„Human beings are powered by emotion, not reason.“
Kevin Roberts
Bill cítil démonův strach. Taková emoce ho ze strany nelítostné bytosti překvapila. Čeho se Sagittis bál? Pozoroval svýma očima dění kolem, ačkoli nijak neovládal pohyby těla a někdo jiný otáčel jeho hlavou.
Uviděl záplavu dlouhých, ohnivě rudých vlasů, které se matně leskly v západu slunce. Ginny… Ale co to dělala? Vypadalo to, že něco kreslí do trávy kolem nich. Nějaké zaklínání? Harry postupoval těsně za ní s hůlkou v ruce a nespouštěl z něj a démona v něm zrak. Pak viděl taky nejmladšího bratra, který obezřetně držel za rameno jeho Helen. Bledou, roztřesenou, ale s odhodlaným výrazem. A věděl, že nedaleko za jeho zády stojí další sourozenci – Charlie a Percy. Kdo ještě chyběl? Máma. Ta byla určitě v domě a otec s ní. Ale ještě někdo…
Bill se zamračil. Logické myšlení mu začínalo dělat potíže, tok jeho myšlenek se zadrhával, cítil se unavený a prázdný.
Kdo tu chybí, když kolem postává skoro celá moje rodina? Fred! Ne… Ten je přece už několik let mrtvý… Takže George. Kam se poděl George?
Měl pocit, že se s ním stalo něco špatného, ale nemohl si vzpomenout co.
Ginny se narovnala čelem k němu. Na její tváři bylo jasné váhání a démonem v něm projel křečovitý třas. Uslyšel jeho hlas, zabarvený špatně popsatelnými emocemi.
No tak, vzdej to, ty malá zrzko. Já tam nechci zpátky… Za žádnou cenu!
A Bill pochopil, z čeho má démon takový strach. Jeho sestra se ho chystala poslat zpátky tam, odkud přišel.
Za tu dobu, co jeho tělo okupoval černý vetřelec, několikrát viděl i slyšel věci, které do jeho hlavy nepatřily. Bezútěšnou šedou krajinu, vysoké spalující plameny, postavy bez tváří, temnotu naplněnou vřískotem mnoha hlasů, hysterický pláč, který však nepatřil muži ani ženě. Byly to obrazy ze světa démonů. A Sagittis se nechtěl vrátit domů…
Bill se sám pro sebe pousmál.
Jen do toho, moje malá Ginn, dej tomu hajzlovi lekci.
Jako by ho slyšela, začala jeho sestra zaklínat. Tušil, že by jejím slovům měl rozumět, ale v tu chvíli pro něj neměly žádný význam. Vyděsil se, když celé jeho tělo naplnilo horko. Stačilo jen pár vteřin a měl pocit, že celý povrch jeho kůže hoří. Jenže to nebyl jeho pocit, ale démonův.
Trvalo to věčnost. Slyšel řev a cítil bolest. Tak strašlivou, že nedokázal vnímat cokoliv jiného. A pak něco, co ho naplnilo hrůzou. Démon naposledy vztáhl pařáty ke zbytku jeho vědomí a chtěl ho zadusit, rozmáčknout jako nějaký otravný hmyz.
Ne, ne! Táhni! Teď to nemůžu vzdát! Čekají na mě! Moje rodina! Moje žena a dítě!
Alespoň tě… Vezmu s sebou… Williame…
NE!
Vložil do toho vnitřního výkřiku plného odporu veškerý zbytek svých sil a vůle. Odstrčil od sebe dotěrná chapadla a pak… Pak byl démon pryč. Rozhostilo se ticho a tma. Neviděl a neslyšel už nic…
*
Obklopovala ho lepivá tma. Nevnímal žádný tok času. Nohy i ruce mu svazovala strašlivá únava, cítil se jako nemohoucí, jako mrzák. A pak, po nějaké době, která mohla být hodinou i týdnem, v té tmě uslyšel hlas. Nerozuměl slovům, ale ten hlas znal. Miloval ho a naslouchal mu. A s každým dalším okamžikem se tma kolem něj projasňovala. Hlas ho volal, táhl k sobě a on chtěl k němu. Musel. Nemohl zůstat na tomhle místě, ať to bylo kdekoli, bezmocný jako hadrový panák, co ho někdo odhodil na smetišti. Musí zpátky, k tomu hlasu…
***
Ginny několikrát zamrkala, když ji do očí udeřilo ostré světlo z nemocniční haly. Zamračeně zamířila k výtahům. Její práce ve Výzkumném centru lektvarů a dryáků byla náročná a po dvou týdnech už měla pocit, že jí ze všech možných přísad vlasy načichly natolik, až to z nich nikdy úplně nevymyje, ale bavilo ji to.
Už od chvíle, kdy ji pustili od Munga, se zajímala o to, jak a proč jsou kouzelné lektvary schopny ovlivnit lidskou mysl. Její osobní zkušenost ji poznamenala natolik, že se tomu oboru začala věnovat a díky skvělým výsledkům na Campurii ji zaměstnali v největším zařízení pro výzkum, vývoj a studium lektvarů v Anglii. Navíc to bylo sakra dobře placené místo a ona chtěla konečně něco přispět rodičům na domácnost, když ji celé ty roky živili. Takže byla odhodlaná vydržet téměř cokoliv, aby si tu práci udržela.
Dveře výtahu se otevřely v pátém patře a ona automaticky zabočila vpravo. Nemusela přemýšlet nad tím, kam jde; navštívila jistý pokoj v posledních dnech tolikrát, že by ho našla i poslepu.
Tiše zaklepala na bílé dveře, kdyby byla uvnitř náhodou zase Helen a vešla s očekáváním obvyklého obrázku. Otevřela ústa k smutnému pozdravu bez odpovědi, ale slova jí uvízla v hrdle, když jí pohled padl na jedinou obsazenou postel v pokoji. Seděl na ní vyhublý rusovlasý muž a díval se na své rozevřené dlaně. Ginny šokovaně vytřeštila oči.
„Bille…“ vydechla přes stažené hrdlo nevěříc vlastním očím.
Její nejstarší bratr pomalu zvedl hlavu a podíval se na ni. Jeho oči, ačkoli byly zapadlé a podivně unavené, měly tu známou tmavě hnědou barvu. A začaly se lesknout…
„Ginny…“ zachraptěl.
Opatrně přistoupila blíže, v paměti ještě příliš živě bezvládné zakrvácené tělo jednoho z jejích bratrů.
„Jak se… cítíš?“
Natáhl k ní chvějící se ruku. Ginny zaváhala, ale srdce jí říkalo, že je to v pořádku. Tohle už byl skutečně její bratr. Pevně sevřela jeho dlaň a posadila se na okraj postele.
„Kde to jsem?“ zeptal se chraptivě. „V nemocnici?“
Opatrně přikývla: „Co si pamatuješ, Bille?“
Celý se nahrbil.
„Myslím, že většinu…“ jeho hlas nebyl víc než šepot.
Ginny s obavami pozorovala jeho bledou tvář: „Raději zavolám léčitele, ať se na tebe podívá…“
„Ne, počkej!“ zesílil sevření a zadíval se jí do očí. „Co Helen? Je v pořádku?“ vyhrkl naléhavě.
Rychle znovu zakývala hlavou: „Ano, nic jí není, a určitě je někde v nemocnici, nejspíš si šla jen pro kafe. Brzy tu bude, neboj.“
„A co… Ostatní?“
V očích se mu zrcadlil obrovský strach z toho, co se dozví. Ginny ztěžka polkla.
„Bille, já…“
„Ginn, řekni mi pravdu. Musím to vědět! Ublížil jsem někomu?“
„Ty jsi neublížil nikomu,“ zdůraznila vážně.
Bill ji upřeně pozoroval: „Naši?“
„Máma o tebe měla hrozný strach, ale už je to mnohem lepší. A až zjistí, že ses probral…“
„Někoho jsem neviděl,“ přerušil ji zdánlivě nesmyslně. „Někdo u Doupěte nebyl… George!“ vyhrkl najednou a chytil ji i druhou rukou. „Co je s Georgem?!“
Ginny cítila, že se jí do očí hrnou slzy, nedokázala to zastavit.
„Já jsem ho…“ zasípal Bill.
„To ten démon, Bille,“ opravila ho tiše. „Ne ty.“
„On je…? On je…?“
Ginny věděla, že nemá smysl ten fakt před Billem skrývat, ale to neznamenalo, že to pro ni bylo jednodušší.
„Pohřbili jsme ho před dvěma týdny…“
Billovy oči se rozšířily děsem. To už se Ginny nedokázala ovládnout. Natáhla se a pevně bratra objala kolem krku.
„Není to tvoje chyba, rozumíš?! Není!“ opakovala přes slzy, co se jí valily po tvářích.
Bill se celý otřásl, ale pak jí objetí opětoval. Tak pevně, až to bolelo, ale Ginny to nevnímala. Hlavně, že byl Bill zpět.
„Bille?“ vydechl kdosi za jejími zády.
Její bratr vzhlédl a Ginny se pomalu postavila, aby uvolnila místo na posteli. Právě včas…
„Bille!“
Helen se vrhla ke svému manželovi a omotala mu ruce kolem krku. Bill ji pomalu objal a zabořil tvář do jejích vlasů. Ginny je mlčky pozorovala a přemítala, jestli v ní převládá radost nad tím, že se Bill probral, nebo smutek z výrazu v jeho tváři a očích. Z výrazu, který sama dobře znala. Ne tak dávno ho viděla na sobě samé, v zrcadle. Tu vinu, kterou nelze ničím smazat.
***
Angela seděla za stolem a v obou rukou svírala hrnek horké kávy s pohledem zaměřeným na stránky další z nekonečného množství knih, které ji obklopovaly. Ve skutečnosti ale nevnímala slova, která v ní byla napsaná a byla úplně ztracená ve vlastních myšlenkách.
Vycítila, že ke knihovně míří někdo další, ale nevěnovala tomu pozornost. Instinktivně totiž věděla, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Nepostřehla tedy, že na ni někdo mluví, dokud se jí na rameni nedotkla něčí ruka. Zvedla zrak do mírně zamračené tváře nevysoké světlovlásky.
„Cathy…“ Angela se natáhla po ovladači hifi soupravy, ze které se linuly rockové tóny, a ztišila ji. „Děje se něco?“
Catherine stáhla svou ruku, ale pořád si ji bedlivě prohlížela.
„Na to jsem se chtěla zeptat já tebe. Vůbec jsi mě nevnímala.“
„Promiň, zamyslela jsem se,“ odložila hrnek na stůl. „Mám toho teď v hlavě moc.“
Blondýnka přehodila přes opěradlo druhé židle kabelu, ve které přinesla zpátky knihy, které si vzala s sebou domů a usadila se na ni.
„A nechceš si dát od těch šíleností na chvíli pauzu?“ pokývnutím poukázala na rozložené knížky, hromádku popsaných papírů a notebook.
„Raději ne,“ zavrtěla hlavou. „Nemůžeme si to dovolit. Až se ti démoni rozhodnou pustit se do nás natvrdo, na studium nějaké latiny nebude čas. A nikdy nevíme, kdy to udělají.“
„To je sice pravda, ale nejsi na to sama. Něco můžeš nechat i na nás,“ usmála se povzbudivě Cathy.
„Já vím. Není to jenom tímhle. Do toho ty moje vidiny, Draco…“
„S Dracem se něco děje?“ zeptala se Cathy tiše.
Angela se dívce na moment zadívala do očí. Viděla v nich upřímný zájem a záblesk něčeho, co se jí po chvíli podařilo identifikovat jako soucit. A to ji zarazilo. Proč by s ní zrovna Catherine měla soucítit?
Dlouhou chvíli váhala. Proč by jí vůbec měla něco říkat? Jenže něco ji k tomu postrkovalo, cítila, že mladé Prewettové může věřit. Že si může dovolit vyslovit před ní svoje obavy.
„Jak se to vezme…“ promluvila zdráhavě. „Něco přede mnou tají a nechce o tom mluvit. Na něco takového už jsem si tak nějak odvykla.“
„A jak to víš, jestli se můžu zeptat?“
Angela na ni znovu chvíli hleděla, než se vytočila na židli a shrnula si dlouhé vlasy z krku, aby Cathy viděla na její tetování.
„Cítím to,“ vysvětlila tiše. „Tohle tetování máme oba, z Japonska. Vytváří to mezi námi takové spojení.“
„Můžete spolu komunikovat v duchu?“ ujišťovala se Cathy.
„To jsme mohli i předtím,“ potřásla hlavou a obrátila se zpátky k ní. „Tohle je spíš o pocitech a o emocích. Cítíme, když je ten druhý naštvaný nebo v nebezpečí.“
Tentokrát to byla Catherine, kdo váhal s dalšími slovy.
„A není to trochu… Já nevím, nevadí vám to někdy? Nepřišli jste tím o soukromí?“
Angela si nemohla pomoct a pousmála se: „Ne, nevadí. Můžeme to spojení částečně přerušit a uzavřít se, ale… Většinou to neděláme. Jsme klidnější, když…“ zarazila se. Řekla už toho o sobě a Dracovi mnohem víc, než zamýšlela.
„Když víte, že je ten druhý v pořádku, že?“ doplnila si i tak její větu Cathy.
Zvolna přikývla.
„Něco takového si neumím dost dobře představit,“ pronesla Cathy zamyšleně. „Musíte si být hodně blízcí.“
Nebyla to otázka, takže Angela ani nereagovala a Cathy zamyšleně civěla do stolu. Upírka se naklonila k notebooku, na kterém měla rozepsány poznámky, ale pak se ještě zarazila a koukla se znovu na dívku, která už vytahovala z tašky knihy.
„Ty jsi hodně zvláštní, Catherine, víš to?“
„Jak to myslíš?“
„Jen v dobrém,“ ujistila ji vážně. „Ale neustále mě udivuje, jak se ke mně a hlavně ke Dracovi chováš,“ zaváhala, jak hledala správné slovo. „Tak normálně.“
Cathy si povzdechla a vstala.
„Po pravdě, Angelo, udivuje to i mě,“ konstatovala klidně a bez dalších řečí odkráčela někam mezi regály.
*
„Dobrý večer, dámy,“ rozlehl se knihovnou o půl hodiny později známý hlas.
Angela i Cathy zvedly hlavu od jisté černé knihy, kterou už týden větu po větě procházely a částečně i překládaly společně, protože se jí upírka odmítala byť jen dotknout. K jejich překvapení to byl Ron, který se mírně usmíval a v náručí tahal nějakou od pohledu těžkou tašku. Harry za ním na ně jen kývnul a dál soustředěně civěl do bystrozorského odznaku ve své ruce, do kterého šťouchal hůlkou. Byl teď v jednom kole a v neustálém kontaktu s Ústředím bystrozorů. Ačkoli o sobě démoni od oné neblahé noci nedávali příliš vědět, všichni zůstávali ve střehu.
Obě dívky udiveně hleděly na počínání Rona, který bez nějakých štráchů shrnul na hromadu několik poznámek a začal na stůl vytahovat lahve máslového ležáku, následovaného ohnivou whisky.
„Rone?“ ozvala se jako první Catherine. „Co to má znamenat?“
„Takže za prvé,“ reagoval Weasley. „Dřepíme tady už týdny, aniž bychom si to nějak zpříjemnili, takže jsem se rozhodl, že je načase to trochu zpestřit. A za druhé – dneska máme co zapít.“
Catherine chvíli přemýšlela a pak se její tvář rozzářila. I Angela se na něj dívala s napjatým očekáváním.
„Bill?“ vydechla světlovláska.
„Dneska odpoledne se probral,“ přikývl Ronald a už vytahoval i několik malých skleniček. „Všichni jsme za ním byli, táta s mamkou a Ginny tam ještě zůstali, takže jsem se ujal role posla dobrých zpráv já,“ drmolil Ron, kterému na první pohled spadly z ramen přinejmenším Himaláje.
Harry po něm hodil pohledem, zazubil se na obě dívky a vrátil se k ťukání do odznaku.
„Jak je na tom?“ zeptala se Angela rychle. Když viděla, jak dobrou náladu Ron má, tak si domýšlela, že to nemohlo dopadnout tak zle…
„No…“ Ron klepl do lahve whisky a špunt odletěl někam ke zdi. Chvíli se na něj díval, jak se kutálí a mlčel. „Léčitelé říkají, že fyzicky je v pořádku, ale… Ví, co se stalo. Pamatuje si to,“ po Ronově úsměvu už nebylo ani památky. „A dost si to vyčítá. I když jsme do něj všichni hučeli, že to není jeho vina. I máma.“
Catherine vstala, obešla stůl a beze slova začala rozlévat do panáků.
„Pamatuje si opravdu všechno?“ ptala se dál Angela.
Ron se na ni zadíval: „Nevím… Nechtěl o tom moc mluvit. Budeš se ho muset zeptat sama, až ho pustí.“
„Dobře… Vaší matce už je taky líp?“
„Jo, teď už jo,“ vydechl Ron. „O něco.“
Pak potřásl hlavou, nahnul se a políbil Cathy na tvář. Ta odložila lahev a koukla na něj.
„To bylo za co?“
„Za výpomoc při nalévání,“ odtušil. „Harry, nech už konečně té morseovky, nebo co to tam pořád vyťukáváš a pojď se taky napít,“ hned taky začal panáky posílat hůlkou.
Angela na ten, co visel před ní, upírala zrak ne zrovna nadšeně.
„Co je? Co je?“ postřehl to Ron. „Snad nepohrdneš?“
Omluvně se usmála.
„Já sice moc nepiju, ale na Billa si dám,“ vzala panáka do ruky a přešla k nim, stejně jako Harry.
„To bych ti taky radil,“ zafuněl Ron. „A kde máš Zmijozela? Dneska bych klidně nalil i jemu,“ prohlásil blahosklonně.
„Tak to jsem zvědavá,“ protáhla. „Pomáhá v našem sídle, s pátráním po Bratrstvu, ale slíbil, že se tu staví.“
*
Ginny dorazila do knihovny až za další hodinu, během které zmizelo ze stolu už pět ležáků, a bez řečí do sebe kopla panáka, kterého jí bratr nacpal pod nos.
„Ještě jsem čekala, až máma usne,“ vysvětlila svoje zdržení.
„Jak to vypadá u bráchy?“
„Lepší,“ odvětila Ginny zvolna. „Helen se od něj ani nehne.“
„To věřím,“ zazubil se Ron.
Harry odsunul stranou svoji knihu a zadíval se na Angelu.
„Počkáme na tvou drahou polovičku, nebo uděláme menší poradu hned?“ otázal se.
„Klidně začni,“ kývla Angela a zaklapla notebook. „Já mu to pak shrnu.“
Ron i Ginny se mezitím rovněž usadili kolem stolu, Cathy odložila tužku. Harry se zapřel do židle a zadíval se na chvíli do kamenného stropu.
„Takže… Teď už stoprocentně víme, že jak Ďáblova past, tak Vymítací rituál na démony funguje. Ďáblovu past už umí vyčarovat zhruba polovina Ústředí, ale nikdo z nich to ještě nevyzkoušel v praxi. K tomu vymítání… Zjistili jsme ještě nějaké podrobnosti?“
Na otázku odpověděla Cathy: „Základ by měl být podle všeho vždycky stejný, lišit se to bude snad jen ve jménech. Podle toho, co jsme zatím zjistily s Angelou, jsou démoni rozděleni na třídy a ty nejnižší ani jména nemají, takže u nich problém s tím, že bychom ho neznali, odpadá.“
„Každý z nás by měl tu litanii v latině umět nazpaměť,“ navázala na ni Angela. „Nemůžeme spoléhat na to, že budeme mít čas tahat z kapsy nějaké papírky s poznámkami. A myslím tím i tebe, Rone,“ stočila pohled na zrzka, který se na židli znepokojeně ošil, když uslyšel něco o učení. „Stejně tak dál procvičujte Pentagram. Ginny… Myslíš, že byste to mohli naučit i zbytek vaší rodiny? Přinejmenším bratry?“
Rusovláska přikývla: „Určitě to s Ronem zkusíme.“
„Dobře,“ chopil se slova znovu Harry. „Co se týče aktivity démonů, je podezřelý klid… Klid, který se mi moc nezdá. Spolupracujeme s úřady v celé Velké Británii, ale od té noci se odehrál jen jeden útok, o kterém víme.“
„Je to fakt divný,“ zamračil se Ron a natáhl se po nové lahvi máslového ležáku. „Nejdřív zmasakrují desítky lidí a pak se zdejchnou?“
„Bude v tom nějaký háček,“ odtušila Angela.
„O co jim jde?“ chmuřil se i Harry.
„Třeba čekají na nějakého šéfa, který jim poví, co vlastně mají dělat,“ ozval se zase Ronald, otírajíc si ústa od lahodného moku hřbetem ruky.
Angela ztuhla a chvíli civěla do stolu, než promluvila: „A víš, že v tom můžeš mít pravdu?“
Ron vykulil oči.
„Na co tím narážíš, Angelo?“ zeptal se Harry.
Krátce si povzdechla.
„Je tu jistý detail, o kterém jsem vám zatím neříkala… Dozvěděli jsme se to po otevření brány od Marcuse, jednoho z našich Vznešených a mám zakázáno o tom mluvit, ale… Už na to kašlu. Jsme v tom všichni, tak byste to měli vědět.“
„No, to jsem zvědavý, o co přesně tu jde,“ zabručel Ron.
„Ater chce pomocí Oblouku vyvolat Lamidea. Upírský bůh, první nemrtvý, ztělesnění samotného Ďábla, vyberte si, co je vám libo. Likvidoval tuhle planetu už jednou, po celých tři sta let, než se čarodějům a upírům podařilo zapudit ho zpátky do světa démonů a Brány zavřít.“
„A proč by to do prdele dělal?“ vyhekl Ron.
Angela pokrčila rameny: „Do hlavy mu fakt nevidím, těžko říct, Každopádně má Ater dost velký odpor k lidské rase. Dost velký na to, aby Lamidea vyvolal. A jestli se mu to podaří, bude to katastrofa. Pro všechny.“
„Proč už to neudělal?“ mračil se Harry. „Brána je otevřená…“
„Určitě je k tomu třeba víc, než jen otevření Brány, ale nevíme co.“
„Ale když to neví ani hlavoun Bratrstva, tak si nemusíme dělat starosti, ne?“ nadhodila Catherine.
Upírka zavrtěla hlavou: „Musíme počítat s tím, že na ten způsob už přišel, jen mu to bude chvíli trvat. Pátral po Oblouku dost dlouho.“
„Jenže co my teď s tím?“ vyjel Ron.
„Musíme to zjistit taky,“ pronesla unaveně. „Jak to chce udělat. A zastavit ho.“
„Ty to říkáš, jako by stačilo praštit ho přes prsty,“ vyprskl zrzek.
„Tak jednoduché to bohužel nebude… Harry, nemohl by něco vědět Lestern?“
„Myslím, že možná i jo. Když jsme o tom posledně mluvili, říkal mi, že se zaměřil na pátrání úplně novým směrem, když konečně zjistil, co přesně za Obloukem je. Třeba na přivolání toho Lamidea už taky narazil.“
„Fajn, zkus to zjistit. Brána je sice otevřená, ale bude zapotřebí určitě něco zvláštního, aby odtamtud dostal Lamidea.“
„Docela si umím představit, že to bude něco pěkně nechutného,“ zabručel Ron.
„Samé lepší zprávy… Ještě někdo něco?“ zadíval se na ně Harry. „Co v sídle upírů, Angelo? Něco nového?“
„Pořád při starém. Je mezi námi zrádce, který spolupracuje s Bratrstvem. Stoprocentně. Ale zatím nemáme žádné stopy, které by nás k němu zavedly.“
„A jak to vypadá v Bradavicích, nevíš?“
„Pokud vím, zdi ještě stojí,“ odtušila.
„Tak to je úspěch po dvou týdnech,“ zašklebil se Ron.
*
„Můžu se tě na něco zeptat?“ otočila se Angela k Harrymu, když společně ukládali prohlédnuté knihy do regálu. „Nejsem si totiž ohledně něčeho jistá a chtěla bych znát tvůj názor.“
„Ohledně čeho?“ pobídl ji Harry.
Angela se nadechla: „Myslíš, že bych zvládla učit?“
Chvíli na ni zůstal beze slova hledět.
„Jak to myslíš učit?“
„Margaret mě požádala, abych jí dočasně pomohla s výukou Noční třídy. Má je na starost jen ona a Lestern a nestačí na to,“ osvětlila. „Takže bych v přestrojení za Alegnu vyučovala čarování v praxi.“
„Takže bys dělala profesorku. V Bradavicích.“
„Jo,“ kývla.
Harry odložil vybranou knihu do police a otočil se k ní čelem.
„Nezlob se na mě, ale tak blbý nápad už jsem hodně dlouho neslyšel,“ pronesl vážně.
Angela překvapeně zamrkala. Trochu se jí to dotklo.
„Ne, že bych si o tobě myslel, že bys ty malé upíry nezvládla něco naučit,“ ujistil ji rychle, když viděl její výraz. „Jsi skvělá čarodějka a znalostí máš na to víc než dost, ale nezdá se ti, že už se promenáduješ na veřejnosti až příliš?“
„Přece mě do teď nikdo…“ nadechla se, ale Harry ji hned přerušil.
„Co není, může být. Je to zbytečný risk.“
Angela sklonila hlavu. Věděla, že má Harry pravdu.
„Ty bys to chtěla dělat?“ zeptal se najednou.
Chvíli váhala s odpovědí.
„Chtěla bych to zkusit. Víš, nikdy jsem nepracovala. Když nepočítám nějaké noční brigády, které jsem měla krátkodobě na cestách, žijeme oba s Dracem z peněz, které našetřili naši rodiče a já bych… Ráda bych, aby to bylo jinak.“
Harry pomalu pokýval hlavou: „Myslím, že ti rozumím. Co na to říká Malfoy?“
„No… On o té nabídce ještě neví.“
„Ty ses mu o tom ještě ani nezmínila?“ podivil se Harry.
„Vím přesně, co by řekl,“ reagovala mírně zamračená. „Že je rezolutně proti.“
„A já bych se mu ani nedivil… Poslyš, Angelo, řeknu ti to takhle. Není to něco, o čem by někdo mohl rozhodovat za tebe. Pokud ti to Margaret nabídla a ty to chceš, jdi do toho. Ale za jisté podmínky… Přestaneš si toho na sebe nakládat tolik. Bratrstvo nechej kolegům upírům, démony na Ústředí, pátrání v knihovně nám. Už s těmi vidinami a léčením nezhojitelného, a já nevím co ještě, toho máš víc než dost. Zpomal trochu.“
Angele na několik vteřin došla slova a jen opětovala pohled zelených, upřímných očí. Pak se pousmála: „Nejspíš máš pravdu.“
„Žádné nejspíš, určitě,“ oponoval Harry. „Vždycky sis toho na sebe nakládala zbytečně hodně, ale co je moc, to je moc. Nejsi na to všechno sama, Angelo.“
Její úsměv se rozšířil: „Děkuju, Harry.“
***
Draco trhl hlavou a zahleděl se vzhůru, když nad sebou uslyšel náhlé zašustění ve větvích. Ale byla to jen sova. Znovu zaměřil svou pozornost na obrys chatky přibližně třicet metrů před ním, která se krčila mezi stromy.
Zaslechl další šelest, ale tentokrát na něj nereagoval. Věděl, kdo se k němu plíží ze strany.
„Tak co?“ zasykl Serpens. „Bude to problém?“
„Ani v nejmenším,“ reagoval stejně tiše. „Jakmile se objeví, přemístím se mu přímo za záda. Jen buďte připraveni.“
Čekali na jistého upíra, kterého podezřívali z aktivit, které smrděly příliš velkou sympatizací s Bratrstvem krve.
„Žádné obavy,“ odfrkl si upír a ležérně se opřel o nejbližší široký kmen. „Nedovolím, aby sis zkřivil byť jeden jediný plavý vlásek. Feles by mi následně zkřivila přinejmenším celou páteř.“
Draco k němu obrátil zrak: „Dokážu se o sebe postarat,“ pronesl chladně.
„O tom nepochybuju,“ pokýval hlavou Serpens. „Ale raději budu hrát na jistotu, chápeš?“
Draco se jen ušklíbl a odvrátil se.
„Je možný, že tu budem čekat dost dlouho,“ ozval se zase Serpens. „Kdo ví, kdy se uráčí objevit.“
„Tak počkáme,“ reagoval suše blonďák.
„Nevadí to? Nespěcháš nikam?“ protáhl vyzývavě.
„My k sobě nejsme s Angelou přilepení,“ odtušil Draco a usadil se u paty jiného smrku tak, aby stále viděl na vchod do chatky.
Serpensovi přeletěl přes tvář pobavený úsměv.
„Někdy tak rozhodně vypadáte,“ zhodnotil vážně.
„Co kdyby sis raději hleděl vztahu se svou přítelkyní, Serpensi?“ navrhl mu zdánlivě klidně, ale v očích se mu odráželo výhružné varování.
„Nějaký nedůtklivý…“
„Nemám na tebe náladu každý den,“ zasykl.
„To je ovšem škoda, obvykle mě docela bavíš.“
„Nejsem tu od toho, abych ti zařizoval zábavu,“ zašklebil se Draco.
„To vím taky, je to ovšem velmi příjemná součást naší spolupráce,“ odtušil starší upír.
Draco se na něj otráveně zadíval: „Moc si na to nezvykej.“
„Pozdě,“ zazubil se na něj Serpens.
***
Angela se přemístila na jižní okraj Zapovězeného lesa i s Roxanou, kterou měla pro jistotu kouzlem připevněnou k paži. Trochu se pootočila a před očima se jí objevil obraz rozlehlého hradu s několika osvětlenými okny. Chvíli pozorovala známý a zároveň cizí obrys své bývalé školy, než vytáhla z kapsy zalepenou obálku a připevnila ji své sově na pařát.
Vydechla a už neváhala. Přemýšlení bylo dost.
Povolila kouzlo, Roxana krátce zahoukala a s prudkým zamáváním křídel zmizela ve tmě.
*
„Při vytváření kouzel jako je tohle, nesmíte klást důraz na sílu, ale na přesnost,“ vysvětlovala s rychle klesající úrovní trpělivosti už popáté Margaret Shiernová.
„Řekl bych, že je jistější rozcupovat nepřítele na cáry, než ho jenom poškrábat,“ prohlásil uštěpačně z první lavice jeden z mladších upírských studentů.
„Tohle není útočné kouzlo,“ zdůrazňovala profesorka.
„Ale mělo by být,“ ozval se povýšený hlas. „Máme se přece učit bojovat. A ne si tady hrát s knoflíkama jako ve školce a podobné kraviny.“
Margaret šlehla pohledem do jedné z prostředních lavic, kde se rozvaloval jistý čistokrevný spratek. Zvolna se nadechla.
„Dokud nebudete všichni perfektně zvládat základy, nemá smysl učit vás složitější kouzla.“
Lionel vyhodil svou hůlku do vzduchu a zase ji obratně chytil, aniž spustil z profesorky pohled.
„Základy?“ opakoval s úšklebkem.
„Většina z nás toho zvládne mnohem víc, Corvus,“ přidala se k němu důležitě i Isidora. „A ostatní nás zdržují.“
„Nejméně čtyřikrát jsem vám říkala, že mě máte oslovovat paní profesorko,“ reagovala Shiernová studeně. „A dobře víte, že nemáme jinou možnost, než vás učit všechny najednou. Tak se s tím nějak srovnejte.“
Lionel si protáhl ruce nad hlavou.
„Jsem zvědavý, jak se budete vy srovnávat s našimi rodiči, až jim budeme hlásit, co tady v té škole vlastně děláme,“ prohlásil klidně. „Promiň, otče, ale zatím jsem se nenaučil nic nového,“ zaksichtil se.
Ostatní mladí upíři souhlasně přitakávali. Jen Kendall, který seděl úplně vzadu, své čtyři věrné kolem sebe, nehnul ani brvou a bezvýrazně sledoval dění ve třídě.
Margaret cítila, jak v ní roste vztek. Za pouhé dva týdny už měla těch malých snobů a jejich manýrů až nad hlavu. Všichni teď na ni upřeně civěli. Doslova cítila jejich výsměch na kůži. Bylo jim jasné, že to se svými povinnostmi nezvládá a rozhodně jí to nehodlali ulehčit. K čertu s upírskou výchovou…
Zvolna se nadechla. Přece věděla, že to nebude jednoduché. Nevzdá se po tak krátké době, to by si nikdy neodpustila.
„Vyzkoušejte si to znovu,“ pronesla klidně a chladně. „Tahle hodina neskončí, dokud mi všichni neukážete perfektní proměnu knoflíku na jehlu.“
Třídou proběhlo otrávené mručení.
„Ticho,“ procedila Corvus mezi zuby a tentokrát dala plný průchod upírské části své osobnosti a její hlas rezonoval smrtelnou hrozbou. „Jediná slova, která tady uslyším v příští půlhodině, budou zaklínadla.“
Většina upírů zaměřila svou pozornost zpět ke knoflíkům na lavicích. Jen mladý Gor´nam na ni upřeně civěl.
„Pro vás to platí také, Lioneli.“
Ušklíbl se, ale protočil si hůlku v prstech a otráveně začal šťouchat do knoflíku. Margaret se chystala prolistovat učebnici, kterou měla rozloženou na stole, aby jim vybrala další úkol, když zaslechla ťukání na okno. Vzhlédla a rozeznala za okenní tabulí drobný stín. Nějakou sovu.
Přešla k oknu, přičemž ji nakyslým pohledem sledoval Lionel a otevřela ho. Zamžourala na ni černá sova s ohnivě žlutýma očima. Roxana. Zvědavě jí odvázala od pařátku dopis, který nesla a rozložila ho. Sova si čechrala peří a čekala, zatímco Margaret četla a její výraz se s každou další větou rozjasňoval.
Hbitě si přivolala ze stolu oblíbenou tužku a spěšně načrtala krátký vzkaz, který hned předala sově a spokojeně zavřela okno.
„Dobré zprávy?“ ozval se zezadu tiše Kendall.
Corvus se před ně postavila s úsměvem. Jaké to všímavé dítka.
„Přesně tak, mí drazí studenti…“
***
Draco za sebou lehkým kopnutím zavřel hlavní vchodové dveře a nejprve zamířil do koupelny. Čekání i následný ´hovor´ s jejich vyhlédnutým subjektem jim zabral o hodně víc času a úsilí, než předpokládal. Při přemístění před ochrannou hranici si všiml, že se na obzoru už objevují první známky svítání.
Cítil, že Angela je nahoře, nejspíš v jejich ložnici, ale nejprve se chtěl osprchovat, připadal si špinavý. Poloupír, který nakonec s Bratrstvem neměl nic společného a jen pořádal krvavé párty pro zvrhlé mudly, byl tuhý kořínek.
Studená voda Dracovi prospěla, nedovolovala mu myslet na nic jiného, než vydržet pod proudem. Pak si oblékl jen pohodlné plátěné kalhoty a triko nechal na hromádce špinavého prádla. Většinou všechno čistili kouzly, ale Angela občas prala věci i ve vodě a pracím prášku. Některé už to ostatně víc než potřebovaly. Když vyšel po schodech a vešel pootevřenými dveřmi do ložnice, uvědomil si, že ve sprše nakonec zůstal déle, než si vůbec uvědomil.
Angela stála u dokořán otevřeného okna, zády k němu, oběma lokty se opírala o parapet a pozorovala rozjasňující se oblohu. Bylo už vlastně skoro světlo.
Draco chvíli upřeně sledoval obrys její štíhlé postavy a vlasy, pohybující se v mírném vánku. Vycítil, že tu na něj čeká už delší dobu a přes jejich spojení vycítil jakousi zvláštní nervozitu, ale zároveň odhodlání. Pomalu k ní přistoupil, objal ji zezadu kolem pasu a bradu si opřel o její rameno. Podvolila se jeho objetí, ale jinak se nepohnula a připadala mu vzdálená.
„Kdes byl tak dlouho?“ zeptala se tiše. „Zase se Serpensem?“
„Jo… Ta dnešní akce se nám protáhla, promiň.“
„To nic. Ale přišel jsi o panáka ze zásob Ronalda Weasleyho.“
„Ale?“ přitáhl si Angelu ještě blíž. „Něco jste slavili?“
Přikývla: „Bill se probral. Podle všeho bez vážnějších následků.“
„To je skvělá zpráva.“
„Hmm…“
Trochu se odtáhl, zvedl jednu ruku, jemně jí shrnul dlouhé vlasy na stranu a prsty ji začal hladit po kůži na krku, vyhýbajíc se přitom malému tetování.
„Chceš mi něco říct, Angie?“
„Ano,“ potvrdila vážně. „Zítra půjdu znovu do Bradavic.“
Jeho ruka se zastavila, aniž si to uvědomil.
„Proč?“
„Na schůzku s ředitelkou McGonagallovou. Jestli to půjde dobře, od pondělka bych měla začít učit Noční třídu.“
Draco ztuhl a chvíli se ani nepohnul. Pak se od Angely odtáhnul a otočil si ji k sobě čelem. Vážně mu opětovala pohled.
„Cože?“ vydechl šokovaně.
Trochu nervózně se usmála: „Slyšel jsi mě dobře, Draco.“
Nechápavě na ni hleděl.
„Jak ses k tomuhle dopracovala?“
„Margaret mě požádala, jestli bych jí nechtěla pomoct. Sama to nezvládá, nenašla další učitele. Nabídla mi místo na půl úvazku,“ vysvětlovala klidně. „Jen ona a McGonagallová budou vědět, kdo jsem, a samozřejmě ti mladí, znají mě. Ale jinak bych vystupovala pod falešným jménem.“
Nějak mu došla slova na reakci.
„Promyslela jsem to, Draco,“ pokračovala tiše. „Nejprve jsem tu nabídku odmítla, ale… Chtěla bych to alespoň zkusit. Dělat něco jiného. A s dětmi.“
Díval se jí do očí a částečně to chápal. Rozuměl, co tím chce říct. Ale na druhou stranu…
„Nezdá se ti, že už toho máš trochu moc?“
Tentokrát se usmála upřímněji: „To samé říkal Harry. Ale rozdělíme si to a já…“
Pustil ji úplně.
„Ty ses o tom bavila s Potterem?“ přerušil ji nevěřícně. „Dokonce dřív než se mnou?“
„No… Ano,“ potvrdila mu to trochu váhavě. „Chtěla jsem se ho jen zeptat, jaký má na to názor.“
„Ale na mém názoru ti zjevně nesejde. Protože už ses rozhodla,“ vyznělo to mnohem nevrleji, než sám chtěl.
„To není pravda,“ reagovala okamžitě. „Jen jsem myslela…“
„Co sis myslela? Že stojíš spíš o radu toho bystrozorského pitomce než o mou?“
Angele se mírně zamračila: „Ne, myslela jsem si, že to nedokážeš posoudit objektivně, protože o mě budeš mít strach.“
„Samozřejmě, že mám o tebe strach!“ vyjel na ni nasupeně, až sebou cukla. „Takový strach, že z něj šílím, když vím, že se zase vrháš po hlavě do zbytečného rizika! Když vím, že tě to pitomé léčení zabíjí! Když vím, že…!“ zasekl se v půli věty, když si uvědomil, že neustále zvyšuje hlas.
Angela ho pozorovala rozšířenýma očima: „Draco…“
Odvrátil se od ní a přešel k posteli, kde se svezl na okraj pelesti.
„Promiň,“ hlesla tiše Angela. „Měla jsem se o tom s tebou nejdřív poradit, ale měla jsem obavy, jak na to budeš reagovat. Omlouvám se.“
„Ne, to ty promiň,“ pronesl se sklopenou hlavou. „Přeháním. Není to přece nic tak hrozného. Ostatně jsem ti spolupráci se Serpensem taky oznámil jako hotovou věc, takže ti nemám co vyčítat. A jestli to chceš…“
Pohnula se a tiše přešla k němu.
„Chci,“ potvrdila vážně. „A nebudu na všechno sama. Ty spolupracuješ s našima, Harry a ostatní pátrají v knihovně. Zůstanou na mně vlastně jen ty vidiny,“ pokusila se to zlehčit.
Zvedl k ní hlavu a mlčel. Už tak kostrbatý úsměv jí z tváře okamžitě zmizel.
„Draco… Co se s tebou děje?“
Angela poznala, že něco není v pořádku. Cítil to. Ale nechtěl jí přidělávat starosti.
„Ale nic…“ zahučel.
„Víš, že nemá smysl, aby ses přede mnou tvářil, jako že jsi naprosto v pohodě,“ pronesla zamračeně.
Zarazil se. V hlavě měl najednou prázdno a nebyl schopný reagovat.
„Draco, buď ke mně upřímný,“ naléhala dál.
Povzdechl si: „Chtěl jsem ti to jen…“
„Ulehčit?“ doplnila ho.
Ztěžka přikývl.
„Pocit, že se mě snažíš ze všech sil podržet, ale uvnitř se užíráš sám se svými obavami, mi nic neulehčuje, Draco,“ pronesla zvolna a vážně.
Zamrazilo ho až do morku kostí. Jak dobře ho Angela znala…
V poslední době se mu několikrát vrátil ten děsivý pocit, o kterém věřil, že ho nikdy znovu nezažije. Když nehybně spala vedle něj, ztracená ve vlastní temnotě, nebo když pátrala sama někde venku a on byl jedinou živoucí bytostí v sídle Malfoyů, připadala mu její existence jako sen, ze kterého se každou chvíli probudí. Věděl, že bez ní nedokáže žít, a i když sám sebe ujišťoval, že je v pořádku a že se zase vrátí, ten pocit se nedal zahnat, dokud se neprobudila, nebo se nestulila v jeho náruči.
A po tom, co mu ukázala tu svou vidinu, se k tomu pocitu přidala i těžká hrouda hrůzy. Děsivý svírající strach, jehož důvod znal, ale neodvážil se ho vyslovit nahlas.
Jeho výraz ji vystrašil. Věděla, že před ní skrývá svoje obavy a neklid, ale netušila, že jeho strach má tak velký rozsah. Postavil se a náhle ji objal tak prudce, že jí vyrazil dech. Tiskl ji k sobě, tvář zabořenou do jejích vlasů.
Ruce se jí třásly, když je kolem něj omotala.
„Mám o tebe strach,“ zachraptěl.
Pomalu ho pohladila po zádech: „A já o tebe, lásko…“
Byly chvíle, kdy na něm bylo vidět, jaký děs cítí při představě, že by tu nebyla, ale ještě nikdy nereagoval tak prudce. Věděla, že na něm všechno, co oba prožili, zanechá následky. Proto se taky tehdy tak obávala jeho Přijímací zkoušky. Proto mu nechtěla ukazovat tu vidinu. Dělalo jí starosti, co to udělá s jeho psychikou.
A teď nemohla dělat nic. Jen ho držet a ujišťovat ho, že je pořád s ním.
„Já o tebe,“ opakovala a zaháněla slzy, které se jí draly do očí.
***
Angela, znovu s krátkými černými vlasy a brýlemi na nose, se zastavila před vysokým chrličem, který jim právě na výzvu Margaret uhýbal z cesty. Nepohnula se, ani když se její přítelkyně zastavila u paty schodiště a tázavě se po ní ohlédla.
„Angelo? Děje se něco?“
„Já nevím… Jsi si jistá, že s McGonagallovou nebudu mít potíže?“
„Poslyš, přece sama víš, že současná ředitelka byla vždycky přísná, ale spravedlivá. Nezavolá na tebe bystrozory, ani tě nevyhodí.“
„Jak si můžeš být tak jistá? Klidně může zareagovat zkratově, ve zlomku vteřiny se rozhodnout jinak. A já jí nechci ublížit. Nikdy mi nic špatného neprovedla.“
„Taky jí nebudeš muset ubližovat. Angelo. Ona ví, koho jí dneska přivedu jako novou učitelku pro Noční třídu.“
Překvapeně zamrkala.
„Co sis myslela?“ povzdechla si Margaret. „Nevedla bych tě k ní, kdyby hrozilo, že díky tomu znovu skončíš v Albaranu.“
Angela se zhluboka nadechla a vykročila. Z nějakého důvodu byla opravdu nervózní, i když bylo jasné, že kdyby z Minervy McGonagallové vycítila sebemenší náznak toho, že jí přítomnost uprchlé trestankyně není po chuti a úmysl ji udat, neměla proti ní starší čarodějka šanci. Byla dost rychlá na to, aby ji umlčela, znehybnila a změnila paměť do dvaceti vteřin. Ale přece…
McGonagallová byla přes šest let její profesorkou a zažily spolu i útok na Bradavice, kdy na sebe s Harrym strhli pozornost, aby dali ostatním možnost k útěku. Vážila si jí, byla to mocná a statečná žena. A Angele záleželo na tom, co si o ní tahle osoba myslí, i když jí to bylo ve většině případů naprosto jedno.
Do ředitelny vešla napjatá jako struna, a přestože se snažila tvářit přívětivě, tušila, že se její duševní rozpoložení musí odrážet i na jejím obličeji.
Ředitelka bradavické školy se zvolna postavila z pohodlné židle s vysokým nachově zbarveným opěradlem, ale nevyšla jim vstříc a zůstala stát. Angela už její vzhled zkoumala na začátku školního roku; profesorka se příliš nezměnila až na to, že její vlasy téměř zbělely. V obličeji jí příliš vrásek nepřibylo a i oči měla stále stejně jasné a hleděly na ni zpříma.
„Dobrý večer, Minervo,“ pozdravila Margaret a zastavila se půl metru před stolem, za dvěma nachystanými židlemi.
„Dobrý večer, Margaret. A i vám, slečno Blacková.“
Pokývla hlavou.
„Prosím, posaďte se,“ pokynula jim ředitelka.
Margaret se bez zaváhání posadila do židle vlevo, ale Angela zůstala stát. Starší čarodějka si ji dlouze prohlížela, než znovu promluvila.
„Chápu, že je těžké překonat nedůvěru, ale věřte mi, že jsem se důkladně rozmýšlela nad návrhem Margaret, než jsem souhlasila s tímto setkáním.“
„Nechce se mi věřit, že byste jen tak zaměstnala uprchlou trestankyni,“ pronesla Angela vážně.
McGonagallová se k jejímu údivu pousmála: „Podívejte se, řeknu vám to takto, Angelo… Přestože Margaret důvěřuji, pokud bych měla pouze její doporučení a zaručení za vás, nepřistoupila bych na to. Ačkoli jsem vás učila na této škole několik let, netroufla bych si tvrdit, že vás znám a mohu vám věřit.“
„Co vás k tomu rozhodnutí v tom případě vedlo?“ zeptala se Angela podezřívavě.
Ředitelka ji několik vteřin upřeně pozorovala, než se usadila ve své židli a navyknutým gestem si poupravila brýle na nose.
„Ještě když profesor Brumbál žil, nejčastějším tématem našich rozhovorů nebyl jen pan Potter, ale také vy a pan Malfoy,“ řekla konečně.
Angela ztuhla. Chvíli opětovala McGonagallové pohled, který následně přesunula vzhůru k obrazu se zlaceným rámem. Při jejich příchodu bylo rudě polstrované křeslo prázdné. Teď v něm seděl stařec s bílým plnovousem, přes který měl sepnuté obě ruce a nevinně se usmíval. Angela zvolna položila ruce na opěradlo židle před sebou a znovu se zadívala na ředitelku.
„Takže profesor Brumbál s vámi o mně mluvil,“ pronesla zvolna. „Co všechno vám řekl?“
„Nezlobte se na mne, Angelo,“ odpověděl jí obraz téměř rozverně. „Bylo příliš náročné udržovat všechny ty neřešitelné záležitosti v jedné hlavě, chápejte…“
Ona si ale nakresleného starce nevšímala a věnovala se pouze McGonagallové, která promluvila vzápětí.
„Albus hlavně chtěl, aby i po jeho smrti byl mezi profesory někdo, kdo vám bude věřit a pomáhat, Angelo. Měl o vás velice vysoké mínění a já rovněž. Přestože jste provedla věci, na které jistě nejste pyšná, a které jiní považují za zločin, neznamená to, že si nezasloužíte šanci.“
Překvapeně zamrkala.
„Paní profesorko, vám snad opravdu nevadí, že jsem vrah?“ zeptala se zpříma. „Dost dlouho jsem jako upírka likvidovala Lovce, pak ti strážní v Albaranu… Uvědomuju si, co všechno jsem provedla. Téměř každý, koho znám, mě za tohle odsuzuje.“
McGonagallová si povzdechla.
„Váš boj proti Lovcům není něco, co bych měla zrovna já posuzovat. Vím moc dobře jen o tom, jak jste se zasadila o příměří ve válce s upíry a to má pro mne mnohem větší význam. A co se týče toho vězení… Řekla bych, že jste udělala, co jste musela. Nemluvě o tom, že albaranské strážné najímal jistý bývalý ministr, o kterém si nic dobrého nemyslím.“
Angele došla řeč. Takový přístup od přísné ženy opravdu nečekala.
„Existuje jedno úsloví,“ pokračovala klidně ředitelka. „Lidé by se neměli posuzovat podle jejich činů, ale podle toho, co je k těm činům vedlo. Neměla jste to v životě jednoduché, Angelo, co kdybyste pro jednou prostě přijala laskavost, když se vám nabízí?“
Angela cítila, že jí ředitelka nelže. Jen prostě měla problém pochopit, že se k ní někdo, kdo není z kruhu jejích nejbližších, chová takto vstřícně. Na tváři profesorky se znovu objevil mírný úsměv, když se posadila. I Margaret se zjevně ulevilo.
„Výborně, takže můžeme přejít k praktické stránce věci?“ sklonila se k nějakým pergamenům McGonagallová. „Doufám, že počítáte s tím, že první hodinu budete mít už dnes…“
*
Jednomu z prcků se někde podařilo odchytit školníkovu kočku a většina žáků Noční třídy se momentálně výborně bavila tím, že zkoušeli, na čí zavrčení se zvířeti nejvíc zježí chlupy.
Lionel měl nohy nahoře na lavici, pozoroval nejmladší upíry shromážděné v úzkém hloučku a k smrti se nudil. Isidora si s úzkostlivou pečlivostí lakovala nehty, jeho další kolegové na levé straně učebny diskutovali nad tím, jestli by se nedala ze zásobárny nerudného profesora lektvarů šlohnout nějaká zajímavá dávka krve.
Jejich poslední páteční hodina měla začít už před deseti minutami, a Corvus pořád nikde. Otráveně si povzdechl a zvrátil hlavu dozadu.
Kendall seděl na svém obvyklém místě v poslední lavici, podpíral si bradu a díval se na něj. Chvíli mu pohled opětoval, a i když ho viděl vzhůru nohama, všiml si, že se jeho oči podivně lesknou. Oběma už se blížil den, kdy budou nutně potřebovat pořádnou dávku krve. Byli moc staří na to, aby vydrželi tak dlouho jako ta mrňata. Stejně jako Isidora. Potřebovali čerstvou krev…
Oči mu sjely na hrdlo mladého aristokrata. Černou košili měl rozepnutou tak, že viděl i bledou kůži na jeho hrudi. Nemohl popřít sám sobě, že toužil poznat, jak chutná právě Kendallova krev. Ztěžka polknul, jak mu náhle vyschlo krku.
Pohled jeho přítele ztmavl, a Lionelem projela vlna horka. Trhnul sebou a narovnal se tak rychle, až mu luplo za krkem. Všiml si, že ho Isidora z vedlejší lavice upřeně pozoruje. Dokonce zapomněla mávat rukou, aby jí lak lépe zaschnul.
Zatraceně… zabručel v duchu.
Dávej si větší pozor, Lio, ozvalo se mu hlavě.
Já vím, já vím!
Netrpělivě zabubnoval prsty o desku.
„Pořád do nás hučí něco o učení a pak se někde fláká,“ zafrflal.
Téměř vzápětí se otevřely dveře, ale do místnosti nevešla Corvus, to všichni poznali okamžitě, aniž by se otočili po zvuku. Kolem lavic přešla vysoká dívka, které se cestou prodlužovaly a světlaly vlasy, od nichž právě odtáhla hůlku a postavila se vedle katedry. Nikdo se nepohnul, všichni se na ni jen dívali.
„Yrdo retni,“ pozdravila rázně a nijak se nezatěžovala tím, že většina studentů nesedí v lavicích.
Vztáhla ruku s hůlkou a přirozeným pohybem vyčarovala bariéru, která na moment zazářila a pak zhasla. Lionel nemusel být génius, aby poznal, že to byla zvuku odolná zeď. Feles se posadila na okraj stolu a vážně se na ně zadívala.
„Předpokládám, že už vás Corvus informovala o tom, že vás budu učit praktické čarování, hlavně Obranu proti černé magii. Čtyři hodiny týdně, zbytek lekcí budete mít stejně jako dosud s profesorem Lesternem a s ní. Budu tady fungovat pouze jako dočasný zástup, než se najde akreditovaný učitel, který by byl ochotný nastoupit místo mne. Nemyslete si ale, že na vás půjdu zlehka. Bylo mi řečeno, že si stěžujete na nedostatečnou praxi, takže pevně věřím, že při mých hodinách změníte názor.“
„Alespoň tu bude konečně nějaká sranda,“ ušklíbl se Lionel.
Feles si stáhla z nosu brýle, které měla jako kamufláž a zadívala se mu do tváře. Když ji teď viděl zblízka už podruhé, musel uznat, že na proměněnku je to sakra pěkná upírka, navíc s dobrým vkusem pro oblékání.
Kočka v obklíčení táhle zamňoukala, ale nikdo si jí nevšímal.
„I tak se to dá brát,“ konstatovala suše Feles. „Moje přítomnost tady je ovšem podmíněna tím, že si teď hned všichni zapamatujete, že v této budově jsem slečna Alegna Whiteová. Všichni víte, kdo jsem ve skutečnosti, ale kdyby vám to čirou náhodou někde uteklo, nebudu jediná, kdo z toho bude mít problémy. Jsem tady se svolením ředitelky školy, která je kromě Corvus jediná, kdo ví, kdo jsem. A tak to taky zůstane. Je to všem jasné?“
Ve třídě se rozhostilo ticho, které narušil až klidný hlas zezadu.
„Nemáme žádný důvod ani zájem udat tě kouzelnickým úřadům, Feles.“
Všichni upíři včetně něj se otočili na Kendalla.
„Předpokládám, že v tom se mnou souhlasíš, Lioneli,“ dodal mladý Rowann studeně.
Jejich spolužáci je napjatě pozorovali. Ohrnul ret, ale pak se otočil k Feles a pokývl hlavou: „Žádné obavy. Nikdo v téhle místnosti tě nepráskne.“
Chvíli se na něj dívala, než přikývla a založila si ruce na hrudi.
„To mě jen těší. Můžete mi i dál říkat Feles, to by ničemu uškodit nemělo a navíc bych si připadala jak sto let stará, kdybyste mě oslovovali profesorko. Ale nedělejte to před ostatními učiteli. Teď si laskavě sedněte na svoje místa… Isidoro, schovej ten lak na nehty, než z toho smradu začne někoho natahovat. Lioneli, tvoje lavice určitě ocení, když z ní shodíš dolů ty drahé boty a…“ ohlédla se. „Pusťte pro Merlina tu kočku.“
Někteří upírci se sice ksichtili, ale jeden z nejmladších poslechl, popadl paní Norrisovou za kůži za krkem a ne zrovna šetrně ji vypakoval za dveře. Ostatní se mezitím usadili a Isidora bez řečí, i když s úšklebkem pohodila lahvičku do kosmetické tašky.
Lionel nechal nohy na lavici a upřeně pozoroval Feles, která si netrpělivě shrnula vlasy z obličeje a vytáhla z nějaké složky jakýsi seznam. Trochu se jí přitom shrnuly rukávy černé halenky a světlo těch několika svící, které měli nad hlavami, dopadlo na širokou, zářivě bílou jizvu, kterou měla na pravém zápěstí. Nejprve ji jen přeletěl pohledem, ale pak se na ni zadíval pozorněji a uvědomil si, že ji musí mít ze sakra ošklivé rány ze stříbra. Zamrazilo ho. Něco takového muselo příšerně bolet.
„Dneska si s vámi udělám menší úvodní hodinu… Když vyvolám vaše jméno, jen mi řeknete, jak dlouho už se učíte čarovat,“ pronesla zvolna.
Když projela všechna jména, seznam odložila a znovu se postavila.
„Chtěla bych si vás prozkoušet, co dokážete, takže vztyk!“ zavelela.
Oči se jí zúžily, když se nikdo nepohnul.
„Chtěli jste snad něco dělat, ne?“ protáhla studeně. „Tak laskavě zvedejte ty svoje zadky, ať můžeme konečně začít.“
„To jsem netušil, že projevíš zájem o naše pozadí, Feles,“ zazubil se Lionel, nicméně se zvedl jako první a začal pohazovat svojí hůlkou.
Feles nad jeho poznámkou protočila oči, ale když viděla, že ho ostatní upíři následují, nijak na to nereagovala. Nakonec se zvedla i pětice v zadních lavicích a ona hbitě mávla hůlkou. Všechny židle i lavice se poslušně odebraly ke zdem a vytvořily tak ve třídě velký prázdný prostor.
„Všichni do kruhu,“ ukázala jim, a když se okázale pomalu konečně postavili do řady, s mezerou mezi Kendallovou Pětkou, jak už si je Angela v duchu pojmenovala a Lionelovou stranou, pokračovala. „Až vás vyvolám, chci, abyste proti mně použili jakékoli odzbrojující nebo útočné kouzlo, které znáte. Jeden po druhém. Podle toho si vás pak rozdělím do jednotlivých skupin a na příště už vypracuju plán, podle kterého bude každá skupina dle svých možností procvičovat jednoduché nebo složitější zaklínadla. Jasné? Dotazy? Ne? Úžasné… Tak jdeme na to.“
*
Adrian se snažil, ale pohyb hůlkou byl tak kostrbatý, až se Angela divila, že netrefil spíš strop než obraz na stěně, který pohoršeně zavřeštěl, ač se zdálo, že na něm nikdo není. Klučina byl z těch mladších, trochu zakřiknutý, ale milý. Ukazovala mu správný pohyb, přičemž jeho chybu vysvětlovala i ostatním, když po svojí levé ruce instinktivně zachytila něco podezřelého.
Švihla hůlkou a na poslední chvíli zablokovala Expelliarmus, který mířil přímo na její hlavu. Kletba se zaryla do zdi, ze které odpadl kus omítky. Otočila se k původci kouzla, který se nemístně šklebil. V kruhu upírů to pobaveně hučelo.
„Řekla jsem, až vás vyvolám, Lioneli,“ zdůraznila chladně.
„Jsi dobrá,“ odtušil upírský aristokrat.
Chvíli na něj mlčky hleděla.
„Musím být dobrá, jinak bych byla dávno mrtvá,“ reagovala nakonec vážně.
Třída ztichla. I Lionel mlčel. Angela si založila ruce na hrudi.
„Když jsi do toho tak nažhavený, co menší souboj?“ nadhodila, i když její racionálnější část jí říkala, že to hned na první hodině není moc dobrý nápad.
Lionel se znovu pochlubil běloskvoucími zuby. Na tom jeho úsměvu bylo něco děsivého a smutného zároveň. Zvláštní…
„Proč ne? Jestli se nebojíš…“ hned si hbitě sundal černou bundu, kterou měl místo hábitu a podal ji mladšímu upírovi po jeho levé ruce.
Odfrkla si: „Samozřejmě jsem nemyslela se mnou.“
Zarazil se v půli kroku k ní.
„Chci, aby sis vybral někoho ze svých spolužáků. Těch starších, nepředpokládám, že bys byl takový srab a dusil ty, co se učí kouzlit sotva rok,“ podotkla a zkoumavě hleděla do jeho tváře.
Lionel měl co dělat, aby nezaskřípal zuby. Tohle byla od Feles rána pod pás, i když si to určitě neuvědomila. Všichni jeho spolužáci se na něj zahleděli. Všichni kromě jednoho. Přesně věděl, co od něj v tuhle chvíli čekají. Bylo by divné, kdyby vybral kohokoli jiného.
Dalo mu sice práci udržet si chladný výraz, ale přetvařoval se už dobré dva roky, byla to síla zvyku. Ušklíbl se a vykročil. Prošel kolem Feles a zůstal stát před Kendallem, který klidně postával vedle těch dvou prcků, ruce v kapsách ošoupaných modrých džínů. Jeho do toho pitomého hábitu taky nikdo nedokázal navlíknout.
„Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít,“ zasyčel opovržlivě.
Kendall zvolna zvedl zrak, ale nepodíval se na něj, nýbrž za jeho záda na Feles.
„Dobře,“ ozvala se jejich nová vyučující a Lionelova poslední naděje, že by se tomuhle mohl vyhnout, kdyby jim to zakázala, praskla jako mýdlová bublina. „Postavte se doprostřed kruhu, čelem k sobě.“
Lionel se odvrátil a rázně odpochodoval na určené místo, Kendall ho o hodně klidněji následoval. Civěli na sebe, Lionelovi se mírně svíral žaludek a Feles mezitím vykazovala ostatní dál. Pak kolem nich vyčarovala jakýsi štít, který měl nejspíš zabránit tomu, aby jejich kletby libovolně létaly po třídě.
„Vaším cílem je toho druhého pouze odzbrojit, pánové, ne zabít a použít smíte jenom hůlky, jestli si tu vjedete do vlasů holýma rukama, tak si vás podám,“ oznámila jim zpoza průhledné stěny Feles. „Připraveni?“
Oba přikývli.
„Asi bych byla příliš naivní, kdybych po vás chtěla úklonu, že?“
Mladí upíři naprosto stejným pohybem otočili hlavy k ní a prošpikovali ji pohledy.
„Myslela jsem si to. Takže… Čelem vzad, uděláte tři kroky a můžete zaútočit.“
Lionel cítil, jak se o jeho holou paži otřela látka Kendallovy košile, když se oba otáčeli. Pomalu se nadechl a vydechl. Neměl strach, že by mu dokázal nějak ublížit, věděl až příliš dobře, jak je Kendall dobrý, jenomže to museli udělat tak, aby to vypadalo, že se chtějí zranit.
„Odpočítám vám to. Raz… Dva… Tři!“
Angele téměř doslova spadla čelist, když se ti dva ve zlomku vteřiny obrátili a zaútočili. Dvě jasně oranžové kletby o sebe třeskly a rozprskly se těsně pod vrchem kupole, kterou vytvořila. Byli rychlí, a ačkoli znali asi jen tolik kleteb, co průměrný student pátého ročníku, vkládali do nich obrovskou sílu. Poprvé se na zemi ocitl Lionel. Zavrčel a vrhl se znovu na svého protivníka. Ve třech vteřinách Kendalla jiné kouzlo srazilo na kolena.
Dokázala na ně jen nechápavě civět. Kde se sakra naučili takhle čarovat? Všimla si, že i ostatní upírci je pozorují s bezdechým úžasem. Ani oni tohle nečekali.
Když se vzpamatovala z prvního překvapení, začala je sledovat pozorněji a něčeho si všimla. Jejich pohyby a úskoky jí připadaly nějak zvláštní. Až po několika dalších vteřinách jí to došlo. Vypadalo to, jako by ti dva spolu trénovali. Jakoby jeden druhého dobře znali. Dost zajímavý poznatek vzhledem k tomu, že se očividně nesnášeli.
Když v příští vteřině oba tvrdě dopadli na zem, a Kendall se nepřirozeně zkroutil, usoudila, že už toho bylo dost. Spěšně odstranila kupoli a vklínila se vlastním kouzlem mezi dvě kletby, které oba poslali ještě ze země. Štít je pohltil a zmizel.
„To stačí,“ pronesla hlasitě a zkontrolovala, jestli ji pochopili.
Lionel seděl, s hůlkou stále vztaženou a nevšímal si jí. Díval se jen na Kendalla, který se po jejích slovech natáhl na záda a zvolna oddechoval. Z kruhu zbytku Noční třídy vystoupila Isidora a přistoupila k Lionelovi. Natáhla k němu ruku, aby mu pomohla na nohy, ale on jí nevěnoval ani jediný pohled a vyskočil do stoje sám. Angela už stála nad Kendallem a přejížděla ho pohledem.
„Jsi v pořádku?“
Zabodly se do ní jasně modré oči.
„Nic mi není,“ pronesl tiše, posadil se a zvolna se narovnal, ale všimla si, že přitom nepoužívá pravou ruku. Chytila ho a zadržela dřív, než stačil udělat i jeden krok.
„Počkat.“
Bez okolků mu vyhrnula rukáv až nad loket a odkryla tak ošklivou modročernou modřinu, která pomalu bledla. Zamračila se. Příliš pomalu. Kouzlo mu pravděpodobně zlomilo ruku, ale u tak mladého a navíc čistokrevného upíra by se to mělo zahojit mnohem rychleji.
Kendall se nehýbal. Lionel stál se zaťatými pěstmi a nespouštěl z nich zrak. Isidora se ublíženě odebrala zpátky na své místo a ostatní upírci si mezi sebou vzrušeně šeptali.
„Na kdy je naplánovaná tvá návštěva doma?“ zeptala se.
Prudce vymanil ruku z jejího sevření.
„No tak… Však víš, proč se ptám.“
„Na tento víkend,“ odpověděla jí Isidora. „Jde nás víc, zeptej se Corvus.“
„Dobře,“ přikývla Angela.
Ještěže tak… pomyslela si.
Už bylo načase, jestli Margaret nechtěla, aby jí pobíhali po škole velice hladoví studenti.
Zkontrolovala čas a uvědomila si, že už o pět minut přetahuje hodinu. A to byla nervózní, jak to zvládne tak dlouho.
„Takže, mládeži, pro dnešek končíme. Ty lavice ukliďte zpátky na místo – kouzly – potřebujete cvičit, a ne že je rozeberete na třísky.“
Někteří už pochvalně nebo s úctou kývali na Lionela, ale ten nic neříkal, jen se samolibě ušklíbal a úkosem pozoroval Kendalla, který si šel sednout na parapet okna.
Angela si s úlevou posbírala svoje saky paky ze stolu a cestou ke dveřím, už si zase měnila vlasy na rozježené černé hnízdo. Dopadlo to mnohem líp, než sama čekala.
„Feles?“ zastavil ji ještě něčí mladý hlásek ve dveřích.
„Ano?“ otočila se k Adrianovi, který k ní vážně vzhlížel ze svých sto čtyřiceti centimetrů.
„Děkuju za radu. Budu cvičit.“
Klučina byl z rodiny se staromódními způsoby a anglicky mluvil trochu prkenně, jelikož byl zvyklý hlavně na upírský jazyk, ale snažil se. Sehnula se a položila mu ruku na drobné rameno.
„Takže příště mi to ukážeš znovu, už správně?“
Přikývl. Byli to sice upíři, ale pořád děti. Usmála se a všimla si, že má světlounce šedé oči, podobné těm, které měl kdysi i Draco, než mu ztvrdly do ocelového chladu. Úsměv jí zmrzl na rtech, rychle se narovnala a mávla na rozloučenou.
„Na shledanou v pondělí…“
Nevšimla si, že celou scénku i náhlou změnu jejího výrazu upřeně sledoval od okna Kendall.
***
„Rychle, tati! Rychle!“ naléhal rozesmátý James, usazený na Harryho ramenou.
„Pro Merlina, copak jsem tvoje koště?“ bránil se mírně zadýchaný Harry.
„Jo!!“
Pobaveně se zasmál. Synova tvrdohlavost se začínala nějak moc projevovat. I přes jeho povzbuzování mířil do zadní části zahrady zvolna a s mírným údivem sledoval, co všechno už Ginny stačila nachystat. Zastavil se za jejími zády a nespokojeně bručícího Jamese si nevšímal.
„Ehm… Když jsi říkala menší oslava, předpokládal jsem pár jednohubek, možná chlebíčky, ale ne večeři pro dvacet lidí.“
Ginny se k němu otočila a tvář jí rozzářil úsměv, když se zaměřila na Jamese na jeho ramenou.
„Jenže mamka zjistila, že něco chystám, když jsem v kuchyni sháněla vejce a vnutila mi toho o polovinu víc, než jsem měla nachystáno. Já za to fakt nemůžu,“ pokrčila omluvně rameny.
„Kdo to bude jíst?“ kroutil hlavou Harry. „Bude nás tu sedm!“
„Felix?“ nadhodila pobaveně rusovláska.
„No, ten určitě, aby mi zase pozvracel koberec v obývacím pokoji,“ brblal Harry.
Ginny se rozesmála: „To se stalo kdy?“
„Když jsme u vás byli posledně na večeři,“ odvětil a opatrně sundal Jamese dolů, i když ten řádně protestoval.
„Nahoru! Nahoru!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Už máš toho sekýrování svého otce dost.“
James se svalil do trávy a házel na něj psí oči. A to neskutečné štěně se k němu samozřejmě hned přidalo. Nevěřícně potřásl hlavou a Ginny se jen tiše smála.
„Zbytky odnesu domů, neboj,“ ujistila ho vzápětí a otočila se znovu ke stolu, kde zrovna připravovala skleničky.
Harry nechal syna uraženě bručet a postavil se vedle ní.
„Vypadá to ale úžasně.“
„Díky,“ usmála se, ale pak trochu zneklidněla. „Myslíš, že se jí to bude líbit?“
„Spíš si myslím, že bude tak v šoku, že se nevzmůže na slovo,“ odtušil pobaveně.
Zmateně se na něj zadívala: „Proč?“
„Znám ji a tohle určitě nebude čekat.“
Ginny se sehnula a vzala do náruče Andyho, který ji tahal za kalhoty.
„Hlavně doufám, že se nenaštve,“ povzdechla si a cvrnkla chlapce do nosu. Zahihňal se.
Harry natáhl ruku a položil ji Ginny na rameno. Překvapeně se na něj podívala. Měla na sobě jen tílko a jeho ruka ji na holé kůži příjemně hřála.
„Ginny… Tobě začalo záležet na tom, co si o tobě Angela myslí, viď?“
Zmateně zamrkala.
„Co? Ne, já…“ zadrhla se, když ucítila, že se Harryho dlaň jemně sevřela.
„Bude to v pohodě, nedělej si starosti,“ usmál se na ni povzbudivě.
Dokázala na tváři taky vyčarovat alespoň mírný úsměv, aby zakryla svoji nervozitu.
„Dobře,“ přikývla.
Nedokázala se však pohnout z místa, dokud Harry nestáhl svou ruku zpět.
„Tak! Co z toho můžu vyzkoušet?“ nahnul se nad lákavým obsahem jednotlivých talířů.
„Samozřejmě, že nic, dokud nepřijdou ostatní,“ usadila ho.
*
„Jdu za Ronem!“ nakoukla Cathy do obývačky, kde se Alex válel na gauči, nos zabořený v nějaké knize. „Jeho máma mě pozvala na večeři.“
Něco zabručel v odpověď. Mírně se zamračila.
„Co vlastně děláš v sobotu večer doma?“
„Daria má směnu v nemocnici,“ reagoval suše a zpoza knihy ani nevykoukl.
„Aha… Tak si alespoň zajdi s nějakým kámošem na pivo,“ navrhla mu.
„Nechce se mi,“ zavrčel Alex.
Catherine zdvihla obočí nad jeho příjemnou náladou.
„No, jak myslíš, tak si tu bruč, já jdu. Čau.“
Nechal ji odejít bez odpovědi. Jakmile cvakly dveře, knížka letěla stranou na křeslo a Alex vyskočil na nohy. Přešel k oknu do zahrady a sledoval sestru, jak míří dozadu za stromy, odkud se chtěla přemístit. Za chvíli mu zmizela z očí.
Ujistil se, že má v kapse kalhot hůlku a svižně rovněž vyšel z domu. Musel jednat rychle, než si to jeho lepší část stačí rozmyslet.
*
Přemístil se k Doupěti právě včas, aby viděl, jak Cathy vychází ze dveří ruku v ruce s Ronaldem a míří k ochranné hranici. Stáhl se do stínu tlustého dubu. Neříkala náhodou, že bude večeřet v Doupěti?
Zůstali stát za hranicí asi deset metrů od něj. Ron objal jeho sestru kolem pasu a něco jí zašeptal do ucha. Zasmála se a rovněž ho objala.
Stáli, něco si špitali a nehýbali se. Na něco čekali. Alex zúžil podezřívavě oči. Nemusel se zaobírat různými teoriemi dlouho. Ozval se známý zvuk přemístění a kousek od dvojice se vynořil z křoví Harry Potter.
„Čekáte dlouho?“ uslyšel dotaz.
Oba jen zavrtěli hlavou, ještě mluvili o něčem, co nepostřehl a pak se všichni tři přemístili pryč. Alex si sedl do trávy, mračil se a přemýšlel. Proč mu Cathy lhala? A ne jen ten večer, už dlouhou dobu. A co s tím má společného Potter? Rande ve třech měli těžko.
No, mohli teď být kdekoliv, ale za kontrolu Sovího vrchu nic nedá, že ano…
*
Připadal si jako nechutný špicl, když se plížil kolem Potterova pozemku a vyhlížel nějaký pohyb. Zvolna se šeřilo, v dolních oknech domu už se svítilo, ale nějaký hluk slyšel zezadu, ze zahrady. Po špičkách přebíhal mezi stíny stromů, dokud na ně neviděl.
Byli shromáždění kolem stolu plného jídla a pití, mezi větvemi jabloní visely lampióny a kolem pobíhalo nějaké štěně. Nevěděl, že má Potter psa. Byla tam jen jeho sestra s Ronem, Ginevra s malým Potterem v náručí a sám pán domu. A počkat… Dokonce i Daria! Vždyť se mu dlouze omlouvala, že musí nečekaně do práce! To už mu do očí lže i ona?
Zaťal ruce v pěst a naštvaně se chmuřil. Vypadalo to na nějakou oslavu, ale čeho?
Nahnul se víc dopředu, jak se pokoušel vypátrat dort a v tu chvíli se mu v podstatě před nosem objevily dvě postavy. Přemístili se tak tiše, že úplně ztuhl úlekem a zůstal civět na nejasné obrysy dívky s dlouhými vlasy a nějakého blondýna…
„Draco, proč jsme měli přijít zrovna…“ dívčí hlas umlkl uprostřed věty, jako když utne.
Dvojice se prudce otočila přímo k němu.
Alex na ně civěl neschopen jediného pohybu či slova. Nepotřeboval víc světla, aby si ověřil, co už tušil delší dobu. Že zrovna tihle dva budou do toho všeho zapletení. Jen si to nechtěl připustit. Nevěřil, že by se ještě vrátili. Jenže teď tu před ním stáli. Oba dva. Zkoprnělí šokem, stejně jako on.
613 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...