BtCh III. – 38. Elbereth Gilthoniel

A Elbereth Gilthoniel,
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, si nef aearon!

A Elbereth Gilthoniel!
o menel palan-díriel
le nallon sí di’nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos!

A! Elbereth Gilthoniel!
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
We still remember, we who dwell
In this far land beneath the trees,
Thy starlight on the Western Seas.

The Tolkien Ensamble

Vnější Hebridy; 7. dubna 2012

Kenley se vzbudil nezvyklým pocitem osamělosti. Lovella vedle něj nebyla. Chvíli ležel s otevřenýma očima. Jeho žena se chovala poslední dobou zvláštně, byla zamlklejší, někdy snad ani nevnímala, co jí říkal. Nežárlil, tedy jeho rozum nic takového jako žárlivost připustit nechtěl, ale cítil se zvláštně. Lovella tu měla být, nebyl žádný důvod, aby nad ránem, prakticky ještě v noci, opouštěla jejich ložnici. Samozřejmě si nemyslel, že by mohla jít za někým, rozhodně by ale měl zjistit, kam šla, čistě proto, aby mohl nežárlit dál.
Uslyšel tichounké klapnutí vchodových dveří. Buď se právě teď vrátila do domu, nebo právě teď odešla. Pomalu a neochotně vstal, obul se a přehodil si vestu z ovčí houně. Do rukávu zastrčil hůlku a otevřel dveře do kuchyně. Nikdo tam nebyl, měl však pocit, jako by ve vzduchu ještě cítil přítomnost Lovelly. Rychle vyšel na zápraží a všiml si tmavé postavy vzdalující se v šeru. Nepřemýšlel, nevracel se, aby se víc oblékl, jen zakouzlil tišící kouzlo a vydal se za ní.
Žena se neotáčela, šla jistým a rychlým krokem, nechovala se jako někdo, kdo se musí schovávat. Jen klidně směřovala za svým cílem, který však Kenley nechápal. U úpatí kulatého nevysokého kopce pokrytého travou, ještě spíše rezavou než zelenou po skončené zimě, se zastavila. Zůstal stát také, opodál, přikrčil se za nízký kámen a pro jistotu ještě použil zastírací kouzlo. Byli na východní straně ostrova a zaznamenal, že nebe nad kopcem, za nímž spíše tušil než slyšel hukot moře, začíná růžovět počínajícím dnem.
Lovella se sklonila a pomalu se svlékla. V ranním úsvitu viděl jen její siluetu, přesto mu připadala nekonečně krásná. Téměř nedýchal, když ji pozoroval, jak pokleká a pomalými pohyby se začíná umývat. Až nyní si uvědomil, kam došli. Byli u kopce, na jehož plochém temeni stálo několik prastarých nízkých kamenů zasvěcených odpradávna Áine, Zářící. A pod kopcem byl pramen vtékající do malé tůňky, označený dalším kamenem. A právě jeho vodou se jeho žena omývala. Okouzleně ji pozoroval, nešel k ní však blíže. Už nežárlil, došlo mu, proč to dělá. Áine byla bohyní světla, lásky a plodnosti, voda z pramenů jí zasvěcených, kterých bylo dost nejen zde ve Skotsku, ale zejména v Irsku, byla vždy vyhledávána ženami, které chtěly mít dítě. Měl si to uvědomit, když ji viděl, jak okouzleně se dívá na chlapečka Sandyho Brighta.
Lovella se napřímila a zahalila se do pláště. Pak se pomalu otočila a došla k němu. „Jsem ráda, že tu jsi. Pojď,“ chytila jej za ruku a vedla jej nahoru na kopec.
A tam, v kruhu nevysokých, prastarých menhirů, položila plášť na zem a pomalu si na něj lehla. Mlčky se na Kenleyho dívala, a on se pomalu svlékl a položil se k ní. Nepoužil ohřívací kouzlo, připadalo mu, že by zničilo tuto chvíli. A přesto nepocítil chlad, když se milovali.

