Druhý den, úterý 5. září 1995
Lyn se vzbudila se spokojeným pocitem. Po chvilkové nejistotě, kdy se jí pomalu začal vybavovat včerejšek, si vzpomněla, že už má všechno, co potřebuje, což pro její pohodlí i hrdost představovalo zásadní vylepšení. Shodila ospale nohy z postele a chvíli jimi kývala. Ostatní děvčata ještě spala a místností se ozývalo jen mírumilovné pochrupování.
Tiše vstala a odebrala se do umývárny. Umyla si a vydrhla obličej, vyčistila si zuby a vykartáčovala si včera umyté vlasy, jež jí přes noc uschly ve vlnách dle vlastního uvážení, načež je svázala do copu pod pravým uchem a mokrýma rukama trochu srovnala ofinu. Pak se vrátila do ložnice, aby se navlékla do nového oblečení a nazula do kůží vonících bot.
Když se některé dívky začaly probouzet, sešla radši do společenské místnosti. Po ní byli sporadicky roztroušeni studenti, kteří už stihli vstát, a věnovali se vlastním rozličným záležitostem. Lyn si dřepla na koberec před jeden ze dvou krbů podlouhlé místnosti. Chvíli se jen tak rozhlížela a nevěděla, co by měla dělat; knihy pro volné chvíle si v Komnatě přát zapomněla a do učebnic se jí nechtělo pouštět dřív, než to bylo nevyhnutelně nutné.
Zrak jí padl na závěs, za kterým se skrývala zmijozelská privátní knihovna. Zaváhala. Černá magie nebylo zrovna to, co ji lákalo na světě Harryho Pottera. Mohla to však také být pouhá zlá domněnka a černé magie bylo v této knihovně poskrovnu. Rozhodla se to prozkoumat.
Stoupla si ke stěně knih a pro jistotu se ještě ohlédla. Nikdo z přítomných ji ale nebral na vědomí; zjevně jim nepřipadalo jako trestuhodné narušení soukromého vlastnictví, když se do jejich knihovny chystala podívat podivínská vetřelkyně. Dál se věnovali svým knihám, úkolům a nacvičování formulí, přesvědčeni o tom, že oni i jejich kolejní tajemství jsou v bezpečí. Když se nad tím pozastavila, popadl ji nečekaný pocit sounáležitosti. S pominutím Pansyina zaujatého výstupu včera ráno, zmijozelští se k ní vlastně vůbec nechovali jako k outsiderovi – přijali ji jako dalšího Zmijozela a tím to pro ně skončilo. Možná neměli chuť ji poznávat, nebo se s ní přátelit, ale respektovali ji jako právoplatnou členku koleje. Tato skutečnost v Lyn probudila jistou vděčnost a úctu.
Opatrně rozhrnula závěs a zadívala se na množství titulů vyvedených ve zlatě a stříbře, mnohdy tak starých, že už byly skoro nečitelné. Bylo vidět, že o knihy někdo pečuje; ač byly prakticky starožitné a hodně užívané, žádná z nich nebyla potrhaná, zašpiněná nebo rozlepená, a police, na nichž Lyn očekávala vrstvu prachu a možná nějaké ty pavučiny, byly pečlivě uklizené.
Dotýkala se očima hřbetů knih a četla prastará slova: Numerológia a grammatika, Jak krotit tygry, Asijské jedy a protijedy, Chov draků pro potěšení a zisk, Encyklopedie ingrediencí, Průvodce pokročilým nitrozpytem, Mágie temnot, Alchymie, starodávné umění a věda, Krátká historie času, Magická psychologie aneb Jak uřknout bez použití hůlky, Léčitelův pomocník, Lektváry nejmocnější. Neznělo to jako knihovna specializovaná na černou magii, přestože některé tituly naznačovaly, že jinde na škole by se pravděpodobně daly sehnat jedině v oddělení s omezeným přístupem. Lyn si z čiré zvědavosti sáhla pro Mágii temnot a projela několik stránek z prostředku knihy.
Překvapivě byla plná obrázků. Popisovala nejrůznější uřknutí, jedy a zakleté předměty a doplňovala je působivými inkoustovými ilustracemi. Mnohdy bylo pod zmiňovanými exempláři popsáno protizaklínadlo, protijed nebo preventivní ochrana a poučka o bezpečném zacházení.
Všeobecně to Lyn připadalo jako kniha pro lidi, kteří vypracovali svůj dětinský způsob zacházení s protivníky na vyšší úroveň. Byla to praktická příručka pro zákeřné a škodolibé a jimi poškozené. Černou magii si Lyn představovala jinak, i když to nikdy nebyla konkrétní vize. Dost možná se však tak vysoká úroveň už nedala beztrestně zapisovat do knih – a ti, kdo ji ovládali, ji svěřovali dál jen velmi opatrně.
Významní Zmijozelové v průběhu staletí zaujala Lyn citátem, na který narazila, jakmile knihu otevřela: Mazaný vylepšuje, ctižádostivý zdolává. Její pozornost upoutalo jméno autora, který tato slova, údajně shrnující výhody vlastností studentů Zmijozelu, vyřkl v roce 1389: A. Q. Duny. Lyn věděla, že Duny je jedním z přepisů jejího příjmení, a napadlo ji, jestli třeba nemá s autorem motta cosi společného. Nakonec to zavrhla jako pitomost; nebyla ani z tohoto světa – nemohla být vzdáleným potomkem kouzelníka, i kdyby se jmenoval na chlup jako některý z jejích skutečných předků. Její rodina by sotva kdy zaznamenala takový úspěch, aby byla citována v učebnici historie.
V knize Život a dílo zakladatele Bradavic: Salazar Zmijozel našla impozantní obraz zachycující vysokého, štíhlého muže s asketickým obličejem, holou hlavou a tenkým bílým plnovousem, tak dlouhým, že si na něj málem šlapal špičatými botami. Nepůsobil dvakrát příjemně, ale jak Lyn znala tyhle starodávné malby, nikdy se moc nepodobaly modelu. Nechtěla ho odsoudit dřív, než o něm věděla vše, co se vědět dalo, protože by se jinak zařadila mezi davy všech těch mizerně informovaných, kteří věří tomu, co slyší, a pak to hájí, jako kdyby na tom závisel jejich život. Nicméně prozatím odložila Zmijozelův životopis zpět do police; najde si na něj čas později. Stejně jako na tu velikou bichli nesoucí název Bradavice: Historie. K něčemu takovému se obyčejný mudla nedostal a Lyn už teď svrběly prsty.
Nad četbou se mohli ošklíbat jen tupci. V knihách je vědění a ve vědění je síla. Každý Zmijozel to zřejmě přirozeně cítil, i když někteří ke své smůle dostali do vínku jen omezené intelektuální schopnosti. Bylo také naprosto očividné, proč Ron s Harrym popichovali chudáka Hermionu a nikdy si nepřečetli historii jedné z nejstarších magických škol vůbec.
Její fascinaci knihami nakonec přehlušil prázdný žaludek. Lyn se sebrala a pokusila se zamířit do Velké síně na snídani. Usoudila, že stačí vyjít na nějakou větší chodbu a odtud buď cestu už pozná, nebo na ní potká někoho mířícího stejným směrem. Opravdu po chvíli chůze narazila na širokou, kolmo přiléhající chodbu. Její orientační smysl byl zanedbatelný, pokud předtím neprocházela trasu sama, a tak si jen tipla, jakým směrem asi bude střed hradu. Po chvíli ke své úlevě potkala hlouček studentů z Mrzimoru, kteří zjevně také šli na snídani, a nenápadně se jim pověsila na paty. Příště už tuhle cestu najde i poslepu.
Když vešla do Velké síně a spatřila studenty posedávající nad ovesnou kaší, uvědomila si, že si nevzala hábit; našla však vzápětí několik lidí, kteří jej také neměli, a tak si oddychla. Zapadla na okraj zmijozelského stolu a naložila si na topinku plátek šunky, kus hermelínu a kyselou okurku. Ovesnou kaši jedla jen v krajní nouzi.
„Nazdar Lyndsey!“ ozval se jí najednou za zády nadšený výkřik. Naježily se jí vlasy.
„Je to zkratka Elinor,“ vyštěkla. Mallory těžce dopadl vedle ní. Ani on neměl hábit; chodil po škole v džínách a svetru.
„Tak promiň – nazdar Elinor!“ smál se. „Jak se máš?“
„Až do teď to bylo super,“ zavrčela.
„V tom případě to teďka musí bejt ultra super,“ zubil se. „Co děláš po vyučování?“
„Mám pro změnu doučování.“
„Á,“ povzdechl si Mallory zklamaně. „Nešla bys potom k jezeru? V noci je to ještě romantičtější,“ zamrkal na ni.
„Jestli k jezeru půjdu, bude to bez tebe,“ odtušila. Zaletěla zrakem k profesorskému stolu. Nějak ji tentokrát ani nepřekvapilo, že se pohledem střetla se Snapeovýma temnýma očima. Malloryho hulákání se poloprázdnou, ztichlou Síní dobře neslo. Povzdechla si a znovu se zakousla do své snídaně.
„Nedělej nedobytnou, Elinor, já vím, že se mnou chceš jít na rande,“ hustil do ní dál Mallory.
„Jestli to víš, proč se mě ptáš?“ opáčila. „A tohle je naposledy, co sis dovolil mě oslovit Elinor.“
„Tak promiň. Lyn?“ naklonil koketně hlavu. „Je to báječný jméno. Nevím, proč nechceš, aby ti tak lidi říkali.“
„Říkaj mi tak jenom příbuzný a nepřátelé. Nejseš to první a rozhodně nechceš bejt to druhý.”
„Jseš ale nerudná,“ šťouchl do ní škádlivě. Čekal nějakou reakci, ale když Lyn naprosto vypnula, začal se raději věnovat vlastní snídani.
Sebrala se dřív, než na snídani dorazila Farida. Zašla si do koleje – a tentokrát našla cestu celkem snadno – pro brašnu a hábit a vydala se zpět do vstupní haly vyhledat nějakého páťáka, který by ji dovedl na přeměňování.
Byla to fajn hodina. Lyn sice zjistila, že ovládat hůlku je asi tak snadné jako řídit tank, ale profesorka McGonagallová na ni netlačila. Nechala ji sedět v koutku a zkoušet si zvyknout na práci s hůlkou. Lyn však pořád měla neodbytný pocit, že ten kousek dřeva jí v kouzlení spíš překáží.
Při péči o kouzelné tvory ji naštěstí použít nemusela. Prohlížela si malé větévkovité bytosti docela se zájmem a pro pobavení při kreslení jedné z nich naslouchala Malfoyovým poznámkám na Harryho účet. Sama se divila, kam se poděl Hagrid, ale neměla to komu říct. Faridu ani Malloryho to netrápilo.
Kouzelné formule proběhly přibližně stejným způsobem jako přeměňování, jen s tím rozdílem, že se Malfoyovi podařilo podpálit Kratiknota. Třídní burani to ocenili bouřlivým potleskem, zatímco ostatní profesora hasili. Za to, jak nepřesvědčivě se pak Malfoy omluvil, by mu Lyn na Kratiknotově místě strhla alespoň dvacet bodů, ale vzhledem k tomu, že byl v její koleji, nebyla to právě nejvhodnější myšlenka k vyslovení nahlas. Takové kvalitní vytahání za ucho by ovšem nemuselo vůbec ničemu uškodit.
Přiblížila se obávaná hodina H obrany proti černé magii se Snapem, přesněji tedy dvouhodinovka. Lyn věděla, že ostatní byli stejně zvědaví jako ona, jen Malfoy suverénně prohlašoval, že letošní ročník pro něj bude hračka.
Farida se jí usadila po boku. Lyn měla na stole položenou svou půjčenou učebnici, několik čistých listů pergamenu a hezounký husí brk s kalamářem modrého inkoustu. Líbilo se jí, že může konečně pracovat nezávisle na podpoře ostatních. Očekávala, že budou spíše poslouchat, zapisovat a diskutovat než kouzlit; měla by tudíž na hodině konečně mít co dělat.
Co se však týkalo těch svitků, rozhodla se s tím něco provést. Až příště zamíří do Komnaty nejvyšší potřeby, bude si přát pořádný tlustý blok z obyčejného linkovaného papíru, přednostně konopného, který využije jako univerzál k zapisování na hodinách. Pergamen hodlala odevzdávat jen s vypracovanými úkoly. To bude nejen praktické a pohodlné, ale snad také aspoň o něco šetrnější k přírodě, konkrétně ke tvorům, kterým ta kůže původně patřila.
Vypadalo to až bizarně, když Snape po zvonění vstoupil do té vzdušné světlé učebny. Lyn měla dojem, že z těch svých kobek tam dole moc ven nechodí. Nejspíš za to mohl autor, jehož knihy milovala, že ji vzápětí napadlo, že by ji zajímalo, kdy si asi naposledy vyšel na čerstvý vzduch a seznámil se s nějakou dívkou. Při pohledu na množství veselosti v jeho ztuhlé tváři soudila, že je to už hodně dávno, pokud vůbec.
Vzápětí té myšlenky zalitovala, protože se asi v davu mdlého přemítání nad chcíplým chroustem musela vyjímat jako červená bójka v misce mléka. Snape k ní obrátil nevěřícný pohled a Lyn v pokusu o záchranu situace předstírala, že to nebyla ona, a hbitě se zahleděla z okna, zatímco s nadlidským úsilím dusila smích. Takhle to nešlo, aby se jí hrabal v hlavě, kdykoli se mu zachce. Umínila si, že se při příštím rozhovoru s některým z učitelů musí zeptat, jak se proti něčemu takovému dá bránit. Jestli se Lyn nenaučí před ním svou mysl nějak zaštítit, bude se Snape muset smířit s tím, že se doslechne i věci, které slyšet nechce.
Hodina kupodivu opravdu proběhla hladce. Vyslechli si pár zajímavostí, něco si zapsali, něco si vyhledali v učebnicích, Snape jim pak téma slovně rozvedl, na pár věcí se jich zeptal a nakonec zadal domácí úkol. Zdálo se, že dostat místo, po kterém prahl léta, Snapeově náladě velice prospělo. Jisté plus jistě také skýtala skutečnost, že nebyli přítomní nebelvírští a především Harry Potter.
Lyn po hodině málem zapomněla, že si musí domluvit doučování. Neochotně zamířila ke katedře dřív, než se Snape vytratil, a byla jen ráda, že bez jediného pohledu zabručel jednoduše:
„Spojíme to s doučováním lektvarů.“ A byl ten tam.
„Dnešek bude fakt dlouhej,“ povzdechla si.
„Neboj, jednou to skončí,“ usmála se na ni povzbudivě Farida. „Především je tu vždycky víkend – a nakonec se nějak doplazíme ke konci roku.“
Ale co budu dělat pak?, dodala si Lyn v duchu.
Zdálo se, že hodiny létání na koštěti jsou na bradavické škole náhražkou tělocviku, což ponechávalo záhadou, kde vysportovaní chlapci procházející se po chodbách takříkajíc s melouny v podpaží, nabrali takové svaly. Z mávání hůlkou to být nemohlo. Možná že škola skýtala více příležitostí k mimostudijním aktivitám, než se Lyn kdy dozvěděla z knih – musela tu asi někde být posilovna, kde podobní studenti trávili svá volná odpoledne. Umínila si co nejdřív jednu takovou objevit a najít si čas trochu trénovat sebeobranu a tanec, aby nevyšla ze cviku.
Osobně neshledávala košťata coby dopravní prostředek nijak přitažlivá. Tlačila v místech, kde by ideálně nic tlačit nemělo, špatně se ovládala, bolelo z nich celé tělo, jak se člověk musel zuby nehty držet jednoho klacíku, a nebylo na nich žádné pohodlí, aby si člověk mohl odpočinout od té dřiny, jakou bylo jejich řízení. Napadlo ji, kolik z lidí, kteří se podíleli na vymýšlení něčeho tak absurdního, v životě zkoušelo toč na hrazdě. Když už si kouzelníci potrpěli na tak pohádková přepravovadla, Lyn by dala přednost létajícímu sudu baby Jagy – v takovém by se za letu dalo i odpočívat.
Kdykoli se pokusila nabrat větší výšku, dostávala panický strach, že spadne: nebylo by to těžké. Z výšek strach neměla, pokud pod nohama měla stabilní kontrukci, ale objevila svou hrůzu z pádu už kdysi, když byla nucena při gymnastice chodit po rozkývané kladině. Madame Hoochová ji s poněkud otráveným výrazem ujišťovala, že se nemá čeho bát a že létání na koštěti je jedním z nejsnazších tělovýchovných disciplín, ale Lyn tím nijak neuklidnila. Naopak se cítila, jako kdyby byla zpátky na své mudlovské škole, podrobovaná lhostejnému přesvědčování učitelky tělocviku, že na výmyku není nic složitého. Lyn, tehdy ještě s pažemi jako by vyrobenými z rosolu, o tom samozřejmě hluboce pochybovala.
Vždycky ji hrozně rozčilovalo, kdykoli našla nějakého dalšího nadšence famfrpálu. Neměla nic proti týmovým hrám – ačkoli ji měli ve zvyku vybírat mezi posledními, přestože na pevné zemi nebyla nijak mizerná – ale nedovedla pochopit, jak si někdo může představovat, že by mohl být šampionem ve hře s míči na tenkém poletujícím kusu dřeva. Na to snad zapálení hráči museli mít speciálně vyrobená pozadí (v horším případě popředí), nebo přímo sedátka instalovaná do násady. Láska k podobně zbytečnému druhu nepohodlí jí připadala přinejmenším podivná.
To už by bylo lepší, kdyby se u toho dalo poletovat způsobem Smrtijedů, pomyslela si kysele, když se s ní koště asi podesáté převrátilo a donutilo ji pracně se škrabat zpátky, ztuhlá hrůzou z výšky, nad kterou visela.
Po hodinovém doučování byly starodávné runy pořád přitažlivé, ale ukázaly se také být neuvěřitelně složitými. Jediná veskrze pozitivní věc byla, že při nich nebylo nutné používat hůlku. Profesorka Babblingová byla víc než chápavá, což se Lyn zamlouvalo. Odcházela na večeři unavená a vyhladovělá, ale převážně spokojená.
Při jídle jí představivost malovala temná sklepení, v nichž zřejmě zažije ještě temnější dvě hodiny se Snapem. Bude se muset celou bytostí soustředit na učení, aby jí zase neuklouzla nějaká donebevolající nevhodná myšlenka. Toho se obávala nejvíc – Snape byl prostě materiál, který jí dával ohromné množství inspirace k podobným úvahám. Nakonec došla k závěru, že někdo jako on nejspíš nestydaté myšlenky na svou adresu slýchává často. Je jeho problém, že má potřebu jim naslouchat.
Mohla o tom svobodně přemýšlet, protože se profesor nedostavil k večeři. Když přelétla očima profesorský stůl, blikla jí před duševním zrakem představa netopýra, který někde venku na pozemcích vysává dobytek, a musela se tomu tiše smát. Věděla, že není sama, kdo takto občas uvažoval, a při té úvaze věnovala zkoumavý pohled Harrymu Potterovi na opačném konci místnosti.
„Ty teď máš doučko se Snapem, viď?“ naklonil se k ní Mallory.
„Hm,“ broukla Lyn.
„Co kdybych se pro tebe pak stavil ke kabinetu?“ mrkl.
„Tys to ještě nevzdal?“ vydechla otráveně. Musela uznat, že Mallory měl příjemný vzhled a solidní postavu, ale fakt, že mu bylo teprve patnáct, Lyn bezpečně ochlazoval bez ohledu na jeho přitažlivý zevnějšek. Věkový rozdíl samotný jí ani tolik nevadil, ale to rašící chmýří pod nosem a pleť sem tam narušená uhříkem by určitě snesly ještě aspoň pět let dozrávání, než by Lyn stály za hřích.
„On to nikdy nevzdává tak brzo,“ ušklíbla se Farida. „Měla jsi ho vidět minulej rok, když tu byli Krásnohůlští. Dostal školní trest za obtěžování Fleur Delacourový.“
Lyn vyprskla smíchy. „Tak to je maso,“ řekla uznale.
„No, tady to slyšíš,“ obrátil Mallory dlaně vzhůru, jako by to byl kompliment. „Můžeš si ušetřit celý měsíce námahy a vyjít si se mnou už dneska,“ zubil se.
Lyn se nad tím zapřemýšlela. Koneckonců, mohla by tak alespoň přijít na jiné myšlenky. Kromě toho, jakmile slyšela o jezeru, věděla přesně, kam její první procházka po pozemcích povede.
„No proč ne,“ řekla. „V případě potřeby tě přeperu.“
Mallory se smíchem souhlasil a Lyn jen vrtěla hlavou. Došlo jí, že ani on, ani nikdo jiný ze studentů vlastně neví, kolik jí je. Bude asi lepší, když to tak i zůstane. I bez toho na ni mnozí zahlíželi jako na zjevení, nechtěla mezi sebe a ostatní klást ještě větší vzdálenost.
Z Velké síně Lyn odcházela klidná, ale jak se s Faridou, která ji pro jistotu doprovázela, blížily ke sklepením, znervózněla.
„Tak to přežij,“ popřála jí Farida a vytratila se do koleje. Lyn se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, než zaklepala.
« Předchozí kapitola Další kapitola »
676 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...