„Tak – to je pro dnešek vše,“ prohlásila s do očí bijící úlevou jejich poloupírská učitelka. „Úlohy na víkend jsou snad všem jasné, případné dotazy zodpovím v pondělí.“
Lionel jí to nadšení z nadcházející páteční noci záviděl. Jeho svírala taková křeč napětí, až se cítil jak svázaný. I když mu bylo jasné, že svůj hlad po krvi už na uzdě dlouho neudrží, nějak se na to porušení školní diety netěšil. Znamenalo totiž sice dočasný, ale přece návrat na Gor´nam Hall.
Corvus mávla ledabyle hůlkou a její věci se z katedry poslušně odklidily do velké kabely. Z kabinetu si pak ještě přivolala nějakou podezřelou složku s až příliš úhledným přebalem. Tipoval, že je to nějaké hlášení pro jejich úžasnou Radu Vznešených.
„Rowann, Gor´nam a slečna Fortescue se mnou!“ nakázala poloupírka a svižně vyrazila ke dveřím, ve kterých se ještě zastavila a otočila. „Ostatní se můžete vrátit na kolej. Ale jestli zjistím, že jste místo toho honili po chodbách paní Norrisovou jako posledně, ručím za to, že následný školní trest se vám líbit nebude,“ ujistila výhrůžně zbytek Třídy, který si zvolna sbíral svoje saky paky.
Někteří poslušně pokývali hlavami, zbytek skrýval potutelné úšklebky.
Kendall, Lionel i Isidora následovali svou profesorku bez zbytečných řečí a nedělalo jim problém držet se jejího rychlého tempa. Všichni tři byli už dva dny jako na jehlách a bylo to na nich znát. Hlavně Isidora působila o dost nevraživěji než obvykle, ačkoliv měla částečně smíšený původ. Jenže byla z nich nejstarší a rozhodně nebyla zvyklá držet dlouhodobou hladovku.
Když stoupali po schodech z podzemí ke vstupní síni, Kendall zamyšleně hleděl na záda svého zachmuřeného spolužáka. Co se týkalo Lionela, nebyl to jen hlad, co se mu zračilo v očích, když krátce zachytil jeho pohled.
Lio? oslovil ho opatrně. I tak mladší upír trochu trhl rameny. To ho jen utvrdilo v jeho domněnce. Lionel nebyl z návratu domů zrovna nadšený. Jestli se dostaneš v sobotu z domu, můžeme dát sraz v našem klubu…
Lionel trochu zpomalil a stočil po něm poněkud temný pohled.
Nejdřív nám nastavíš stupidní pravidlo a pak bys ho furt jen porušoval, dostalo se mu podezřele mrzuté odpovědi.
Kendall se zarazil. To byla pravda. Byl to on, kdo nejvíc loboval za to, aby se pokud možno vůbec nescházeli. Oproti tomu se paradoxně od začátku školního roku vídali každý den a nijak snadné to nebylo. A teď tady navrhuje…
Máš pravdu. Promiň. Jen jsem…
Když to půjde, budu tam, přerušila ho Lionelova myšlenka, právě když vystoupali na vrchol schodiště.
„Rowann jako první!“ hlásila už Corvus, aniž by jen zpomalila. „Vy dva zatím počkáte tady,“ dodala a vzápětí propochodovala bránou ven z hradu.
Kendall přidal do kroku, ale ještě stačil po cestě mrknout na Lionela, který zůstal opřený o jeden ze sloupů. Nedíval se na něj a ruce držel schované v kapsách, ale i tak cítil, jak je napjatý.
Já taky, vyslal k němu stručně a spěšně následoval jejich učitelku.
***
Obezřetně strčil nos mezi dveře, rozhlédl se po hale, zkontroloval schodiště a napnul smysly ke zvukům a přítomnosti jiných osob v domě. Skoro všude panoval podezřelý klid.
Vklouzl dovnitř a odplížil se k chodbě vedoucí k prostorům pro služebnictvo. Jediné pořádné světlo se linulo z malé kuchyně. Když nakoukl dovnitř, od stolu vyskočila jejich služebná a vzápětí ji následoval vychrtlý chlápek, kterého měl celkem nově k ruce jeho strýc.
„Pane Lioneli! Vy už jste tady? Promiňte, neslyšela jsem vás-“ vyhrkla služebná vyděšeně.
„Dveře si ještě umím otevřít sám, Betty,“ přerušil ji rázně. „Strýc tu není?“
„Ne, mladý pane,“ odpověděl mu toporně komorník. „Pan Sergios včera odcestoval za vaší pratetou.“
No, paráda, skoro si oddechl nahlas.
„Nevadí, díky,“ přiměl se k neurčité reakci a otočil se k odchodu.
„Ovšem váš otec s vámi bude chtít mluvit…“
Skoro zakopl o vlastní nohy a znovu pohlédl na sluhu. Nevypadal, že kecá.
„Aha. A ten je jako kde?“
Odhadoval by to na vinný sklep, ale jeden nikdy nevěděl.
„Pracovně mimo sídlo. Měl by se vrátit zítra večer…“
*
Než aby dumal nad tím, co otce posedlo, že má chuť s ním komunikovat, radši vypadl ven. Odchytit nějakou naivní slečinku nebyl při páteční noci velký problém. Do čtvrt hodinky už se nechávala odvést z nočního baru ven.
Snažil se to vydržet do soukromí starého motelu, co byl poblíž, ale krvežíznivost se v něm vzmáhala čím dál neodbytněji. Takže když procházeli boční uličkou a ta holka se k němu svádivě přitiskla, hladově na ni vycenil zuby. Nevysoká brunetka vytřeštila oči. Spěšně jí přitiskl ruku na ústa, ale nevzpouzela se. Kupodivu ho pozorovala docela zaujatě, ani ji nemusel znehybnit.
Nasál do nosu její vůni a sklonil se k jejímu hrdlu. Cukla sebou, když zabořil zuby do její kůže a tlumeně vzlykla, ale nesnažila se utéct.
Když k ní pak zvedl zrak, vypadala šokovaně, ale ne až tak vyděšeně jako čekal. Teď už si i všiml, že je dost hezká, s výraznýma očima. Sjel rukou z jejích úst na rameno. Dívala se na něj a trochu zrychleně dýchala.
Nepřemýšlel nad tím, co ho k tomu ponouklo a se rty ještě potřísněnými krví se přisál k těm jejím. Nejprve šokovaně ztuhla, ale když jí po nich přejel i jazykem, tlumeně vzdechla a pustila ho dovnitř. A nakonec mu polibek dokonce opětovala.
Lionel se od té poblouzněné holky pak odtáhl s prapodivným pocitem. Nebylo to nepříjemné, vůbec ne, jenže… Nepřineslo mu to, co hledal.
***
Stál mezi krbem a křesly, ve kterých vysedávali jeho rodiče a připadal si jak u výslechu. Už roky to bylo pořád stejné, ať se jednalo o jeho pokroky v bojovém tréninku nebo nové kamarády.
„Tak? Co užitečného ses stačil naučit?“ otázal se Darius Rowann ostře.
Kendall si skoro povzdechl, ale podařilo se mu ten projev otrávenosti potlačit. Čarování byla poněkud komplexní záležitost a jeho už vážně nebavilo odůvodňovat užitek umění zacházení s hůlkou konkrétními zaklínadly, které jeho otci stejně nic neřekly. Nemluvě o tom, že jeho výsledky očividně pohrdal.
„Něco málo. Není to přece ani měsíc, co…“
„Buď konkrétnější,“ napomenul ho otec netrpělivě.
Semkl rty k sobě. I kdyby to začal vysvětlovat dopodrobna, stejně by byla otcova reakce totožná. Vážně toho začínal mít plné tesáky. Nebyl malé upírče, aby tady musel podávat v pozoru hlášení.
„Mám ti přinést své poznámky?“ reagoval drze, než stačil sám sebe zastavit. „I když z nich asi nebudeš moc moudrý, otče.“
Matka se na něj varovně zahleděla, zatímco její manžel se nebezpečně zachmuřil: „Ne. Stačí, když něco předvedeš.“
„Mimo školu nesmíme kouzlit,“ konstatoval Kendall suše.
Tahle odpověď se otci zamlouvala ještě méně než předešlá.
„Dobrá. Jak myslíš, synu. Zjistím si jinak, co vás to tam vlastně učí,“ postavil se Darius. „A nezapomeň, že zítra tě vyzvedne Ariana a půjdete na lov spolu.“
Jo, tak tohle už ho taky moc nebavilo.
„Můžu jít sám,“ namítl rázně.
Otec už byl na odchodu, ale okamžitě se otočil zpátky k němu: „To tedy nemůžeš,“ zasyčel důrazně.
Neuhnul tomu přísnému pohledu: „Jsem skoro dospělý, otče, tak už bych přece…“
Darius Rowann stál najednou těsně před ním. Kendall už byl stejně vysoký jako on, ale tentokrát ho otcův výraz přece jen přiměl zmlknout.
„Je to nebezpečné,“ zdůraznil jeho otec. „Erkindars se stále snaží přetáhnout další upíry na svou stranu, Lovci a bystrozorové číhají na každém rohu. Nikam sám nepůjdeš.“
Částečně měl otec samozřejmě pravdu, problémů s Bratrstvem krve byly plné noviny, ale nebyl přece úplně neschopný a dával si pozor. Proč mu nevěřili, když se o sebe uměl dávno postarat?
„Co se to s tebou dneska děje, zlato?“ ozvala se i matka, poněkud smířlivěji. „Víš, že je mnohem bezpečnější, když půjdete ve dvou. Copak ti společnost Ariany vadí?“
Přinutil se sklonit hlavu. Na jeden večer bylo dohadů dost.
„Samozřejmě, že ne, mami. Zítra na ni počkám.“
***
Lionel neměl šajna, co jeho tatíka přimělo na jeden, možná dva večery vynechat spokojené popíjení, ale tušil správně, že pro něj to nic moc kladného znamenat nebude.
„Takže? Nějaké pokroky v tom tvém pošetilém mávání klackem?“ probodával ho očima Gor´nam starší ze své výšky téměř dvou metrů. Skoro zapomněl, jak je otec vysoký. V posledních letech ho totiž vídal buď vsedě, nebo pololeže.
I když úplně rovně teda pan otec nestál, pod krvavýma očima se mu rýsovaly tmavé kruhy a měl podezření, že ruce drží sepnuté za zády jen proto, aby nebylo vidět, že se třesou.
Pokrčil rameny: „Jo, pár nových kouzel.“
„Něčím užitečné předpokládám…“
„Docela.“
„Docela,“ opakoval otec nerudně. „Trávíš na tom hradě každou noc a jediný výsledek je něco docela užitečného?“
Lionela ten opovržlivý tón nakrknul. Jeho milý tatík neměl právo ohrnovat nos nad něčím, o čem hovno věděl.
„Moje pokroky v čarování tě nikdy nezajímaly, co tak najednou?“
Otec se zaškaredil: „Chci vědět, na co plýtvá časem můj syn!“
Lionel se nehezky ušklíbl: „To zírám. Ty sis vzpomněl, že jím jsem?“
V očích staršího upíra se nebezpečně zablesklo, ale s ním to moc nehnulo. Už ne. Jeho otec dávno nebyl tím Gor´namem, který mu naháněl strach.
„Předpokládal jsem,“ protáhl Vesper, „že tě můj bratr téhle drzosti odnaučil.“
Lionel jen tak tak potlačil zavrčení a podvědomě se nahrbil, když k němu otec přistoupil blíž.
„Asi mu budu muset zmínit, aby tvoje lekce přitvrdil.“
Po těch slovech Lionelovi něco došlo a úplně ztuhl: „Ty snad… Ty snad víš, co se mnou Sergios…“ nedokázal to ani doříct, slova se mu vzpříčila v hrdle.
„Usoudil, že potřebuješ tvrdou ruku a já s ním naprosto souhlasím,“ prohlásil jeho drahý otec suše.
V Lionelovi se zvedl bezmocný vztek a doslova vybublal na povrch v podobně hrdelního vrčení.
Vesper Gor´nam reagoval obdobně: „Varuji tě! Kroť se, Lioneli!“
„Jestli jsou podle tebe lekce mučení v pořádku –“
„Mučení? Nepřeháněj,“ odfrkl si otec, ale on se nenechal přerušit.
„-tak ani nejsi můj otec!“ dokončil zuřivě.
Obličej rádoby pána domu se stáhl zlobou: „Lioneli…“
Nevšímal si tónu, který se podobal tomu, jenž používal jeho strýc jen hodně vzdáleně a otočil se ke dveřím: „Radši jdu. Ještě minutu s tebou v jedné místnosti a poblil bych se.“
Gor´nama staršího jeho prohlášení tak šokovalo, že se ani nevzmohl na reakci.
*
Whisky zkoušel asi před měsícem a do žádného rauše ho neuváděla, takže ignoroval drink v akci a radši zůstal u osvědčeného piva. I tak mu přišlo, že je v baru děsné vedro a netrpělivým pohybem si stáhl vlasy do ohonu.
Popíjet už z druhého půl litru o samotě ho přestávalo bavit. Asi po dvacáté šlehl očima po nenápadných hodinách mezi policemi s chlastem. Nejspíš jim chcípla baterka, ty stupidní ručičky se neposunuly ani o milimetr.
Vytáhl z kapsy cigára jen proto, aby se něčím zabavil a zahleděl se na týpka, který se svižně otáčel za barem. Do půl minuty byl u něj a připálil mu.
Připomenul si, že mu musí nechat diškreci i za posledně. V tomhle baru si na ně fakt dost zvykli a Lionel dokázal dobrý servis ocenit. Nemluvě o tom, že měl kolem sebe fajnově volno. Místní štamgasti si dobře zapamatovali, že vnucovat se k němu nebo Kendallovi je stejné, jako by si říkali o kudlu do břicha.
Znovu potáhl a bez zájmu přelétl očima osazenstvo u baru. Většina se pohledu na něj vyhýbala. Otráveně začal ověřovat stav flašek na policích nad barem. Třeba by se tam našlo něco chutnějšího než ta hnusná hnědá břečka.
Típl dokouřené cigáro do popelníku a hmátl po dalším.
Kde sakra je? Rowann byl přece ten, kdo tenhle sraz navrhl. A teď se někde poflakuje a on tu dřepí jak nějaká ztracená existence.
Najednou ho zamrazilo a pak jeho napětí povolilo. Tak už se taky konečně uráčil objevit.
Kendall se na židličce po jeho pravici zjevil jen o pět vteřin později a gestem si řekl už o jejich tradiční nealko pivo. Chutnalo téměř stejně jako normální verze a hlavně jim z něj nebylo tak zle.
„Už jsem myslel, že nedorazíš,“ neodpustil si uvítat ho jízlivě.
„Ariana pro mě přišla o něco později,“ vysvětlil Kendall tiše.
Otráveně se ušklíbl: „Pořád se krmíš pod dozorem?“
Kendall beze slova hmátl po jeho cigaretách, pokývnutím poděkoval za plnou sklenici a začal prohledávat kapsy. Jeho výraz Lionela zamrzel. Věděl, že ho rodiče dost hlídají, a nebylo to úplně bezdůvodně.
Spěšně vytáhl vlastní zapalovač a natáhl ho k němu. Kendall do něj zabořil ten svůj neskutečný pohled.
„Sorry, blbá poznámka,“ vydoloval ze sebe omluvně.
Modroočko si mlčky připálil.
„Já jen… Jsi už dost starý a… působíš zodpovědně. Je praštěný, že tě vaši nepustí samotného.“
Reakcí byl docela křečovitý poloúsměv: „Mají o mě strach.“
„Mi to spíš přijde jak omezování osobní svobody,“ odtušil.
Kendall zvedl pobaveně obočí: „Kam na takové výrazy chodíš?“
„Taky někdy čtu,“ reagoval s úšklebkem.
„Fascinující. Každopádně – jsem zvyklý.“
„Je fakt, že zvyknout se dá na ledacos,“ uznal.
„Co u tebe?“
Pokrčil rameny: „Strýc nebyl v sídle.“
„Takže fajn, ne?“
„Hmm, no… Zato otec se rozjel.“
„Aha…“
Kendall se nevyptával, ale ani nemusel. Potřeboval to ze sebe dostat.
„Kupodivu měl nějaký záchvat střízlivosti a moc mu to neprospělo. Měl… spoustu keců. Neměl jsem na něj nervy, tak jsem vypadl.“
„Chápu… Čekals dlouho?“
„Věky.“
Koukli po sobě s úsměvem a jejich pohledy se do sebe zaklesly, než se spěšně odtrhly.
„To abych ti to nějak vynahradil.“
„Zaplať dnešní útratu.“
„Zrovna tak jsem to nemyslel… Nechtěl by sis zkusit něco nového?“
„Připadá ti snad, že se neumím oblíkat?“ ohradil se dotčeně.
Kendall se pobaveně uchechtl: „Ale ne. Jedno nové kouzlo myslím…“
*
Lionel zíral s otevřenou pusou na vodní vír, který ho převyšoval tak o metr. Když mu Kendall vysvětlil, na jakém principu tenhle jeho hokus pokus funguje, myslel, že to zmákne do minuty. Podařilo se mu vypotit asi půlmetrový vodotrysk. Po hodině úporné snahy.
Kendall s těžkým výdechem sklonil hůlku a voda se skoro okamžitě rozprskla a spadla zpátky do jezírka v opuštěném parku.
„Wow…“ vydechl Lionel.
„Díky,“ zazubil se Kendall. „Sotva jsem s tím začal a je to dost náročné na soustředění, ale v té učebnici se píše, že finální podoba víru může mít až sílu tornáda. Hustý, ne?“
Skoro vyprskl smíchy nad použitým výrazem; od Kendalla to teda znělo.
„Jo,“ přitakal. Vypadalo to dost cool a strašně ho sralo, že mu to nejde. „Ale není to fér. Tobě to vždycky půjde s vodou líp.“
Kendall schoval hůlku a pozvedl obočí: „Jaks na to přišel?“
„Jsi přece vodní znamení, ne?“ zabručel, když vykročili přes trávník zpátky k chodníku, který protínal pochmurný parčík z východu na západ.
„Ty na takové věci věříš?“ divil se Modroočko.
„Pche!“ odfrkl si. „Ne, jenom…“
„Jenom co?“
„To Venefica.“
„Cože?“ nechápal Kendall.
„No, ta čarodějka co prodává v obchůdku Venefica říkala, že mám v sobě oheň, a že ty jsi můj opak.“
Kendall zůstal stát a nevěřícně na něj zíral: „Hůlku jsem tam sice kupoval, ale tehdy jsme se ještě ani neznali, tak jak…“
Uhnul před tím upřímně překvapeným pohledem. To byl fakt… Jak mohl vědět, že ta ženská mluvila právě o Kendallovi?
„Když jsem pak zjistil, že taky čaruješ… Tak nějak jsem si to vydedukoval z toho, co říkala.“
„A to sis to zapamatoval?“
„No…“ najednou mu nějak vyschlo v krku. Chtěl si odkašlat a místo toho skoro zachrochtal. „Mohli bychom to přestat řešit?“
Kendall na něj ještě chvíli upíral pohled, než se znovu pohnul: „Jasně… Jen jsi mě docela překvapil.“
Já sám sebe taky, konstatoval si pro sebe Lionel.
„Jestli by ses to chtěl naučit, můžeme to zkusit příští týden znovu ve škole,“ navrhl pak Kendall. „Ta voda není podmínkou. Začal jsem s ní, protože mi dělalo problém představit si, že hýbu se vzduchem.“
„Takže se to dá použít i na něco jiného?“
„Rozhodně. A říkal jsem si, že by tě bavilo i něco mimo naše osnovy.“
„To hádáš správně. S Feles jsou hodiny sice v pohodě, ale jinak většinou usínám.“
„Kdybys nekecal,“ zasmál se krátce Kendall a z toho zvuku se mu tak zvláštně příjemně sevřelo hrdlo.
547 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...