Část třetí – IV. Touha

Z vánočního dárku pro Lorenza se nakonec vyklubal i dárek na rozloučenou. Ze soukromých důvodů, které jim poloupír nijak detailně neosvětlil, se vracel do své domoviny ve Španělsku.

Kendallovi s Lionelem dalo dost práci ho přesvědčit, aby se o téhle podstatné změně situace nezmiňoval jejich rodinám. Ani jeden z nich se nechtěl vzdát možnosti dál čarovat, navíc v rámci nehlídaných vycházek. Oba měli oprávněné obavy, že hlavy jejich klanů by téhle příležitosti využily, aby jim další ´pošetilé mávání dřevěným klackem´ zatrhly. I kdyby nějakým zázračným způsobem sehnali za slavného Torgose vhodnou náhradu, což bylo víc než nepravděpodobné.

Lorenzo se tedy vypařil doslova po anglicku a oni se zase pustili do opatrného samostudia, jen v jiných prostorách, jelikož se nedlouho po tom nehezkém střetu s upíry z Bratrstva krve rozhodli starou ocelárnu opustit.

*

O zmizení Caususe Atera se zpočátku jen šuškalo, ale Rada Vznešených nemohla tutlat chybějícího člena věčně. Zvlášť když se nedlouho po jeho nenadálém odchodu objevily v mudlovských i kouzelnických novinách neveselé zprávy.

Masakrem několika mudlů v horách to jen začalo. Když se v kalužích krve našly i malé děti, s ohavnými značkami na čele a nedlouho po nich to schytalo pár známých Lovců na odpočinku, začínalo být jasné, že se nejedná jen o vražednou zábavu skupinky nudících se nemrtvých.

Ministerstvo kouzel se snažilo držet na uzdě navztekaný Odbor Lovců, zatímco Rada nemrtvých se urputně tvářila, že má situaci pod kontrolou. Přesto byl pro ten rok zrušen tradiční turnaj v sídle a zakázala se i větší shromáždění bez ohlášení předem.

Bratrstvo krve o sobě dávalo vědět čím dál hlasitěji a mezi upíry a kouzelníky to začalo znovu skřípat. Ostatně stejně jako mezi dvěma mladými upírskými studenty čarování…

***

Duben 2003

 

Lionel zabodával pohled do zad svého parťáka na čáry a kouzla, dokud nezmizel za rohem. Kendall se sice tvářil, že se vůbec nic nezměnilo, jenže opak byl pravdou a jeho už to pěkně sralo.

Pokračovali v učení z knížek, které jim doporučil Lorenzo, i když bez učitele jim to šlo o dost pomaleji. Ovšem takový průběh se dal čekat a důvodem jeho nasranosti to rozhodně nebylo. Jenže se taky scházeli mnohem méně často. Od začátku roku sotva šestkrát.

Do nedávna neskutečně aktivní Rowann najednou furt neměl čas. A když už ho měl, tak zas co nejdřív zdrhal pryč. O kouzlech a kletbách s ním sice diskutoval normálně jako vždycky, snažil se mu radit s tím, co mu nešlo, a dál mezi sebou po kouzelnicku bojovali. Ale to bylo taky všechno.

Ještě před pár měsíci byl Modroočko vtíravej jak mast proti slunečním popáleninám, vnucoval mu prkotiny z vánočních trhů a cvakal za něj pivo. Teď z něj nevytáhl jediné zbytečné slovo navíc. Co mu přeletělo přes nos, že byl tak odtažitý?

Lionel vyrazil opačným směrem než jeho spolužák s takovým výrazem, že mu nějací dva chlápci vracející se z noční směny šli hezky rychle z cesty.

Proč ho to vlastně tak štvalo? Shodli se přece na tom, že nejsou kámoši. A to několikrát. Společné ´hodiny´ čarování pro ně byly jen oboustranně výhodnou domluvou. Vždyť ho předtím rozčilovalo, jak se Rowann staral a vyptával a zajímal se o něj i mimo výuku… Tak proč ho teď nasíral opak? Protože o jeho zájem doopravdy vlastně stál?

Blbost!

Nasupeně přidal do kroku a v několika vteřinách už se řítil ulicemi ven z města. Neuškodí mu trochu si provětrat hlavu, než vyrazí směr Gor´namské sídlo.

Kašlat na to. Když se s ním Modroočko nechtěl bavit, tak ať si klidně mlčí. Přece neměl nejmenší důvod pro to, aby ho to vytáčelo do stropu…

*

Kendall se uvolnil, až když byl na půl cesty k domovu a druhého upíra měl daleko za sebou.

Pokaždé to bylo těžší a těžší. Od toho večera, kdy si poprvé připustil, že ke svému mladšímu spolužákovi cítí něco silnějšího než jen sympatie, se víc a víc bořil do vnitřní úzkosti, ze které nebylo úniku.

Nedokázal se pořádně soustředit, několikrát se přistihl, jak černovlasého upíra místo studia nenápadně pozoruje a při kouzlení dělal hloupé chyby. Chtěl s ním dál trávit čas, ale zároveň se bál toho, že se před ním prozradí. Měli tak blízko k tomu, aby se z nich stali opravdoví kamarádi, ale on tu hranici nemohl překročit. Nedokázal by se pak ovládnout.

Raději s Lionelem mluvil co nejméně, omezil jejich společné hodiny čarování a tak strašně se snažil, aby na něm nebylo poznat, že touží po opaku, až ho to dusilo. Začínal zvažovat, že odvolá jejich setkávání úplně, ale neměl k tomu odvahu. Nechtěl o něj přijít. I když to pro něj znamenalo útrpný boj se svým sebeovládáním…

***

Květen 2003

 

Kendall se přiměl sklonit hůlku a zavřel oči. Snažil se na dané kouzlo opravdu soustředit, ale myšlenky se mu pořád rozebíhaly někam… pryč.

Jejich cvičiště v tělocvičně dávno zavřené školy, kterou měli ke konci roku bourat, bylo bez jeho spolužáka otřesně tiché. Jenže když tu byl společně s ním, byl ještě roztěkanější. Proto sem začal chodit i o samotě, aniž by Lionelovi něco řekl.

S povzdechem se pustil do pátého pokusu odlevitovat všechny balony na jednu hromadu na sebe. Pořád se mu křivily a padaly.

Chyběl mu už jen poslední, když jeho smysly postřehly známou přítomnost a leknutím kouzlo povolil. Věž se rozpadla a jeden z míčů se dokutálel až k nohám příchozího, který na něj zaměřil temný pohled.

Kendall potlačil sprosté zaklení.

„Nazdar,“ zahučel místo toho na pozdrav, odvrátil se a začal míče sbírat raději ručně. Za dusného ticha je po jednom házel do obrovského otlučeného koše v rohu tělocvičny.

„Neříkal jsi snad, že máte nějakou rodinnou akci?“ ozvalo se od vchodu velmi nepříjemným tónem.

„Hmm, jo… Zrušilo se to,“ snažil se znít přesvědčivě otráveně, ale měl dojem, že se mu to moc nepovedlo.

„Aha,“ stručná odezva nezněla vůbec důvěřivě.

Kendall posbíral všechny otřískané balony a zoufale přemýšlel, čím dalším se zabavit, jen aby nemusel čelit tomu upřenému pohledu, který na sobě cítil. Odpochodoval ke stolu, který si přitáhli z jedné třídy, a začal se přehrabovat v hromádce učebnic.

*

Lionel se nepohnul z místa ve dveřích a už se ani nesnažil udusit vztek, který se v něm vznítil, jakmile mu došlo, že se Kendall nečekaně nachází v jejich ´učebně´. On sám si jen přišel pro jednu knihu s formulemi, ale Rowann tu očividně procvičoval čarování. A teď předstíral, že něco hledá. Jakoby si myslel, že to snad nepozná.

„Když ti tak lezu krkem, tak to klidně můžeš říct přímo,“ zasyčel nakvašeně.

Rowann ztuhl s nějakou bichlí v rukou a pak se otočil. Překvapení v těch jasně modrých očích dokonce nevypadalo hraně.

„Cože?“

To ho vyprovokovalo ještě víc: „Nedělej ze mě blba! Pokud už se nechceš dál učit společně, tak to aspoň přiznej!“

Hnědovlasý upír zaraženě odložil učebnici: „Ale… tak to není…“

„A jak to teda je?!“ vyletěl prudce.

*

Kendall zaťal ruce v pěsti.

Nedokázal mu to říct. Jak taky vysvětlit to děsné dilema, ve kterém se už skoro půl roku zmítal?

Nešlo to vydržet. Chtěl být s ním a zároveň nemohl. Bylo to čistě z principu nemožné.

Neměl nic proti homosexuálním vztahům. Jeho rodina sice dost lpěla na tradičních zvycích, ale obecně upírstvo v Británii bylo v tomhle ohledu velmi tolerantní. Jenže od něj se vždycky očekávalo, že si jednou najde vhodnou partnerku a bude mít dalšího čistokrevného potomka, pokračovatele rodu. Nemohl být na kluky. To prostě nešlo. Že by ho Gor´nam stoprocentně poslal někam, kde slunce nikdy nesvítí, to už byla druhá věc.

Byl odhodlaný tu přitažlivost k druhému upírovi ignorovat, jen aby ho mohl dál vídat. Chtěl být jeho kamarád, jeho parťák. Jenže Lionelova přítomnost tohle jeho přesvědčení pokaždé zviklala přímo v základech. Kendalla to k němu příliš táhlo.

Trávil s ním proto co nejméně času, snažil se vyhnout pokušení, ale zároveň mu nedokázal úplně odolat. Kdyby ano, odpískal by ty společné hodiny už před měsíci…

*

Rowann mlčel, zíral někam do prázdna a k odpovědi se neměl. Lionel nasupeně vykročil a postavil se přímo před něj.

„Proč ta změna?!“ vyštěkl na něj zpříma, co mu vrtalo hlavou už delší dobu. „Furt jsi mlel o tom, jak normálně se ke mně chceš chovat! Tohle přetvařování ti přijde normální?“

Kendall na něj hodnou chvíli bez hlesu hleděl a pak pomalu couvnul: „Nemyslím si, že to chceš opravdu slyšet,“ reagoval podivně.

„Proč bych se jinak sakra ptal?“ odporoval okamžitě.

Hnědovlasému upírovi se v očích mihlo cosi, z čeho se Lionelovi sevřel žaludek. Pak se od něj Kendall odvrátil: „Promiň. Radši půjdu…“

Chňapl po jeho ruce a zastavil ho: „Na něco jsem se tě zeptal,“ procedil skrz zuby výhrůžně.

Kendall se pod jeho dotekem celý napjal, ale neotočil se.

„Buď se vymáčkni, nebo už sem nemusíš chodit,“ prohlásil rázně. „Já tady totiž nebudu. Nemám zapotřebí se někomu vnucovat.“

Starší upír svěsil ramena a sklonil hlavu. Jakoby něco vzdával…

*

Ten hlas, jeho vůně a samotná blízkost. Pevné prsty kolem jeho paže a pohled, kterému se zoufale snažil vyhnout, aby v něm neztratil sám sebe.

Kendall ztěžka polknul.

Zápolil s tím příliš dlouho. A v tu chvíli už bojovat nechtěl, neměl na to sílu. Vyprchala pod naléhavostí, se kterou se Lionel dožadoval vysvětlení, na které měl ostatně právo. A tak ho taky dostane…

Zakázal si myslet na následky a alespoň pro jednou, snad poprvé v životě, se vykašlal na rozum.

*

„To ani nemáš odvahu říct mi to do očí?“

V Lionelovi pořád dmul vztek. Když už překonal hrdost a konečně o tom začal, tak Rowanna bez odpovědi prostě nehodlal pustit. A on tam jen stál a mlčel jak zařezaný.

Zachmuřeně se nadechl k urážce: „Sra…“ začal, ale víc už nestihl.

V jednu chvíli mluvil jen k nahrbeným zádům, ve druhou byl přiražený ke zdi a těsně před sebou měl rozšířené, lesknoucí se oči a pootevřené rty. Lionel šokovaně civěl na Rowannův výraz. V jeho pohledu bylo najednou něco… pálícího.

„Jak chceš,“ vyrazil ze sebe Kendall a v příští chvíli se přitiskl k jeho rtům.

Lionel úplně zkoprněl a polilo ho horko. Kendall ho svíral za ramena, až to skoro bolelo a tisknul se k němu s naléhavostí, která ho totálně vykolejila.

Horký, žádostivý nátlak na jeho ústa polevil tak rychle, jako přišel, ale jakoby ho pořád cítil. Modré oči se zaryly do těch jeho.

„Je tohle pro tebe dostatečná odpověď?“ vydrala se z Kendallova hrdla chraptivá otázka.

A Lionel pochopil. Tak proto… Proto si od něj držel odstup a přestal se snažit o kamarádství. Bylo mu to málo…

„Omlouvám se. Měls pravdu,“ pokračoval Kendall pracně, aniž by povolil stisk, ve kterém ho svíral. „Nedokážu tě brát jen jako kamaráda.“

Lionel měl několik vteřin úplně prázdno v hlavě. Šokovaně stál a neměl tušení, jak na něco takového reagovat. Sakra… Rowann ho právě políbil a jemu to vůbec nepřišlo… nechutné.

Při tom uvědomění ho zalila panika. U všech ďasů, tohle byl absolutní nesmysl! Už tak bylo dost na tom, že se společně učili a lovili a… nakupovali dárky. Nemohli se dát dohromady nebo o co tu vlastně šlo. Bulagro, jen ta představa byla šílenější než mudlovské telenovely. Kdyby tohle někdo věděl…

Rowann na něj hleděl, v rysech tváře napětí a v těch jeho očích pořád neskutečnou… Ne! Lionel zastavil sám sebe, než ho stačil smést příval myšlenek a emocí.

Prudce ze sebe strhl jeho ruce a praštil ho. Bez přemýšlení, bez ovládání. Ubalil mu takovou do brady, až se Rowann zapotácel dozadu.

„Ty…! Ty…!“ nedokázal přijít na vhodný výraz, kterým by mu vynadal. Na tohle slovo prostě nebylo. „Zbláznil ses?“ hlas mu úplně skřípal.

Nahrbený Kendall k němu znovu vzhlédl způsobem, který zrovna nečekal: „Omlouvám se…“ opakoval přiškrceně.

Kdyby nebyl tak vykolejený, přišlo by mu to k smíchu. Parádně mu napálil, ale omlouvá se Rowann. Na jeho rozbitém rtu se dokonce objevily kapičky krve. Při tom pohledu Lionel zuřivě potlačil nutkání zopakovat jeho slova. Musel pryč, okamžitě. Dřív než ten svíravý, sladce bolestný pocit v jeho hrudi přeroste v něco, na co se neodvažoval ani pomyslet.

„Drž se ode mě dál!“ zavrčel a vypálil ke dveřím.

*

Přítomnost mladšího upíra ještě pár momentů visela ve vzduchu, než se doslova vypařila. Kendall se ztěžka posadil přímo na podlahu. Brada ho brněla, ale věděl, že zaslouženě.

Co ho to sakra popadlo takhle po Lionelovi vyjet? Proč to prostě nepřekonal jako vždycky? Teď už ho určitě nebude chtít nikdy ani vidět.

Do Bulagrovy zadnice, to jsem to parádně podělal…

Na druhou stranu, možná to tak bylo lepší. Celou tu dobu mu vadilo, že Lionelovi lhal. Teď znal mladší upír pravdu, kterou si zasloužil vědět už od začátku.

Přejel si prsty po rtech. Ještě pořád se v něm všechno chvělo jako struna, a rozhodně ne z toho úderu…

Bolestně se pro sebe usmál. Měl tušení, že ho tahle ztráta sebeovládání bude ještě hodně mrzet, ale v ten moment ho celého zaplavoval pocit, že ten jeden ukradený polibek za to stál.

595 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí