BtCh. III – 52. Sweetness Follows

Readying to bury your father and your mother,
what did you think when you lost another?
I used to wonder why did you bother,
distanced from one, blind to the other.

Listen here my sister and my brother
what would you care if you lost the other?
I always wonder why did we bother,
distanced from one, deaf to the other.

Oh, but sweetness follows

It’s these little things, they can pull you under.
Live your life filled with joy and wonder.
I always knew this altogether thunder
was lost in our little lives.

Oh, but sweetness follows.

R.E.M.

„Otázka není „Co mám dělat?“ nýbrž „Jaký mám být?“ I zbabělec vykoná jednou za život odvážný čin, ale o to nejde. Běží o to, abychom získali tzv. habitus konání dobra. Etika ctností soudí, že moudrý, zralý člověk nemůže činit zlá rozhodnutí.“ Marek Vácha

Bradavice; 8. června 2012 (téhož dne)

Harry se přemístil na okraj bradavických pozemků a během několika okamžiků se u něj objevil Michael Corner.
„Jak bylo na výletě v Bublavé Lhotce?“ zeptal se.
„Už třetí den tam prší,“ odpověděl Harry bez výrazu.
„Něco nového, Harry?“ spadlo z Michaela napětí, když uslyšel správnou odpověď na domluvenou otázku.
Harry mlčky zavrtěl hlavou.
„Je mi to líto, Harry,“ řekl Michael tiše. „Co Ginny?“
Ginny… Harry se s bolestí odvrátil. Ginny to už věděla. Téměř spolu nemluvili, bylo to příliš těžké. Snažil se však přesto být s ní. A ona se už od něj neodtahovala. Dokonce se jej snažila povzbuzovat, přestože by to mělo být naopak – on by měl být oporou pro ni. V uších mu zazněla její slova: ‚Cítila bych, kdyby nebyla naživu. Lily žije.‘ Nedokázal jí její iracionální víru vyvracet, vlastně ani nechtěl. A třeba nebyla tak iracionální, zadoufal. Třeba to matka může cítit. Grindelwald Lily zabít nepotřeboval, Ginny může mít pravdu. Jenže i pokud žije, co to znamená? Pošle ji domů, když získal to, co chtěl? Nebo se ji pokusí využít dále? Stále jen otázky, jen trýznivá nejistota. Ale ta nejistota znamenala zároveň naději. Ginny naději cítila. Proč by se jí měl bránit on?
„Kdybych mohl nějak pomoci…“
„Pomáháš, Mikeu.“ K tomu klidu se nemusel už téměř přemáhat. I když spíše než o klid šlo o otupělost způsobnou napětím a utrpením posledních dnů. „Je tady klid?“
„Naprostý. Nikdo za celou dobu mojí služby nepřekročil hranici ani dovnitř, ani ven. Jen Hagrid šel do lesa. Jdeš za svým synem?“
Harry přikývl. Michaelovi samozřejmě důvěřoval, ale nepovažoval za vhodné mu sdělovat skutečný důvod své přítomnosti. Ostatně svým způsobem skutečný důvod byl opravdu James, protože si jeho návrat přála Ginny, a on jí slíbil, že ho dovede alespoň na pár dnů domů.
„Čekají tě?“ zarazil se najednou Michael.
„Nevím. Možná Ginny poslala sovu…“ Zamračil se. „Je to problém?“
„To ne, ale pošlu Snapeovi patrona. Chtěl to.  Nevadí ti to?“ ujistil se.
„To je v pořádku. Pošli,“ nedal Harry najevo nesmyslné podráždění, které v něm Snapeovo jméno vyvolalo. Samozřejmě, že je správné, že se stará o bezpečnost hradu, a tedy i jeho syna.
Michael vyčaroval z hůlky stříbrného koně a řekl mu zprávu pro Snapea.
Harry ucítil další nesmyslné bodnutí. Proč má Michael Corner stejného patrona jako Ginny? Samozřejmě, že je nesmyslné na něj žárlit. To, že spolu kdysi chodili, že se Michael neoženil, že mají stejného patrona, přece nic neznamená. Ani to, že se jej ihned zeptal na Ginny. Bylo hloupé z toho cokoli dovozovat. Bylo trestuhodné myslet na takové věci právě teď.
„Hodně štěstí, Harry.“
„Díky, Mikeu,“ zahnal ty hloupé myšlenky a rozloučil se. Vydal se pomalu ke hradu. Nikdy dříve si neuvědomil, jak je cesta od okraje pozemků dlouhá. Cesta za jeho synem. Potřeboval být teď s ním, potřeboval se ujistit, že jeho nejstaršímu dítěti nic nehrozí. Neměl sice pochybnosti o bezpečnosti Bradavic, ostatně se právě nyní přesvědčil, že jsou hlídané dobře. A přestože ho dlouhá cesta v horku unavovala, uvědomoval si, že je dobře, že jsou Bradavice odpojeny od letaxové sítě – to ostatně zařídil už Brumbál po té hrozné noci, kdy zemřel Cedric Diggory. Po válce nebyly Bradavice znovu napojeny, ostatně jako celá řada kouzelnických domácností, včetně Doupěte.
„Harry, vítám tě tu,“ zastavil jej u dveří hlas Snapea. „Něco naléhavého, předpokládám, když jsi nemohl napsat předem?“
„Jdu pro Jamese.“
„Na koho zaútočil náš drahý zesnulý přítel Black tu noc, když se ti ho způsobem, který jsi mi dodnes neprozradil, podařilo dostat z Bradavic?“
Harry stiskl rty, protože si nemohl nepovšimnout jemné ironie ve Snapeově hlase, nahlas však řekl klidně: „Na Remuse Lupina. Před nímž ses nás pokoušel chránit.“
„Stále nic nového, Harry?“ spíše konstatoval Snape, než-li by se ptal.
Harry zavrtěl hlavou.
„Na kdy svoláš Řád?“
„O tom jsem ještě neuvažoval,“ polkl těžce Harry. „Přišel jsem pro Jamese. Ginny ho chce mít u sebe. Aspoň pár dní.“
„Chápu,“ přikývl bezvýrazně Snape. „Chceš ho odvést hned? Považoval bych za vhodnější, kdybys počkal alespoň do konce hodiny, pokud nechceš vzbuzovat rozruch a otázky.“
„Souhlasím. Stejně chci nejdřív mluvit s Brumbálem. Je to problém?“
Snape zavrtěl hlavou a mlčky vešel do hradu.
Harry jej potichu následoval. Chodby byly opuštěné, v tuto hodinu byli všichni studenti v učebnách. Ve vzduchu cítil známou vůni školních chodeb, vůni, na kterou už téměř zapomněl a která jej na okamžik vrátila do doby, kdy zde byl studentem a Snape jej přesně takto vedl do ředitelny. Když procházeli kolem učebny Přeměňování, uslyšel však namísto jistého a přísného hlasu Minervy McGonagallové ostřejší hlas své bývalé havraspárské spolužačky Megan Jonesové. Ne, nic nebylo stejné, a nic už nikdy nebude stejné. Následoval Snapea po schodišti a kladl nohu před nohu automaticky, jako stroj, a žasl nad tím, jak vůbec dokáže ještě jít. Jak vůbec dokáže dýchat, myslet, hovořit, mít naději po tom všem, co se stalo. Jak si vůbec může dělat starosti o svět, o Relikvie, když jeho Lily… když Arthur… namísto něj… Ne, takto nesmí uvažovat, sevřel pěsti a zvedl odhodlaně hlavu. Za prvé – ve skutečnosti nemůže vědět, zda jsou mrtví. A za druhé – pokud jsou, tím spíše musí udělat vše pro to, aby jejich vraha zastavil. Boj neskončil. Boj právě začíná.
„Prunus laurocerasus,“ vytrhnul jej z úvah hlas Snapea. „Prosím,“ pokynul mu, když se za chrliči objevily pohyblivé schody. „Musím se vrátit do třídy. Mám Jamese poslat sem nebo k Hermioně? Nebo chceš mluvit ještě s někým dalším?“
„Teď ne,“ odpověděl Harry. „Později… Svolám Řád, samozřejmě. Jen teď pár dní… Můžou se ještě vrátit,“ téměř vyhrkl a připadal si pro tu naivní naději hloupě jako malý chlapec.
Snape si ho vážně měřil, pak přikývl. „Pošlu Hestii, aby s Jamesem na tebe počkala po skončení hodiny u východu. A Harry -“ odmlčel se, jako by nevěděl jak pokračovat. Chvíli se na něj rozpačitě díval, pak zvedl ruku, jako by ho snad chtěl poplácat v nepravděpodobném utěšujícím gestu, spustil ji však zase dolů. „Musím už jít,“ řekl spěšně namísto slov, která snad měl na jazyku, a kvapně odešel.
Harry se za ním několik okamžiků díval, neměl však chuť ani čas se jím zabývat. Otočil se a vydal se do ředitelny.

…

„Harry, drahý, statečný chlapče,“ Brumbálův hlas byl plný soucitu, ale tento soucit jej nedráždil.
„Ještě není nic jisté,“ pronesl, aby spíše ujistil sebe než Brumbála.
„Jistěže není. Ale i ta nejistota je nesmírně těžká, možná dokonce těžší, než cokoli jiného. A i když bych mohl říct, že bys na to mohl být zvyklý, je to jiné. Vždy jsi byl ochoten obětovat sebe, ztratil jsi své nejbližší, málokdo byl tak zkoušen jako ty. A ty jsi vždy vstal a s novou statečností, se zarputilou odvahou jsi pokračoval. A došel jsi až ke konci, a byl jsi schopen obětovat i to nejvyšší, sám sebe. A teď zjišťuješ, že jsou horší věci, že to nebylo to nejvyšší, co od tebe mohl osud požadovat.“
„Pořád přemýšlím, co jsem udělal špatně. Že jsem selhal, když jsem nedokázal ochránit své vlastní dítě.“
„Dítě, které ti bylo svěřeno pod ochranu,“ souhlasil Brumbál vážně. „Ano, Harry. To je to nejtěžší, mnohem těžší než obětovat sám sebe. Ale nevyčítej si to. Udělal jsi, všichni jste udělali, co bylo ve vašich silách. Někdy nastanou chvíle, kdy nemůžeme udělat nic, abychom se vyhnuli problémům. Ale nic nepřichází bez důvodu, i když příčinu či příčiny v tu chvíli nedohlídneme a nechápeme. Dokonce, ani když je nedohlídneme a nepochopíme nikdy.“
„Jenže já jsem věděl, že možná mají lektvar prodlužující proměnu vlkodlaků. Řekl jsem Ginny, aby děti nechodily ven po úplňku, ale neřekl jsem jí proč, abych ji zbytečně neděsil. Kdybych jí to řekl… Kdybychom to skutečně vysvětlili Lily, místo nic neříkajícího pokynu, který hned zapomněla…“ hlas se mu zlomil.
„To přece není tvá chyba. A pokud to byla chyba, je to chyba pochopitelná, omluvitelná. Netrestej se více, než je nutné, Harry. Ostatně není vše ztraceno, jak jsi správně řekl. Ty tu naději máš a ty ji také cítíš, nemýlím se, chlapče?
„Nevím. Připadá mi … iracionální,“ zamumlal Harry a zadíval se stranou.
„Iracionální, říkáš. Proč by naděje měla být racionální? Naděje není záležitostí rozumu, ale srdce. Naslouchej svému srdci.“
Harry zavřel oči. Má naslouchat svému srdci. Jenže jeho srdce je němé, jeho srdce se bojí doufat, a přesto nedokáže nedoufat. Snad má Brumbál pravdu. Snad má Ginny pravdu. Pak zvedl hlavu a zadíval se konečně Brumbálovi do očí: „Proto jsem nepřišel.“
„Myslel jsem si to. Přišel jsi kvůli Relikviím? Gellertovi šlo o Hůlku osudu,“ řekl Brumbál s jistotou.
„Ano. A získal ji. Tedy,“ Harry zaváhal, „podle toho, co víme, to vypadá, že ji získal. A nejen ji. Arthur měl sebou i Neviditelný plášť.“
Brumbál chvíli mlčel. „To jsem nevěděl.“
„Zjistil jsem to až potom… Nevěděl jsem, že se tam Arthur chystá jít. Neměl to být on,“ dodal tiše.
„Já vím, Harry. Ani chvíli jsem nepochyboval o tom, že jsi byl opět připraven. Arthur se rozhodl jinak, a ty bys měl jeho volbu respektovat.“
„Neměl ten plášť získat,“ hlesl bezbarvě Harry.
„Neměl. Předpokládám, že Arthur nevěděl, jaká je pravá povaha pláště?“
„Nikdo to nevěděl. Kromě Rona a Hermiony. Nemyslím, že by mu to řekli. Ron sice věděl, že… Určitě si to neuvědomil. Jsem si jistý, že kdyby… nesouhlasil by s takovým rizikem.“
„Zní to pravděpodobně,“ přikývl Brumbál.
Na několik dlouhých minut se oba odmlčeli. Pak si Brumbál posunul na nose brýle a zvedl pohled k Harrymu. „A ty se teď bojíš, aby nezískal i třetí z relikvií.“
„Nebyl to snad tehdy jeho cíl? Ale Kámen vzkříšení je přece ztracen. Vždyť ani já sám bych ho teď nenašel! Nemůže se přece k němu dostat, že ne, pane řediteli,“ Harry mluvil překotně a sám pro sebe přitom vrtěl hlavou.
„Kdyby sis to skutečně myslel, nepřišel bys kvůli tomu za mnou, drahý chlapče,“ Brumbálův hlas byl velmi vážný. „Pokud má být nalezen, nalezen bude. Stejně jako mají svou vlastní vůli hůlky, mívají něco, co bych pro nedostatek vhodnějších slov nazval vůlí, i ostatní opravdu silné magické předměty. I staré magické meče nebo prsteny si vybíraly své pány.“
„To byly pohádky,“ pokrčil Harry rameny.
„Nepodceňuj pohádky. Jistě, jejich význam bývá posunut, ale nebyl snad příběh Smrti také jen pohádka pro děti?“
„Radíte mi tedy, abych se pokusil Kámen vzkříšení najít?“
„Neradím, Harry,“ nesouhlasil Brumbál. „Nevím, co je lepší. Vzpomínám si dobře, že jsi ho upustil v Zapovězeném lese?“
Harry mlčky přikývl.
„Kdokoli ho tedy může nalézt.“
„Pokud Kámen bude chtít být nalezen,“ neubránil se Harry náznaku ironie. Ta myšlenka mu připadala příliš … pohádková.
„Můžeš se pokusit ho najít, jistě. Zvaž to sám. Oboje má svá rizika – když ho budeš mít u sebe i když bude ztracen. Pokud ho však ty nalézt nemáš, nenajdeš jej. A možná jej už získal někdo jiný, a možná je to tak dobře.“
„Grindelwald nemá jediný důvod myslet si, že ho mám.“
„Vždyť ho také nemáš,“ Brumbálovy oči se téměř usmály, přestože jeho tvář zůstávala vážná.
„Vím. Ale… Myslím tím, že není nijak zvlášť nebezpečné jej mít.“
„Pokud se to nikdo nedozví. Bezpochyby nejbezpečnější místo je u tebe, Harry. Ještě bezpečnější by však bylo kámen zničit.“
„Jak?“
„Nezkoušel jsem to. Ale předpokládám, že to nebude jednoduché. Je to cenný magický artefakt, Harry. Možná starší než lidé.“
„Dar Smrti,“ ušklíbl se Harry. „Na to přece sám nevěříte, pane řediteli. Nemá smysl se teď zabývat, jak ho zničit, na to bude dost času potom.“
„Pokud jej získáš. A pokud se tak stane, Harry, tak o něm s nikým nehovoř. Podle toho, co říkáš, má Gellert dvě Relikvie smrti. Udělá bezpochyby vše proto, aby získal i třetí.“
„A co se stane, když ji získá?“
„To je dobrá otázka, Harry. Co si myslíš ty, že tím získá?“
„Netuším. Stane se pánem Smrti?“
„Ano,“ přikývl naprosto vážně Brumbál. „Stane se pánem Smrti, ať už to znamená cokoli.“

………………..

Veľká Lomnica; téhož dne

Judita se vrátila do domku své babičky. Její pohled padl ihned na zrzavého muže, jehož vzala v ochranu. Stále spal. Nikde neviděla Lily ani Timeu.
„Kde jsou?“ otočila se znepokojeně na svého průvodce.
„Neviem. Isto niekde tuná. Dôjdem sa pozrieť.“
Judita přikývla a posadila se k dědečkovi Lily na pelest postele. Automaticky jej chytila za ruku a změřila tep. Pak vytáhla hůlku a vyzkoušela opět základní diagnostická kouzla. Žádné poškození nyní nenacházela. Vypadal v pořádku. Tak proč se neprobouzí?
Nervózně vstala a vyšla na zápraží. Uviděla Marka a Timeu u několika černovlasých dětí, které seděly v hloučku a něco pozorovaly. Vydala se k nim.
„Kde je Lily?“ zeptala se Timey a zadívala na děti, zda přeci jen nezahlédne světle hnědou hlavu své svěřenkyně.
„Tady jsem,“ zvedla hlavu jedna z holčiček, která však s černými vlasy a snědou pokožkou nyní vypadala k nerozeznání stejně od místních. „Podívej, to je krásné štěně,“ usmála se na ni. „Chtěla bych ho.“
„Jak jsi to udělala?“ obrátila se Judita překvapeně na sestru.
„Teta je přece taky čarodějka,“ odpověděla místo ní bez údivu Lily.
„Vráťme sa do domu,“ řekl Marko. „Musíme vymyslieť, čo ďalej.“
Timea přikývla a vydala se k domku.
Judita se sklonila k Lily a chytila ji za ruku.
Ta však zavrtěla hlavou: „Můžu zůstat ještě venku?“
„Lily, nejsme ještě -“
„Myslíš, že je vonku vo väčšom nebezpečenstve ako vnútri?“ zvedl obočí Marko.
„Asi ne,“ kapitulovala Judita. „Ale nesmíš nikam, odkud neuvidíš domek babičky, slibuješ, Lily?“
Holčička vážně přikývla a Judita se vydala za Timeou a Markem.
Oba už seděli u stolu pod oknem. Posadila se k nim.
Chvíli seděli všichni tiše a pozorovali děti hrající si venku. Bylo jich mnohem méně, než kolik jich zde Judita viděla minule. Pořád tu ale bylo dost lidí, kteří musí odejít. A ti, kteří odešli… Byli skutečně v bezpečí? „Kam ostatní odešli?“ vyslovila svou obavu nahlas.
Mladý pár se na sebe rozpačitě podíval. „Neviem, či by otec chcel, aby som ti to povedal,“ promluvil konečně Marko.
„Nevěří mi,“ řekla smutně. „Ale já vás nezradím.“
„To si možno ani nemyslí. Ale neverí ti, samozrejme.“
„Proč samozřejmě?“ ohradila se.
„Prečo by ti mal veriť?“
„Protože jsem… zachránila jsem jim život. Zabil by je,“ zvedla rozhodně hlavu. „Pravděpodobně,“ dodala s pochybnostmi a zamračila se. Možná by je nezabil, přinejmenším Lily ne. Možná nemusela odcházet, alespoň ne tak nepřipravená. Možná to všechno bylo zbytečné. Možná byla chyba, že odešla na cestu, z které nebylo návratu.
Její pochyby se jí nejspíš zračily ve tváři, protože Marko vážně řekl: „Vidíš? Musíš sa ospravedlňovať sama pred sebou, že si urobila normálnu vec. Že si nezostala s tou kreatúrou a chránila hen to malé dievčatko,“ ukázal bradou z okna směrem k Lily. „Urobila si dobrú vec. Raz. Iba raz. Ale to pred tím… Prečo by sme ti mali veriť?“
„A co mám dělat, abych vás přesvědčila?“
„Teraz musíš s nimi odísť. A čo bude potom… To závisí na tebe. Či vôbec budeš chcieť niečo robiť. Možno ti raz uverím, Judita. A možno ti raz uverí aj môj otec.“
Judita těžce přikývla. Všechno na ni dolehlo. Jejich nedůvěra. Ztráta všeho, co doposud určovalo její život. Beznaděj, kterou před sebou viděla. Byla sama na bezvědomého muže a malou holčičku.
„Dokážeme to. Zoberiem auto, mám takú starú dodávku, a pôjdem s vami. Toho pána naložíme a pôjdeme na juh, do Francúzska. Cez Rakúsko -“
„Ne. Rakousko není bezpečné. Německo taky ne. Kdybychom se dostali až do Francie… možná, tu ještě úplně nemá, ale Rakousko určitě ne.“
„Fajn. Cez Poľsko do Estónska, Fínska a -“
„Polsko je také jeho. Ne tolik jako Rakousko, ale… Není to bezpečné.“
„Posledné je len Rusko. Cez Ukrajinu. Ako je na tom Rusko?“
„To je jeho spojenec. Ale… ne, také raději ne.“
„Tak musíte zostať na Slovensku, kým sa pán nepreberie.
V tu chvíli si všimla, že se muž na babiččině posteli pohnul a něco zamumlal.
„Probouzí se,“ zašeptala a přešla rychle k němu.
„Lily,“ zašeptal muž.
„Dôjdem pre ňu,“ usmála se Timea.

……………….

 Brocton coppice; Staffordshire; téhož dne

Nepříjemný tah za pupkem ustal a Judita se téměř zapotácela. Rozhlédla se kolem sebe. Ocitla se v malé dřevěné chatě, téměř stejně velké, jako byl domek babičky v osadě pod Tatrami. Zatuchlina a prach, který ji okamžitě nutil ke kašli, jí však prozradily, že tu nikdo nebydlí.
Lily se okamžitě předklonila a začala zvracet. To Juditu nepřekvapilo – následky přenosu byly tím horší, čím větší byla překonávaná vzdálenost. A pokud vše dopadlo tak, jak mělo, přenesli se opravdu daleko – až do Anglie.
„Jsi v pořádku, Lily? Slečno Judito, a vy? Jste také docela zelená,“ zeptal se starostlivě její společník. Muž, kterého zachránila a o kterém nyní věděla, že se jmenuje Arthur Weasley.
„Jsem v pořádku,“ ubezpečila ho Judita a pokusila se usmát.
„Už se nechci nikdy v životě přemísťovat,“ prohlásila Lily rezolutně.
„Ani za maminkou?“
Lily pokrčila čelo a pátravě se rozhlédla kolem sebe. „Kde to vlastně jsme, dědečku? Myslela jsem, že nás už vezmeš domů.“
„Jsme na bezpečném místě poblíž Staffordu. Přenášedlo nemohlo mířit přímo domů, co kdyby ho někdo ukradl, Lily?“
„A co budeme dělat teď, dědečku? Máš další přenášedlo?“
„Ne,“ usmál se Arthur Weasley. „Vždyť by ho mohl někdo ukrást. Ale nepotřebujeme ho. Přemístíme se tam. Jen… teď to asi hned nezvládnu. Ale pokud se nepletu, za chvíli tu bude tvůj tatínek,“ usmíval se.
Judita se posadila na zaprášenou židli. Cítila se vyčerpaně. Nejistě. Ztraceně. Nebylo to jen mezinárodním přenosem, který jí skutečně neudělal dobře. Mnohem horší ale bylo, že nevěděla, co bude dál. Jak se na ni bude dívat otec děvčátka, jehož trýznění nečinně přihlížela? Jak se budou dívat na ženu, která žila s jejich nepřítelem? Arthur Weasley jí nic nevyčítal, naopak, těch několik vět, které spolu prohodili po jeho probuzení, bylo povzbudivých. Ale ani se příliš nevyptával, ve skutečnosti nevěděl, jak moc byla vinná. Byl jí vděčný za záchranu. Budou se na to tak dívat i ostatní? Možná ano, vlastně téměř určitě ano. Budou jí vděční. To však není totéž jako důvěra. Ale ona potřebuje, aby jí důvěřovali, protože potřebuje jejich pomoc při záchraně svých lidí.
Jejich role se obrátily – byla teď sama v cizí zemi, odkázaná na něj. Nedokázala přimět ani své nejbližší, aby odešli s ní. Marko považoval za nutné zůstat na Slovensku, přesvědčovat lidi k odchodu a pomáhat jim při tom. Judita ho chápala, byl jedním z mála, kdo to mohl skutečně zvládnout. Timea jej nechtěla opustit, přestože ji k tomu přemlouval, a babička nechtěla opustit ani Timeu, ani zbývající obyvatele osady. Musí najít způsob, jak jim pomoci. Musí? Proč? Jsou její rodina, jistě. Ale proč by měla být vůbec něčím povinována lidem, kteří ji opustili jako dítě, nikdy se o ni nestarali a vyhodili ji, když je nejvíc potřebovala…
„Měli by tu už být,“ vytrhnul ji z myšlenek Arthur Weasley. „Jsou zde nastavená alarmující kouzla.“
„Měl byste si sednout, pane Weasley. Nebo raději lehnout. Byl jste opravdu dlouho -“
„Jsem v pořádku,“ mávl rukou, otevřel dveře domku a vyšel ven. Lily se vydala okamžitě za ním, a proklouzla pod rukou Juditě, která ji chtěla zadržet.
Judita vyhlédla opatrně za nimi. Neviděla však nikoho, neslyšela nic, kromě zpěvu ptáků a šumění větru v korunách starých stromů. Koutkem oka zahlédla pohyb za jedním z rozložitých dubů.
„Nemusíte se schovávat! Jsem to opravdu já!“ zvolal rozjařeně její společník.
„Který ze sedmi Potterů utekl?“ ozval se hlas plný napjatého očekávání zpoza stromu.
„Mundungus Fletcher,“ zavolal vesele. „A kdyby bylo po mým, vůbec bychom toho zbabělého šejdíře tehdy sebou nebrali, to si určitě pamatuješ taky, Georgi.“
„Strýčku Georgi!“ Lily se rozeběhla k zrzavému muži, který vystoupil zpoza kmene.
„Lily!“ vyšel ven další mladý muž, černovlasý, s nakřivo posazenými brýlemi. Lilyin otec, skutečný Harry Potter, Judita ho poznala okamžitě.
„Tati!“ výskla Lily a skočila mu do náruče.
Zrzavý muž mezitím došel k nim. „Tati,“ řekl sevřeným hlasem a objal jej. Judita si všimla, že ve stínu stromů stojí další dva zrzaví muži, nepochybně další Weasleyovi, a s napřaženými hůlkami ji ostražitě pozorují.
„Georgi, Harry, to je Judita Markytánová. Zachránila nám život.“ Zachytil upřený pohled Judity a usmál se: „Rone, Bille, přestaňte mířit těma hůlkama, a pojďte se přivítat se svým starým otcem.“
George nahlédl do chaty a kývl na bratry. I oni se s otcem, který se mezitím poněkud zbledlý posadil na lavičku vedle chaty, přivítali, Judita si však všimla, že v nich stopa ostražitosti vůči ní stále zůstává.
Harry Potter s Lily klesl vedle něj, ve tváři výraz neskutečné úlevy a štěstí. Dcera se k němu tiskla, stulená v jeho náručí jako by jej nikdy v životě už nechtěla pustit a potichu si šeptali.
„Už jsme tě skoro přestali čekat, tati,“ řekl jeden z bratrů.
„Byl jsem v bezvědomí, Rone. Pečovala o mě slečna Judita. Ona mě nejen přemístila, ale i uzdravila.“
„Co bylo tátovi?“ obrátil se na ni nejvážnější z bratrů, s ošklivou jizvou na tváři.
„Malé poranění, asi se udeřil po omráčení. Komplikované následky omračujícího kouzla, myslím,“ odpověděla Judita.
„Vy jste lékouzelnice?“
„Ne. Umím jen základy … ale babička…“
„Byli jsme u mudlů, co žijí společně s neškolenými kouzelníky v jedné osadě…“ vložil se od její odmlky nadšeně Arthur. „Úžasné místo. Mrzí mě, že jsem o tom nemohl zjistit víc, ale museli jsme se co nejdřív vrátit.“
„Chtěla jsem za mámou,“ usmála se spokojeně Lily. „Půjdeme už domů, tati?“
„Arthure, zvládneš se ještě jednou přemístit?“ zvedl konečně oči od své dcery Harry Potter. „Jsi docela bledý.“
„Já ano,“ usmál se Arthur. „Jen jestli Lily -“
„Vůbec nebudu blinkat! Slibuju!“
Všichni se úlevně rozesmáli. „Tak jdeme domů,“ prohlásil Harry Potter.
„Harry, ale…“ jeden z bratrů ukázal hůlkou na Juditu. „Chceš ji vzít opravdu … tam?“
„Zachránila jim život, Rone,“ zamračil se Harry Potter.
„Ale nic jiného o ní nevíme.“
„Žila jsem s Gellertem Grindelwaldem,“ dívala se na ně klidně. Nemělo smysl nic zastírat. „Pochopím, jestli mi nebudete věřit. Ale…“ nevěděla jak pokračovat. Vyjadřování v cizím jazyce bylo těžké samo o sobě, jenže mnohem těžší bylo, že nevěděla, jak je má přesvědčit, že je nezradí. Protože byla tou, co už zradila.
„Ale zachránila nám život. Přitom ohrozila svůj,“ řekl pevně Arthur Weasley.
„Judita je hodná,“ chytila ji Lily za ruku. „A umí se měnit v kočku. Já jsem u babičky zapomněla to štěně!“ vykřikla lítostivě.
„Seženu ti štěně, jestli chceš, Lily,“ usmál se její otec.
„Vezmu vás do bezpečí, paní Markytánová,“ nabídl se jeden z bratrů. „Nesmíte se ale zlobit, když nebudete nyní s ostatními. Mé jméno je Bill Weasley.“
„Těší mě. A nezlobím se,“ odpověděla tiše Judita a podala mu ruku.

…

Grimmauldovo náměstí; téhož dne

Když se přemístili do londýnského domu, Lily opět zvracela. Okamžitě se ale otřepala, a aniž by na kohokoli čekala, vydala se nahoru po schodech. Harry s úsměvem odklidil nepořádek a šel pomalu za ní. Pro Ginny to bude překvapení, neřekli jí ani Molly, že se aktivovaly alarmy v staffordském úkrytu. Nemohli jim připravit zklamání, pokud by to nebyli Arthur s Lily.
„Tak jste se skutečně vrátili,“ zastavil je ještě v přízemí Burton Battley. „Jak…“ mávnul rukou, „na to bude dost času potom. Teď si určitě potřebuješ odpočinout, Arthure. A jít za Molly.“
Arthur přikývnul, ve tváři opět bledý. Přesto se usmíval.
„Mami! Mami, jsem doma!“ slyšeli seshora hlásek Lily.
A slyšeli také nevěřícné hlasy Ginny a Molly, radostné hlasy Albuse i ostatních dětí a žen. Tíživá atmosféra posledních dní zmizela, jako by někdo roztáhl těžké závěsy.
„Potřebuješ si lehnout, Arthure,“ podíval se Harry na svého tchána.
„Není to tak hrozné,“ zavrtěl hlavou spokojený Arthur.
„Ještě jsem ti ani nepoděkoval…“ slova Harrymu zůstala v hrdle. Nemuselo to tak dopadnout. Arthur riskoval život pro nepatrnou naději. Riskoval místo něj. „Děkuju,“ objal jej.
„Možná to od nás nebylo úplně fér, Harry. Ale bylo důležité, aby nedostal tebe.“
Harry přikývl. „Já to chápu. Nezlobím se.“
„Teď. Nejdřív docela zuřil, tati,“ usmíval se George.
„To taky chápu,“ pousmál se nevesele Arthur.
„Ta hůlka…“ odvážil se konečně zeptat Harry.
„Bohužel,“ zachmuřil se jeho tchán. „Získal ji.“
„Ale neporazil tebe, Harry,“ vložil se do hovoru Ron. „Takže není jejím doopravdickým pánem, ne?“
„Ne, to není. Myslím, zeptám se ještě Brumbála,“ nakrčil čelo Harry. „Na tohle jsem se ho nezeptal.“
„Ty jsi s ním o tom mluvil?“ podivil se Arthur.
„Jo, vypadá to, že je Brumbál v obraze,“ pronesl vážně George.
Harry se usmál. „Jo, to je.“ Pak zvážněl a obrátil se napjatě zpět k Arthurovi: „A ten plášť?“
Arthur se zarazil a začal si prohledávat kapsy. „Úplně jsem na něj zapomněl. Asi … sklouznul mi, musel zůstat na té zahradě, u Grindelwalda.“
Harry zavřel oči. Takže opravdu má dvě ze tří, jeho obavy se naplnily. Bude muset do Bradavic, musí se pokusit nalézt třetí relikvii. Než ji nalezne někdo nepovolaný. Protože ačkoli nevěděl, co přesně znamená být pánem Smrti, věděl zcela jistě, že Grindelwald se jím stát nesmí.
„Je to problém, Harry?“ zeptal se znepokojeně Arthur. „Vím, bylo to dědictví -“
„To je v pořádku, Arthure,“ usmál se. Je to problém, jistě. Ale teď byl tak plný euforické radosti z toho, že žijí, že si odmítl dělat starosti. Potom. Na starosti bude dost času později. Teď musí za Ginny a Lily.
„Ten plášť … vlastně,“ Ron se podíval zaraženě na Harryho, „ona je to vlastně Relikvie smrti, že jo, Harry.“
„Relikvie smrti?“ zvednul překvapeně obočí Arthur. „Ale to je jen -“
„Arthure Weasley!“ ozval se jim nad hlavami nepřeslechnutelný hlas Molly. „Arthure Weasley, zmizíš bez rozloučení, a když přijdeš, tak se ani nepřivítáš?“ Mollyin hlas zněl pronikavě a všichni sebou provinile trhli, včetně Harryho. Její oči se však usmívaly, když pomalu šla ke svému manželovi.
„Jsem rád, že tě vidím, Molly.“
„Vítám tě doma, Arthure,“ chytila jej za ruce a dívala se mu do očí.
Harry si povšimnul, že Mollyiny oči jsou začervenalé a rozpačitě odvrátil tvář. „Půjdu za Ginny,“ zamumlal a vydal se po schodech nahoru.
A za svými zády ještě uslyšel Arthurův nezvykle tichý hlas: „Já jsem se přece rozloučil, Molly.“

…

„Lily, můžeš na chvilku?“ George opatrně nakoukl do dětského pokoje. Když Lily vyšla, zavřel před ostatními dětmi dveře.
Uzlíček, který schovával pod bundou, zakňučel.
„Ty jsi mi přinesl štěně!“ vykřikla Lily nadšeně.
„Jak ho pojmenuješ?“
„Je to holčička nebo kluk?“ nakrčila čelo.
„Kluk.“
„Jmenuješ se Tim,“ řekla Lily štěněti a popadla je do náruče. „Strýčku Georgi?“ zvedla k němu po chvíli hlavu. „Proč ti nikdy nespravili ucho?“
„Přišel jsem o ně temnou kletbou, Lily,“ odpověděl vážně George. „Nešlo to.“
„A moje ouško spraví?“
„Nevím. Možná. Jenže obnovit to jde jen do určitý doby. Takže…“
„Ono to nepůjde, viď, strýčku,“ řekla vážně Lily. „Řekla ti to ta lékouzelnice, co mě dneska vyšetřovala? Mně nic neřekla.“
„A zeptala ses jí?“
Holčička zavrtěla hlavou. „Timmy je moc krásný. Děkuju.“
„Už jsem si myslel, že to nestihnu, než půjdeš spát. Budeš dneska spát s dětmi nebo s mámou?“
„S mámou. Slíbila to. Teď mi dělá jahody se smetanou a medem,“ řekla spokojeně. Pak se zamračila: „A to ouško? Co teda řekla ta lékouzelnice?“
„Měla by ses zeptat mámy nebo táty.“
Lily naklonila hlavu na stranu a podívala se na něj zpod dlouhých řas. „Proč mi to nechceš říct ty?“
George vzdychl. „No, asi … vlastně nepůjde.“
Lily chvíli vážně mlčela a hladila štěně. Pak se podívala vážně na George: „Ty taky nemáš ucho a nevadí ti to.“
„Když půjdeme někam spolu, půjdeš po mojí levé straně, abychom měli uši hezky po vnějších stranách, jak se sluší,“ poznamenal s vážnou tváří George a chytil Lily za ruku. „Hlavu vzhůru, Lily, buď na to hrdá. Každý v sedmi letech nemá takové zranění z boje.“
„Jenže já jsem nebojovala,“ zavrtěla hlavou Lily.
„A musíš to někomu říkat?“ zašeptal George. „Jsi naše statečná princezna, co přemohla draka.“
„Jmenoval se Draco, jeden z těch zlých pánů, strýčku.“
„Já vím, Lily. Všichni si to budeme pamatovat. A ty si to taky pamatuj,“ odpověděl George naprosto vážně.
„Strýčku Georgi,“ zeptala se po chvíli přemýšlení Lily. „A jsem statečná, i když jsem brečela?“
„Ano. O tom nikdy nepochybuj.“ Sklonil se opět k ní a pošeptal jí do ucha: „Nikomu to neříkej, ale já jsem taky brečel.“

 

Další kapitola

538 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí