Fanouškovská fikce o skutečné fanynce :). Přáli jste si někdy žít ve světě Harryho Pottera? . . .
3. září 2013, 1995
Cinkl zvonek u dveří. Lyn se s povzdechem rozloučila s monitorem a vydala se otevřít, neboť v bytě nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal za ni.
Po cestě se podívala na hodiny a pozvedla obočí. Pak se zamračila. Že by balíček? Už bylo na čase…
Pošťák stál za dveřmi a s přihlouplým úsměvem svíral v ruce balíček velikostí a tvarem připomínající cihlu. Lyn si od něj předmět vzala a podepsala mu lejstro.
„Díky, Ricku,“ usmála se na něj a vrátila se zpět do ložnice. Přetrhla stuhu a z papíru vypadla zbrusu nová bichle s krásnou modrou obálkou. Pátý díl fenoménu Harryho Pottera.
„Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila,“ prozradila knize důvěrně a pak zavýskla radostí. Popadla knihu a vykročila směrem ke svému křeslu, když tu se stala velice absurdní věc.
Noha se jí zamotala do kabelu, který promyšleně nechala povalovat na zemi. Lyn si ničeho nevšimla a chtěla jít dál, ale jakmile udělala další rázný krok, zatáhla za kabel, který zatahal za další, neb s nimi byl úzce propojen v nepřehledném pletenci, a povytáhl ze zásuvky počítačový kabel. Lyn si to bezpečně namířila k zemi a knihu, kterou dosud svírala v ruce, upustila pod sebe. V zoufalém pokusu se zastavit se jednou rukou chytila jiskřící počítačové krabice a druhou hrábla do světélkující změti kabelů za zemi. Především díky tomu, že mnohé měly obnažené dráty vzniklé vlastním neodborným technickým zásahem, dostala do prstů nepěknou dávku proudu, který se rychle rozšířil po paži do zbytku těla. Zelektrizovaný loket se pod ní podlomil a Lyn se do kabelů zabořila i obličejem…
…a v ten okamžik se svět změnil…
Už neležela v kabelech. Dokonce ani neležela, rozhodně ne na podlaze. Pohybovala se čímsi, co by se snad nedalo nazvat ani prostorem. Okolo nebyl vzduch, ani světlo. Žaludek se jí strachy smrskl a plíce odmítaly poslouchat. Lyn házela rukama i nohama do všech stran, ale přes všechno úsilí se jí nepodařilo ani zastavit ani se nadechnout.
Pak vše ustalo tak rychle, jak přišlo. Lyn dopadla na něco tvrdého. Bylo to studené, vlhké a hrbolaté a Lyn si sama sebe bezděčně představila jako herečku při natáčení filmu z období gotiky. Pro nevolnost, lehké přidušení a strach hodnou chvíli držela víčka pevně semknutá, jen dýchala tak prudce, až se rozkašlala. Cítila, jak jí údy mravenčí dočasným nedostatkem kyslíku.
Zvědavost a akutní potřeba poznat své okolí ji ale nakonec přiměly otevřít oči. Pohlédla před sebe a spatřila šero a kámen. Přiměla své zelektrizované tělo se pohnout a s námahou se nadzvedla na pažích. To, na čem ležela, vypadalo jako kamenná podlaha. Spíš proto, že kolem byly stěny a někde nahoře pravděpodobně taky strop, než že by to podlahu nějak výrazně připomínalo. Lyn se neohrabaně zvedla na nohy.
Místo, kde se nacházela, se vzdáleně podobalo chodbě, až na to, že netušila, kdo by v něčem tak studeném a vlhkém mohl bydlet. Musely to být podzemní kobky některého z dávno rozpadlých starých hradů v Evropě, ačkoli ani to nevysvětlovalo, jak se sem dostala. Nedaleko byla na zdi pochodeň, díky níž vůbec viděla kolem sebe. Vzduch byl vlhký a lehce nasládlý zatuchlinou. Lyn neslyšela jediný zvuk, vyjma zběsilého tlukotu vlastního srdce. Roztřásla se.
Pomaličku vykročila směrem k pochodni. Její bosé nohy na hrubém kameni nevydávaly skoro žádný zvuk. V tom jakoby ze zdi vypadlo obrovské černé něco…
Lyn uskočila a zařvala. Něco se ihned otočilo…
Hm. Tak si to přebereme znovu.
Postava lidské bytosti se otočila a zazírala na ni. Když vykročila směrem k ní, Lyn se znovu roztřásla a podvědomě natočila tělo k sebeobraně. Bojové sporty byly její malou vášní, podobně jako tanec, a po třech letech lekcí už dokázala přeprat i o mnoho většího a silnějšího amatéra. Jak se osoba blížila, Lyn rozeznala černé vlasy po ramena a zableskl se i impozantní nos. Přimhouřila oči; začala větřit cosi nepatřičného.
Když se k ní muž výhružně naklonil, ona se naopak zaklonila co nejdál od něj.
„Co tu děláte? Máte být na Zařazování s ostatními!“ vyštěkl na ni.
„Cože?“ užasla Lyn. Muž se narovnal a prohlédl si ji od hlavy k patě zkoumavým pohledem. „Vás neznám,“ obvinil ji. „Jak se jmenujete a do jaké koleje patříte?“ zeptal se naoko lhostejně.
„…?“
„Zjevně netušíte, jak draho vám může přijít taková legrace!“ sykl na ni a natáhl po ní ruku. Ona ale instinktivně uhnula, obtočila svoji paži kolem jeho, rukou ho pevně popadla za límec a užuž se napřahovala pěstí, když tu jí něco došlo. Strnula uprostřed pohybu a zamžourala na jeho temný obrys.
„Profesor Snape?“ Jeho chování na ni působilo natolik, že ji ani nenapadlo oslovit ho pouhým „Snape“ – mohlo to být životu nebezpečné. K neopakovatelně úžasnému herci, jenž ho ztvárňoval ve filmech, měl daleko, zato docela odpovídal Lynině vlastní představě.
Profesora přimrazilo, když se na něj Lyn vytasila s výhrůžkou fyzického násilí. Nebyl na takové zvyklý. Raději používal hůlku; pravděpodobně proto, že kdyby nebyla kouzelná, nedokázal by s ní nikomu ani vypíchnout oko.
Lyn si uvědomila, že ho stále drží za límec, až když se jí kolem zápěstí sevřel jeho šlachovitý spár a přiměl ji rozevřít prsty. Vymotal svou paži a nespokojeně si srovnal hábit.
„Odpovíte mi, nebo vás mám odvést za ředitelem?“
Lyn mu musela vzdát hold za to, jak rychle nabral ztracenou rovnováhu a nadřazený tón. „Já-já se jmenuju Lyn Downeyová, pane,“ vykoktala.
„Downeyová?“ Snape přimhouřil víčka a chvíli si ji zamračeně prohlížel.
„Ano, pane.“
„Hm… Kolej?“
„Žádná, pane. Naše škola nemá koleje. Totiž, já tam dojížděla metrem, ale přímo ve škole jaksi nejsou.“
„Downeyová, to nemyslíte vážně,“ sykl Snape nebezpečně.
„Myslím, pane.“
Lyn netušila, zda ho dostala její nevinná upřímnost, nebo nějaká jinde pojatá deprese, ale zdálo se, že profesor se někde za svým chladným výrazem vzdal. „Pojďte za mnou,“ řekl jen, obrátil se na podpatku a vyrazil. Lyn pokrčila rameny a poslušně se vydala za ním.
Prošli přehršlí chodeb, než se ocitli nad zemí. Lyn viděla, že za vysokými okny je skoro tma. Nechápala to. Nechápala, jak se ocitla v nějakém sklepení se Snapem. Nechápala absolutně nic.
Když vešli do obrovité, ale dosti pusté místnosti, zazněl jakýsi hluk. Trochu jako potlesk, ale hodně zkreslený. Lyn upřela oči na obrovské dveře. V tu chvíli jí to došlo. Ne, to není možné… Tohle snad mají být Bradavice?
Co se tu asi normálně dělá s lidmi bez identity?, napadlo ji a po těle jí přeběhl mráz.
Znovu se začínala třást. Snape otevřel dveře, vklouzl dovnitř a podržel je, aby mohla vejít i Lyn. Byla oslněna spoustou hřejivě žlutého světla.
V tom momentu se znovu ozval velký hluk. Tentokrát Lyn rozeznala již bez problémů, že pochází z potlesku jednoho ze stolů, toho se žlutým prostíráním – mrzimorského. Zachvěla se vzrušením. Je snad možné, aby se jí splnil její dávný sen sedávat u jednoho z nich?
Neměla ovšem čas si dlouho prohlížet stoly. Snape se pro ni musel vrátit a odvést ji za loket. Čím dál víc lidí už si jich začalo všímat a místnost během chvilky ztichla úplně. Profesorka McGonagallová ještě nestihla vyvolat dalšího prvňáčka a ten první už odešel právě v oné bouři pozdravů.
Lyn cítila, jak jí do tváře stoupá krev. Už se na ni upíraly všechny pohledy v síni. Začínalo ji mravenčit v prstech ruky, kterou nejemně svíral Snape.
Došli až ke stolu odloučenému od ostatních čtyř. Kolem něj seděli profesoři v různobarevných slavnostních róbách. Snape ji nechal stát před stolem, sám jej obešel a jal se cosi šeptat Brumbálovi, který Lyn probodl lehce překvapeným pohledem. Když Snape skončil, naklonil se zase Brumbál k jeho uchu a pošeptal něco jemu. Pak se profesor lektvarů narovnal a vydal se zpět ke Lyn, která byla každou vteřinou červenější.
„Pojďte,“ vybídl ji a položil jí ruku na rameno. Lyn sebou cukla stejně, jako když ji předtím chytil za paži; nečekala, že jeho dlaň bude tak horká – ta bledá pleť slibovala spíš vlhký chlad. Ani tentokrát se neobtěžoval si toho všímat a odvedl ji k profesorce McGonagallové, která je sledovala s rozladěným výrazem ve tváři. I jí Snape cosi pošeptal. Nečekal na odpověď a pokynul Lyn na stoličku. Vykulila na něj oči a výmluvně se píchla prstem do hrudi. Velice důrazně přikývl. Profesorka McGonagallová poté dostála své roli a důrazně a pomalu pronesla: „Lyn Downey.“
Lyn se nervózně rozhlédla po síni. Všichni na ni vyjeveně koukali. Prvňáčci v řadě před stoličkou se tlačili kupředu, aby na ni dobře viděli. Stála tam před celou školou bosky a v krátké noční košili, vlasy od předchozího dne nedotčené hřebenem, nemytá a zmatená. Naposledy si připadala tak trapně ještě ve škole, když měli na tělocviku cvičit dvojtakt na koš a ona hodila míč tak nešikovně, že se jí vrátil a zespoda ji zasáhl do brady, až sebou švihla o zem před očima pozorného dívčího publika, které to odměnilo velice zlomyslným záchvatem smíchu, k němuž se přidalo i pánské publikum z vedlejšího hřiště, a donutilo ji tak v slzách bolesti a ponížení utéct trucovat do šaten.
Otočila se zpět ke stoličce a vrhla po Klobouku veskrze podezřívavým pohledem, natáhla se a opatrně ho zvedla. Pak se pomalinku obrátila a dosedla na stoličku. Se srdcem v krku si pak Klobouk nasadila.
Měla dvě možnosti. Buď u ní Moudrý klobouk najde nějaké kouzelnické schopnosti a zařadí ji, nebo ji prostě pošlou k šípku. Nechtěla si radši ani představovat, co by se s ní stalo pak. Napjatě čekala.
„Hm,“ ozval se jí Klobouk. „Tak tohle je nečekané.“
Lyn napjatě čekala, co bude dál, ale zdálo se, jako kdyby se Klobouk tak hluboce zamyslel, že s ní zapomněl komunikovat. Začala se jí třást kolena a cítila, že rukama drtí okraje staré stoličky, až z ní uvolňuje třísky, na které měla zaděláno po okrajích.
Co se děje? odvážila se zeptat v duchu.
„Jen se pokouším pochopit, co se ti vlastně přihodilo, dítě,“ odpověděl Klobouk přívětivým, skoro shovívavým tónem. „To je poprvé, co jsem měl tu čest nahlédnout do podobné mysli. Přitom před lety to tak nebylo…“
Vyloudil povzdech, který šel zřejmě slyšet i zvenčí, a Lyn téměř cítila, jak se do ní všichni zavrtávají pohledy a podivují se, nad čím asi tak může Klobout vzdychat.
„Dobrá, není mou povinností řešit takové záhady, nicméně přeju hodně štěstí, až se o to budeš pokoušet sama. Co se týče kolejí… v Havraspáru by se tvoje hlava neztratila. Ale patříš tam, kde dlí tvé srdce. ZMIJOZEL!“ vykřikl do celé síně a Lyn málem spadla ze stoličky. Když si uvědomila, že to bylo asi všechno, opatrně sundala Klobouk z hlavy a pomalu vstala. Chvilku se obávala, že se neudrží na nohou, ale nakonec vykročila a vrávoravě dorazila ke stolu se zeleným ubrusem. Všichni ji pozorovali. Nikdo netleskal. Burani.
Zadky se pošouply a vytvořily mezeru. Sesunula se na uvolněné místo tak opatrně, jak jen to šlo. V tak krátké košilce bylo velice nesnadné přehodit nohy přes lavici, aniž by někomu poskytla výhled na své spoďáry, ale nakonec to dokázala.
„Nazdar,“ hlesla, když jí zrak padl na obtloustlého blonďáka, který na ni s otevřenými ústy valil oči. Zatvářil se znechuceně a odvrátil pohled. Lyn se na něj zaškaredila. Všimla si pohledu mladíka s lískooříškovou pletí sedícího vedle ní. Kdyby názorně předváděl svůj postoj, měl by ruku přes oči a koukal na ni štěrbinami mezi prsty. Lyn si povzdechla a obrátila hlavu na druhého souseda. Přesněji sousedku.
„Ty jseš Pansy,“ oznámila jí. Byla si jistá; výraz naznačující, že je dotyčný nucen pracovat zblízka s nějakým odporným páchnoucím materiálem, sdílela převážná část osazenstva zmijozelského stolu, ale tahle dívka vyzařovala jistou kvalitu, která prakticky udávala totožnost své majitelky. Kromě toho skutečně měla poněkud buldočí obličej. Věrně jí připomněla bývalou spolužačku z… reálného světa, která oplývala podobnými charakterovými rysy. Pansy lehce zrůžověla a zamračila se.
„O co ti jde?“
„Mně?“ podivila se upřímně Lyn. „Mně o nic. Jenom se seznamuju.“
Pansy v oku probleskla zlost hodná zavilého nepřítele a dívka odvrátila hlavu. Lyn nevěděla, čím si to od ní vysloužila, nicméně na ni v duchu vyplázla jazyk. Co se jí týkalo, taky o její přátelství nijak nestála.
Pak přesunula pozornost k učitelskému stolu. Brumbál zrovna vstal a začal mluvit. Všeobecně jeho řeč už ale znala; ty čtyři díly, které četla, si dokupovala postupně s dlouhými prodlevami, protože si každou knížku chtěla přečíst nejméně dvakrát, aby si uchovala co nejvíce detailů. Když si dala chvilku na urovnání myšlenek, došlo jí, že je to nový školní rok, žádný z těch, o kterých četla – nevěděla tedy ani v nejmenším, co ji čeká. K fandomu se dostala značně pozdě a začala filmy, ale i tak se zastavila po tom prvním, protože se rozhodla, že si chce přečíst knihy, a nechtěla znát konec z filmů dřív, než se ho dozví z knih. Spoilerům se vždy vyhýbala jako čert kříži. Od konce Ohnivého poháru pro ni tedy vše bylo nepopsanou stránkou – a navíc, co když svým příchodem i leccos změnila?
Ačkoli cítila kvalitní dávku strachu a nejistoty v prostředí, kam nepatřila a kde neměla místo, musela uznat, že nevědět, co bude dál, bylo nejspíš daleko víc vzrušující, než kdyby si o tom předem četla.
Vzpomněla si, že se jako každý rok mění profesor obrany proti černé magii a znovu vzhlédla k Brumbálovi se zvědavostí. Zvláštní bylo, že u stolu neseděl nikdo, koho by Lyn nedokázala zařadit.
„Rád bych vám představil našeho staronového profesora, který si letošním rokem k výuce lektvarů přibral na starost obranu proti černé magii,“ uvedl to Brumbál. „Zatleskejte prosím profesoru Snapeovi!“
Lyn spadla čelist. Věděla, že není sama. Tak Snapeovi se přece jen podařilo ukořistit to místo! Lyn na to popravdě řečeno čekala už nějaký čas a svým způsobem v to i doufala – v porovnání s některými to byl alespoň známý nepřítel lidu, s jehož existencí se studenti už vyrovnali. Jinak řečeno, byla si jistá, že mohlo být hůř.
Potlesk byl sporadický, ačkoli jejich stůl málem vybuchl jásotem. Lyn se dívala, jak Malfoyovi svítí bledá očička, když tloukl dlaněmi o sebe jako šílenec. Jistě očekával, že se na jeho seznam přidal další předmět, ve kterém bude vynikat bez námahy. Lyn znechuceně ohrnula ret. Ačkoli ji Klobouk poslal mezi zmijozelské, necítila se právě jako jedna z nich.
Ta myšlenka ji přiměla upadnout do úvah. Jak se vlastně ocitla v téhle koleji? Nikdy si nemyslela, že dopadne zrovna takhle… Byla snad také tak předpojatá, nadutá a nechutná?
Na druhou stranu, jak si v duchu poznamenala, když se rozhlédla po studentech sedících u stejného stolu, to nevypadalo zase tak hrozně, jako to popisovala Rowla. Lyn si už delší dobu uvědomovala, jak dětsky černobílý její knižní svět byl. Zdálo se, že paralelní realita si žije vlastním životem. Tak například viděla mezi zmijozelskými naprosto normální lidi – a byla jich převaha. Nafoukaní degeneráti byli sice výraznou, nicméně zanedbatelnou menšinou. Ostatní koleje jim v tom směru úspěšně konkurovaly, jak zjistila zběžným pohledem po Síni. Rowla si zjevně chtěla věci zjednodušit, a tak nacpala všechny ty ošklivé hochy a zlé dívky do jednoho pytle, tedy do jedné koleje.
Když si to uvědomila, cítila se vlastně docela potěšená, že nyní sedí právě mezi zmijozelskými – její královské ego by špatně neslo cokoli méně prestižního. Ač byla přesvědčená, že každá kolej tu má vlastní sbírku předností a slabostí, a sama se dokázala pyšně honosit čímkoli, co po ní život hodil, věděla, že se svou touhou po respektu, úctě a posvátné bázni by se třeba v koleji jezevce mohla definitivně rozloučit. Hádanky a rébusy nesnášela a ačkoli byla impulzivní, nejednala bezhlavě. Uměla se taky velmi dobře přetvařovat, ačkoli to dělala nerada a unavovalo ji to. Koneckonců, Klobou se přece nemýlil, že? Zdálo se, že v ní bez potíží odhalil to, čeho si sama do té chvíle nebyla tak docela vědoma – charakterových rysů, které ji předurčovaly pro Zmijozel.
Ředitel mezitím pokračoval ve své řeči, nevnímavý k jejím závažným myšlenkovým pochodům. Nakonec popřál studentům dobrou chuť a Lyn sklopila oči do svého zlatého talíře. Myslela si, že nemá hlad, jelikož před chvilkou snídala, ale všechno to napětí a údiv spotřebovalo veškerou energii, kterou jí bulka s máslem a medem poskytla. Naložila si několik kuřecích stehýnek a hromádku bramborové kaše. Pak se ještě jednou rozhlédla po stole.
„Nějakej chlast by nebyl?“ Cítila, že jejím pocuchaným nervům a ztuhlým svalům by prospělo se trochu uvolnit.
„Bohužel,“ odpověděl jí černovlasý dlouhán před ní. „Dělaj tu kolem toho vždycky strašný haló, teda co se alkoholu týče. Pít se dá jedině na kolejích a snad ani nemusím dodávat, že potajmu.“
„Škoda. Teď bych jednoho prcka snesla,“ posteskla si Lyn a nalila si dýňovou šťávu. Rozhodně předpokládala, že je to dýňová šťáva, neboť v knize se o ničem jiném nikdy nedočetla. Ochutnala obsah svého poháru a spokojeně přikývla.
„Co tam s tebou Klobouk tak dlouho řešil?“ nadhodil kluk.
„Přemejšlel, jestli mě nemá poslat do Havraspáru,“ pokrčila rameny. Na fakt, že nepatřila do tohoto světa, teď neměla chuť upozorňovat. Kluk se ale dál nevyptával, jen se pobaveně zašklebil.
„No, buď ráda, nakonec zvolil to lepší,“ uzavřel a vrátil se ke svému talíři. Lyn na to nic neřekla, neboť nestála o názorovou potyčku už na zahajovací hostině, a kromě toho neměla v úmyslu kydat hnůj na vlastní kolej, ať už byla jakákoli.
Když se objevily zákusky, vrhla se na velký bílý dort důkladně oblepený šlehačkou. Když zvedla k ústům první sousto na dezertní vidličce, povšimla si malého červeného kousku, který vyčuhoval z krému.
„Hele, jahoda,“ podivila se.
„Je to ovocnej dort,“ ozval se její buclatý blonďatý spolužák. Lyn k němu vzhlédla s výrazem, který mu měl napovědět, že je ohromena tím, jak statečně se donutil promluvit na takovou nulu.
„Mám ráda ovocný dorty, ve kterejch je ovoce,“ pochválila si Lyn. Kluk si ji prohlížel.
„Proč máš na sobě noční košili?“
„Co tě to tak zajímá?“ vrhla na něj úsměv. Neměla ráda, když s ní někdo jednal jako s podřazeným druhem. Mladík pokrčil rameny a dál věnoval se svému větrníku.
Lyn dojedla svůj dort a odložila vidličku. Pozorovala všechny okolo. Mnozí se spolu bavili, ale ji častovali jen kradmými, dost nejistými pohledy, jako kdyby už o ní slyšeli kdovíco a nyní hledali důkazy. Naštěstí si Lyn už dávno zvykla na podobný přístup. Byla smířená s tím, kdo byla a jak vypadala, a teď si už trochu zvykla i na to, že je před celou školou jen v noční košili – koneckonců i ta zakrývala víc, než to občas zvládly úbory některých děvčat, která znala. Přestala si dělat takové starosti s tím, co si o ní myslí jiní; nestálo to za to.
859 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Hodně dobrý začátek… Jen tak dál 😉
Díky moc 🙂