Část druhá – V. Léto

Červen 2002

 

Lionel hypnotizoval pohledem první z řady nožíků a dýk různých velikostí. Nadechl se a napjatě zopakoval zaklínadlo: „Rodunte.“

Teď už se kov aspoň tolik neleskl, ale špička nevypadala o nic tupější. Dotkl se ostří. Konečně neřezalo, ale předmět byl na omak pořád tvrdý. Tak takový výsledek mu u Lorenza asi neprojde.

Rozmrzele sklouzl pohledem ke stolu v protějším rohu jasně osvětlené místnosti, u kterého poctivě máchal hůlkou Rowann. Po jeho levé ruce už byla slušná hromádka prohnutých, původně velmi ostrých nástrojů. V jednom případě byla čepel dokonce tak rozměklá, že skoro stékala přes okraj stolu.

K ďasu…

Jeho drahý spolužák byl s úkolem skoro hotový, zatímco on se tu pořád pachtí s první kudlou. Otráveně se odvrátil od Rowannova klidného obličeje a znovu rázně mávl: „Rodunte!“

Nožík se vzápětí rozprskl po celém stole, až mu pár kousků skončilo v klíně. No… Zadání znělo ´zneškodnit předmět, aby už nebyl nebezpečný´. Rozpad se taky počítal, ne?

Smetl kovové drobky na podlahu a s povzdechem se chtěl pustit do dalšího, o něco většího nože, když na něj padl stín.

„Ten poslední pohyb děláš opačně,“ oznámil mu modrooký upír, opírající se svým aristokratickým zadkem o jeho pracoviště.

Lionel po něm šlehnul zničujícím pohledem, ale Rowanna to neodradilo. Přisunul mu pod nos učebnici, kterou měl do té doby rozevřenou na kraji stolu a poklepal prstem na poslední nákres, který k danému kouzlu patřil.

„Tady. Cukneš na poslední chvíli doprava, ale je to doleva.“

„Jsi úžasně všímavý,“ reagoval Lionel kousavě.

Rowann zaraženě zamrkal, ale pak zase nasadil ten svůj přezíravý ksicht a pokrčil rameny: „Zkus to a uvidíš sám.“

„Fajn!“ zavrčel a zkusil to teda podle té tak strašně přeochotné rady.

„Ne, ne…“ Rowann se přesunul za jeho židli, naklonil se a přímo mu ten pohyb ukázal vlastní hůlkou. „Takhle.“

„Vždyť já vím!“ vyprskl Lionel, ale v duchu musel uznat, že praktická ukázka byla fakt nejlepší. Teď už mu bylo jasný, kde dělal chybu.

„Rodunte!“

Nevelký nůž okamžitě zmatněl a celý jakoby schlípl. Šťouchl do něj prstem a spokojeně se zazubil, když se předmět ochotně prohnul jak žížala na dešti.

„No, vida, že ti to jde,“ konstatoval ten chytrák a ležérně vyrazil zpátky ke svému místu.

Lionel do něj zabodával oči, dokud si Rowann zase nesedl. Tvářil se, jakoby mu vždycky šlo všechno líp a on byl jen tupé děcko, kterému je třeba dopodrobna vysvětlovat prkotiny. Ale ta rada mu bodla, i když se o ni neprosil. Jinak by to změkčování taky mohl marně zkoušet další hodinu.

„Díky,“ zabručel patřičně nakysle a vyhnul se pohledu, který po něm starší upír stočil. Raději si k sobě přisunul další předmět v pořadí – dlouhou dýku.

„Nemáš zač,“ přišla z rohu mírná odezva, díky které už neměl pocit, že Rowannovi zas něco dluží.

S potlačeným úšklebkem se znovu pustil do čarování.

V posledních týdnech probíhala jejich společná výuka o poznání klidněji. Ne, že by se snad vzájemně bratrsky plácali po zádech nebo podobné kraviny. Nebral Rowanna jako kámoše, Bulagro chraň, jen už k němu po jejich rozhovoru na střeše necítil takovou nechuť. I když si z počátku myslel opak…

Když se dozvěděl, že jeho máma zemřela při ochraně toho nafoukaného modroočka, měl nejprve pocit, že se na něj nedokáže ani podívat, aniž by ho z toho neobviňoval. Jenže všechno to, co Rowann řekl, a vlastně i co neřekl, ho zasáhlo a ovlivnilo jeho postoj víc, než sám čekal. Kdy naposled k němu někdo byl tak upřímný?

Svou mámu dobře znal. Vždycky byla taková, příliš hodná a ochotná obětovat se pro druhé. Nemohl Rowannovi nevěřit, ačkoliv by byl radši, kdyby to bylo naopak. Protože přesně tohle by jeho máma v takové situaci udělala. Nemyslela na sebe. Bylo sice divné, že takhle zariskovala pro někoho z klanu Rowannů, ale třeba pro to měla důvod. Možná jen poslechla svůj instinkt. A nebo… Nebo se mladému čistokrevnému upírovi vrhla na pomoc právě proto, že jí připomněl jejího vlastního syna…

Jak by mohl nesnášet někoho, za koho jeho matka položila život? Zvlášť když to byl někdo takový jako Kendall Rowann. Když konečně dokázal překonat ten vnucovaný odpor k jeho příjmení, začal si ho víc všímat.

Rowann nebyl jen nafrněný slušňák. Byl to schopný lovec večerních svačinek, víc než ochotný spolužák a sakra dobrý čaroděj. Dokonce se s ním dalo občas bavit bez toho, aby měl chuť vyrazit mu špičáky. Jasně, pořád mu lezl na nervy svou povýšenou samolibostí a významnými úsměvy, ale… Na druhou stranu ho slovní přestřelky s ním bavily. A navíc se k němu nikdy nechoval pohrdavě.

„Čas na snění budeš mít po vyučování, Lioneli,“ ozvalo se nad ním studeně.

Potlačil překvapené škubnutí a vzhlédl k jejich učiteli, jehož příchod do učebny v zamyšlení trochu přehlédl.

„Do konce hodiny máš rozhodně co dělat,“ okomentoval Lorenzo jeho řadu nožů.

Jen něco zabručel a zachmuřeně se zase naklonil nad stolem, ignorujíc jistý modrý pohled.

„Každopádně to můžeš dodělat později,“ pokračoval poloupír a opřel se o parapet vysokého okna mezi jejich stoly. „Teď chci s vámi mluvit.“

Jeho tón přiměl oba mladé studenty zpozornět.

„Vím, že jsme měli mít příští týden ještě jednu hodinu, ale vyvstaly určité okolnosti, kvůli kterým bych to rád ukončil už dnes,“ oznámil jim Torgos překvapivou změnu.

„Děje se něco, o čem bychom měli vědět?“ otázal se obezřetně Rowann.

„Hmm, ne… Jen bych si rád ušetřil potíže, které by mohly v nejbližších dnech nastat,“ reagoval jejich učitel neurčitě. „Nemluvě o tom, že jste na sobě celý rok tvrdě pracovali. Nějaké prázdniny si zasloužíte.“

Jeho starší spolužák udiveně zvedl obočí a on sám taky docela koukal. Pochvala od Lorenza byla sakra vzácnost.

„Ale na podzim budeme zas pokračovat, ne?“ ujišťoval se Lionel. Nepřipadalo mu, že by se toho za jediný rok naučil nějak extra moc a navíc ho představa nemožnosti vypadnout z domu skoro děsila.

Poloupír rozvážně kývl: „Pokud budou vaše rodiny souhlasit, tak ano. Přijdu do vašich sídel na konci léta a určitě se domluvíme.“

*

Hodinu před svítáním je Lorenzo vyprovodil k východu, přátelsky se s nimi rozloučil a skokem zmizel za zdí skoro dřív, než stačili poděkovat.

S pocitem, že mu ty jejich náročné hodiny budou přes léto dost chybět, Lionel zastrčil hůlku do pouzdra a otočil se taky k odchodu.

„Poslyš, Gor´name…“

Převrátil oči a okázale neochotně se ohlédl po Rowannovi, který ještě pořád stál s rukama v kapsách kalhot před zavřenými dveřmi. Před jeho pohledem neuhnul, ale najednou vypadal skoro rozpačitě.

„Nevím jak ty, ale já se hodlám procvičovat i přes léto, tak mě napadlo… No… Asi si budeš ťukat na čelo, ale… Hmm… Jak bych to…“

Lionel na něj pobaveně hleděl. Ještě nezažil, že by Rowann koktal.

„Tak vymáčkneš se?“ rýpnul si do něj s úšklebkem. „Ať tu nejsme do rána, nerad bych se opálil.“

Rowann se nadechl: „Prostě mě napadlo, jestli by ses nechtěl přidat.“

Vytřeštil na něj oči: „Jako… že bychom se dál učili bez Lorenza? Spolu?“

„No, ano,“ přitakal jeho spolužák váhavě. „Bez dozoru raději nic moc nového, ale… Nerad bych vyšel ze cviku a protivník na souboje by se mi hodil,“ pokrčil rameny, jak se tu svoji žádost nejspíš snažil nadlehčit.

„Jo, tak,“ zašklebil se Lionel. „Už sem se lekl, že ti snad budu chybět.“

Rowann nejprve koukal docela překvapeně, ale pak mu úšklebek oplatil: „To taky,“ oznámil klidně a znělo to k Lionelovu šoku upřímně. Skoro se zakuckal vlastními slinami. Modroočko prostě muselo mít na všecko nějakou chytrou odezvu.

„Hmm…“ odkašlal si a snažil se tvářit, že ho ta odpověď vůbec nevyvedla z míry. „Pravidelně s tebou vytírat podlahu? To si přece nemůžu nechat ujít.“

„Bezva,“ Rowann byl z jeho souhlasu podezřele nadšený. „Takže příští týden v obvyklou dobu?“

„Tady?“ pokývl Lionel hlavou k budově.

„Jasně. Nemyslím si, že to bude někomu vadit.“

„Tak jo,“ pokrčil tentokrát rameny on. „Abys pak ale nelitoval, Rowanne,“ neodpustil si ještě dodat jízlivě.

***

Červenec 2002

 

Drápky tiše zaťukaly na dřevě, než přešly na kamennou podlahu a zamířily na druhý konec místnosti. Kendall se sám pro sebe usmál a stále se zavřenýma očima vztáhl ruku s hůlkou. Zaměřil své smysly na malinký zvířecí život a zašeptal kouzlo. Učebnou se rozlehlo klepnutí kovu a vyděšené zapištění.

Otevřel oči a zazubil se. Trefil přesně. Šedá krysa, která ho vyrušovala svým cupitáním za zdmi už od večera, zmateně vystrkovala čumák z malé klícky. Zvedl se ze země, na které dosud trpělivě seděl a přivolal si ji do levé ruky. Krysa na něj po krátkém letu pěkně kulila oči. Znovu vypískla, když klepl do mřížek.

„Dobře ti tak, ty hlučná potvoro,“ oznámil jí a odnesl klec do vedlejší místnosti.

Normálně by mu to nejspíš vůbec nevadilo, ale byl ve staré ocelárně už potřetí a potřetí sám. Gor´nam se dosud neobjevil, a už skoro nevěřil v opak. Překvapivě mu ty jeho popichovačné poznámky vážně chyběly. Až se divil sám sobě. Vždyť měl takhle konečně na učení klid.

S povzdechem se posadil zpátky k učebnici ´Kouzelných formulí po třetí ročník´, ale ještě si ani nestačil vyzkoušet nové kouzlo, když jeho upíří smysl postřehl, že už není v budově sám.

Překvapeně se narovnal a otočil ke dveřím, ve kterých se po pár vteřinách objevila postava černovlasého upíra. Kendall se nedokázal ubránit úsměvu: „Teda… Už jsem nedoufal.“

Mladý Gor´nam se na něj ani nepodíval a s dost temným výrazem ve tváři přepochodoval místnost, aby mohl na svůj dosud opuštěný stůl pohodit brašnu s učebnicemi. Vzápětí stál uprostřed učebny a protahoval si prsty. Kendall se snažil vyluštit ten jeho nemluv-na-mě-nebo-ti-rozervu-hrdlo výraz, ale po chvíli usoudil, že to nemá smysl. Gor´nam měl kolem sebe neprostupnou zeď.

„Co tam sedíš jak na sražené krvi?“ prskl po něm nečekaně jeho spolužáček. „Chtěl jsi snad cvičit, ne?“

No, nazdar… Gor´nam skutečně nebyl v nejlepší náladě a on se měl zjevně stát jeho hromosvodem. Zvolna se postavil a přešel do soubojové pozice naproti němu.

„Na tři?“ nadhodil opatrně.

„Jo,“ sykl mladší upír s hůlkou připravenou.

Kendall začal obezřetně odpočítávat s vědomím, že si bude muset dávat sakra pozor…

 

O hodinu později…

„Znovu!“ vyrazil ze sebe Gor´nam sotva se zmátořil a postavil na nohy.

Kendall si přestal protřepávat prsty a vážně nechápavě se na něj zahleděl. Jeho černovlasý protivník měl očividně dost, on sám už taky, ve zdech bylo tak pět nových děr a ze stropu se cosi sypalo. Gor´nam bojoval s takovou vervou, že mu nezbývalo nic jiného, než se do protiútoků opírat naplno a podle toho to v jejich nebohé cvičebně vypadalo.

„Tři nula je ti málo?“ otázal se suše.

„Jo!“ odpovědělo mu zaryté zavrčení.

Zamračil se: „Gor´name, neměl bys…“

„Přestaň kecat a do střehu!“ přerušil ho mladší upír, který podle všeho ještě pořád neupustil dostatečně páru.

Ignoroval jeho bojovný postoj a nechal ruku s hůlkou volně viset podél stehna: „Stalo se ti něco?“ zeptal se tiše.

„Ne!“ štěkl Gor´nam okamžitě.

„Takže ano,“ usoudil Kendall klidně.

Rozhostilo se ticho. Gor´namovi ve tváři zacukalo.

„Nestarej se,“ procedil pak mezi zuby.

Kendall k němu zvolna přistoupil blíž a vážně se zadíval do těch blýskajících se očí: „O svoje zdraví se rozhodně starat budu,“ oznámil mu rázně. „Nerad bych přišel o nějakou končetinu, když jsi tak roztěkaný.“

Černé oči uhnuly a mladší upír se nahrbil. Kendall najednou žádné vysvětlení nepotřeboval. Prostě mu bylo jasné, že mladý Gor´nam rozhodně není v pohodě.

„Chápu… Nic mi do toho není,“ promluvil pokud možno nic neříkajícím tónem. „Ale další souboj odložíme na příště, co ty na to?“

Špička Gor´namovy hůlky ještě chvíli mířila na jeho hruď, než trhaně klesla. To se ke Kendallově úlevě dalo vyložit jako souhlas.

Zamyšleně si svého prudkého spolužáka prohlížel. Jednou už ho takhle viděl, ale marně se snažil byť jen odhadnout důvod takového rozpoložení. Nejspíš něco u něj doma… Na jazyku ho pálila otázka, ale udržel se, aby ji nepoložil. Stejně by mu Gor´nam neodpověděl.

„Můžeme se zaměřit na formule, které nám ani jednomu moc nešly,“ navrhl věcně.

Gor´nam si shrnul rozcuchané vlasy z tváře a kouknul po něm tak nějak… vděčně? Ale hned v příští vteřině byl Kendall přesvědčený, že se mu to jen zdálo.

„Tobě? Nějaké takové Merlinovské formule existujou?“ nadhodil už klidnější upír kysele.

„Samozřejmě,“ potvrdil klidně.

*

Rowann se mu docela srozumitelně snažil osvětlit, na jakém praštěném principu funguje zvlhčovací zaklínadlo, ale on se přistihl, že ho moc nevnímá a místo toho čučí na jeho soustředěný profil. Choval se k němu tak… mile a on si na to ani za nic nemohl zvyknout. Neměl přece důvod, tak proč se snažil být tak chápavý? Proč se snažil být jeho kamarád? Zvlášť když on sám byl na něj většinou dost protivný…

Čarodějnické nadání i přes čistou upírskou krev – to měli společné a to je spojovalo. Dva neobvyklé, vzácné případy současné generace anglických nemrtvých. Nebo taky černé ovce celosvětového upírstva, jak se to vzalo.

Nejspíš si i prošli stejnou výchovou, zažívali stejný nátlak, nad hlavou se jim vznášela očekávání ostatních členů klanu a pronásledovaly je předsudky jiných upírů. Ale jinak… Jinak si přece neměli co říct. A správně by ani neměli. Společnou výuku kouzel oba netajili jen tak ze srandy. Měli by si jít po krku a místo toho tady zvažuje, jestli by nestálo za to se s Rowannem vidět i někdy jindy. Třeba by zase nakopali prdel nějakým násilnickým tupcům, to by byla pořádná sranda…

„Posloucháš mě vůbec?“ modré oči se do něj zabodly s překvapivou nevraživostí.

Ucukl pohledem: „Jo, jasně… Sorry,“ zahuhlal provinile.

Chvíli bylo ticho: „Chceš toho pro dnešek raději nechat?“

Trochu ztuhl. Pořád tak zatraceně chápavý. Nejspíš na něm bylo fakt vidět, že není ve své kůži. Kruci.

„Asi jo…“

Radši vypadnout dřív, než ho tenhle prapodivný kamarádský přístup vykolejí ještě víc. Ačkoliv mu právě to po těch týdnech konečně pomohlo myslet i na něco jiného…

„Fajn,“ štíhlá ruka rázně zaklapla učebnici a vzápětí její majitel vstal. Lionel ho napodobil a s hrkáním odtáhl židli zase ke svému stolu.

„Objevíš se příští týden nebo zas až příští měsíc?“

Ztěžka polkl. Odpověď nezáležela jen na něm, jenže to jeho spolužák nevěděl. Otočil se ve směru té napjaté otázky, ale Rowann byl kupodivu zaměřený na balení svých věcí.

„Pokusím se,“ vydoloval ze sebe, ač chtěl původně jen něco zavrčet.

Rowann se po něm ohlédl, ale to už zase on raději kontroloval stůl, jestli něco nezapomněl.

„Dobře… Já tady budu.“

562 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí