Hey there lookin‘ at me
Tell me what do you see
But you quickly turn your head away
Try to find the words I could use
Don’t have the courage to come up to you
My chance is looking a bit grey
Starting across the room
Are you leaving soon?
I just need a little time
What is it that drives me mad
Girls like you that I never had
What is it about you that I adore?
What makes me feel so much pain?
That makes me go so insane
What is it about you that I adore?
Starting across the room
Are you leaving soon?
I just need a little time
Why did you have to leave so soon?
Why did you have to walk away?
Oh well it happened again
She walked away with her boyfriend
Maybe we’ll meet again someday.
“Beauty is truth, truth beauty, – that is all ye know on earth, and all ye need to know.”
John Keats
Bradavice; 8. října 2012
Rukama studentů putovaly různé kameny, růženíny, karneoly, křišťály, turmalíny… pomalu, téměř obřadně každý brali do rukou, přikládali k srdci, k tvářím, k čelu, prohlíželi si je – tak, jak jim to ukázala profesorka Goshawková. Měli za úkol rozpoznat, který nejvíce reaguje s jejich vlastní magií.
„Tohle je on,“ sevřela Marigold v ruce lesklý a ohlazený hematit. „Co ty, Vicky?“
Vicky zavrtěla hlavou.
„Pořád nic, Victoire?“ objevila se nad ní profesorka Goshawková. „Zkuste tento,“ podala jí průsvitný zlatavě zbarvený kamínek. Vicky jej vzala do rukou. Nebyl to kámen, to poznala ihned – místo neživého chladu tento kousek hřál, dýchal a – cítila to. Byl to on.
„To ale není kámen,“ zvedla oči k profesorce Goshawkové.
„Jistěže není,“ usmála se profesorka. „Ale určitě poznáte, co to je. Mohlo mě napadnout, že kámen je pro vás příliš… těžký.“
„Jantar,“ usmála se Vicky.
„Ano, Victoire. Máte už všichni své kameny?“ obrátila se na třídu.
„Jo,“ zabručel otráveně James a popadl namátkou jeden z kamenů, které před ním ležely. Hank se zasmál a udělal totéž.
Několik hlasů zepředu se ozvalo, že ještě nalezeno nemají, ale většina dětí již své kameny poznala -nebo to alespoň předstírala.
„Pro každého existuje kámen, který k němu patří, ale rozhodně nemusí být zde. Příště přinesu další. Kdo svůj kámen nepoznal, ať si vezme ten, který se mu nejvíc líbí, budete do příště zkoušet pracovat s ním. Za domácí úkol máte zjistit co nejvíce o vybraném kameni, kde se nalézá, k čemu slouží a jak na vás působí.“
„Jak to má být dlouhé, paní profesorko?“ zeptal se James, aniž by se namáhal přihlásit.
Ale Cinnamon Goshawkové to zřejmě nevadilo, protože se na něj usmála: „To přece není důležité, Jamesi. Napíšete všechno, co zjistíte. Na délce nezáleží.“
„Bezva,“ přikývl spokojeně James, strčil kámen, na nějž se ani nepodíval, do kapsy a vyšel z učebny.
…
Po obědě měli volno až do tří hodin, kdy Nebelvíru začínala další hodina s profesorkou Goshawkovou – tentokrát povinné Bylinkářství. Vicky ani nedalo moc práce chlapce přesvědčit, aby volno využili pro přípravu domácích úkolů v knihovně, protože touto dobou tam byl vždy větší klid než odpoledne. Zvlášť, když ji v jejím úsilí podpořila Marigold. Vicky se musela usmát – Marigold určitě doufala, že tam bude i Joshua.
A samozřejmě, že byl. Seděl u okna, zkoumavě se díval na malý kamínek v dlani. Marigold si hned přisedla k němu. Po chvíli však vstala, doběhla k madam Pinceové a požádala ji o knížku o vlastnostech drahokamů a polodrahokamů.
Knihovnice se na ni přezíravě podívala: „V kolikátém jste ročníku, slečno? Měla byste už být schopná se v knihovně orientovat sama.“
Marigold na ni vykulila nevinně oči. „Ve třetím. Ale ten předmět máme první rok. Prosím, jste vždy tak laskavá…“
Vicky zvedla obočí. Madam Pinceová byla vše jiné než laskavá. K jejímu překvapení se však se stisknutými rty přísně se tvářící knihovnice vydala s Marigold mezi nekonečné regály knih. Vicky si pospíšila za nimi.
„Hej, Vicky, vezmi taky jednu pro mě!“ zakřičel za ní James.
Madam Pinceová se prudce otočila: „Pane Pottere, v knihovně se nekřičí. A pokud chcete knihu, tak si pro ni dojděte laskavě sám.“
James se jen opřel o opěradlo, ani se nehnul. Tři mrzimorské třeťačky, které s nimi navštěvovaly zelenou magii, se rozesmály a s hlavami skloněnými k sobě si začaly něco povídat, přitom se občas podívaly směrem k Jamesovi. Hank, který seděl vedle Jamese, vstal a rychle zamířil k Vicky.
„Bude nám stačit jedna s Jamesem dohromady, ne?“ řekl rozpačitě směrem k ní.
„Počkejte,“ přidala se k nim jejich nebelvírská spolužačka Nona Towlerová. „Pomůžete mi s tím?“ usmála se na Hanka. „Vůbec si s tím nevím rady.“
„To víš, že jo,“ rozzářil se Hank a Vicky najednou připadal jako někdo jiný. Kdyby to nebyl Hank, tak by skoro řekla, že mu to sluší. Prohrábl si rozpačitě blonďaté vlasy a sklonil se ke kamínku Nony. „Myslím, že je to křišťál.“
„Skutečně?“ naklonila hlavu Nona. „Můžu si sednout k vám?“
„Jasně,“ přikývl Hank a narovnal se. Vicky najednou připadal o něco vyšší. „Počkej na mě u stolu, přinesu knížku i pro tebe, chceš?“
„Díky, Hanku,“ přikývla spokojeně Nona a vrátila se ke stolu, kde seděl James a se zvláštním úsměvem je pozoroval.
Vicky se s knížkou vrátila na své místo k Teddymu. Naklonila se k němu a zašeptala: „Podívej na Hanka a Nonu. Myslím, že se mu líbí, ne?“
„Hm. Mluví o ní pořád.“
„Přede mnou ne.“
„Protože jsi holka. Ale ona se s ním moc nebaví. Je to Hank,“ pokrčil Teddy rameny.
„Teď se s ním bavila. Sama za ním přišla.“
„Tak to musel být Hank v sedmým nebi.“
„Byl,“ pousmála se Vicky. „A nepřipadá ti legrační, jak se Marigold snaží o Joshuu, a ten si toho ani nevšimul?“
„Fakt?“ podivil se tentokrát Teddy. „Toho jsem si teda taky nevšimnul. Mně stačí, že sis všimla ty, že se líbíš mně,“ usmál se a položil ruku těsně vedle její, že se téměř dotýkaly.
Vicky se začervenala a ruku odtáhla.
„Půjdeš se se mnou dneska ven, Vicky?“
„Teddy… ale pak si budou o nás povídat, že spolu chodíme…“
„Já jsem myslel, že spolu chodíme.“
„Klid!“ ozval se jim těsně za zády hlas madam Pinceové.
Vicky si dala ruku před ústa a ihned se sklonila ke knize. Nic o jantaru tam nenašla. Samozřejmě, vždyť to není polodrahokam, povzdychla si a vstala, aby našla jinou knížku.
„Půjdeš teda?“ chytil ji Teddy za ruku.
Přikývla a vymanila se mu.
„Vicky, můžeš nám pomoct?“ zastavila ji Marigold. „Nemůžeme přijít na to, co je to za kámen,“ ukázala do Joshuovy dlaně.
„Můžu?“ zeptala se Vicky Joshuy a vzala kamínek do ruky. Byl skutečně zvláštní. Tmavě zelený, téměř černý, na jedné straně s malými červenými tečkami, které jí připomínaly kapky krve. „Počkej, Joshi,“ vrátila se pro knížku, kterou listoval Teddy, zatímco je sledoval.
„Mně nepomůžeš?“ podíval se Teddy na ni.
„Ne. Ten tvůj lapis lazuli poznám na první pohled.“
„Jak to?“
„Mám ho v náušnicích,“ ukázala na jasně modré kamínky protkané zlatými nitkami. „Od mala. Jsou po babičce Delacourové.“
„Fakt?“ zeptal se Teddy a rychle dodal: „Sluší ti.“
Vicky si vzdychla a zavrtěla hlavou. Pak se vrátila s knížkou k Joshuovi. Cestou si všimla, že ty tři uhihňané Mrzimorky stále pokukují směrem k Jamesovi a že si toho je James nepochybně vědom, protože se na ně upřeně zadíval. Dívky ihned sklopily hlavy a vybuchly v tlumený smích. Kromě jedné z nich, Willow Stumpové, která pohledem neuhnula, místo toho si vyzývavě odhrnula vlasy. James se sebevědomě ušklíbl a otočil se k Noně.
„Tady to je,“ řekla Vicky po chvíli listování v knize Joshuovi. „Heliotrop. Druh jaspisu.“
„To jsem v životě neslyšel. Díky, Vicky.“
„Proč si nezajdete taky pro tu knížku?“
„Píšu teď úkol do Přeměňování. Tohle budu dělat až potom.“
„Tak proč se mě ptáš na ten kámen, Joshi?“
„Marigold se ptala,“ pokrčil rameny Joshua a vrátil se ke knize.
Když se Vicky vracela zpět s knihou, kterou potřebovala, všimla si, že Hank na svém místě nesedí a že k Noně naklání svou hlavu James, až se jí téměř dotýká, přitom ukazuje z okna. Nona se na něj podívala a přikývla.
James spokojeně sroloval pergamen, na němž nemohlo být víc než pět řádků, a strčil jej do kapsy.
Oba vstali a vyšli ven.
A Vicky si všimla, že od polic s knihami se na ně dívá Hank, v rukách několik knih.
Díval se tak smutně, že by jí ho skoro bylo líto. Kdyby to nebyl Hank.
…
Hermiona se s provinilým výrazem vracela domů. Na chodbách bradavického hradu byla už tma, nestihla ani večeři. Zdržela se v práci déle, ačkoli si předsevzala, že bude chodit domů vždy včas. Vždyť se jí po Rose stýskalo! A po Davidovi také, vzpomněla si s malým píchnutím pod žebry, jenže ten je tam, kam patří. Ve svém domově. Pomalu našlapovala, jakoby byla studentkou toulající se po večerce, až se téměř musela usmát absurdnosti té situace. Nemá přece důvod cítit se provinile! Nebyla její vina, že musela připravit spisy na zítřejší jednání Starostolce, jednoduše jí toho Benjamin dával příliš mnoho – možná proto, aby ji přiměl k dobrovolnému odchodu. A to se nenechá – vždyť ji zpět na ministerstvo vyslal Řád. Byla její povinnost udělat vše pro to, aby tam zůstala. Navíc Angelině poslala patrona a ona s tím souhlasila. Není důvod mít výčitky svědomí. Sice mohla dát vědět i Severusovi, ale… Trhla sebou a zastavila se, když uslyšela hlas toho, na koho myslela.
„Pane Towlere, slečno Savageová, bezpochyby jste si vědomi toho, že už je po večerce.“
„Pane profesore…“ odpověděl mu nejistý chlapecký hlas.
„Ano?“ ozval se sametový hlas jejího muže.
„Vrátíme se hned na kolej,“ doplnil dívčí hlas. „Jen… pane profesore, přece tam nemůžu jít takhle!“ Dívka jí připadala nervózní. Hermiona zhasla světlo na hůlce a popošla několik kroků, aby viděla za roh chodby. Samozřejmě neměla v úmyslu špehovat svého muže, ale něco v hlase dívky ji zaujalo.
„Jak přesně, slečno Savageová?“ Hlas jejího muže zněl zvláštně. Jako by jej celá situace bavila. Hermiona opatrně nakoukla za roh. Dívka měla na sobě rozepnutou blůzku a zoufale se ji snažila zapnout. Nedařilo se jí to.
„Prosím, pane profesore…“ dívka začala téměř vzlykat.
„Niniane, neponižuj se,“ sykl chlapec, svlékl si hábit a chtěl jej přes dívku přehodit. Marně. Zamračeně se podíval na Snapea. „To nemůžete,“ snažil se znít pevně, ale Hermiona si všimla, že se jeho hlas třese. Měl z jejího muže strach.
„Skutečně, pane Towlere? Hodláte si stěžovat tatínkovi? Nebo snad otci slečny Savageové? Zajímavý nápad… Připomeňte mi, slečno Savageová, do kterého ročníku chodíte?“
„Do čtvrtého,“ špitla dívka.
„Do čtvrtého,“ protáhl Snape. „Tedy vám je … čtrnáct let?“
„Bude mi patnáct.“
„Tedy je vám čtrnáct let,“ zopakoval Snape a měřil si oba provinilce. „Co si myslíte, že by na vaše chování řekli vaši rodiče? Tuším byl váš otec nedávno povýšen…“ řekl k zbledlé dívce. „Vám už je šestnáct, že, pane Towlere,“ podíval se prudce na chlapce. „Možná bych vás měl poslat na vyšetření k madam Pomfreyové, slečno Savageová. Mohlo by to zajímat i bystrozory.“
„Pane profesore…“ Hlas Niniane zněl vyděšeně. Hermiona si uvědomila, že jejím otcem musí nepochybně být nový ředitel Ústředí bystrozorů Gareth Savage.
„Ovšem, to byste mi měli přijít vysvětlit zítra,“ zúžil oči a chvíli si je měřil, „ne, raději až pozítří v šest hodin.“
Hermiona si všimla, jak chlapec, v kterém poznala nebelvírského odražeče, stisknul ústa, nic však nenamítal. A uvědomila si, že ve středu má nebelvírské družstvo trénink. Vlastně by ji to nemělo překvapovat.
„Nějaké námitky?“ ušklíbl se její muž a otočil se k odchodu. Pak se znovu obrátil ke dvojici. „Málem bych zapomněl. Dvacet bodů z Nebelvíru.“
„Dvacet?!“ vyhrkl nevěřícně mladík. „Ale –“
„Darrene, ne,“ chytilo děvče chlapce vyděšeně za rukáv.
„Ale?“ zvedl obočí Snape. „Chcete se mnou snad diskutovat? Těch dvacet bodů bylo samozřejmě za každého.“ Viděla úsměšek vlnící se téměř neznatelně kolem jeho úst. Užíval si to. Měl rád, když měl nad druhými moc – tohle přece věděla už jako studentka, tohle věděla, když bez rozloučení utíkala do Austrálie k rodičům. Jen na to pozapomněla, vytěsnila to, protože to vytěsnit chtěla. Chtěla ho vidět jako milujícího muže, a on samozřejmě byl milujícím mužem – alespoň k ní. Tohle přece nebyl on. Tohle byla jen maska, jen krutá hra pro zvýšení autority, chtěla přesvědčit samu sebe.
A náhle měla pocit, že svého muže ve skutečnosti vůbec nezná.
……………
Londýn, Ministerstvo čar a kouzel; 10. října 2012
Bylo již po sedmé hodině, když Cormac uslyšel nesmělé zaťukání na dveře. V tuto dobu nikoho nečekal, Jane už odešla domů. Vlastně… měl k němu přijít Burton Battley, a nepřišel. Že by to byl on? Nesmělé ťukání se však k Battleymu nehodilo. Na to bylo příliš ženské.
Opřel se spokojeně o opěradlo křesla. Ať je to, kdo je, může chvíli počkat. Sklonil znovu hlavu k zápisům ze zasedání Správní rady Bradavické školy čar a kouzel, které právě četl. Její poslední zasedání jej zklamalo – McGonagallová trvala na tom, že personální záležitosti jsou čistě v její kompetenci a že pokud mají jakékoli výhrady vůči jejímu zástupci, musí odvolat ji. A k tomu se členové Správní rady neměli – a on to ani nenavrhoval. Umění vládnout zahrnuje i schopnost poznat, kdy si co může dovolit. Odvolání Minervy McGonagallové si nyní dovolit nemůže. A teď chtěl zjistit, jak kdo hlasoval v minulosti, aby věděl, kam napřít své síly.
Zaklepání se ozvalo znovu. Cormac vstal, ze zvyku nahmatal hůlku – i když nepochybně zbytečně, protože prostory ministerstva byly hlídané dobře a kdykoli mohl přivolat své osobní strážce – a šel otevřít.
Ve dveřích stála Romilda Vaneová.
„… já… omlouvám se… byla to moje chyba, měla jsem přijít dřív,“ skousla Romilda ret a podívala se na něj s neskrývanou obavou.
„Ne, to je v pořádku, vždyť tu ještě jsem. A nedomluvili jsme se minule, že v soukromí nejsou nutné formality? Jsme bývalí spolužáci, ne?“ usmál se. „Pojď dál, Romy.“
Pustil ji první do dveří a zavedl ji do výklenku u falešného okna, v němž se magicky zobrazovalo skutečné venku zapadající slunce.
Zadívala se z něj. „Je to krásné, pane… tedy… Cormacu,“ usmála se a její obličej se rozzářil.
Prohlížel si profil její tváře, nádherně klenuté obočí, přesně vykrojená ústa. Jako obraz od nejlepšího mistra. Byla snad ještě hezčí než na škole. Klasicky krásná, ne hezká jako ta husička Jane, ani aristokraticky netýkavá, jako byla jeho vznešená Berengaria ze starobylého domu Newtonů. V Romildě byla důstojnost i vnitřní oheň, určitě je skvělá v posteli, tím si byl jist, ačkoli by sám nedovedl vysvětlit proč. A bude jeho, tím si byl jist také. Vždyť proč by sem jinak chodila v tuto dobu?
„Co ti můžu nabídnout?“ usmál se na ni. „Víno? Koňak?“
Rychle zamrkala víčky. Přemýšlel, do jaké míry to hraje. „To není nutné,“ zavrtěla hlavou a sklopila oči. „Jsem tu služebně.“
„Jistě, jak jinak,“ usmál se a sám jí nalil do skleničky trochu gruzínského koňaku a podal jí jej. Nechápal, jak může někdo vůbec být tu francouzskou břečku. Gruzínský byl mnohem lepší. A navíc levnější. „Tak povídej.“
„Jestli neruším… Určitě jste… určitě jsi ještě pracoval.“ Romilda se na něj podívala a v jejím pohledu viděl obdiv i obavy. Rychle se ale zadívala na odlesky zlatavého nápoje ve skleničce a zčervenala. Dlouhé vlnité vlasy, které většinou nosila svázané, jí zakryly obličej. Ty rozpuštěné vlasy, stopy po zlatozelených stínech kolem očí, ačkoli se normálně nemalovala, stopy červeně na rtech… ne, nepřišla sem služebně. Opatrně natáhl ruku, jako by se bál, že ji zaplaší, a vlasy jí odhrnul.
Poplašeně se na něj podívala, téměř se vpila do opěradla křesla. Ve tváři měla ruměnec červenější než vlasy Weasleyů. Ne, zčervenání hrát nemůže, ona se opravdu stydí. Za to, co udělal, za to, co se chystá udělat – nebo za to, že ona sama za ním kvůli tomu přišla?
„Já jsem tu opravdu služebně,“ špitla a připadala mu téměř jako děvčátko. Byla krásná, přitažlivá, sexy. Naklonil se k ní a nejraději by ji sevřel do náruče, ale místo toho vzal sklenku, upil a opřel se. Nic neříkal, jen ji pozoroval. Imponovalo mu, s jakou úctou, téměř bázní k němu vzhlíží. Přitom byla jeho spolužačka. Jak to bylo odlišné od toho drzého Pottera, z jehož úst i oslovení pane ministře znělo jako urážka! Z jejích úst znělo… jinak. Tak, jak mělo. A ještě lépe znělo jeho jméno.
„Měla jsem připravit zprávu o tom Calmanovi, pověřil mě tím Burton…“
„Jistě. Zavolal jsem si ho dnes. Proč nepřišel on?“ zamračil se.
„Vadí ti, že jsem tu já?“ Lehce se pousmála a konečně se napila.
„Ty víš, že ne. Ale měl přijít i on. Ty si nemusíš hledat záminky. Přijď kdykoli, Romy.“
Znovu zčervenala a své rozpaky se snažila skrýt tím, že se znovu napila. Marně. Jemu se ale její rozpaky líbily.
„To nebyla záminka. Tedy… asi jsem mohla přijít dřív. Měla jsem připravené dlouhé vysvětlení, proč jsem mohla až tak pozdě… Ale Burton opravdu nemohl, museli vyrazit na akci… Měla bych průšvih, kdybych tu zprávu nepředala…“ Znovu sklopila oči.
„A přesto jsi riskovala,“ usmál se. „Je v té zprávě něco, co by nepočkalo do zítřka?“ vzal z jejích rukou srolovaný pergamen, přitom se dotkl jejích prstů.
Zavrtěla hlavou a pak ji znovu sklonila a její tváře zakryl závoj vlasů. Pomalu odložil pergamen na stůl, aniž se na něj podíval.
„Neschovávej se přede mnou…“ zašeptal a naklonil se až k ní. Cítil z ní téměř neznatelnou vůni parfému. Rukama jí odhrnul vlasy a ona tentokrát neuhýbala. Mlčky k němu zvedla oči a on v nich viděl pečlivě skrývanou touhu. Styděla se za ni. Ale o to byla dráždivější. O to víc ji chtěl.
Políbil ji a ona mu odpovídala. Nemýlil se. Romilda v sobě měla vášeň jižní krve, jejíž příměs prozrazovala nazlátlá barva její pokožky a téměř černé oči. Narovnal se a mlčky se na ni díval. Už pohledem neuhýbala, ale ani se neusmívala. Byla naprosto vážná, téměř strnule vážná. Jen její oči prozrazovaly, že chce totéž, co on. Pomalu jí vzal z rukou skleničku, které se držela jako tonoucí poslední záchrany. Pak se postavil, vzal ji za obě dlaně a přivinul k sobě.
Nechala ho, ale strnula jako kočka připravená k útoku či útěku.
Zabořil ruce do jejích vlasů, ta omamná vůně šla z nich a jemu se z ní téměř zatočila hlava. Pomalu rukama sjížděl po její šíji, ramenou, začal jí shrnovat výstřih hábitu, který tak příhodně zvolila. Políbil ji na nahé rameno.
Ustoupila o krok. „Cormacu, co to dělám?“ zavrtěla bezmocně hlavou.
„To, po čem toužíš, Romildo,“ přitáhl si ji blíž k sobě a začal jí rozepínat knoflíčky.
„Ale co si o mně pak budeš myslet?“ Do dlaní chytila jeho ruce a v hlase jí zazněla panika.
„Jen to nejlepší, Romy. Jsi nádherná, víš to?“
Zavrtěla hlavou a pomalu ustupovala směrem ke dveřím. „Promiň, ale… to přece nejde… Takhle by to být nemělo… Budeš si myslet, že… já taková nejsem, Cormacu…“
„Já vím, že nejsi,“ řekl, jako by mluvil k malému dítěti. „Neboj se, proč bych si o tobě měl myslet cokoli zlého?“ došel k ní a jen opatrně chytil její dlaně do svých. „Že jsi za mnou přišla sama? Na tom není přece nic špatného. Jsi svobodná žena. Úžasná žena. Nepřestanu si tě proto vážit, Romy. Jsi královna a královnou zůstaneš,“ šeptal a pokračoval v tom, co chtěli oba dva.
A cítil, jak v jeho rukách vláční. Už se nebránila.
Další kapitola
80 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...