In the Still of the Night
I hear the wolf howl, honey
Sniffing around your door
In the Still of the night
I feel my heart beating heavy
Telling me I gotta have more
In the shadow of night
I see the full moon rise
Telling me what’s in store
My heart start aching
My body start a shaking
An‘ I can’t take no more
Now I just wanna get close to you
An‘ taste your love so sweet
An‘ I just wanna make love to you
Feel your body heat
In the Still of the Night
In the heat of the day
I hang my head down low
An‘ hide my face from the sun
Thru the light of the day
Until the evening time
I’m waiting for the night to come
In the Still of the Night
In the cool moonlight
I feel my heart is aching
In the Still of the Night
Bradavice; 3. dubna 2011
Bylo nedělní odpoledne, jeden z prvních skutečně jarních dnů. Do učebny přeměňování, v které se mělo rozhodnout o osudu Smečky, svítilo odpolední slunce. Uprostřed dlouhého stolu v čele místnosti seděla Minerva McGonagallová, po její pravici se posadil Snape jako její zástupce. Nalevo od Minervy byla bystrozorka Ailith Farleyová, která zde zastupovala ministerstvo. Z učitelů byli přítomni pouze ředitelé kolejí – Neville Longbottom, Filius Kratiknot a Septima Vectorová, která nahradila ve funkci ředitelky mrzimorské koleje Pomonu Prýtovou, a dále Burton Battley, který se jako bystrozor podílel i na vyšetřování. Na židlích rozestavěných kolem stěn místnosti čekalo několik nervózních rodičů vlkodlaků. Zdaleka zde nebyli všichni, ačkoli všichni byli pozváni. Mezi nimi, trochu nesvůj, seděl i Harry Potter, který zde však nebyl z titulu své funkce vedoucího bystrozorů, ale jako rodič. Vedle něj, podstatně klidnější, seděl Bill Weasley. Harry zde zastupoval i své dva kmotřence – Teddyho a Joshuu. Hermiona zde nechtěla být a požádala proto Harryho o pomoc. A ten ve své nebelvírské šlechetnosti samozřejmě neodmítnul. Severus Snape se musel v duchu pousmát. Pokud chtěla, aby všichni ztratili poslední pochybnosti o tom, že Harry je otcem Joshuy, nemohla udělat lépe.
Důvody její nepřítomnosti chápal. Řekla mu je v sobotu večer, který opět trávila s ním, tentokrát v hájemství jeho bradavického sklepení. Jejich setkání bylo zvláštní, a přitom tak jednoduché. Nemuseli se domlouvat, jen se pro ni stavil, a ona mu bez otázek, jakoby na něj čekala, podala ruku a nechala se přenést. Zůstala až do rána a pak, téměř za tmy, odešla. Ještě teď cítil její vůni. Překvapovala jej, stále jej překvapovala.
Ona vlastně byla první, kterou seznámil se svým rozhodnutím. Nepolemizovala s ním, chápala, že Smečka se ve své výlučnosti vymkla kontrole. Souhlasila, že musí alespoň část studentů vyloučit. Pouze podotkla, že by pro budoucnost mohlo být nebezpečné vzbudit jejich nenávist. Přesvědčila jej, že by jim měl dát možnost odejít dobrovolně, aniž by vzbudili pozornost. Navrhla také, že by bylo vhodné jim umožnit alespoň složení závěrečných zkoušek. I s tím nakonec souhlasil.
Dnešní dopoledne o jejich potrestání bouřlivě diskutovali s kolegy, nejdříve pouze s Minervou, posléze i s řediteli kolejí. Minerva s jeho verdiktem nesouhlasila, respektive – ne zcela s ním souhlasila, přesto jej však akceptovala a, jak očekával, před řediteli kolejí podpořila. Chápala potřebu je rozdělit, oslabit, nenechat Smečku pohromadě. A přes své pochyby považovala za svou povinnost respektovat stanovisko ředitele školy. Měl dokonce pocit, že přestože pro okolí zůstává tou odpovědnou ona, v hloubi duše je ráda, že skutečnou odpovědnost nese on. Jediný, kdo se postavil proti, byl nakonec Neville Longbottom. Filius se tvářil vyplašeně a jakoby tam byl omylem, chtěl jen, aby zůstal Wolfric Scamander, jeden z nejchytřejších studentů, kteří v současné době na škole byli, ne-li úplně nejchytřejší. Septima zabojovala za svého oblíbence Marcuse Belbyho. Za zmijozelské vlkodlaky se nepostavil nikdo. Jediný Neville bojoval za každého svého studenta. Marně.
Do místnosti postupně přicházeli i studenti. Do první lavice usedli nejmladší děti – Teddy Lupin i James Potter se tvářili dotčeně, že zde vůbec musí být. Joshua se posadil vedle Jamese, prozrazoval ve výrazu nejistotu a očima těkal po učitelích a rodičích studentů. Když zachytil přísné pohledy Balthazara a Alazais Burkeových, kteří, celí v černém, prkenně seděli stranou od všech, sklopil oči. Určitě mu došlo, čí to jsou rodiče. Snape se zamračil. Bylo chybou tvářit se provinile, neměl se za co stydět. Jeho slabost budou brát jako uznání viny.
Vicky Weasleyová se usmála na svého otce, hrdě se rozhlédla po všech a bez zaváhání si sedla vedle Joshuy. Vedle ní se posadila Marigold Bootová. Ta se nedívala nalevo ani napravo, dokonce ani na své rodiče ne. Vicky Weasleyová ji chytila za ruku a něco jí říkala.
Do dalších řad se posadili vlkodlaci, ne však podle kolejí, ale podle ročníků.
Když se všichni utišili, Minerva vstala a lehce si odkašlala: „Zahajuji projednání nešťastného incidentu, který se odehrál před dvěma týdny. Jsem velmi zarmoucena tím, co se stalo. Smrt studenta je vždy tragédií, bez ohledu na to, jak k ní došlo. Dovolte mi proto, abych jménem celé školy vyjádřila upřímnou soustrast panu a paní Burkeovým.“
Chvíli se odmlčela a pokynula rodičům mrtvého studenta, kteří se však tvářili stále stejně nepřístupně. „Došlo také k závažnému ohrožení dalších studentů. Ministerstvo čar a kouzel proto poslalo k vyšetření celé události bystrozory pod vedením madam Ailith Farleyové. Madam Farleyová již vyšetřování ukončila a s výsledkem seznámila nejen vedení školy, ale i pana ministra. Dnes jsme případ společně uzavřeli a schválili nezbytná opatření. Takže,“ přísně stiskla rty a podívala se kolem sebe po ztichlé místnosti, „nejdříve poprosím madam Farleyovou o její zprávu. Pak projednáme provinění pana Grangera, pana Lupina, pana Pottera a slečny Weasleyové. Dalším bodem bude provinění slečny Bootové a poté dalších studentů. Budete mít možnost se vyjádřit,“ utišila rukou hluk mezi studenty v zadních lavicích. „Prosím, Ailith.“
„Děkuji,“ vstala bystrozorka. „Nebudu dlouho zdržovat. Písemná zpráva je k dispozici. Kdokoli o ni požádá, bude moci do ní nahlédnout. Jsou tam shrnuty i vyšetřovací metody. Zdůrazňuji, že k použití Veritaséra došlo s výslovným svolením pana ministra a pouze u osob starších patnácti let. Takže k věci. Začnu chronologicky, jak se nám podařilo celou situaci objasnit.
V září došlo k první transformaci slečny Bootové. Máme za prokázané, že ani ona, ani její rodiče do té doby netušili, že lykantropií trpí. Následně ti studenti, kteří jsou registrovanými vlkodlaky, zjistili její totožnost…“
Snape zachmuřeně pozoroval tváře přítomných. Někteří rodiče, zejména otcové, se mračili, jiní se tvářili ustaraně. Rodiče Ranulphuse Burkea nedávali najevo nic. Pouze Levandule Bootová se opírala o svého muže a tiše vzlykala do kapesníku. Ze studentů byla jen pětice v první řadě vyplašená. Ostatní se tvářili nepřístupně až nepřátelsky. Jeden jak druhý. Bez rozdílu kolejí. Byli si podivně podobní. Patřili k sobě, to bylo zřejmé. Snape zachytil upřený pohled zmijozelské prefektky Lovelly Blishwickové. Tato dívka, tak inteligentní, vynikající ve všech předmětech, patřila k jeho oblíbeným studentům. Přestože byla vlkodlak. A nejen proto, že byla ze Zmijozelu. Vždy spolu vycházeli dobře, její tiché a precizní povahy si vážil, nikdy mu nezavdala příčinu k tomu změnit názor. I o Joshuu se od té události s Aodhfionnem v kolejní místnosti starala vzorně. Pohled mu vrátila – byl cizí, dívala se, jako by jej viděla poprvé v životě.
„…Je tedy nepochybné, že došlo k porušení ministerského výnosu číslo 372 z roku 2001, o právech a povinnostech osob trpících lykantropií, a že toto porušení vedlo k závažnému ohrožení dalších nezletilých osob. Jeví se také jako mimo veškerou pochybnost, že ke smrti zletilého Ranulphuse Burkea došlo v sebeobraně a že za jeho smrt není nikdo odpovědný. Přestože došlo k řadě porušení školního řádu i citovaného ministerského výnosu, nikdo z přeživších studentů se nedopustil tak závažného jednání, aby přešli z pravomoci školy do pravomoci Starostolce, jak vyplývá ze zvykového práva a rozhodnutí Starostolce ve věci Talbott a Gaunt z roku 1784. Jediným, u kterého by bylo nutné zahájit trestní řízení, je právě Ranulphus Burke, který však při svém útoku zemřel. Nebude tedy podán podnět k zahájení trestního řízení před Starostolcem, ledaže by o to požádal někdo z poškozených či jejich zástupců. Vzhledem k ochraně údajů o zdravotním stavu nezletilých v souladu s citovaným ministerským výnosem, upozorňuji všechny přítomné na povinnou mlčenlivost, pokud jde o identitu nezletilých osob trpících lykantropií.“ Ailith domluvila a posadila se.
V místnosti se rozhostilo opět ticho. Ve tvářích rodičů vlkodlaků Snape viděl úlevu. Smečka se však tvářila stále stejně.
Minerva si opět vzala slovo. „Pane Lupine, pane Pottere, pane Grangere, slečno Weasleyová, povstaňte.“
Děti vstaly, nervózně se rozhlížely.
„Slyšely jste zprávu slečny Farleyové. Máte nyní možnost se vyjádřit, zda něco z toho, co uvedla, bylo nepravdivé, nepřesné či neúplné. Můžete začít, pane Lupine?“
„Bylo to tak, paní ředitelko,“ sklopil hlavu Teddy. „Je mi líto, že jsme šli ven. Prosím, potrestejte jen mě, jako nejstarší jsem měl mít rozum.“
Jistě, jak ušlechtilé, ušklíbl se v duchu Snape. Nebelvír. Přesto však nebelvírská čest nikdy svým členům nebránila zamlčovat to, co skutečně zamlčet chtěli. Lupin rozhodně nemínil doplnit chybějící střípky rekonstrukce o plánek či neviditelný plášť.
„Děkuji, pane Lupine. Pane Pottere?“
James se podíval nesměle na otce a mlčky zavrtěl hlavou.
„Pane Grangere?“
Joshua se také obrátil na Harryho, pak na Snapea a sklopil oči. Sotva slyšitelně pronesl: „Je mi to líto.“
„Slečno Weasleyová?“ pokynula Minerva Vicky.
„Nechci nic dodat, paní ředitelko. Je mi to také moc líto. Neměli jsme tam chodit. Jen… Joshua nás přemlouval, abychom nechodili. On za to nemůže.“
„To ho neomlouvá, slečno Weasleyová!“ prohlásil Snape a zaznamenal prudký pohled Harryho. Téměř jako za starých časů. Ta situace v sobě nesla prvky černého humoru, uvědomil si se zábleskem uspokojení Snape. Vrátil mu v klidu pohled a pomalu se otočil zpět k dětem. Klouzal pomalu očima z jednoho na druhého a viděl, jak jsou všichni stále nervóznější a nervóznější.
„Pane Lupine, pane Pottere, pane Grangere, slečno Weasleyová,“ řekl pomalu a pozorně je sledoval, „jste si jisti, že vše bylo tak, jak bylo předneseno? Nemáte skutečně co dodat? Třeba,“ odmlčel se, aby zvýšil napětí, „ jak jste se dostali ven ze školy?“
Pozoroval nervozitu dětí a přemýšlel, zda některé z nich něco prozradí. Zaznamenal i znepokojený pohled Harryho. Také Joshua se na něj pátravě podíval, Snapeovi bylo jasné, že on jeho hru prohlédl, že ví, že kdyby to chtěl prozradit, už to prozradil.
„Vše jsme už řekli, pane profesore. Vše už přece víte,“ odpověděl nakonec a Snape měl dokonce pocit, že se na něj mírně pousmál.
Teddy a Vicky přikývli a James Joshuu doplnil: „Na všechno se nás už ptali bystrozorové. Neprozradíme, kdo nám o té chodbě řekl. Potrestejte jen nás.“
Snape přikývnul. Pak se obrátil na rodiče mrtvého studenta: „Balthazare, madam Burkeová, chcete cokoli dodat či se na cokoli ještě zeptat?“ Matka mrtvého chlapce s prázdným výrazem jen zavrtěla hlavou, otec chladně odpověděl: „Mělo by to smysl, Snape? Rozhodnutí je již dané. Víme, že nemůžeme očekávat spravedlnost, pokud jde o syna Pottera a Grangerové.“
Snape zaťal pěsti, měl co dělat, aby se ovládl. Byla to přece sebeobrana! Co si ten Burke myslí, že se měli nechat roztrhat jako jehňata?! Napadlo jej také, zda Burke měl na mysli Jamese a Joshuu či pouze Joshuu. Pravděpodobnější byla druhá možnost, o zvláštních schopnostech jeho syna nejspíš věděl. S navenek klidným výrazem se obrátil se na svou zástupkyni: „Paní ředitelko?“
Profesorka McGonagallová se postavila a přísným hlasem prohlásila: „Vaše provinění spočívalo v opuštění školy po večerce. Následné události vám nikdo za vinu neklade, jelikož vyšetřování prokázalo, že šlo o sebeobranu. Porušení školního řádu, kterého jste se dopustili, však bylo závažné. Vzali jsme v úvahu váš věk a skutečnost, že šlo o první závažné porušení školního řádu. Při stanovení výše trestu jsme přihlédli i k tomu, že jste byli potrestáni již tou samotnou událostí – jistě si uvědomujete, co vše se mohlo stát. Věříme, že si z toho vezmete ponaučení. Odebírám proto za každého třicet bodů z jeho koleje a dále si odpykáte školní trest po celý příští měsíc každou středu, pátek a neděli. Školní tresty budou rozděleny mezi všechny učitele a pana Filche, s rozpisem vás seznámí ředitelé vašich kolejí. Můžete odejít.“
Děti se na sebe s ulehčením podívaly.
Vicky se ještě přihlásila, a když jí Minerva dala slovo, řekla: „Prosím, paní ředitelko, my se na Marigold nezlobíme. My nechceme, abyste ji vyloučili.“
„To víme, slečno Weasleyová,“ přikývla Minerva. Když děti odešly, pokračovala: „Nyní projednáme provinění slečny Bootové. Všechny podstatné skutečnosti jsme již slyšeli. Poprosím proto o vyjádření slečnu Bootovou.“
Marigold vstala a plaše se podívala na matku. Ta se na ni povzbudivě přes slzy usmála. Vrátila se pohledem k učitelskému stolu. „Ve zprávě bylo všechno. Nemám nic, co bych k tomu řekla. Vím, že to byla chyba, a je mi to moc líto. Slibuji, že budu užívat pravidelně lektvar, ať už mě tu necháte, nebo ne.“
„Děkuji, slečno Bootová. Pane Pottere, pane Weasley, chcete něco říci jako zástupci obětí?“
Bill se zvednul a klidně odpověděl: „Moje dcera to už řekla. A její stanovisko plně akceptuji. Přimlouvám se proto za slečnu Bootovou, aby mohla studovat dál.“
„Pane Pottere?“
„Byla to nešťastná souhra náhod. Vina nebyla jen na její straně a je velmi mladá. Nechceme její vyloučení.“
„Vedení školy je stejného názoru. Slečno Bootová,“ obrátila se na dívku nervózně žmoulající okraj svého hábitu, „Nikdo vás neviní z toho, že jste nemocná. Nicméně po první přeměně jste si této skutečnosti musela být vědoma. A nejméně po smrti psa profesora Hagrida jste věděla, že jste skutečně nebezpečná. A ačkoli v době úplňku jste byla mimo kontrolu své mysli, v mezidobí jste se rozhodovala zcela vědomě. V tom vidíme vaše provinění. Vzali jsme však do úvahy vaše mládí a rozhodli jsme, že dostanete šanci. Můžete na škole zůstat. Samozřejmě za předpokladu, že budete plně spolupracovat při léčbě.“
„Děkuji, paní ředitelko,“ vyhrkla Marigold, „budu, určitě budu.“
Levandule se rozplakala úlevou nahlas a opřela se o svého manžela, který ji ochranitelsky objal.
„Samozřejmě si zasloužíte trest. Musím proto odebrat padesát bodů Nebelvíru. Do konce roku máte školní trest, ve stejné dny jako ostatní. Rozpis trestu vám dá profesor Longbottom. Můžete odejít, slečno Bootová.“
Levandule vstala, aby šla obejmout dceru. „Pojď, miláčku,“ chtěla ji odvést pryč.
Marigold se jí vymanila a otočila se zpět k učitelům. „Mohla bych zde ještě zůstat? Prosím, oni to dělali kvůli mně. Jen mě chránili. Mysleli to dobře.“
Snape ji pátravě pozoroval, ona však pod jeho pohledem neuhnula. Nepřekvapilo jej, že k nim cítí sounáležitost. Byla jednou z nich, patřila do Smečky, na to nesmí nikdy zapomenout. Přikývl, a Minerva jeho souhlas zopakovala i nahlas. „Můžete, jistěže. Pokud chcete, posaďte se k rodičům.“
Marigold se usmála a sedla si mezi otce a matku.
„Nyní se dostáváme k poslednímu bodu. Vzhledem k tomu, že je vás mnoho a provinění všech je stejné, uzavřeme je současně. Jak již zdůraznila madam Farleyová, nikoho neviníme z toho, co se stalo tu noc. Byli jste oklamáni panem Burkem. Nicméně jste věděli, kdo je neléčeným vlkodlakem, a místo toho, abyste slečnu Bootovou již v jejím nejlepším zájmu oznámili, rozhodli jste se ji krýt. A zpočátku jste ji dokonce nechávali venku bez dozoru. To je neodpustitelné. Mohlo se stát cokoli, mnohem více, než se nakonec stalo. Vaše jednání je na hranici trestní zodpovědnosti a můžete být skutečně rádi, že ministerstvo případ ponechalo v pravomoci školy.“ Minerva nervózně polkla a podívala se po mlčících studentech, kteří si učitele vyčkávavě měřili. „Nyní máte možnost se k celé záležitosti vyjádřit. Prosím,“ pokynula jim.
Kenley Selwyn se naklonil a pošeptal něco do ucha mladíkovi v havraspárských barvách. Ten zavrtěl hlavou, chvíli se potichu dohadovali. Nakonec havraspárský student neochotně vstal a začal hovořit:
„Připravil jsem analýzu důvodů, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali. Proč jsme nechtěli, aby jedenáctileté děvče muselo užívat lektvar, o němž nikdo nemá představu, co může způsobit. Považoval jsem však za zbytečné to zde říkat. Je totiž naprosto zřejmé, že toto není místo, kde by kohokoli naše důvody zajímaly. Vy už své rozhodnutí máte připravené. A cokoli zde řekneme, na věci nic nezmění. Nicméně Kenley Selwyn je jiného názoru.“
„Pane Scamandere, máme tomu rozumět tak, že hovoříte za všechny?“ přerušil jej Snape.
Místo něj odpověděl Kenley. „Ano, pane profesore. Dohodli jsme se, že za nás bude hovořit Wolfric. Cokoli řekne, platí pro kohokoli z nás.“
Snape si ho zkoumavě měřil. Nebylo zvykem, že by kterýkoli zmijozelský student za sebe nechal hovořit člena jiné koleje. Ale oni nejsou členy kolejí. Oni jsou Smečka.
Wolfric Scamander se pustil do obsáhlého vysvětlování jejich důvodů. Hovořil spatra. Přesto byl schopen citovat zahraniční studie, dokázal přesně pojmenovat zdravotní rizika, která vyplývají z příliš časného užívání vlkodlačího lektvaru. Po celou dobu působil dokonale klidně.
„Pane Scamandere,“ zeptal se Snape, když mladík svou řeč dokončil. „Řekněte nám, jak jste o slečně Bootové hlasoval vy osobně?“
„To není důležité. Důležité je, jak rozhodla většina.“
„Nikoli, pane Scamandere. Důležité je, jak se rozhodl každý z vás za sebe. Neschovávejte se za většinu! Vy jste nějak hlasoval. Něco jste si myslel. Co to bylo?“
„To není relevantní.“
„Hlasoval jste proti, Scamandere. Měl jste své důvody, které převážily nad tím, co jste nám nyní tak fundovaně a barvitě popsal. Jaké byly?“
„Na tuto otázku nebudu odpovídat.“
„Proč?!“ Snape vstal a opřel se dlaněmi o stůl, aby své otázce dodal váhu. Na studenty to vždy zabíralo. Wolfric Scamander však nezměnil ani výraz, ani tón hlasu.
„Neodpovídá to názoru většiny.“
„Já se vás ale neptám jako zástupce té vaší Smečky!“ zvýšil již Snape hlas. „Ptám se vás jako Wolfrika Scamandera, studenta sedmého ročníku Havraspáru, syna Brandona Scamandera a Salusie Scamanderové. Co si myslíte vy osobně? Co jste si myslel, když jste nechával jedenáctileté děvče venku? Řekněte, bylo vám skutečně jedno, že může někoho nakazit nebo zabít? A pokud vám nezáleželo na ostatních, uvědomoval jste si, jak těžké může být pro ni vědomí, že někomu ublížila?“
„Přijali jste ochranná opatření. Studenti byli v bezpečí. Tedy měli být. A mé osobní důvody nejsou důležité,“ klidně opakoval Wolfric. „To, jak jsem hlasoval, na věci nic nemění. Nezříkám se své odpovědnosti. Důležité je, že jsem to rozhodnutí akceptoval a Marigold jsem neprozradil.“
„Tak v tom máte pravdu,“ procedil Snape a posadil se. Věděl, že z něj víc nedostane, ale stačilo mu to.
„Chce něco dodat ještě někdo další?“ zeptala se Minerva. „Pane Pottere, pane Weasley?“
Harry i Bill jen mlčky zavrtěli hlavou.
„Pokud tedy již nikdo nechce nic říct,“ odmlčela se a rozhlédla se po třídě, aby dala ještě jednu možnost studentům i jejich rodičům, „předávám slovo profesorovi Snapeovi, aby seznámil přítomné s rozhodnutím školy.“
Snape pomalu vstal a převzal od ní pergamen, který ji předtím sám dal. Elegantně se z toho vyvlékla, pomyslel si, neodpustila si, aby alespoň takto dala najevo, že to tak docela její rozhodnutí nebylo.
„Můžete zůstat sedět,“ pokynul vlkodlakům, když viděl, že se začínají zvedat, a pokračoval: „Při rozhodnutí jsme vzali do úvahy polehčující okolnosti. Tedy zejména motiv vašeho jednání – víme, že jím byla snaha ochránit svou spolužačku před zdravotními komplikacemi. Jsme si jich vědomi a já osobně několik let pracuji na tom, abych účinky lektvaru co nejvíce zmírnil. Což ostatně víte. Dále jsme přihlédli rovněž k věku. Nepřihlédli jsme naopak k tomu, jak kdo hlasoval – zde jsme ostatně zajedno. Jak řekl velmi přesně pan Scamander, který hovořil za vás všechny,“ mírně ironicky si je změřil, „na míru vaší odpovědnosti to vliv nemá. Takže – všichni studenti, kteří zde zůstanou, připraví svou kolej o padesát bodů a budou mít trest ve stejném rozsahu jako slečna Bootová. Rozpisy zabezpečí ředitelé kolejí.“
Odmlčel se a pozoroval tváře studentů. Byli stále klidní, nedali najevo, že by se jich informace, že někteří budou muset školu opustit, jakkoli dotkla.
„Zaprvé,“ pokračoval velmi pomalu, téměř slavnostně. „Vedení školy vylučuje s okamžitou účinností ze studia pana Kenleyho Selwyna ze Zmijozelu, pana Conora Diggoryho z Mrzimoru, slečnu Velvelu Lebovitzovou z Havraspáru, pana Eadulfa Fortescua, slečnu Ullu Vaneovou a slečnu Ralphinu Vaneovou z Nebelvíru.“
Studenti opět nedali najevo nic, nesouhlas však zaznamenal v řadách jejich rodičů.
„Proč zrovna oni?“ zvedla se žena středního věku, „a proč tři z Nebelvíru?“
„Oni to vědí, paní Fortescuová.“
„Tak to zdůvodněte! Paní ředitelko, to není spravedlivé,“ nedala se.
„Sheilo, je to rozhodnutí vedení školy. Váš syn může požádat o řízení před Starostolcem. Je plnoletý.“
„Mami, nech to být,“ ozval se Eadulf. „My víme proč.“
„Zadruhé: Slečna Lovella Blishwicková a slečna Ylva Gampová ze Zmijozelu, pan Randy Thurkel a Badr Bukhari z Mrzimoru, pan Phelan Wood, pan Conan Jones a slečna Tsukiko Kuroganeová z Nebelvíru opustí školu na vlastní žádost nejpozději do konce měsíce dubna.“
„Na vlastní žádost? A když nepožádáme?“ přerušil Phelan Wood nevěřícné ticho, které se po Snapeově slovech rozhostilo.
„Požádáte,“ nenechal se vyvést z míry Snape a nezměněným tónem pokračoval: „Pan Marcus Belby z Mrzimoru a pan Wolfric Scamander mohou vzhledem k výjimečně výborným studijním výsledkům a na zvláštní žádost ředitelů své koleje školu dokončit.“
„Pane profesore,“ přihlásila se Tsukiko Kuroganeová, „jak to bude se zkouškami? Budeme moci složit OVCE?“
„Ano. Budete moci na ně přijet. Pokud opustíte školu dobrovolně.“
„A ti vyloučení?“
„Ne,“ odpověděl stroze a pokračoval do ztichlé třídy: „Za třetí: Pan Bleddyn Gamp ze Zmijozelu, slečna Maha Bukhariová a slečna Qui-yue Changová z Mrzimoru, pan Seff Lebovitz, slečny Salena Macmillanová, Alcmene Fawcetová a Ayla Yilmazová z Havraspáru a slečna Adolphina Wolpertová z Nebelvíru mohou dokončit pátý ročník a složit zkoušky Náležité kouzelnické úrovně. O jejich dalším studiu bude rozhodnuto individuálně podle jejich chování a studijních výsledků.“
Třída byla chvíli zcela tichá. A přestože se vlkodlaci snažili i nadále tvářit hrdě a nezúčastněně, bylo zřejmé, že je přísnost rozhodnutí překvapila. Viděl, že nečekali, že budou muset odejít téměř všichni žáci šestých a sedmých ročníků.
Nakonec se zvedl Kenley Selwyn a prohlásil: „Vaše rozhodnutí je tvrdé, pane profesore, ale respektujeme ho. Nechcete nás zde, to je zřejmé. Je jednání už u konce?“
„Pokud nechce nikdo nic dodat…“odpověděla Minerva poněkud nejistě místo Snapea, který si se sevřenými rty měřil vůdce Smečky.
„V tom případě nás omluvte, jdeme se balit. Opustíme ještě dnes pozemky školy. Pojďte, kdo odchází se mnou,“ obrátil se ke spolužákům. „Páťáci zůstávají,“ dodal ještě autoritativním tónem. „A ty taky, štěně,“ došel k Marigold a s přátelským úsměvem jí pocuchal dlouhé vlnité vlasy.
Marigold vstala a objala ho. „Budeš mi chybět,“ usmála se na něj smutně.
Kenley jí úsměv vrátil a prstem setřel malou slzu z tváře. „Vždyť se brzy uvidíme,“ naklonil se k ní a něco jí zašeptal. Marigold přikývla.
Studenti se začali pomalu zvedat. Nejdříve se k němu přidala Lovella, pak vyloučení studenti, hned nato Ylva Gampová, která přitlačila svého bratra Bleddyna, který chtěl vstávat s ní. Postupně se ke Kenleymu přidali všichni studenti šestých a sedmých ročníků. Nakonec vstal i Wolfric Scamander a všichni společně opustili místnost.
V učebně se opět rozhostilo dusivé ticho. Po chvíli se však dosud konsternovaní rodiče začali také překotně zvedat a zamířili za svými dětmi. Jen Brandon Scamander nešel za synem, ale k učitelům.
Opřel se rukama o stůl a nepřátelsky prohlásil: „Nejsem si jist, že by zrovna někdo, kdo má v nepořádku své rodinné poměry a plodí děti mimo manželství, měl rozhodovat o porušování pravidel.“
Snape měl chvíli pocit, jako by jej polili studenou vodou, s úlevou si však brzy uvědomil, že mužův zlobný pohled nesměřuje k němu, ale k Nevillovi Longbottomovi. Ten vstal a s mírným zaváháním odpověděl: „Pane Scamandere, to, co se stalo, je samozřejmě nesprávné… S vaším bratrem jsme to již…“ zarazil se, jakoby nevěděl, jak pokračovat.
Snape pokračoval místo něho: „Pane Scamandere, netuším sice, o čem hovoříte, jsem si však jist, že to nemá nic společného s projednávanou záležitostí. Přesto vás ubezpečuji, že rozhodnutí, které zde padlo, není rozhodnutím profesora Longbottoma, ale ředitele školy. Nyní nás, prosím, omluvte, musím s kolegou ještě něco projednat.“
Vstal a spolu s Nevillem, který se tvářil zcela nevěřícně, opustil učebnu.
…………………
Hebridy; 18. dubna 2011
Uplynuly dva týdny ode dne, kdy opustili školu. Pouhé dva týdny, kdy převzali odpovědnost sami za sebe, kdy se museli stát ze dne na den dospělými. Byli sami. Nebylo to tak ale vždycky? Dlouho si to nepřipouštěla, dlouho si myslela, že skutečnost, že je vlkodlak, ji zásadně neodlišuje, že je to jen nemoc, třeba jako ta leukémie, kterou se tolikrát zaštiťovala. Byla přece výborná studentka, letos se stala dokonce prefektkou. To všechno vůbec nic neznamenalo. Teď se ukázalo, jak moc je ostatní nenávidí. Jak moc se jich bojí. Bylo to nespravedlivé. Bylo to příliš přísné. Vždyť se ve skutečnosti nic nestalo. Mohlo, to připouštěla, ale příliš pravděpodobné to nebylo. Jak měli vědět, že ta hloupá děcka půjdou ven? A zrovna o úplňku?! Samozřejmě, že by ji mrzelo, kdyby se jim cokoli mělo stát – hlavně tomu malému Grangerovi, který ji svou zarputilou osamělostí přirostl k srdci. Ale jediný, kdo to odnesl, byl Ranulphus.
Snaha všech, a hlavně Wolfrika, připravit obhajobu, byla naprosto marná. Od počátku zbytečná, od počátku odsouzená k nezdaru. Oni byli rozhodnuti ještě před jednáním. On byl již rozhodnut – ani na chvíli nepochybovala o tom, že to bylo jeho rozhodnutí. Člověk, kterého přes jeho přísnost tolik let uznávala a o kterém se bláhově domnívala, že snad uznává ji. Do kterého snad byla i trochu zamilovaná – nerozumnou a naivní láskou studentky k charismatickému učiteli, jehož obdiv toužila získat. A on ji odvrhnul. Mohl ji nabídnout stejnou možnost jako Wolfrikovi, ale neudělal to. A skutečnost, že by i tato možnost zůstala nevyužita, že by stejně odešla s Kenleym, na její zlobě za to, že mu za to nestála, nemohla nic změnit. Nikdy pro něj nic neznamenala. On ji nevidí jako člověka. Pro něj je jen vlkodlak.
Rozhlédla se z útesu na rozbouřené moře. Bylo větrno, jako zde ostatně téměř stále. Otočila se a pomalu se vracela po travnaté pláni k domovu. Zvlněné moře trávy přerušovaly jen kamenné zídky a několik nepříliš vysokých menhirů. Nehostinná země. Divoce krásná. Toto místo si vybrali už dávno, celá ta událost to jen urychlila. Ostrov, který patřil do vlastnictví rodiny Gampů už po staletí, byl ideálním útočištěm. Pod magickou ochranou, nezanesený do žádné mapy. Chráněn proti náhodnému vniknutí rybářů, kteří by se snad na tuto západní výspu skotských Hebrid mohli náhodou dostat, i kouzelníků, kteří by se sem chtěli přenést. Ostrov byl přístupný pouze pro ty, kteří znali jeho přesnou polohu, nebo přenášedly. A ta měla pod kontrolou rodina Gampova.
Usmála se na Tsukiko a Velvelu, které se snažily v závětří jižní strany staré kamenné budovy s břidlicovou střechou založit zeleninovou zahrádku, a vrátila se dovnitř. Mávla hůlkou a připravená hromada brambor se začala loupat. Conor s Randym ráno přinesli několik čerstvých ryb, upeče je s rozmarýnou a udělá k nim šťouchané brambory se slaninou a cibulkou.
Pocítila nervozitu. Dnes bude první úplněk v novém domově. První úplněk, kdy neberou lektvar. Přešla ke zdi, kde visel obraz s malými portréty a podpisy všech obyvatel ostrova. Dnes odpoledne, poté, co přestanou fungovat přenášedla a hranice ostrova se uzavřou, budou všichni muset dotykem potvrdit svou přítomnost. Malá cena za možnost žít bez toho nebezpečného dryáku.
Otevřela okno. Bylo sice ještě chladno, ale chtěla využít každého slunečního paprsku; jasných dnů tu příliš nebylo. Dovnitř se protáhly tři kočky a začaly se jí otírat o nohy.
„Cítíte ryby, co, potvůrky,“ usmála se a shrnula jim do velké misky rybí vnitřnosti a kousky horšího masa, které zbyly po vykuchání nočního úlovku kluků. Misku postavila na kamenné zápraží a spokojeně pozorovala, jak se kočky činí.
„Dobrý den, slečno Blishwicková,“ ozval se jí za zády, z místnosti, kterou právě opustila, povědomý hlas. „Jsem rád, že jsem zastihl právě vás.“
Prudce se otočila a nevěřícně se na něj podívala. „Jak jste se sem dostal? Jak jste se dozvěděl, kde jsme?“
„Od nikoho z vás to nebylo.“
„To mi je jasné.“
„Od paní Gampové. Dala mi i přenášedlo. Jednorázové. Nemusíte se bát, ochranná kouzla jsou neporušená.“
„Proč jste přišel?“
„Vadí vám to?“
„Ano. Nechceme, abyste tu byl. Nemáte vůči nám žádná práva. A ani žádné povinnosti.“
„Myslíte?“ zkoumavě se na ni zadíval. „Práva ne. Alespoň pokud nehodláte skládat zkoušky.“
„To nehodláme,“ stiskla Lovella rty. „Nikdo z nás.“
Přikývl, nevypadal, že by jej to překvapilo. S nezměněným výrazem pokračoval: „Ale povinnosti ano. Byli jste příliš dlouho mými studenty, než aby mě váš další osud nezajímal.“
„Nechceme, abyste tu byl.“
„Je tu krásně,“ poznamenal, jako by ji neslyšel. „Přesto jsem to nečekal. Zvlášť na některé z vás mi to připadá příliš… prosté. Co tu celé dny děláte? Chováte ovce?“
„Nejen. Máme i koně, tedy shetlandské poníky. Brzy budeme mít i dvě krávy. A dá se tu dělat cokoli. Wolfric rozšiřuje knihovnu…“ Odmlčela se, nic mu do toho není. A nejspíš ho to ani nezajímá. „Nemusíme zůstávat jen na ostrově,“ dodala. „Jen v době úplňků. Nejsme ve vězení, pane profesore.“
„To jsem neřekl.“ Chvíli si ji beze slova měřil, pak s klidnou sebejistotou konstatoval: „Nechtěli jste užívat lektvar.“
„Škodí nám.“
„Vím.“
„Proč jste přišel? Chtěl jste zkontrolovat, zda nejsme nebezpeční?“ zeptala se vyzývavě.
Snape zavrtěl hlavou. „Hovořil jsem s panem ministrem. Vím, na jakých opatřeních jste se dohodli.“ Potom zašátral v kapse hábitu a vytáhl dvě malé lahvičky s temně červeným lektvarem. „Přinesl jsem pro vás a pro slečnu Bukhariovou krvetvorný lektvar. Ten, který jste užívaly, upravený pro vaše potřeby. Měly byste ho užívat ještě minimálně půl roku. Spíše však déle. “
„Vím, nejsme bez pomoci. Máme péči lékouzelníků.“
„To jsem očekával. Ale obávám se, že tato receptura není obecně známá.“
Lovella si od něj neochotně lahvičky vzala.
„Vystačí vám na měsíc. Můžu vám potom poslat nový-“
„Nechceme od vás žádnou pomoc.“
Přikývl. Znovu zanořil ruku do hábitu a vytáhl zapečetěný svitek. „Zde je recept. Odchylky pro obě verze jsem vyznačil zeleně pro vás a hnědě pro slečnu Bukhariovou. Jsem přesvědčen, že jej zvládnete i sama. Pokud… Máte kde připravovat lektvary?“ rozhlédl se po kuchyni.
„Nejsem tady za hospodyni, službu v kuchyni mám jen jednou za čas. Vlastně dneska teprve podruhé,“ odpověděla a sama na sebe se zlobila, že mu to říká. Co mu bylo potom, zda je či není domácí puťkou. „Příprava lektvarů pro všechny je moje práce.“
„Koho jiného,“ přikývl se samozřejmostí, která ji potěšila. Hned si však připomněla, že ho to vůbec neomlouvá. Právě proto, že měl o ní dobré mínění, se za ni měl také přimluvit. Ne, vůbec nic to neznamená.
„Pokud budete potřebovat mou pomoc… myslím nejen vy, ale kdokoli z vaší… z vašich přátel… můžete se na mě kdykoli obrátit.“
„Proč?“ zeptala se znovu a upřeně jej pozorovala.
„Nemohl jsem jinak, Lovello. Jednou to snad pochopíte,“ odpověděl Snape na skutečný smysl její otázky.
„Co tu děláte?“ ozval se ode dveří nepřátelský hlas vůdce jejich malého společenství. „Nejste tu vítán.“ Kenley přešel rázným krokem k Lovelle a ochranitelsky ji chytil kolem ramen.
„Nabídl nám pomoc, Kenley.“
„Nestojíme o jeho pomoc,“ zdůraznil Kenley zájmeno a nepřátelsky si ho měřil.
Snape zachoval nehybnou tvář. „Přesto moje nabídka platí.“
„Pokud si potřebujete hojit své špatné svědomí, Snape, můžete třeba přispívat na sirotky,“ ušklíbl se Kenley. „My to zvládneme i bez vás.“
Lovella došla k starodávné komodě a ukázala na kýčovitou sošku jelena a laně. „To je přenášedlo, pane profesore. Měl byste asi jít. Dnes odpoledne přestanou všechna přenášedla z ostrova fungovat.“
Snape přikývnul. „Není třeba, mám vlastní. Přeji vám mnoho štěstí.“
Nikdo mu však neodpověděl.
„Co ti chtěl?“ zeptal se Kenley své přítelkyně, když osaměli.
„Donesl mi krvetvorný lektvar. Ten vylepšený. A recept.“
„Byl to on, kdo nás vyloučil. Ne McGonagallová,“ řekl nesmiřitelně.
„To přece vím, Kenley,“ vzdychla si Lovella. „Zabezpečil jsi zvířata?“
„Byla to od něj odvaha, že přišel. Nebo drzost,“ přemítal Kenley nahlas.
„Chtěl pomoci.“
„Právě dneska… Bude úplněk… Kdybychom ho trochu zdrželi…“
„To bys neudělal, Kenley,“ odpověděla klidně Lovella. „Co jehňata?“
Kenley mávnul rukou. „Jsou v pořádku. Ohrada je zabezpečená. Kontrolovali jsme to celé dopoledne.“
„Vydrží to? Ještě nikdy…“
„Bude to dneska svým způsobem poprvé, viď? Poprvé budeme venku… A poprvé sami sebou,“ uvolnil se konečně se Kenley a políbil ji. Zapletl ruce do černých vlasů své dívky a jemně přejel nosem po jejím. „Bojíš se?“
„Trochu,“ usmála se a zajela rukama pod jeho košili.
„To bys měla. Protože dneska v noci budeš moje úplně jinak,“ kousnul ji jemně do krku. „Jsi moje vlčice. Moje, jenom moje…“
729 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...