Across the valley
guiding a blind man with illusion
Will the beast appear with his dreams tonight?
Will he run under a clear
Moonlight chasing rainbows in the night?
Please help me man kill the beast with no sorrow or pain
Suddenly,
The sun appears in the valley for him
Now the blind man can see
It seems the light blinds you
But you can´t be so blue
the man is now there for you
Willing to walk through the valley hand with you
Sometimes I think that you should
help the blind man
Sometimes I think: you two are one of a kind
Don´t keep on making promises under the rain
Words that you are gonna regret
Sad feeling that he is losing you forever
Please don´t enter in your night right now
As the ember of the valley
You were not strong enough
Don´t hide in your shell
You´ll be under attack
Don´t keep on making promises under the rain
Words that you are gonna regret
Speaking from the heart
He will never lie
(won´t ever lie)
Make he be a wiser man
He may have something to hide
Don´t keep on making promises under the rain
Words that you are gonna regret
Is hard to start all over
When you were so close to understanding your life
„A krásně tajemně se usmíváš. Ten úsměv v sobě skrývá tisíce let, v nichž se ženy takhle smály na své muže. Pochopím, že je to jen nekonečný koloběh. Jenže nevím, jestli se chci stát jeho součástí.“ Lumos
Bradavice; téhož dne (15. února 2012)
První ročníky si v příštím rozvrhu nenechám na poslední vyučovací hodinu, slíbil si Snape v duchu, když mířil ke kotlíku Jacka Morrise a Maud Petersonové, který každým okamžikem hrozil výbuchem.
„Evanesco!“ stihl říct a vydechl ulehčením.
„Proč jste nám zničil naši práci?“ dolehl k němu odněkud z jiného vesmíru hlas toho nesnesitelného Morrise. Kombinace šikovnosti Longbottoma a drzosti Pottera. V duchu se omlouval oběma z nich – vždy mohlo být ještě hůř. A dnes to snášel hůře než jindy. Nejenže v noci téměř nespal, ale ráno to překvapení s článkem Holoubkové. Čekal to, a nejen proto, že je včera při odchodu od Svatého Munga obtěžovala dokonce i s fotografem. Ale nečekal, že to přijde tak rychle. Vlastně kdyby všichni v nemocnici dodržovali mlčenlivost, jak bylo jejich povinností, nemusel se to dozvědět nikdo. Nebo alespoň ne tak brzy. Uvědomil si, kde je, a upřeně se zadíval na svého malého mučitele.
„Pane Morrisi, za vaše neuvěřitelné neumětelství a drzost strhávám deset bodů Nebelvíru a napíšete mimořádný úkol o vlastnostech dračí krve v kombinaci se všemi látkami, které jste dnes dali do kotlíku. To by vám mělo poskytnout spolehlivou odpověď na vaši otázku. Přirozeně očekávám, že budete pracovat společně se slečnou Petersonovou, vy si všechno, co jste tam dnes dali, beztak nepamatujete,“ řekl pomalu, bez své obvyklé ironie, na niž byl dnes příliš unavený, a otočil se k němu zády. Ještěže jeho utrpení už brzy skončí.
„Odevzdejte vzorky a skliďte pomůcky,“ řekl do šumící třídy. Děti jej zvědavě pozorovaly. Stejně jako studenti třetích ročníků, které vyučoval před obědem. A jako studenti i učitelé celé školy, jejichž pohledy cítil při obědě. Zatnul pěsti a snažil se zahnat nutkání okamžitě najít Ritu Holoubkovou a proklít ji. Kdyby byl tím, za koho jej označovala, neváhal by přece ani chvíli. Mohlo by se jí stát nějaké neštěstí, napadlo jej, ale pak se s touto lákavou myšlenkou rozloučil. Není vrah. Nikdy více už jím nebude. Když bude muset zabít v sebeobraně, dobře. Ale nemůže zabít novinářku jen proto, že dělá svou špinavou práci.
Studenti mu nosili vzorky a on je známkoval. „Pane Morrisi, slečno Petersonová, vy máte samozřejmě nedostatečnou, ale to, předpokládám, víte,“ řekl s uspokojením.
„Severusi? Už končíte?“ uslyšel od dveří hluboký hlas profesorky astronomie a nebelvírské kolejní ředitelky Aurory Sinisterové.
„V podstatě ano, Auroro,“ přikývnul bez úsměvu a pokračoval v hodnocení vzorků lektvarů, které měly všechny barvy od žluté po modrou namísto správné smaragdové zelené.
Černá vysoká žena s nezbytným kloboukem na hlavě se na další dovolení neptala a vplula majestátně do místnosti. Mlčky se postavila vedle něj a sledovala jeho práci.
Když odešel i poslední student, obrátila k němu své velké tmavé oči a zeptala se: „Nemáš dojem, že poněkud při hodnocení zvýhodňuješ studenty své koleje, Severusi?“
„Přišla jsi mě kontrolovat?“ zvedl Snape obočí.
„Ne,“ zavrtěla žena bez úsměvu hlavou. „Nepřišla jsem kvůli tomu, ale nemohlo mi to ujít.“
„A je tvou svatou povinností bránit Nebelvíry. Chápu.“
„Nepřišla jsem se hádat, Severusi,“ odpověděla profesorka Sinisterová klidně. „Chtěla jsem s tebou hovořit o tom článku.“
„Nepovšimnul jsem si, že jsi moje nadřízená, drahá Auroro,“ otočil se od ní Snape a zamířil ke dveřím učebny.
„To vím, Severusi,“ pokračovala bez známek rozhořčení či nervozity. „Učím zde už téměř dvacet let a záleží mi na dobré pověsti školy. Nestala jsem se ředitelkou nebelvírské koleje kvůli rodinným problémům Nevilla Longbottoma?“
„Kolega Longbottom opustil školu dobrovolně. Nemusel,“ řekl suše Snape. „Chceš snad naznačit, že bych měl opustit školu, drahá kolegyně?“ zúžil oči. Neměl dnes náladu na nic. Byl unavený, naštvaný na Holoubkovou i na sebe, protože to vše samozřejmě zavinil sám, když se tak hloupě přiznal k dceři.
„Neville vzbudil velký rozruch, přestože se s paní Scamanderovou nakonec oženil,“ odpověděla profesorka Sinisterová. „A jen kvůli tomu, že se mu jeho vztah podařilo legitimizovat, byť za pět minut dvanáct, se Minervě podařilo Správní radu přesvědčit, i když chápu důvody, proč toho Neville nakonec nevyužil. Už jsem dostala první dopisy, Severusi.“
„To je záležitost Minervy, drahá Auroro.“ Snape stále ještě dokázal nevybuchnout.
„Jistě. A nechala bych to na ní, kdybych byla přesvědčená, že ji skutečně respektuješ jako ředitelku této školy. Ostatně Minerva se ti to chystá říct po večeři, mluvila jsem s ní o tom. Budeš na večeři?“
„Nevidím jediný důvod, proč bych ti měl takové informace sdělovat.“
„Včera jsi nebyl. Předevčírem také ne. Já chápu, že chceš být s matkou svého dítěte. A přeju ti to. Vlastně jsem ti chtěla pogratulovat,“ pokračovala váhavě. „Ale … nejen kvůli škole, ale i kvůli slečně Grangerové … jsem přesvědčená, že pokud nechceš odejít, musíš váš vztah legitimizovat. Promiň mi, že ti zasahuji do soukromí, není to mým zvykem. Ale kampaň proti slečně Grangerové sleduji dlouho, kdybych věděla, jak to je…“ Přiblížila se k němu o další krok a podívala se mu pevně do očí: „Já bych ti to na jejím místě nikdy neodpustila, Severusi.“
Snape se na ni mlčky a nevěřícně díval. Aurora Sinisterová jej překvapila. Považoval ji dosud za velmi tichou a uzavřenou ženu, která se nezajímá o nic jiného než o své hvězdy. Ale byla Nebelvírkou, na to nesměl zapomínat. A velmi hrdou Nebelvírkou – to že by mu neodpustila, jí naprosto věřil. Měl chuť jí připomenout, že se stala ředitelkou koleje hlavně díky němu a že by jí být taky nemusela. Neudělal to, samozřejmě. Věděl, že má pravdu.
„Děkuji za upřímnost, Auroro,“ řekl po chvíli mlčení. „A teď mě, prosím, omluv.“
………..
Doupě; téhož dne
Hned po hodině se přemístil k Hermioně. Na večeři samozřejmě nešel. A nebylo to jen kvůli tomu, aby se vyhnul zvědavým pohledům studentů i kolegů, ani kvůli avizovanému rozhovoru s Minervou. Chtěl být jednoduše s Hermionou; byla ještě příliš slabá a potřebovala jej.
Spala stočená do klubíčka kolem Rose, kolem úst jí hrál úsměv. Byla snad ještě krásnější než kdy jindy. Snad ještě krásnější než tu noc, kdy se stala skutečně jeho ženou. Byl to nádherný pohled. Potichu, aby je nevzbudil, přešel do kuchyně, vybalil jehněčí pečeni, kterou mu zabalila Winky.
Pak přešel zpět do ložnice, posadil se do křesla vedle lůžka a unaveně zavřel oči. Brumbál i Aurora mu řekli totéž. A nepochybně se mu to chystala říci i Minerva. Ale on už ženatý je! Je skutečně tak důležité, aby o tom věděli i ostatní? A lze to vůbec udělat? Vždyť oddávající úředník by musel přijít na to, že v Knize manželství již jejich svazek zanesen je. A to nesmí připustit. Podíval se na Hermionu. Považuje to i ona za důležité? Nikdy o tom nemluvila. Chápala jeho důvody, přestože s nimi ne vždy souhlasila. Byla přece smířená s tím, že jejich dcera bude nějakou dobu před lidmi nemanželskou, s neuvedeným otcem, a že všichni budou podezírat opět Harryho. Stačilo jí, že pravdu vědí její nejbližší. Jenže teď je to jiné. Její situace se jeho prohlášením otcovství ve skutečnosti zkomplikovala. Ona je tou, kdo má nemanželské dítě s bývalým Smrtijedem. To je ve skutečnosti ještě o stupeň horší než být manželkou bývalého Smrtijeda.
Zachoval se pošetile. Byl zvyklý vždy vše pečlivě plánovat, a najednou podlehnul emocím, kouzlu okamžiku. A co všechno to téměř ihned způsobilo! A co to ještě způsobí… Kdyby to věděl… Mělo mu být jasné, že stačí maličkost, aby rozpoutala velkou bouři. Ve skutečnosti mu to jasné bylo, ale na okamžik si dovolil na to zapomenout.
Pozoroval spící Hermionu i klidnou drobnou tvář své dcery. Věděl, proč se k ní nechtěl přihlásit, a to rozhodnutí bylo velmi racionální a správné. Přesto nelitoval. Možná by měl, protože se zachoval skutečně jako hlupák. Ale být s nimi bylo, jako by někdo rozsvítil světlo a vyvedl jej z šera. Byl šťastný jako nikdy předtím, více, než si zasloužil, a více než očekával, že by mohl být, s tím co měl za sebou. A co měl před sebou.
Hermiona otevřela oči a překvapeně se na něj podívala. „Už jsi tady? Myslela jsem, že si jen na chvíli zdřímnu, a teď už je tma.“
„Potřebovala jsi to. Máš hlad?“
„Jako vlk,“ usmála se.
Vstal, aby ohřál večeři, ode dveří se však vrátil a posadil se na postel vedle ní. Zeptá se jí hned, jinak si to zase rozmyslí. „Hermiono, přemýšlím o tom, že by bylo dobře, kdybychom žili spolu. V Bradavicích, samozřejmě.“
„Každodenní přemísťování je vyčerpávající,“ souhlasila Hermiona a napjatě se na něj dívala, jako by ještě něco očekávala.
Jistěže očekává, muselo jí být jasné, že nemůže žít s profesorem školy jako jeho milenka. Polkl, najednou nevěděl, jak pokračovat. Měl by ji požádat o ruku, nejlépe s květinou a prstenem. Ale ona už jeho ženou je, a je dokonce matkou jeho dětí. „Znamená to ale … ještě předtím musíme zvážit, jak náš svazek legitimizovat. Jestli je to vůbec možné.“
Hermiona jej chvíli s otázkou v očích pozorovala, pak jej chytla za ruku. „Nemusíš to dělat. Pokud to nepovažuješ za správné, Severusi, jsem schopná se s tím vyrovnat.“
Přikývl. „Považuji to za správné, Hermiono. I když možná ne za rozumné. Jen nevím … vím, že existuje Kniha manželství, ty o tom budeš vědět určitě víc… Můžeme to udělat, jen pokud bude možné zaručit, že se nikdo další nedozví o skutečné povaze a délce našeho svazku. A o tom, že jsem Joshuův otec.“
„Ani Joshua ne?“
„Zatím ne,“ zavrtěl hlavou.
Vzdychla si. „Už jsem ti to říkala. Myslím, že něco tuší. Minimálně tušil, že my dva… Uvědomuješ si, že ho tvé otcovství Rosie nějak zvlášť nepřekvapilo?“
„Ale to neznamená, že -“
„Nemusí to znamenat, že ví, že jsi jeho otec, to máš pravdu,“ přerušila ho. „Ale mám dojem, že by ho ani skutečnost, že jsi i jeho otec, nepřekvapila. Už jsi s ním mluvil alespoň o Rosie?“
„O čem přesně?“ nechápal Snape. „Vždyť to ví!“
Hermiona si vzdychla. „Severusi… Ví, že jsi otec jeho sestry, ale neví, jaký je vztah mezi námi dvěma. Může si myslet, že třeba jen náhodně … po tom, co všechno o mně napsali, bych se ani nedivila.“
„Promluvím s ním,“ souhlasil Snape. „Až budu mít jasno v tom, co uděláme.“
„Myslíš, jak zařídit obřad a neprozradit více? Stačí, když o to požádáš Minervu. Musí to samozřejmě být na školních pozemcích, ředitel školy má pravomoc tam oddávat, takže do toho nebudeme muset zatahovat žádného ministerského úředníka.“
„Ale -“
„Já vím,“ pokračovala rychle Hermiona, „Minerva není skutečná ředitelka školy, takže takový sňatek nebude platný a do Knihy manželství se nezapíše, ale my nepotřebujeme platný svazek, když manželé už jsme, ne? Samozřejmě, Minerva si toho bude také vědoma, takže se tě bude ptát. Kromě toho bude muset jako oddávající nahlédnout do Knihy manželství.“
„Proč?“ podařilo se Snapeovi přerušit vodopád Hermioniných slov.
„Každý oddávající musí,“ pokračovala Hermiona, „Je to jeho povinnost, musí si ověřit, zda snoubenci už manželství neuzavřeli. Takže jí to budeš muset vysvětlit.“
„Mám jí říct, že jsme už manželé. A to znamená jí vysvětlit, i jak k tomu došlo,“ řekl bezbarvě a díval se na Hermionu, jejíž nadšení vystřídal napjatý výraz plný očekávání. Zjevně si uvědomila, že to mění situaci. Z toho, jak vychrlila plán na jejich fingovaný sňatek, mu bylo jasné, že nad touto otázkou přemýšlela. Jeho návrh očekávala, očividně si ho přála. A přece nic neřekla a nepochybně by o tom sama ani hovořit nezačala. Jak moc ji zklame, když teď svůj názor změní?
„Do Knihy manželství ještě musí nahlédnout svědci. Je to i jejich povinnost. Ale to by nemusel být problém, kdyby svědčili třeba Arthur a Ginny…“ řekla nejistě do ticha.
Vstal a začal přecházet po pokoji. Svědci by už nevadili. Jen Minerva. Ne, že by jí nevěřil. Ale je to další osoba, která se dozví věc, kterou neměl vědět vůbec nikdo.
„Já Minervě naprosto důvěřuji, Severusi. Ty ne?“ Už se neusmívala.
„To není otázka důvěry,“ řekl po chvíli pomalu.
„Já vím, opatrnosti,“ řekla smutně. „A ty nejsi neopatrný.“
„Příliš opatrnosti jsem poslední dny neprojevil.“ Zastavil se a otočil se směrem k ní. „Udělám to, co je nejlepší pro nás všechny.“
„To, co ty považuješ za nejlepší,“ namítla. „Víš moc dobře, že legitimizace nemůže už přivést k Joshovi více pozornosti než tvé přiznání se k Rosie. V tom článku se mimochodem žádné takové spekulace neobjevily.“
„To neznamená, že se ještě neobjeví. A bylo tam dost jiných věcí.“
„Třeba, že jsi byl Smrtijed? Myslíš, že to někdo neví? Kromě Rosie tam nebylo nic nového. Možná přijde na něco dalšího. Ona nebo někdo jiný, to samozřejmě nemůže nikdo vyloučit. Ale svatba na tom nic nezmění. Možná naopak; nebude podezřelé, když neuděláš i ten druhý krok?“
„Jsem si toho všeho vědom,“ zamračil se Snape. Měla pravdu. Když už se k dceři přihlásil, bude zvláštní, když se bude tvářit, že k nim nepatří. Navíc ho za to budou odsuzovat, to mu Aurora dnes dala najevo více než jasně. Jak moc společenského odsouzení si může dovolit, aby ještě mohl zůstat v Bradavicích? Čím na sebe přivolá více pozornosti – svatbou, nebo tím, že se bude tvářit, že se jej to netýká?
„Lituješ toho?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a byla to téměř pravda. „Budu o tom ještě přemýšlet, Hermiono,“ řekl vyhýbavě, ačkoli se již téměř rozhodl. „Nelituju toho, přestože jsem si vědom, že to rozhodnutí bylo iracionální. Nevíme, k čemu všemu může vést. Ale tím spíše už nemíním dělat žádná rozhodnutí bez důkladného uvážení. Nejsem Potter!“
Hermioně zacukaly koutky úst, došla k němu a objala ho: „Ale ty přece Potter jsi, ne? A já jsem ráda, že jsi pro jednou nebyl tak úplně rozumný. A teď mám už opravdu strašný hlad. Co budeme mít dobrého?“
…………………..
Ministerstvo čar a kouzel; 17. února 2012
Uplynul už týden ode dne, kdy se narodilo Hermionino dítě, tři dny od odpoledne, kdy se vrátila doprovázená Snapem s holčičkou domů, a dva dny ode dne, kdy vyšel článek v Denním věštci, kdo je otcem Hermioniny dcery. A že další z učitelů bradavické školy má dítě mimo manželství.
Harry se spokojeně usmál. Byl rád, že to tak dopadlo. Samozřejmě, že on by nikomu nic neprozradil, slíbil to. Ale nemohl zastřít uspokojení z toho, že je to tentokrát Snape, kdo čelí pozornosti Holoubkové, a ne on sám. I když jej také zmínila – jak by mohla na svého oblíbence zapomenout! Nebyl však hlavním tématem článku, a to bylo příjemné. Samozřejmě, že si uvědomoval, že to přináší i určitá rizika pro Joshuu, a tedy pro všechny, protože spojení mezi Hermionou a Snapem může vést k dalším dohadům. Ale to riziko nebylo velké, byl přesvědčen, že ho Snape přeceňoval. Joshua je podle vzhledu Potter, je logické, že si lidé myslí, že je jeho syn. Proč by mělo kohokoli napadat něco jiného?
„Pane řediteli, je tady pan Weasley,“ špitla u dveří nová asistentka jejich odboru.
„Galiano, jsem Harry, kdy si to už konečně zapamatuješ?“
„Já…“ dívka nervózně polkla a kousla se do rtu. „To je pro mě těžké, když jste ředitel a slavný…“
„V tom případě ti budu muset říkat slečno Rodriguezová,“ odpověděl Harry a usmál se, aby ji zbavil nervozity. Tato malá Mrzimorka ukončila školu teprve minulý rok a k nim nastoupila až po Novém roce.
„To by se nehodilo, pane -“
„Harry,“ dořekl trpělivě Harry.
„Harry,“ zopakovala Galiana a tváří se jí rozlil ruměnec. „Mám poslat pana Weasleyho dál?“
„Ano, určitě,“ kývl Harry a šel svého přítele uvítat.
Když se usadili, Ron se usmál a položil na stůl noviny s dalším článkem o Snapeovi. „Tenhle jsi už četl, Harry?“
„Je to ten dnešní? Jo, dostávám svodku z tisku. Popis jeho výukových metod je přesný,“ usmál se. „Ale nelíbí se mi, jak se minule obouvala do jeho minulosti. Záměrně vynechala všechno dobré, co udělal.“
„Nebylo tam nic nepravdivého, Harry,“ namítl Ron.
„To ne, jenže … to ještě neznamená, že to celkově nepravdivé nebylo. Už jsem o tom mluvil s Kingsleym, stojí za ním.“
„Nikdy jsem nepochopil, jak se právě z tebe stal obhájce Snapea. On na rukou krev má. To, že později udělal taky něco dobrýho…“
„Riskoval svůj život. A kdyby nic jiného … cokoli proti němu by ublížilo Hermioně.“
„Jsi si tím tak jistý? Mám spíš dojem, že je s ním, protože musí.“
„Ne, Rone. Viděl jsem je teď několikrát spolu. Když se na to zaměřím, tak to vidím. Ginny to taky říká. Víš, že je teď každý den odpoledne v Doupěti? Dokonce jsem ho přes okno zahlíd v kuchyni vařit.“
„Měl na sobě růžovou zástěru Home, sweet home?“ ušklíbl se Ron. „To jsem o hodně přišel.“
„Zástěru jsem fakt neviděl,“ zasmál se Harry. „Ale kvůli tomu jsi nepřišel, ne?“
„Mám pro tebe tu vzpomínku,“ zvážněl okamžitě Ron. „Jak jsem ukryl tamto, jak jsi mi o to řekl.“
Harry také zvážněl. Bylo mu jasné, o čem Ron mluví, i když ten problém pod náporem jiných starostí téměř pustil z hlavy. Jeho ruka po lahvičce vystřelila, pocítil prudkou touhu se do vzpomínky ihned podívat, zjistit, kde ta hůlka je. Jeho hůlka. Ruku však stáhl.
„Měl jsi ji ukrýt tak, abych o ní nevěděl, Rone. Tak jsme se domluvili,“ dokázal namísto toho říct.
„Nechápu proč,“ protestoval Ron. „Je to tvoje hůlka, Harry. A není bezpečné, když to vím jen já.“
„Neměl bych to vědět,“ Harry si založil ruce na prsou, aby ho lahvička svým stříbřitým obsahem nepokoušela.
„Proč?“ nenechal se odbýt Ron.
„Nevím. Já přesně nevím, Rone,“ odpověděl nervózně, ačkoli to tak docela pravda nebyla. Uslyšel znovu v uších hlas Snapea: Takové volbě by neměl nikdo čelit… a ucítil na zádech studený pot.
„Tak kdo jiný? Co Hermiona?“
„Ne, ona ne,“ zamračil se Harry. Kdyby to věděla ona, dozvěděl by se to i Snape. A to nechtěl. Přes to, co Ronovi před chvílí řekl. Nikdy by to nepřiznal nahlas, a už vůbec ne mezi členy Řádu, ale stará nechuť vůči němu se ještě prohloubila. Neznamenalo to, že by si myslel, že je zrazuje, nebo že by jej nehájil stejně, jako to udělal tehdy po válce, kdyby to bylo potřeba. Ale rád ho neměl. Připadalo mu to paradoxní – nyní věděl, že je jeho blízkým příbuzným, že je manželem jeho nejbližší kamarádky. Měl by mu tedy důvěřovat spíš více. Ale nebylo tomu tak – skutečnost, že ukryl jeho hůlku, aniž by mu cokoli řekl, skutečnost, že zradil svého vlastního bratra… Skutečnost, že v první řadě bude chránit Joshuu, ať se stane, co se stane, protože Harry teď není jeho nejbližší příbuzný… to vše ho vedlo k obezřetnosti.
„Kvůli Snapeovi? Toho jsi před chvílí plamenně obhajoval,“ poznamenal Ron.
„Zas tak plamenné to nebylo,“ zabručel Harry.
„Tak zvol někoho jiného. Co třeba Kingsley?“
„To není špatný nápad,“ souhlasil. Vstal a otevřel dveře: „Galiano!“
„Ano, pane … Harry?“
„Hezky se učíš. Zjisti, jestli by nás mohl přijmout Kingsley.
„Myslíte … myslíš, pan ministr?“ vykulilo děvče oči.
„Ano,“ usmál se Harry a vrátil se k Ronovi.
„Chtěl jsem tě požádat ještě o jednu věc, Harry,“ začal Ron trochu méně sebevědomým hlasem.
„Proč tak oficiálně,“ zavrtěl Harry hlavou. „O co jde?“
„O Carys. Důvěřuješ jí?“
„Je to tvoje žena,“ pokrčil rameny Harry. „A nic špatného o ní nevím. Naopak, její otec byl zabit Smrtijedy. Proč bych jí neměl důvěřovat?“
„A budeš souhlasit s jejím přijetím do Řádu?“
„A ona chce být přijata?“
„Nejdřív jí to musím nabídnout, ne? Jenže to nemůžu bez toho, že bych jí řekl, co Fénixův řád je, ne?“ podíval se na něj, jakoby pochyboval o jeho inteligenci.
„Nic proti ní nemám, Rone. Ale myslím, že bys to teď měl nechat být. Promluvíme si o tom, až porodí a dvojčata budou větší. Teď není vhodná doba.“
„Ale Ginny členkou Řádu je,“ zamračil se Ron.
„Protože tam byla už předtím. A věř mi, byl bych raději, kdyby nebyla. Jenže s tím už nic nenadělám. Hele, nech to teď plavat. Promluvíme si o tom později, jo?“
……………..
Doupě; téhož dne
Domů se dostal až večer. Opatrně otevřel dveře, bál se, že Ginny bude protivná, ale zbytečně. Od té doby, co znala pravdu, byla jak vyměněná. Jako by si uvědomovala, že i na ní leží kus viny, snažila se být vzornou manželkou. Nevyčítala mu nic. Dokonce ani to, že jejich náhrdelník skutečně zakalený byl. Neptala se však. Nebyl si jistý, zda je to dobře, protože v ní střípek pochybnosti mohl zůstat. On věděl, že zakalení způsobily jeho pocity vůči Hermioně. Ale pomohlo by Ginny, kdyby to věděla? Přemýšlel, co je horší – když jej bude podezírat z nevhodných citů vůči Hermioně, nebo kdyby ji napadlo, že mohla existovat nějaká úplně jiná žena? Nebude to raději otevírat, mohlo by to působit, že se cítí vinný, a to by k ničemu dobrému nevedlo. Všechno navíc už je v pořádku, proč by měl tedy otáčet nožem v hojící se ráně?
Rozhovor s Kingsleym proběhl dobře. Kingsley okamžitě pochopil důležitost toho, aby hůlka byla bezpečně uschovaná, a navrhnul jako třetího Evandruse Virdeeho. Harry s tím souhlasil, oběma přátelům důvěřoval jako sobě samotnému.
„Harry?“ z ložnice sešla dolů Ginny a nastavila mu ústa k polibku. „Děti už spí. Půjdu ti ohřát večeři.“
„To je skvělé, Ginny. Zdržel jsem se v práci. Dostali jsme od mudlovské policie typ na jedno podivné úmrtí v Leedsu. Co je dobrého?“
„Udělala jsem yorkshirský puding s kuřetem,“ otočila se a zamířila do kuchyně.
Harry do sebe rychle házel jídlo a pozoroval Ginny. Byla krásná. Jak na to mohl zapomenout? Ona byla jeho světlem po celou dobu války. Na ni myslel, když téměř propadal zoufalství. Dělal to všechno pro ni. Jak mohl být tak slepý a nevnímat to? Nevěděl, co je čeká, a dnešní hovor o bezové hůlce mu připomněl, jak mnoho toho neví a jak mnoho může hrozit. Ale proč by si měl dělat starosti se zítřkem? Zítřek přinese své vlastní starosti. Teď jsou zde, a ona je s ním. Dokud bude mít po boku svou ženu, bude dost silný na to, aby všechno zvládl.
„Děkuju, Ginny,“ řekl tiše.
„Za co?“ překvapeně se na něj podívala. „Zas tak moc se mi ten pudink nepodvedl.“
„Byl skvělý,“ zalhal Harry a vstal. Došel pomalu k ní, nespouštěje z ní oči. „Děti už opravdu spí?“
„Ano. Dokonce i Albus, je trochu nastydlý a usnul dříve. Četla jsem jim. Chtěl znovu slyšet to dětské převyprávění slavných činů Harryho Pottera,“ usmála se. „Máš nějaký zvláštní důvod, proč tě to zajímá?“
„Myslím, že by se nějaký našel,“ zamumlal jí do vlasů.
„Jak jsem mohla být tak slepá, Harry,“ zašeptala Ginny, tvář zabořenou do jeho ramene.
„Jak jsem mohl být tak slepý,“ zamumlal Harry. „Slibuju, že -“
„Neslibuj, Harry,“ položila mu prst na ústa. „Jen buď se mnou.“
557 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...