Část první – I. Matka

ČÁST PRVNÍ

Změna je život, život je změna

 

Our lives are made, in these small hours

These little wonders, these twists and turns of fate

Time falls away, but these small hours

These small hours, still remain

 

Rob Thomas – Little Wonders

 

 

 I. Matka

*************

Říjen 2000

 

„Lioneli, chovej se slušně!“

Převrátil oči a sesunul nohy z konferenčního stolku zase dolů.

„A ten výraz, synu,“ zasyčela znovu máti. „Tváříš se, jako bys vypil krev nějakého Lovce.“

To by mi tak chybělo, pomyslel si kysele.

Vydoloval na tváři něco, co se s trochou dobré vůle dalo považovat za přívětivý výraz mimořádně otráveného upíra. Matka na něj chvíli nevraživě zahlížela, než to vzdala. Povzdechla si a začala se přehrabovat v kabelce, odkud po chvíli vytáhla malé zrcátko. Ne, že by to potřebovala, ale i tak se v něm zkontrolovala a přepudrovala si nos. Obvykle nebyla nijak marnivá, ovšem ten večer chtěla dobře zapůsobit.

Jeho se snažila přimět, aby se aspoň učesal, ale jemu přišlo už dost na tom, že se musel narvat do škrtícího obleku místo svého milovaného trička s lebkou a hnáty, a ještě před vstupem do domu se schválně co nejvíc rozcuchal. Husté černé vlasy, které měl po otci, mu tak padaly do obličeje, když se bez zájmu rozhlížel po poněkud temné dekoraci jinak střídmého obývacího pokoje.

„Zkus se ovládat, prosím tě. Jedná se hlavně o tvoji budoucnost,“ naléhala na něj trochu nervózní matka.

Podíval se po ní úkosem: „Kvůli tobě se pokusím, mami.“

Přece jen na tu novinku reagovala mnohem lépe než otec. Tomu až popraskaly žilky v obou očích, jakého chytl nerva, než konečně dorazily výsledky testů, které potvrzovaly, že je opravdu jeho syn. On sám byl na něj ještě pořád pěkně nakrknutý, že matce nevěřil. Ano, byla to opravdová rarita, když se v čistokrevné upírské rodině našlo dítě s kouzelnickým nadáním, ale bylo to možné. A on hned osočil mámu z toho, že ho někdy před lety podvedla. Jeho otec se občas choval jako pěkný idiot.

Zamračený výraz Aurory Gor´nam konečně povolil, když se na něj pousmála, a vzápětí mu v rozporu se svým předchozím přáním ještě víc pocuchala vlasy nad čelem: „Hodný Lionel.“

Trhl sebou: „Mami! Už mi není deset!“

„Ale ještě ti není ani dvacet,“ mrkla na něj.

Zašklebil se. Jako by to sám nevěděl.

Teprve před dvěma měsíci se dočkal čtrnáctin, které byly jedním z důležitých mezníků v jeho očekávaném upírském životě. Už sice nebyl dítětem, které nesmělo na krok z domu bez výslovného dovolení jednoho z rodičů, ale do opravdové dospělosti podle upírských měřítek měl ještě sakra daleko a hlavu rodiny musel poslouchat na slovo.

Zato poloupír-čaroděj, na kterého s matkou čekali, měl podle drbů upírských nóbl kruhů už nějaké to století za sebou. Doprovázela ho pověst nebezpečného bojovníka, kterému po poslední válce s čaroději vzdala úctu i samotná Rada Vznešených. Jeho lidští předci pocházeli ze Španělska a žil samotářsky, ale nic moc dalšího se o něm nevědělo. Tenhle Lorenzo, neboli Torgos, si potrpěl na své soukromí, k neutuchajícímu zklamání matčiných přítelkyň, které tak měly na svých dýcháncích a společenských událostech, jak označovaly ty příšerně nudné sešlosti, o téma méně.

Takže Lionel nevěděl, koho by měl očekávat. Jeho představa nedosahovala dál než k mohutnému borci ve stylu nějakého nasvaleného hrdiny z mudlovských filmů, ovšem s kouzelnickou hůlkou v ruce místo samopalu.

„Dává si teda načas,“ zívnul na celé kolo.

„Lioneli…“ reagovala máti varovně.

„Promiň, mami, ale vážně se mi nechce celou noc tvrdnout v téhle svěrací kazajce,“ nevrle popotáhl za límeček košile.

Než ho matka stačila zase vypeskovat, ozval se za nimi hluboký a trochu chraptivý hlas: „To by bylo skutečně nemilé, kdybyste kvůli mé maličkosti takto trpěl, mladý pane Gor´name.“

Oslovený upírek i jeho matka se na pohovce překvapeně pootočili dozadu.

Téměř dva metry vysoký, šlachovitý, tmavovlasý poloupír se snědou pletí na ně shlížel s naprosto nečitelným a podle Lionela zároveň nepříjemně rentgenujícím výrazem v očích. Moc jako Terminátor[1] teda nevypadal… A přišel tak tiše a nenápadně, že měl co dělat, aby potlačil první instinkt, který mu velel vyskočit do obranného postoje.

„Omlouvám se za menší zdržení,“ uklonil se jejich uhlazený hostitel mírně.

Máti zareagovala docela svižně, potlačila překvapení z toho, že příchozího taky nezaregistrovala a už tahala Lionela za loket na nohy.

„Nic se nestalo, nečekali jsme dlouho,“ ujistila pána domu, který už mezitím obešel rychlými, úspornými kroky pohovku a zůstal stát před nimi.

„Lady Gor´nam, je mi ctí,“ poloupír uchopil matku za podávanou ruku a v dokonalém souladu s aristokratickými manýry políbil její hřbet.

Matka se potěšeně usmála, Lionel jen nenápadně přetočil oči.

„Děkuji, že jste si na nás udělal čas, Torgosi.“

Vstřícný úsměv poloupíra připadal Lionelovi trochu nucený.

„Jak bych mohl odmítnout tak naléhavou žádost jednoho z našich nejváženějších klanů?“ reagoval klidně. „A Lorenzo postačí, na své druhé jméno jsem si nikdy pořádně nezvykl,“ pronesl přesně vyměřeným omluvným tónem a zaměřil se na něj.

Lionel ten upřený pohled nepohnutě opětoval, ač se teda musel trochu snažit. Připadal si před druhým upírem prťavý, i když už nebyl žádný skrček.

Matka ho vzala za obě ramena: „Můj syn Lionel.“

Lorenzo pokývl: „Ano… Je vám podobný,“ pronesl mírně a napřáhl pravici.

Jeho stisk byl tvrdší, než Lionel čekal a pořád mu připadalo, jako by ho poloupír hodnotil.

„Posaďte se, prosím,“ vybídl je posléze. „Nabídli vám něco k občerstvení?“

„Ano, vaše služebná byla velmi milá,“ usoudila matka zdvořile.

Lionelovi ta skřítka teda připadala maximálně pěkně ošklivá.

„Výborně, tak můžeme začít,“ usadil se Lorenzo do křesla naproti. „Jsem sice polichocen, že mi chcete svěřit syna, ale už dlouho jsem žádného žáka neměl, lady Gor´nam. Proč se obracíte právě na mne?“

Máti si elegantně přehodila nohu přes koleno druhé a zvážněla: „Protože chci pro syna toho nejlepšího učitele,“ odvětila pevně.

Poloupír pozvedl obočí: „A jak víte, že jsem to právě já?“

„Vznešená Merene vás doporučila.“

„Ach tak, rozumím…“

Lorenzův pohled se znovu stočil na Lionela. Ten se právě snažil ovládnout, aby se pobaveně neušklíbal. Do té čarodějnické školy někde ve Skotsku by ho nevzali, ani kdyby jim rodiče platili zlatem a v upírských řadách bylo čarodějů dost poskrovnu. V podstatě nebylo z čeho vybírat. Matka byla vždycky diplomat.

„A vy, Lioneli? Chcete se učit kouzlit?“

Ani nemusel postřehnout významný pohled matky, aby věděl, že má horlivě přitakat. Vedli na tohle téma dost dlouhou diskuzi, respektive hádku s otcem. Ten si, ostatně stejně jako Lionel, myslel, že bojový trénink v jejich hlavním sídle mu bude rozhodně užitečnější než nějaké mávání dřevěným klacíkem.

„Hádám, že by se mi to mohlo hodit,“ musel si v duchu pogratulovat, že dokonce vůbec nezněl skepticky. Stejně se mu zdálo, že Lorenza nějak pobavil.

„Dobrá tedy. Lady Gor´nam, pokud mám vašeho syna opravdu začít vyučovat, potřebuji do podrobností vědět, jak se u něj jeho kouzelnické schopnosti doposud projevovaly. Zkuste si vybavit co nejvíc, i na pohled banální příhoda může být pro vývoj jeho dalších schopností důležitá.“

A máti spustila…

Skoro u těch historek z jeho dětství, během kterých se mu obvykle povedlo něco zničit, usnul. Ale když to mělo být důležité, nějak to přetrpěl. Taky docela koukal, když si uvědomil, že si toho matka pamatuje víc, než on sám. Vždycky mu věnovala plnou pozornost.

Když si to tak zpětně přebral, Lionelovi došlo, že byla jeho máma úžasná. Pokaždé ho podpořila, i když si to občas ani nezasloužil. Myslela předně na něj a až pak na sebe.

Byla škoda, že na tu jeho čarodějnickou výuku, kterou se jí podařilo u Lorenza za patřičnou sumu domluvit, opravdu došlo až mnohem později. Jen několik nocí poté totiž nezbylo z jeho matky víc než kostra v krásných šatech. A po pohřebních obřadech začalo jeho otce spíš zajímat dno lahve vína než synova budoucnost.

Nemluvě o nedlouho poté vyhlášené válce[2] proti čarodějům, která jim všem tak trochu zkomplikovala život.

 

Vysvětlivky:

[1] Zabijácký stroj podobný člověku – postava z akčního sci-fi filmu Jamese Camerona z roku 1984, jejímž představitelem byl Arnold Schwarzenegger.

[2] Tzv. druhá válka byla vyhlášena v lednu 2001 po atentátu na tehdejšího ministra kouzel Merogha, který cíleně usiloval o vyprovokování střetu mezi čaroději a upíry.

618 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí