Btch. III – 51. Ale že musím

Já myslela, že protluču se vším
ale tohle vypadá nad mý síly
kdo touhle cestou šel, každej si všim
že ke konci utrpení sílí
ale že musím, štráduju furt pryč, ba jó
i když teskno mi, až skučím
nad hlavou blesk a hrom prásk jak bič
a tak s bolestí se slotou chodit učím
 
Já myslela, že mám už za sebou
všechny ztráty a že opouštět je snadné
když tu mě vprostřed noci zazebou
všechny údy, duše v jícen temnot spadne
ale že musím, i tělo těla oželím
a i tebe pustím jasem domů
však jedno, můj dobrý Bože, vím
kdybych mohla, vyhla bych se tomu
 
Já myslela, že jsi tím znamením
že jsem silou vůle změnila svůj osud
však bylo šalbou, klamem, mámením
mnohé z toho, v co věřila jsem dosud
ale že musím, jenom z chřtánu vypustím
raněné duše mojí kvil a vytí
a pak přetnu pouto, rozloučím se s tím
kdo se mnou chvíli putoval mým žitím
 
Můj dobrý Bože, otevř nebesa
pohleď na mě a přísně mě nesuď
vždyť víš, že nikdy neklesám
i když břímě svoje leckdy těžce nesu
ale že musím, tak znovu srdce otevřu
a čím víc se zdá mi život těžším
tím víc s osudem se přu
a tím víc se z maličkostí těším

Radůza

Když někdo vstoupí do pouště, už není možné se vrátit. Jakmile není možné se vrátit, musíme se starat jen o to, jak nejlíp jít vpřed.“ Paulo Coelho

Veľká Lomnica; 7. června 2012 (téhož dne)

Judita pozorovala muže, o němž se ještě před chvílí domnívala, že je otcem unesené dívenky. Vypadal naprosto obyčejně, starý muž s kulatou tváří, dokonce i v bezvědomí působil dobrosrdečně, snad i trochu směšně.
„To je tvůj dědeček?“ zeptala se zbytečně děvčátka.
„On se proměnil na tátu, aby mě zachránil,“ řekla dívenka až příliš moudře. „Proč pro mě nepřišel táta?“
„Možná nemohl. A bylo důležité, aby -“ Judita se zarazila. Jednak jí toho nechtěla říkat víc, než skutečně potřebovala vědět, jednak uslyšela zvenku hudrující hlas staré ženy, podle všeho babičky.
„Devla miro! So hin adá?“[1]Judita vykoukla oknem, byla to skutečně ona. Mávnula hůlkou a ochranná bariéra na chvíli povolila.
„Tak si prišla, čhaveskeri čhajori,[2]“ prohlásila babička bez překvapení, když vešla z přístěnku dovnitř. „Láčho džives, Judita. Vitaj,“ dodala, když uviděla překvapenou Lily.
„Umí jen anglicky,“ poznamenala Judita.
„To ja neviem, povedz jej, Judita.“
„To je moje babička, Lily. Neumí anglicky. Vítá tě tu.“
Dívenka důležitě přikývla. „Taky ji zdravím.“
Babička došla k lůžku, kde ležel Lilyin dědeček, sklonila hlavu až k němu a zaposlouchala se do jeho dechu. Potom rukama pomalu pohybovala kolem jeho těla. Něco si pro sebe mumlala, pak přikývla hlavou a podívala se na Juditu. „Polievku si už pripravila, dobre, Judita. Ponúkni jej.“
„Půjdeš teď jíst, Lily? Babička tě zve.“
Lily nereagovala, zaraženě těkala očima mezi oběma ženami a svým dědečkem.
„Av ade, tikňori,“ otočila se k ní babička. „Džas te chal.“[3]Lily přikývla, přestože staré paní nepochybně nerozuměla ani slovo, a posadila se konečně ke stolu. Babička ukrojila krajíc chleba a nalámala jí jej do polévky a holčička ji zvědavě pozorovala. Přistrčila jej před ni. Lily začala váhavě jíst.
„Děkuji,“ řekla tiše Judita. „Měla bys ale vědět, že ti možná kvůli nám hrozí nebezpečí.“
„Potrebuješ pomoc, Judita. Vedela som, že budeš potrebovať.“
„To tě nezajímá, kdo je ten muž? Proč tu jsme?“
„Všetko ma zaujíma, Judita. A ty mi všetko povieš, však? Ale najprv sa pozrime na toho muža. Ako dlho je bez seba?
„Asi hodinu.“
„Má ranu na hlave, však? Chrbtica vyzerá v poriadku. Ako si ho liečila?“
„Nijak,“ zavrtěla hlavou zaraženě Judita.
„Potreboval by k lekárovi.“
„To nejde.“
„To som si myslela,“ nepřela se s ní babička. „Kapsička pastierska je hentam, tretí zľava,“ ukázala na látkové pytlíčky visící nad postelí až těsně u stropu. „Urob odvar, je to najlepšie proti krvácaniu.“
Judita ji poslechla a podala si sáček se sušenou pastuší tobolkou. „Do studené nebo do teplé vody?“
„Do studenej. Dva hrnčeky. Tri lyžičky.“ Vstala za ní a sama jí podávala další pytlíčky. „Pridaj jednu lyžičku hlohu a trocha prasličky proti opuchnutiu. Tri lyžičky medovky, ale tu až to bude variť.“
„Ale meduňka je na spaní,“ zaprotestovala Judita.
„Hé, áno,“ přikývla stará paní. „Veď potrebuje spať.“
„Myslela jsem, že by se měl co nejdřív probudit.“
„Spánok je najlepší liek. Odlej mi jeden hrnček, urobím mu obklad.“ Když ji Judita poslechla, dodala: „A teraz tam pridaj tu medovku, tri lyžičky, to bude stačiť. Miešaj drevenou varechou.“
Babička ošetřovala stále bezvědomého muže, a přitom si monotónně něco prozpěvovala v rómštině, nebo si to alespoň Judita myslela. Byla soustředěná, vypadala, jako by čarovala. A možná opravdu čarovala; neřekla snad kdysi ředitelka housecké školy, že její matka byla čarodějkou? Vlastně bylo docela logické, že v tom případě i babička byla čarodějkou, byť neškolenou.
„Bude v pořádku?“
„Ňiko oda nadžanel.[4] Isto ti to nik nepovie, ani gadžovský lekár nie. Ale myslím, že by mohol byť. Krvácanie nie je vo vnúti hlavy a chrbtica je v poriadku. Povedz aj tej malej, bojí sa oňho.“
„Lily, babička říká, že zranění není vážné. Myslí si, že ho ten lektvar uzdraví,“ obrátila se Judita anglicky na dívenku.
Lily vážně přikývla a posadila se zpět na postel. Nohy skrčila do tureckého sedu a přitiskla se ke zdi.
„Ty jsi taky čarodějka,“ poznamenala Judita k babičce.
„Isto, že som. A ty? Veď si nič neurobila,“ hudrala babička. „Načo ti bola škola? Ja by som ťa naučila viac. Daj mu teraz ten odvar s medovkou po lyžičkách. Len daj pozor, je horúci.“
„Mohl by to vdechnout,“ protestovala Judita.
„Zodvihnem mu hlavu, keď budeš opatrná…“
„Mám lepší způsob,“ vytáhla Judita hůlku a zeptala se: „Kolik toho lektvaru má dostat?“
„Všetok.“
Judita přikývla. Zkontrolovala, zda lektvar není příliš horký, ochladila jej kouzlem na tělesnou teplotu a pomocí kouzla do něj lektvar dostala.
„Mište,[5]“  pokývla hlavou spokojeně babička. Judita k ní nejistě zvedla hlavu, a babička dodala: „Dobre si urobila. Niečo ťa v tej škole predsa len naučili. Urob aj malej trocha medovky, potrebuje upokojiť. A daj ju spať na povalu. Potom mi všetko povieš.“
Judita vstala. „Půjdu ještě na chvíli ven.“
Sevřela pevně hůlku a pomalu vyšla na zápraží. Nadechla se podhorského vzduchu. Byl chladnější než v Praze. Cítila štiplavý zápach dřeva – tady se topilo i v létě kvůli vaření. Slyšela štěkot psa a nesrozumitelnou hádku z jednoho domku. Jinak bylo překvapivé ticho. Ve většině oken se nesvítilo, nikde neběhaly žádné děti. Možná proto, že bylo pozdě. Ale možná… snad si opravdu vzali její radu k srdci, snad většina obyvatel osady už zmizela. Snad je samotnou svou přítomností zde neohrožuje více, než už byli ohrožení.
Obcházela pomalu kolem domů. Z hůlky postupně vypustila několik stříbřitých koček. Ke každé z nich zašeptala: „Kaži bědǫ.“[6] Nemohla celou osadu uzavřít před příchozími, navíc nepochybovala o tom, že by pro Gellerta nebyl problém její kouzla překonat. Patroni jí však dají dostatek času, aby se mohla i s těmi, které vzala pod ochranu, přemístit.
Rozhlížela se po neuspořádané osadě. Nehezké místo. Cizí. Plné neznámých pachů a zvuků, s hrozivým černým stínem vysokých hor na obzoru. Euforická lehkost, kterou cítila, dokud bylo co dělat, mizela. Bolest a zoufalství ji začaly přemáhat. Proč to udělala? Co teď bude? Nikdy nenesla odpovědnost ani sama za sebe, a teď ji má nést i za malé dítě a bezvědomého muže. A nejen za ně. Tím, že se přenesla právě sem, ohrozila svou rodinu. Ohrozila i další obyvatele této osady, i když jich podle všeho zde nezůstalo mnoho. A teď… Co má dělat teď? Další přenos nechtěla riskovat, pokud nepůjde o bezprostřední ohrožení života, protože riziko odštěpu bylo u osob přenášených bez jejich vědomí příliš velké. A ona si nevzala ani tu pitomou třemdavu. Nepřipravila si mezinárodní přenášedlo ze Slovenska, přestože věděla, že je to jediná cesta z této země.  Až příliš dobře věděla, že je již Gellertova. Nepřipravila si žádný plán. Ve skutečnosti to vůbec neplánovala, jednala impulsivně, a kdyby ji před časem babička neupozornila na to, že bude potřebovat její pomoc, tak by neměla ani to přenášedlo do slovenských hor.
Jak mohla být tak lehkomyslná! Hloupá. Podívala se na stříbrnou kočku, která se posadila na zídku a ostražitě sledovala okolí. K čemu její patroni byli? Co by udělala, kdyby se teď, v tuto chvíli ozvalo prásknutí a objevil se zde Gellert s několika lidmi?
Ne, nepřišel by sám, zavrtěla pro sebe hlavou. Poslal by Bertolda. Nebo Konráda. Nebo tu protivnou Melánii. Ubránila by se jim?
Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že kdyby teď zmizela, kdyby se za ním vrátila a odprosila jej… Téměř vždy jej její prosby obměkčily, uměla to s ním. Jenže to, co udělala… Tohle jí odpustit nemohl, i kdyby chtěl. Gellert zradu nikdy neodpouštěl.
A ona nemůže opustit ty, za které převzala odpovědnost.
Zlobila se na sebe. Když už ho zradila, měla ho zradit chytřeji. Mohla odnést konkrétní informace. Mohla si včas připravit přenášedla do jiné země. Mohla ho zabít.
Byla hloupá. Trestuhodně hloupá.
Avšak přesto nelitovala. Přes bezradnost a bolest, která ji přemáhala natolik, že měla pocit, že se téměř nemůže nadechnout, nelitovala. Neměla jinou možnost, musela to udělat, stejně jako teď musí zůstat silná a bojovat dál. Dlužila to Alitee. Dlužila to jejímu synovi, který nikdy nepozná své rodiče. Dlužila to své mrtvé matce a bratrům, přestože je nikdy nepoznala. Dlužila to tisícům bezejmenných mrtvých svého lidu a dlužila to miliónům, kteří byli ohroženi. Nesmí selhat. Ta tíha ji drtila, ale byla odhodlána ji nést, přestože věděla, že ji to bude stát život s pravděpodobností hraničící s jistotou. Přesto by nechtěla zemřít bez toho, aby se s ním ještě jednou viděla. Pokud má zemřít, přála si, aby to udělal osobně. Přála si ho ještě jednou obejmout, i když věděla, že by to vůbec nic nezměnilo.
Najednou se otevřely dveře jediného normálního domu, který v osadě byl, a ze dveří vyšla štíhlá dívka. Otočila se a loučila se s nějakým chlapcem, pak se rychlým krokem vydala k domu Juditiny babičky. Judita ji zpovzdálí potichu následovala.
Dívka se zastavila a poslouchala, pak se podívala Juditiným směrem. „Ko sal?“[7]Judita zaváhala, pak k ní však došla. „Jsem Judita. Ty jsi Timea?“
„Áno,“ přikývla dívka. „Som tvoja sestra.“

…………

Grimmauldovo náměstí; 8. června 2012

Harryho vzbudily ostré paprsky ranního slunce. Rozhlížel se zmateně kolem sebe, i dnes měl potíže se zorientovat, kde a proč je. Posadil se, hlava se mu motala. Zabořil ji do dlaní a během několika okamžiků se mu vše opět vybavilo. Srdce se mu zhouplo hrůzou a úzkostí. Měl zachránit Lily. Večer. A nyní je ráno. Podíval se na hodiny. Bylo po osmé. Měl se přenést v devět večer, a tuhle šanci promeškal, i když si nevzpomínal proč. Druhou možnost měl za necelou hodinu, a tuhle šanci už propásnout nesmí, protože Grindelwald už mu žádnou další dát nemusí. Co se vlastně stalo, že usnul? Ne, to se nemohlo stát jen tak, musel ho někdo uspat, jinak by se ostatně necítil, jako by ho někdo praštil do hlavy. Vstal a začal téměř až hystericky hledat. Bezová hůlka nikde nebyla. Nikde neviděl dokonce ani svou starou cesmínovou hůlku. A na stole mělo být to přenášedlo ve tvaru stříbrné mince.
Stůl byl prázdný.
Srdce mu hlasitě bušilo, po zádech mu tekl ledový pot. Žaludek se mu svíral, a nebylo to hladem. Co se stalo? Kdo a proč ho odzbrojil? Poslední, co si pamatoval, bylo, jak večer, nedlouho před dobou, na kterou bylo nastaveno přenášedlo, za ním přišli George s Billem. Zradili ho, zaťal pěsti v bezmocném vzteku a zoufalství.
Vyšel ven z pokoje a na chodbě téměř vrazil do George.
„Hlídáš mě?“ zasyčel nepřátelsky.
„Ano,“ odpověděl prostě George.
„Vrať mi tu hůlku! Jak jste mohli!“ zlomil se Harryho hlas.
„Ti zachránit život?“ bez úsměvu se na něj díval George.
„Ohrozit život Lily,“ řekl chraptivě Harry. „Dej mi tu hůlku. Myslím, obě hůlky. A vraťte mi to přenášedlo. Víš, co si myslím o plánu Burtona.“
„Nejde o plán Burtona. Hůlku ti vrátím. Ale jen jednu.“
„Kde je ta bezová hůlka? A přenášedlo?“ ptal se zdánlivě klidně Harry, zatímco se v něm rozléval ledový pocit, o němž by s určitostí nedokázal říct, zda je vztekem či úzkostí, pokud by o tom vůbec přemýšlel.
„Nejsou tu,“ díval se George stranou.
Harry měl co dělat, aby se na George nevrhnul. „Kde je Ron? On taky –“ nevěřícně se díval na švagra.
A George byl vážný. Tak vážného ho snad Harry nikdy neviděl. „Šel tam táta, Harry. Šel pro ni táta.“
„Ale on… Nemohl přece…“ chvíli na něj mlčky zíral, jak mu to pomalu vše docházelo. „Mnoholičný lektvar?“ vydechl.
George přikývl, ve tváři smrtelně bledý.
„Nevrátil se s ní,“ konstatoval Harry dutě. Pomalu se sesunul na podlahu a zabořil hlavu do dlaní. Vztek vystřídala otupělost. Výčitky. Nezvládl to. Nezachránil dceru. A nechal místo sebe zemřít Arthura. To se nemělo stát. Neměl to připustit. Byla jeho chyba, že se nechal oklamat.
„Harry?“ objevil se na schodišti Burton Battley. „Vše je připravené. Potřebujeme jen –“ zarazil se. „Co se stalo?“
„To přenášedlo už nemáme, Burtone,“ odpověděl místo Harryho George. „Máš nějaký další plán?“
Burton se mlčky díval z jednoho na druhého. „Ne. Kdo tam večer šel?“ zeptal se tiše.
„Táta,“ odpověděl George téměř neslyšně.
„Kingsley to nevěděl,“ konstatoval Battley bez výčitek. „Neřekli jste, že nesouhlasíte s mým plánem.“
George zavrtěl hlavou. „Nedovolili byste to.“
Burton Battley téměř nepatrně přikývl, nic však neřekl, jen se na oba mladší muže vážně díval. „Takže se nevrátili,“ poznamenal konečně do dusného ticha. „Půjdu to říct ostatním.“
„Jsou tu?“
„Kingsley a Evandrus. A ti, co byli připravení na akci. Musíme se poradit, co dál. Třeba někoho něco napadne. Měl Arthur zpětné přenášedlo nastavené na určitý čas?“
„Ne. Na heslo.“
„Takže se ještě může…“ Burtonova poznámka vyzněla do ztracena.
Harry se na něj konečně podíval. Nedořekl to, takže ani Burton té možnosti nevěří. Může se vrátit. Teoreticky to není vyloučené. Jenže rozum mu nedovoloval se na to spoléhat, protože si nedokázal představit, proč by se již nevrátili, pokud… Ne, ve skutečnosti nevěřil, že má Grindelwald jakýkoli důvod je pouštět. Kromě cti. Byl Gellert Grindelwald čestný? Z toho jej skutečně nepodezíral. Ta naděje byla od počátku mizivá, jestli vůbec nějakou měli. Jak pro něj, tak pro Arthura. Zachránili mu život, v tom měl George pravdu. Možná. Téměř určitě. A přesto se nemohl zbavit iracionální naděje, že se ještě vrátí. A otupělost opět začal vytlačovat vztek, protože nemohl vědět, zda by on nebyl úspěšnější. Vždyť byl pánem bezové hůlky, a mohl ho porazit. Musel si však přiznat, že té možnosti ve skutečnosti nikdy nevěřil, ani včera, když byl rozhodnut se pro Lily vydat, ani nyní. Bylo tu přece to proroctví – pokud jediným, kdo mohl porazit Grindelwalda, byl Joshua, jak by se to mohlo podařit jemu? Vždyť hůlka, i sebemocnější hůlka je jen pomocníkem kouzelníka, sama magii netvoří. A Grindelwald byl velmi silný kouzelník.
A někde hluboko probleskovaly i nelogické jiskřičky naděje, protože muselo být ještě něco, co lze vykonat.
Vrávoravě vstal. „Půjdu s tebou, Burtone. Musíme něco vymyslet. Měl jsem tam jít já,“ prohlásil sveřepě ke švagrovi.
„Nic by to nezměnilo, Harry,“ odpověděl vážně Battley. „Byla to v každém případě jen mizivá šance-“
„A tu šanci jste mi vzali,“ zúžil oči Harry. „Odnesl pravou bezovou hůlku, nebo jste ho chtěli ošidit tou kopií?“
„Táta vzal pravou hůlku,“ přiznal neochotně George. „Tohle nebyl ten důvod, že … jestli … Měl i ten tvůj neviditelný plášť. Probírali jsme spolu, co… Nebyl to úplně beznadějný plán, Harry. Měl se nechat porazit a pak…“
Harry se na něj mlčky díval. Hra je skončená. Lily je mrtvá. Ta myšlenka se dobývala do jeho mysli, ale on si ji nechtěl, on ji nesměl připustit, ačkoli mu rozum už žádnou naději nedovoloval. Jenže ta nejistota, to vrávorání mezi nadějí a krutou realitou, kterou mu našeptával rozum, to bylo ve skutečnosti snad ještě horší než jistota o jejich smrti. A došlo mu ještě něco – Grindelwald podle všeho získal i druhou ze tří Relikvií smrti. Může se mu podařit získat třetí z nich? A co by to znamenalo? Zamrazilo ho. To se nesmí stát. A to se ani nemůže stát, je to naprosto nepravděpodobné. Vždyť Kámen vzkříšení by nenašel ani on sám, kdyby chtěl. Byl ztracen. A tak to musí zůstat.
„Ta šance byla stejně nepatrná pro tebe,“ zopakoval Battley a položil mu ruku na rameno. „A nejspíš i pro nás, není třeba nikomu nic vyčítat. Molly to ví?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou George. „Táta nechtěl, abysme…“ s bolestí ve tváři se odvrátil.
„Je tu něco, co nevím, a měla bych vědět, Georgi Weasley?“ otevřely se dveře dětského pokoje a v nich stála bledá Molly.

…………….

Veľká Lomnica; téhož dne

Dům, do kterého ji její sestra přivedla, vypadal naprosto jinak než ostatní chudé chatrče v osadě. Byl to skutečný zděný dům, s několika místnostmi. Juditu přivítal mladý muž, podle všeho ten, s nímž se zde včera Timea loučila.
„Hin oda mri pheň.[8] Judita,“ řekla plaše snědému chlapci. „To je Marko, môj… budeme mať svadbu,“ představila jej Juditě.
Judita přikývla. „Těší mě, pane –“ zvedla tázavě obočí.
„Karela. Moje meno je Marko Karela. Môj otec Štefan je vajdom tejto osady. A nielen jej. Chce ťa vypočuť.“
Zavedl ji do pokoje, který zjevně nebyl příliš používán. Všude byl až nepřirozený pořádek, na stěně visel barevný, opravdu hodně barevný vyšívaný obraz s motivem Ježíše rozdělujícího chléb. Celý pokoj působil, jako by se jeho majitelé snažili dávat najevo svůj blahobyt, Juditě však připadal nepřirozený a až kýčovitý.
„Avela tiri phuri daj, Timka?“[9] otočil se opět na Juditinu sestru.
„Na,“[10] zavrtěla hlavou dívka. „Judita nerozumie po našom, Marko,“ podívala se na něj nesouhlasně. „Marko sa pýtal, či príde naša, phuri daj, stará mama,“ zopakovala Juditě, pak se obrátila zpět ke svému milému: „Nechce odísť od našich hostí. “
„Choď pre ňu, Timka. Otec chce hovoriť aj s ňou. Môžeš ich postrážiť aj ty, hej?“
Timea přikývla. „He.[11] Počkaj tuná, Judita. Phuri daj príde. Ničoho sa neboj. Marko je môj –“
„Nebojím se,“ přerušila ji Judita.

…

Dovyprávěla a kolem ní se rozhostilo nepříjemné ticho. Příliš dlouhé ticho, nepřátelské a napjaté. Judita zvedla sklopené oči ke starému muži. Měl na sobě bílou košili, a přes horko, které zde bylo, si oblékl i černé nepadnoucí sako. Na hlavě měl klobouk, dokonce i zde v místnosti, to Juditu překvapilo. Byl spíše statný než tlustý. Dříve tmavé vlasy byly prošedivělé, jen oči zůstávaly neproniknutelně černé.
Měřil si ji. A ona se pod jeho pohledem chtěla ztratit, protože tohle byl pohled soudce. Soudce, který nezná kličky zákonů, který neví vůbec nic o mudlovském či kouzelnickém právu. Soudce, který ctí jen podstatu, jen to, co je přirozeně spravedlivé. A ona před jeho pohledem uhnula ke své babičce, ale stará žena také mlčela, jen se na ni nesouhlasně dívala. A její pohled plný smutku byl snad ještě horší než přísný pohled vajdy.
„Od kedy to všetko vieš?“ zeptal se konečně sípavým hlasem.
Judita sebou trhla. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Co mu měla říct? Jak měla na tuto otázku odpovědět?
Čekala, že bude její vyprávění zpochybňovat, a nevěděla, jak ho přesvědčí, že to je všechno skutečně pravda. Jenže on se nedivil. Neprojevoval žádné známky nedůvěry, ani když hovořila o kouzlech, která vyvolala velkou vodu nebo požáry. Věřil jí. To bylo dobře, ujišťovala se, protože to znamenalo, že její varování vzal vážně. Ostatně i varování její babičky podle všeho uvěřili, část obyvatel osady byla pryč. Ale tady nešlo o jednu osadu. Tady šlo o to, dostat těch lidí pryč co nejvíce. Dokud to jde. Než bude pozdě.
„Vy mi věříte,“ vypravila ze sebe konečně.
„Verím, že si hovorila pravdu,“ odpověděl vážně. „To však neznamená, že verím tebe. Ako dlho to vieš?“
„Musíte pryč. Musíte dostat co nejvíc lidí pryč,“ řekla kvapně místo odpovědi na jeho nepříjemnou otázku.
„To je neni tvoja vec,“ nespouštěl z ní oči. „Prečo si prišla až teraz?“
„Nevěděla jsem to,“ sklopila hlavu.
„Čo si nevedela? Ako dlho vieš, čo tvoj muž robí?“
„Nebyl můj manžel,“ zašeptala. „Nikdy.“
„Mňa nezaujímajú gadžovské papiere. Podľa toho, čo hovoríš, tvojim mužom bol. A ty si vedela, čo robí tvojim ľuďom. Čo si proti tomu urobila?“
„Nevěděla jsem, že jsem … že jste moji…“ nedořekla. Samotné jí ten argument připadal zbytečný. Měnilo to snad něco?
„To považuješ za dôležité? Tvoja mama a tvoji bratia zomreli kvôli nemu, vedela si to?“
Judita nedokázala ani přikývnout. „Nevěděla jsem to … tehdy…“ dokázala po chvíli zašeptat.
„Nechcem ťa tu, romňi.[12] Nič si pre nás neurobila. Si vinná rovnako ako tvoj muž, možno aj viacej, lebo ideš proti svojim. A to už vieš najmenej tri mesiace, kedy si tu bola prvý raz. A ani teraz si neprišla, aby si nám pomohla. Tak nepredstieraj starostlivosť. Prišla si iba kvôli tím gadžom. Nechcem ťa tu.“
Judita se na něj konsternovaně dívala. Měl pravdu, bolelo to, ale měl pravdu. Nic pro ně neudělala. Dokonce ani poté, co zjistila, kým je, nedokázala nic udělat. Přitom mohla. A nepřišla jim pomoci, i v tom měl pravdu. Přišla, protože sama potřebovala jejich pomoc, jak předpověděla její babička.
„Je to dcéra mojej dcéry, vajda,“ promluvila konečně babička. „Sama som jej ponúkla pomoc.“
„A pomoci sa jej dostalo. Ďalej tu ostať nemôže,“ řekl přísně. „Odíď, romňi. Do večera budeš preč,“ řekl a zavřel oči.
„Ale, co uděláte –“
Marko jí položil ruku na rameno. „Poď so mnou, Judita.“
„O mě ale nejde!“ vykřikla a vytrhla se mu. „Vy musíte odejít! Nejen z téhle vesnice! To, že zmizím, na věci nic nezmění! Kdybych pro vás byla nebezpečná, už by tu byli!“
Babička vstala a došla k Juditě. „To nie je ten dôvoď. Počúvni vajdu. Ideme.“
„Ty tu zostaň, Báre jakha[13],“ promluvil vajda a opět zavřel oči.
Judita pochopila, že jí tím dává najevo, že s ní už skončil. Že jej obtěžuje byť jen pohled na ni. Že ji považuje za vinnou. A nebyla snad vinná? Bolelo to. Vajdovo odmítnutí, jeho odsudek. Rozhodnutí, které mu nedokázala zazlívat.
Jenže co teď bude dělat? Potřebovala tu zůstat, minimálně do doby, než se ten muž probere. A musela tu zůstat, protože jim chtěla pomoci. Byla to její povinnost.
A chtěla tu zůstat, přes chudobu, která ji v chatrči babičky obklopovala, přestože je téměř neznala a přestože i její babička podle všeho neschvalovala její jednání.
Protože přes to všechno to byla jediná rodina, kterou nyní měla.

Další kapitola

[1] Bože můj! Co se děje?

[2] vnučka

[3] Pojď sem, maličká. Jdeme jíst.

[4] Nikdo to neví.

[5] Dobře.

[6] Ukaž nebezpečí.

[7] Kdo jsi?

[8] To je moje sestra.

[9] Přijde tvoje babička, Timko?

[10] Ne.

[11] Ano.

[12] ženo

[13] Velký zrak, oči. Kromě administrativních jmen mohou zejména starší Romové mít i romská jména, toto je pokus o  jméno rómské čarodějky.

577 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí