Kapitola třicátá pátá – Prázdnota

If there’s no end

There can be no beginning

It feels like forsaking the dawn, we awaken and still we don’t see

But I am still secretly grateful you’re living this moment with me

Poets of the Fall   “No End, No Beginning”

 

Lamideus zíral na svou dlaň s roztaženými prsty doširoka rozevřenýma očima. Několik dlouhých vteřin odmítal akceptovat, co vidí. Ale nakonec jeho ego tu informaci zpracovalo a předalo dál. Ta ruka se třásla slabostí a odmítala poslechnout jeho vůli. Bylo tak snadné vyslat směrem k hnědovlásce jeho oblíbenou tlakovou vlnu, která působila sice neviditelně, jenže o to smrtelněji a ačkoli před ni nějaký idiot na poslední chvíli skočil, výsledek stál za to, tím si byl jistý.

O tu holku ztratil zájem, tak se obrátil k rusovlasému chlapečkovi u Brány, který se oba artefakty, jejichž nezměrnou cenu ani nechápal, zjevně snažil uzavřít. Jenže se nic nestalo.

Musel neochotně uznat, že je oslabený bojem s Amadeem. Vznešený upír měl sakra tuhý kořínek. Mírně ho iritovalo, že starého nemrtvého nedokázal dorazit, ale byl si celkem jistý, že hned tak nevstane. Jenže i přesto měl sil stále dost. Brány byly pořád otevřeny, mohl si z druhé strany brát tolik energie z jiných démonů, že by s její pomocí potopil celou tuhle ostrovní zemi na dno oceánu. Jedině, že by se tím jejich pitomým čarováním jeho napojení na svět démonů přerušilo. Nebo v tom bylo něco jiného…?

Zachmuřeně se znovu zadíval k Bránám. Druhý pohled ho trochu uklidnil. Ještěže se pojistil a pořídil si několik schopných sluhů. Jeden z nich se právě chystal Billa Weasleyho zastavit jednou provždy.

No co, taky si s nimi přece může poradit ručně… Mohla by to být i větší zábava.

Ne…

Jeho nohy se nepohnuly, když jim to rozkázal.

Nejsou to tvé nohy…

Lamideus se zaměřil do sebe a ztuhl.

„To není možné…“ zamumlal.

V jeho hlavě se ozval krátký smích.

Taky se docela divím…

Rysy upírského poloboha se stáhly do výsměšné masky.

Udělal bys líp, kdybys zase zalezl, Aterku. Na tohle tělo nemáš právo od chvíle, kdy jsi mě přivolal.

Možná… Každopádně jsem tě překvapil, že ano, Mistře Lamidee? oslovilo ho titěrné vědomí upíra, který dávno neměl existovat, s velmi ironickým podtónem.

To, že jsi o něco vytrvalejší, než jsem čekal, na věci nic nemění.

Znovu se pokusil vykročit, ale volně dokázal pohnout jen jedním chodidlem, druhé jako by zamrzlo ve sněhu.

Měl ses se mnou o moc dělit, Mistře… Obětoval jsem pro tebe vše.

Chudáčku, sykl Lamideus a potlačoval přitom vzrůstající vztek. To mě mělo dojmout?

Ne… Ale neměl jsi sahat na moje hračky…

 

Jedna jeho část chtěla strašně moc věřit, že je všechno, co se kolem něj děje, jen příšerná noční můra. Ta druhá, racionálnější, po něm ječela, aby se sakra pohnul a něco dělal.

Bill však ztuhle stál na své pozici, neviděl vyčerpané, některé dokonce i bezvědomé kolegy, a nevšímal si nebezpečí, které se hned za ním zvedalo ze země. Viděl jen ty dva zatracené kamenné oblouky a přemáhalo ho zoufalství. Zíral na to, co ho skoro zničilo a co mu právě vzalo bratra. Nepohnul se až do okamžiku, kdy se za ním ozvala rána, výkřik, nějaký odporný mlaskavý zvuk, dopad, a pak mu někdo bolestivě sevřel rameno.

Jeho hlava jako by ani nepatřila ke krku, když ji otáčel a do zorného pole se mu dostal bolestí a zlostí zkřivený obličej světlovlasého upíra.

„Pokračuj,“ vyzval ho skřípavým hlasem Serpens.

Za ním se válelo ve špinavém sněhu něčí tělo a kousek od něj hlava.

Bill ztěžka polkl, aby vůbec dokázal promluvit: „Ne… Nemůžu…“

„Srandu si dělej z někoho jiného,“ zavrčel upír.

Pokusil se vymanit ze sevření, ale nemrtvý ho držel pevně.

„Já tu zatracenou Bránu nezavřu!“ vyrazil ze sebe přerývaně. „Ne, dokud je můj bratr uvnitř!“

Serpens chytil Billa pod krkem tak razantně, že mu vyvrácením dozadu skoro zlámal vaz.

„To se kurva vsaď, že ji zavřeš,“ zasyčel. „Kvůli jednomu chceš obětovat úplně všechny?!“

„Co když… Co když hledají východ!“ namítl panicky a vůbec mu nepřišlo na mysl, že k druhé Bráně ve světě démonů se Ron nemá šanci dostat. „Musíme počkat a…!“

„Hovno! Prostě to kouzlo dokonči!“ zařval mu Serpens přímo do tváře.

„Pusť ho!“ ozvalo se vedle nich zadýchaně.

To Charlie, celý rudý s půlkou obličeje od krve, na upíra mířil hůlkou, kterou konečně vyhrabal ze sněhu. Serpens po něm šlehl pohledem, až měl zrzek co dělat, aby necouvnul zpátky dozadu.

„Jestli to nedoděláš, Weasley,“ štěkl znovu po Billovi. „Tak to bylo všechno naprosto k ničemu! Chceš si snad vzít na krk…“

Serpens už nedořekl. Přerušil ho vítězný ryk z mnoha hrdel. Na severní straně náměstí jejich obrana zřejmě skončila roztrhaná na kusy. Těsně na hranici rohů budov na konci ulice poskakovala spousta posedlých. Zadržovaly už je jen pentagramy.

„Prostě dělej, než bude pozdě!“ zavrčel, surově Billa odstrčil a vyřítil se jim vstříc, aby se je alespoň pokusil zdržet.

 

Bill pohlédl zoufale na mladšího bratra.

„Ron…“ vydechl přiškrceně.

„Je pryč,“ pronesl Charlie zdrceně. „Má pravdu, Bille… Nemůžeš dělat nic jiného. Dokonči to.“

Bill Weasley znovu pohlédl na oba oblouky, ztěžka polkl a mírně kývl.

„Jdu mu na pomoc…“ dodal Charlie, na krátkou chvíli sevřel staršímu sourozenci rameno a rozběhl se k místu, kde se Serpens osamoceně postavil útočícím démonům, kteří se vytrvale snažili dostat na náměstí.

Bill se zhluboka nadechl a snažil se alespoň trochu uklidnit. Jestli to nezvládne, tak byla Ronova oběť naprosto zbytečná.

Sice se mu chvěly dlaně, ale přesto znovu pevněji sevřel svou hůlku, otevřel ústa a… A než z nich vůbec vypustil první slovo, ozval se těsně za ním zvuk, který by na tomhle místě nikdy nečekal. Škodolibý dětský smích.

 

Kendall usoudil, že lepší okamžik, kdy se na tohle všechno může vykašlat, už nenastane. Z obou dlaní, kterými se dotýkal okrajů svého kruhu, mu stále tekla krev, cítil to, rány se nechtěly hojit. Připadal si slabý jako moucha, hlava se mu motala a ty Brány byly jako černé díry, které z něj vytahovaly další a další energii. Už se nedivil tomu, že všichni čarodějové kolem popadali k zemi jako shnilá jablka. A že nikdo z nich nebyl schopen zabránit tomu, co se stalo s posledním stojícím, s Billem Weasleym.

Nechápal, kde se tam ty děcka vzaly. Démonů bylo všude kolem tolik, že si prostě nějakou cestu našly. On sám se sotva stačil narovnat a už bylo pozdě… Dolehlo na něj vědomí, že tohle je konec.

A i kdyby nebyl, bylo mu to už jedno. Jeho oči se totiž pracně zaměřily na místo, kde nechal Lionela s Feles. A když si uvědomil, co vidí, všechno ostatní ho přestalo zajímat. Mátožně opustil svou pozici a nechal za sebou pohasínající kruh.

 

Harryho pocity se až nebezpečně podobaly těm Billovým.

Jako by se veškeré dění kolem něj změnilo ve špatný sen. Až do té míry mu to připadalo neskutečné, nepravděpodobné, nemožné…

Něčí kletba kolem něj proletěla tak těsně, že mu v uchu zazněl zvuk, který připomínal smích Smrtky. Ani si toho nevšiml. Ani poplašného křiku v uličce za ním. Jeho široce rozevřené oči zíraly na scénu u Bran.

Jejich zaklínači už se neudrželi vyčerpáním na nohou a klečeli nebo seděli ve sněhu, sotva lapajíc po dechu a stejně jako on zírali nevěřícně na dění před sebou. Ten mladý upír, který byl nezbytnou součástí zaklínání, právě opustil své místo, a potáceje se jako opilý se hnal přes náměstí ke vchodu do metra.

Široký kruh znaků kolem Bran sice stále zářil, stejně jako kamenné oblouky samotné, ale světlo se nezvětšovalo, modrá záře kolísala. Bill už totiž nezaklínal.

Ležel na zádech a drobná dívka, ještě dítě, mu s šíleným úsměvem právě párala břicho dlouhým nožem. Nejstarší ze sourozenců Weasleyových však nekřičel bolestí, ba ani nesténal. Už to totiž necítil. Jeho hlava byla nepřirozeně vykroucená stranou a oči prázdné. Tedy až do chvíle, než mu do nich začalo šťouchat prstem další posedlé dítě. A jen dva metry od nich nějaký výrostek kopal do něčí hlavy.

Děti… Oni se neštítili posednout i děti. A Billa nejspíš dostali dřív, než byl ochoten akceptovat hrozbu, kterou představovali.

Malá holčička vítězoslavně vřískla, když z těla vytrhla nějakou lesklou hroudu, vyskočila na nohy a strčila krvavou trofej staršímu kamarádovi pod nos. Posedlý se široce usmál a pochvalně přikývl. Dívenka vzápětí zabořila do jedné blíže nerozpoznatelné části Billových vnitřností málem celý obličej.

Harryho žaludek udělal několik kotrmelců, Catherine stojící vedle něj si zakryla ústa volnou dlaní. Harry to nechápal. Ještě před pár vteřinami, když se spěšně ohlížel, jasně u něj viděl i Malfoye, který Billa bránil…

Trhavě se rozhlédl. Kde sakra je…?

Na okamžik zapomněl dýchat, když se otočil na správnou stranu, kam právě dorazil i ten mladý upír z Bradavic.

 

Andreas tak nějak tušil, že to přijde. Houby tušil, věděl to. Angela Blacková ho přece osobně varovala.

Dejte si pozor na neposedlé upíry…

Pamatoval na to. Dokonce měl opravdu na krku široký řetízek ze stříbra. A první upír bez černých očí, který se na něj nečekaně vyřítil z opuštěného obchodu se suvenýry, když bránil s hrstkou bystrozorů úzkou ulici, od něj odskočil s popálenou hubou. Bez zaváhání ho smetl první kletbou, která mu přišla na jazyk, a rozplácl ho o zeď.

Jenže pak udělal pitomost. Snažil se vyhnout dalšímu útočícímu upírovi a couval přitom dozadu, aniž se podíval kam. Zakopl, neudržel rovnováhu a prudce spadl na záda, až se mu před očima roztančily hvězdy.

Postavit se zpátky na nohy už nestačil…

 

Kendall se vedle nehybného Lionela doslova zhroutil, nohy ho při pohledu do sinavé tváře jeho přítele neudržely. Do nosu se mu cpala vůně jeho krve, která sice slabě, ale stále vytékala z rány. Vztáhl třesoucí se ruku a pohladil ho po spánku.

Lionel chraptivě, slabounce vydechl a nadzvedl oční víčka.

„Ke…nny… Bolí… to…“

Ten hlas jím otřásl. Lionel mu umíral před očima a on nevěděl, jak mu pomoct. Zvedl hlavu k Feles, která stála nehybná jako socha z ledu jen metr od něj. Přece slíbila, že se o něj postará… Už se nadechoval k tomu, že jí ten slib víc než razantně připomene, když si konečně uvědomil, že necítí jen Lionelovu krev, ale ještě jinou… Tu, která patřila Falcovi.

Chvíli zíral na strašidelně vypadajícího upíra, než se vrátil pohledem zpět k Liovi. Nemělo smysl na Feles v ten okamžik mluvit, stejně by neslyšela.

Zakousl se do vlastního zápěstí, nadzdvihl Lionelovi hlavu a přiložil mu ránu ke rtům, s chabou nadějí, že by mu to mohlo pomoct.

„Opovaž se mě tu nechat,“ hlesl přidušeně. „Opovaž se,“ opakoval už se slzami v očích, když Lionel na nabízenou pomoc nereagoval. „Opovaž se…“

 

Daria sebou škubla, když černovlasá upírka otevřela oči.

Chvíli zírala s děsivou nehybností před sebe, než se prudce posadila. Daria se podvědomě stáhla dozadu, hůlku přichystanou v ruce, Alex stál hned za ní, rukou se dotýkal jejího ramene a oči nespouštěl z vychrtlé upírky s rozcuchanými vlasy.

Něco s odporným křupnutím zapadlo zpět na své místo, když sebou její ruka nekontrolovatelně trhla. Když se pak i vymknuté kotníky vrátily do běžné polohy, Darie došlo, že se Maileen regeneruje. A docela rychle i na upírku. Vypadalo to sice děsivě, jenže rozhodně nebyla mrtvá, takže za to mohla být ráda. Už ani nedoufala, že svou věrnou spolužačku z Campurie někdy uvidí.

„Maileen…“ oslovila ji opatrně.

„Kde je?“ vydralo se z hrdla černovlásky chraptivě, aniž by na ni pohlédla.

„Kdo?“ tázala se Daria zmateně.

Upírka se postavila. V reakci na prudký pohyb jí Alex namířil hůlku přímo do obličeje, ale Maileen si toho vůbec nevšímala. Chvíli se potácela a vypadala, že se skácí zpátky do sněhu, ale nakonec vykročila.

Daria se rovněž zvedla a pohnula se směrem za ní, ale Alexovo sevření jí to nedovolilo. Nešťastně se ohlédla.

„Už to není tvoje kamarádka, Dario a ty to víš,“ pronesl tvrdě, ale pravdivě. „Nech ji být.“

Ano, věděla to. Jen bylo sakra těžké to připustit.

Ztěžka pokývla hlavou a hned vzápětí si uvědomila, že zvuky zuřivého boje k nim nedoléhají jen z uliček, ale přímo z náměstí. Vyděšeně se ohlédla k severní straně, kde proti hordě vraždících démonů stáli kromě Serpense a Charlieho i Arthur, Remus a ten mladý bystrozor. Ulička byla přecpaná posedlými. Ta ulička, ze které před chvílí vyběhla, aby přivedla na jejich ošetřovnu pomoc.

Alex ji chytil za ruku a společně se rozběhli.

 

„Harry? Harry!“

Catherine s ním musela prudce zatřást, aby jí věnoval pozornost.

„Musíme…“ vyrazila se sebe skřípavě. „Musíme něco…“

Chvíli na ni zíral, jako by mluvila cizím jazykem.

„Já nevím,“ zamumlal. „Jak…?“

Země pod jejich nohama se chvěla.

„Nemůžeme to vzdát,“ dokončil ztěžka. „Jenže nevím, co dělat…“

Světlovláska od něj otřeseně ustoupila, pak semkla rty k sobě, otočila se na podpatku a rozběhla se k soše, která vypadala jako Angela.

Roztřesené Cathy se podařilo zabrzdit ve sněhu jen těsně předtím, než mohla dosáhnout míst, které se barvily rudou krví. Poručila si nemyslet na to, že nikde neviděla Rona, nemyslet na děsivou scénu, která zahrnovala jeho bratra Billa, ani na to že už je nejspíš vše ztraceno. Sebrala všechny síly a popadla upírku za ruku.

„Angelo!“

Nedočkala se žádné reakce, hnědovláska snad ani nemrkala.

„Angelo! Můžeš dokončit to zaklínání?! Angelo!!“ křičela Cathy zoufale, ale ona vůbec nereagovala.

Jen zírala na nehybné tělo u svých nohou. Na tělo, kterému se ona sama úporně vyhýbala pohledem. Neunesla by to. Bylo toho příliš.

Na rameni jí ztěžka přistála něčí ruka.

„Nedokáže to, Cathy…“

Byl to Harry, smrtelně bledý, rysy tváře ztuhlé do děsivého beznadějného výrazu.

„Nikdo z nás nemůže Billa nahradit. Tohle je konec…“

Jako by na potvrzení jeho slov, se náměstím rozlehl dunivý rachot. Oba sebou škubli a zahleděli se na severní stranu náměstí. Jejich dočasná ošetřovna stála, ale budova hned vedle ní už vlastně neexistovala.

„Dostaň je odtud,“ podařilo se Harrymu procpat skrz tak sevřené hrdlo, jako by ho někdo škrtil.

Pochopila, že mluví o Angele a jednom z mladých upírů, který klečel hned vedle. Bylo to logické, ale stejně ji to vyděsilo. Jak to má asi tak udělat?

„Počkej! Kam jdeš?!“ pokusila se ho zastavit, ale spěšně se její ruce vyhnul.

„Pro Ginny,“ odvětil přes ztuhlé rty.

„Harry!“

Už ji neslyšel. Na půli cesty se k němu přidali Alex a Daria. Všichni tři se vrhli do té největší vřavy, aby si probili cestu.

Catherine se podívala znovu na hnědovlásku, na ten její prázdný výraz a pak jí pohled sjel dolů k zemi. A cítila, jak se v ní něco láme a bortí.

Tohle všechno… Copak všechna jejich snaha byla k ničemu? Opravdu to takhle mělo skončit? Ne… Nebylo to správně. Byla si tím víc než jistá.

 

Ten otrapa to nechtěl vzdát. Navíc z jeho strany opravdu nečekal jakýkoli odpor, a Aterova vzpoura ho zastihla nepřipraveného. Toporně pootočil hlavu, když po své pravé ruce postřehl pohyb. Šourala se k němu černovlasá upírka.

„Věděla jsem, že jsi nezmizel, můj pane,“ usmívala se ta nána a vztáhla k němu obě ruce. Nestačila už se jej však dotknout, přestože jí jedna jeho dlaň vyšla vstříc.

Byla to poslední kapka. Lamidea, který stále bojoval o vládu nad tělem, ovládl vztek. A ten chytrák v jeho hlavě se přestal smát.

„Ne! Ne! Ne!!“ zařval. „Tady budu vládnout já!“

Vztáhl vědomí k Bránám a se vší vervou k sobě přitáhl tolik temné síly najednou, až cítil ve všech končetinách mravenčení. Sníh v dvoumetrovém okruhu kolem něj vylétl na metr do vzduchu.

Aterovo vědomí zablikalo a zhaslo. Konečně. Zabodl se pohledem do upírky, která k němu stále vztahovala ruce. Ve zlomku vteřiny se její hlava přetočila o devadesát stupňů, jako u loutky, se kterou si pohrála neviditelná ruka. Nechal ji přetočit ještě jednou a pak jí vrazil ruku do hrudi. Její srdce bylo příjemně teplé, a jak v okamžiku zjistil, i velice chutné.

„Mám vás právě tak dost… Všech,“ zachrčel, když tělo dopadlo na zem jako mrtvá hrouda. Upustil na něj i již zbytečný sval a rozhlédl se po nějaké další bezvýznamné existenci, která by mu poskytla víc uspokojení.

 

Catherine část hrůzné scény viděla. Se srdcem až v krku se znovu otočila k Angele a popadla ji za ramena.

„Angelo, musíme se přemístit! Teď hned! Musíme pryč, slyšíš?!“

Nic. Nadechla se a vší silou upírce vrazila facku.

Pořád nic. Jen ty oči zírající dolů. Bylo to skoro děsivější než sám Lamideus.

Vzlykla a znovu s ní zatřásla: „Angelo, prosím…“

 

Svět neexistoval.

Realita byla jen snem.

Snem, za který se vydávala noční můra.

Nic nemělo význam. Všechno důležité někam zmizelo.

Necítila ho, byl pryč. V temnotě kolem nebyla ani jiskra života, kterou by mohla zachránit.

Ocitla se někde daleko, předaleko, křik i bolest byly bezvýznamné.

Až do chvíle, kdy jí do uší pronikl zvuk zoufalství.

Zamrkala.

Vzduch zase studil, zase cítila krev, uviděla plačící světlovlasou dívku.

„Prosím…“ opakovala Cathy téměř šeptem. „Uteč, Angelo. Jdi domů…“

Domů… Ano, domů. Tam by ho mohla zase najít…

 

Cathy šokovaně couvla, když se Angela skutečně zničehonic přemístila. Jen matně si uvědomovala, že jí to skoro odštěpilo obě ruce. Otřásla se, s rozklepanými koleny obešla Dracovo tělo a sehnula se k mladému upírovi, který klečel u jiného.

Když k ní vzhlédl, hrdlo se jí sevřelo. Po Kendallových tvářích stékaly němé slzy.

 

Lamideus se usmíval i přesto, že ta hnědovláska utekla. Byli tam dva další… A byli mladí, chutní. Zachechtal se. Už už z nich zbyly jen krvavé hromádky, když se mu zase někdo postavil do cesty.

Otráveně ohrnul ret: „A já tak doufal, že už nevstaneš, Amadee…“

 

V dolním patře jejich dočasné nemocnice se bojovalo. A zrovna když se jim podařilo zbavit se s Alexem posledních dvou démonů a Daria je vedla ke schodišti, ozval se shora třesk rozbíjeného skla.

Řítili se nahoru po třech stupních, a Harrymu v hlavě bušila pořád dokola jen jedna myšlenka.

Ne Ginny. Ne Ginny.

Celá budova se třásla, stejně jako půlka Londýna. Netušil proč a bylo mu to fuk.

Když se v několika málo vteřinách, které mu připadaly jako věky, dostali nahoru, polovina raněných už byla přemístěna pryč. Další půlka na to teprve čekala, byli to však pacienti v bezvědomí. A jejich ošetřující se z posledních sil bránili útoku z oken. Harry se zuřivě vrhl vpřed ve směru, kde zahlédl rudé vlasy.

Ne Ginny… Ne Ginny. Ne…

„Ginny!“

 

Potter se s Prewettem a Prescottovou prodrali k béžové budově, ale víc jim Serpens s několika upíry a zbývajícími Weasleyovými pomoct nemohli. K boji proti posedlým se k nim přidaly posily z Ministerstva, ale i tak už dokázali jen ustupovat.

Serpens byl vyčerpaný a navíc věděl, že už je to všechno k ničemu. Vlastně nechápal, co tu ještě pořád dělá…

Když si uvědomil, že chvění země pod nimi má zdroj u Bran a po krátké kontrole zjistil, že nemají ani zaklínače, ani Angelu a Třináctý dělá všechno pro to, aby jim koupil čas, domluvil se s Lupinem a po náramcích začali organizovat ústup se všemi, kdo ještě byli naživu.

Veškeré světlo z oblouků bylo pryč. Tyčily se tam temné jako němé hrozby a povrch Výstupní Brány bobtnal jako bažina. Tu temnou energii cítil i on. Energii, kterou čerpal Lamideus, a která kolem něj vlála jako aura. Tu, kterou s chechtáním používal proti nejspíš poslednímu Vznešenému.

Když se z Brány s vřískotem vyřítilo asi deset démonů najednou a začali kroužit vysoko nahoře nad náměstím, vyhlížejíc vhodnou oběť, muselo to dojít každému. Tohle byl skutečně konec. Prohráli.

„Vypadněte,“ sykl směrem k Weasleyovým, kteří až obdivuhodně neúnavně likvidovali společnými silami jednoho démona za druhým. „Hned teď,“ zdůraznil a dál už se nestaral. Vrhl se největší rychlostí, kterou dokázal vyvinout přes náměstí. Nemohl tam přece Corvus nechat…

Všiml si, že je na náměstí ještě mladá Prewettová a taky ti upírci z Bradavic, ale prostě se musel spolehnout na to, že budou mít dost rozumu na to, aby zmizeli taky.

 

„Nenechám ho tu!“ vyrazil ze sebe Kendall skřípavě. „Nemůžu…!“

„Dobře, vrátím se pro něj, ano?!“ slibovala Catherine spěšně. „Ale teď se mě chyť, ať se můžeme přemístit a…“

„Ne! Nejprve jeho!“ kroutil hlavou mladý upír, tisknouc k sobě nehybné tělo.

Catherine se kousla do rtu. Na tohle neměli čas… A ona neměla odvahu přemístit se s oběma najednou. Ne s mrtvým, protože přesně tak druhý upír vypadal.

„Dobře… Pusť ho.“

Později opravdu nechápala, jak to dokázala, ale podařilo se jí přemístit Lionela a pak i Kendalla. Jenže když se pro něj vrátila, zjistila, že už na náměstí nikdo jiný nezbyl. Letmý pohled k obloukům jí stačil na to, aby věděla, že tohle už nepůjde nikdy napravit. Nad hlavou jim vřeštěli démoni a strach ji přemohl.

Pevně popadla třesoucího se Kendalla a naposledy se podívala na nehybné tělo s vlasy, které byly ve tmě a rudém sněhu skoro zářivě bílé. Musela ho tam nechat. Už se po něj nemohla vrátit, i když jí takové rozloučení lámalo srdce…

 

Amadeus tu temnou sílu cítil každičkou částí svého těla. Věděl, že už to nebude trvat dlouho, a Lamideus, kolem kterého vířily temné stíny, ho porazí nadobro.

Kdysi dávno na něj stačili tři Vznešení, aby ho odkázali do patřičných mezí. Jenže tentokrát ho podcenili. Lamideus získal ve světě démonů nové síly a přiživoval svou nenávist vůči světu, který ho zavrhl.

Za poslední půl hodinu cítil jak ze všech členů Rady Vznešených, kteří ještě zbyli a kteří se mu snažili ze všech sil pomoct, mizí život. Jeden za druhým umírali v marném pokusu zastavit šíleného upíra, který neměl být nikdy vyvolán zpět na Zem. Věděl, že jejich ostatky nejspíš zůstanou na střeše muzea nepovšimnuty.

Lamideus se hlasitě smál, vědom si svého vítězství a jeho lačnění po větší a větší síle táhlo k Výchozí Bráně víc a víc démonů, kteří vylétávali ven a radostně ječeli ze získané svobody.

Ani nevěděl, kdy znovu skončil na kolenou. Když se podíval na své ruce, byly pokryté hlubokými brázdami vrásek. Umíral. Neměl ze Smrti strach. Na světě už byl příliš dlouho na to, aby se obával takové malichernosti.

Jen mu dělalo trochu starosti, co bude s touhle nebohou zemí. Za tu dobu si na ni celkem zvykl…

*

Doma…

Bez toho, že by tam na ni někdo čekal, to slovo nemělo vůbec význam.

Angela za sebou nechala dveře otevřené dokořán a do vstupní haly sídla Malfoyů tak pronikal ledový vzduch zvenčí. Zůstala stát těsně u paty honosného schodiště.

Kolem bylo ticho a neskutečně prázdno.

Byla vůbec na správném místě?

Chvíli jen stála a zírala před sebe. A pak se rozechvěla jako list, nedokázala se tomu ubránit.

Díky tomu nekonečnému prázdnu si konečně naplno uvědomila, že Draco nesejde ze schodů, ani se neobjeví ve dveřích dolního salonu a nesevře ji v náruči. Nic z toho se nestane, protože jeho tělo zůstalo ležet ve vlastní krvi na tom prokletém náměstí. A to strašné poznání ji srazilo na kolena.

Schoulila se do sebe a pevně zavřela oči. Jenže před pravdou se nedalo utéct.

Ta bolest, která ji zalila jako povodeň, byla nesnesitelná. Nebylo to něco, co by se dalo utišit lektvary nebo zaklínadly. Nebyla to ani fyzická bolest, které mohla vzdorovat. To nesmírné černočerné prázdno, které vycházelo přímo z jejího nitra, a jež jí tlačilo do hrdla táhlý bolestný nářek, ji zcela pohltilo.

*

Skoro ani nemohl uvěřit tomu, že se odtamtud opravdu dostali.

Nemocnice u Munga byla v plné pohotovosti. Všichni, kdo byli schopni přemístění, nebo jim někdo pomohl, už tam byli. Přijímací hala byla plná spěchu, léčitelských plášťů, nářku a spěšného mumlání zaklínadel. A temné beznaděje… Všechno bylo ztraceno. Někteří si zachránili jen holé životy, jiní nic. A všichni věděli, jak jejich pokus skončil. Neslo se to mezi čaroději rychleji než blesk.

Svíral Ginny pevně za ruku, když spolu mířili přes halu a pátrali zoufalým pohledem mezi raněnými. Ginny zahlédla zbylé členy své rodiny jako první, vytrhla se z Harryho sevření a vrhla se svému otci kolem krku. Arthur měl na hlavě obvaz a v očích nezměrnou bolest. Oči Molly byly zavřené, když pevně objímala vzlykajícího mladého muže. Charlie se schovával v náruči matky jako by byl znovu dítě.

Kromě Percyho, který byl na Ministerstvu, už jim nikdo nezbyl…

Harry ztěžka polkl, když si uvědomil, že někdo bude muset říct Helen, že její manžel… A švagr…

„Harry?“

Na rozklepaných kolenou se otočil po hlase.

„Siriusi…“ vydechl chraptivě.

Jeho kmotr mu chvíli upíral pohled do očí, než ho přitáhl k sobě a pevně objal.

„Jsi v pořádku?“

„Já… Ne… Nejsem raněný, ale… Siriusi…“

Kmotr se od něj odtáhl na délku paže.

„Angela?“ zeptal se ho přiškrceně.

„Neobjevila se tady?“

Siriusovy oči plnící se obavami byly dostatečnou odpovědí.

„Myslím… Že je naživu,“ vydoloval ze sebe Harry. „Najdu ji.“

„Nemám jít s tebou?“ navrhl mu Sirius okamžitě.

„Myslím, že raději ne…“

Jeho tón kmotra zarazil.

„Harry? Co se tam stalo? Kromě toho, že se všechno… Však víš… Podělalo.“

„Malfoy…“ vydechl pracně Harry, a pak se bolestně opravil. „Draco je mrtvý…“

Sirius na něj nejprve bez hlesu zíral, než se jeho tvář zkřivila bezmocí.

„To ne…“ hlesl. Mladý Malfoy tehdy svá slova myslel víc než vážně. Nějak věděl předem, jak skončí jeho úloha. A věděl, co to bude znamenat pro jeho dceru.

*

Ve chvíli, kdy Harry vkročil pootevřenými dveřmi do tmavého sídla, se mu do uší zaryl nářek tak přeplněný bolestí a zoufalstvím, že s ním naprosto otřásl a zmrazil ho na místě.

Věřil, že ji tu najde, jenže si ve vlastní bolestivé bezmoci plně neuvědomil, v jakém bude stavu. Ještě nikdy ve svém životě neslyšel v něčím hlase takovou míru utrpení.

Angela se krčila na zemi u schodiště a objímala se pažemi, jako by se snažila zastavit to, co se ničím zastavit nedalo.

Harry se odhodlaně nadechl, ale stále váhal na místě.

Vždycky byla tak silná a sebevědomá. Nikdy by ho nenapadlo, že ji uvidí tak… Zdrcenou, zlomenou, trpící víc než pomalu umírající zvíře. Jeho vnitřní hlas mu napověděl, jak to bylo s jejím charakterem doopravdy. Ano, byla silná, ale jenom s Dracem po boku. Bez něj… Bez něj byla… Na kusy.

Bojoval mezi touhou se jí alespoň dotknout, aby věděla, že není úplně sama, že je tu někdo, na koho se může obrátit, a mezi nutkáním utéct od toho obrazu čirého utrpení, co nejdál to půjde.

Nakonec se ztěžka pohnul a přešel po naleštěných dlaždicích, na kterých zůstávaly mokré šlápoty z jeho zasněžených bot, až zůstal stát nad ní.

Ten neustávající nářek mu drásal srdce. Nikdo na světě by neměl takhle trpět. Nikdo. Nepřál by to ani nepříteli. Natož jí…

Klekl si k ní a roztřesenými prsty se jí dotkl na rameni. Třásla se mnohem víc než on. Nereagovala, když ji chytil a jemně otočil k sobě.

„Angelo…“

Tvář měla zakrytou rozcuchanými vlasy, ale nepotřeboval vidět její výraz, aby věděl, že hůř nikdy nevypadala. Vztáhl i druhou ruku, aby si ji k sobě přitáhl, ale stáhla se ještě víc do sebe, trhla sebou dozadu a doslova se odplazila z jeho dosahu pryč.

Její pláč utichl, jako by na něj už neměla dostatek dechu, ale to tiché chvění bylo o to horší. Harry se jí bál znovu dotknout, bál se i odejít. Mohl se ji pokusit uspat, ale kouzla toho typu na upíry stejně pořádně nefungovala.

Vyčerpaně si sedl na dlaždičky a zůstal. Čekal, naslouchal jejímu tichému utrpení a topil se přitom ve vlastní bolesti ze ztráty nejlepšího přítele. Jen tam seděl, aby nebyl sám, a aby nebyla sama ona. Přinejmenším doufal, že to tak je.

*

Kůže pod jeho prsty byla ledově studená a chorobně sinavá. Když jimi přejel po ruce výš, a mířil blíž k místu, kde do těla pronikla ta proklatá dýka, zhoršovalo se to.

Kendall stál nad jedním z mnoha lehátek v podélné jeskyni, jež sloužila jako dočasné útočiště pro upíry, kteří se účastnili toho patetického pokusu o zavření Bran, a dotýkal se Lionela. Nebo přinejmenším toho, co bývala jeho ruka. Teď byl Lio pryč a zbyla jen prázdná schránka. Stejně prázdná jako jeho srdce.

„Neměl jsem ti dovolit, abys šel se mnou… Jenže ty by sis stejně nedal říct, že ne?“ zašeptal chraptivě.

Nehybný obličej neodpovídal. I tak se na něj stále díval. A nereagoval ani na to, když se za ním ozvaly spěšné kroky.

„Co to s ním děláš, ty Rowannský spratku?!“

Něčí hrubá ruka ho popadla za rameno a odstrčila od těla. Kendall vzhlédl do kruté tváře Lionelova strýce, který ho probodával znechuceným pohledem až do chvíle, kdy si uvědomil, že ze svého synovce necítí žádný život.

Jeho obličej poté zamrzl, oči zledovatěly.

„Co se stalo?“ zasykl ostře, popadl Kendalla za límce kabátu a přitáhl si ho k sobě. „Co jste to u všech bohů prováděli?!“

Kendall neudělal nic na svou obranu, ani nic neřekl. Ani jedno z toho by stejně nemělo smysl. Na ničem už mu ani nesešlo…

„Za tohle se budeš zodpovídat, Rowanne. Jestli máš jen sebemenší podíl…!“

„Pusť ho, Gor´name a uklidni se,“ ozval se vážný hlas, změněný skoro k nepoznání emocemi. Vysoký světlovlasý upír s očima, do kterých by se nejeden v tu chvíli propadl tak hluboko, že by na to nikdy nezapomněl, zvolna ale nekompromisně odtáhl jeho ruce od Kendalla. „On za to nemůže. Jestli chceš vysvětlení, počkej si, jestli se objeví někdo z Rady naživu.“

Gor´nam něco nesrozumitelně zavrčel, ale ustoupil od nich, když se Serpens postavil před Kendalla.

„Tohle si někdo odnese…“

„Tak to se má Lamideus na co těšit,“ odtušil druhý upír.

Lionelův strýc poněkud ztuhl: „Tím chceš říct…“

„Lionela zabil posedlý Lovec upírů, potažmo poskok Lamidea. Přeju hodně štěstí v odplatě,“ pronesl Serpens naprosto vážně.

*

Když se Cathy konečně dostala do nemocnice, poté co přemístila oba upíří studenty do části sídla, která zůstala po démonském útoku nepoškozená, a uviděla v hale truchlící Weasleyovy, všechno to na ni dolehlo.

Kolena jí zrosolovatěla a musela se posadit, i když to znamenalo podlahu, protože jinde prostě nebylo místo.

Margaret. Bill. Draco. Ron.

Oči ji pálily, jako by jí do nich někdo nalil desinfekci.

Choulila se u stěny třesouc se od hlavy až k patě. Všechno, co za ten večer viděla a zažila, sesypalo se to na ni najednou a dusilo tak, že ani nedokázala začít brečet.

„Slečno? Slečno! Tady nemůžete sedět!“ nevrlý hlas ji přiměl zvednout hlavu.

Nechápavě se zadívala na ošetřovatele v hráškově zeleném hábitu, který právě levitoval kolem hned dvě nosítka se zraněnými bystrozory.

„Jestli nejste raněna, přesuňte se laskavě do čekárny pro rodinné příslušníky. Překážíte tady!“ zavrčel na ni ještě a spěchal dál.

Cathy cítila, jak se jí zacpává hrdlo, jako by jí do něj někdo rval tunu vaty. Snažila se vstát, ale nohy ji neposlouchaly. A pak se k ní vztáhly něčí ruce, chytily ji, postavily na nohy a popadly do náruče tak pevně, že skoro nemohla dýchat.

„Cathy… Ach, díky Merlinovi, Cathy.“

Alex ji hladil po vlasech a líbal na čelo, v očích slzy úlevy. Přes jeho rameno zahlédla bledou Dariu, která na ni jen kývla a odspěchala pomáhat kolegům. Catherine obtočila paže kolem svého bratra a rozplakala se.

***

 

O několik dní později…

 

Slunce od toho večera už nikdy nevyšlo.

Vládě se podařilo dostat z ostrovů během několika dnů s pomocí dalších států asi pětinu přeživšího obyvatelstva; přes Irsko, kde nebylo počasí tak bláznivé jako v Anglii. Postupně se snažili zorganizovat útočiště i pro další, ale šlo to jen velmi pomalu.

Centrum starého Londýna se den za dnem měnilo v město démonů, město temnoty. Kdo mohl, utekl. Pro lidi, čaroděje, nebo upíry už v něm nebylo místo. Zůstávali jen ti nejodvážnější, nebo blázni, nebo taky ti, co prostě neměli kam jinam jít…

 

Byli zrovna uprostřed vyklízení Ministerstva kouzel, když jim hlídky nahlásily, že se šíření temné zóny směrem od centra zastavilo. Nahoru na střechu jedné z blízkých budov to šel zkontrolovat dokonce sám ministr Casto v doprovodu Ludforda a Harryho.

Hleděli na bobtnající černá mračna na jihu dlouhých deset minut, než se všichni tři shodli na tom, že temnota už opravdu nepostupuje. Těžko se to dalo brát jako dobrá zpráva nebo snad něco, díky čemu by se jim ulevilo. I tak už zabírala téměř dvě míle v průměru.

„Máme pokračovat v evakuaci, pane?“ obrátil se jeden z bystrozorských strážných na svého nadřízeného.

Casto se ještě chvíli zamračeně díval na děsivý obzor, než se otočil k Harryho šéfovi.

„Co myslíte, Ludforde?“

„Zůstávat tady je riskantní… Pottere?“ pohlédl na svého podřízeného, na kterého se za poslední měsíce mohl vždy spolehnout.

„Jsem stejného názoru,“ přikývl Harry, který nedokázal z té temné hrozby spustit pohled.

„Dobrá tedy,“ zahučel ministr. „Necháme tu jen nejnutnější personál. Všichni ostatní pokračujte v přesunu na nové stanoviště.“

„Ano, pane ministře.“

Muž, který měl to štěstí, že nebyl součástí obranných jednotek kolem Piccadilly Circus, se přemístil pryč. Tři čarodějové zůstali stát na střeše pod temnou oblohou.

„Co Ústředí, Ludforde? Jaká je současná situace?“ zeptal se vážně Casto.

„Spojili jsme se s Odborem Lovců, dle domluvy. Mí podřízení nyní čítají patnáct bystrozorů, šest Lovců. Polovinu mužů bych rád nechal na Ústředí, je to strategická pozice, kterou by nebylo moudré opouštět, pokud to nebude nezbytně nutné. Polovina je připravena na přesun spolu s Ministerstvem.“

Ministr pokývl hlavou a znovu se vážně zahleděl směrem, který je teď všechny nejvíc zajímal.

„Co nemocnice?“

„V tuto chvíli nejsou schopni přesunu, pane ministře,“ hlásil Harry pochmurně. „Příliš mnoho kritických případů. Nedostatek personálu.“

„Kolik mužů tam hlídkuje?“

„Šest.“

„Jsme schopni jejich počet navýšit?“

„Vynasnažíme se, pane,“ slíbil Ludford.

„Děkuji vám…Oběma. Děláte pro naše společenství mnohem víc, než bych mohl kdy žádat.“

„To je samozřejmost, pane,“ sklonil mírně hlavu Ludford.

Harry na to neřekl vůbec nic. Nějak nevěděl, jak na takovou pochvalu reagovat.

Ze severu se přihnal jeden z mnoha silných poryvů větru, pod kterým se všichni přikrčili.

„Opravdu jsme nemohli udělat víc, abychom tomuto zabránili?“ položil ministr za úkrytem ze zvednutého límce kabátu otázku, na kterou se těžko hledala odpověď.

A také na ni ani jeden z nich nereagoval.

***

 

Malfoy Manor se nacházelo natolik daleko od Londýna, že od něj nebyl vidět ani náznak temnoty nad centrem. Zatím. Přesto Serpensovi připadalo, že se na okolí lepí větší tma a chlad, než kdekoli jinde.

Catherine Prewettová ho po asistovaném přemístění na místo okamžitě pustila a s hůlkou v ruce prohlédla jejich okolí. Byla oblečená celá v černém, stejně jako on sám.

Když se nikde nic nepohnulo, jako první vykročila k tepané bráně. Před jeho očima se objevily honosné bílé zdi sídla starobylého kouzelnického rodu. Nebylo to tak dávno, co už se mu tento pohled naskytl, i tak mu to přišlo jako pěkně dlouhá doba…

 

Když vešel do pokoje chabě osvětleného jednou malou lampou, nepohnula se ani o píď. Nebýt toho, že slyšel, jak jí tluče srdce, skoro by si myslel, že ani nežije. Ležela na posteli a zírala do prázdna.

Přešel měkký, tmavě zelený koberec a beze slova se posadil k posteli tak, že se o ni opřel zády a ruce si přehodil přes kolena.

Několik vteřin mlčel a hlavou mu znovu běžel jistý rozhovor před pár měsíci, který jako by se odehrál snad před několika lety. Vnímání času měl vůbec dost rozhozené… Ale na ten rozhovor v sídle upírů, kdy za ním sokolík přišel s nepřiměřeně vážným výrazem na tom jeho bledém obličeji, nějak nedokázal dostat z hlavy…

*

„Nevím proč, ale ona to prostě nevidí… Nechápe, co ta temnota na konci vidiny znamená. Vidí tam jen mě.“

Serpens si odfrkl: „Typické. Jak se Feles do něčeho zakousne, tak nepustí. A do tebe je zažraná přímo neúměrně.“

Malfoy se zachmuřil, ale bez reakce na jeho poznámku pokračoval.

„Nechci, aby to věděla. Už tak je toho na ni moc. A já udělám všechno, aby to přežila.“

„To je mi jasný… I kdybys měl přitom obětovat sebe, co?“

Sokolík mu jen opětoval pohled.

„Což tak koukám i plánuješ…“ dodal Serpens pochmurně. „Co pak chceš po mně?“

„Potřebuju, aby tu byl někdo, kdo ji zastaví před tím, aby udělala nějakou pitomost. Zaslouží si žít, Serpensi, zaslouží si šanci na něco lepšího. Nesmí zahodit všechno, co ji ještě může čekat, jen kvůli mně.“

„Jen kvůli tobě?“ opakoval pomalu. „Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? To si snad myslíš, že jí opravdu dokážu promluvit do duše v případě, že ze sebe uděláš obětního beránka?“

„Ano,“ reagoval Draco pevně. „V podstatě jsem přesvědčený, že to dokážeš jen ty. Jen ty jí dokážeš říct pravdu a přesvědčit ji. Nebereš si servítky. Jsi jediný, komu v tomhle můžu důvěřovat.“

„Hmm, a co z toho budu mít?“ zašklebil se.

„Jak jsem řekl, udělám, co budeš chtít.“

„Dobrá, myslím, že máme dohodu, sokolíku. Ale mám podmínku. Snaž se laskavě neumřít. Nějak se mi nechce s Feles potýkat v situaci, kdy o tebe přijde…“

*

Serpens byl v podstatě pěkně naštvaný. Podle něj se Falco tedy nesnažil. Ne dost. Prostě si tam před ni naběhl a umřel. Zachránil Feles život a spokojeně si zmizel z tohohle slzavého údolí. Copak si opravdu neuvědomoval, jak na tom bez něj bude?

Blbec jeden zamilovaný… Kdyby ho měl po ruce, s potěšením by mu to vytmavil. Jenže k tomu už nedostane možnost.

Upírka vypadala, že ho ani nebude poslouchat. Ale byl tu jeden drobný detail, kvůli kterému to hodlal alespoň zkusit. Jen díky jisté informaci, kterou mu svěřil Potter, to nevzdal ve chvíli, kdy uviděl její výraz ve tváři. A Falcovi to dlužil…

„Vysvětli mi, o co se tady snažíš, Feles,“ začal klidně a se snahou o obvyklou uštěpačnost, ale sám věděl, že je to jen zoufalý pokus. Náladu na pošklebky neměl a nebude mít velice dlouho.

Jenže bylo jasné, že měkký přístup na ni nezabere. Podle toho, co říkal Potter, už se takhle válela v posteli přes týden. Nemluvila, nejedla, podle všeho ani nespala. Nikdo k ní nepronikl. A zkoušeli to. Potter, sladká Catherine, Prescottová, dokonce prý i malá Weasleyová, její otec několikrát. Na nikoho nereagovala. V podstatě byl jejich poslední trumf v rukávu.

„Vyhladovět k smrti? To už tady jednou bylo, ne?“ pokračoval kysele.

Několik vteřin bylo ticho.

„Jdi pryč.“

Nepodíval se na ni, nepohnul se, jen zůstal sedět, jak byl. Ale první pokrok ho povzbudil. Reagovala. Nejspíš vůbec poprvé od Falcovy smrti promluvila. Hlas měla suchý a dutý. Bez emocí. Ale reagovala na něj.

„Rád bych,“ odtušil. „Jenže nemůžu. Nikdy neruším dané slovo.“

Nic neřekla, ale slyšel, jak se téměř neznatelně pohnula. Takže měl její pozornost.

„Fakt jsem doufal, že na to nedojde, když za mnou sokolík přišel s tou svojí šílenou žádostí…“

Prudce se nadechla.

„…když chtěl, abych ti zabránil v uskutečnění jakéhokoli debilního nápadu, který bys mohla mít po jeho smrti…“

Posadila se tak rychle, až postel zaskřípala. Až tehdy otočil hlavu a podíval se na ni. Oči měla vytřeštěné a v bledém propadlém obličeji působily nepřirozeně.

„Ty jsi to ještě pořád nepochopila, že ne?“

Dál na něj mlčky civěla.

„To nebyl on, kdo v té tvojí podělané vidině umíral,“ pronesl zvolna a vážně. „Ukázal mi ji, a nejspíš by z toho vyvázl. Byla jsi to ty, a ani sis to neuvědomila. Nedokázala jsi vidět vlastní smrt. Viděla jsi nebezpečí jen u něj. Proto dělal všechno pro to, aby tě nějakým způsobem zachránil.“

Její oči se ještě víc rozšířily, bledé rty se rozechvěly.

„A mě požádal, abych na tebe dal pozor… Pche, to mi to pěkně zavařil.“

Serpens se postavil na nohy a zastrčil si ruce do kapes.

„Nějak se mi nezdá, že bych tě dokázal k něčemu přesvědčit. Zvlášť když jsi ani nepřišla…“

Dívala se na něj a oči se jí leskly.

„Ani na pohřeb Corvus, ani na ten jeho,“ dodal nesmírně tiše a nedokázal zabránit tomu, aby se jeho hlas v tu chvíli nezlomil v bolestném tónu. Bylo to příliš čerstvé… „Víš vůbec, jak bylo zatraceně těžké dostat odtamtud jeho tělo?“

Feles sevřela oční víčka k sobě.

„Jdi pryč,“ vyrazila ze sebe skřípavě stejná slova jako prve.

V okamžiku seděl u ní a držel její bradu mezi prsty.

„Jak už jsem řekl – nemůžu,“ zdůraznil neoblomně.

Nereagovala.

„Podívej se na mě, Feles.“

Téměř neznatelně zavrtěla hlavou.

„Podívej se!“ vyštěkl hrubě.

Zelené oči přetékající bolestí se spojily s těmi jeho.

„On chtěl, abys žila dál,“ řekl důrazně.

„Jenže já bez něj žít nemůžu,“ zachraptěla zoufale. „Bez něj nejsem nic, Serpensi. Nic… To jediné, co cítím je…“ zadrhla se. „Chci jít za ním.“

„Poslouchej mě,“ chytil její obličej do obou dlaní a nedovolil jí, aby uhnula očima. „Falco byl ochotný se za tebe obětovat, protože věděl, že ty jsi dost silná na to, abys pokračovala dál i bez něj. On ne. On by tvou ztrátu podruhé neunesl. Už jednou ho to úplně zlomilo, to dobře víš. Podruhé už by se nevzpamatoval ani natolik, aby se dokázal zabít.“

Z těch žalem přeplněných očí před ním vytryskly slzy a pomalu vykreslovaly na bledé tváři úzké mokré stopy.

„Spletl se…“ hlesla chraptivě

Pak se od něj prudce odtáhla, až skoro spadla z postele. Potácivě se z ní svezla.

„Draco se spletl, Serpensi!“ zakřičela hlasitě, už stojíc na koberci, takže bylo až děsivě zřetelné, jakou daň si na ní vybírá dobrovolné hladovění.  Hlas jí vyletěl vzhůru v tónině, ve které byl téměř nerozpoznatelný. „Ani já už bez něj nedokážu žít!!“

Zároveň s jejím hlasem se zlomilo i něco dalšího. Jako by někdo ustřihl provázky, které ji do té chvíle držely ve vzpřímené poloze, zhroutila se na kolena.

„Já nemůžu… Nemám na to sílu,“ šeptala a kymácela se přitom zepředu dozadu.

Otřeseně na ni hleděl a poprvé se začal vážně bát, že tuhle ztrátu Feles opravdu neunese. Ti dva k sobě byli vázáni mnohem víc, než si vůbec byli sami vědomi. Sokolík to moc nedomyslel…

Teď už měl na ni jen jeden jediný argument. A pokud ten nezabere, bude ztracená i ona. Do horoucích pekel se všemi Bránami i démony…

Vstal, obešel postel a pomalu si klekl k ní.

„Nemůžu… Nemám… Nedokážu…“ mumlala neustále dokola jako nějakou mantru.

„Dokážeš,“ pronesl pevně a položil jí ruku na rameno. „Najdeš v sobě tu sílu žít dál, slyšíš?“

„Ale jak?! Jak to mám asi udělat?!“ položila mu téměř nezodpověditelnou otázku. Ale pro něj opravdu jen téměř.

Chvíli mu trvalo, než se odhodlal k odpovědi. A v duchu nechápal, proč jim na to vlastně kývnul. Proč by jí to měl sakra říct právě on, když na to Potter ani Prescottová neměli odvahu? Proč se do toho měl plést zrovna on?

Nadechl se: „Tohle už totiž není jen o tobě…“

„Cože?“ vypustila přes bledé rty.

Už nebylo cesty zpátky. Pustil ji, ale zůstal sedět těsně u ní a díval se jí do očí.

„Je to skoro směšné, ale nikdo z nich neměl odvahu ti to říct,“ potřásl hlavou.

„Co?“ vyrazila ze sebe.

„Ta tvoje kámoška léčitelka – Daria, tě vyšetřila. Těžko říct, jestli si to pamatuješ nebo ne… Ale každopádně… Jsi těhotná, Feles.“

Konečně to bylo venku. Ovšem nedalo se říct, že by se mu ulevilo. Ty zelené oči na něj naprosto nechápavě hleděly.

„Co…? O čem to…?“ nedokázala ani dokončit větu.

„Čekáš jeho dítě,“ pronesl vážně. „Nemůžeš odsoudit k smrti i to. Je ti jasné, co ti tu říkám?“

Další slzy, dosud zadržované, se vykutálely z očí následujíce cestu svých družek.

„To není…“

„Možné?“ dokončil za ni. „Ale je. A dobře to víš.“

Z náhlého popudu ji chytil za ruce.

„Ty to zvládneš, Feles. Budeš žít dál. Kvůli němu a kvůli tomu dítěti. Tak přestaň blbnout…“ dokončil měkce a vlastní hlas mu přitom zněl cize a pateticky.

Nejprve se celá přikrčila a pak se z ní vydral jeden křečovitý dlouhý vzlyk.

„Pojď sem,“ zašeptal a přitáhl si ji k sobě. „To je v pořádku…“ mumlal jí do vlasů. „Klidně breč, jak chceš…“

A ona plakala. Rozvzlykala v jeho náruči tak zoufale, až ho to přimělo obejmout ji pevněji.

*

Následující noc byla tou nejdelší v jejím dosavadním životě.

Serpens k ní dokázal proniknout, přes tu hradbu, kterou si vytvořila. Přiměl ji vrátit se do reality, jakkoli útrpná byla. Nechtěla tomu, co jí prozradil, věřit, bylo to příliš, příliš… Nedokázala pro to najít slovo. Jenže on jí nelhal.

Poté už se neutápěla jen v nekonečné bolesti, ale i v sebelítosti. Byla si jistá, že lepší doba na to nikdy nepřijde.

Koberec, na kterém ležela, byl měkký a příjemný na dotek. Ani léta používání ho nestačila narušit. Ani když po něm kdysi vztekle pochodovala ona sama, když ji něčím znovu jako už tolikrát vytočila její matka nebo bývalá paní domu Narcissa. Ležela na podlaze ve svém bývalém pokoji, který by se utápěl v úplné tmě, nebýt ohně, který praskal v krbu.

Nebyla to ona, kdo ho rozdělal. Nebyla si jistá tím, kdo se odvážil do toho pokoje vejít poté, co se v něm zavřela, a zatopit. Buď to byl Harry, nebo Catherine. Nebo možná dokonce Ginevra.

Nevěděla, kdo se o ni stále staral, ač by to každý druhý už dávno definitivně vzdal a bylo jí to ukradené. Nebyla schopna vnímat nebo i jen přemýšlet. Ve svých pocitech a myšlenkách se doslova topila jako v hluboké bažině a neměla sílu ani chuť se z ní alespoň pokusit vyhrabat ven.

Všechno bylo špatně. A nejvíc ze všeho to, že byla ona naživu.

Udělala v životě špatná rozhodnutí, byla odpovědná za hnusné a zlé skutky, a trest si určitě zasloužila, ale tohle… Tohle byl trest nepřiměřený provinění. Trest nejen pro ni, ale i pro Draca a pro… Pro to malé…

Brečela tak dlouho, až si myslela, že snad nikdy nepřestane. A k jejímu překvapení Serpens vytrval. Byl u ní a mlčky ji utěšoval.

Když se alespoň trochu uklidnila, další půl hodiny strávila omluvami. Tak se uzavřela do vlastního světa utrpení, že byla slepá k utrpení ostatních. Margaret si nezasloužila umřít o nic víc než… Než Draco.

Serpens musel rovněž hrozně trpět vlastní ztrátou a přece přišel, aby jí pomohl. Jenže on byl silný, silnější než ona. Zocelený. Ona byla prázdná, zlomená, umírající v bolestech. I přes to, že v ní klíčil nový život, nedokázala se k němu upnout, ne zcela.

Věděla, že se nedokáže zabít. Ne teď, ačkoli to měla v úmyslu. Ne s Dracovým dítětem v jejím lůně. Jenže taky věděla, že bez Draca už prostě žít nedokáže.

Co měla dělat? Počkat do porodu do téhle proklaté země plné démonů a pak… Konec? Jenže co bude s tím malým?

Když Serpens odešel, přešla do tohohle pokoje. Několik hodin zírala do stropu, hlavu přecpanou emocemi, zahlcená vzpomínkami, vinou, osaměním.

Ztráta Draca se nedala popsat slovy. Ne pro ni. Necítila se naživu, byla jen poloviční.

Teď už si uvědomovala, co ve svém panickém strachu o Draca neviděla. Když si znovu a znovu před očima promítala tu úplně první vidinu, která se týkala jejich střetu s démony, nedokázala pochopit, že jí to nedošlo hned prve.

V té vidině viděla Draca zraněného při obraně Billa, ale Bill díky tomu zůstal naživu a nebylo z toho jasné, že za to musel někdo obětovat sebe. To už si sama domyslela, když viděla svoji životní lásku klesat k zemi. Co ale úplně přehlédla, byla ta oslepující tma na úplném konci vidiny. Tma, kterou považovala za normální přechod z předtuchy do svého obvyklého vědomého stavu. Jenže tak to nebylo. Ta temnota byla její vlastní smrt.

To ona měla zemřít rukou Lamidea, ona měla padnout do sněhu zbarveného vlastní krví, která by jí vytékala ze všech možných…

Jen velmi pracně pozastavila zběsilý a nesouvislý tok obrazů a zoufale se od sebe snažila odehnat obraz mrtvých šedých očí. Bezúspěšně. Věděla, že to nikdy nedokáže.

Vždycky budu s tebou, andílku…

„Lháři,“ zašeptala Angela do prázdna pokoje. „Jsi lhář, Draco…“

Srdce jí vyletělo až do krku, když zničehonic ucítila hřejivý dotek na čele. Vůbec si neuvědomila, že někdo…

„Bolí, Ange?“

Podvědomě jí došlo, že už musí být ráno, když se zahleděla na malého chlapce s rozcuchanými černými vlásky a jasně modrýma očima, které ji pozorovaly s příliš dospělou starostlivostí a hlavou jí letělo, že tohle všechno je špatně.

Za ty roky už dávno věděla, že život, osud, nebo jakkoli jinak se to všechno, co už se jí, Harrymu a všem ostatním přihodilo, dalo označit, je krutá bezcitná děvka. Ale tentokrát už to prostě zašlo příliš daleko. Někde přece musela existovat hranice, kde to utrpení končilo.

Copak neměli právo na alespoň trochu klidu? Neměl James právo na to vyrůstat v normálním světě, hrát si na slunci a studovat v Bradavicích bez toho, aby se děsil vytáhnout paty za zabezpečené hranice? Neměli manželé Weasleyovi právo na to radovat se spolu se svými potomky z vnoučat a pořádat stále větší rodinné sešlosti? Nezasloužila si snad Cathy šťastně se vdát a mít kupu dětí? Neměl by se snad Serpens taky dočkat kousku štěstí? Nezasloužil si snad Draco vidět jejich dítě?

Tohle všechno bylo prostě strašlivě špatně.

Kdyby se jim jen podařilo zavřít ty Brány. Kdyby jen Draco bránil Billa, místo toho aby…

 

Ange na něj najednou vykulila oči. A taky úplně zbělela, jako by ji někdo pomaloval barvičkami. Vypadala strašidelně.

„Ange?“ vydral James z hrdla bojácně, ale dál seděl na bobku.

Zamrkala, podívala se na něj a pak se na jejím obličeji konečně objevil hezčí výraz. O něco.

„Bolí, Jamesi,“ řekla tiše. „Bolí.“

„Moc?“ ptal se dál smutně.

„Moc,“ přitakala. „Ale pokusím se to spravit, co ty na to?“

***

 

Sama od sebe přišla dolů. Umytá, převlečená celá do černého, s hladce sčesanými vlasy. Jedinou věcí, která na ní byla barevná, byl kamínek v zásnubním prstenu, který měla na řetízku na krku. Dokonce na něj i promluvila a požádala ho, aby svolal do sídla jisté účastníky jejich porad v knihovně. Tedy ty, kteří přežili…

Pohybovala se, mluvila, dokonce pila krev. Sice jen z pytlíku krevní banky, ale to bylo v tu chvíli úplně fuk. A přece Harrymu pořád připadala jako socha. Bledá socha s kamenným výrazem sedící naproti němu u bytelného stolu, na jehož desce se kouřilo ze sedmi hrnků s horkým čajem, do kterého Ginny každému ukápla trochu ohnivé whisky. I ostatní byli usazeni na židlích kolem, až na Serpense, který se opíral o zeď u okna a zachmuřeně civěl ven do přední zahrady. Venku zase sněžilo a byla tam tma. Jako teď ostatně pořád.

Sirius u jejich rozhovoru nebyl, Angela s ním podle vlastních slov chtěla mluvit až později, soukromě. Trávil teď večery u Lupinových. Charlie se od opuštění nemocnice nehnul z Doupěte. A James si hrál pod stolem s Felixem a něco si tam s ním tiše povídal, jako by věděl, že se nad ním řeší tuze důležité záležitosti…

„Ty to myslíš vážně…“ vydechl Harry šokovaně.

Angela na něj bez jediného pohybu hleděla. Vyletěl od stolu do stoje.

„Ale to je… Šílené! A nebezpečné! Co tě to vůbec napadlo?!“

„Nevyšiluj, Harry.“

Vykulil oči na osobu, která ho takto oslovila. Ginny s překvapivým klidem usrkávala svůj čaj, jen zarudlé oči a ztrhané rysy v obličeji prozrazovaly prožitý žal nad další ztrátou, která její rodinu postihla. Helen se sesypala, Molly na tom rovněž nebyla nejlépe, takže na malou Cedrellu zůstala sama a starala se o ni, jak nejlépe to šlo. Díky dceři se Helen po pár dnech trochu sebrala a měla miminko zase u sebe.

„Nevyšiluj?“ opakoval vyvaleně. „Tobě se to snad zdá jako dobrý nápad?“

„Ne,“ odpověděla a podívala se mu do očí. „Spíš jako naše poslední možnost, jak s tím vším něco udělat.“

„Já taky souhlasím s Angelou,“ ozvalo se z protější strany stolu.

„Co? I ty Cathy?“ zadíval se na světlovlásku.

„Taky mám takový pocit, že… Že to všechno je prostě špatně,“ řekla přesvědčeně. „Že to mělo být jinak.“

„A kdo jsme, že o tom můžeme rozhodovat?“ reagoval nechápavě.

„Nemůžeme. Můžeme to jen zkusit změnit,“ ozvala se znovu hnědovlasá upírka.

„Ale, Angelo…!“

„Nepřesvědčíš mě, Harry,“ přerušila ho.

Harry se podíval i po ostatních – na Cathy, která seděla hned vedle Angely rovněž v černém, na jejího zachmuřeného bratra Alexe, který držel za ruku zjevně vyčerpanou Dariu, na Serpense, který si jich stále nevšímal. Na Ginny, která ho pozorovala velkýma, vážnýma očima.

A pak se znovu zmoženě posadil na svou židli.

„Jeden Obraceč času byl zničený při vypálení Bradavic,“ pronesl unaveným hlasem. „Ten, co byl na Ministerstvu, odvezli do Ameriky na zkoumání ještě dřív, než se vůbec Bratrstvo krve pojmenovalo. O žádném dalším nevím.“

„Tak si ho vyrobíme,“ konstatovala Angela s takovým klidem, že ho to znovu vytočilo.

„Ale naši předkové ho vyráběli léta! To může trvat věky!“

„Je mi naprosto jedno, jak dlouho to bude trvat, Harry. Vrátím se a napravím to. Když to budu zkoušet sama, potrvá to déle. Ale udělám to. Záleží na tobě, jestli mi pomůžeš.“

„Co když to ale ještě zhoršíš?“ oponoval Harry posledním možným argumentem.

„Díval ses poslední dobou někdy z okna, Pottere?“ ozval se Serpens bez svého obvyklého sarkasmu. „Co myslíš tím výrazem zhoršit?“

Zarazil se. Angela z něj nespouštěla pohled.

„Neumím si představit horší možnou budoucnost než přítomnost, ve které právě žijeme, Harry. Čí smrt tě přiměje si uvědomit, že pokud ty Brány nezavřeme, tenhle svět pro nás nadobro skončil?“

Ztěžka polkl. Na to neměl co říct. Nemohl na to nic říct.

„To jsem si myslela,“ hlesla.

„Pokud nejste nikdo proti, znovu vytáhnu tu lahev whisky,“ pronesla Ginny do nastalého ticha.

„Tahle místnost je přecpaná lidmi s výbornými nápady,“ ocenil návrh Serpens a konečně se odpoutal od temného výhledu z okna, aby se k prořídlé skupince u stolu přidal…

651 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí