Část čtvrtá – III. Do Bradavic

Září 2004

 

Kendall seděl v prastarém, a přesto stále velmi pohodlném křesle ve společenském salonu a pomalu přetáčel v prstech svou hůlku. Dostal ji zpátky od otce teprve předešlou noc. Myslel, že si bude muset na čarování zase zvykat, ale stačilo pár jednoduchých kouzel, aby se ujistil, že je s kouzelnickým nástrojem i přes dlouhou pauzu skvěle sehraný.

Oba jeho rodiče dávno spali ve své ložnici v suterénu a v domě panovalo téměř naprosté ticho. Předpokládal, že bude mnohem víc ospalý, ale vědomí toho, že už ten večer se ocitne mimo rodný dům, někde daleko na severu, navíc spolu s Lionelem, hladce překonávalo únavu z nezvyklého bdění ve dne.

Těšil se, ale zároveň byl nervózní, i když si to nerad připouštěl.

Za posledního půl roku se s Lionelem skoro vůbec neviděl. Oba se drželi toho, co si slíbili a nescházeli se. Až na nějakou tu výjimku, jakou bylo třeba jejich náhodné setkání na lovu, nebo když mu chtěl dát vědět, že nakonec do Bradavic nastoupí také.

Vzpomínka na ten večer mu vyvolala na tváři prchavý úsměv. Lionelovi se tehdy podařilo vypudit většinu návštěvníků baru, když se do nich začala navážet partička nějakých vyholených drsňáků v naivní představě, že jim uvolní místa. Jeho společník nebyl zrovna v náladě. Dopadlo to tak, že se ti tři s brekem předháněli, kdo bude první ve dveřích. A docela dost dalších mudlů je ochotně následovalo.

Odložil hůlku a s povzdechem zvrátil hlavu dozadu přes opěradlo.

Celé měsíce se snažil na Lionela příliš nemyslet. Když se nevídali, nebylo těžké se před celým klanem Rowannů tvářit, že nesnáší Gor´namy tak, jako se od něj očekávalo. Jenže to se teď mělo změnit. Budou muset téměř neustále čelit pohledům těch, kdo je znali a byli přesvědčeni, že jsou nepřátelé na život a na smrt. A oni je v tom přesvědčení budou muset jen utvrzovat. Na to se tedy rozhodně netěšil…

Nebylo by přece jen lepší se dennodenní konfrontaci s Lionelem vyhnout? Chtěl se dál učit čarování a tohle byla jedinečná příležitost, ale za jakou cenu?

Kendall na chvíli zavřel oči, které ho přece jen trochu štípaly. Děsil se toho, čím budou muset zaplatit za to, že budou každý den spolu.

Zaslechl klepadlo hlavního vchodu, ale ani se nepohnul, dokud se neozvalo zaklepání přímo na dveře salonu.

„Je tady váš doprovod, mladý pane,“ ohlásil trochu rozklepaně sluha. Ještě u nich nebyl dlouho a nestačil si zvyknout. Ale zatím neutekl, což Kendall považoval za velký úspěch. Jeho rodiče kladli na všechny sloužící vysoké nároky a i přes velmi štědré kompenzace ne každý měl žaludek na to vytrvat.

Shrábl ze stolečku svou hůlku, zvolna se postavil a pečlivě ji uschoval do pouzdra.

Počítal s tím, že ho přišla vyzvednout Corvus, se kterou měl možnost seznámit se při zápisu, když statečně čelila nekonečným dotazům jeho otce. Měla se s ním po kouzelnicku přemístit do zabezpečeného vlaku. Ještě nikdy se nepřemisťoval a byl docela zvědavý, i když mu došlo, že nějaká velká zábava to asi nebude.

Sluha mu ustoupil z cesty a odkryl výhled na vysokou upírku s černými vlasy na krátko a příliš velkými brýlemi, zpoza kterých se na něj upřel ostrý pohled. Podle upírské etikety se mu uklonila, i když dost neochotně. I to mu napovědělo. Nepoznal ji okamžitě, ta kamufláž byla dost matoucí, ale rysy tváře jí zůstaly. To by neřekl, že zrovna Feles bude vypomáhat s přesunem budoucích upírských studentíků.

„Měli bychom jít,“ ozvala se celkem rázně. Z aristokratů si zjevně do spodního prádla nenadělala. Ani by to od ní nečekal. „S dovolením,“ svižně mávla hůlkou, zmenšila jeho kufr, který na něj doposud poslušně čekal v hale, a strčila si ho do kapsy džínů, které byly dokonce podobné těm jeho. Pak k němu napřáhla ruku. „Můžeme?“

Kendall skoro litoval sluhu, který se vyděšeně krčil. Ačkoliv mu on sám nikdy nezavdal důvod mít z něj strach, jeho otec si uměl vyjednat respekt u každého a nováček jejich služebnictva se nejspíš bál, aby pro něj Kendall uraženě nedošel.

Raději si nasadil na nos sluneční brýle, aby nebylo vidět, že ho to spíš pobavilo a zahákl si palce za kapsy kalhot. Byl docela zvědavý, jak na takový přístup bude reagovat Feles.

Koutek úst jí zacukal v kyselém úšklebku, ale neřekla ani popel. Přistoupila k němu a popadla ho za pravý loket.

„Šťastnou cestu, mladý pane,“ zablekotal nebohý sluha na rozloučenou.

Kendall jen skoro neznatelně kývl a pak už ho vcucl nějaký šílený vír.

*

 

Pokojem laděným do červené a černé barvy se rozléhala hlasitá rocková hudba, vysoká postel byla zavalená rozházeným oblečením a na zdech kromě poněkud temných plakátů visely vytržené stránky z Denního věštce vztahující se k šokujícím změnám v Bradavické škole čar a kouzel.

Lionel s pokyvováním hlavy zaklapl parádně napráskaný kufr a tanečními úkroky zamířil ke skříni, aby odtamtud vydoloval svou nejoblíbenější bundu.

Před strýcem se celý zbytek léta tvářil otráveně, aby ho snad nenapadlo, že se do Bradavic těší, ale v duchu jásal a nemohl se dočkat, aby byl pryč. Nemluvě o tom, že už ve vlaku se měl vidět s Kendallem.

I když… Kolem krku mu Bulagrožel skočit nemohl. Což by samozřejmě ani nikdy neudělal! Když se nad tím trochu zamyslel, vlastně by bylo lepší, kdyby se Rowannskému dědici ze začátku vyhnul. Což by nemělo být tak složité, vlaky měly přece kupéčka. Tak si do jednoho zaleze a nebude muset hrát prudícího kreténa hned po cestě.

Do domluveného času vyzvednutí měl ještě několik minut, ale i tak vypnul hi-fi věž a rázným mávnutím hůlky odlevitoval kufr z pokoje.

V polovině poklusu ze schodů zabrzdil, div se nepřerazil o zábradlí a až dolů došel hezky zvolna. Nepočítal s tím, že strýc bude taky vzhůru. Jenže na něj dokonce už čekal a obrátil se k němu s jedním pozdviženým obočím.

„Jsem ohromen, že pro jednou dokážeš být připraven s předstihem,“ okomentoval jeho nástup do haly.

Lionel praštil s kufrem o zem trochu razantněji, než měl v úmyslu.

„Čekám už od rána, měl jsem na sbalení dost času,“ zabručel a pevněji sevřel svou hůlku.

Strýc věnoval velmi ostrý pohled jeho kožené bundě, kalhotám i triku s lebkou: „Když jsi měl tolik prostoru, tak ses na první den v nové škole mohl lépe obléknout.“

Bez odpovědi zastrčil jednu ruku do kapsy svých nejlepších kalhot, alespoň podle jeho názoru. Strýček ať se jde se svými super uhlazenými obleky bodnout.

„Každopádně očekávám, že se budeš chovat tak, abys neudělal klanu ostudu,“ pokračoval přísně Sergios.

„Ano, pane,“ přikývl poslušně.

„Rovněž předpokládám, že se budeš plně věnovat studiu.“

Jen tak tak nepřevrátil oči ke stropu: „Samozřejmě.“

V tuhle chvíli byl strýci ochotný přitakat na cokoliv, ale kdyby venku nepařilo slunce, počkal by raději tam. Schoval hůlku a netrpělivě se ohlédl ke dveřím. Neměl by už tu být jeho doprovod?

„Výborně,“ pokývl strýc, spokojený s jeho odpovědí.

Skoro si oddechl nahlas.

„A vlastně ještě jedna drobnost…“ Sergios najednou stál těsně za ním, ruku na jeho rameni, nakloněný k Lionelovu uchu. „Kendall Rowann dnes odjíždí do školy také… A ta učitelka Corvus prohlašovala, že se budete od začátku učit všichni společně, že ano?“ protáhl strýc.

Ztuhlý Lionel jen naprázdno polkl: „Jo, tak to říkala.“

„Řekl bych, že na takových hodinách čarování se stávají nehody. Třeba i fatální nehody,“ zdůraznil Sergios.

Lionel nehybně zíral přes halu do zdi: „To asi stávají…“

„Takže by nebylo vůbec překvapivé, kdyby se mladému Rowannovi nějaká taková nehoda přihodila, co myslíš, synovče?“

Nedokázal hned odpovědět. Z významu těch slov se v něm všechno sevřelo hrůzou. Stisk na jeho rameni zesílil.

„Co myslíš?“ opakoval Sergios otázku tónem, ze kterého mu přejel mráz po zádech.

„Myslím, že máte pravdu, strýče,“ vydoloval ze sebe chraptivě Lionel.

Celým domem se rozlehl ostrý zvuk zvonku a na schodech se vzápětí ozvaly spěšné kroky služebné.

„Dobrá. Jsem rád, že si rozumíme,“ reagoval Sergios studeně a pustil ho těsně předtím, než se otevřely dveře a do haly vešla poloupírka v krvavě červené halence.

*

Když se Lionel po dost nepříjemném zážitku ze svého prvního přemístění v životě rozhlédl, došlo mu, že to s tím přetvařováním bude ještě horší, než čekal.

Ocitl se v potemnělém prostoru o rozměrech zhruba pěti obvyklých kupé, se všemi sedadly umístěnými po jeho obvodu. Většina již přítomných upírků ho zdravila, ať už jen ze zdvořilosti nebo docela nadšeně, ale on jim sotva zvládl pokývnout, hlavu plnou děsivých představ.

„To pojedeme takhle všichni dohromady?“ otočil se na svou budoucí profesorku.

Corvus přimhouřila oči: „Ano, Lioneli. Zatemnili jsme kvůli vám skoro celý vagon najednou, je to tak praktičtější… Něco se vám snad nezdá?“

Ne, to nešlo. Nevydrží s Kendallem celou cestu na sever v jednom prostoru před tolika pohledy. Ne po tom slizkém šepotu do ucha. Ne, když po něm strýc chtěl, aby Kendalla… Lionel se celý nahrbil, když si ta slova znovu přehrál.

Uvědomil si udivené pohledy ostatních a došlo mu, že musí změnit přístup. A to okamžitě. Zaťal obě ruce v pěst. Před nějakou poloupírkou se tady krčit nemůže. To by šla Gor´namská reputace pěkně rychle do háje.

„To si snad děláte prdel!“ vyrazil ze sebe. „Za takových podmínek tady rozhodně vysedávat nebudu!“

Jeho reakce se Corvus očekávatelně nezamlouvala: „Poslyšte, Lioneli… Dobře jste věděl, do čeho jdete.“

„Pro vás pan Lionel,“ odsekl jí hrubě.

Isidora se s povýšeným úšklebkem postavila po jeho boku a jen si založila ruce na hrudi, když po ní Corvus šlehla pohledem. Ostatní upírští studentíci zvědavě čekali na výsledek konfrontace.

„Nezáleží na tom, z jakého rodu jste. Ve škole na tom budete všichni stejně!“ obula se do něj poloupírka a vrazila si ruce v bok. „Výjimky neexistují!“

Ale on hodlal trvat na svém, i kdyby měl být za nafoukaného panáka. I kdyby ho měli dát do nákladního vagonu se sovama nebo tak něco. Všechno bude lepší, než tohle.

„Chci pro sebe vlastní kupé!“

„V žádném případě!“ ucedila profesorka ledově. „Laskavě se přestaňte chovat jako namyšlený spratek, to vám tolerovat nebudu! Strýc vás do školy posílá s tím, že pokud budete jakkoli narušovat výuku či poklidný průběh vašeho pobytu, mohu vás potrestat dle uvážení, takže na to myslete!“

Při zmínce o strýci Lionelovi došla slova a obrátil se mu žaludek. Corvus se vytočila na podpatku, jen jí dlouhé vlasy zavlály, prošla kolem nějaké černovlásky, která zrovna vešla, a vypochodovala na chodbičku dřív, než se stačil vzpamatovat. A vzápětí po ní se v posuvných dveřích objevil Kendall.

Lionelovi dalo zabrat udržet nakvašený výraz. V bílé košili a tmavých brýlích to totiž mladému Rowannovi zatraceně seklo. Jenže na sobě doslova cítil všechny ty vyčkávavé pohledy…

„To se podívejme, kdo má odvahu se tady ukázat!“ zavrčel a ani nemusel nahrávat znechucení. Bylo mu nějak blivno tak jako tak.

Kendall na něj několik vteřin nehybně hleděl, než se ležérním krokem přesunul úplně do zadní části celého prostoru, kde sebou hodil na rohovou sedačku u okna. Jen o dvě vteřiny později se k němu samozřejmě přidali ti dva prckové, se kterými ho viděl na jednom plese a pak také dvě mladé upírky, které od pohledu neznal.

Lionel se přesvědčoval ještě k nějakému popíchnutí, když k němu přistoupila Isidora a konejšivě mu položila ruku na rameno. Asi se chtěla tvářit, že má nejvíc rozumu. A v tu chvíli byl za to neskutečně vděčný.

*

Kendall se snažil soustředit na něco jiného, cokoliv jiného, co se netýkalo černovlasého upíra naproti. Jenže krajina za zatemněnými okny působila podivně pokřiveně, hučení vlaku na kolejích bylo nudné a vzrušené štěbetání ostatních bradavických studentů, které k jejich citlivým uším doléhalo až nepříjemně ostře, když se jeden trochu zapomněl, taky nebyla zrovna nejlepší kratochvíle.

Lionel se rozvaloval na opačném konci jejich ´kupé´, v uších sluchátka vedoucí do nějakého mudlovského nesmyslu, oči zavřené. Od chvíle, co vyjeli z nádraží, se skoro nepohnul.

Kendall zkoušel i knížku, ale pořád ho něco vyrušovalo. Když Feles mávla hůlkou a zabezpečila celý vagon zvukotěsným zaklínadlem, bylo to o dost lepší, ale stejně ho čtení nebavilo. Vypadalo to na pěkně dlouhou cestu…

*

Venku se stmívalo, když už to Kendall nevydržel. Nikdo jim podle všeho nevěnoval pozornost. Tedy až na Feles, která sice úporně předstírala, že studuje nějakou děsnou bichli, ale bylo mu jasné, že bystří na každý podezřelý pohyb. Opatrně vztáhl k Lionelovi svou mysl… A narazil na bariéru nějakých děsných skřeků, které jeho spolužák pravděpodobně považoval za hudbu.

Docela trvalo, než si Lionel všiml jeho pokusů o komunikaci a otevřel oči. Nenápadně stiskl nějaké tlačítko na malém přehrávači a hudba okamžitě ztichla.

Dívali se na sebe a mlčeli.

Jejich mladší spolužáci se mezi sebou tiše bavili, nepřekvapivě o podobných tématech jako zbytek vlaku a lokomotiva se dál vesele řítila vpřed.

Tak co? Těšíš se? zeptal se Kendall nakonec, jak nejvíc neutrálně dokázal.

Lionel chvíli neodpovídal.

Teď už ani ne.

To ho trochu zarazilo.

Proč?

Lionel se letmo rozhlédl. Nejspíš se ujišťoval, že vážně nikoho nezajímá, jak se zrovna tváří.

Nějak mi nedošlo, že to bude přede všemi tak těžké…

Na to neměl Kendall co říct. On s tím počítal dopředu. Věděl, že celou situaci mezi nimi nástup do Bradavic jen zkomplikuje. Jenže to Lionel slyšet nepotřeboval. Podle toho, jak měl pevně semknuté rty, potřeboval spíš povzbudit.

Zvládneme to. Nebudeme spolu prostě mluvit, to nikomu divné nebude. Však to nemusíme nějak přehánět, ne?

Lionel uhnul očima k oknu, i když tam nebylo zrovna moc co k vidění. Chvíli ho zamyšleně pozoroval, než se odvážil vyslat další myšlenku.

Nebo musíme?

Po tváři mladšího upíra přeletěl trpký úšklebek. Kendallovi se tyhle reakce vůbec nezamlouvaly.

Kvůli tvému strýci?

Jo, připustil Lionel po chvíli.

Tentokrát se odmlčel i Kendall a hodnou dobu přemýšlel, než se ozval znovu.

Hele, pokud to přežiju, klidně se do mě pusť.

Jeho pokus o pobavení měl úplně opačný efekt. Lionel vypadal, jakoby zamrzl.

To byl vtip, Lio…

Nebyl vtipný, ozvalo se v odpověď.

Kendalla zamrazilo.

Feles se najednou zvedla, protáhla si záda, odmávla jim kouzla z oken, přeletěla všechny varovným pohledem a vyšla na chodbu.

Vida. Hned máš možnost si to odbýt, komentoval Kendall nepřítomnost dozoru.

Lionel mu věnoval dost nešťastný pohled. Jenže když už se jednou odhodlal to odlehčit, šel do toho Kendall naplno. Ani jednomu z nich nepomůže, když se v tom budou šťourat.

Aspoň budem mít ten úvod z krku a nikdo se nebude divit. Nebo se snad bojíš, že si ušpiníš to svoje cool triko?

Na Lionelově tváři se objevil úšklebek: Fajn. Pak si ale nestěžuj.

*

Ostatní upírci jim nepěknou scénku zbaštili i s navijákem, a reagovali přesně podle očekávání, zato Feles z nich nebyla vůbec nadšená. A přestože Lionel docela uvěřitelně vrčel, Kendallovi bylo jasné, že se mu ulevilo, když se vrátila tak rychle. I když… Dost si koledoval. Docela ty protivné reakce přeháněl a jejich dozorující upírka si to nenechala jen tak líbit. Bez následků z toho vyšli jen díky její dobré vůli.

Než povolil sevření kolem jeho košile, Lionel si ho na okamžik přitáhl těsněji k sobě, až Kendallovi poskočilo srdce do krku. V jeho očích v tu chvíli spatřil něco, co se mu líbilo ještě méně než předešlé reakce při jejich myšlenkovém rozhovoru. A z nějakého důvodu to nedokázal pojmenovat.

*

Při průjezdu zdobenou bránou se Lionel nespokojeně rozhlížel ze svého místa na záhadném samo jezdícím kočáru. Na nenápadné opouštění hradu to moc nevypadalo. Pozemky byly dobře hlídány a zabezpečeny kouzly, která prováděli učitelé. Hlavní brána do hradu jakbysmet. Dalo se čekat, že většinu noci bude trávit ve společnosti spolužáků v učebnách a zbytek školního komplexu bude plný jiných studentů. Aby mu nakonec sakra nechyběla možnost zavřít se o samotě ve svém pokoji.

Bradavický hrad byl celkem působivý a větší než čekal. Zato pohledy, které k nim směřovaly při slavnostní večeři, ho vůbec nepřekvapily. Opovržení, znechucení a hlavně strach. To všechno se linulo směrem k jejich nepočetné skupině na konci jednoho ze stolů.

Zachmuřeně si prohlížel Velkou síň, přičemž se úporně vyhýbal pohledem jisté osobě se slunečními brýlemi na nose, a moc do řeči mu nebylo. Prošedivělá ředitelka školy se hned ze startu snažila promluvit čarodějníčkům do duše, aby se k nim chovali hezky, ale při těch výrazech co viděl kolem, dost pochyboval, že to k čemu bude.

Jídlo vypadalo docela obstojně, dokonce by i něco vyzkoušel, ale neměl chuť. Většina ostatních mladých upírů se nějakému pojídání taky nevěnovala a jejich talíře zůstaly prakticky netknuté. Jejich dozorkyně si toho samozřejmě všimly, díky Bulagrovi tu komedii neprotahovaly a Corvus brzy zavelela k odchodu.

Lionel se vlekl v zadní části jejich skupinky doslova bludištěm chodeb, a když zastavili, dost nevěřícně se zahleděl na obří brnění, které podle všeho krylo vchod do jejich nového dočasného domova.

Společenská místnost Zmijozelu měla docela styl. Corvus naštěstí pochopila, že dávat Rowanna a Gor´nama k sobě do jedné ložnice by fakt nebyl dobrý nápad. I tak ale skončil dohromady s těmi jeho prťavými kamarády dvojčaty a moc nadšeně se u toho teda netvářili. A místnost byla dost stísněná, oproti prostoru, na který býval zvyklý.

O několik hodin později už měl Lionel vybaleno, za sebou seznámení s ostatními z Noční třídy, jelikož se všichni přišli povinně představit jak jemu, tak Kendallovi ve vedlejší ložnici, a stačil i prozkoumat přilehlé chodby, přičemž si ověřil, že ho ta hromada plechu na heslo fakt poslechne.

Upírčata se brzy chystala spát, to cestování ve dne na ně docela dolehlo, ale jemu se nechtělo. Nebo spíš prostě potřeboval z té ložničky na chvíli vypadnout. Nikdo si nedovolil zeptat se, kam jde.

Vyklouzl na chodbu a několika kroky přešel pusto prázdnou společenku. Bez námahy se vyhoupl nahoru na jediné podélné okno a ocitl se venku, bosýma nohama v měkké trávě. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Tohle bylo mnohem lepší. Vždycky měl raději otevřený prostor a volnost, než uzavřené kobky.

Zadíval se na nehybnou postavu sedící zády ke zdi hradu, ruce položené přes pokrčená kolena. Lionel vycítil předem, že je Kendall venku. Jakoby věděl, a už na něj čekal…

Hrábl do kapsy pro krabičku cigaret a přešel k němu. Posadil se těsně vedle, do tureckého sedu a nabídl mu. Kendall se na něj ani nepodíval, ale jeho štíhlé prsty beze slova vytáhly dva hřebíčky do pomyslných rakví a jeden mu vložily mezi rty. Udělal to zcela automaticky, ale Lionelovi se z toho důvěrného gesta stejně sevřelo hrdlo.

Raději spěšně vyhrabal z druhé kapsy zapalovač, nahnul hlavu a zapálil oba konce cigaret najednou. Pak zhluboka potáhl a opřel si hlavu za sebe. Oblaky dýmu, které oba vypustili, se pomalu vytrácely nad nimi.

Pokud měly být součástí jeho pobytu na hradě i tyhle chvíle s Kendallem, který ho svým přístupem jako vždycky dokázal uklidnit, tak si byl celkem jistý, že zvládne i všechno ostatní.

Teď když byl daleko od strýce, dokázal se to dívat s větším odstupem. Nikdo by ho za nic na světě nepřiměl, aby Kendallovi vědomě ublížil. Kdysi to ještě dokázal, ale to už mu připadalo jak před sto lety. Teď moc dobře věděl, že pokud kdy sebere odvahu na Kendalla znovu vztáhnout ruku, bude to s úplně jiným záměrem…

606 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí