Část čtvrtá – II. Shromáždění

Červenec 2004

 

Na poprvé tomu mudlovi nevěnoval větší pozornost, ale když jeho pohled zachytil už podruhé, prohlédl si ho bedlivěji. Tmavovlasý, sportovní postava, hladce oholený, ne víc než dvacet pět let. Před sebou na kulatém stolečku měl nějaký míchaný drink s Colou stejně jako on sám. A opatrný úsměv rozhodně směřoval přímo na něj. Neodradila ho ani dívčí společnost u Kendallova stolu, která se před chvílí vrátila z toalety.

„Tohle je vážně hrůza,“ povzdechla si Ariana zároveň s tím, jak složila nejnovější výtisk Denního Věštce. „Ti šmejdi Erkindars[1] už se neštítí ničeho.“

Kendall letmo pohlédl na titulek na úvodní straně. Hlásal krvavý masakr nějaké rodiny se třemi dětmi. Obdobné zprávy se teď objevovaly v kouzelnických novinách i mudlovských zprávách pomalu každý týden a nejen čarodějnická komunita tak byla jako na jehlách. Všichni měli zatraceně dobrý důvod pro to být opatrní.

Posledních pár měsíců si s Arianou pro lovy vybírali čistě mudlovská místa a navíc předem ověřovali, zda někdo okolo nezavání stříbrem. Všichni Lovci měli neustále prst na spoušti a ne každý z nich se snažil řešit rozdíl mezi obyčejným upírem a členem Bratrstva krve. Hospůdka s venkovní zahrádkou na okraji Lutonu, kterou si tentokrát vyhlédli, naštěstí působila dostatečně poklidně podle nich obou.

„Nechápu, že s tím Rada nic nedělá,“ rozčilovala se sestřenka a chrastila přitom slánkou na kostkách ledu ve svém pití.

„Řekl bych, že dělá, jen o tom nevíme,“ odtušil klidně a ověřil si, zda to osamoceného mladíka přestalo bavit. Nepřestalo. Zase hleděl jeho směrem a pozvedl přitom sklenici. Kendall vzal do ruky i svůj koktejl a opětoval jeho gesto.

„Jen aby,“ frkala dál Ariana. „Ale je fakt, že teď když je Feles zpátky, vsadila bych se, že se začne něco dít. Ty její vidiny kdysi zachránily spoustu našich, včetně jedné mojí kámošky. Mohla by Radě hodně pomoct.“

To ho zaujalo a vrátil pozornost k sestřence: „Feles? Ona se vrátila?“

„Ještě jsi o tom neslyšel? V sídle byl minulý týden pěkný rozruch!“ Ariana se očividně nadchla, že se může podělit o novinky. „Ten její Malfoy, co ho tehdy dostala z Albaranu, představ si, že ho proměnila.“

To nebylo nic až tak překvapivého; dlouhodobé vztahy mezi upíry a lidmi obvykle příliš nevydržely. Pokud Feles o toho bývalého Smrtijeda opravdu stála, určitě by se nechtěla dočkat toho, aby jí pomalu umíral před očima. Alespoň on by něco takového rozhodně neustál…

„Radě se to asi moc nelíbilo, co?“ usoudil zamyšleně.

„Vůbec ne,“ přitakala Ariana. „Přinutili ho podstoupit přijímací zkoušku.“

„A? Prošel?“ zajímal se upřímně.

„Jo. Prý vyhrál nad tím ohyzdou s kopyty,“ ušklíbla se celkem spokojeně sestřenka.

„Nad naším kentaurem?“

Přikývla: „Jmenuje se teď Falco,“ doplnila mu ochotně další detail.

„Hmm… A jak ty to vlastně všechno víš?“

„Tatík se byl podívat přímo na jejich souboj,“ osvětlila Ariana zdroj svých přesných informací.

„Jo, tak,“ dopil drink a postrčil k ní po stole bankovku. „Zaplať to za mě prosím tě.“

„To už jdeš?“ ozvala se zklamaně.

„Však se zabavíš i beze mě,“ konstatoval suše.

Zvědavě sledovala, jak se lehce prosmýkl mezi několika stolky. Zastavil se u jednoho krajního a po chvíli se znovu posadil. Až když uviděla docela sympatického týpka, který tam už vysedával, došlo jí, že si Kendall vyhlédl svůj dnešní úlovek.

***

Srpen 2004

 

V prostorách rozlehlého útočiště nemrtvých vládl tu noc nezvyklý rozruch. Mladí i letití upíři se srocovali na chodbách do skupinek a vzrušeně diskutovali. V horních částech sídla se posedávalo v halách nad poháry s ředěnou krví, tělocvičny v těch dolních zely prázdnotou. Zanedlouho mělo být totiž zahájeno velké shromáždění, které svolala Rada Vznešených, a šuškalo se, že bude mít proslov i samotný Třináctý.

Když se podobný povyk konal posledně, před třemi lety po uzavření příměří s čaroději, Lionel měl mnohem zajímavější věci na práci. Jako třeba shánění co nejméně neschopného učitele čarování. Tentokrát se samozřejmě účastnit musel, strýcův výraz mu to napověděl víc než jasně.

Podobné sněmy se sice nekonaly jen tak ze srandy, ale Lionel nepočítal s tím, že se dozví něco, co by ho mohlo nějak extra zajímat, a při čekání v rozlehlé dvoraně se k smrti nudil. Na rozdíl od strýce, který zaníceně diskutoval poslední zvěsti týkající se Bratrstva krve v úzkém kroužku nejbližších přátel a pucfleků.

Postával opodál, ruce v kapsách oblíbených kalhot a výhrůžně zahlížel na kohokoliv, kdo mu věnoval byť jen o ždibec víc pozornosti než letmý pohled. Neměl náladu se s kýmkoliv bavit, ať už to byl čistokrevný nafoukanec se špinavě blond vlasy, který zrovna prošel kolem nebo nějaký zvědavý proměněnec, kterých očividně poměrně přibylo. Nikdo z nich ho nezajímal, přejížděl očima jednotlivé tváře jen z jednoho jediného důvodu… Ale Rowannovce nikde nezahlédl a mezi tolika upíry neměl šanci vycítit, jestli je Kendall na shromaždišti taky nebo ne.

Jeden z úzkých vchodů do dvorany, na který měl výhled, se otevřel a Lionelovi k němu utekly oči. Obličej, který vyhlížel, se v něm ale neobjevil. Místo toho vklouzla dovnitř jistá dvojice. Štíhlá hnědovláska, docela kočka, a v jejím závěsu vysoký blondýn s ksichtem bledším než většina přítomných. No, jasně. Byl by div, kdyby se taky neukázali. Teď už je neznal jen z plakátů Ministerstva kouzel. Po Bratrstvu krve a zmizelém Causus Aterovi byli ti dva v poslední době třetí nejoblíbenější téma hovorů.

Čarodějové na ně sice vypisovali odměny, ale beztak neměli ani páru, že jsou Angela Blacková a Draco Malfoy zpátky v Anglii. V upírské komunitě se zprávy o návratu Feles a novém ´přírůstku do rodiny´, tedy o Falcovi, roznesly rychle. Zvlášť po finálovém kole jeho přijímací zkoušky, které bylo volně přístupné, a někteří z tehdy přítomných upírů si rádi pustili pusu na špacír. A díky upírským drbnám bylo navíc obecně známo, že Feles je bejvalka Harryho Pottera, kterému na začátku léta Bratrstvo prý dost hnusným způsobem oddělalo manželku.

Ti dva splynuli se stinným místem u zdi tak přirozeně, jako by tam stáli už celé hodiny. S nenápadností měli praxi, skoro nikdo si jich nevšímal. Feles hleděla přímo před sebe, zato blonďák jeho zaujatý pohled postřehl celkem rychle a oplatil mu ho způsobem, kterému Lionel pro své vlastní dobro příliš dlouho nevzdoroval a raději si dál hleděl své nudy.

Halou proběhl šum. Vznešení konečně dorazili a v jejich čele Třináctý, jehož přítomnost byla tak výrazná, že se vzrušené hučení rychle utišilo. Lionel spolu s ostatními ve dvoraně poklekl.

Hrobové ticho porušil až po několika vteřinách mocný hlas, ze kterého Lionela zamrazilo. Osobně ještě neměl s Třináctým tu čest a měl takový pocit, že o to ani moc nestojí.

„Etretin ikom ilianes.“[2]

„Ikyrde, Ynemeren[3],“ odpověděl poslušně, stejně jako všichni upíři. V obrovské jeskyni to mělo docela efekt.

Mezi prvními se svižně postavil zpátky na nohy a až v tu chvíli konečně zachytil známý modrý pohled. Výhled mu vzápětí zakryl Rowann starší, ale víc nepotřeboval. Kendall tu byl taky.

Úvodní slova Třináctého v podstatě ani nevnímal, byl příliš zaneprázdněný tím, jak se zmítal mezi nutkáním si Modroočka někde odchytit, aby ho mohl alespoň pozdravit, nebo raději utéct, než shromáždění vůbec skončí, aby se mu úplně vyhnul.

Strýc se po něm podezřívavě ohlédl, když se přesunul blíž k východu. Raději teda nasadil co nejpřesvědčivější soustředěný výraz a začal konečně poslouchat.

„Svolali jsme vás dnes ze dvou závažných důvodů. A já vás nyní žádám, abyste všechno, co se dozvíte, předávali dál. Svým rodinám, přátelům a dalším naší rasy, kteří tu nejsou.“

No, to znělo dokonce zajímavě.

„Máš slovo, Marcusi,“ pokynul jinému Vznešenému Třináctý a sám se noblesně usadil na židli s nejvyšším opěradlem.

„Všichni, kdo tu stojíte, jistě dobře víte, že momentálně je naším nejpalčivějším problémem Bratrstvo krve. Mnohých z vás se jejich řádění již dotklo i osobně.“

Celým prostorem po jeho slovech proběhla vlna podrážděného vrčení a sbírky upírských nadávek. Nebylo divu. Bratrstvo už lezlo krkem všem. Marcus počkal, až shromáždění ztichne.

„Víme, že Bratrstvo vede Causus Ater, bývalý člen naší Rady.“

Lionel se zašklebil. Toliko ke vznešeným Vznešeným. Hajzlové a zrádci se našli všude. Vzteklé syčení kolem něj bylo známkou toho, že není se svým názorem jediný.

„V několika uplynulých měsících se snažil o jedinou věc. Najít a otevřít Oblouk smrti.“

Lionel se zamračil. To nevypadalo na upírský výmysl, spíš na něco od čarodějníčků.

„Někteří z vás si jistě pamatují z vyprávění našich předků, co tenhle Oblouk znamená. Pro vás ostatní – je to brána do světa démonů. Jeden ze dvou magických artefaktů, které vytvořili před mnoha generacemi čarodějové, a který už jednou otevřený byl. Pro všechny rasy to byla Doba temna. Tehdy jsme málem vyhynuli…“

Matně si vybavoval, že něco takového kdysi zmiňoval jeho soukromý učitel na historii. Lionela ale výklady o dávné minulosti nikdy příliš nezajímaly.

„I přes veškerou naši snahu v tom Aterovi zabránit, se mu to podařilo. Brána je znovu otevřená a do tohoto světa začali pronikat démoni.“

Lionel zůstal překvapeně zírat na mluvícího Marcuse a nebyl sám. No, tak přece jen se vyplatilo dorazit. Zaslechl sice něco o povyku na severu, který se propíral ve Věštci, ale démoni? To byla teda novinka. I když asi ne pro všechny… Třeba taková Feles s Falcem ani nehnuli brvou. Vsadil by svoje nové boty, že byli do toho všeho zamotaní.

„Proti posednutí démony jsme bezmocní,“ pokračoval vážně Marcus. „Ale nebudeme jenom čekat a sedět se založenýma rukama. Zastavíme Atera i tohle jeho šílenství. Už jsme sestavili zvláštní tým, který se tím bude zabývat. Vy všichni ostatní můžete být kdykoli povoláni do boje. Buďte na to připraveni.“

Do boje, opakoval si pro sebe Lionel kysele. Do jakého boje, když těsně předtím plácal něco o bezmocnosti?

„A s tímto souvisí i naše druhé oznámení…“

Marcus náhle vypadal trochu toporně a Lionel zbystřil. Tak copak asi Rada vymyslela?

„Čarodějové už před stovkami let dokázali, že se umějí démonům bránit. My proti nim bohužel nemáme šanci, pokud nás něco nechrání. Rozhodli jsme se podle toho zařídit a dát do bezpečí minimálně naše děti, které mají kouzelnické vlohy.“

Lionel ztuhl a napjatě čekal na další slova Vznešeného.

„V čistokrevných rodinách jsou tyto schopnosti mizivé…“

Skoro vyprskl smíchy, ale v poslední chvíli se ovládl.

„…ale mezi poloupíry a proměněnými evidujeme dost velké množství kouzlících. A ti všichni budou mít možnost umístit na začátku září své děti do Bradavické školy čar a kouzel.“

Tak teď už Lionelovi doslova spadla brada. Příměří a dobré vztahy nebo ne, čarodějníčkové by nikdy nepřipustili, aby malí upíři chodili do té tajné super-školy společně s jejich dětmi! Jenže Marcus se tvářil naprosto vážně.

„Trvalo dva roky, než se nám podařilo s Kouzelnickou Radou a jejich předsedou dohodnout podmínky, za kterých bude naše příští generace studovat na čarodějnické škole.“

To si teda dali načas…

„Bradavické pozemky chrání mocná zaklínadla, které podle našich informací démoni nikdy nepřekonali,“ zdůraznil Marcus.

To vůbec neznělo špatně, ale Lionelovi to pořád připadalo jako nějaký vtip.

„Kdokoli bude chtít své dítě ke studiu přihlásit, kontaktuje Corvus neboli Margaret Shiernovou, která už několik let v Bradavicích učí Obranu proti černé magii. Mohla bys vystoupit sem ke mně, Corvus?“

Vysokou poloupírku v dlouhém plášti Lionel neznal. Vlastně ani nevěděl, že někdo od nich v Bradavicích učí. Od pohledu poněkud nervózní učitelka došla nahoru před Radu a otočila se ke shromážděným upírům.

„Chápu, že jste k tomuto návrhu skeptičtí, ale nejprve mne prosím vyslechněte.“

Proti tomu Lionel nic neměl. Pokud si nedělali srandu, znamenalo by to pro něj možnost vypadnout na delší dobu z domu. A navíc… Byla by to změna skoro jistě zahrnující i Kendalla. Nevěřil, že by si nechal ujít takovou příležitost.

„Doposud se do Bradavic přijímali pouze studenti z kouzelnických nebo mudlovských rodin, u kterých se projevilo magické nadání. Ovšem sami víte, že i mezi námi je čím dál víc dětí, jež jsou schopny kouzla používat. A jako takové mají stejné právo na vzdělání jako kterýkoli člen čarodějnické společnosti. Zatím to u nás funguje tak, že nadané dítě učí rodiče případně jiný příbuzný a jednotlivé rodiny si pomáhají mezi sebou, ale výsledek se ani zdaleka nepřibližuje tomu, na jaké úrovni jsou po sedmi letech absolventi Bradavic.“

Musel potlačit pochmurné zachechtání. V tom měla sakra recht. Sergios se mu už delší dobu snažil sehnat náhradu za Torgose, ale žádný ze tří adeptů, kteří navštívili jejich sídlo, nesahal poloupírovi ani po kotníky.

„Výuka bude probíhat odpoledne a večer. Zatím je v plánu jediná třída, kterou podle zájmu později rozdělíme do ročníků. Pokud bude všechno probíhat dobře, budou mít nejspíše i společné hodiny s normálními čarodějnickými dětmi.“

Tak to aby si ke stěnám tříd nachystali nočníky, pomyslel si Lionel. Bradavičtí studentíci by totiž jinak mohli mít trochu problém s mokrými kalhotami.

„A co se týče stravování, které vás určitě zajímá nejvíc… Pro všechny děti budou nachystány pravidelné dávky krve podle potřeby, a každé může odejít jednu noc v měsíci domů.“

Lionel nestačil zírat. Docela to promysleli. A ten nápad se mu líbil čím dál víc.

„Na škole bude samozřejmě přísně zakázána konzumace jiné krve, a pokud bude někdo potřebovat odejít dříve, bude možné to zařídit. Osobně budu na vše dohlížet. Na jakékoli další otázky ráda odpovím, když přijdete svého potomka zapsat. Budu tu dnes až do rána,“ dokončila řeč Corvus a viditelně si oddechla.

Halou už se linulo vzrušené mumlání. Lionel mrknul úkosem po strýci. Kupodivu se tvářil docela zaujatě.

„Předpokládám, že je všem jasné, proč jsme se k takovému kroku rozhodli,“ ozval se zase Marcus. „Pokud se chceme ubránit démonům, které Ater vypustil z Brány, musíme pro to něco udělat. Ať už si o tom myslíte cokoli, naše děti jsou teď naše naděje.“

Spousta upírů kolem zachmuřeně přikyvovala.

„Ještě bych chtěla podotknout, že věková hranice pro možný nástup je třináct až dvacet let podle lidského počítání,“ dodala hlasitě Corvus.

V Lionelovi hrklo a v první vteřině ho chuť k možnému chození do školy úplně přešla. Než si vzpomněl, že Kendallovi bylo loni teprve osmnáct. Neviděli se tak dlouho, až se lekl, že už na to bude jeho bývalý spolužák moc starý.

„Důrazně bych vám doporučoval, abyste svým dětem dali možnost naučit se bránit,“ rozhlédl se po nejbližších řadách Marcus. „My jsme takovou šanci neměli… Rozmýšlejte dobře. Děkuji, Corvus,“ oslovil už jen bradavickou učitelku.

Poloupírka přikývla a rychlým krokem opustila místo po jeho boku.

„Mitruomes inedrahore!“[4] zavelel Marcus.

„Ikyrde, Ynemeren,“ zadunělo sborově stejně jako na začátku.

Rada Vznešených jeden po druhém vstávala a opouštěla bočním vchodem halu. Až poté se i ostatní dovolili posbírat se k odchodu, i když spousta z nich se hned na místě pustila do vzrušeného debatování.

„Tak tohle by mohlo konečně vyřešit problém s tvým chybějícím učitelem, synovče,“ pronesl strýc. Lionel si obezřetně prohlédl jeho výraz. „Pokud tedy nemáš něco proti nástupu na kolejní školu…“

Uhnul tomu ostrému pohledu a pokrčil rameny: „Ani ne.“

Nemohl přece dát najevo, že už teď se nemůže dočkat.

„Výborně. Pojď. Zeptám se Juliuse, zda pustí i Isidoru. Alespoň bys byl ve správné společnosti.“

Lionel si skoro povzdechl nahlas. Ve správné jak pro koho. Zvolna následoval strýce a nenápadně se přitom rozhlížel po rozcházejících se upírech.

„…a čekat, jestli někdo bude dost cáklý na to, aby svoje drahé dítko poslal mezi ty hyeny?“

Lionel se otočil po naštvaném hlase a nebyl jediný. Zjevně ne všem se ten nápad se školou zamlouval. A ten aktuálně nejhlasitější stál přímo proti učitelce Corvus.

„Jaké hyeny?“ oponovala mu podle všeho jeho partnerka zamračeně.

„Ti malí šikanisti je nenechají na pokoji! Už ty kouzelnické spratky vidím, jak budou z nových spolužáků nadšení.“

To asi nebudou… podotkl si Lionel pro sebe a raději pospíšil za strýcem, který už byl v družném hovoru s tatíkem Isidory. Zůstal stát bokem od nich, aby strýce náhodou nenapadlo ho do toho zapojovat.

Tak negativně nad možným studiem v Bradavicích neuvažoval, ale musel uznat, že měl ten blond upír nejspíš pravdu. Někteří se jich budou určitě bát, ale jiní je budou nenávidět. Ovšem to ho rozhodně nemohlo odradit od lákavé představy trávení času mimo sídlo Gor´namů.

Otočil hlavu v reakci na povědomé mravenčení a zachytil pohled Kendalla, který už byl skoro u východu. Lionel se rozmýšlel jen okamžik.

Vypadá to, že od září budu zase mávat merlinovským klacíkem…

Kendall se stáhl ke zdi, aby nezacláněl ostatním a předstíral, že si zavazuje tkaničku.

Taky bych rád, přišla po chvíli odpověď, když se zase narovnal, i když se tvářil dost pesimisticky. Ale budu si muset promluvit s otcem.

Tak… To držím palce, Lionel se snažil znít povzbudivě.

Díky, doplnil svou reakci Kendall letmým úsměvem a spěšně se odvrátil dřív, než si někdo stačit všimnout, že se na sebe dívají.

 

Vysvětlivky:

[1] V upírském jazyce ´Krvezrádci´

[2] Lze volně přeložit jako ´Vítejte zde v tuto noc.´

[3] V upírském jazyce ´Vznešený´

[4] Volně přeloženo ´Zakončuji shromáždění´.

644 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí