Pro Remuse Lupina jsou jeho jizvy krutou připomínkou vlastního prokletí. Nymfadora Tonksová v nich ale kdysi dokázala zahlédnout odraz odvahy.
Songfic k písni Prvá skupiny No Name.
7. ročník – říjen 1977
Dveře učebny se prudce rozrazily.
„… která si vezme Náměsíčníka za muže, už nikdy nebude potřebovat encyklopedii!!!“ zahulákal Tichošlápek na celou chodbu a dloubl přitom svého méně průbojného kamaráda do ramene.
„Siriusi,“ syknul tiše jmenovaný, ale přehlušil ho smích dalších dvou přátel.
James by onu práci z Dějin čar a kouzel nejspíš zvládl i bez jeho pomoci – ať už kvůli vrozenému talentu okecat kdykoli cokoli, a to i písemně, nebo díky pečlivým poznámkám Lily Evansové, které mu minulý týden poněkud neochotně zapůjčila. Naproti tomu Peter byl za jeho pomoc opravdu vděčný. Sirius pak hlavně nikdy nepromarnil příležitost si práci ulehčit.
A Remus zase za žádných okolností nedokázal odmítnout prosby svých přátel, týkající se drobné výpomoci ohledně probírané látky, očekávaného testu nebo zadaného úkolu. Vinu na tom měla jak jeho naprosto samozřejmá vlídná a nekonfliktní povaha, tak i tolik kýžený pocit spolunáležitosti a kamarádství, o němž si před sedmi lety ani neodvažoval nechat zdát. Bylo tak snadné zapomenout na svůj malý chlupatý problém, tak snadné být na téměř devětadvacet dní bezstarostný.
Mňa nepřesvědčí nikto,
že je život krátky,
že končí ako tanec,
že sa sebe ukloníme,
a naposledy si zamávajú dlane.
Prosinec 1978
Skromná a specifická vánoční výzdoba Siriova bytu nebyla ničím, co by Remuse udivovalo. Svého kamaráda znal až moc dobře na to, než aby čekal, že se kvůli tradičnímu svátku přetrhne ve zvelebení svého nového domova, či snad dokonce v jeho úklidu. Znal ho moc dobře na to, aby ho překvapovaly plakáty spoře oděných mudlovských dívek s červenými čapkami, rozhodně nejvýraznější součást sváteční dekorace.
Bylo čtyřiadvacátého prosince a Náměsíčník s Tichošlápkem měli v plánu strávit předvečer Štědrého dne patřičně staromládenecky, třebaže to označení vyznívalo poněkud komicky – Sirius oslavil před měsícem devatenácté narozeniny a Remuse čekaly dokonce až v březnu. Lily s Jamesem trávili dnešní den u Evansových a nazítří měli zavítat k Potterovým. I Peter byl u rodičů, což Remuse překvapilo. Z Červíčkova vyprávění za těch sedm let nabyl dojmu, že s nimi nemá zrovna dobré vztahy. Ale, koneckonců, byly přeci Vánoce.
Na dvojici Pobertů možná až příliš poklidné posezení nad sklenkou ohnivé whisky narušilo prudké zabušení na dveře.
„Tvůj dům, tvoje dveře,“ pokrčil rameny s úsměvem mladý vlkodlak.
Sirius se na něho zašklebil, líně sundal nohy z desky stolu a v ruce s víc jak zpola prázdnou sklenicí se vydal otevřít.
„Petříček si na poslední chvíli uvědomil, že si to nemůže nechat ujít,“ prohodil přes rameno, zatímco Náměsíčník si i nadále spokojeně lebedil v pohodlném křesle.
„To by mu bylo podobné?“
Hlas, který k jeho uším záhy dolehl z chodby, ale rozhodně Červíčkovi nepatřil. Byl vysoký, dívčí – nebo spíš už ženský –, a žádal Siria o jakousi velkou laskavost. Remus mimoděk natočil hlavu směrem ke dveřím.
„… potřebuju pohlídat malou, Siri, nebudu pryč dýl než hodinu…“
Malou? Jeho nezodpovědný, věčně flámující a za každou sukní se otáčející kamarád má hlídat něčí dítě? Ta představa Remuse pobavila i vyděsila zároveň.
„… to vážně není dobrý nápad, sestřenko,“ oponoval důrazně Tichošlápkův hlas.
„… sám uznáš, že sotva můžu nakráčet k babičce Blackové.“
„… sama uznáš, že zrovna já nejsem nejvhodnější chůva,“ ohrazoval se Sirius, zatímco Náměsíčník si v obývacím pokoji rychle snažil poskládat všechny souvislosti. Sestřenka. Jediná na rodové tradici nelpící Siriusova sestřenice byla Andromeda, pokud si dobře vzpomínal. O několik let starší dívku ze Zmijozelu si pamatoval jen letmo. Nicméně teď nejspíš potřebovala narychlo sehnat poslední vánoční dárky a sotva s sebou mohla brát malou.
„Siriusi, prosím,“ neslo se chodbou. Živě před očima viděl kamarádův nejistý pohled. Hlídání dítěte byla opravdu jedna z mála věcí, ve kterých s jistotou nevládl. Následovala chvíle ticha.
„Tak dobře. Na hodinu. A jenom proto, že jsi snad jediná normální Blacková v okruhu sta mil.“ Teď už byl v Siriově hlase znát přívětivý tón. Následovala Andromedina slova díků a poprvé se ozval i třetí, ještě trochu žvatlavý hlásek té malé.
Chodbou se rozlehly kroky a Remův pohled utkvěl na Tichošlápkově originální výzdobě obývacího pokoje. Několika mávnutími hůlky rychle změnil mudlovské dívky na roztomile vyhlížející a do teplého oblečení patřičně nabalené vánoční skřítky. V tu chvíli se kamarád i s malou objevili ve dveřích.
„Tak, Dorko,“ ukazoval Sirus děvčátku, „tohle je strejda Remus.“
„Stlejda Lemus,“ zopakovala pečlivě Dorka, vyškubla svou malou ručičku z té Tichošlápkovy a rozběhla se jeho směrem. Trochu ho to zaskočilo. Nebyl zvyklý na vřelá přijetí.
„Já jsem Dolka,“ představila se mu hrdě a upřela na něj své hnědé – Remus musel několikrát zamrkat -, ty oči teď byly zelené! Klidně by se ale vsadil, že ještě před okamžikem měly barvu hořké čokolády.
„Dcera sestřenice Andromedy,“ dodal Sirius na vysvětlenou, „musela do města pro-.“
Zarazil se. Nesměl se prořeknout! Vždyť proto mu ji Dromeda dala na starost.
Dorka byla naštěstí plně zaujata stlejdou Lemusem.
„… podívej, co umím,“ říkala mu právě, tvářila se velmi soustředěně a její černé kadeře na sebe samy od sebe začaly brát odstín pískově hnědé… Přesně takové, jakou měly Remusovy vlasy.
„Ona je metamorfomág?“ otočil se překvapný Náměsíčník na svého kamaráda, který právě nenápadně uklízel ze stolu láhev whisky, popelník a krabičku cigaret.
„Jasně, metamolfomlág,“ přizvukovalo nadšeně děvčátko, zatímco Sirius mlčky přikývnul a přitom věnoval Removi úšklebek, který vyjadřoval jeho malé vítězství. To ty teď budeš přes hodinu poslouchat její žvatlání! Dorka mezitím byla zase tmavovlasá.
„Otázkou je,“ ozval se pak Sirius od kuchyňské linky, „co teď s ní.“
Remus se zamyšleně rozhlédl po pokoji. Trochu bezradně.
Pohled mu však znovu utkvěl na – teď už pozměněných –, vánočních plakátech. Vzpomněl si první školní léta, kdy z kousků pergamenu skládali vlaštovky a holubice, a nechávali je poletovat po třídě. Zvedl se z křesla, máchl hůlkou a papír se odlepil ze zdi. Sirius nevěřícně hleděl na to, co se pod kamarádovýma rukama událo s jeho úlovky z mudlovského světa. Dalším mávnutím se papír začal sám překládat a ohýbat, až z něj po chvíli byl okřídlený tvoreček připomínající kolibříka. Oči malé dívenky uchváceně pozorovaly tu podívanou. Třetím pohybem hůlky kolibřík rozpohyboval křídla a rozlétl se po místnosti. Dorka vesele zatleskala. Pak napřáhla své drobné ručky a rozběhla se za ním po místnosti. Remus dalším máchnutím nasměroval kolibříka níže a zpomalil tempo jeho letu. Děvčátko ještě chvíli pobíhalo po Siriově obývacím pokoji, když se mu nakonec podařilo létajícího papírového tvorečka polapit. Stále ještě třepotal křidélky, když s ním kráčela zpátky k jeho tvůrci a chtěla mu ho vrátit.
„To je můj plakát,“ ozval se za jejími zády Sirius.
„To jsem netušil, že máš takovou zálibu ve vánočních skřítcích,“ odvětil se smíchem Remus a sklonil se pro podávaného kolibříka. Když se teď jeho obličej ocitl ve stejné výšce jako ten Dorčin, všimla si náhle dívenka šrámů, které brázdily jeho tvář.
„Od čeho máš ty jizvy, Lemusi…?“ zeptala se s vykulenýma očima. Nevypadala vyděšeně, spíš zvědavě. To Remuse ta otázka vyděsila. Vyvedla z míry. Samozřejmě, lidé se ho na to čas od času ptali. Vždycky měl připravenou nějakou výmluvnou odpověď. Ale nikdy se ho nezeptalo dítě. Zrovna tak malé, jako byl on sám, když ho pokousal ten vlkodlak…
Naprázdno polkl.
„Poškrábal se o trní,“ přispěchal na pomoc Siriův hlas. To by mi tedy nikdo neuvěřil, blesklo hlavou Náměsíčníkovi. Jenže Dorka nebyla dospělá a nepotřebovala složitá a velmi pravděpodobná vysvětlení. Tohle jí naopak krásně dávalo smysl. Její pohled se změnil na obdivný.
„Ty… ty jsi plinc? Plinc, co zachlánil Šípkovou Lůženku!“ vyhrkla nadšeně a natáhla ruku k jednomu z šrámů.
„Kdo je to, u Merlina, Šípková Lůženka?“
„Růženka,“ opravil Siriuse automaticky. Ten příběh znal z dětství od maminky. Mudlovská pohádka o zakleté princezně, která se píchla o trn růže a usnula na sto let. A on – proklatec, který se každý měsíc mění v krvelačnou stvůru, je v očích tohohle děvčátka udatným princem, který princeznu vysvobodil. Šrámy, které si o úplňku způsoboval vlastními tesáky a drápy, pro ni byly důkazem odvahy a hrdinství. Přál si také všechno vidět takhle. Kouzelně a jednoduše.
Ještě chvíli nevěřícně pozoroval dívčin uchvácený pohled a pak se od srdce rozesmál.
Dorka znovu nasadila soustředěný výraz a její vlasy se začaly pozvolna přebarvovat na odstín pronikavě růžové.
„Jako Lůženka!“ vysvětlovala vesele.
Remus neměl to srdce prozradit jí, že princezna z pohádky si o takovéhle barvě svých kadeří mohla nechat jen zdát…
Ja nechcem, aby tvoje srdce stíchlo,
aj tak sa stane, čo sa má stať,
veď život plynie rýchlo.
Červen 1996
Když ji uviděl podruhé, v první chvíli mu to vůbec nedocházelo. Nenapadlo ho spojit si tuhle mladou ženu, odhodlanou bojovat proti stoupencům zla, s tím rozpustilým děvčátkem.
Jen ty vlasy odstínu růžové žvýkačky mu byly nějak povědomé…
Představila se pouze jako Tonksová. Až později zjistil, že své křestní jméno nemá zrovna v lásce.
Nymfadora…
Až později zjistil, že ji vlastně zná.
Společně s Alastorem Moodym dorazila na první schůzku znovuobnoveného Fénixova řádu. Navzdory vážné a houstnoucí atmosféře pak vždycky vnášela do omšelého sídla Blacků na Grimmauldově náměstí nespoutanost mládí a smích. Bezstarostnost.
Bezstarostná bystrozorka? Spojení, které na první pohled nemohlo dávat smysl, a přeci ho ztělesňovala. Bezstarostná, ale ne lehkomyslná.
Snad mu tím připomínala pobertovská léta. Nejen ta školní, ale i těch pár dospělých, které jim byly dopřány. Chvíle, kdy už nebyli lehkomyslní, ale pořád ještě šťastní…
Mňa nepresvedčí nikto,
že keď človek umrie,
tak ostanú len fotky.
Človek potrebuje nádej,
aspoň niečo,
aspoň tri bodky.
„Nemám to ale hezkou sestřenici?“ prohodil Sirius. Jen tak mimochodem. Z čista jasna, jak to míval ve zvyku. Od posledního setkání Řádu uběhlo několik dní.
Bylo mu ihned jasné, že nemá na mysli Andromedu. A o Bellatrix nebo Narcise nemohla být řeč. Naprosto jistě věděl, že nemluví ani tak o své skutečné sestřenici, jako spíš o její dceři, pro niž nedokázal najít lepší označení.
… anebo mu snad vyvstala na mysli právě ona hlavně proto, že od jejího příchodu do tohohle pochmurného obydlí, které teď s Tichošlápkem sdílel, od ní nemohl odtrhnout pohled? Což nebylo něco, co by před Siriusem rád zmiňoval.
Nejraději by to nezmiňoval ani sám před sebou.
„Sestřenici?“ odvětil zdánlivě netečně. Sirius pobaveně potřásl hlavou.
„Na to, že jsi byl vždycky nejchytřejším článkem naší bandy, se tváříš lehce nechápavě.“
„… máš na mysli Nymfadoru?“
„Koukal jsi na ni jak Dvanácterák na Zlatonku! Čekal bych, že si zapamatuješ, jak tohle oslovení nemá ráda.“
Vážně právě použil tohle staré pobertovské přirovnání? Soukromý vtípek, který by se snad on sám už ani neodvážil vyslovit… Ne po tom, co Lily a James…
„Já jí přece neoslovuji…,“ namítnul a přitáhl si blíž hrnek kouřícího čaje.
„Ale měl bys,“ podotkl s pokýváním Tichošlápek. A zašklebil se na něj.
Přesně takhle se šklebil na Jamese, když byla řeč o Lily, napadlo ho.
Ona ale přeci, proboha, není Lily! A on už vůbec ne James! Dno hrnku náhle bouchlo o desku stolu a několik horkých kapek se začalo rozpíjet do ebenového dřeva.
On je jen zoufalec, měnící se s nelítostnou pravidelností v krvelačnou bestii…
Starý.
Chudý.
A nebezpečný.
„Řekni mi jediný důvod, proč bych to měl udělat…,“ hlesl, zatímco se lemem rukávu snažil zahladit stopy výpadku vlastní sebekontroly.
„Třeba, aby Tonksová už nikdy v životě nepotřebovala encyklopedii,“ nahodil Sirius se zcela vážnou tváří.
Jistě, Tichošlápkova oblíbená průpovídka…
Nedokázal potlačit drobný úsměv.
Nejspíš celých osmnáct let čekal, až ji bude moct znovu použít…
Ja nechcem, aby tvoje srdce stíchlo,
aj tak sa stane, čo sa má stať,
veď život plynie rýchlo.
O několik měsíců později
„Tuhle jizvu znám,“ vyhrkla překvapeně Tonksová. Lehce se dotkla jeho tváře. Byla tak blízko.
Zarazila se, jako by se zastyděla pokračovat. Jako by se bála dál mluvit.
Ona, drzá a sebevědomá, nejprůbojnější mladá čarodějka, jakou měl kdy čest poznat. A tak krásná…
A co když se nebojí mluvit? Co když si jen uvědomila, jak blízko je vlkodlakovi…? Už to přeci dávno není ta malá holka, kterou obalamutíš historkou o trní…
Nejistě se usmála.
„… když jsem byla malá, zdával se mi sen,“ zamumlala, „přesně takovouhle v něm míval princ, když se prosekával trním za Růženkou…“ Uvědomovala si, jak je to dětinské. Tušila, že po tomhle ji už tuplem bude mít za malou holku… Ale nemohla si pomoct.
Zůstal na ni překvapeně hledět.
Ona si na to nepamatuje!, došlo mu. Vůbec neví, že se té jizvy už jednou, kdysi dávno, dotknula…
„… a přitom patří vlkovi z Karkulky,“ pokusil se odlehčit situaci. Chtěl věřit, že si na to skutečně nevzpomíná. Připadalo mu to tak mnohem jednodušší.
Rozesmála se.
„Ty znáš mudlovské pohádky?“ zeptala se se zájmem. Většina kouzelníků v dětství slýchala jiné příběhy. Jí tyhle před léty vyprávěla babička Tonksová. Magii neovládala, a přeci pro ni byla tou nejkouzelnější babičkou pod sluncem. Na rozdíl od zahořklé Druelly Blackové, která ji nejspíš nikdy nebrala jako svou právoplatnou vnučku.
„Maminka nebyla čarodějka… táta ji kdysi zachránil před bubákem,“ vysvětloval Remus. Popravdě se mu ulevilo, že se dostali na neutrální půdu. Nymfadořina ruka se už dávno nedotýkala jeho tváře.
„Vyprávěj,“ pobídla ho a upřela na něj pohled plný zaujetí. Její oči měly barvu hořké čokolády.
Mňa nepresviedčí nikto,
že keď umriem,
tak ostaneš moja,
to je asi hlavný dôvod,
prečo sa ľudia tak umerania boja.
„… i po Azkabanu má pořád šmrnc, nemyslíš?“ prohodila mimoděk, zatímco spolu opět leželi v úkrytu poblíž domu Antonina Dolohova.
Sirius, blesklo mu hlavou. Mluví o Siriusovi.
O Siriusovi, který vždycky dostal, na kterou se podíval… a pak ji nechal, jenom tak a šel získat jinou. Ona. Ona o něm mluví s obdivem.
Bylo to, jako když se mu do tváře zasekl dráp. Jeho vlastní.
„Tomu taky vždycky každá padla k nohám,“ sykl. Nahlas. Ta slova mu vyšla z úst dřív, než se stačil zarazit.
Vždyť je skoro jeho neteř… nebo sestřenice. Jsou příbuzní.
Není do něj zamilovaná.
… a i kdyby byla, nemáš na ni nejmenší nárok.
Prudce mu pohlédla do tváře. Navzdory šeru zaznamenal, že její vlasy v zápalu, který způsobil svou kousavou odpovědí, prudce změnily barvu. Ohnivě oranžová, domyslel si.
„Věděl bys naprosto přesně, do koho jsem se zamilovala,“ vyhrkla dopáleně, „kdyby sis toho dokázal skrz všechnu tu svoji sebelítost všimnout…!“
Teď si připadal, jako kdyby dostal ránu do hlavy.
Strnul.
Zamilovala…
Do něho?!
To…
V první chvíli ho ovládl pocit naprostého štěstí.
TO NE!
To se nemělo stát.
On se může trápit – i radovat, kvůli ní.
Ale nikdy to nemělo být naopak.
Už proto, aby jí nezpůsoboval bolest…
… už proto, abych měl dobrý důvod držet se zpátky.
Odvrátil od ní zrak.
Jejich úkrytem se rozhostilo nepříjemně hlasité ticho.
Ja nechcem, aby naša srdcia stíchli,
aj tak sa stane, čo sa má stať ,
veď život je tak rýchly.
Byl mrtvý. Sirius byl mrtvý.
Tichošlápek.
I v okamžik smrti měl na tváři úšklebek.
Zemřel.
Je pryč.
Mrtvý.
Z Pobertů, z těch časů, kdy už nebyli lehkomyslní, ale ještě pořád šťastní, zůstal on. A Peter.
Vlkodlak a zrádce. Ti, kteří si život zasloužili nejméně ze všech.
Kdyby zemřel on…
… nebylo by všechno mnohem jednodušší?
Nebylo by to jednodušší pro ni?
A pro mě?
Už pár měsíců si pohrával s myšlenkou, že se vydá mezi vlkodlaky. Mezi své. To slovní spojení se mu příčilo.
Byl ale ideálním adeptem na špeha. Mohl se přidat ke společenství, které takřka stálo na Voldemortově straně. Vlkodlaci věřili, že by jim umožnil lepší životní podmínky. A kořist.
Bylo to možná poprvé, kdy mohla být jeho lykantropie něčemu prospěšná…
Všechno zlé je prý k něčemu dobré, ne?, uvědomil si hořce.
Znamenalo to ale setkat se tváří tvář s Šedohřbetem. Strůjcem jeho osobního prokletí.
Při tom pomyšlení ho zamrazilo.
Předstírat, že s ním stojí na jedné straně barikády…?
Také se to mohlo docela jistě zvrtnout… Tihle vlkodlaci nebyli jako on. Nesnažili se. Žili na okraji, jako kriminálníci.
Ale jestli může prospět Brumbálovi a Řádu?
Jestli tím sebe i ji zbaví všech střetnutí, které oběma přinášejí jen trápení?
Nemůže s ní být. Nesmí.
A tohle je možná to nejlepší, co pro ni může udělat.
A jestli se to zvrtne?
Všechno zlé je pro přeci něco dobré…
Tak nech ten život trvá,
a moja dlaň nedá sbohom tvojej dlani.
Ty si moja prvá, čo dala si mi svetlo
ako ráno na svitaní.
Červen 1997
„Tohle není… není to zrovna vhodná chvíle probírat takové věci,“ namítl, pečlivě se vyhnul očím všech přítomných a bezradně se rozhlédl kolem. „Brumbál je mrtvý…“
„… Brumbála by víc než koho jiného potěšilo, kdyby se dozvěděl, že je na světě o trochu víc lásky,“ poznamenala stroze profesorka McGonagallová, když dveře ošetřovny znovu hlasitě otevřely a zrak všech přítomných se upřel k právě příchozímu Hagridovi.
Kromě Remusova, který se konečně odhodlal pohlédnout do Nymfadořiny tváře.
„Jestli je mrtvý Brumbál, kdo z nás si pak může být jistý?“ Hlas mladé čarodějky už ho nepropaloval, kladl věcnou otázku. Otočila se k němu zády. Její ramena se nezřetelně otřásla, jako by se snažila zadržet vzlyk.
Dnes jsme tady a zítra… Zase to viděla úplně jednoduše. A vůbec ne kouzelně…
Obával se těch třinácti let, které je oddělovaly. Bál se, co by jí mohl způsobit o následujícím úplňku a o všech dalších. Bál se, že ji zatíží tím hrozným prokletím, které jeho samotného provázelo od dětství… Bál se, že by jej mohl předat jejich dětem…
Nebyly ale nakonec všechny ty obavy předčasné? Teď? Když se kouzelnický svět připravoval na další válku?
Neměl se mnohem víc bát toho, že už ji zítra neuvidí…?
Mozkomory zaháněly šťastné vzpomínky. Možná je načase obrnit se tou nejšťastnější, napadlo ho, když k ní poprvé natáhl své zjizvené paže a sevřel ji v náručí.
Když se pak zlehka dotkl jejích vlasů, nevýrazná myší hnědá začala pozvolna ustupovat důvěrně známému odstínu.
Nech trvá
a náš koniec
je len otázkou veku.
Ty si moja prvá,
s ktorou som schopný stráviť život
pred smrťou na úteku.
845 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...