…

Vraceli se domů, ruku v ruce. Šli delší cestou, kolem pobřeží moře, rozhodli se tak, aniž by se potřebovali domlouvat. Vzduch byl slaný a na tváři cítil drobné kapičky z mořského příboje. V jeho hukotu téměř zanikal chechot racků. Bylo tu krásně, téměř v každodenním shonu zapomněl, jak nádherně tu je. A teď bylo jaro, v trávě viděl drobné bílé květiny tvaru hvězdiček.
„Nikdy jsem si nevšiml, že tu rostou divoké lilie,“ poznamenal.
„To jsou ladoňky, Scilla verna. Jsou jedovaté. Ale používají se do –“
„Lovello…“ přerušil ji, protože poslední, o čem s ní chtěl nyní hovořit, byly lektvary. Nepříjemně mu připomínaly Snapea. Zatnul zuby a nedal nic najevo. Sehl se a jeden květ utrhl. „Doufám, že není natolik jedovatá, aby ses jí nemohla ozdobit?“ usmál se a připevnil ladoňku kouzlem na Lovellin vlněný tmavě zelený plášť. „Sluší ti.“
„Díky,“ usmála se, ale v jejím úsměvu bylo i nyní více smutku než štěstí.
Pokračovali několik minut mlčky, než se jí odhodlal zeptat na to, co se mu honilo hlavou již od chvíle, kdy pochopil, že jsou v místech zasvěcených Áine. „Tolik toužíš už teď po dítěti? Jsme mladí, máme čas.“
„O to nejde,“ zamumlala Lovella. „Kdybych věděla, že můžu… Ale ano, chci dítě už teď.“
„Proč?“
„Proč ne?“ pohodila vzdorně rameny.
„Pokud je to jen proto, že nemůžeme… Proč se na to tolik zaměřuješ? Vsadím se, že kdybychom mohli, tak bys to chtěla ještě odložit.
„Možná. Asi jo.“ uznala. „Jenže nemůžeme. Vlastně já nemůžu, ty bys dítě mít mohl, Kenley. A až ho budeš chtít, tak –“
„Ne,“ odpověděl Kenley pevně. „Jsi moje žena. Přísahal jsem, že tě budu chránit v dobrém i zlém. Neopustím tě jen kvůli nějakému děcku, o které navíc nestojím!“
„Teď o ně nestojíš,“ odpověděla tiše.
„Máme čas, Lovello!“
Pokrčila rameny. „Bylo to aspoň hezký, ne? Když už to k ničemu nebude…“
„Bylo to nádherné,“ vzal ji Kenley za ruku. „Proč jsi to tedy dělala, když tomu nevěříš?“
„Protože jediná možnost je zázrak, Kenley. Tak jsem chtěla o zázrak poprosit Rozsvětitelku.“
„Vyřešíme to, lásko, věř mi. Máme spoustu času, nemusíš spěchat. Vyřešíme to. A kdyby ne… Neopustím tě. Slíbil jsem to. A třeba se to podaří. Třeba tě Áine skutečně vyslyší,“ donutil se usmát.
„Musel by se stát skutečně zázrak,“ odpověděla Lovella hořce. „Nemám vlastně problém otěhotnět. Víš, že už jsem dokonce dvakrát těhotná byla? Vždy jen několik dní. Přesně do úplňku. Ještě nikdy žádný plod nepřežil přeměnu. U nikoho. Cynthia říkala, že už se o dítě s Bardolphem snaží tři roky. Nikdy o žádné, které by se to podařilo, neslyšela.“
„Potom ale lektvar –“
„Myslíš, že jsem o tom nepřemýšlela? Myslíš, že o tom Cynthia nepřemýšlela? Nebo Tsukiko? Ylva? Nebo Velvela? Mluvily jsme o tom tolikrát!“ Lovella mluvila hlasitěji, její zoufalství bylo smíšené s hněvem na nespravedlivý osud. Nebo možná i na něj osobně, to nedokázal rozlišit.
„Mluvila jsi s Velvelou? Jak se jí daří?“ Snažil se raději zaplout do bezpečnějších vod.
„Nevím. Od té doby, co se odstěhovala za Lycaonem, jsem s ní nemluvila, ale nezamlouvej to! Samozřejmě, že lektvar není řešení! Jeho hlavní ingrediencí je oměj vlčí mor, a ta se používá i jako abortivum!“
„To jako na potraty?“
Lovella přikývla a odvrátila hlavu.
„Třeba by… možná by to stálo za zkoušku…“
„Ne. Pokud by dítě přežilo, tak jen jako postižené. To nebudu riskovat. Lektvar ostatně snižuje plodnost. Cynthia to mimochodem už zkoušela.“
„Vyřešíme to. Nějak to vyřešíme dříve, než to bude opravdu potřeba,“ slíbil Kenley pevně. „Jsi skvělá lektvaristka, máš tu laboratoř… Seženu ti cokoli, co budeš potřebovat…“
„Až tak dobrá nejsem,“ odmítla ho unaveně Lovella. „Připravit lektvary zvládám. Ale vymyslet je…“
„A ostatním je to jedno,“ zúžil Kenley oči. „Oni si svůj problém vyřešili. Možná jim ten vedlejší účinek i vyhovuje.“
„Také jsem o tom přemýšlela,“ přikývla Lovella. „Je to možné, protože přenos z matky na dítě je mnohem pravděpodobnější než z otce. Tam vlastně ještě popsán nebyl. Přeci jen, krevní oběh matky a plodu spolu souvisí, četla jsem na to studii, která se opírala i o nějaké mudlovské teorie o přenosu chorob –“
„To není choroba!“ téměř vykřikl Kenley.
„A co to tedy je?“ zeptala se věcně Lovella. „Pokud nemůžeme mít vlastní děti, nejsme druhem, Kenley. Jsme jen nemocnými lidmi.“
„Takže to dítě by bylo také…“
„Neříkal jsi právě před okamžikem, že to není choroba?“ zvedla Lovella obočí.
„Jistěže není,“ zamračil se Kenley. „Nevadilo by mi, kdybych měl dítě stejné, jako jsem já. Jsme tím, čím jsme. A máš pravdu, pokud budeme mít vlastní děti, děti jako jsme my sami, pak budeme skutečným druhem. A jsem si jistý, že to je ten důvod, proč použili tu oměj,“ zamračil se. Po chvíli dodal naléhavě: „Lovello, až dosáhneme postavení, které nám patří, vše se změní! Pokud bude vláda této země chtít, pokud se spojí i kouzelníci z ostatních zemí, pokud budou skutečně chtít… Ten lektvar bude, přísahám ti to, Lovello Selwynová! Promluvím s Dracem Malfoyem. On něco chce. A tohle bude jeho cena.“
„Jenže co přesně chce, Kenley?“
„Abychom dělali to, pro co jsme byli stvořeni, Lovello. Nechce nic jiného, než abychom byli sami sebou.“

………………

Zapovězený les; téhož dne

Vicky už bolely nohy, ale následovala svou babičku dál a dál do lesa. Začínala však za ní zaostávat, přestože byla mladší – o kolik vlastně? Jenže Galadhil byla mimo lidská měřítka času, a to nejen svou krásou.
„Chceš si odpočinout, dómerel?“ otočila se konečně víla.
„Hm, na chvilku,“ přikývla Vicky a s úlevou se posadila na padlý kmen stromu.
Víla se posadila vedle ní. „Yulmë?“[1] podávala jí láhev s vodou.
Vicky přikývla a napila se. „Proč se tam vlastně nepřemístíme, Galadhil?“
Víla se na ni chvíli dívala, pak jí podala tenkou oplatku: „Á mapa massa.“[2] Když Vicky poslušně chroupala chléb, Galadhil pokračovala: „Proč se chceš přemísťovat?“
„Protože to jde, ne?“ pokrčila dívka rameny. „Není to pohodlnější? A kam vlastně jdeme?“
„Anehtelë ‘nElentári.[3] Je čas na otevření pramenů.“
„A to je nutné?“
„Vždy jsme se staraly o prameny, i když byly doby, kdy jsme na to nebyly samy. Myslíš, že bychom to dělaly, kdyby to nebylo nutné?“
Když dívka zavrtěla hlavou, Galadhil pokračovala: „Apanónar[4] zapomněli, že jsou povinováni úctou tomu, co jim umožňuje žít. Příliš toho považují za samozřejmé. Nebývalo tomu tak vždy.“
„A kdy už tam budeme?“
„Už jen dvě hodiny chůze, hína.“
„Jen?“ zaprotestovala Vicky.
„A kam spěcháš, Tinwë? Proč Apanónar tolik spěchají… A je jedno zda istari[5], kteří si vymýšlejí přemísťování a další zbytečná a nebezpečná kouzla, nebo nenadaní, kteří chybějící magické schopnosti nahrazují svou inteligencí. Mnoho z toho, co chcete, přitom ve skutečnosti nepotřebujete.“
„Přemístěním si můžeme zachránit život, není zbytečné,“ nesouhlasila Vicky.
„To je pravda, Tinwë. Ale proč se chceš přemístit nyní?“
„Abychom uspořili čas, přece!“ odpověděla Vicky bez zaváhání.
„Tolik pořád spěcháte,“ pousmála se Galadhil, „a co s tím časem potom uděláš?“
„Třeba… můžeme jít k více pramenům. Nebo můžeme jen tak sedět a povídat si… Můžeš mě něco učit… Je tolik věcí a –“ Vicky se zarazila, pak své prababičce pevně pohlédla do očí: „A my nejsme nesmrtelní, Galadhil. Proto spěcháme. Ale to ilfirinissë[6] nemůže pochopit.“
Galadhil chvíli mlčela, pak přikývla. „Možná máš v něčem pravdu. Skutečně je těžké si představit, jak jsou vaše životy krátké. Je to nejspíš právě vaše vědomí konečnosti, které ve vás živí ten věčný nepokoj, kterému my nerozumíme. Možná právě v tom je význam fírimain.[7]“
Pak se postavila a podala své pravnučce ruku: „Ale až tak krátké nejsou, abys nemohla obětovat několik hodin na cestu lesem. A pamatuj, že důležitá je i cesta, nejen místo, kam směřuješ. Někdy je ve skutečnosti důležitější.“

…

Vicky okouzleně sledovala svou babičku, jak se sklání nad pramenem, jak jej čistí, jak šeptá slova starodávné modlitby, a snažila se jí ve všem napodobit. Vyčištěnou studánku ohraničenou očištěnými kameny, z které vytékal potok, ten samý potok, jenž ji sem před několika měsíci přivábil, poté ozdobily květinami. A posadily se k němu a zapálily voňavou svíčku z včelího vosku. Galadhil začala zpívat jazykem, který Vicky neznala, v němž nerozpoznávala slova, která ji Galadhil učila. A přesto věděla, o čem píseň je. Věděla, že je modlitbou a poděkováním a písní touhy směřující k té, jíž byl pramen zasvěcen. K té, od níž pocházely všechny prameny a všechno světlo.
Když Galadhil skončila, Vicky potichu promluvila: „Elbereth je Elentári, je to tak?“
„Ano,“ usmála se Galadhil a z jejího obličeje zářilo takové světlo, že by Vicky byla schopná uvěřit, že právě ona je Rozsvětitelkou. „Má mnoho jmen a všechna jsou krásná. Elbereth Gilthoniel je její jméno z pozdějšího jazyka Eldar, který však už neužíváme. Znamená Elentári Tintallë, Královna hvězd, Rozsvětitelka.“
„Proč jste ten jazyk přestali užívat? Je krásný.“
„Protože to je jazyk Prokletých, Noldor. Vrátili jsme se k staršímu jazyku, který zůstal čistý.“
„Proč jím tedy zpíváš?“
„Tuhle píseň mě naučila moje prababička. Byla vnučkou krále rodu Noldor, jehož jméno budiž zapomenuto.“
„Tvoje prababička patřila k Prokletým?“ vyvalila Vicky oči.
„To ale neznamená, že byla zlá. Mezi Noldor bylo mnoho moudrých a vznešených. Jsou však pryč a některé mé sestry je viní z toho, co se stalo s Enorathem. Protože ačkoli mnoho z nich neudělalo nic zlého, kletba, kterou na sebe přivolali neuváženou přísahou, trvala a stáhla je do temnoty. A je to tak možná dobře, Tinwë, protože si nedokážu představit, že by se měli vrátit. Vše už je jiné. Arda patří Druhorozeným a nelze jim ji jen tak vzít. Pro Noldor zde už není místa.“
„Ta píseň je krásná,“ poznamenala tiše Vicky. „Nikdo, kdo složil takovou píseň, nemůže být zlý.“
„Nemusíš být zlá, abys konala zlo, Tinwë,“ odpověděla vážně Galadhil. „Myslíš, že já jsem zlá?“
„Ty?“ vytřeštila oči Vicky. „Samozřejmě, že ne! Nepoznala jsem nikoho laskavějšího, než jsi ty, Galadhil!“
„A přece jsem učinila i něco, co by většina z Eruhíni,[8] obojího lidu, považovala za zlé. Skoro mě překvapuje, že o tom nevíš,“ dodala téměř neslyšně a odvrátila svou tvář.
Vicky se na ni zaraženě dívala. Co mohla udělat zlého, co měla o ní vědět? Souviselo to s tím, že se o ní v rodině nikdy nehovořilo? S tím, že si ani Galadhil nepřála, aby o ní mluvila s mámou?
„Povíš mi o tom?“ zeptala se vážně.
Galadhil přikývla. Napila se ještě vody ze studánky a začala tichým, ale pevným hlasem vyprávět.
„Naši muži odešli a odešel i ten, jenž mi slíbil věrnost. A já jsem byla dlouho sama a čekala jsem, doufala jsem, že přijde. Uběhlo mnoho lidských životů, doba delší, než si umíš představit, když jsem pochopila, že ho už neuvidím, pokud neodejdu za ním. A pak jsem pochopila, že nikdy neodejdu, protože láska, která mě váže k lesům a pramenům Enorathu, je silnější než láska, kterou jsem stále cítila k němu. A uplynula další staletí, než jsem potkala muže, kterého jsem mohla milovat. Nebyl to tvůj pradědeček, ještě ne. Potkala jsem několik mužů, kteří šli chvíli po mém boku. A některým jsem darovala i syny, které jsem jim však přenechala, protože v té době naše matky již rozhodly, že muži mezi námi žít nemohou. Nechala jsem je jít, nechtěla jsem vidět, jak zestárnou a zemřou. A řekla jsem si, že už to nechci zažívat, protože krátké okamžiky štěstí jsou vykoupeny příliš velkým žalem.
Pak jsem potkala tvého pradědečka. Okouzlil mě a já jsem neodolala touze svého srdce i těla. A jemu jsem porodila dceru, svou první dceru. Mé první dítě, které mohlo zůstat se mnou. Naše cesty se však musely rozdělit, muži nemohou s námi žít a já jsem nedokázala žít dlouho bez svých sester. Musela jsem od něj odejít a on se musel vrátit ke svým. On se s tím však nespokojil a v duchu tradice svého lidu chtěl odvést dceru; myslel si, že mu patří. Mohou snad děti někomu patřit? Ne, ony nepatří svým otcům ani svým matkám, jsou samy sebou. Jsou jako vystřelené šípy, jako růže vypěstované ze semene, které jsme zasadili. Žijí po nějaký čas s námi, ale nejsou naše. On to nechápal.“ Galadhil se odmlčela a sklonila hlavu.
„A co bylo dál? To byla babička Delacourtová?“ zeptala se Vicky dychtivě.
„Ano. On jí říkal Claire, já Calima, což znamená totéž. Bylo jí osm let, když ji odvedl, a v době, kdy mohla sama volit, jsem za nimi zašla. Nechtěla jsem nic jiného, než aby si zvolila, sama za sebe, protože ona měla tu možnost. Bylo to její právo, Tinwë!“ Galadhil téměř vykřikla. Pak pokračovala tišeji a její hlas zněl nekonečně smutně. „A on jí to nechtěl dovolit a nechtěl, abych se s ní sešla. Zaútočil na mě. A já jsem se bránila. Možná více, než jsem měla, tu otázku si od té doby kladu stále. A ona to viděla.“
Galadhil se odmlčela a bezmyšlenkovitě zmačkala jeden z květů bledulí, kterým ozdobily studánku.
„Pak už se mnou nechtěla odejít. Svou smrtí dokázal to, co by se mu přemlouváním ani zákazy nepodařilo. Calima Galadhiliel se rozhodla být člověkem.“
„A ty jsi s tím nemohla nic dělat? To záleželo jen na ní?“
„Ano. I tvoje matka, Inzil Calimiel, se mohla rozhodnout a i ty se budeš muset rozhodnout.“
„Kdy?“
„V den svátku léta, Lairemerendë, Tinwë.
„To je kdy přesně?“
„Je to v době vašeho svátku Beltain. V noci na prvního lótessë.“
„Můžu se rozhodnout o kterémkoli z těchto svátků? Každý rok?“ zeptala se Vicky opatrně.
„Ne,“ zavrtěla Galadhil smutně hlavou. „Je to možné pouze první svátek, který prožiješ jako dívka. Letos, dómerel.“
„To není už ani měsíc, Galadhil!“
Víla přikývla.
„Když se rozhodnu zůstat člověkem, to už tě neuvidím?“
„Ne.“
„A když odejdu s tebou, neuvidím už své rodiče?“
Galadhil chvíli mlčela, než tiše řekla: „Budeš patřit k Neumírajícím.“
„Říkala jsi, že je to těžké.“
„A ty jsi říkala, že je to úžasné.“
„Možná jsem se mýlila.“
„Ty bys nechtěla žít věčně?“
„Ale co za to?“
„Nic.“
„Nevěřím. Mohla bych se vídat s rodiči?“
„Občas. Jen bys jim nesměla říct nic o svém životě.“
„Mohla bych si najít muže?“
„Ano, ale –“
„Musela bych ho opustit. A syny mu nechat. A dcery mu vzít nebo se o to aspoň pokusit. A nemohla bych mu nic říct,“ pronesla vážně Vicky. „Pokud bych s nimi nemohla nic sdílet, tak bych s nimi ve skutečnosti nebyla.“
„Nikdy své životy s druhými nesdílíme zcela.“
„Ale mezi tím zcela sdílet a nic neříct je hodně možností, ne, Galadhil?“
„Jistě. Nechci po tobě takové rozhodnutí hned. Přijď znovu za týden. Pokud budeš chtít, vezmu tě na  Lairemerendë domů, do Eriadoru. Uvidíš všechny mé sestry, pamatuješ si na Cerebduin a Mírwen? Moc se na tebe těší, hína.  Rozhodnutí je na tobě, Tinwë Inziliel.“
Vicky mlčky přikývla, po chvíli zvedla hlavu a podívala se zpříma na svou prababičku: „Pokud budu mít dceru, přijdeš i za ní, Galadhil?“
„Ne,“ zavrtěla víla hlavou. „Ty jsi moje poslední naděje, dómerel.“

…………………..

Bradavice; 8. dubna 2012

Nebylo to tak dávno, kdy se zařekl, že si nebude brát práci domů, že pracovat bude pouze ve svém sklepním útočišti či ředitelně, a už své předsevzetí porušoval. Práce bylo příliš mnoho a rozhodně nechtěl, aby jeho rodinná situace měla vliv na počet zadávaných prací a pozornost, kterou věnoval jejich kvalitě. A pokud chtěl vůbec nějaký čas trávit s Hermionou a Rosie, nezbývalo, než alespoň občas pracovat v jejich novém bradavickém bytě, který pomalu začínal nazývat domovem.
Seděl u psacího stolu v pokoji, který původně vyčlenili Joshuovi, ačkoli Snape nepředpokládal, že by se do něj Joshua chtěl skutečně nastěhovat. Vztah k synovi se stále nevyjasnil. Snažil se, skutečně se snažil s ním mluvit. Neměl však ve zvyku se komukoli vnucovat, byť by tím někým měl být jeho vlastní syn. Od rozhovoru před svatbou s ním prakticky nehovořil o samotě, ne víc než několik nicneříkajících vět. Jen několik okamžiků, které Joshua trávil tím, že dával ostentativně najevo, že s ním mluvit nechce, kdy se mu nedíval do očí, kdy jej každým svým pohybem i slovem odmítal. A možná jej i mohl přesvědčovat víc, jenže vlastně ani on sám nevěděl, jak takový rozhovor začít, protože o tom, na co Joshua přišel, bylo těžké hovořit i s dospělými, natož s nedospělým chlapcem. Chlapcem, který byl o té noci počat. Nedokázal o tom hovořit, pravda byla, že o tom hovořit vůbec nechtěl, pravda byla, že mu vyhovovalo, že se mu Joshua vyhýbá.
O co bylo jednoduší být s Rosie, pomyslel si a podíval se s něžností na dcerku ležící se zaťatými pěstičkami v proutěné kolíbce vedle stolu. Bude to muset zvládnout, bude muset zjistit, co Joshua přesně ví. Bude ho muset přesvědčit, že on je tu pro něj stejně jako pro jeho sestru, že skutečnost, že to nemůže dát najevo veřejně, nic nemění na tom, že mu na něm záleží. Jak to vlastně zjistil? vytanulo mu na mysli s novou naléhavostí a sám sobě se divil, že po tom nepátral dříve. Hermiona mu to neřekla, ve skutečnosti Hermiona nevěděla, že Joshua o tom ví. Nechtěl jí teď přidělávat další starosti, ne tak brzy po porodu. A kdo jiný? Napsal mu to Harry nebo někdo jiný z Weasleyových? Ne, z toho je nepodezíral, i když se nedalo vyloučit, že se neprozřetelně prořekl před mladším synem či že je nepozorovaně vyslechl a napsal o tom Joshuovi. Nebo pravděpodobněji svému bratrovi, zamračil se. To by bylo ještě horší, pokud to ví i on. To byla dost pravděpodobná možnost. Nemohl se však zbavit ani představy modrých vědoucích očí Brumbála a myšlenky, že mu to prozradil on sám. Jeho přímý zákaz sice porušit nemohl, ale Albus si vždy dokázal nalézt způsob, jak konat věci tak, jak je on považoval za správné. A najednou si uvědomil Joshuovy zvláštní dotazy ohledně přemísťování. A to, jak z té Braunerové dostal, že se přemístili přímo z hradu. I tohle ví, byl si najednou jist. A pokud mu to neřekla Hermiona, a o tom nepochyboval, zbýval už jen Brumbál. Ještě dnes si s ním bude muset promluvit.
Znovu se naklonil nad ročníkovou práci Gorawen Kirkeové, nebelvírské šesťačky. Úroveň práce odpovídala tomu, že slečna Kirkeová je brankářkou famfrpálového družstva, ušklíbl se.
Text poznával. Četl ho už vícekrát, než dokázal spočítat, jelikož ani většina ostatních studentů neprojevovala příliš invence při hledání zdrojů, z nichž své eseje bez rozmyslu kopírovali. Namočil brk do červeného inkoustu a drobným pečlivým rukopisem vpisoval na okraj pergamenu:
Pokud bych byl učitel Kouzelných formulí, tak bych vaše perfektně zvládnuté kopírovací kouzlo v prvním ročníků ocenil. Bohužel pro vás jste v šestém, a předmětem, do nějž předstíráte, že píšete práci, jsou Lektvary.
Četl dál, u čtvrté stopy to začínalo vypadat na originální dílo. Bohužel.
Nejsem si jist, zda si ze mě neděláte legraci. Nedoporučuji. Pokud hodláte ukončit ročník úspěšně, nemůžete neúplná tvrzení vydávat za pravdu. A z čeho jste dovodila, že se kořen oměje vlčího moru používá při krvácení? Citujte.
Dočetl a na chvíli se nadechnul a vydechnul. Měl chuť pergamen přetrhnout a jeho autorku s ním. Tak toto je studentka šestého ročníku. Téměř absolventka školy. A není schopná nejen formulovat myšlenky, udržet alespoň zdání struktury práce, ale ani se vyhnout pravopisným chybám.
„Jsem zpět, byla hodná?“
„Naštěstí se ani neprobudila,“ odpověděl a napsal na konec pergamenu:
Doporučuji Vám, abyste si prostudovala alespoň jednu ročníkovou práci. Tento pokus bych za ni rozhodně nepovažoval, což je Vaše jediné štěstí. Nehodnotitelné.
Sroloval pergamen a sáhl po dalším.
„Severusi,“ zadržela jeho ruku Hermiona. „Mohli bychom se naobědvat, než se malá probudí, souhlasíš?“
Snape přikývl a mávnutím hůlky očistil brk a zavřel lahvičku s červeným inkoustem. Přešel pomalu do kuchyně, kde byl i jídelní stůl, a posadil se k němu. Na stole už byly mísy s obědem z bradavické kuchyně. Když naléval do sklenice vodu s mátou a citrónem, uslyšel klapnutí dveří.
„Joshuo!“ vykřikla Hermiona neskrývajíc radost.
„Ahoj mami,“ pozdravil chlapec matku, jako by byla nejběžnější věc na světě, že sem přišel. A aniž by dal jakkoli najevo, že ví i o přítomnosti svého otce.  „Je tu místo i pro mě?“ zvedl obočí při pohledu na stůl prostřený pro dva.
„Dobré poledne, Joshuo,“ pronesl Snape a s předstíraným klidem dokončil nalévání nápoje.
Chlapec zůstal stát nad stolem, kde chyběla třetí židle, protože už téměř trvale sloužila jako úložiště pro prádlo Rosie, u něhož Hermiona nesmyslně trvala na tom, že je musí žehlit sama.
„Jistě… Nečekala jsem tě,“ řekla omluvně. „Připravím to.“
„Vždyť jsi mě sama zvala, nebo jsi to snad nemyslela vážně?“ Joshuův hlas zněl nepříjemně ironicky.
Snape se vztyčil a opřel se rukama o stůl. To, že jej syn nepozdravil, se rozhodl přejít. Ale drzost vůči Hermioně tolerovat nebude! „Nemluv tak s matkou!“
Joshua se po něm ani neotočil a podíval se na matku. Tišším tónem se zeptal: „Mám tu zůstat?“
„Samozřejmě, Joshi,“ řekla rozpačitě a obrátila se ke Snapeovi: „Dones, prosím, tu židli. A to oblečení polož na postel. Nachystám zatím na stůl.“
„Mladý pán si pro ni dojde sám. Tak velké to tu není, aby nenašel pracovnu,“ odpověděl zamračeně Snape.
Joshua se otočil, a aniž by věnoval pozornost otci, odešel z kuchyně.
Hermiona se za ním znepokojeně dívala. I Snape si myslel, že Joshua uraženě odejde.
Chlapec se však po několika okamžicích vrátil i s židlí a s pečlivě udržovaným klidem se posadil ke stolu. Chvíli mlčky pozoroval, jak Hermiona nabírá na talíře bramborovou kaši, třený hrášek a hovězí pečeni. Pak tiše pronesl: „Jestli mě tu nechceš, můžu se jít najíst do Velké síně. Možná jsi své pozvání myslela jen ze zdvořilosti a–“
Snape se nadechl k odpovědi, Hermiona mu však položila ruku na paži a zavrtěla lehce hlavou: „Mysleli jsme to vážně, Joshi. Oba. Jen jsi toho dosud nevyužil, takže jsme na to nebyli připravení. A jsme oba samozřejmě rádi, že jsi přišel. Mohl bys chodit častěji.“
„To by nebylo taktické,“ prohlásil Joshua suše. „Už tak mám dost obtížnou situaci jako nevlastní,“ ušklíbl se, „syn učitele. Nikdo nemá na hradě matku. Nebudu to zhoršovat ještě tím, že bych se víc odlišoval.“
„Joshi, chápu, že je to pro tebe těžké. Nenutím tě do ničeho, je to na tobě. Jen bys měl vědět, že tu jsi kdykoli vítán. To, že není tvůj vlastní-“ Tentokrát ji zastavil její muž a Hermiona se na něj nechápavě podívala.
Joshua si odfrknul a znělo to téměř pobaveně: „On ti to neřekl?“
„Joshuo –“
„Co mi měl říct?“ skočila Snapeovi do řeči Hermiona. „A je neslušné říkat on v přítomnosti té osoby.“
„Jistě. Hlavně že tobě se to podařilo říct jinak. Ono to není tak jednoduché, když není jasné, kdo je kdo, že?“ ironicky se usmál a ukrojil si kus masa. „Ale dobře, řeknu to lépe: Tvůj manžel ti neřekl, že už to vím? Co kdybychom si přestali hrát, pane profesore?“ protáhl a poprvé se podíval na otce.
Ten chvíli pomalu počítal do deseti. Nebylo by vhodné vybuchnout a neměl už od toho díky synově vyzývavé drzosti daleko. Jen s velkým úsilím si připomínal, že za celou situaci chlapec nemůže, že každý na Joshuově místě by měl problémy se s tím vyrovnat. A že v tomto věku se děti chovají drze. A že by všechno mohlo být ještě horší. Možná. Určitě by mohl reagovat ještě hůře, ujišťoval se.
„Co jsi mi měl říct, Severusi?“ otočila se na něj Hermiona s otázkou a nesouhlasem v očích. „Joshuo… ty víš…“ Nedořekla. I v tuto chvíli ctila slib daný manželovi, ačkoli s ním sama nesouhlasila.
„Ví to, Hermiono,“ přikývl Snape. „Zjistil, a nevím odkud, jak to bylo… tehdy, když jsi zůstala v sídle Malfoyů.“ Těžce polknul a podíval se na přísně se tvářícího syna. „A chápe, proč není vhodné o tom mluvit.“
„Joshi… Severusi…“ Hermiona se dívala rozpačitě z jednoho na druhého. „Proč jsi mi to neřekl?“ zaměřila se nakonec přísně na svého muže.
„Nechtěl jsem tě rozrušovat, v šestinedělí ženy potřebují –“
„Nejsem už v šestinedělí!“ stiskla rty Hermiona a dokonce mírně zvýšila hlas. „To tvoje věčné tajnůstkářství! Ve skutečnosti se ti nechtělo o tom mluvit! Vyhýbal ses tomu, protože to bylo pro tebe pohodlnější!“
„Hermiono…“ pokusil se bránit Snape, ale nepříliš úspěšně. Měla pravdu.
„Nevěděl jsem, žes to nevěděla, mami,“ vložil se do hovoru Joshua kupodivu věcným tónem, tak odlišným od předstíraného ironického chladu, který předváděl dosud. „Omlouvám se ti. Nenajíme se raději?“
Hermiona přikývla. Všichni tři jedli v rozpačitém tichu.
Když dojedli, Hermiona se podívala na syna. „Teď je ta chvíle, abys mi řekl, co všechno víš, Joshi. A jak jsi se to dozvěděl. Co jste vy dva spolu probírali,“ obrátila se i na svého muže. „Všechno, co jste mi neřekli.“
„Není toho moc, mami,“ pokrčil rameny Joshua a Snapeovi připadal zas nesnesitelně pubertálně klackovitý. „Řekl jsem mu, že vím, že je můj otec. A že vím… chápu, že o tom nechcete mluvit. A jinak nic. Je tu snad něco dalšího, co bych měl vědět?“
„A jak ses o tom dozvěděl? A kdy? A kdy jste o tom hovořili?“ nechala Hermiona raději stranou Joshuovu otázku.
„Jak a kdy jsem se to dozvěděl? To si, myslím, nechám pro sebe,“ protáhl Joshua. „A kdy jsme o tom hovořili s panem profesorem? Týden před vaší svatbou. Od té doby mi nic dalšího nevysvětlil. I když si myslím, že by tu leccos dalšího k vysvětlování bylo. Nemám pravdu, pane profesore?“
„Neříkej tak svému otci, Joshuo. Ne, když to víš,“ požádala jej tiše Hermiona.
„Jenže já nevím, jestli ho chci považovat za otce, když on mě nechce považovat za syna!“ vykřikl Joshua.
V tu chvíli se z vedlejší místnosti ozval dětský pláč. Hermiona rychle vstala a téměř za dcerou utekla. Snape to chápal, ostatně by nejraději udělal totéž. Věděl však, že to udělat nesmí, že musí čelit obviněním svého syna a že se ho musí pokusit přesvědčit, že se mýlí.
„Joshuo,“ začal klidně, mnohem klidněji, než si myslel, že bude schopen. „Joshuo, i když o tom, že jsi můj syn, vím jen poměrně krátce, považuji tě za svého syna. Vážím si toho, že mám tebe za syna. Jsem rád, že jsem tvůj otec.“ Odmlčel se a dodal s rozpaky: „Mám tě rád, Joshuo.“
Joshua neodpovídal, a Snape zadoufal, že je to snad dobře, protože o jeho slovech přemýšlí, a že už alespoň nepokračuje ve svých krutých výčitkách.
„Musel jsi to cítit, musel jsi poznat, že mám k tobě jiný vztah. Nebylo to snad to, co tě přivedlo na myšlenku, že jsem tvůj otec?“
Joshua stále neodpovídal a Snape pokračoval: „Nemusíš mě tak oslovovat, pokud nechceš. Měl bys ale vědět, že bych si toho vážil. Jsem si však vědom toho, že bude možná lepší, když si na to nebudeš zvykat, protože tak se aspoň omylem neprozradíš.“
„Proč.“ To slovo znělo spíš jako konstatování než jako otázka.
„Proč se nemáš prozradit? Mluvili jsme o tom minule –“
„Neřekl jste mi celou pravdu,“ prohlásil Joshua s jistotou. „Jaký je skutečný důvod? Když chcete, abych mlčel, měl byste mi ho říct.“
„Proč si myslíš, že to nebyla celá pravda?“ podíval se na něj Snape zkoumavě.
„A byla snad?“ vrátil mu syn stejný pohled.
Snape se na něj díval a sepjal špičky prstů. Přemýšlel, co mu má odpovědět. Měl nutkání mu říct pravdu. Jenže jeho syn se již nespokojí s poloviční pravdou. A problém s neúplnou pravdou byl v tom, že byla ve skutečnosti nepravdivá, možná víc než mlčení. Nenapsal to ostatně dnes té studentce? A neřekl mu ostatně totéž Joshua? Bylo by pohodlné mu to říct. Byla by to úleva. Ale bylo by to i správné?
„A přesto jsi mlčel,“ vyhnul se odpovědi.
„Protože jsem si jistý, že tu takový důvod je. Měl jste mi ho říct.“
Snape se pomalu nadechl a klidným hlasem odpověděl: „A jak jsem ti to, mladý muži, měl říct? Na naše čtvrteční hodiny jsi přestal chodit. Dvakrát jsem ti to připomínal. Poslal jsem ti sovu. Zvali jsme tě sem. Tvá matka i já. Nebyl jsi to spíš ty, kdo o celé záležitosti nechtěl hovořit?“
„Nechce se mi věřit, že jsi nenašel příležitost hovořit s vlastním synem,“ ozvala se od dveří Hermiona, s Rosie v náruči. „Když jsem byla studentka, tak –“
„Nechtěl jsem mu dávat trest. A nechtěl jsem mu to přikazovat,“ sevřel Snape rty.
„Možná jsi to byl ty, kdo s ním nechtěl hovořit,“ pokračovala Hermiona. „Nakojím Rosie vedle.“
Když odešla, Joshua otočil hlavu od dveří zpět ke svému otci. „Možná jsem s vámi nechtěl hovořit já, možná vy se mnou. Asi jsme oba potřebovali nějaký čas. Ale to je teď jedno, ne? Teď jsem tu. Můžete vysvětlovat.“
Snape neodpovídal, čelo opřené o špičky spojených prstů. Pak zvedl hlavu a podíval se na chlapce, který z něj nespouštěl vážné a soudící oči. „S tím, že je to důležité a že se to dozvíš, až bude vhodná doba, se nespokojíš?“
Joshua zavrtěl hlavou. „Myslím, že vhodná doba je právě teď.“
„A jak jsi to zjistil, mi řekneš?“
„Ne.“
Snape zavřel oči, netlačil však na něj. Nebyla ta správná chvíle a byl si jistý, že by to k ničemu nevedlo. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že tím podmíní svou ochotu k vysvětlování, zavrhl ji však. Nebylo by to správné. A zejména by to nebylo taktické. Pokud jej nemá ztratit úplně – a nejen pro něj, ale pro všechny bylo důležité, aby jej neztratil – tak mu to říct musí. Tedy samozřejmě jen to, co ví i Hermiona, co ví Minerva, Weasleyovi, Potter. Ostatně, jak se to Joshua dozvěděl, už tuší. A večer si to ještě ověří.
„Nemusím ti připomínat, že si vše musíš nechat pro sebe?“ zeptal se pro jistotu, ačkoli o tom nyní již nepochyboval.
Joshua přikývnul a Snape pokračoval: „Tím myslím, že to neřekneš ani Jamesovi Potterovi.“
„Proč?“
„Protože čím více lidí o tajemství ví, o jakémkoli tajemství, tím méně je to tajemství. Není to osobní vůči panu Potterovi, ostatně jeho otec to již ví.“
Joshua si skousl ret. Pak vážně odpověděl: „Jenže James už toho ví dost. Třeba právě teď má za úkol zjistit co nejpřesnější znění jednoho proroctví z loňského roku,“ pozoroval upřeně tvář svého otce.
Snape udržel svou tvář nehybnou. „Ví James, že jsem tvůj otec?“
„Ano.“
„Kdo další to ví? Lupin? Weasleyová? Někdo ze Zmijozelu?“ ptal se ostře.
„Nejsem blázen,“ zamračil se Joshua. „S nikým jiným jsem se o tom nebavil, dokonce ani s Teddym a Vicky ne.“
Snape si oddychl a uklidněně přikývl. „Proč tě zajímá to proroctví?“
„A proč zajímá vás?“
„Neřekl jsem, že mě zajímá,“ odpověděl s neproniknutelnou tváří Snape.
„Já taky ne,“ vrátil mu pohled Joshua.
„Abych řekl pravdu, tak jsi to řekl,“ zvedl nepatrně koutek úst Snape. „Dobře. Řeknu ti o důvodech, proč jsem nechtěl, abys to věděl. A proč se k tobě ani nyní nepřihlásím, přestože bych byl rád, kdybys nosil mé jméno. I když mám dojem, že ty už je znáš. Nebo alespoň tušíš.“
Joshua pomalu přikývl.
„A přestože si nejsem jist, zda je dobře, abys to věděl. Vlastně si jsem jist, že by bylo lepší, kdybys mohl prožít alespoň jeden další rok bez toho břemene.“
„To, že to nevím, přece na skutečnosti nic nezmění. A mám právo to vědět. Týká se mě to,“ odpověděl Joshua vážně.
„Jsi ještě dítě,“ zavrtěl hlavou Snape. Pořád si nebyl jistý, zda nedělá chybu. Jenže chlapec toho už ví dost a zbytek mu brzy dojde. „Nejdřív se ale zavážeš slibem, že nic neprozradíš. Nikomu.“
„Jen Jamesovi.“
Snape sevřel rty, po chvíli však souhlasil. I James Potter toho ví už dost, podle všeho stejně jako Joshua. A za daného stavu věci bude bezpečnější, když se dozví pravdu, než by pátral na vlastní pěst. A že by nyní již pátrat nepřestal, o tom nepochyboval. „Dobře. Ale až poté, co James Potter složí slib mlčenlivosti. Myslím, do mých rukou.“
„Neporušitelný slib?“ zeptal se Joshua nevěřícně.
„Nikoli. To je příliš vážná záležitost. Věřím tobě i panu Potterovi. Bude mi stačit vaše slovo.“
Joshua přikývl a slavnostně prohlásil: „Slibuji, že nikomu nic z toho, co mi dnes řeknete, neprozradím. Jamesovi Potterovi to neprozradím, dokud se vám nezaváže slibem. Stačí?“
„Ano,“ odpověděl Snape. „Máš pravdu, že to souvisí s tou věštbou, kterou minulý rok pronesla profesorka Trellawneyová. Přesto ten příběh začal dříve. Chceš si ho poslechnout celý?“ zeptal se, a když Joshua napjatě přikývnul, začal tiše vyprávět.

[1] Napít?
[2] Vezmi si chléb. Nejde o super výživný lembas, massa je chléb pro běžnější potřebu.
[3] K Prameni Rozsvětitelky.
[4] Druhorození
[5] čarodějníci
[6] Nesmrtelná.
[7] Smrtelníků.
[8] Děti Jediného (Eru = Jediný); lidé i elfové.

Další kapitola

Poznámky:

1. Áine je irská bohyně, kterou keltští příchozí převzali od starších obyvatel, tedy Tuatha Dé Dannan, neboli Dedananských. Což víme, že byli Tolkienovi Dúnadani neboli Númenorejci, pozůstalí z Númenoru nazývaného také Attalantë (tu mnohost názvů zavedl Tolkien, na mě se nezlobte). Není proto důvod nemyslet si, že Áine je dalším jménem Vardy, nazývané mnoha dalšími jmény, třeba Elbereth, Elentári či Gimilnitîr. Nebo právě Rozsvětitelka, Tintallë, což můžeme vnímat jako synonymum Zářivé, jak ostatně dodnes Irové Áine nazývají. Znalci Tolkiena ji někdy ztotožňují i s Pannou Marií, já ji považuji za prastarý ženský princip, který uctívaly téměř všechny kultury, a který se do křesťanství dostal právě oklikou přes mariánský kult. Velmi oblíbená je právě i na západě Skotska. Pramenů, kamenů i kopců zasvěcených Áine je dodnes známo dost, není důvod, proč by jedno z posvátných míst nemohlo být i na tomto před mudly ukrytém ostrově, protože nepochybně pochází z dob, kdy se kouzelníci před mudly ještě neskrývali.
2. Lairemerendë, neboli Zelený svátek (Greenfest), doslova „letní svátek“ (Lairë = léto, merendë = svátek), se slaví 1. května, a byl Staršími považován za začátek léta. Oslavovali zde Pána lesa, nazývaného též Oromë, a jeho paní, jednu z Osmi, Vánu Věčně mladou. Není těžké nalézt souvislost s Beltainem.

659 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí