Kapitola devatenáctá – Noční třída

„Není jediné lásky, jediného přátelství, které by prošlo naším osudem a navěky ho neovlivnilo.“

Francois Mauriac

 

Harry s úlevným výdechem a krátkým mávnutím hůlky složil na jednu hromadu záplavu reportů z různých koutů Velké Británie. Jeho kolegové se činili a to je šlechtilo, ale té práce co s tím bylo, než se všemi zprávami probral.

Bylo po osmé večer, James už byl u Lupinových určitě dávno po večeři a čekal na něj. Zhasnul světla a se skloněnou hlavou přecpanou informacemi tak, že ho začínala pěkně brnět, se vydal k východu. Udělal ale sotva krok ze dveří, když ho někdo popadl za paži.

„Harry! Harry, to jsem ráda, že jsem tě odchytila!“

Otočil se k mladé bystrozorce.

„Jenn… Co se děje?“ zeptal se unaveně.

„Prosím tě, ty jsi moje záchrana! Nedaří se mi sehnat lidi do expresu na ten dozor. Všichni se vymlouvají na práci.“

A já jí mám snad málo? pomyslel si mrzutě.

„Poslyš, Jenn, já teď opravdu nebudu mít čas…“ začal zamítavě.

„Je to jen jedno odpoledne, Harry, prosím! Chybí mi jeden člen do týmu! Mám si tu před tebe kleknout?“

„U Merlina, jen to ne.“

„Já věděla, že s tebou můžu počítat!“ zavýskla blondýnka na celou chodbu.

„Jenn…“ zkusil to znovu.

„Zítra v deset na nástupišti, musíte zkontrolovat celý expres, než začnou přicházet děcka. Díky! Jsi poklad!“

„Ale já…“

Bystrozorka se otočila na podpatku a už byla v tahu.

Proč já? postěžoval si Harry v duchu.

***

 

Maileen ležela na měkké pelesti povlečené sametovou látkou, která ji hladila po holých rukou a zírala do kamenného stropu nad sebou. Bylo to divné. Cítila se… Studená. A nezvykle lehká. Po těch nekonečných hodinách v černé tmě a křečovité bolesti pořád čekala, že jí některou část těla sevře křeč a měla z toho strach, ale nic se nedělo.

Všechno bylo tak tiché… Spíš cítila, než slyšela, že v sídle jsou přítomní i další upíři. Blížil se úsvit a oni se ukládali ke spánku.

Pohnula rukou a pozvedla ji k obličeji. Kůže na hřbetu její dlaně byla o odstín bledší, než byla zvyklá a všimla si toho i přes třepotavý svit svíček. Pelest se mírně prohnula, když se někdo vedle ní pohnul. Stočila pohled k uhrančivému páru očí, které ji pozorovaly způsobem, ze kterého měla i teď husí kůži.

Ater ležel na boku, opíral se o loket a shlížel na ni s úsměvem, který by vyděsil k smrti i Freddyho Cruegera z Elm Street, kdyby už nebyl dávno pod drnem.

„Jak se cítíš, Maileen?“ splynula z ostré linie jeho rtů otázka.

„Jako mrtvá…“ vydechla.

Nedokázala spustit pohled z tváře nad sebou. Každou minutou ji přitahovala víc a víc. Vznešený upír se k ní nahnul blíže a přes tvář mu přitom přepadlo několik pramenů světlých vlasů.

„Žádný strach,“ zašeptal. „Brzy zjistíš, že je to mnohem lepší pocit, než být naživu.“

Vztáhla mírně třesoucí se ruku a dotkla se jeho vlasů. Srdce jí bušilo pomalu, ale prudce. Toužila po tom, aby se sklonil ještě níž, až k jejím rtům, a pak… Pak i k hrdlu.

Jako by vyslyšel její přání, vjel jí rukou za zátylek a uzamkl její ústa v dlouhém polibku.

Maileen zalilo vzrušení a horko. Dívala se svému stvořiteli do očí a snažila se porozumět vlastním pocitům i novému já. Byla tohle láska nebo posedlost?

Nevěděla, a nejspíš to nikdy ani vědět nebude.

***

 

Angela si netrpělivým gestem shrnula z čela černé vlasy, které jí neustále padaly do očí. Navíc jí překážely na nose brýle s černou obroučkou a i přes teplé počasí musela mít oblečené tričko s dlouhými rukávy, které zakrývaly její jizvy po stříbře. Už dobrou hodinu si nadávala, že byla taková měkkota a Margaret kývla místo toho, aby se na něco vymluvila.

Hned ráno se téměř pohádala s Dracem, který otevřel oči ve chvíli, kdy se pokusila nepozorovaně vyplížit z postele. Předvídatelně se naštval, když se mu přiznala, proč vstává sotva dvě hodiny poté, co si šli lehnout. Dalo jí docela práci si ho udobřit alespoň do té míry, aby ji vyprovodil ´jen´ nesouhlasným pohledem.

Bradavický expres měl odjíždět za čtvrt hodiny, ale v seznamu měla odškrtnutou sotva polovinu jmen.

Skrz přepážku proletěly se smíchem tři dívky za sebou, tipovala je tak na třetí ročník, ale úsměvy jim zamrzly na rtech, když postřehly její pohled. Rychle přešly kolem a začaly si mezi sebou něco špitat, ale nevšímala si jich. Vyhlížela další výrazně bledé a velmi otráveně se tvářící děti.

Na nádraží panoval jako vždy čilý ruch a zvuk mnoha hlasů se sléval do jednolité masy.

Jak už je to dlouho, co tímhle vlakem jela naposled? Šest let? Sedm? Hodně dlouho… Tehdy byla ještě člověk a upíři byli pro všechny jen krvechtivými stvůrami skrývající se někde ve tmě.

Ohlédla se po skupince šesti upírčat, která nehybně stála ve stínu nádražní budovy. Hrbili se tam a znechuceně se šklebili. Žádný div. Nebylo jim po chuti, jak na ně působilo denní světlo. I přes přeplněné nástupiště bylo ve dvoumetrovém okruhu kolem nich a jejich zavazadel dost prostoru. Všichni se jim vyhýbali, i ti, kterým nedošlo, co je tahle skupinka v dokonale padnoucím oblečení zač a dělali to podvědomě.

Angela si mírně povzdechla. No, od té doby co chodila do školy ona, se dost věcí změnilo…

Zadívala se znovu do seznamu. Podle toho, co jí řekla Margaret, která momentálně připravovala ve vlaku pro malé upírky několik kupé, na něm byli dva čistokrevní. S těmi to museli vyřešit jinak. Hřející slunce by je při cestě na nádraží pěkně připeklo, takže se pro ně měli před odjezdem přemístit.

O obou zmíněných upírských klanech už minimálně něco zaslechla a hned ve chvíli, kdy tenhle seznam poprvé uviděla, jí bylo jasné, že budou mít co dělat, aby cesta do Bradavic proběhla v poklidu.

Lionel z klanu Gor´nam a Kendall rodu Rowann.

Byla to první dvě jména shora, která byla nechvalně proslulá vzájemnou nesnášenlivostí, jež se mezi nimi táhla už dobré čtyři stovky let. A oba klany posílaly do školy svého potomka. To bude skoro jak Romeo a Julie v upířím podání, paráda…

 

Andreas Lestern si skepticky prohlížel poslední vagon Bradavického expresu. Celá polovina oken byla pečlivě zatemněna, aby dovnitř nepronikl ani jediný paprsek světla. U konce vagonu stáli dva bystrozorové, ale nevyvíjeli žádnou zjevnou aktivitu, jenom si mezi sebou něco mručeli a házeli nevraživé pohledy po skupině, která sem právě mířila.

Ze dveří vlaku se vynořila Margaret Shiernová v ohnivě rudé halence, černé sukni po kolena a elegantních sandálech na vysokém podpatku, několika stupňů si vůbec nevšímala a elegantně seskočila přímo na perón.

Andreas pozvedl obočí nad tak ležérním vystupováním, ale usoudil, že nemá smysl k tomu něco podotýkat.

„Tak jdeme na to,“ pronesla poloupírka s očima zaměřenýma na malý dav nových studentů, který vedla vysoká černovláska.

„To je fajn, že jste tak odhodlaná,“ ocenil pochmurně. „Budete to potřebovat.“

Zadívala se na něj a poklepávala si přitom hůlkou do dlaně.

„Proč tolik pesimismu, kolego?“

„Zdá se vám bezdůvodný? Už jen tohle separe od ostatních dokazuje, že i vy jste k jejich vzájemným vztahům dost skeptická. To jsme jim mohli rovnou vybavit zvláštní vlak.“

„Dohoda zněla, že budou mít všichni studenti až na výjimky stejné podmínky,“ oponovala zamračeně Shiernová. „Nějak jsme to zařídit museli.“

„To jistě… A tímhle je vůbec nevylučujete ze společnosti ostatních,“ reagoval kousavě.

Kolegyni se jeho poznámka zjevně nezamlouvala, ale už na ni nestačila odpovědět. Zastavila se u nich totiž černovláska, kterou neznal.

„Margaret,“ oslovila profesorku a posunula si na nose brýle. „Až na ty dva už dorazili všichni.“

Poloupírka si od ní převzala seznam jmen a Andreas neznámou přejel pohledem odshora dolů. Opětovala mu pohled, ze kterého ho zamrazilo a bylo mu to jasné. Upírka. A docela pěkná… Shiernová zvedla hlavu a všimla si jeho významného mlčení.

„Vy se vlastně ještě neznáte… Tohle je můj kolega Andreas Lestern,“ ukázala na něj. „Andreasi, tohle je… Ehm, Alegna… Slíbila mi dneska pomoct.“

Moc se mu do toho nechtělo, ale přece jen v něm zvítězilo dobré vychování a natáhl ruku: „Těší mě.“

 

Angela měla co dělat, aby hned dvakrát za sebou nevykulila oči překvapením. Margaret jí vytáhlého mladého muže představila jako Lesterna a ona si okamžitě vzpomněla na kopii knížky, kterou jí ukázal Harry. Tak tohle je ten týpek, co prozkoumává Oblouk na Odboru záhad? A podruhé, když z její přítelkyně vypadlo to jméno. Do té chvíle jí nedošlo, že se vlastně na žádném nedomluvily.

Alegna?? To si snad dělá legraci…

Přijala nabízenou dlaň a krátce ji stiskla. Dokázala se přitom dokonce tvářit přívětivě.

„Nápodobně.“

Mladý profesor pokýval hlavou a vzápětí se zaměřil na mlčící hlouček dětí za ní. Jeho pohled byl víc než výmluvný.

„Takže!“ tleskla rukama Shiernová. „Všichni si můžete nastoupit do vlaku, za patnáct minut je odjezd.“

Mladí upíři jí věnovali ne zrovna vstřícné pohledy a stále mlčky začali nastupovat. Margaret se otočila znovu k ní.

„A my dvě musíme pro ty poslední… Kterého si chceš vzít na starost?“

Ani jednoho, pomyslela si Angela.

„Vím, kde mají sídlo Rowannovci,“ odpověděla však místo toho nahlas.

„Dobře, já dojdu pro Lionela,“ kývla Margaret. „Andreasi, zatím to tady prosím vás pohlídejte.“

Ušklíbl se: „Snad při návratu nenajdete jen bílou mrtvolu.“

Margaret pohoršeně potřásla hlavou a dvě mladé upírky, které nastupovaly jako poslední, se po něm ohlédly s vražednými výrazy. Angela odvrátila hlavu, aby neviděli, že ji to pobavilo. Pan Lestern vypadal na pěkného cynika.

„Mají výborný sluch, kolego, dávejte si pozor na jazyk,“ prskla Margaret a přemístila se pryč.

Angela raději neřekla nic a s posledním pohledem na profesorův otrávený výraz následovala příkladu poloupírky.

*

Klan Rowannů byl velmi starý a v upírských kruzích vážený, téměř na stejné úrovni jako Lupusův rod Antránských. Angele se už jednou poštěstilo jejich noblesní dům na okraji hlubokého lesa navštívit před několika lety, když ji preventivně představovali nejvlivnějším upírům v případě, že by měla vidinu o jejich smrti, ale hlavního potomka rodu tehdy nepoznala. Poprvé se s ním tedy měla setkat až tentokrát.

Stejně jako posledně jí otevřel lidský sluha a s uctivou úklonou ji pustil dovnitř. Snažila se netvářit příliš znechuceně, když si všimla pevného obvazu kolem jeho krku. Někteří z upírů velmi rádi dodržovali staré zvyky.

Ve vstupní hale byl nachystaný velký kufr, ale jeho majitel nikde. Sluha přešel k dvoukřídlým dveřím na druhém konci haly, zaklepal a se skloněnou hlavou nahlédl dovnitř.

„Je tady váš doprovod, mladý pane.“

Z místnosti se nic neozvalo. Angela začínala být mírně netrpělivá; museli se přemístit co nejdřív, do rozjetého vlaku už by to bylo příliš riskantní. Pak sluha ustoupil stranou a do haly vešel od pohledu sedmnáctiletý mladík v bílé košili a džínách. Přerostlé tmavě hnědé vlasy mu stínily obličej, ze kterého se do ní zabodly ledově modré oči.

Angele se to sice protivilo, ale dle upírské etikety se mírně uklonila. Kendall Rowann nehnul ani brvou, jen cítila, jak ji hodnotí pohledem.

„Měli bychom jít,“ ozvala se proto rázněji, než bylo v tomto domě nejspíše zvykem, jelikož sluha docela zbledl. „S dovolením,“ mávla hůlkou, zmenšila kufr a strčila si ho do kapsy džínů. Pak k němu napřáhla ruku. „Můžeme?“

Sluha vypadal dvakrát menší než ve chvíli, kdy jí otevřel, jak se za nevysokým upírem krčil. Kendall zvedl ruku a nasadil si na nos černočerné brýle. Nepohnul se ale z místa a jen si zaháknul palce za kapsy kalhot.

No, ty jsi mi teda hvězda, pomyslela si Angela kysele.

Beze slova k němu přistoupila a pevně ho chytila za pravou paži.

„Šťastnou cestu, mladý pane,“ zablekotal sluha.

Upírek se neobtěžoval odpovědět. Angela se to rozhodla neřešit, soustředila se a přemístila se i s ním v závěsu. Minimálně sluhovi se určitě ulevilo.

*

„To si snad děláte prdel!“ zarylo se jí do uší v okamžiku, kdy se objevili přesně u zavřených dveří posledního vagonu. „Za takových podmínek tady rozhodně vysedávat nebudu!“

„Poslyšte, Lioneli. Dobře jste věděl, do čeho jdete,“ následoval hlas Margaret, který se chvěl hněvem.

A sakra, to šlo rychle, pomyslela si Angela.

„Pro vás pan Lionel,“ odsekl jí mladý hrubý hlas.

Angela pustila Kendalla ze sevření a úkosem se na něj zahleděla. Jeho profil byl naprosto bezvýrazný.

„Nezáleží na tom, z jakého rodu jste, tady a ve škole na tom budete všichni stejně!“ zvýšila hlas Margaret. „Výjimky neexistují!“

„Chci pro sebe vlastní kupé!“

„V žádném případě!“ ucedila profesorka ledově.

Angela chtěla vykročit do chodbičky, ale zastavila ji napřažená dlaň. Nechápavě zůstala hledět na Kendalla.

„Můj kufr,“ byla vůbec první slova, která směrem k ní vyslovil. Hlas měl klidný a chladný, ale jinak velice příjemný.

Spěšně vysoukala kufříček z kapsy, vložila mu ho do dlaně a vykročila za vzteklými hlasy.

Pět posledních kupé daného vagonu bylo upraveno tak, aby z něj byl jeden prostor s pohodlnými místy k sezení podél stěn. Kouzla tak působila na všechna okna najednou a nemuseli řešit každé kupéčko zvlášť. Jistému upírkovi se to ale zjevně nezamlouvalo.

Nasupená Margaret stála s rukama v bok proti dědicovi klanu Gor´nam. Lionel měl nedbale ostříhané černé vlasy stažené do ohonu, tmavé oči mu jiskřily vztekem a jeho černé kožené kalhoty a tričko s lebkou dost vyčnívaly i mezi ostatními upíry, kteří byli rovněž ve tmavých barvách a postávali vedle něj nebo za ním.

„Laskavě se přestaňte chovat jako namyšlený spratek, to vám tolerovat nebudu!“ sjela ho Margaret. „Váš strýc vás do školy posílá s tím, že pokud budete jakkoli narušovat výuku či poklidný průběh vašeho pobytu, mohu vás potrestat dle uvážení, takže na to myslete!“

Angela ji takhle naštvanou už pěkně dlouho neviděla a nejspíš i Lionelovi došlo, že by se mu další provokace nemusela vyplatit a zůstal zticha.

Margaret se otočila na podpatku a odpochodovala na chodbu. Vzápětí po ní se ovšem ve dveřích objevil Kendall a Angele přišlo, že už tak dusná atmosféra v malém prostoru se napnula ještě víc.

Lionelův vztek se proměnil ve ztělesnění záště, když zmerčil svého budoucího spolužáka ve slunečních brýlích.

„To se podívejme, kdo má odvahu se tady ukázat!“ zavrčel.

Kendallovi zjevně nestálo za to nějak reagovat. Ležérním krokem se přesunul úplně dozadu, kde sebou hodil na poslední sedadlo v řadě. Jen o dvě vteřiny později se pohnuli další dva malí upíři, kterým nemohlo být víc než třináct a dvě upírky. Ti se mlčky rozesadili kolem něj. Kendall zíral z okna a nedal nijak najevo, že by si jich všiml.

Lionel se už už nadechoval k další urážce, když k němu přistoupila vysoká upírka s blond vlasy po pás a položila mu ruku na rameno. Angela poznala, že ta je ze všech dětí poslaných do Bradavic nejstarší. Muselo jí být přes dvacet. Černovlasý upír zůstal zticha a Angela si oddechla. Nevěděla, jestli by je dokázala sama zastavit, kdyby po sobě ti dva skočili.

Zatím to vypadalo, že do dvou týdnů skončí Bradavice v troskách. Margaret si tedy ještě rozhodně užije…

*

„Margaret, tady jste!“ vydechl Harry, když spatřil bradavickou profesorku procházet chodbou.

Když se otočila, uviděl, že má rysy ve tváři zlobně stažené a zarazil se. „Nějaké potíže?“

„Nic, co bychom nečekali,“ odtušila nevrle, i když se snažila krotit.

Harry se moudře rozhodl v tom prohlášení nepitvat.

„Hledal jsem vás, jestli máte všechny studenty a můžeme vyjet. Strojvedoucí je už netrpělivý.“

„Zrovna za ním jdu,“ přikývla. „Už jsme všichni.“

„Fajn… Chcete nějak pomoct vzadu?“

„Byla bych ráda, kdyby někdo neustále hlídal na předělu mezi oběma částmi. Pro jistotu.“

„Zařídím to,“ přikývl.

„Díky.“

*

Celým vlakem svištěla záplava drbů jako vichřice. Nebylo studenta, který by nevěděl o tom, že s nimi v zadní části vlaku jede do školy dobrý tucet násosků a že je jako dozor doprovází samotný Harry Potter. Nemluvě o událostech s démony a Bratrstvem krve v průběhu prázdnin. V každém kupé zvučel vzrušený hovor. Angele to po několika minutách začalo pěkně brnkat na nervy a začarovala celou upírskou část zvukotěsným zaklínadlem.

Mladí upíři, kteří si jí do té chvíle buď nevšímali, nebo ji pozorovali nevraživě, to kupodivu ocenili. Všimla si, že někteří z nich ji nejspíš i poznali, přece jenom byla v upírských kruzích až příliš známá, ale nikdo s ní nepromluvil. Nikdo nic neřekl, ale celková atmosféra se uvolnila. Až na oba konce dlouhého prostoru, kde vysedávali Lionel a Kendall.

Angela se pro jistotu uvelebila na sedadle uprostřed, a ačkoli předstírala, že je plně zaujatá tlustou knihou v latině, pozorně sledovala jakýkoli podezřelý pohyb. Naštěstí zůstali všichni v klidu až do příjezdu do Prasinek.

Deset minut před tím, než měli zastavit, jim odtemnila všechny okna, vzhledem k tomu že takové zabezpečení už bylo zbytečné a zamířila ven na chodbu, aby našla Margaret a domluvila se s ní na způsobu převozu do Bradavic. Silně pochybovala o tom, že je povezou na člunech stejně jako prváky… To by dopadlo.

Prošla dveřmi, které je oddělovaly od lidské části, a zůstala překvapeně stát. Ocitla se totiž tváří v tvář Harrymu, kterému spadla čelist. Samozřejmě, že ji poznal, viděl ji už v příliš mnoha podobách.

„An…“ začal šokovaně a ona mu okamžitě dupla na nohu.

Spatřila totiž přímo za ním Andrease Lesterna.

„My se ještě neznáme,“ usmála se rádoby rozverně. „Alegna Whiteová,“ pleskla to první, co jí přišlo na jazyk a potřásla mu rukou. „Vypomáhám dneska profesorce Shiernové.“

„A…Aha,“ vypustil Harry duchaplně, než mu konečně došlo, že nejsou na chodbičce sami. „Těší mě.“

 

Harry si v duchu nadal do blbečků a zuřivě potlačil překvapený výraz ve tváři. Angelu tu opravdu nečekal. S Lesternem skoro polovinu cesty debatovali o Obloucích a když se pak nečekaně objevila ve dveřích, nedokázal hned správně zareagovat. Taky ho díky tomu pěkně brněla levá noha, Angela při tom dupnutí nebrala žádné ohledy.

„Už tam brzy budeme, že?“ nadhodila Angela, vlastně tedy Alegna. Kruci, to jméno si vymyslela sama? „Hledala jsem Margaret kvůli tomu, jak je to s převozem…“

„Upírské děti budou převezeny kočáry stejně jako ostatní,“ ozval se Lestern, který je oba pozoroval s pozvednutým obočím. „Pokud je mi známo, tak se dohodlo, že čluny jsou pro nemrtvé nevhodné.“

„To je dobře,“ vydechla Alegna. „Děkuju, jdu raději zpátky. Vystupovat budeme poslední.“

Lestern přikývl a Harry ji vyprovodil pohledem.

*

Lionel si nenechal ujít příležitost a Kendalla vůbec nepřekvapilo, když se nad ním objevila temná silueta sotva půl minuty poté, co se za obrýlenou upírkou zavřely dveře.

„Kde bereš tu drzost, Kendalle?“ otázal se povýšeně.

Samara i Alia se postavily a varovně zasyčely, ale on si jich nevšímal. Probodával pohledem jen jeho.

„Být tebou, tak se seberu a hned příštím vlakem jedu zpátky k mamince,“ syčel upír.

To už se mračili i Evan a Ethan, i když byli o pět let mladší než on. Kendall se ani nepohnul. Nebránil se ani ve chvíli, kdy ho za límec košile popadly dvě ruce a vyzdvihly ho ze sedačky. Všichni čtyři mladí upíři, kteří byli na jeho straně, zavrčeli, ale nepohnuli se jinak z místa. Nedal jim pokyn.

„Odmítám totiž trávit čas v jedné budově se srabem, jako jsi ty,“ zavrčel mu Lionel přímo do obličeje. Viděl mu teď do očí až z příliš velké blízky. Jeho ruce ho svíraly pevně, až křečovitě.

„V tom případě bys měl jet zpátky domů ty, Lioneli,“ konstatoval klidně.

Černovlasý upír zaskřípal zuby. Kendall už téměř cítil jeho pěst ve svém obličeji, když cvakly dveře.

„Co se to tady…?“ Feles byla v mžiku u nich. „To si ze mě děláte srandu, ne?!“ vyprskla bez jakékoli úcty v hlase. „Nechala jsem vás tu sotva tři minuty! Gor´name, okamžitě ho pusť!“

„Od žádné špinavé proměněnky příkazy nepřijímám,“ zavrčel Lionel.

Výraz ve tváři upírky potemněl.

„Ta špinavá proměněnka ti to může pěkně osladit, jestli máš zájem,“ pronesla s naprostým klidem.

Šlehl po ní pohledem.

„Je to Feles, Lioneli,“ pronesla tiše Isidora a znovu tím Kendalla překvapila. Už podruhé totiž Lionela uklidňovala. Byla z dost vážené rodiny, i když ne úplně čisté krve, která stála na straně Gor´namů. Čekal by, že bude Lionelovu nesnášenlivost spíš podporovat.

„Feles?“ ohrnul ret. „No, a co má být?“

„Pusť ho,“ opakovala studeně Feles.

Lionel ho ještě na chvíli přitáhl těsněji k sobě.

„Neskončili jsme,“ zavrčel a odstrčil ho, až se zapotácel. S tím odpochodoval zpátky na opačný konec vagonu.

„Za chvíli jsme na místě, vystupovat budeme jako poslední, na hrad vás odvezou kočáry,“ cedila mezi zuby nakvašená Feles. „Kufry necháte tady, budou se přenášet zvlášť. Je to všem jasné?“

Odpovědí jí bylo jen ticho.

„Skvěle, žádné tupé dotazy, velmi příjemně jste mě překvapili,“ podotkla ironicky.

„Nebuď tak nafoukaná jen proto, že jsi některým z našich zachránila krk,“ vyštěkl Lionel.

„Být tebou, dávám si pozor na jazyk,“ usmála se na něj ´mile´. „Školní trest přes den nejspíš není něco, čím bys chtěl začít svoje studium, že ne?“

„Jaký školní trest?!“ zaksichtil se. „Nejseš přece naše profesorka!“

„To sice nejsem, ale Corvus ano a zatím mám v úmyslu jí o tomhle vašem extempore neříkat…“

Lionel sklapnul.

„Šikovný, pochopil,“ prskla upírka na závěr.

*

„Co ty tady prosím tě děláš?“ uslyšela Angela nevěřícné zasyčení.

„Margaret mě požádala o pomoc,“ odvětila tiše, aniž spustila pohled z posledního kočáru, který se vzdaloval směrem k hlavní bradavické bráně.

„Copak měla tak málo jiných upírů na výběr?“ nechápal Harry.

„Bohužel ano,“ přitakala a až teď se k němu obrátila. „To ti tady tak vadím?“

„Blázníš?!“ vyhekl. „Co když tě někdo pozná??“

Pokrčila rameny: „Zatím to bylo v klidu. A navíc už alespoň vím, jak vypadá ten Lestern…“

Podezřívavě se na ni zadíval: „Nechceš ho doufám vyslýchat ohledně té knížky?“

„Jenom drobátko… Neboj, pak mu upravím paměť,“ ujistila Harryho.

„Angelo!“

„Alegno, sakra!“ okřikla ho. „No, co, co?“ rozhodila ruce. „Chci vědět, kde tu kopii sebral.“

„Je to riskantní!“ syčel Harry.

„Pomůžeš mi?“

„Cože?!“

„Nekřič tolik…“

„Promiň,“ násilím se konečně uklidnil Harry, když ho něco napadlo. „Zeptám se ho sám,“ prohlásil rozhodně.

Pozvedla obočí: „Jak to chceš vysvětlit?“

„Na něco se vymluvím,“ mávl rukou. „Mimoto už jsme dneska jednu debatu o Obloucích měli, nebude mu to připadat divné. Hlavně už zbytečně neriskuj, ano? Nechci tě vidět zase v klepetech…“

Angela se upřímně usmála: „Díky, Harry.“

*

Všechny nemrtvé studenty posadili na jeden konec zmijozelského stolu, vzhledem k tomu že i po letech bylo v téhle koleji vůbec nejméně studentů a prostory jejich společenské místnosti beztak nejlépe odpovídaly tomu, co mladí upíři potřebovali. Ve Velké síni bylo… Řekněme velmi nepříjemně.

Angela postávala u zdi z jedné strany dveří právě u zmijozelského stolu a ačkoli se na ně přímo nedívala, její pozornost byla zaměřena na upírské studentíky, kteří všichni do jednoho pochmurně mlčeli. Dokonce i Lionel, který div neměl nohy na stole, jak se na svém místě rozvaloval. Kendall si ani teď nesundal černé brýle a podpíral si loktem bradu.

Pohledy, které k dané částí stolu házeli ostatní bradavičtí studenti, byly celkem nepřehlédnutelné. Většina měla v očích strach, ale další i opovržení, znechucení a vztek. Letos bude v Bradavicích veselo…

Zjevně rozklepaní prváci, určitě nakrmení historkami o krvežíznivých stvůrách, které budou mít za spolužáky, už byli rozřazeni do jednotlivých kolejí a do popředí vystoupila profesorka, nyní vlastně ředitelka McGonagallová. Angela si prohlédla ji i další tváře u profesorské tabule velice bedlivě. Ředitelka měla vlasy stažené do pečlivého drdolu stejně jako před lety, i když už byly skoro úplně šedivé a nepřipadalo jí, že by se nějak moc změnila. Zato osazenstvo u stolu bylo z větší části nové.

Z předešlých profesorů zůstal jen Hagrid, Kratiknot, Margaret a Prýtová. Lesterna už znala, od Margaret věděla, že učí Lektvary, což v ní probudilo mírný odpor, i když se snažila nespojovat si mladého učitele s jistým netopýrem, další tváře viděla vůbec poprvé. Dokonce i ošetřovatelka byla jiná, netušila, co se stalo s madame Pomfreyovou nebo Trelawneyovou.

„Všechny studenty bych ráda přivítala v novém školním roce, ve kterém, jak všichni víte, si budeme zvykat na jisté změny,“ začala rázně ředitelka.

Angela postřehla pohyb u dveří. To vklouznul do síně Harry a postavil se ke zdi z druhé strany. Po chvíli zachytil její pohled a opětoval jí ho. Bylo zvláštní být zase na tomhle místě. Společně.

„Máme tady nové studenty, jejichž výuka bude probíhat večer a část noci. Rozhodli jsme se vzhledem k jejich počtu a různému věku nerozřazovat je do jednotlivých kolejí, ale budou mít zvláštní třídu, kterou povede profesorka Shiernová. Tímto žádám všechny o toleranci, shovívavost a vzájemnou podporu ve studiu na obou stranách,“ zdůraznila přísně McGonagallová. „Žádné, opakuji žádné nepřístojnosti, se nebudou tolerovat. Dokažte, že umíte spolupracovat a nesuďte podle prvního dojmu.“

Moc pěkná řeč… pomyslela si Angela kysele a upřímně pochybovala, že si to někdo z přítomných vzal k srdci.

*

Vzhledem k tomu, že upírské nováčky nechával hodokvas na oslavu začátku dalšího školního roku zcela chladnými, vyklidili svoje místa jako první. Ven je vedla Margaret, Angela čekala, až se zvedne i poslední z nich, a dělala jim zadní voj. Neunikly jí tak nevraživé pohledy, které se na odcházející skupinu snášely od všech stolů, i od profesorské tabule. Alespoň Harry na ni povzbudivě kývl.

Odvedli ´Noční třídu´, jak o nich mluvila Margaret, ke zmijozelské společenské místnosti, kde se poloupírka zastavila před vysokým černým brněním.

„Takže poslouchejte všichni… Pokud jste si nezapamatovali cestu, můžete se mě nebo spolužáků ze Zmijozelu zeptat. Zmijozelští mají zelené hábity, jak jste si určitě všimli.“

Mladí upíři ještě hábity neměli, ale Angela věděla, že by měli nosit čistě černou barvu. Nic jiného na sebe nebyli ochotni navléknout.

„Ti nám místo rady spíš hodí něco stříbrného na hlavu,“ zabrblal ze zadní části skupinky Lionel.

Margaret se zamračila: „Chce to jen vstřícný a přátelský přístup.“

Mladý aristokrat si odfrkl, ale už na to neřekl nic. Kendall se opíral o zeď, sluneční brýle stále na očích, hlavu skloněnou k zemi.

„Heslo pro tento týden zní ´Šedá dáma´,“ pokračovala profesorka. „Zapamatujte si to, stačí, když ho vyslovíte nahlas a brnění vás pustí dovnitř.“

Na potvrzení jejích slov se obrněnec překvapivě potichu odsunul stranou a za ním se objevil vysoký vchod do společenské místnosti. Co si Angela pamatovala, tak ještě za jejích školních let s oblibou rachotil a skřípal na všechny strany. Shiernová vešla dovnitř a studentíci nepříliš ochotně za ní. Angela je následovala a nostalgicky se rozhlížela. Výzdoba i úprava místnosti byla jiná, ale stejně… Nacházela se na stejném místě jako předešlá společenka. A na tu měla sakra velkou spoustu vzpomínek.

„Máme pro vás nachystané čtyři ložnice,“ vytáhla Margaret na světlo popsané pergameny. „Rozdělení bude následující…“

„Myslím, že se raději rozdělíme sami,“ přerušil ji Lionel neomaleně a upírci kolem něj ho podpořili souhlasným mumláním.

„Narážíte tím snad na to, že se nevyznám v naší společenské hierarchii, Lioneli?“ Shiernová nebezpečně ztišila hlas. „Rozděleni budete tak, jak vám to nadiktuju, tečka.“

Lionel mlčel, ale jeho výraz byl více než výmluvný.

Dvě ložnice byly pro děvčata, dvě pro mužskou část skupiny. Angela v duchu chválila předvídavost poloupírky, která automaticky oba nejvýše postavené upíry z čistokrevných rodin rozdělila. Otázkou zůstávalo, zda to k něčemu bude.

Když je konečně přiměla, aby se šli alespoň podívat do místností, které se měly na příštích deset měsíců stát jejich domovem, Margaret přistoupila k Angele.

„Potřebuju s tebou ještě o něčem mluvit.“

Angelu zaujal tón, který její přítelkyně použila.

„Snad ne další laskavost?“

„No… Pojď raději do mého kabinetu, Angelo.“

*

„Ještě něco potřebuješ, Margaret?“

„Tak nějak.“

„Tak ven s tím,“ povzdechla si Angela.

„Je to jen návrh, nemusíš odpovídat hned, chápu, že je to hodně narychlo, takže…“

„Margaret,“ přerušila ji. „O co jde?“

Poloupírka se zhluboka nadechla: „O to, že Noční třídu nemá kdo učit.“

Udiveně zamrkala.

„Já a Lestern, to je málo,“ pokračovala Margaret rychle. „Zvlášť když musíme stíhat učit i normální žáky. Nikoho se mi nepodařilo sehnat a potřebuju, aby to byl upír-kouzelník.“

„Tak to je smůla,“ usoudila Angela. „Ale co já s tím?“

„Nechtěla bys to být ty?“ zeptala se Shiernová zvolna.

Angela vykulila oči a několik vteřin na přítelkyni němě civěla. A následně vybuchla v záchvatu smíchu. Celý kabinet se rozezněl její pobavenou reakcí. Margaret ji nehybně pozorovala a Angela se snažila popadnout dech, ale smích ji úplně přešel, když se jí pořádně podívala do tváře.

„Ty to myslíš vážně?“

„Samozřejmě, jinak bych se tě neptala. Bylo by to jen dočasně, než někoho seženu. Pod falešným jménem.“

Mladší upírce doslova spadla čelist.

„Margaret, ale já nemůžu učit. Nemám ani OVCE! Nemám žádné zkoušky ani akreditaci. Jsem dokonce hledaný zločinec! Jak tě tohle prosím tě napadlo?!“

„Znalostí máš na to dost,“ oponovala poloupírka. „Nechala bych ti praktickou výuku, náročnější věci bych je učila sama.“

„Ale, Margaret…“

„Navíc si myslím, že by tě to bavilo.“

Angela zmlkla.

„Jediní, kdo by věděl, kdo doopravdy jsi, bych byla já a McGonagallová. Promluvím s ní, je to rozumná ženská a přijme tě, aniž by tě soudila.“

„Tak to dost pochybuju.“

„Znám ji,“ prohlásila Margaret s jistotou. „A nechci jí lhát, na to si jí příliš vážím.“

Hnědovláska se zadívala poloupírce do očí.

„Margaret, já nemůžu učit,“ opakovala znovu.

„Rozmysli si to.“

„Raději už půjdu,“ postavila se a rychle zamířila ke dveřím.

„Děkuju moc za ten dnešek, Angelo,“ vyhrkla ještě Margaret. „Jsem ti dlužná. A zkus to promyslet.“

„Dobře,“ reagovala stručně upírka a bez pozdravu za sebou zavřela dveře.

*

Harry čekal ve vstupní síni a zamyšleně hleděl do temných koutů mezi sloupovím. Angela se postavila vedle něj.

„Jako by to bylo jen včera,“ vydechl ztěžka.

Nereagovala na to. Nebylo třeba. Věděla, nač myslí…

„Tak co Lestern?“ nadhodila po chvíli.

„No, moc tě nepotěším,“ odtušil Harry a otočil se k ní. „Tu kopii zdědil po bratrovi, který ještě před ním studoval Oblouk na Odboru. A bohužel netuší, kde ho ten sebral.“

„Zatraceně,“ sykla Angela. „Nelhal?“

„Nemyslím,“ zavrtěl hlavou.

„Hmm…“

„Je to tak důležité?“

Pokrčila rameny: „Možná ani ne. Jdeš už domů?“

„Jo,“ přikývl. „Ty taky?“

Kývla. Bok po boku minuli bez ohlédnutí Velkou síň a vyšli branou ven. Zvolna kráčeli po vyštěrkované a osvětlené cestě pryč od hradu. Ani jeden o tom nehodlal mluvit, ale Bradavice byly v jejich životech příliš důležitým místem na to, aby na ně jejich navštívení nepůsobilo.

„James se po tobě ptal,“ usmál se nečekaně Harry.

Překvapeně se po něm ohlédla: „Vážně?“

„Nejdřív jsem nepochopil, koho tím myslí, ale pak mi to jeho ´Ange´ docvaklo.“

Sklopila pohled na cestu před sebou: „Je zlatý…“

„Jestli budeš chtít, tak ti zase někdy klidně přenechám jeho hlídání,“ zasmál se Harry.

Angela zůstala nečekaně stát, až štěrk zaskřípal, Harry se zaraženě otočil.

„Co se děje? Řekl jsem něco?“

„Ne, ne, jen…“ nadechla se a narovnala. „Bude lepší, když se mnou nebudeš moc počítat, Harry. Budu teď toho mít určitě hodně, Oblouk, démoni a tak… Však víš. Nebudu mít moc času.“

„Však mě je to jasné, myslel jsem jen výjimečně,“ reagoval s pohledem do jejích očí.

Uhnula s nimi: „Jo, jasně…“

„Nechci tě do ničeho nutit, Angelo. Jen jsem myslel, že bys byla ráda. Oba jste vypadali spokojeně, když jsem dorazil domů, tak…“

„To je v pořádku, Harry, pohlídala jsem ho moc ráda, opravdu,“ znovu se zasekla. „Prostě to nemůžu dělat často.“

Harry ji pozoroval dokonale udivený. Absolutně nechápal, co se v tu chvíli může honit Angele hlavou.

„Dobře,“ přikývl zvolna.

„Už musím jít, Draco na mě čeká. Zatím ahoj…“

A upíří rychlostí zmizela nechápajícímu Harrymu směrem k východu ze školních pozemků z očí.

***

 

Všechny čtyři pochodně v místnosti zaprskaly a na malou chvíli potemněly. Když se znovu uklidnily, jejich světlo dopadlo na jednoho upíra se skloněnou hlavou a druhého s dlouhými bílými vlasy, který seděl za mohutným stolem.

„Jsi si tím překladem jistý, Ratusi?“ zašepotal hlubokým hlasem Vznešený.

Podřízený upír přikývl: „Ano, Ynemeren…“

„Kolik čistokrevných pod dvacet let je v anglických klanech?“ položil upír další otázku.

Ratus mu uctivě podal list, který do té chvíle držel v ruce.

„Tady mám seznam, pane.“

Ater přeletěl pohledem čtyři jména: „To je všechno?“

„Ano, pane…“

„A kolik z nich odjelo do bradavické školy?“

Ratus ztěžka polknul.

„No?“

„Dva, Ynemeren…“

„A ta druhá dvě jména?“

„Nemají schopnosti kouzelníků…“

Popsaný papír skončil jako zmuchlaná kulička. Ratus se přikrčil. Nedokázal se ubránit strachu, že se hněv Vznešeného snese právě na něj. Znovu.

„Zjistíš mi všechno o bezpečnostních opatřeních kolem hradu.“

„Ano, Ynemeren…“

„Minimálně jednoho z těch spratků odtamtud musíme dostat. Máš na to dva měsíce. Jestli ne, budeš tou obětí ty, za pokus to stojí,“ dodal ledově nemrtvý, postavil se a k Ratusově úlevě odplachtil.

***

 

Serpens přejížděl zachmuřeným pohledem upíry shromážděné před ním.

„Nějaké zprávy ze Skotska?“

Jeden z jeho podřízených předstoupil.

„Nic nového, pane. Na původním místě Oblouku už se nikdo z Bratrstva neobjevil. Ale stále se zvyšuje počet násilných úmrtí…“

„Démoni?“

„Pravděpodobně.“

„Co Ministerstvo kouzel?“

„Ze všech sil se snaží uklidňovat kouzelnickou veřejnost. Ne, že by se jim to moc dařilo,“ zašklebil se další člen jeho týmu. „Zaslechl jsem, že jim tam denně kálejí na podlahu desítky sov.“

Serpens ho sjel studeným pohledem a mladý upír zacouval.

„Promiňte, pane.“

„Co ten slavný expres do Bradavic? Jak naše děcka dojela?“

„Hádám, že hladová…“ ozval se Lupus uštěpačně.

„Ještě se k nám ze školy nedostaly žádné zprávy, pane,“ ozvala se poloupírka, která se znala s Corvus.

„Dobře… Rozchod, všichni se vraťte ke své práci. Kdyby bylo cokoliv nového, nejbližší dvě noci bych měl být tady v sídle.“

Upíři se krátce uklonili a v několika vteřinách vyklidili místnost. Jako poslední se s rukama v kapsách vykolíbal na chodbu Lupus, ale zastavil se hned za dveřmi.

„Ale, to jsou k nám hosti,“ uslyšel ho říct Serpens, který už se zaměřil na několik spisů, které mu přinesli.

Zaměřil smysly ven a po chvíli rozpoznal auru Falca. No, nazdar… Byl sám.

„Chci mluvit se Serpensem,“ ozval se chladný hlas.

„Jestli si na tebe udělá čas…“ protáhl Lupus vyzývavě a ohlédl se po něm.

„Pusť ho,“ reagoval stručně.

Lupus ustoupil stranou a ve dveřích se objevil bledý blondýn. Serpens ho přejel pohledem a zapřel se do židle.

„Copak, sokolíku? Stýskalo se ti po mně?“

„To určitě. Spíš mě stálo málem všechny nervy vytáhnout z té nány, kde tě najdu.“

„To máš jistě na mysli naši drahou Barbie.“

Malfoy za sebou zavřel dveře a vytáhl hůlku. Serpens pozvedl obočí.

„Už mě máš dost, tak sis to přišel vyřídit po kouzelnicku?“

Ale sokolík jen bez odpovědi vyčaroval přes dveře hranici, která na chvíli zazářila. Nejspíš zvukovou bariéru. Serpens se mu podíval znovu do obličeje a zvážněl.

„Co se děje, Falco?“

Jeho nečekaný návštěvník se posadil za stůl z druhé strany a zahleděl se kamsi do prázdna.

„Vlastně ani nevím, proč s tím jdu za tebou, ale nikdo lepší mě nenapadl.“

„Budu to brát jako poklonu,“ zašklebil se.

„Ber to, jak chceš, hlavně mě vyslechni do konce…“

***

 

Cathy se večer domů do Sheffieldu téměř doslova doplazila. Sotva pletla nohama, když za sebou zavřela dveře a zamířila do kuchyně pro něco k pití. Hledání práce, která by ji bavila, bylo mnohem těžší, než si představovala. Do toho už nevěděla, jak má pomoct Ronovi, který byl teď nezvykle mlčenlivý a zachmuřený.

Když vypila plnou sklenici studené vody, objevila na stole misku z poloviny naplněnou čerstvým zeleninovým salátem se sýrem. Pozvedla obočí. Alex takové věci na jídlo nepřipravoval, to bylo na něj moc zdravé. Že by Daria?

Její úvaha se vzápětí potvrdila, když ji od dveří pozdravil dívčí hlas.

„Ahoj, Cathy. Jestli máš hlad, tak to můžeš klidně zfolovat, Alex nad tím ohrnoval nos.“

S úsměvem se otočila k černovlásce, která do kuchyně strčila jen hlavu.

„To si umím živě představit. Díky, Dari.“

„Jak to šlo?“ zajímala se přítelkyně jejího bratra.

„Nic moc,“ potřásla hlavou a povzdechla si.

„To zvládneš, neboj. Výsledky jsi měla perfektní, reference od Harryho taky máš.“

„Já vím, na některých místech by mě i brali, ale zatím se mi na žádném nelíbilo.“

„Však něco najdeš,“ povzbudila ji znovu Daria. „Já už jsem na odchodu, tak se měj…“

„Počkej,“ zastavila ji udiveně. „Nějak brzy, ne?“

Pokrčila rameny: „Alex stejně od chvíle, co jsem přišla, leží v novinách. Pa!“

„Ahoj,“ rozloučila se s ní zaraženě Cathy.

Pak si nabrala řádnou dávku salátu na talíř a s ním i s další sklenicí vody se zvědavě vydala do obývacího pokoje.

„Čau, brácha!“

„Nazdar,“ zabručel Alex a ani nezvedl hlavu od stolu, na kterém se povalovala záplava tiskovin.

Letmo je přeletěla pohledem. Spousta Denních Věštců od nejnovějšího až po měsíc starý, pak ještě pár Jinotajů. Pozvedla obočí a zahleděla se na shrbeného bratra. Nevšímal si jí. Uvelebila se se svou večeří v křesle pod oknem a labužnicky si vychutnávala první sousto. Měla si toho vzít víc, až teď si uvědomila, jak strašný má hlad.

„Chystáš se sestavit vyděračský dopis?“ nadhodila mezi dvěma sousty.

„Cože?“ zvedl Alex nechápavě hlavu.

Byl zamračený až hrůza, mezi obočím širokou vrásku. Poukázala vidličkou na kupu novin.

„Co to vyvádíš?“

Zachmuřil se ještě víc: „Snažím se na něco přijít.“

„A na co jako?“

„Na to, co mi na tomhle všem tak smrdí…“

„Na tomhle všem?“ opakovala stále nechápavě Cathy a nacpala si zase ústa.

„Bratrstvo krve už je aktivní nějakou dobu, ale co se děje od smrti Potterovy manželky nemá chybu,“ bručel Alex a hrábl do nějakých odložených listů napravo na pohovce. „Ta jejich základna, Maileen, nějaká tajemná spolupráce s upírama, ten Oblouk, démoni, Bill a vymítání, o kterém jsi mi skoro nic neřekla,“ zadíval se na ni ostrým pohledem, zatímco dál nevzrušeně večeřela. „To, jak neustále někam mizíš a vracíš se špinavá a unavená. To tvoje tajnůstkaření.“

Cathy přestala jíst.

„Hele, brzdi, Alexi. Nezdá se ti, že jsi začal nějak moc přemýšlet?“

„Ne, to se mi opravdu nezdá,“ odsekl. „Dokonce i Daria vypadá, že je tu něco, co mi nechce říct. Ty ses mi k tomu sama přiznala. To vypadá, že se děje něco, o čem nevím jenom já.“

„Jsi paranoidní,“ odtušila a vrátila se k salátu.

„Lžeš,“ procedil mezi zuby.

Cathy pomalu žvýkala a mlčela. Mrzelo ji, co všechno musí před bratrem tajit, ale přece to slíbila… K čemu by bylo, kdyby znal pravdu? Nebo i to, co téměř nikdo neví? Odpustil by tak, jako odpustila ona? Protože ano, to už si mohla sama sobě přiznat. Dokázala překonat v sobě něco, co ji svíralo jako neviditelné obruče, a Dracovi odpustila. Dokonce ještě dříve, než si to vůbec sama uvědomila.

„Catherine…“

„Běž se raději najíst,“ prohlásila, aniž zvedla zrak. „Mluvíš z hladu.“

„Ne!“ vyštěkl a mrskl s novinami o zem. Pořád se na něj nedívala. „Co se od té doby, co zabili Potterovu ženu, změnilo? Co mě to pořád vrtá hlavou? Jak jste přišli na to vymítání? A na ten pentagram, co se o něm mluví na Ústředí? Co přede mnou tajíte?“

„S tebou to nemá nic…“

„Kdyby to se mnou nemělo nic společného, tak mi to řekneš!“ skočil jí hrubě do řeči. „Dobře víš, že nesnáším, když si přede mnou někdo na něco hraje! Stejně jako tehdy Malfoy!“

Catherine se skoro udusila kouskem okurky. Odložila talíř a rozkašlala se. Když konečně zase mohla normálně dýchat, pomalu zvedla hlavu.

Alex ji podezřívavě pozoroval.

„Co je?“ ohradila se. „Zaskočilo mi, no…“

Její bratr několik vteřin mlčel, až ji polilo horko. Co když…

„Jez pomaleji, ty nemehlo,“ řekl nakonec a odvrátil se.

Vydechla úlevou, když zmizel ve vstupní hale. O hodně opatrněji se pustila do zbytku svojí porce a vážně přitom přemýšlela. Co kdyby zkusila přesvědčit Draca, aby si s bratrem promluvil?

A proč bys to měla dělat, ty huso hloupá? Snad si nemyslíš, že z nich budou kamarádi!

To samozřejmě ne, ale…

Tady není žádné ale, přesvědčovala se. Byly by z toho jen problémy.

***

 

Angela vstoupila do tmavé haly a mávnutím zabouchla dveře. Nepotřebovala se nijak extra soustředit na to, aby poznala, že Draco není doma. Zamířila do kuchyně a cestou si konečně sundala z nosu brýle, na vlasy překážející v obličeji už si zvykla a nechala je tak.

Bez rozmýšlení vlezla do spižírny a klekla si. Chvíli pátrala pohledem mezi jednotlivými lahvemi nějaké staré zavařeniny, a hmátla po vysoké lahvi v koutě pod regály. Narovnala se, vrátila se do kuchyně, přešla k lince a vytáhla baňatou sklenici, kterou z třetiny naplnila. Zůstala stát a chvíli civěla na bezbarvou hladinu.

Ticho… Ticho všude kolem. Obrovský dům plný prázdných pokojů a stínů minulosti.

Otřásla se, popadla sklenici a převrátila ji do sebe. Alkohol protekl krkem i jícnem a zahřál ji v žaludku. Vyhoupla se do sedu na linku, a zadívala se ven z okna do pokročilého večera. Alkohol jí začínal pěkně stoupat do hlavy, takže lahev raději odstrčila dál od sebe. Ten jeden panák bohatě stačil.

Nemohla přijmout nabídku Margaret, i když jí nakonec řekla, že si to rozmyslí. Ne proto, že byla uprchlá trestankyně. Vždycky se mohla zamaskovat a nikoho by ani nenapadlo, že Angela Blacková dělá v Bradavicích učitelku. Ne, proto ne…

Bradavice byly plné dětí. Malí čarodějové, ale hlavně mladí upíři. V té skupině byly čtyři sotva třináctileté upírčata a vypadali na deset, až na ty vážné výrazy v očích. Jak by se na ně mohla dívat každý den? A do toho ta Harryho nabídka…

Pohled jí znovu utekl k lahvi. Jak je to dlouho, co se jí podařilo se opít? Tehdy… Těsně po tom, co Draca proměnila. Když ho neuhlídala, on se neovládl a zabil… Byl na tom psychicky tak špatně, že se úplně sesypal. Když konečně usnul, v nejbližším obchodě koupila tři flašky. Málem se přitom otrávila…

Tetování vzadu na krku ji zašimralo. Na lahev v mžiku zapomněla. Narovnala hlavu a čekala. Neuplynula ani půl minuta, když se téměř neslyšně otevřel hlavní vchod. Hned poté se ve dveřích kuchyně objevila jí tak známá silueta.

„Ahoj…“ přivítala ho.

Pomalu k ní zamířil.

„S těmi upírčaty to šlo tak špatně?“ nadhodil s jasným odkazem na lahev.

„Ale ne…“ opřela se hlavou o skříňku za sebou. „V podstatě tak, jak jsem čekala.“

„Něco se stalo?“

„Ne… Jen jsem měla na jednoho chuť.“

Chvíli se na ni díval, než si nalil dávku do stejné sklenice, ze které pila ona.

„Kde jsi byl?“ zeptala se, když polknul.

„V sídle, za Serpensem. Zeptat se, co je nového,“ odvětil klidně.

„A?“

„Nic moc…“

Odložil sklenici a přistoupil k ní ještě blíž tak, že stál mezi jejími koleny, na které zlehka položil dlaně. I jen něco tak prostého způsobilo, že se Angele v žaludku roztřepetalo hejno motýlů.

„Co sis to provedla s vlasy?“

Pousmála se: „Maskování přece. Vypadám jako strašidlo, viď?“

„Ne. Je to roztomilé,“ usoudil klidně.

„Tak to už je mi jasné, proč ze mě naši malí upírci neměli žádný respekt.“

Draco se k ní nahnul blíž: „Vsadím se, že sis ho i tak dokázala sjednat.“

„Proč myslíš?“

„Umíš působit dost děsivě, zlato.“

„A jak na tebe působím teď?“

Krátce a jen letmo se dotkl jejích rtů těmi svými: „Napjatá…“

„A co s tím budeš dělat?“

Pomalu přesunul obě ruce výš. Angela sice poznala, že před ní Draco opět něco zakrývá, ale jeho laskání se nebránila. Naopak se mu plně poddala. Potřebovala zaměstnat myšlenky…

„Neuhádneš to?“

„Nechám se poddat.“

„Tak já ti to raději předvedu názorně…“

***

 

Zmijozelská společenka byla naplněná tichem a tmavými stíny, které vytvářely dohořívající uhlíky v krbu. Z původních tří oken u stropu místnosti zůstalo jen jedno podélné s krásně zdobeným rámem a to bylo otevřené. V obloukovém vchodu, který vedl k ložnicím nemrtvých, se objevil stín a rozhlédl se, až se zaměřil na okno.

Lionel několika neslyšnými kroky přešel celou místnost, bez sebemenší námahy se vyhoupl nahoru a ocitl se venku, bosýma nohama v měkké trávě. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Tohle bylo mnohem lepší. Vždycky měl raději otevřený prostor a volnost, než uzavřené kobky a místnosti nedobytné sluncem.

Otočil hlavu a zadíval se na nehybnou postavu opírající se zády o zeď, ruce položené přes pokrčená kolena. Hrábl do kapsy pro krabičku cigaret a ležérním krokem přešel k němu. Posadil se těsně vedle, do tureckého sedu a nabídl druhému otevřenou krabičku. Štíhlé prsty beze slova vytáhly dva hřebíčky do pomyslných rakví a jeden mu vložily mezi rty.

Z druhé kapsy vytáhl zapalovač, nahnul hlavu a žlutý plamínek zapálil oba konce cigaret najednou. A ozářil přitom bledou tvář orámovanou tmavými vlasy.

Lionel zhluboka potáhl a opřel si hlavu. Oblak dýmu, který vypustil, se pomalu vytrácel nad jejich hlavami.

„Z té komedie je mi zle,“ zavrčel otráveně. „Chovat se podle toho, jak od nás všichni čekají. Každý den. Nevydržím to.“

„Víš dobře, že nemáme jinou možnost,“ reagoval Kendall klidným hlasem.

„Jo, umím si představit, jak by to dopadlo, kdyby vyšlo najevo i jen to, že sedím klidně vedle tebe a nesnažím se utrhnout ti postupně všechny končetiny,“ zašklebil se. „Naši drazí zploditelé by nás oba zaživa stáhli z kůže.“

„A ne jen jednou,“ dodal jeho přítel pochmurně.

„A teď jsme tu navíc zavření na téhle podělané škole.“

„Budeme si muset dávat větší pozor. Ostatní by si mohli něčeho všimnout.“

„I kdyby… Je mi to momentálně jedno,“ vrčel Lionel dál.

„Lio…“ zadíval se na něj Kendall. „Dokud nedospějeme, nezmůžeme nic. Smiř se s tím.“

Opětoval mu pohled a konečně se začínal cítit klidnější.

„Jasně, já vím,“ znovu si strčil cigaretu mezi rty.

„A ta škola snad nebude tak strašná. Spíš by to mohlo být dost zajímavé.“

„S těmi zírajícími ovcemi na každém kroku?“ vyhekl Lionel. „To myslíš vážně?“

„Ne, myslím výuku,“ upřesnil Kendall. „Bude se nám hodit, když se zase začneme pořádně učit čarovat, nemyslíš?“

„No, to jo,“ uznal a vychutnával si další dávku nikotinu. „Ale větší sranda by byla s Feles. Corvus mi leze na nervy.“

Kendall se zamyšleně zadíval na noční nebe.

„V tom s tebou musím souhlasit. Feles je rozhodně dost zajímavá osoba.“

601 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí