Část pátá – VI. Zaklínadlo

Všechno se kolem něj svíralo v šíleném kolotoči barevných šmouh a nerozpoznatelných stínů. I když to nebyla zrovna příjemná podívaná, nechal oči otevřené. Po několika předešlých zkušenostech už dobře věděl, že se zavřenýma je ten pocit ještě horší. Nemluvě o tom, že cokoliv bylo lepší než chřtány vřeštících kouřových oblud, kterým unikli doslova v poslední vteřině.

Netrvalo to ani zdaleka tak dlouho jako obvykle a žaludek mu zapadl zpátky na místo.  Jejich ´přistání´ po přemístění bylo o něco tvrdší než byl u své učitelky zvyklý a s Kendallem v náruči se na křivém kamenném podloží těžce zapotácel. Feles ho naštěstí stále pevně držela za ramena. Nejspíš to pro ni po tom vyčerpávajícím boji s Bratrstvem nebyla žádná sranda. Lionel podvědomě tušil, že může být fakt rád, že jsou všichni tři v celku.

Jejich okolí se ustálilo na ostrých obrysech poničeného hradu rýsujících se proti noční obloze. Ocitli se přibližně uprostřed nějakého rozlehlého nádvoří, na kterém hnusně táhlo. Kontrolou bezpečnosti celého prostranství se úporně snažil udržet klid, ale stejně si uvědomoval, že se celý klepe potlačovanými emocemi.

„Polož ho, Lioneli,“ vyzvala ho Feles důrazně.

Až v ten moment si uvědomil, jak křečovitě k sobě tiskne Kendallovo bezvládné tělo. Doslova se přinutil svou učitelku poslechnout a sehnul se s ním opatrně k zemi.

Feles si hned vzápětí klekla a začala nad Kendallem spěšně kroužit hůlkou. To už se k nim od vstupní brány do hradu řítila nějaká blondýnka s vysokým týpkem v závěsu. Nevěnoval jim moc pozornost, na to vypadal Kendall i ve tmě příliš děsivě. Klečel u něj z opačné strany a napjatě svíral jeho studenou dlaň.

„Pomoz mu, prosím,“ zachraptěl namáhavě, když si všiml, že se Feles notně chvějí ruce. Vypadala, jakoby se jí dělalo špatně.

Když je zalilo ostré světlo dvou kouzelnických hůlek, před kterým musel přivřít oči, Feles se toporně narovnala.

„Angelo!“ nahnula se nad nimi drobná čarodějka a zalapala po dechu při pohledu na ležící tělo. Její doprovod se zatím zkoumavě rozhlížel po nádvoří.

Feles zvolna zavrtěla hlavou a Lionel zkoprněl hrůzou. Nemohla tím přece myslet, že…

„Ne…“ vydechl ztěžka.

Nemůže být ještě pozdě! To prostě ne!

„Jen prázdno… A tma…“ zamumlala Feles nepřítomně.

„Ne!“ odporoval jí Lionel okamžitě tak hlasitě, až se jeho hlas odrazil od kamenných zdí a vrátil se k němu s mrazivou ozvěnou. „Já vím, že by to jen tak nevzdal! Pomoz mu, Feles! Prosím tě!“ padl by před ní na kolena, kdyby už neklečel.

Konečně se podívala přímo na něj a její nepřirozeně tmavé oči se překvapeně rozšířily.

„Já tě prosím…“ už zase jen chraptěl přes sevřené hrdlo a v očích ho vlezle štípalo.

Ti dva z hradu stáli zaraženě nad nimi a bezradně koukali jeden po druhém. Pak se k nim přihnala další čarodějka, s černými vlasy a léčitelským kufříkem.

„Pusťte mě k němu,“ už se hbitě skláněla ke Kendallovi, když ji Feles zastavila.

„Tady nám nepomůžeš, Dario.“

Černovlasá čarodějka se jí překvapeně zahleděla do tváře. V kouzelném světle hůlek byla Feles skoro stejně bledá jako Kendall, soudě dle částí kůže, které nebyly potřísněny zasychající krví. Léčitelka se zdráhavě zase narovnala.

Pak jeho učitelka vztáhla ruce a položila jednu dlaň na Kendallovo čelo. Levou rukou sevřela hůlku a začala vytvářet nad místem, kde se pod žebry schovávalo upírovo srdce, které podle všeho už dávno netlouklo, malé obloučky. Lionel ji se zoufalou nadějí pozoroval. Když o chvíli později zvedla Feles zrak, měla konečně jiný než odevzdaný výraz.

„Zkusím to,“ pronesla tiše a dívala se mu přitom do očí. „Ale nic neslibuju.“

Jen na ni mlčky zíral. Na nějaké sliby kašlal, dokud to nezkusí, nemůžou vědět jistě, že už… Násilím tu myšlenku zastavil.

Feles zavřela oči a začala prozpěvovat nějakou formuli. Takové zaklínání Lionel v životě neslyšel a fascinovaně zíral na to, jak zpod jejích prstů začala vycházet uklidňující světle zelenkavá záře, která se občas rozzářila zlatými proužky.

Jen matně postřehl prásknutí značící další přemístění a pak zablácený i zakrvácený obličej Pottera, který k nim vzápětí doslova dokulhal.

Jeden z těch pro Lionela cizích čarodějů se k němu otočil: „Jak to šlo?“

Potter jen přeletěl pohledem počínání Feles a pak si druhého čaroděje raději odtáhl stranou. I když je Lionel mohl poslouchat, stejně jejich rozhovor nevnímal. Jeho svět se scvrkl jen na zlatozelené světlo, na krev, která v něm měnila odstín skoro do černa a na ledové prsty v jeho dlani.

Nehodlal ani na okamžik připustit, že by snad o Kendalla mohl opravdu přijít. Ne, když ho odtamtud dostali. Ani když už to Feles vzdávala, ani když v něm on sám necítil ten prazvláštní nemrtvý život. Nepoddal se tomu bezbřehému strachu, protože dobře věděl, že Kendall by se tomu taky bránil do posledního dechu.

Nehybně hleděl na tu bledou tvář, jejíž vlastník se pro něj za poslední roky stal vším, v co už se neodvažoval doufat, a co si ani nedokázal představit. To vědomí, že nedokáže pokračovat v životě bez Kendalla, v něm vždycky bylo, ale až teď si to dokázal plně připustit.

Nevěděl, proč si je tak jistý, že jejich učitelka může Kendallovi pomoct. Bylo mu jedno, co právě provádí. Upínal se jen k tomu, jaký bude výsledek.

Poděšeně sebou trhl, když světlo začalo pohasínat a zadíval se znovu na Feles. Klečela tam Kendallovi po boku celá nahrbená a ztěžka dýchala. Už nezpívala, jen šeptala.

„Nezvládnu to,“ hlesla pak chraptivě. „Nemám na to dost síly…“

Žaludek se mu sevřel úzkostí.

Ne! Tohle není konec. Nenechám tě si jen tak umřít, Kenny.

Nepřemýšlel nad tím, co dělá, ani netušil, proč ho to napadlo. Natáhl volnou ruku a přitiskl ji shora na tu, kterou měla Feles položenou na Kendallově čele. Světlo nabralo téměř okamžitě znovu na síle. Upírka se na něj šokovaně a podivně bolestně zahleděla.

„Máš vůbec ponětí,“ vydechla ztěžka, „co děláš?“

„Ne,“ reagoval naprosto upřímně. „Pomůže to?“

Obličejem jí přeletěl nerozhodný výraz.

„Udělal bych pro něj cokoliv,“ dodal pevně.

Feles zvolna přikývla a znovu zavřela oči.

Zářivé světlo nejprve zalilo jen Kendallovu hlavu, ale pak se začalo šířit dolů podél krku a hrudi. Feles zase tichounce prozpěvovala a v Lionelovi sílil děsivý pocit, který dosud nepoznal. Čím dál zřetelněji cítil, jak z něj po kouscích prchá život. Každou vteřinou byl slabší a malátnější.

Nějak věděl, že co mu teď to zaklínadlo bere, už nikdy nedostane zpátky. Ale ani v nejmenším ho to neodradilo a nechal levou ruku na místě. Bez Kendalla pro něj stejně všechno ostatní ztrácelo smysl.

Feles pokračovala v krásném, ale smutném nápěvku a ty hrozné otevřené rány na Kendallových pažích a nohou se konečně začaly hojit.

Lionel skoro omdlel úlevou, když postupně všechny zmizely a Feles zmlkla. Světélkování kolem Kendalla pohasínalo, až zmizelo docela.

„Teď můžeme jen doufat,“ vyrazila ze sebe upírka vyčerpaně. „A Lioneli… Krev…“

Její ruka se vysmekla zpod té jeho, když se vzápětí svezla na dlažbu a hůlka jí vypadla z bezvládné ruky.

„Angelo!“ blondýnka si k ní vyděšeně klekla.

Její výkřik přiměl Pottera vytrhnout se dost neurvale ze sevření léčitelky, která prohlížela jeho rameno, a vrhl se k nim.

„Co se stalo?“

Světlovlasá čarodějka opatrně obrátila Feles na záda a shrnula jí vlasy z obličeje. Lionel s obrovskou vděčností hleděl na tvář upírky s rukou pořád na Kendallově, už ne tak ledově studeném čele. Chvíli ji zkoumali, než se konečně Potter rozhoupal.

„Odneseme ji dovnitř a počkáme na Malfoye,“ v mžiku se k ní taky jako první skláněl, nedbaje vlastních zranění.

Hnědovlasý čaroděj pak udělal krok k ležícímu Kendallovi.

„Já ho vezmu,“ ozval se Lionel chraptivě. „Běžte napřed.“

Potter opatrně sebral ze země Feles a spolu s ostatními spěšně opustili chladné nádvoří. Jen drobná blondýnka zůstala pozadu a nerozhodně přešlápla.

„Chceš nějak pomoct?“ ozvala se tiše.

Lionel k ní zvedl pohled: „Jen tím, že počkáš s ostatními vevnitř,“ odpověděl nakonec křečovitě sevřeným hlasem.

Pomalu přikývla: „Dobře.“

Ani nečekal, až mu čarodějka zmizí z dohledu, nadzdvihl Kendalla, opřel ho o sebe a zakousl se do vlastního zápěstí. Pochopil, co mu Feles chtěla říct, i když se jí na to nedostávalo dechu. Udělala, co mohla, ale Kendall ještě potřeboval krev. Nutně.

Rychle přitiskl krvácející ránu k jeho rtům, než se stačila začít zacelovat. Věděl, že Kendallovy upíří instinkty zareagují i v bezvědomí. Uplynulo jen pár vteřin, než ucítil ostré špičáky zarývající se do jeho kůže. Kendallovi sice tekla jeho krev do úst a krku jen pomalu, ale dostávala se do něj.

Lionel si ještě dvakrát obnovil ránu na ruce a přiměl Kendalla, aby se napil. To bylo nejvíc, co si mohl dovolit. Už tak se mu dělaly mžitky před očima a hlava se mu pěkně motala. Ale Kendall se ještě pořád ani nepohnul, ani nic nenaznačovalo, že by se mohl brzy probrat.

Chvíli počkal, až ho přejde nejhorší závrať. Pak si Kendalla znovu nadzdvihl do náruče, i když mu připadal třikrát těžší než před chvílí a s pochmurnými myšlenkami zamířil za čaroději do toho ohavného hradu. Nic jiného mu ani nezbývalo.

*

Všichni se mu postupně představili, což bylo sice milé gesto, ale neměl moc energie na to, aby se pokoušel ta jména zapamatovat. Navíc byla jejich příjmení až směšně podobná – Prescott, Prewett, do toho zachmuřený Potter – kdo se v tom měl vyznat? Křestní jména byla na rozlišení jednoho od druhého o něco lepší. Daria, Catherine a její bratr Alexander, k tomu zrzek Ronald, co se objevil posléze… Na zabijáka Lovců a uprchlou trestankyni z Albaranu[1] měla jeho učitelka docela dost kamarádů.

Feles i Kendall leželi naprosto nehnutě vedle sebe na vyčarovaných lehátkách a byl na ně dost žalostný pohled. Musel si přiznat, že v podstatě přinutil Feles, aby skoro doslova vykopala Kendalla z hrobu a rozhodně to nebylo zadarmo. On sám se cítil jak po několika zápasech se strýcem. Co teprve jeho učitelka, která celé zaklínání vedla?

Seděl na zemi těsně vedle Kendallova lehátka, hrbil se únavou a obavami a zíral radši jen do země. Nechtěl teď čelit pohledům přítomných čarodějů, i když mu nikdo nic nevyčítal.

Alexander Prewett číhal na stráži u dveří a dost vycukaně napřaženou hůlkou přivítal dva upíry, kteří dorazili na hrad po svých.

Lupus a Serpens nevypadali o nic čistěji než zbytek osob účastnících se útoku. Serpens, s notně pošramoceným účesem a v džínové bundě, která v průběhu boje změnila barvu ze světle modré na rudohnědou, se v mžiku přesunul nad Feles a zamračeně si ji prohlížel.

Potter mu stručně popsal, co se stalo, zatímco Lionel jen mlčky zatínal pěsti. Kdyby Feles neprovedla to léčitelské zaklínadlo, pro Kendalla by bylo na jakoukoli pomoc pozdě. Jenže za to podle všeho zaplatila obrovskou daň. Nemohl si pomoct, aby ho to nemrzelo.

„Co s nimi budeme dělat?“ rozhodil Weasley ruce. „Jestli nám tu zůstanou takhle…“

„Klid, zrzečku,“ ozval se tiše Serpens. „Už přichází k sobě…“

Lionel stočil úkosem pohled přes Kendalla ke druhému lehátku ve chvíli, kdy Feles otevřela oči.

„Angelo,“ vydechla úlevou Catherine Prewettová, nejspíš její dost dobrá kamarádka, očividně se totiž nejvíc starala. „Jak ti je?“

Hnědovlasá upírka chvíli vytřeštěně zírala někam nad sebe, pak se pomalu posadila a rozhlédla se, jako by někoho hledala. Chvíli bylo dusné ticho a pak snad ještě víc zbledla.

„Ještě se tu neobjevil,“ pronesl Potter a Lionelovi došlo, že určitě myslí Falca. Sám ho naposled zahlédl před jeskyní, těsně předtím než se přemístili.

Feles se na něj ani nepodívala.

„Kde je?“ vyrazila ze sebe roztřeseně. „Necítím ho… Já ho… Necítím,“ opakovala chraptivě, v hlase jasně znatelný obrovský strach.

Prewettová si dala vyděšeně ruku přes ústa. Lionel nevěděl přesně, co tím Feles myslí, ale nejspíš bylo něco dost špatně. Cítil se pořád příšerně, Kendall se zatím ani nepohnul, a předpokládané zmizení partnera Feles tomu všemu zrovna nedodalo něco pozitivního.

Feles sebou najednou škubla, vyskočila na nohy a okamžitě upadla znovu na podlahu. Prewettová i Potter k ní přiskočili, aby jí pomohli, ale odehnala je rázným mávnutím ruky. Zůstala sedět a začala si prohledávat kapsy bundy. Vzápětí vytáhla na světlo malinkou ampuli naplněnou tekutinou tak tmavě rudou, až vypadala černá.

Už měla prsty na víčku, aby ji otevřela, když si k ní dřepl Serpens a popadl ji za ruku.

„Co si sakra myslíš, že děláš, Feles?“ procedil mezi zuby.

„Pusť mě,“ pronesla bezbarvě.

„Ta dávka je jen pro případ nejvyšší nouze.“

„Tohle je nejvyšší nouze!“ vyštěkla nečekaně tak nahlas a vysokým hlasem, až sebou Prewettová i Prescottová poděšeně trhly.

Serpensem to ovšem nehnulo a nepouštěl její zápěstí. Feles se zvolna nadechla a pak promluvila už relativně normálně.

„Nejprve musím přemístit Kendalla k rodičům, Lionela do školy. A pak ho jdu hledat. A ty mi v tom nezabráníš,“ zdůraznila pevně.

Ten její výraz Lionelovi připomínal jeho samotného.

„V tomhle stavu se nedoplazíš ani na nádvoří,“ zasykl starší upír.

„Přesně tak,“ souhlasila překvapivě ochotně. „Takže mě pusť, ať to můžu vypít.“

Serpensovi se to očividně nezamlouvalo, nejspíš si o vystresovanou Feles dělal dost starost. To by do něj Lionel ani neřekl.

„Pod jednou podmínkou,“ kývl konečně.

„Nebudu od tebe přijímat žádné…“ začala prskat Feles.

„Jdu s tebou, ty kozo,“ přerušil ji hrubě a uvolnil stisk.

Feles zamrkala a chvíli na něj civěla, než bez řečí souhlasně přikývla a v mžiku do sebe hodila obsah ampule. Se zavřenýma očima se otřásla od hlavy až k patě. Pak se narovnala do své plné výšky tak rychle, až od ní většina přítomných couvla. Její oči se leskly hrozivě červenou barvou.

„Vy tam teď chcete jít zpátky?“ vyrazil ze sebe Potter nevěřícně.

„Jak vidíš,“ poukázal Serpens jedním palcem na Feles, která pod jeho pohledem brala do náruče stále bezvědomého Kendalla.

„To je ale šílenost! Sami jste viděli, jak to tam vypadalo!“ přikročil Potter k jejich učitelce, ale ta se po něm podívala tak, že mu celkem rychle sklaplo.

Když Feles vyrazila spěšně k východu, Lionel se posbíral ze země a s motající se hlavou vyrazil za ní.

„Budu tady čekat, Feles. Vrať se,“ ozval se ještě Serpens.

„Vrátím,“ hodila přes rameno stručnou odpověď a dál spěchala chodbou. Měl co dělat, aby se držel aspoň dva kroky za ní.

*

Trval na tom, aby Feles nejprve dostala Kendalla domů. Pod jejím krycím kouzlem tak z bezpečné vzdálenosti sledoval, jak se dveře obrovského sídla otevřely ještě předtím, než Feles začala stoupat do schodů. Vzrušené hlasy a úlevný ženský pláč doprovázely přesun Kendalla do jasně osvětlené haly.

Nějakou chvíli trvalo, než se jeho učitelka znovu objevila venku. Tou dobou už jen unaveně dřepěl pod stromem a z nějakého záhadného důvodu se mu chtělo brečet.

„Lioneli?“ ozvala se nad ním Feles tiše. „Můžeme?“

Kývl a ona mu nečekaně jemně pomohla se postavit.

Po dalším přemístění před bránu na školní pozemky už měl fakt co dělat, aby udržel nevolnost na uzdě.

„Zvládneš to odsud sám?“ obrátila se na něj Feles. Slyšel její hlas jakoby z dálky, a ta otázka mu nepřipadala dostatečně důležitá, aby na ni reagoval.

Až ruka na jeho rameni ho přiměla zvednout hlavu.

„Lioneli… On bude v pořádku,“ pronesla Feles tiše.

Bylo na ní dost znát, jak je kvůli Falcovi napnutá a vyděšená, ale pořád brala v potaz to, jak se cítí on. Po tom všem si říkal, že je jeho učitelka dost fajn. I víc než jen to.

„Vyléčila jsem ho,“ ujišťovala ho znovu.

Pomalu se nadechl: „Tak proč se neprobírá?“ vyrazil ze sebe pracně. „I když jsem mu dal napít, tak proč…?“

Semkla rty k sobě a on poznal, že váhá, jestli má vyslovit to, co měla na jazyku. Díval se jí do očí a napjatě čekal.

„Přišel o hodně krve,“ reagovala pak zvolna. „Byl na pokraji opravdové smrti. Myslím si, že… Mohlo to ovlivnit jeho mozek.“

Namáhavě polkl, v žaludku jako by měl najednou hromadu šutrů.

„Probere se vůbec?“ zeptal se přiškrceně.

„Věřím, že ano. A ty musíš taky. Jen to trvá déle, než se zregeneruje, rozumíš?“

Ztěžka přikývl. Rozuměl, a chtěl věřit, ale pořád se bál.

„Dojdeš už sám?“ zeptala se znovu.

Donutil se zase kývnout.

„Dobře.“

Feles mu otevřela bránu a on jí prošel jako ve snách.

„Dávej pozor na paní Norrisovou,“ připomněla mu ještě.

Ohlédl se po ní. Nejdřív mu byla Feles ukradená, pak nevěděl, co si o ní myslet, následně ho bavilo si z ní utahovat a nakonec ji musel obdivovat. Nemluvě o tom, že jí měl za co děkovat. Fakt to byla úžasná upírka. Upřímně doufal, že se Falco brzo najde a v jednom kuse.

„A ty dávej pozor na sebe, Feles,“ reagoval tiše.

Překvapeně zamrkala, pak jen vděčně přikývla a s tichým puknutím se přemístila pryč.

*

Do hradu se doslova vploužil a sotva pletl nohama.

Během toho šíleného útoku se mu podařilo vyčarovat zatím největší gravitační vír v životě, pak z něj Feles něco dost zásadního vzala na to zaklínání, a nakonec dal Kendallovi spoustu svojí krve. Doléhalo na něj otravné vyčerpání. Cestou ke zmijozelské společence dokonce zabloudil, což se mu nepovedlo ani první školní den.

Když se konečně dostal před to ohavné brnění, uvědomil si, že si nepamatuje heslo. V hlavě měl naprosté pusto prázdno.

Sedl si na bobek a opětoval černý pohled mlčící plechové hubě.

Hluboko uvnitř cítil, že je s Kendallem něco špatně. Nemohl to vědět jistě. Netušil, co se s ním kromě toho, že z něj vytékala krev nad tou debilní bránou, dělo, ale něco se změnilo. Strašně se bál toho, jaké následky to na něm mohlo zanechat. I když ho Feles dostala z nejhoršího.

Sklopil pohled a přejel si palcem po zápěstí, po zcela zahojeném místu, kterého se ještě před míň než hodinou dotýkaly Kendallovy rty a zuby. Ocitl se na hraně, ze které nebylo návratu a on nezaváhal ani na vteřinu, aby pro něj obětoval víc, než kdy pro kohokoli jiného. Koho by to před pár lety i jen napadlo? Když ještě věřil, že k němu nikdy nebude cítit nic jiného než odpor, to bylo mnohem jednodušší, jenže byl sám. Ani za nic by to nechtěl vrátit zpátky.

V zamyšlení si nevšiml, že se brnění pohnulo a v průchodu se objevila vysoká štíhlá postava.

„Co tady prosím tě děláš?“ ozval se nad ním přísný hlas.

Nevzrušeně zvedl hlavu; tuhle noc už ho nemohlo vyvést z konceptu nic. Stála nad ním Isidora v bílém tílku a upnutých kalhotách, ruce v bok, dlouhé vlasy rozpuštěné a padající málem k pasu.

Chvíli na ni němě zíral.

„Sedím?“ vydoloval pak ze sebe nakonec.

Pozvedla obočí, pak jen zakroutila hlavou a natáhla k němu ruce: „Vstávej, než tě tu někdo načapá.“

Vděčně její pomoc přijal a nechal se vytáhnout na nohy. Vešel do temné společenské místnosti jako první, Isidora hned za ním. Uvnitř bylo teplo, přítmí, které projasňovaly jen uhlíky v krbu, a ticho. Z koutů se na něj šklebily dvě obří dýně a na jednom ze stolů se nacházelo něco, co zavánělo jako zbytky slavnostní večeře. Požehnaný klid nedělní noci.

Zmoženě žuchl do nejbližší pohovky a zvrátil hlavu dozadu přes opěradlo. Isidora se na něj chvíli upřeně dívala, než se posadila kousek vedle.

„Kde jsi byl, Lioneli?“ zeptala se tiše a vážně.

„Do toho ti nic není,“ zahučel unaveně.

„Ale je,“ reagovala ostře. „Mohla jsem napráskat, že nejsi ve škole, ale neudělala jsem to.“

Mohl sice říct, že minimálně jedna z učitelek o jeho nepřítomnosti stejně věděla, jenže to by jen vedlo k dalším otázkám.

„No a? Neprosil jsem se tě,“ odtušil.

Pohovka se pohnula, jak se upírka zvedala na nohy.

Nejspíš se urazila, pomyslel si s úlevou a neobtěžoval se nijak změnit svou pozici.

Jenže vzápětí ucítil pevné sevření na obou ramenou a překvapeně otevřel oči. Isidora stála za pohovkou a nakláněla se nad ním tak, že ho na tváři šimraly její dlouhé vlasy.

„Udělala jsem to pro tebe,“ hlesla. „Vždycky pro tebe.“

To, co udělala potom, ho překvapilo natolik, že nedokázal vůbec reagovat. Sehnula se a přimkla své plné rty na ty jeho. Začala ho líbat a šokovaný Lionel na několik vteřin zamrzl. A pak že ho nic nedokáže překvapit…

Prudce se sesunul po opěradle dolů a unikl tak z jejího dosahu. Vyskočil na nohy a otočil se k ní.

„Co to sakra vyvádíš?“ vyhrkl to první, co mu přišlo na jazyk.

Tvář jí roztáhl pobavený úsměv a laškovně si odhodila vlasy dozadu: „To je snad jasné, ne?“

Jen sebou mihla a stála znovu těsně u něj. Spěšně zacouval o dva kroky, až se zarazil stehny o jedno z křesel.

„Vždycky ses mi líbil, Lioneli,“ přimhouřila oči.

„Poslyš, Isidoro,“ vzpamatoval se konečně. „Jsi opravdu krásná upírka, ale…“

Jako reakce se mu kolem krku omotaly dlouhé ruce: „To ráda slyším,“ ve tmě se zaleskly její drobné zoubky.

Lionelovi došla trpělivost i energie na vlídné chování. Vzal ji za ramena a odstrčil od sebe.

„Jsi fajn, ale nemám zájem,“ prohlásil rozhodně.

Její úsměv se doslova vypařil a přes tvář jí přeletěl bolestný výraz. Poodstoupila o krok dál.

„Můžeme zůstat přátelé, ale nic víc,“ dodal neoblomně a potlačil záchvěv výčitek.

Isidora se nahrbila a založila si ruce na hrudi.

„Promiň,“ nedalo mu to nakonec.

Potřásla hlavou a pak ji hrdě zvedla. V očích měla výraz, který se mu moc nezamlouval.

„V pořádku. Nebudu se ti vnucovat. Dobrou noc.“

V okamžiku zmizela směrem ke svojí ložnici. Lionel zhluboka vydechl. Na jednu noc už toho měl fakt dost.

 

Vysvětlivky:

[1] Přísně utajená kouzelnická věznice, která byla vybudována po zničení Azkabanu v roce 1996

592 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí