BtCh. IV – 3. Bohemia

Hustý černý mraky,
hlubiny země duní tak,
že je to vážný,
a mě nezbejvá než říct svůj díl.

Hrozby budí draky,
v kotli prudce stoupá tlak,
a anděl strážný
týhle země lítá ze všech sil.

Haló! Prober se, snad je ještě čas. Taháme čerta za vocas.
A von tahá nás.

Všichni známe slova
písní, co připomenou strach
a temnou sílu,
která věčně dřímá v temnotách.

Hymna staronová, může znít nocí na poplach,
jak děla v týlu
jako vzteklý hlasy v hospodách.

Slyšíš? Nepěkně duní spodní proud! Slepej dav může napadnout
nahradit soud.

Lavina se valí
ústa jsou kulomety
z atmosféry mrazí, jednou uhradíme souhrn škod.

V lůně katedrály,
vyrůstaj minarety
nová doba vchází a s ní vymírá náš starej rod.

Vstávej! Rytíři už jsi dlouho spal, teď je čas, abys miloval.
Musíme dál.

Hustý černý mraky,
zlý dluhy nad obzorem
hráči prachy nešetří, když soukají zem do lisu.

Za podpory klaky
budou nás léčit morem.
Bída číhá v závětří jak žoldák dlužních úpisů.

Vstávej! Rytíři už jsi dlouho spal, teď je čas abys osedlal,
Schází nám král…

Daniel Landa

Viana do Castelo; 6. července 2012 (téhož dne)

Evandrus Virdee se díval na kouřící trosky jen několik okamžiků. Musel to být silný výbuch, zlikvidoval nejen hotel, v němž se konalo setkání kouzelnických ministrů, ale celý hotelový blok, z nějž většina sloužila svému původnímu účelu – jako prázdninová letoviska. Vyklizeny byly jen dvě budovy bezprostředně přiléhající k místu setkání. Mrtvých muselo být mnoho. Celé rodiny na prázdninách. A přestože to věděl, nebyl schopný si to úplně připustit, v ten moment mu nedošlo, že je to skutečnost. Jako automat sevřel hůlku a zakrytý zastíracím kouzlem přešel k rozbitému oknu. A uviděl plný rozsah katastrofy. V okrajových budovách bloku se snad někdo zachránit mohl.
Ale přímo před ním byl jen obrovský, kouřící kráter.
Odněkud z dálky k němu začaly doléhat zvuky. Nejdříve sirény mudlovských aut. Křik nějaké ženy. K troskám se sbíhali další lidé, snad tam měli své blízké. A on tam měl Kingsleyho. To vše se nedostalo až k němu, zůstávalo to někdo na povrchu, řídilo to jeho kroky, jeho pohyby. A uvnitř jen velké prázdno.
Nebyla to náhoda, ani okamžik nepochyboval, že za tím musí být jejich pražský nepřítel. Na přípravu něčeho takového potřeboval čas. Místo setkání tedy musel znát dlouho předem. To znamenalo, že zrádce nebyl mezi jeho lidmi, ale mezi portugalskými kolegy. Zamrazilo ho. Portugalské oddělení, o němž se nemluví, kam se z podzemního tunelu s Juditou a jejím únoscem přenesl, se mohlo stát pastí, kdyby místo Yary hlídal někdo jiný. Yara tedy zrádkyní není. Alespoň jedna jistota.
Yara Pereirová se skláněla k muži, který ležel zpola zasypán troskami. „Inácio je mrtvý. Micaelu nikde nevidím.“
„Snad se stihla přemístit,“ odpověděl automaticky. Pokud nebyla zrádkyně, napadlo jej, nechal si to však pro sebe. „Musím najít naše věci.“
„Vracíš se hned do Londýna,“ konstatovala. „Rozumné. Zabezpečím to tu. Kdyby se někdo objevil –“
„Vím,“ přikývl. „Držte se u mě, kdybychom museli zmizet,“ otočil se k zaražené Juditě.
„Neměli bychom se vrátit pro toho únosce?“ zeptala se.
„Ne,“ odpověděl úsečně. Neměl chuť té dívce vysvětlovat něco tak očividného. Portugalský ministr je mrtvý. V jeho smrti měli prsty jeho vlastní lidé. Je pravděpodobné, že už mají, či brzy budou mít, ve svých rukou celé portugalské ministerstvo. A ten muž nebyl nijak zvlášť důležitý. Bylo by dobré ho vyslechnout, samozřejmě. Předpokládal však, že půjde jen o pěšáka. Nejdůležitější teď bylo vrátit se do Londýna a zjistit, co se děje doma.
A potřeboval zmizet hodně rychle, protože někomu z kolegů Yary mohlo dojít, že se přemístili právě sem. Nikdo sice Juditu během těch několika okamžiků neviděl, ale jejich zajatec se mohl zatím dostat do rukou nepřítele. A každé zabezpečení bylo možné prolomit. Grindelwaldovi lidi rozhodně podceňovat nelze.
Rozhlížel se po místnosti. Vypadala jinak než ráno, když zde příchozí odkládali věci, které nebyly v místě setkání dovoleny. Přesto se během několika okamžiků dokázal zorientovat a hůlkou poklepal na zeď v místě, kde světlejší barva prozrazovala, že zde visel obraz s majákem v rozbouřeném moři, jenž se nyní rozbitý válel u jeho nohou. Zamumlal rychle heslo. Zeď se otevřela, a on vzal do ruky ukryté sluneční brýle. Do kapsy si strčil i ostatní mezinárodní přenášedla. Nikdo z přátel je už potřebovat nebude. A do rukou nepřítele padnout nemusí.
„Chyťte se mě, slečno Markytánová.“
Yara se na něj úzkostlivě dívala.
„Pojď se mnou taky, Yaro,“ natáhl ruku k Portugalce.
Zavrtěla hlavou. „Tohle je moje země. Zůstanu. Budou mě tu potřebovat. Musím najít viníky toho všeho. I toho vraha, kterého jsi zajal.“
„Obávám se, že na to už je pozdě. Mezi vámi jsou zrádci.“
„To mi došlo,“ stiskla rty. „Ale nemůže jich být tolik. Jsou tu mí přátelé, Evandrusi.“
„Nevíš, kdo z nich. A nevíš, co se děje. Pojď se mnou. Mám informace, které bys měla vědět. Když se pak budeš ochotná vrátit, vrátíš se. Potřebujeme tě živou, Yaro.“
Několik okamžiků se na něj dívala, pak konečně přikývla.
„Chyťte ji za ruku,“ přikázal Evandrus Juditě a palec přitiskl na sklo slunečních brýlí.
A ucítil známé trhnutí.

………………

Grimmauldovo náměstí; téhož dne

Harry přecházel nervózně po pokoji v Siriusově domě, kde se obvykle konaly schůzky obnoveného Fénixova řádu. Před hodinou mu poslal patrona Evandrus Virdee. A zpráva, kterou obdržel, byla natolik závažná, že ihned svolal schůzku těch několika členů Řádu, kteří tvořili jeho vedení, přestože je nikdo nikdy oficiálně neurčil.
Pořád mu to nedocházelo. Kingsley je mrtvý. Ministr je mrtvý, stejně jako dobrá polovina evropských ministrů a dva zámořští. A jejich nejbližší spolupracovníci. A Anthony Goldstein s Hestii Jonesovou. A tisíce či spíše desetitisíce dalších, jejichž jména, a ani hrubé odhady počtů neznal. Měl puštěné zprávy na starobylém rádiu. Počet obětí se každou další relací zvyšoval. Jeden den stačil k tomu, aby obrátil svět, který znal, vzhůru nohama. V Londýně několik výbuchů v mudlovském centrum financí v City. Útoky na nádraží, na metro, na nemocnici, právě v okamžiku, kdy tam začali svážet první raněné. Na obyčejné obytné domy. Eurotunel spojující zemi s kontinentem. A totéž se dělo v Paříži. V Madridu. V Benátkách. V Římě. V Barceloně. V Praze – ušetřeno nebylo ani Jeho sídelní město. Po celé Evropě, a nejenom v hlavních městech, dnes vybuchovaly mudlovské nálože. Bylo těžké tomu věřit.
„Je tady pan Virdee, pane,“ oznámil mu skřehotavým hlasem Krátura. „S nějakou paní. Tu Krátura nezná.“
„To je v pořádku, Kráturo. Počkej v hale, přijdou ještě další.“
„Evandrusi, vítám tě,“ podal mu ruku.
Ten jen stroze pokývl hlavou a ruku stiskl. Harryho překvapilo, že na něm nejsou znát žádné známky rozrušení. Před několika hodinami unikl ze smrtelné pasti. Před několika hodinami ztratil přátele. Ani to však nenarušilo jeho profesionální klid.
„Yaro, dovol, abych ti představil pana Harryho Pottera, ředitele Ústředí bystrozorů. Harry, to je slečna Yara Pereirová, moje kolegyně z Lisabonu.“
„Těší mě, slečno Pereirová. Znáte se s Evandrusem už dlouho?“
„Jen asi pět let,“ odpověděla pečlivou angličtinou. „A známe se jen pracovně. Mnoho jsem o vás slyšela, pane Pottere. Jsem ráda, že vás poznávám.“
„Posaďte se, prosím,“ pokynul jim ke stolu. „Juditu jsi nevzal?“
„Není důvod. Slečna Markytánová je v šoku, ale v pořádku. Je s ní Ailyth.“
Harry se na něj napjatě podíval. „Je to jisté?“
Evandrus na okamžik zavřel oči. „Na místě nezbylo vůbec nic. Přemístit se odtamtud nedalo. Informovali o tom už ve zprávách?“ ukázal bradou na rádio.
Harry zavrtěl hlavou. „O tomhle ne. Je toho příliš. Myslíš, že je za tím –“
„Ještě ne, Harry,“ podíval se Evandrus krátce na svou portugalskou kolegyni.
„Jistě bys sem slečnu Pereirovou nebral, pokud bys jí nedůvěřoval,“ nakrčil čelo Harry.
„Samozřejmě, Harry. Navrhuji slečnu Pereirovou za novou členku Fénixova řádu. A jako takové jí hodlám říci vše. Nicméně bychom o tom neměli rozhodovat sami.“
Harry přikývl.
„Zesil to, Harry,“ ukázal Evandrus bradou směrem k rádiu.
Harry otočil kulatým knoflíkem velkého rádia a uslyšel vážný hlas hlasatelky: „… Mezi oběťmi dnešních mudlovských teroristických útoků je i ministr čar a kouzel Kingsley Pastorek. O okolnostech útoku v portugalském Viana do Castelo není dosud nic známo. Doporučujeme všem kouzelníkům zdržovat se doma a vyčkat dalších zpráv. K uctění památky ministra Pastorka nyní promluví jeho zastupující náměstek Cormac McLaggen…“
„Cormac!“ vykřikl nevěřícně Harry. „Co tam dělá ten pitomec?“
„Mírni se, Harry. McLaggena jsem informoval já. Je to momentálně můj nadřízený.“
„Proč ne Dohertyová? Ta je první náměstkyně, ne? A není náhodou služebně starší?“
„Edmunda je na dovolené. A je stará, domnívám se, že mu tu roli přenechá, jak ji znám. Cormac McLaggen v současné době vede britské kouzelníky, Harry,“ odpověděl Evandrus vážně. „Je to takový problém? Pokud vím, tak byl členem té vaší Brumbálovy armády. Je z Nebelvíru –“
„Petr Petigrew byl taky z Nebelvíru,“ procedil Harry. „On neví, o co tam šlo?“
„Informoval jsem ho o svém podezření, že skutečným cílem bylo jednání ministrů. McLaggen se přesto domnívá, že pravděpodobnější vysvětlení je náhoda, když všechny útoky jsou podobné.“
„Tedy, že jsou za tím mudlovští teroristi.“
„Přesně tak.“
„To je fakt blbec. Dokud něco nemá přímo na talíři… Vždycky byl takový.“
„Na jeho obranu musím říct, že jsem mu neřekl všechno. Zatím není ministrem. Jen ho zastupuje.“
„Zatím?! Myslíš, že se stane ministrem?“
„Rozhodně se o to pokusí. S jeho kontakty a strýčkem ve vedení Starostolce,“ zvedl obočí. „Ostatně proč myslíš, že ho Kingsley jmenoval náměstkem? Vždy byl naprosto bezúhonný, Harry. Buduje si image hrdiny z bitvy o Bradavice. Je velmi pracovitý a inteligentní. Je pohledný. Ano, rozhodně má šanci stát se ministrem. Pokud proti němu máš něco konkrétního, Harry, probereme to na dnešním jednání.“
Harry zavřel oči. Proti Cormacovi McLaggenovi nic konkrétního neměl. Jen tu maličkost, že to byl ctižádostivý, namyšlený, nespolupracující pitomec. Nicka, která si o sobě hodně myslela. Kdysi pokukoval po Hermioně, vlastně nejen kdysi, ty odporné články ho s ní spojovaly docela nedávno. Když ho zval do obnoveného Fénixova řádu, Cormac se ho zeptal, zda stále funguje to Hermionino kouzlo proti zrádcům. Měl pochyby, zda dokáže zachovat věrnost Řádu? Snad. Proto měl pochyby Harry o něm. Do Řádu ho tehdy nevzal a jejich vztahy od té doby byly napjaté. Na druhou stranu musel uznat, že byl skutečně chytrý a pracovitý. Schopný. Jen si nebyl jist, čeho všeho byl schopný. „Možná do toho vkládám moc osobní antipatie, Evandrusi. Máš pravdu, necháme to napotom. A omlouvám se. Vypadá to, že… mně to jen pořád nedochází, že jsou opravdu mrtví. Tohle je proti tomu naprosto nedůležité.“
„Mně to také nedochází, Harry,“ odpověděl zastřeným hlasem Evandrus. „A není to nedůležité. To, kdo bude příštím ministrem, je možná to nejdůležitější, na co se musíme nyní zaměřit.“
„Ehm,“ odkašlala si Yara. „Nechci vás rušit, chápu, že jsou to důležitější záležitosti, ale… pokud mám být schopná zapojit se doma, musím se vrátit nejpozději do dvou hodin.“
„Promiňte, slečno Pereirová,“ otočil se k ní Harry. „Pokud vám Evandrus důvěřuje, máte i mojí důvěru. Každým okamžikem přijdou naši přátelé. Pokud máte mezinárodní přenášedlo, jsem si jistý, že do dvou hodin se domů dostanete.“
Minerva, Arthur Weasley, Burton Battley a Hermiona se Snapem skutečně dorazili během deseti minut. O smrti Kingsleyho nevěděli, Minerva a Arthur dokonce nevěděli ani o útocích na mudlovské cíle. Společně si poslechli McLaggenovu řeč, kterou opakovali znovu každou půl hodinu. Hermiona ani Minerva nedokázaly skrýt slzy, stejně jako Arthur Weasley.
„To je strašné,“ vrhla se Hermiona k Harryho překvapení k Evandrusovi.
Ten jen lehce kývl hlavou. „Teď musíme jednat. Hlavu vzhůru.“
Přijetí Yary Pereirové nebylo automatické, Snape samozřejmě namítl, že kdyby nepřítel chtěl zvěda v jejich řadách, že by jednání slečny Pereirové bylo přesně takové. Ta se kupodivu neurazila, naopak souhlasila s ním. A jeho nitrozpytu se podrobila.
„Nemám námitek,“ řekl konečně Snape a unaveně se opřel o vyřezávané opěradlo židle.
„Je někdo další proti?“ zeptal se Harry.
„Pokud ji jeden z našich nejpodezíravějších členů doporučil a druhý nemá námitek…“ pokrčil rameny Burton Battley a podíval se po ostatních. I Harry se automaticky rozhlédnul. Poslední slovo obvykle míval Kingsley, přestože se vždy tvářil, že je pouhým řadovým členem. A přestože formálně Řád svolával a většinou i řídil Harry, Kingsleyho rozvaha, s kterou sledoval každý jeho krok a nenápadně jej podporoval či korigoval, mu teď bolestivě chyběla.
Došlo mu, že tentokrát je poslední slovo na něm. To byl zvláštní – a znepokojivý – pocit. „Minervo?“
„Souhlasím.“
„Arthure?“
Pan Weasley také vážně přikývl. „Potřebujeme nové členy. Zvlášť v zahraničí.“
„Dobře. Yaro Pereirová, pokud se chcete stát členkou Fénixova řádu, složíte teď přísahu. Je to obyčejný slib, ale i tak ho berte vážně.“
„V mojí zemi bereme vážně i obyčejné sliby,“ přikývla Yara.
„Opakujte tedy po mně,“ vstal Harry a se slavnostním výrazem pečlivě vyslovoval: „Slibuji a přísahám na svou čest, že budu zachovávat věrnost Fénixovu řádu, že budu bránit životy a svobodu všech lidí a že budu plnit úkoly, kterými mě Řád pověří, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Yara po něm slova zopakovala a Harry přivolal pergamen, pero a inkoust. Pak poklepal hůlkou o pergamen a šeptem vyslovil zapisující kouzlo.
„Podepište, prosím,“ přisunul pergamen k ní.
Yara podepsala. „Skutečně je to všechno? Žádná kouzla?“
„Všechna kouzla lze překonat,“ zavrtěl hlavou Harry. „Proto se rozšiřujeme jen na osobní doporučení. V Řádu jsou jen lidé, kteří si důvěřují.“
„Kromě toho, všichni vědí jen to, co potřebují,“ poznamenal Burton Battley.
„To je rozumné,“ souhlasila Yara.
Minerva McGonagallová si odkašlala. „Nejspíš není čas na formality, ale, slečno Pereirová, v Řádu si všichni tykáme. Jsem Minerva,“ podala nové člence ruku.
„Děkuji,“ přijala ji. „Yara.“
Když jí Harry podával ruku, připadal si jako v nějakém podivném snu. Všichni byli sice vážní, ale tvářili se tak normálně. Mluvili normálně. Potykali si pěkně podle bontonu. Jako by se nic nestalo. Po chvíli se rozhostilo ticho, a on s hrůzou zjistil, že ostatní očekávají, že bude pokračovat. Jak se vlastně stalo, že očekávají právě od něj, že si bude vědět rady? Samozřejmě až na Snapea, rozhodně si nemyslel, že své kritické mínění strýček Severus změnil. Jenže on právě teď vůbec netušil, co dělat. Brumbál by si věděl rady. Jenže oni Brumbála nemají, a nikde kolem sebe nikoho takového neviděl.
„Evandrusi,“ přerušil po chvíli ticho, které začalo být příliš nepříjemné.
Evandrus Virdee unaveně přikývl. „Dobře. Začněme. Nejdříve se pokusím, Yaro, říct ti vše, co jsme zjistili o tom, co se v Evropě děje. Prosím, doplňte mě, kdykoli budete mít pocit, že je to nutné. Za druhé: Musíme najít spolehlivý a diskrétní způsob komunikace – Hermiono, dokázala bys během hodiny připravit spolehlivé řešení?“
„Jistě, Evandrusi,“ vstala Hermiona. „V Brumbálově armádě jsme komunikovali za pomoci mincí. Jenže ty nedovedly více, než zobrazit dobu setkání. A nejsem si jistá, jak by fungovaly na příliš velkou vzdálenost. Ale pokusím se je vylepšit.“
„Myslím, že je to dobrý základ, Hermiono,“ podotkl Harry.
„Hermiono, potřebuješ s tím pomoci?“ vstala Minerva.
„Pro tebe budu mít jiný úkol, Minervo. Ale jestli by mohl Arthur?“
„Dobře, Evandrusi.“
„Myslel jsem, že na tohle jsi expert ty, Evandrusi,“ zvedl obočí Snape. „Stejně jako slečna Pereirová, pokud jsem dobře pochopil její profesi. A mýlím se, že už nějaký způsob máte, pokud jste již dříve spolupracovali?“
Evandrus se na něj chvíli díval, pak přikývl. „Před tebou nelze nic utajit, Severusi. Jenže já chci něco, co bude na zcela odlišném principu, než jsou zvyklí lidé naší profese. Jistě je ti jasné proč.“
„Pak bychom ale něco takového potřebovali všichni,“ podotkl Snape.
Evandrus pomalu přikývl a otočil se k Hermioně. „Něco jednoduchého, víc během hodiny nestihneš. Kdyby se ti podařilo k číslicím přidat písmena…“
„Ano, taky mě to napadlo. Připravím je pro všechny.“ Vstala a následovaná Arthurem vyšla z místnosti. Harry mohl ještě slyšet, jak jeho tchánovi říká: „Kde bychom teď hodně rychle sehnali dostatek jednoeurových mincí?“
„Za druhé,“ pokračoval Evandrus Virdee, „Burtone, sepiš co nejpřesněji rozsah a místa útoků, probereme je hned potom. Je jasné, že nepřítel používá mudlovskou techniku, budu muset informovat svého mudlovského kolegu. Chci potom probrat, co všechno mu můžu říct. Bod tři: Minervo, Arthure, prosím, sepište všechny členy Starostolce a jejich kontakty. Spojte se také s Elphiasem. Musíme se zamyslet nad tím, jak z Harryho udělat ministra. Je sice škoda, že ho Kingsley,“ Evandrus na chvíli zavřel oči, „nestihl jmenovat vrchním ředitelem odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, ale i Kingsley se stal ministrem z pozice prostého bystrozora. U zachránce kouzelnického světa by to problém být nemusel.“
„Ale já nechci být ministrem!“ zaprotestoval Harry. Ta představa byla absurdní. Necítil se na to. Nikdy o to neusiloval. A mluvit o tom teď, když je Kingsley sotva několik hodin po smrti…
„To je až bod tři, Harry. Své námitky uplatníš, až na něj dojde řada. Tuším jsi ale i ty slíbil, že budeš plnit úkoly, kterými tě Řád pověří. Pokud nechceš, aby se stal ministrem McLaggen, jsi jediným reálným protikandidátem, kterého jsme schopni postavit.“
„Neřekl jsem, že mám něco proti Cormacovi,“ vrtěl hlavou Harry. „Nemám ho rád, to je všechno, vůbec jsem neřekl, že musí být špatný ministr.“
„K tomu se ještě dostaneme. Teď k prvnímu bodu. Ten útok nebyl náhodným výsledkem muslimského teroru, to je ti jasné, Yaro. Náš ministr chtěl své kolegy informovat o nepříteli, který už jednou většinu Evropy ovládl. A nepochybně se mu to už nejméně v půlce kontinentu opět podařilo. Gellert Grindelwald je zpět.“

…………………

Praha; 7. července 2012

„Baltazare,“ došla k němu Dietlinde a políbila ho na tvář. „Všechno v pořádku?“
Baltazar Byrtus ztlumil zvuk televize, jejíž zpravodajský kanál sledoval. „A v Rakousku? Myslel jsem, že tam dneska zůstaneš. Alaric Junker to všechno zvládne bez tebe?“
„Ano. Má tam ten zmatek naprosto pod kontrolou. Vyhlásil už stav ohrožení a místní mudlové jsou naprosto disciplinovaní. Na Steinera se nezeptáš?“ nastavila mu také tvář k polibku. „Nebyla jsem jen ve Vídni, ale i v Berlíně. Mimochodem, víš, že Alaric a Gellert už…“ nedořekla a víceznačně se usmála.
Baltazar přikývl, úsměv jí však nevrátil. Z Gellertova způsobu ověřování a utužování spojenectví mu nebylo dobře, přestože po něm nic takového nikdy nechtěl. A přesto neměl pocit, že by si jej proto vážil méně. Možná právě naopak. Díval se na svou ženu a přemýšlel, zda i ona a Gellert… Nikdy si ničeho takového nevšiml. Třeba i ona byla výjimkou, stejně jako on. Odvahu se na to zeptat však nenašel.
„Nepochybuj o tom, že udělá, co bude Gellert chtít,“ pokračovala Dietlinde spokojeně. „Kouzelníci všech německých zemí budou oficiálně naši.“
„Stejně jako zbytku Evropy,“ souhlasil Baltazar a usmál se.
„Kdy?“
„Do konce září. Teď jde o to, aby země, kde se ministerská místa právě uvolnila, zvolily správně,“ ušklíbl se. „Jsem rád, že jsi doma. A byl bych ještě raději, kdybys už nepracovala a zůstala,“ přitáhl si ji na klín a přivinul k sobě. „Všechno jde dobře, tak bys mohla.“
„Teď?“ vstala a upravila si okamžitě své hnědé vlasy do bezchybného drdolu. „Nemám na starosti jen německy mluvící země. Dohlížím i na Vigga, do Dánska odjíždím zítra. Vrátila jsem se vlastně jen kvůli večernímu setkání s Gellertem.“
„Jistě, to chápu,“ přikývl zamračeně Baltazar a opřel se hlavou o opěradlo křesla. „Takže se nemusíš zdržovat podrobným hlášením, řekneš to všechno až večer, ne?“ Hůlkou si přivolal dálkový ovladač na televizi a znovu ji zesílil. „Viggo Monrad to zvládá dobře. Dohled už není nutný. Nemusela bys do Dánska,“ poznamenal, aniž se na ni podíval.
„Jsem naprosto zdravá. Těhotenství není nemoc, Baltazare,“ zavrtěla rozhodně hlavou. „A o tom, co je potřeba, rozhoduje Gellert, ne ty.“
„Mám o tebe jen starost,“ odvrátil se od ní a předstíral, že se soustředí na zpravodajský kanál.
Posadila se k němu na boční opěradlo křesla a jemně mu vzala ovladač z rukou. „Musíš pouštět tu mudlovskou příšernost?“ Vypnula televizi. „Myslela jsem, že budeš mít plné ruce práce… Ale když nemáš… do schůzky s Gellertem jsou ještě skoro dvě hodiny času,“ usmála se.
„Měl jsem plné ruce práce, Dito. Ostatně i teď mám,“ vzal jí ovladač a znovu televizi zapnul. „Chci vědět, co přesně Danda řekne.“
„A to má na výběr? Pokud je to tak důležité, jak můžeš nevědět, co udělá?“ nechápala Dietlinde.  „Alaric i Reinhardt budou mít u svých prezidentů svoje lidi, aby kdyžtak zasáhli.“
„Neřekl jsem, že tam nemám své lidi.“
„Stejně nechápu, proč se tak zabýváš zrovna Dandou. Organizuješ celou Evropu…“ zavrtěla hlavou a položila se na gauč. „Gellertova fascinace Prahou se v německých zemích vysvětlovala opravdu špatně. Nic proti zemím Koruny české samozřejmě nemám, ale… ty nemáš pocit, že jim věnuje víc pozornosti, než je nutné? To chce opravdu vládnout světu z Prahy?“
„Je to pořád jeho základna. A Čechy měl na starosti Záviš. Po jeho smrti jsem to převzal jen přechodně. Benny to všechno ještě svěřit nemůžu. Ale ne, nemyslím, že chce vládnout světu z Prahy.“ Jedním okem sledoval televizi, zda se tam konečně neobjeví Danda s poselstvím národu. A přemýšlel, co vše má říct své ženě. Byl zřejmě jediný, koho Gellert seznámil s další fází svého plánu. Mlčenlivost by nejspíš neporušil, kdyby to řekl jí, ale na druhou stranu, pokud by to měla vědět, řekl by jí to Gellert sám.
„Benny…“ řekla Dietlinde zamyšleně. „Proč se náměstkyní stala právě Benedikta? Nikdy nebyla členkou Gellertova nejužšího kroužku.“
„Měla jsi už dva měsíce na to, aby sis zvykla, že je.“
„Protože jsi ji doporučil.“
„Jistě. Snad nežárlíš? Dietlein, je starší než já,“ položil jí chlácholivě dlaň na ruku.
Vymanila se mu. „O tři roky. A samozřejmě, že nežárlím. Jen si nemyslím, že na to má. Má tendence k přehánění. Nic jí není dobré. A připadá mi zbytečně krutá a zlá.“
„Benedikta Glatzová je schopná. Je Gellertovi a našim cílům naprosto loajální. A že je krutá k nepřátelům? To je snad dobře, ne?“ pokrčil rameny. „Ale v něčem máš pravdu. Občas dřív mluví, než myslí. Proto na ni ostatně dohlížím.“
„Nejsem si jistá, že je to dobře. To, co děláme, dělat musíme. Jenže Benny si to užívá.“
„Není jediná,“ zamračil se. „Tiše,“ řekl rychle, když viděl, že se znovu nadechuje, a zesílil zvuk televize.
Na obrazovce se právě objevil český prezident. Tvářil se vážně. Měl na sobě černou košili bez kravaty a černé sako. Jeho oči byly plné energie. Z celého jeho postoje vyzařovalo odhodlání. K Baltazarově překvapení se neposadil, ve studiu stál, s rukama složenýma za zády. Za ním stáli dva muži a jedna žena, v nichž rozpoznal předsedu jedné nevýznamné strany, jednu z bývalých ministryň a ve vojenské uniformě byl jejich člověk v mudlovské armádě.
„Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana životů a zdraví, ochrana českého národa je základní povinností státu,“ začal Danda pomalu s očima pevně upřenýma do kamery.
„Včera byla řada životů zmařena. Stalo se tak nejen v naší zemi. Útoky zákeřného nepřítele zasáhly stovky cílů po celé Evropě. To neříkám proto, abych omluvil neodpustitelné selhání státu. Říkám to proto, abychom si všichni uvědomili, čemu čelíme.“
Znovu se odmlčel a upřel pohled na neviditelný lid, za jehož vůdce se očividně považoval.
„Čelíme nebezpečí, jakému český národ nečelil už více než padesát let. Čelíme válce, která existuje, aniž by byla vyhlášena. Svého nepřítele známe, útočil již dříve a opakovaně po celém světě. Útočil i v Evropě, přestože dosud nikdy v takovém rozsahu a tak koordinovaně. Je to nepřítel nejen českých zemí, je to nepřítel celé Evropy. Civilizace, jejíž jsme součástí. Našich tradic, našeho způsobu života. Ptáte se, kdo je tím nepřítelem? K útokům se přihlásila organizace, kterou všichni známe, a nasvědčují tomu i všechny důkazy. Al Káida. Je to nepřítel, který není svrchovaným státem, kterému by bylo možné vyhlásit válku. Zdůrazňuji: Nepřítelem nejsou muslimské země. Nepřítelem nejsou ani všichni muslimové a varuji před lynčováním a mstou na nevinných lidech. Naším nepřítelem je muslimský terorismus, islám ve své militantní a netolerantní podobě.“
Opřel se rukama o naleštěný stůl, za kterým stál a vemlouvavě se naklonil k neviditelnému lidu. „Ty ohavné útoky byly plánované a cílené. Žádný z evropských států jim nedokázal zabránit. Evropské státy selhaly. Ve skutečnosti selhaly už dávno, když přistupovaly ke svým nepřátelům s neodpustitelnou vstřícností. Tyto státy musely selhat, protože se staly slabými. Evropa je nemocná. Země Koruny české jsou nemocné – a jak by nebyly, když je nemocná celá Evropa? Naše obranyschopnost byla oslabena. Možná to byl úmysl, možná ne. Ale není čas přemítat, proč se co stalo.
Teď už není čas na váhání. Teď už není čas na slabost!“ zvedl pěst do vzduchu a poslední slova téměř zakřičel.
„Včera zemřelo podle mých informací nejméně třicet tisíc českých mužů, žen a dětí,“ ztišil se. „Toto číslo nemusí být konečné, a nejen proto, že se odhady obětí každým okamžikem zvyšují. Útoky pokračují. Teprve před několika minutami jsem se dozvěděl o zničení mladoboleslavské automobilky. Počty obětí nejsou dosud známy. Jedno ale víme. Nepřítel ve své válce pokračovat bude. Není čas být slabým. Není čas na dohady. Není čas na váhání. Přesto chci nejdříve vyjádřit svůj smutek nad mrtvými a raněnými. Vy všichni, kteří jste přišli o své blízké, přijměte mou upřímnou soustrast.“ Prezident se odmlčel déle než jindy.
„Při výbuchu budov poslanecké sněmovny a senátu naše země přišla o téměř všechny volené zástupce a většinu členů vlády,“ pokračoval rozhodně. „Jsem nyní jediný, kdo může svolat lid k jednotě. Kdo může ochránit tuto zemi, aby se neocitla v chaosu, jak si náš nepřítel nepochybně přeje.
Jsem si jistý, že jste nyní plní smutku a nejistoty. Nejsme zvyklí bojovat, už nějakou dobu ne. Ale i my ale máme své hrdiny. Vždy mezi námi byli muži i ženy, kteří se dokázali vzepřít. Kteří dokázali bojovat. Vzpomeňme si na naše legionáře. Vzpomeňme si na naše letce. Vzpomeňme si na husity. Připomínám je především pro jejich smělost a odhodlání. Smrt jediného člověka se stala jiskrou, která rozpoutala tak nevídanou bouři, že její hromy uslyšel celý tehdejší svět. Nyní nezemřel jen jeden člověk. Musíme od husitů načerpat odvahu, nebát se říct nahlas: My jsme tu! Nenecháme se zastrašit. Nenecháme se srazit na kolena. Budeme jako oni – vytvoříme sílu. Oni nám ukázali, že v jednotě a odhodlání síla je.
Chtěl bych být čaroděj, který by vás všechny přiměl k jednotě, protože v jednotě je síla. A jen v jednotě se dokážeme ubránit smrtelnému nebezpečí, které hrozí naší zemi.
Ústavní zákon 110 z roku 1998, o bezpečnosti České republiky, umožňuje v případě, kdy je bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost nebo vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví nebo majetkové hodnoty, vyhlásit stav ohrožení státu. Tento stav má vyhlásit Parlament České republiky. Poslanecká sněmovna i Senát jsou však zničeny. S takovou situací naše ústava nepočítala. Přesto stát konat musí. Svolal jsem neprodleně přeživší poslance, senátory, členy vlády a hejtmany krajů, zástupce politických stran, zaměstnanců i zaměstnavatelů, církví, obcí, armády, vynikající osobnosti našeho národa, tedy celého českého národa, a ustanovil jsem z nich Národní shromáždění. Toto Národní shromáždění zvolilo Národní radu a usneslo se na vyhlášení stavu ohrožení České republiky.
Okamžikem tohoto vyhlášení platí zákaz vycházení po dvacáté druhé hodině a před šestou hodinou ranní. Okamžikem tohoto vyhlášení platí zákaz cestovat mimo svou domovskou obec. Výjimky pro mimořádné případy vydává krizová rada příslušného kraje. Okamžikem tohoto vyhlášení platí pracovní povinnost pro všechny muže a ženy, kteří obdrží pracovní příkaz. Okamžikem tohoto vyhlášení platí zákaz shromažďování.
Opakuji, že nepovažuji za našeho nepřítele všechny muslimské ženy a muže. Nicméně i oni jistě chápou, že situace je mimořádná a že není v našich silách zaručit jim bezpečnost proti spravedlivému hněvu lidu. S okamžitou platností proto vyhlašuji lhůtu čtyřiceti osmi hodin, po kterou se mohou osoby muslimského vyznání dobrovolně přihlásit k deportaci. Zaručuji všem, kteří se dobrovolně přihlásí, bezpečí a důstojné zacházení s plným respektem k jejich náboženským potřebám. Po uplynutí této doby bude zakázáno jakékoli praktikování a propagace islámské víry na našem území.
Ještě dnes bude pokračovat jednání Národní rady. O dalších opatřeních vás budu informovat.
Jsem si jistý, že tato mimořádná opatření chápete. Historie nás dnešního dne postavila na místo, které jsme si nevybrali. Tento boj nám vnutili. A nám nezbývá, než toto břemeno nést. Poneseme ho. Ponesu jej s vámi a pro vás.
Možná nejsme velcí mužové a ženy. Nikdo nás to nenaučil. Nikdo nechtěl, abychom jimi byli. Ale bez ohledu na to se jim stát musíme. Cítím sílu tohoto národa. Cítím sílu Evropy. Myslí si o nás, že jsme bázliví. Změkčilí. Líní. Pokud takoví opravdu jsme, tak jsme už prohráli. Ale to si nemyslím. Odmítněme tu roli. Nebudeme hrát roli líných a zhýčkaných Evropanů. Vzpomeneme si na naše tradice. Vzkřísíme krále.
V jednotě je síla. Povedu vás k síle, jak jen budu moci!“ zvedl do vzduchu sevřenou pěst.
„Nevolám k tomu, abychom na někoho útočili. Volám k tomu, abychom se uměli bránit!“

„Perfektní,“ usmál se Baltazar a televizi vypnul. Vstal a podal ruku manželce: „Pojď, před schůzkou s Gellertem se ještě navečeříme.“
„On neví, že je za těmi útoky Gellert,“ vstala zamyšleně Dietlinde.
„Samozřejmě, že ne,“ zavrtěl hlavou. „Jak by jinak mohl být tak přesvědčivý?“

Další kapitola

531 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí