něco dát, Donko,“ usmál se na ni, objal ji kolem pasu a vytratil se s ní do přítmí na kraj osady. Soukromí si však neužili. Tmu prořízla ostrá světla přijíždějících terénních aut, z nichž vyskákali muži v černých uniformách.
„Berkut,“ zašeptal vyděšeně chlapec. „Co tu chtějí?“
Muži vtrhli do domků i docela malých chatrčí.
„Padej ven, ty černá tlustá svině,“ křičel jeden a strkal do starší ženy. Jiný kopal do muže, který bránil svůj skromný majetek: „Pusť to, zloději, beztak nic z toho, co tu je, ti nepatří.“
Děti s vytřeštěnýma očima, neschopny pohybu, pozorovaly, jak z dalších a dalších stavení muži vyhazují ven věci, jak bijí muže i ženy. Všude panoval nepředstavitelný zmatek, ozýval se křik žen, nadávky mužů a pláč dětí.
„Přiznej se, byl jsi to ty, kdo ho zabil,“ křičel muž v černém na jednoho z obyvatel osady.
„Nebyl jsem to, velkomožný pán, nebyl,“ muži se strachem pletl jazyk, „uřízli mi nohu, to mám z vojny, pane, prosím, nebijte mě tolik, já jsem to nebyl.“
„Tak ti uřízneme i tu druhou, k čemu takový odpad potřebuje nohy. Makat stejně nebudeš,“ zasmál se muž v černém a těžkou botou mu dupnul na zdravou nohu.
„To je jedno, který z vás to byl, beztak za to můžete všichni. Kterýkoli z vás by to stejně udělal, kdyby k tomu měl příležitost,“ kopnul do něj druhý ozbrojenec.
Dívce se začaly koulet po tvářích slzy, když uviděla, že jeden člen komanda zrovna šlape na nové květované šaty, které ji otec přinesl k narozeninám.
„To je teta Galuňa, bude mít děcko,“ Donka zděšeně pozorovala, jak jeden z mužů tahá za vlasy jednu z žen.
„Pojď,“ zašeptal chlapec a táhnul Donku do lesa.
„Nemůžu. Je tam tato a mamka. A Leročka a Jurko. A ty tam máš taky svoje.“
„Nepomůžeme jim, pojď,“ chlapec ji naléhavě tahal pryč.
„Ale proč to dělají?“ zoufale naříkala dívka. Vytrhla se chlapci a rozeběhla se ke svému domu.
„Koukej, tady je další černá děvka, Nikito,“ chytil ji jeden z mužů v černém za vlasy. Borys se rozběhl za ní, ochránit ji však nedokázal. Dřív než se k ní dostal, srazil ho jiný příslušník Berkutu k zemi a začal do něj kopat.
Chlapec se jen stočil do klubíčka. Poslední co si pamatoval, byl zoufalý křik Donky.
…………………
Bradavice; 18. ledna 2011
Po večeři Snape zamířil do ředitelny, čekala ho tam nudná administrativní práce, kterou už dlouho odkládal. Nebyl to však jediný důvod. Potřeboval si promluvit s Brumbálem. Cítil stále větší obavy z vlkodlaků. Ze Smečky, ze které se stávala zcela nezávislá a pro něj nesrozumitelná entita. Bylo to jeho rozhodnutí, přijmout je ke studiu do Bradavic, a přestože jej Minerva tehdy bez váhání podpořila, přestože byl přesvědčen, že by na něj v tomto smyslu i tlačila, byl si vědom toho, že rozhodující byl jeho názor. Za své rozhodnutí nese odpovědnost výhradně on sám. Nyní měl čím dál větší pocit, že to byla chyba. Mohou být nebezpeční. V boji s nimi se téměř nedalo vyhrát; jen velmi málo kouzelníků by zvládlo vyčarovat stříbrný štít. Jejich síla byla nebezpečná. A kombinace úplného kouzelnického vzdělání a mimořádné magické i fyzické síly… Navíc spolu s jejich disciplinovaností a sounáležitostí vůči Smečce… Nikdy dříve jich nebylo tolik, žádný z jeho předchůdců nikdy nečelil takovému úkolu. Brumbál byl, pokud věděl, prvním ředitelem, který dovolil navštěvovat Bradavice vlkodlakovi. Ale jedinému vlkodlakovi. U něj to naštěstí dopadlo dobře – Remus byl, to si musel přiznat, dobrý člověk, který by nikdy svou sílu nezneužil. Jenže Remus tu byl sám a jeho smečka byli Pobertové. Sice dost nesnesitelní Nebelvíři, ale byli to lidé. Kdyby jich tu tehdy bylo více, kdyby byl se svými… Nedopadlo by to všechno jinak?
„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi,“ vytrhl ho z úvah hlas jeho předchůdce.
„Nemám narozeniny.“
„Já vím, ale neviděl jsem tě od té doby. Jak jsi je oslavil?“
„Jako vždycky.“
„Tedy zalezlý do své nory nad sklenkou vína? Či ohnivé whisky?“
Snape jen něco nezřetelného zamručel.
„A dostal jsi nějaký dárek? Miluji oslavy a dárky, Severusi,“ usmíval se Brumbál.
„Jestli se chcete zeptat na to, zda mi slečna Grangerová něco dala, udělejte to přímo,“ zabručel Snape.
„Jsem rád, že na ni myslíš, Severusi. A dala?“ povzbuzen pokračoval Brumbál.
Snape vytáhnul z kapsy hábitu malou knížečku v kožené vazbě a položil ji před Brumbálův portrét.
„Věděl jsem, že mi nedáte pokoj,“ zamručel, přesto však namířil hůlkou na album, aby se jeho listy samy v pravidelných intervalech otáčely.
„Byl krásné dítě, Severusi,“ řekl laskavě, zatímco pozoroval mávajícího Joshuu nad narozeninovým dortem, Joshuu radostně létajícího na svém prvním koštěti, Joshuu čtoucího si na zahradě pod třešní. „Ona ví, že udělala chybu,“ poznamenal po chvíli.
„Já jí to nevyčítám,“ odpověděl Snape.
„Ona ti to také nevyčítá,“ pokračoval Brumbál.
Snape neodpověděl. Pozoroval mlčky fotky společně s Brumbálem. Když bylo album u konce, zaklapnul je a zastrčil je zpět do kapsy.
„O tom jsem ale s vámi hovořit nechtěl. Dělá mi starosti Smečka. Jsou znepokojivě soudržní. Podporují ty z nich, kteří porušili pravidla. Kteří zabíjeli. Zatím sice ne člověka… Brumbále, neudělal jsem chybu?“
„V čem přesně vidíš svou chybu, Severusi?“
„Dostali šanci stát se plně kvalifikovanými čarodějníky. A někteří z nich jsou dokonce nadprůměrně schopní – třeba Lovella Blishwicková nebo Kenley Selwyn z mojí koleje, hodně magicky nadaný a navíc nebezpečně chytrý je i Wolfric Scamander z Havraspáru, nepodceňoval bych ani sourozence Lebovitzovy. Obávám se, jestli to nebyla chyba.“
„Proč si myslíš, že byla chyba dát jim šanci být lidmi?“
„Nejen lidmi. Čarodějníky. Schopnými čarodějníky. K tomu nic neztratili ze svých výjimečných schopností. Udělali jsme experiment, v tomto rozsahu zcela bez obdoby. A následky neumím odhadnout.“
„Nikdy nedokážeme odhadnout všechny možné důsledky našich činů, Severusi. A někdy konáme špatně, ačkoli jsme vedeni těmi nejlepšími úmysly. A někdy naopak. Domníváš se však, že jsi měl jinou možnost?“
„Nepřijmout je do školy?“ zvedl v otázce obočí Snape.
„Co by z nich pak bylo? Byli by doma? Nebo by časem utekli do lesů k divokým vlkodlakům? Kdyby nebyli přijati do školy, necítili by žádnou sounáležitost s lidmi. Jen nenávist. Cítili by se jako jiný druh.“
„A nejsou snad jiný druh?
„Máš ten pocit, když hovoříš například s tou slečnou Blishwickovou? Mimochodem, neudělal jsi z ní prefektku?“
Snape mlčky přikývnul.
„Oni jsou lidé. A když budou žít s lidmi, podpoříš to, co je v nich lidské. Nemysli si, že by se magii nenaučili jinak. Nepodceňuji samozřejmě význam školy, nicméně není jediným zdrojem znalostí. Dal jsi jim šanci být lidmi. Víc udělat nemůžeš. A je teď na nich, jak s tou šancí naloží. Za to už odpovědnost neneseš.“
………………
Tamtéž; 19. ledna 2011
Ležela schoulená v Chroptící chýši v přístěnku pod schodištěm. Před chvílí ji sem dovedly Ulla s Ralphinou, které se pak vrátily zpět do hradu. Byl to její druhý úplněk, který v Chýši měla strávit, její pátý úplněk, po který se přeměňovala. A její první úplněk, kdy jí je dvanáct let. Právě dneska měla narozeniny. Bylo jí do pláče. Ještě před rokem bylo všechno v pořádku, všechno bylo jiné. Byla s rodiči, se sestrou Daisy… Teď byla sama. Neměla žádný dort, žádnou oslavu. Jediné, co ji dnes v noci čeká, byla bolestivá přeměna. Stále si na to nemohla zvyknout. Styděla se. Připadala si méněcenná, vyčleněná. Divná. Po tváři se jí začaly koulet slzy.
Uslyšela hlasy, do Chroptící chýše vcházeli ostatní členové Smečky. Doprovázel je profesor Snape i ředitelka školy. Po chvíli se dveře zavřely, slyšela ještě slova pečetícího zaklínadla. Pak zase osaměla. Měla by vstát a jít nahoru za ostatními, ale nechtělo se jí. Všichni ostatní byli starší a znali se tak dlouho. I mezi nimi si připadala cize.
„Tak pojď, štěně, už na tebe čekáme,“ ozval se přátelský hlas zmijozelského studenta, Kenleyho, o němž už minule zjistila, že jej všichni poslouchají.
Nezareagovala. Teď nemůže vylézt, nesmí vědět, že brečela.
Kenley vlezl za ní. „Co se děje?“ Vyčaroval na hůlce Lumos a prstem ji setřel několik slz. „Nebreč. Dneska musíš být veselá,“ usmál se na ni povzbudivě. „Vstávat,“ zavelel a chytil ji za ruku. Odvedl ji nahoru, do chlapecké části chýše. Byli tam všichni. I děvčata. Když ji uviděli, vyčarovali všichni z hůlek žluté květy měsíčku. Květy ji celou zasypaly, zasypaly i dort, který stál uprostřed místnosti.
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ přáli jí ze všech stran.
Nejistě se usmívala, na tvářích ji dosychaly zbytky slz. „Jak víte, že-“
„Včera se zmiňovala na koleji tvoje sestřenice,“ usmála se Adolphina Wolpertová, nebelvírská studentka z pátého ročníku.
„Škoda, že jsme to nevěděli dříve. To bychom objednali včas i nějaký pořádný dárek. Dostaneš ho trochu se zpožděním,“ dodala další Nebelvírka, Tsukiko Kuroganeová.
„Jak jste sem ten dort dostali?“
„Ještě jsi neslyšela o zmenšovacím kouzlu, štěně?“ pocuchal jí vlasy Kenley. „A budeš se na něj jen dívat nebo se do něj pustíme?“
Vrhla se mu kolem krku a znovu se rozplakala.
„My tě nedáme, neboj, malá,“ poplácával ji Kenley rozpačitě po zádech.
………………………
Tamtéž; 20. ledna 2011
Ve čtvrtek po obědě Snape začínal odpolední blok hodinou prvního ročníku Nebelvíru a Zmijozelu. Po půl roce výuky očekával, že by již měli být schopni relativně samostatné práce, alespoň pokud jde o jednodušší lektvary. A dnes skutečně potřeboval, aby pracovali samostatně. V noci nespal; přestože byl přesvědčen, že Lupin vlkodlakem není a že tím, kdo se minulé úplňky toulal a kdo zabil Hagridova psa a jednorožčí mládě, byl někdo ze Smečky, zůstal po dobu úplňku vzhůru na ošetřovně spolu s Lupinem. Možná to bylo zbytečné, ale byl rodičům dětí povinován tímto posledním prověřením, že Lupin není tím, kdo se v noci přeměňuje. Nepřeměnil se. A nepřeměnil se ani nikdo jiný, alespoň ne v hradu. Dokonce ani pečetící kouzla Chroptící chýše nebyla narušena. Všude byl klid. Jakoby se nikdy nic nestalo, jakoby celá záležitost s úplňky byl jen zlý sen. Jenže sen to nebyl. Někdo z nich skutečně porušil pravidla, podle všeho však jeho výhružka Smečce zabrala. Drží spolu, ale to znamená i to, že jsou schopni si mezi sebou sjednat pořádek. Pokud chtějí.
Potichu procházel třídou, hlavy studentů byly skloněné nad kotlíky a Snape doufal, že to tak zůstane, že dnes bude mít klid. Jeho přání se mu nesplnilo. Když došel k Potterovi, nejen že ten drzý kluk vyrušoval Joshuu od soustředěné práce, ale jeho výtvor nestál za nic.
„Právě jste ztratil pět bodů své koleji za soustavné vyrušování. Soustřeďte se pro příště na svou práci, pak se vám možná podaří něco akceptovatelného.“
Nahlédnul do kotlíku Joshuy a spokojeně kývnul hlavou. Lektvar měl správnou nazelenalou barvu, Joshua byl téměř hotov již v polovině hodiny. „Dobrá práce, pane Grangere, pět bodů pro Zmijozel.“ Přivolal knihu a otevřel ji před ním. „Odeberte ze svého lektvaru vzorek a pak zkuste tento.“
Joshua tiše přikývnul a začal plnit jeho příkazy. Na Jamese se ani nepodíval.
Snape pokračoval v obchůzce a kontroloval práce dalších studentů. Nebyly všechny špatné, s uspokojením si však uvědomil, že tak daleko jako jeho syn nikdo z ostatních nebyl. Docela dobře si vedli Rahman, Malfoy a Gemma Zabiniová, hotovi však ještě zdaleka nebyli.
Hodina mu připadala nekonečná. A to ho ještě čekají čtvrté ročníky, než bude mít konečně klid! A pak… kdo ví, jestli se v noci pořádně vyspí. I tehdy, když nebyl úplněk, spal poslední dny špatně. Pořád se mu vracel ten sen… Z úvah ho vytrhl šepot Jamese, který něco vykládal tentokrát Vicky. Otočil směr své obchůzky a neslyšně se vracel k nim.
„Samozřejmě, že se k němu chová jinak, Jamesi!“ porozuměl šepotu Vicky Weasleyové. „Vždyť je z jeho koleje! A navíc je fakt dobrý na lektvary!“ podívala se smutně do svého kotlíku, přestože jeho obsah nebyl zdaleka tak strašný jako výtvor Jamese.
„Jenže to mě právě štve,“ odpověděl jí potichu James. „K nám se Neville taky nechová jinak jen proto, že jsme z jeho koleje.“
„Tak tím si nejsem tak úplně jistá. Zrovna k nám se jinak chová. Minimálně si na rozdíl od ostatních pamatuje naše jména.“
„Vaše jména jsou nezapomenutelná již několik generací, pane Pottere a slečno Weasleyová. Jak by mohl kdokoli zapomenout,“ poznamenal a potěšilo jej, jak James sebou vyděšeně trhl. „Když se soustředíte na slečnu Weasleyovou místo na svou práci, nemůžete se divit, když vám vzniká toto,“ pohrdlivě ukázal hůlkou na Jamesův kotlík plný nahnědlé tekutiny, která byla cítit jako říční bahno, nikoli jemnou vůní muškátu, jak měla. „Evanesco!“ Obsah kotlíku zmizel.
„Očividně strhnutí bodů nemělo vůbec žádný výchovný efekt. Nezáleží vám na vaší koleji, pane Pottere? Snaha vašich spolužáků o získání školního poháru je vám lhostejná? Ne, že by mě to překvapovalo,“ pokračoval sarkasticky.
„Nejsme sami, kdo občas něco mezi sebou prohodí,“ řekl vzdorně James a nevšímal si Vicky, která se jej snažila umlčet.
Snape se k němu naklonil. „Přeháníte to, Pottere. Dvacet bodů z Nebelvíru. A deset za slečnu Weasleyovou. A vy, pane Pottere, máte školní trest. Budete se hlásit,“ chvíli přemýšlel, „zítra v pět hodin u pana Filche.“
„Ale to mám fam-“
„Váš trénink mě vůbec nezajímá!“ zasyčel Snape a pokračoval v obchůzce. Pak se ještě otočil a dodal: „Bude pro vás vhodnější, když si nebudete sedat spolu. Ani s panem Grangerem. Pouze to odvádí vaši pozornost od práce. Vezměte si věci a vyměňte si místo se slečnou Wolpertovou.“ Mávnul hůlkou a přesunul pomůcky Coleen Wolpertové k Vicky. James s naštvaným výrazem neochotně začal postupně přenášet své věci dopředu k Iris Brownové.
„Myslel jsem, že jste kouzelník, Pottere,“ prohlásil sarkasticky, téměř neznatelně pohnul hůlkou a přesunul poslední dvě pomůcky na nové působiště Jamese. Třída, nejen její zmijozelská část, se rozesmála.
Musel si upřímně přiznat, že když srovná chování Harryho a Jamese, vychází z toho Harry téměř jako tichý poslušný student. Rozhodně by si nedovolil stěžovat si na to, že mu dává trest v době tréninku. Jistěže dává! Jednak tím oslabuje soupeře, a jednak pro něj bude trest citelnější. Co si pamatoval, jmenovec tohoto nesnesitelného chlapce si z obyčejných školních trestů vůbec nic nedělal. Naopak, byl snad na ně hrdý.
…
Po hodině, když si studenti uklízeli pomůcky a postupně opouštěli sklepní učebnu, zadržel svého syna: „Pane Grangere, počkejte chvíli, potřebuji s vámi mluvit.“
„Ano, pane profesore. Za chvíli ale začíná Obrana proti černé magii.“
„Nezdržím vás dlouho.“
Když ostatní odešli, pokračoval: „Předpokládám, že byste chtěl oslavit své narozeniny, takže máte dnes volno. K vaší mimořádné výuce se sejdeme až v úterý.“
„Jaké narozeniny?“ vykulil na něj oči Joshua. „Narozeniny budu mít až v polovině března.“
Snape se zachmuřil. Připadal si trapně. Vůbec ho nenapadlo, že by mohla být až tak předvídavá, aby posunula oficiální narozeniny svého syna, i když mu to nyní připadalo naprosto logické. Ona taková byla. Jistěže musela uvést pozdější datum, když chtěla tvrdit, že jeho otcem je neznámý mudla z Austrálie.
Joshua také vypadal zamyšleně, bylo zřejmé, že jej informace o narozeninách zaujala. „Proč si vlastně myslíte, že mám narozeniny dneska?“ zadíval se mu pátravě do očí.
„Z Knihy studentů,“ prohlásil Snape po chvíli váhání.
„A ta se nemůže mýlit? Nemohl se někdo splést, když to tam psal?“
Snape zavrtěl hlavou. „Vaše datum narození jsem do knihy přenesl osobně z dopisu ředitelky školy v Ayers Rock.“
„Proto jsem dostal dopis později? Protože jsem byl zapsaný v Austrálii?“
„Ano.“
„A to tedy znamená…“ Joshua přemýšlel. „To se i v té Austrálii zaznamenalo automaticky?“
Snape znovu přikývl.
„A nemohl se třeba někdo splést při přepisování?“
„Pochybuji. Údaje do zvacích dopisů se přenášejí kouzlem.“
„Takže mám opravdu dneska narozeniny? Dneska je mi už dvanáct?“
„Ano, Joshuo,“ přikývl Snape.
„A zaznamenávají se tam i jména rodičů?“ podíval se na něj s nadějí.
„Ne!“ stisknul Snape rty. „Neříkal jste, že spěcháte na hodinu kolegy Battleyho, pane Grangere?“
„Ano, pane,“ vydal se Joshua ke dveřím.
„Joshuo,“ zastavil ho Snape téměř u dveří. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
Poznámka:
Událost u Užhorodu se skutečně stala, dokonce přesně v ten den, ale ráno – ve skutečnosti tam Berkut (speciální komando ukrajinského ministerstva vnitra) vtrhnul v 7.20. Podle svědectví místních obyvatel policisté za rasistických nadávek a výhrůžek a před očima malých dětí surově zmlátili přítomné muže i ženy. Několik mužů zmlácených policisty skončilo v nemocnici s vážným poraněním hlavy. Většina z nich nebyla z ničeho obviněna a z nemocnice putovala zpátky domů. Jeden muž, dlouhodobě nemocný tuberkulózou, po razii zemřel. Není však jasné, jestli razie přímo přispěla k jeho úmrtí. Důvodem podle vyjádření ukrajinských úřadů byla ‚preventivní výchovná akce‘, protože se poblíž stala vražda, kterou policie nedokázala objasnit. Citát s uříznutím druhé nohy je autentický.
722 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...