Část čtvrtá – IV. Feles

Jeden z jeho spolužáčků zívl už potřetí během jediné minuty a div si přitom nevyvrátil čelist z pantů. Lionel se mu nedivil. Nebýt toho, že zeď, o kterou se opíral, byla zatraceně hrbolatá, nejspíš by to zalomil i ve stoje.

Jejich hodiny s Corvus sice začínaly až pozdě večer, ovšem ten lektvarový protiva trval na počátku vyučování ještě před západem slunce. První týden se to dalo, ale teď už bylo sakra znát, že Noční třídě takový režim nevyhovuje. Už i Isidora brblala a nadhazovala, že by si měli začít stěžovat a trvat na změně. A on s ní naprosto souhlasil.

Navíc byly Lektvary zatím pěkná pruda. Lestern je odmítl pustit ke kotlíkům, dokud se všichni nenaučí rozpoznávat většinu přísad a zavaloval je otravnými testy.

Lionel si protáhl ztuhlý krk a věnoval smrtící pohled stále zavřeným dveřím učebny. Podle pazvuků, které se odtamtud linuly, se nějakému čarodějníčkovi povedlo něco podělat, a protahovali kvůli tomu hodinu.

Pak mu oči chtě nechtě utekly k výklenku o pár metrů dál. Čtyři upírci se tam v úzkém kroužku nadšeně hihňali nad něčím, co Lionel přes jejich záda neviděl. No jo, Kendall jim nejspíš zase předváděl nějaké praštěné kouzlo. Otravovali ho s tím co třetí den. Docela by ho zajímalo, čím je to tak baví.

Dveře učebny se konečně otevřely a spolu s tím se na chodbu vyvalil hnusný puch. Všichni mladí upíři do jednoho nakrčili své citlivé nosy. Většina vycházejících studentů jim zdarma věnovala pár nehezkých pohledů, ale bez řečí si šli po svých, očividně nadšení z ukončeného vyučování. Jenže ne všichni byli ochotní upíří spolužáky víceméně ignorovat, to už si stačili ověřit minulý týden…

Kendall se zrovna narovnával z podřepu mezi svými fanoušky, když jeden zmijozel nečekaně změnil dráhu svého odchodu a naplno vrazil do malého Evana, který se překvapeně zapotácel. Mladý aristokrat prcka pohotově zachytil a vzápětí ho musel popadnout za ramena, jelikož se upírek nahrbil a hrdelně zavrčel.

„Být tebou, tak ty tesáky zase rychle zasunu,“ zašklebil se na něj jistý páťák, kterého si Lionel už zařadil k těm, od kterých očekával potíže. „Profesor Lestern by si mohl myslet, že mě ohrožuješ.“

„Omluv se mu, Smithi,“ ozval se Kendall studeně.

„Za co jako?“ prskl ten blbec nazpátek. „To vy tady stojíte v cestě.“

„Jo!“ přidal se k němu další zmijozelák syčivě. „Zabíráte tu akorát místo, násoskové!“

To už se nemračila jen čtveřice upírků kolem Kendalla, ale i zbytek Třídy. Ten tón se nelíbil nikomu z nich. Jen Rowann zůstal klidný a na tváři se mu objevil docela děsivý úsměv.

„V tom případě ti doporučuju, aby sis pořídil brýle,“ prohlásil klidně a nečekaně se nahnul ke Smithovi blíž, až sebou ten chytrák poděšeně škubl. „Dokud máš oči, pro které je můžeš používat,“ dodal tak tiše, že to kromě Smithe mohl zachytit jen upírský sluch.

Lionelovi pobaveně zacukaly koutky. To se povedlo. Taková krásná a zdvořilá, ale děsivá výhrůžka.

Kendall se zase narovnal, obešel Smithe dřív, než se stačil vzpamatovat, a zamířil k učebně. Cestou nenápadně mrkl na Lionela, který se jen v poslední chvíli odvrátil, aby zakryl úsměv.

***

 

Hodiny s poloupírkou nebyly vyloženě nudné, ale Kendall čekal, že se zaměří na užitečnější kouzla než nesmyslné přeměňování jednoho předmětu do druhého. Přinejmenším těm, co už v čarování trochu pokročili, mohla Corvus zadat jiný úkol. Ovšem na druhou stranu mu bylo jasné, že toho má s jejich výukou hodně na starost, takže dělala, co mohla, aby to nějak zvládala. A oni jí to zrovna neulehčovali…

„Při těchto kouzlech nesmíte klást důraz na sílu, ale na přesnost,“ vysvětlovala jim s vzrůstající netrpělivostí asi popáté. Nejspíš jí začínaly vadit polovičaté jehly létající po učebně. Tři už byly dokonce zapíchnuté ve dřevě katedry.

„Řekl bych, že je jistější rozcupovat nepřítele na cáry, než ho jenom poškrábat,“ prohlásil z první lavice Troy, jeden z mladších upírských studentů. Byl pomenšího vzrůstu a dost hubený, ale o to hlasitěji se projevoval.

„Tohle není útočné kouzlo,“ zdůraznila jejich profesorka tvrdě.

„Ale mělo by být,“ ozval se z prostřední řady Lionel. „Máme se přece učit bojovat. A ne si tady hrát s knoflíkama jako ve školce a podobné kraviny.“

Ne, že by s ním Kendall nesouhlasil, jen by to asi zkusil jinak vyjádřit.

Corvus po něm šlehla pohledem: „Dokud nebudete všichni perfektně zvládat základy, nemá smysl učit vás složitější kouzla.“

To mělo logiku. Lorenzo po nich taky vyžadoval spoustu prkotin, než jim dovolil přejít na zaklínadla, která se dala použít v praxi. A netrpělivému dědicovi rodu Gor´nam se to samozřejmě nezamlouvalo ani tehdy.

Lionel vyhodil svou hůlku do vzduchu a zase ji obratně chytil.

„Základy?“ opakoval. Ten výsměch v jeho hlase se nedal přeslechnout.

„Většina z nás toho zvládne mnohem víc, Corvus,“ přidala se k němu důležitě Isidora. „A ostatní nás zdržují.“

„Nejméně čtyřikrát jsem vám říkala, že mě máte oslovovat paní profesorko,“ reagovala Corvus velmi studeně. „A dobře víte, že zatím nemáme jinou možnost, než vás učit všechny najednou. Tak se s tím nějak srovnejte.“

Kendall sledoval, jak si Lionel protahuje ruce nad hlavou. Ten večer byl očividně v náladě.

„Jsem zvědavý, jak se budete vy srovnávat s našimi rodiči, až jim budeme hlásit, co tady v té škole vlastně děláme. Promiň, otče, ale zatím jsem se nenaučil nic nového.“

I když na něj neviděl, Kendallovi bylo jasné, že se u toho pěkně šklebí.

Ostatní mladí upíři souhlasně přitakávali, ale on se k tomu nevyjadřoval a díval se jen na Lionela. Naštěstí nebylo nikomu divné, že zmínil otce a ne svého strýce. Málokdo najisto věděl, jak to v domácnosti Gor´namů chodí doopravdy. Kendall ano. A Lionelovu otci byly jeho pokroky s čarováním podle všeho naprosto jedno. Jenže o strýci Lionel nemluvil, pokud opravdu nemusel. Nikdy.

Výraz Corvus vypovídal o tom, že její trpělivost s nimi má své jasně dané hranice. Zřejmě si neuměla moc představit, do čeho doopravdy jde, když se jí povedlo domluvit zřízení Noční třídy. Dohromady s vyučováním běžných studentů kouzel jí povinnosti nejspíš dost přerůstaly přes hlavu. A podle toho, jak se většina jeho spolužáků potměšile culila, to bylo jasné všem. Kendall byl docela zvědavý, jak dlouho to poloupírka ještě vydrží.

Corvus se pomalu nadechla, a když znovu promluvila, její hlas byl chladný jako hradní zdi: „Vyzkoušejte si to znovu. Tahle hodina neskončí, dokud mi všichni neukážete perfektní proměnu knoflíku na jehlu.“

Třídou proběhlo dost otrávené mručení.

„Ticho,“ procedila Corvus mezi zuby a tentokrát její hlas rezonoval hrozbou. „Jediná slova, která tady uslyším v příští půlhodině, budou zaklínadla.“

To už všichni pochopili, že sranda skončila a znovu se naklonili nad knoflíky na lavicích, jen Lionela musela Corvus znovu napomenout.

Kendall sklopil oči ke třem jehlám, které se leskly na jeho lavici, a nenápadně na ně začal zkoušet kouzla, která je naučil Lorenzo. Zrovna zvětšoval druhou, když se učebnou rozlehl ostrý zvuk, který ho přiměl znovu zvědavě vzhlédnout, stejně jako Lionela. Corvus vstala od stolu a otevřela okno. Na parapetu se tyčila majestátní sova nesoucí nějaký dopis.

Jejich učitelka byla se čtením rychle hotová, napsala na druhou stranu nějakou odpověď a černá sova zase odfrčela. Ani na začátku roku neměla poloupírská profesorka tak optimistický výraz, jako když pak před ně předstoupila.

„Dobré zprávy?“ ozval se Kendall jako první.

„Přesně tak, mí drazí studenti…“ Corvus se na ně kupodivu spokojeně usmála. „Naštěstí se mi podařilo domluvit výpomoc na vaši výuku, která by měla zanedlouho nastoupit. A pevně věřím, že na jejích hodinách se s knoflíky nudit nebudete.“

***

O týden později…

 

Jednomu z upírských prťat se někde podařilo odchytit tu hnusnou školníkovu kočku a teď se s kamarády výborně bavili tím, že zkoušeli, na čí zavrčení se zvířeti nejvíc zježí chlupy.

Lionel si hodil nohy na lavici a pohupujíc se na židli, znuděně pozoroval upírky shromážděné v hloučku kolem ukňourané miciny. Isidora si s přehnanou pečlivostí zkrášlovala nehty nějakým hnusem a jeho další spolužáci diskutovali u okna nad tím, jestli by se nedala ze zásobárny Lesterna šlohnout nějaká zajímavá dávka krve.

Jejich hodina měla začít už před deseti minutami, a Corvus pořád nikde. Otráveně si povzdechl a zvrátil hlavu dozadu.

Kendall seděl na svém obvyklém místě v poslední lavici, podpíral si bradu a díval se na něj. Chvíli mu pohled opětoval, a všiml si, že se jeho oči nezvykle lesknou. Oběma už se blížila noc, kdy budou nutně potřebovat pořádnou dávku krve. Byli moc staří na to, aby vydrželi tak dlouho jako ta mrňata. Stejně jako Isidora. Potřebovali čerstvou večeři…

Oči mu sjely na Kendallovo odhalené hrdlo. Černou košili měl rozepnutou tak, že viděl i bledou kůži na jeho hrudi. Byl to dost… lákavý pohled. Nedokázal sám sobě popřít, že by chtěl poznat, jak chutná právě Kendallova krev…

Ztěžka polknul, jak mu náhle vyschlo v krku. Pohled jeho spolužáka ztmavl, a Lionelem projela vlna horka. Trhnul sebou a narovnal se tak rychle, až mu luplo za krkem. Co ho to sakra napadlo?

Všiml si, že ho Isidora z vedlejší lavice nepříjemně pozoruje, dokonce zapomněla máchat rukou, aby jí ten smrad líp zaschnul.

Zatraceně… zabručel v duchu.

Dávej si větší pozor, Lio, ozvalo se mu v hlavě, ale nějak v těch slovech postrádal výtku.

Já vím, já vím! odsekl Kendallovi nevraživě. To se mu to lehko řeklo…

Netrpělivě zabubnoval prsty o lavici.

„Pořád do nás hučí něco o učení a pak se někde fláká,“ zafrflal polohlasem, hlavně proto, aby přehodil myšlenky někam jinam, do poněkud bezpečnějších končin.

Téměř vzápětí se otevřely dveře, ale do místnosti nevešla Corvus. Kolem lavic přešla vysoká upírka, které se cestou prodlužovaly a světlaly vlasy, od kterých právě odtáhla hůlku. Když se postavila vedle katedry, nikdo se nepohnul, všichni se na ni jen dívali.

„Yrdo retni,“ pozdravila jejich slavná věštkyně Feles rázně a nijak neřešila, že většina z nich nesedí v lavicích.

Znovu vztáhla ruku s hůlkou a přirozeným pohybem vyčarovala bariéru, která na moment zazářila. Lionel nemusel být génius, aby poznal, že to byla zvuku odolná zeď, stejná jakou pro ně vyčarovala už předtím ve vlaku. Uvelebila se na okraji stolu a vážně se na ně zadívala.

„Předpokládám, že už vás Corvus informovala o tom, že vaši třídu budu učit praktické čarování, hlavně Obranu proti černé magii.“

To sice informovala, ale neobtěžovala se zmínit, kdo že má být ta toužebně očekávaná výpomoc, takže přítomnost Feles pro ně byla překvápko. Ovšem docela příjemné.

„Budu tady fungovat pouze jako dočasný zástup, než se najde akreditovaný učitel, který by byl ochotný nastoupit místo mne. Nemyslete si ale, že na vás půjdu zlehka. Bylo mi řečeno, že si stěžujete na nedostatečnou praxi, takže pevně věřím, že při mých hodinách změníte názor.“

„Aspoň tu bude konečně nějaká sranda,“ ušklíbl se na to prohlášení spokojeně.

Feles si stáhla z nosu brýle, které měla jako kamufláž a zahleděla se mu do tváře. Když ji teď viděl zblízka už podruhé, musel uznat, že na proměněnku je to fakt sakra pěkná upírka.

Kočka v obklíčení táhle zamňoukala, ale nikdo si jí nevšímal.

„I tak se to dá brát,“ konstatovala pak suše Feles. „Moje přítomnost tady je ovšem podmíněna tím, že si teď hned všichni zapamatujete, že v celé této budově jsem slečna Alegna Whiteová. Všichni víte, kdo jsem ve skutečnosti, ale kdyby vám to čirou náhodou někde uteklo, nebudu jediná, kdo z toho bude mít problémy. Jsem tady se svolením ředitelky školy, která kromě Corvus jediná ví, kdo jsem. A tak to taky zůstane. Je to všem jasné?“

Ve třídě se rozhostilo ticho, které narušil až klidný hlas za Lionelovými zády.

„Nemáme žádný důvod ani zájem udat tě kouzelnickým úřadům, Feles.“

Všichni upíři včetně něj se otočili na Kendalla. Vysedával si tam vzadu jak nějaký král a zaujatě si jejich novou učitelku prohlížel.

„Předpokládám, že v tom se mnou souhlasíš, Lioneli,“ stočil pak zrak na něj.

Potlačil pobavený úšklebek nad tím usilovně chladným tónem. Ale Kendall měl samozřejmě pravdu. K čemu by jim bylo dělat problémy zrovna Feles? Už tak jich měla beztak až nad hlavu s tím, co se poslední dobou dělo. Jejich spolužáci je napjatě pozorovali. Ohrnul ret, ale pak se otočil k jejich nové učitelce a blahosklonně pokývl hlavou.

„Žádné obavy. Nikdo v téhle místnosti tě nepráskne.“

Pomalu přikývla, čímž jejich slovům vyjádřila důvěru, a založila si ruce na hrudi.

„Můžete mi i dál říkat Feles, to by ničemu uškodit nemělo a navíc bych si připadala jak sto let stará, kdybyste mě oslovovali profesorko. Teď si laskavě sedněte na svoje místa… Isidoro, schovej ten lak na nehty, než z toho smradu začne někoho natahovat. Lioneli, tvoje lavice určitě ocení, když z ní shodíš dolů ty drahé boty a…“ ohlédla se. „Pusťte pro Merlina tu kočku.“

Očividně si dala tu práci, aby si o jejich Třídě zjistila pár věcí předem. Někteří upírci se sice ksichtili, ale jeden z nejmladších poslechl, popadl paní Norrisovou za kůži za krkem a ne zrovna šetrně ji vypakoval za dveře. Ostatní se mezitím usadili a Isidora bez řečí, i když s úšklebkem pohodila lahvičku do kosmetické tašky.

Lionel nechal nohy provokativně na lavici a upřeně pozoroval Feles, která si shrnula vlasy z obličeje a vytáhla jakýsi seznam. Trochu se jí přitom shrnuly rukávy černé halenky a světlo těch několika svící, které měli nad hlavami, dopadlo na širokou, zářivě bílou jizvu, kterou měla na pravém zápěstí. Nejprve ji jen přeletěl pohledem, ale pak se na ni zadíval pozorněji a uvědomil si, že ji musí mít ze sakra ošklivé rány ze stříbra. Až ho zamrazilo. Něco takového muselo příšerně bolet.

„Dneska si s vámi udělám takovou úvodní hodinu… Když vyvolám vaše jméno, jen mi řeknete, jak dlouho už se učíte čarovat,“ požádala je zvolna.

Většina jeho spolužáků vzala hůlku do ruky poprvé sotva před rokem, ale skoro vůbec se s ní neučili zacházet, jiní s tím začali teprve v Bradavicích. On řekl pravdu a zmínil soukromého učitele. Kendallova odpověď byla obdobná, jen doba jeho učení byla o pár měsíců delší.

„Chtěla bych si vyzkoušet, co dokážete, takže vztyk!“ zavelela Feles, jakmile projela všechna jména. Oči se jí zúžily, když se nikdo nepohnul.

„Chtěli jste snad něco dělat, ne?“ protáhla studeně. „Tak laskavě zvedejte ty svoje zadky, ať můžeme konečně začít.“

„To jsem netušil, že projevíš zájem o naše pozadí, Feles,“ zazubil se Lionel, nicméně se docela ochotně zvedl jako první.

Feles protočila oči, ale když viděla, že ho ostatní následují, nijak na to nereagovala. Na další mávnutí její hůlky všechny židle i lavice poslušně odrachotily ke zdem a vytvořily tak ve třídě velký prázdný prostor.

„Všichni do kruhu,“ ukázala jim do vyznačeného prostoru, a když se postavili do řady, s očividnou mezerou mezi Kendallovou pěticí a zbytkem jejich Třídy, pokračovala. „Až vás vyvolám, chci, abyste proti mně použili jakékoli odzbrojující nebo útočné kouzlo, které znáte. Jeden po druhém. Podle toho si vás rozdělím do jednotlivých skupin a na příště už vypracuju plán, podle kterého bude každá skupina dle svých možností procvičovat jednoduchá nebo složitější zaklínadla. Jasné? Dotazy? Ne? Úžasné… Tak jdeme na to.“

Feles začala u prťat a ostatní zvědavě sledovali jednotlivé rádoby pokusy o útok, takže toho využil a mrkl po Kendallovi.

Říkal jsem, že s ní bude větší sranda.

A já ti neodporoval… Ale taky působí víc nebezpečně. Být tebou, nepřeháním to s těmi provokacemi.

Žádný strachy, Kenny, nějaké hezké upírky se jen tak neleknu, odvětil potměšile.

Hmm… Co zase vymýšlíš?

Jen sleduj. Vyzkoušíme si ji, ne?

Co tím…? Aha…

Nechceš mě od toho odrazovat?

Ani ne… Ale jestli ji naštveš a ona tě vynese v zubech, ke mně brečet nechoď.

Tss… Posero.

Naivko.

Lionel se od něj raději úplně odvrátil, nenápadně protřepal prsty a trpělivě čekal, až se k němu Feles otočí zády. Což bylo vzápětí, když začala Adrianovi vysvětlovat, proč vyslal kouzlo tak nepřesně. Vůbec nezaváhal a bez přemýšlení vypálil, aby neměla šanci vycítit jeho úmysl.

Na poslední chvíli se mírně vytočila a jeho odzbrojovací kletbu zablokovala. Místnost naplnil prach z popadané omítky. Lionel se uznale zašklebil a v kruhu upírčat to pobaveně zahučelo.

„Řekla jsem, až vás vyvolám, Lioneli,“ zdůraznila Feles mrazivě.

„Jsi dobrá,“ odtušil ležérně.

„Musím být dobrá, jinak bych byla dávno mrtvá,“ reagovala vážně s takovým výrazem ve tváři, že všichni zmlkli. Lionel pod jejím pohledem pevněji sevřel svou hůlku.

„Když jsi do toho tak nažhavený, co menší souboj?“ navrhla pak nečekaně.

Chvíli na ni koukal, než se natěšeně zazubil: „Proč ne? Jestli se nebojíš,“ a hned si hbitě sundával černou bundu.

Feles si odfrkla: „Samozřejmě jsem nemyslela se mnou…“

Zarazil se v půli kroku k ní.

„Chci, aby sis vybral někoho ze svých spolužáků. Těch starších, nepředpokládám, že bys byl takový srab a dusil ty, co se učí kouzlit sotva rok,“ podotkla a zkoumavě hleděla do jeho tváře.

Lionel měl co dělat, aby nezaskřípal zuby. Tohle byla od Feles rána pod pás, i když si to určitě neuvědomila. Všichni jeho spolužáci se na něj zahleděli. Všichni kromě jednoho. Přesně věděl, na co číhají. Bylo by divné, kdyby vybral kohokoli jiného. Kruci.

Já ti to říkal, ozval se známý hlas napůl škodolibě, napůl sklesle v jeho mysli.

Tak se neopakuj, ty chytrolíne. Do Bulagrova zadku, tohle jsem ale fakt nečekal.

Teď už je pozdě nadávat. Jen pojď, ty vyzyvateli.

Dalo mu práci udržet chladný výraz, ale přetvařoval se už dobré dva roky, byla to síla zvyku. Ušklíbl se a vykročil.

„Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít,“ zasyčel, když se zastavil před aristokratem v modrých džínech. Nebyl jediný, kdo na nějaký hábit zvysoka kašlal.

Kendall zvedl zrak, ale nepodíval se na něj, nýbrž za jeho záda na Feles.

„Dobře,“ ozvala se jejich nová vyučující a Lionelova poslední naděje, že by se tomuhle mohl vyhnout, kdyby jim to zakázala, praskla jako mýdlová bublina. „Postavte se doprostřed kruhu, čelem k sobě.“

Lionel se odvrátil a rázně odpochodoval na určené místo, Kendall ho o hodně klidněji následoval. Civěli na sebe, Lionelovi se mírně svíral žaludek a Feles mezitím vykazovala ostatní dál.

Jestli se budeš držet zpátky, prohraješ, ozval se zase Kendall.

Dneska jsi jak studnice pouček, odsekl mu nazpátek. Šetřit tě nebudu.

Fajn.

Pak kolem nich Feles vyčarovala jakýsi štít, který měl nejspíš zabránit tomu, aby jejich kletby libovolně létaly po třídě.

„Vaším cílem je toho druhého pouze odzbrojit, pánové, ne zabít a použít smíte jenom hůlky, jestli si tu vjedete do vlasů holýma rukama, tak si vás podám,“ oznámila jim zpoza průhledné stěny. „Připraveni?“

Přikývli oba najednou.

„Asi bych byla příliš naivní, kdybych po vás chtěla úklonu, že?“

Bez přemýšlení otočili hlavy a prošpikovali ji pohledem.

„Myslela jsem si to. Takže… Čelem vzad, uděláte tři kroky a můžete zaútočit.“

Lionel cítil, jak se o jeho holou paži otřela látka Kendallovy košile, když se oba otáčeli. Pomalu se nadechl a vydechl. Neměl strach, že by mu dokázal nějak ublížit, věděl, jak je Kendall dobrý, jenomže to museli udělat tak, aby to vypadalo, že se chtějí zranit.

„Odpočítám vám to. Raz… Dva… Tři!“

 

Jejich obecenstvo za kupolí pěkně zíralo, včetně Feles. To, co předváděli, zjevně nečekala. Nemohla tušit, že proti sobě takhle bojovali nesčetněkrát a znali pohyby, úskoky a fígle toho druhého nazpaměť.

Lionelovi se do jejich souboje sice nechtělo, ale když už jednou začali, rychle se do toho vžil. Naplněný adrenalinem se obouval do protiútoků plnou silou a nakonec se mu podařilo Kendalla překvapit.

Oba dopadli na zem, ale Kendall rozhodně tvrději. V příštím okamžiku už se jim do toho naštěstí vložila Feles.

„To stačí,“ rozkázala důrazně.

Lionel jen zíral na ležícího Kendalla a chvíli se nedokázal ani pohnout. Tím předešlým kouzlem ho zasáhl naplno, a ani moc nechápal, jak se mu to povedlo. Že by Kendalla tak zpomaloval nedostatek čerstvé krve?

Isidory, která k němu přistoupila, aby mu pomohla, si vůbec nevšiml. Vyskočil na nohy, aniž by spustil pohled z Feles, která kontrolovala jeho soupeře.

Do stoje se Kendall dostal bez pomoci, ale Lionel si dobře všiml, že se pohybuje nezvykle. A nebyl sám. Jejich učitelka ho neomaleně popadla, vyhrnula mu rukáv košile na pravé ruce a vzápětí už se zamračeně vyptávala na jejich nadcházející výlet do vlastních domovů. Místo mlčícího Kendalla ji informovala Isidora a Feles s úlevou pokývala hlavou. Důvod jejího znepokojení mu byl jasný. Pár hladových upířích krků by v nočních Bradavicích mohlo udělat pořádný hukot.

Vzápětí Feles ukončila hodinu, která mu až podezřele rychle utekla a rozloučila se. Lionel se snažil tvářit, že ho pochvaly od jeho spolužáků těší, ale přitom pořád po očku koukal po Kendallovi, který si šel mlčky sednout na parapet. Nejspíš to přece jen potřeboval trochu rozdýchat.

Budeš v pohodě?

Kendall k němu stočil oči trochu roztržitě, jakoby ho vyrušil ze zamyšlení.

Prosím tě… Jen jsi mě trochu pocuchal.

Nakrčil nos: Jen aby. Vypadáš dost bledě.

Nápodobně. Snad ne strachy o mě?

Lionel překvapeně zamrkal a Kendall se zarazil.

Se sevřeným krkem se zahleděl do země: Já…

Neodpovídej. Hele, zaplatíš mi někdy pivo a budem si kvit. Jo?

Jo.

546 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí