Dawn breaks; there is blue in the sky.
Your face before me
Though I don’t know why.
Thoughts disappearing like tears from the Moon.
Waiting here, as I sit by the stone,
They came before me
Those men from the Sun.
Signs from the heavens say I am the one.
Now you’re here, I can see your light,
this light that I must follow.
You, you may take my life away, so far away.
Now I know I must leave your spell
I want tomorrow.
„Vesmír je velmi zvláštní. A ještě zvláštnější je meziprostor propojující viditelné s neviditelným. Je jako koryto bez okrajů, kterým proudí všechno, co má vůli. Magie i energie. Ani kouzelníci tomu zcela nerozumějí, i když ho využívají. Jak prozkoumat podstatu něčeho, co svou podstatou přesahuje samotnou magii?“
Casiopea
Brú na Boiné; 13. října 2012
Sobotní ráno by si mohla přispat, přesto vstala ještě téměř za tmy a vydala se ven. V říjnu již skončila sezóna mudlovských turistů, kteří jezdili obdivovat to, co jim ze slávy díla Tuatha De Dannan bylo dovoleno vidět, a takto brzy ráno si byla jistá, že nepotká žádného z nich.
Mudlové… byli slepí a ničemu nerozuměli, byli hluční a nemohoucí… směšní. Bylo lehké je oklamat a přesvědčit je, že z nádherného a kouzelného Brú na Boiné zůstaly jen Cnobga, Dubad a velký Sí in Bhrú, který mudlové nazývali Newgrange. Oni nemohli uvidět prastarý hrad, který byl nyní jejím domovem, pravé Brú na Boiné.
Milovala to tu, dokonce i přes davy turistů, před kterými si zvykla se již ani nezastírat – bavilo ji, že ji považují za mudlovskou průvodkyni převlečenou pro větší věrohodnost do starobylých šatů. Do strážní služby se hlásila častěji, než vyplývalo z jejích povinností učednice. Bylo to lepší než nekonečné memorování Starého jazyka Dedananských a studium starých svitků pod vedením tetičky Brianny nebo vaření lektvarů se starou a mrzutou Doireann. Někdy měla pocit, že se v kamenných a tlustých zdech prastarého hradu udusí.
Bylo to o tolik jiné než v Gaelské škole čar a kouzel Snaeffel na ostrově Man. Tam se učili často venku -na vřesovištích, v údolích potoků, chodili k moři. Kromě období prázdnin se na manské vysočině mezi vrchy Coldenem, Slieau Freoaghanem a Snaeffelem, podle něhož škola nesla své jméno, příliš mudlů nevyskytovalo. A těm několika se dalo snadno vyhnout. Škola Snaeffel byla starší než bradavická, její počátky se ztrácely v mlhách dávnověku. Studovaly zde děti nejen z Irska, ale i z Cornwallu, Walesu, Skotska, Bretaně, několik jich bylo i z dalších zemí. Jedno však měly společné – pocházely z rodin, které uchovávaly keltskou tradici. Mísila se zde všechna nářečí irské gaelštiny, bretonštiny, skotská gaelština, manština, velština nebo kornština, a přesto, či paradoxně právě proto, převládajícím jazykem vyučování i hovorů mezi studenty byla angličtina. Vyučovaly se ale i všechny živé i staré keltské jazyky a samozřejmě i keltská magie. Od doby, kdy původně skotské Bradavice po zániku anglické školy v Edale v Derbyshireu začali navštěvovat i angličtí studenti, Snaeffel zůstávala jedinou školou, která se keltskou magií systematicky zabývala. Ve skotských Bradavicích se jí prý už vůbec nevěnovali a Bradavice Angličani nazývali anglickou školou. Ostuda. Přesto, nerada, musela uznat, že Bradavice měly lepší pověst – a snad opravdu lepší byly, i když její rodiče na její dotaz po třetím ročníku, zda by nemohla po prázdninách přejít do Bradavic, zareagovali téměř až hystericky.
Musela si samozřejmě přiznat, že lepší pověst, hlavně pokud jde o přeměňování nebo lektvary, nebyla hlavním důvodem jejího přání přestoupit. Sobě nic nalhávat nemusela – chtěla tam hlavně z důvodu, že byly modernější – alespoň pokud mohla posoudit podle toho, co se ve Snaeffel mezi studenty šeptalo – nahlas tam nikdo jméno Bradavic raději nevyslovoval. Studenti tam prý byli rozděleni do kolejí podle vlastností – a ne na děvčata a chlapce. Společné ložnice nejspíš neměli, i když to někteří říkali; ne, tomu nevěřila. Ale mohli sedět spolu v jídelně, měli společné společenské místnosti, společně navštěvovali knihovnu, dokonce mohli společně chodit i do blízké vesnice… Děvčata dokonce hrála famfrpál – sport, který ve Snaeffel byl vyhrazen pouze pro chlapce. V Snaeffel bylo možné vidět chlapce pouze při vyučování, a to ještě ne všech předmětů, protože některá učení byla mužům zakázána. A jiná se nehodila pro dívky. A samozřejmě jen pod pečlivým dohledem učitelů.
Usmála se. Strávila tam čtyři roky, kdy si připadala jako ve vězení. Přesto ji to nyní táhlo zpět. Tehdy se nemohla dočkat, kdy se stane učednicí v Brú na Boiné, kde bude moci chodit ven bez propustky a houfu uhihňaných spolužaček. A teď se jí po výhledech manské vrchoviny v nekonečné rovině irského západu stýskalo.
Procházela se mezi starodávnými mohylami Cnobgy, kterou dokonce už i místní mudlové označovali poangličtělým jménem Knowth, jako by zapomněli na své kořeny. Došla ke kameni s vyrytými starými magickým symboly, kouzlem vysušila a vyhřála místo pod ním, posadila se a opřela se o něj co největší plochou svých zad. Zavřela oči a soustředila se na energii, která přes něj přecházela z jiných dob. Z jiného světa. Ze světa nekonečně krásných a zářivých bytostí, které se jí někdy zjevovaly, naposledy právě zde. Snad to byli Dedananští ze starých legend, které studovali. Nevěděla. Tolik toho stále nevěděla! Žila mezi Strážci, věděla, že střeží dědictví z dávných dob. Věděla samozřejmě mnohem víc nejen než ti směšní mudlové, ale i než většina dospělých irských kouzelníků – pokud zrovna nepatřili k nim. Ale pořád toho bylo méně, než by potřebovala, aby se jí všechny útržky a pozůstatky pradávného vědění – a všechny její vize – poskládaly do smysluplného celku.
Neměla dojem, že by usnula, ale ocitla se opět tam. Kolem ní kvetly květiny, jako by už nebyl začátek podzimu – a v této zemi snad skutečně nebyl; nebyla to snad Tír na nÓg, Země neumírajících? Chodila tou zemí a obdivovala nádherné květiny, keře plné plodů, které lákaly k ochutnání, viděla štíhlé stavby domů. Vše působilo prostě, a přece vznešeně. Šla krajinou a poslouchala její zvuky, dýchala její vůně, ochutnávala jablka, slívy, vinnou révu, ořechy… vše bylo sladké a mnohem chutnější, dokonce i šípky byly sladké jako med.
Uslyšela dívčí zpěv a nejdřív strnula. Pak se usmála – v této zemi už byla několikrát, ale nikdy si jí její obyvatelé nevšimli, kromě Paní, o které si myslela, že je samotnou Áine, neboli Vardou či Gimilnitîr, jak ji nazývaly staré svitky. Zde byla neviditelná. Vždyť to nebyl její svět a nebyla zde doopravdy. To jen její spící duše se toulala zemí, k níž se spojení ztratilo již před věky. Zůstala tedy stát a pozorovala, jak se k ní po pěšince kolem potoka blíží skupina dívek, snad jejího věku. V rukách nesly košíky plné jablek. Zpěv ustal. Dívky se zastavily a překvapeně se na ni dívaly.
Vyděsila se. Začala couvat, ale jedna z dívek se na ni usmála a překonala několika rychlými kroky vzdálenost mezi nimi. Ostatní ji váhavě následovaly. Grainne si pozorně prohlížela jejich šaty. Vypadaly podobně jako její, ale jejich látka byla mnohem jemnější. Přesto si uchovávaly prostý vzhled. Dívky byly na rozdíl od ní bosé.
„Man natyë? Nanyë Indil, násë Carnifindë, selernya, Larca, Fanya, Wilyanissë, Árwendë onónenlma… Nalmë nossello Herumacil Artonion. Mana nosello natyë?“[1]
Grainne se na ně překvapeně dívala. Dívka mluvila Starým jazykem, který je učila Brianna. Zněl však jinak. Jako by zpívala.
„Nanyë Grainne Rionniel, nanyë Éirello,“[2] řekla konečně a rozpačitě zmlkla. Ačkoli rozuměla dost dobře, nemohla si vybavit slova Starého jazyka, kterými by jim vysvětlila, odkud je. Nebyla si ostatně jistá, jak jim to vysvětlit.
Dívky se na ni nechápavě dívaly, ale dříve než stihly na její pro ně očividně nesrozumitelnou odpověď zareagovat, obraz se začal rozplývat a ona se ocitla na jiném místě nebo snad v i jiném čase. Vše kolem ní působilo přízračně, pocit dokonale skutečné, přestože pocit jiné reality, který měla ještě před chvílí, kdy cítila i vůni jablek, zmizel. Před zástupem klanějících se lidí v kouzelnických hábitech i mudlovském směšném oblečení seděl na trůnu mladý muž, spíše ještě chlapec. Kolem černých rovných vlasů měl prostou čelenku ze zlata, s jediným drahokamem nad čelem. Přesto vypadal vznešeně. Jeho tvář byla klidná a krásná, oči však působily tvrdě, vlastně staře. A vedle něj… téměř se až zapotácela, když poznala mladou ženu oblečenou do nádherných šatů sedící vedle mladého krále – nikým jiným ten vážný mladý muž nemohl být.
I tento obraz se však začal rozplývat, když uslyšela hlas Paní: „Pojď, sluníčko. Je čas vrátit se domů.“
„To nebylo skutečné,“ zašeptala. „Byla to budoucnost? Stane se to?“
„Příliš se ptáš, Anariel. Ale ne, není to skutečnost. A nemusí to být ani budoucnost.“
„Kdo to byl?“
„Ten, koho poznáš.“
„Budu královnou?“
„Chtěla bys jí být?“ podívala se na ni pátravě Paní.
„Nevím. Jak ho poznám?“
„Přijde k tobě. A ty poznáš, že je to ten, jenž má přijít.“
„Nerozumím.“
„Až se to stane, porozumíš. Teď už se musíš vrátit.“
„Můžu se vrátit k těm dívkám?“ zeptala se rychle. Nechtělo se jí zpět do Irska, kde začínal sychravý podzim. V té zemi se jí líbilo víc. „K Indil, Árwendë…“ marně se snažila vzpomenout na další jména. „Byly milé.“
„Vždyť je ve skutečnosti vůbec neznáš. Třeba by se ti nelíbily.“
„Byly nádherné,“ zavrtěla hlavou Grainne. „Jak by se mi mohly nelíbit? Zářily jako slunce, celá ta země zářila… Chtěla bych se tam vrátit. Prosím, paní.“
„Teď ne,“ tvář Paní zpřísněla.
„A zítra?“
„Jednou se tam vrátíš, slibuji, Anariel.“
„S ním?“ zeptala se Grainne dychtivě, tvář mladého krále ji zaujala.
„Možná s ním, možná bez něj. To bude záležet i na tobě, Grainne,“ usmála se Paní a zmizela.
Grainne otevřela oči. Nízko za dalekým obzorem uviděla první paprsky vycházejícího slunce, bylo jasno. To ji překvapilo, protože několik posledních dnů bylo zataženo a sluníčko téměř neviděli.
Přimhouřenýma očima se dívala do vycházejícího slunce a snažila se zapamatovat si co nejvíce ze snu, který podle všech jejích instinktů snem nebyl.
A čím tedy byl, když ne snem?
Obloha byla modrá a jí se před očima míhaly tváře, které viděla. Nekonečně laskává tvář Paní, jež byla nepochybně Rozsvětitelkou, prosté, ušlechtilé tváře těch slunečních dívek… a zvláštní výraz mladého krále. Zatoužila se vrátit, nejraději by posunula čas, aby mohla být opět v té zemi, kde jí vše připadalo tak jednoduché. A věděla, byla si jistá, že by tam dokázala být šťastná v jednoduché a spokojené každodennosti. Ale ten druhý obraz… byla královnou. Vyvolenou po boku Vyvoleného. Nákladná a zdobná nádhera jejích šatů zdobených krajkami a drahokamy kontrastovala s prostotou dívek nesoucích jablka. A najednou si nebyla jistá, co chce více.
Jedno však věděla určitě: Oboje najednou mít nemůže.
…………….
Bradavice; téhož dne
„Dál bysme už neměli chodit, Vicky,“ chytil ji Teddy za ruku několik kroků od Zapovězeného lesa.
„Proč, bojíš se?“ odpověděla provokativně, ale zastavila se.
Teddy její ruku rozpačitě pustil a posadil se na velký kámen vedle potoka. Vicky se posadila vedle něj a zadívala se do proudící vody. Minulý rok v ní slyšela zpěv víl, lákání Galadhil. Nyní to byla jen voda. Uslyší ještě někdy krásný zpěv víl? Zamračila se. Bylo to nefér. To rozhodnutí bylo moc brzy, možná teď…
„Lituješ?“
Zavrtěla hlavou, ale nepodívala se na něj.
„Tvoje mamka si vybrala taky lidský svět. Mluvila jsi s ní o tom?“
Vicky pomalu přikývla. „Možná jsem neměla… slíbila jsem, že nebudu… ale…“
„Co říkala?“
„Že i jí říkala, že je její poslední naděje. A že její život je příliš dlouhý na to, aby v něm byl člověk doopravdy šťastný.“
„Fakt mi nepřipadala moc šťastná,“ přikývl Teddy. „I když… já si to nedovedu představit, ale… mě smrt děsí. Tebe ne?“
„Nerada na to myslím. Bojím se, abych…“
„Abys nelitovala?“
Vicky přikývla.
Několik minut nic neříkali, Vicky slyšela opět jen zurčení potoka tekoucího ze Zapovězeného lesa směrem k jezeru. Nevěděla, jestli lituje. Na jednu stranu byla ráda, že jsou věci, jak jsou. Na smrt se snažila nemyslet, smrt jí stále připadala jako něco vzdáleného, neskutečného. Ale byla tu, vždy tu byla, každý člověk o ní věděl, i když se snažil žít tak, jako by jí nebylo. Jenže na rozdíl od ní, oni neměli na výběr. Ne, na tohle nechtěla myslet, protože pak by opravdu mohla začít litovat. Vlastně bylo nefér, že jí tuto volbu dala – nebylo by jí lépe bez ní?
„Já nevím, jak bych volil,“ řekl zamyšleně Teddy, jako by jí četl myšlenky. „Vlastně bych se na tebe nemohl zlobit, kdyby sis vybrala ji. A nesmrtelnost. Ale… možná je to sobecký, ale já jsem hrozně rád, že tu jsi. A budu tu pro tebe vždycky, přísahám, Vicky. A když mě třeba… když mě nebudeš chtít jako… teda…“ Teddy rozpačitě zmlknul. „Vždycky budu tvůj kamarád, víš?“
„Vím, Teddy,“ usmála se Vicky a chytila jej za ruku. Teddy ji objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Najednou jí začalo být chladno. Vymanila se mu a postavila se. „Měl jsi pravdu, měli bychom se už vrátit. Je mi zima.“
„Dobře,“ vstal a chytil ji zase za ruku. Jemně ji k sobě přitáhl. „Ale stejně bych dal přednost tomu, kdybych byl víc než kamarád,“ sklonil se k ní a políbil ji. Nejdříve jemně, pak polibek prohluboval.
Vicky sebou překvapeně cukla, když ucítila jeho jazyk ve svých ústech. Ne, že by to bylo nepříjemné, jen to bylo zvláštní. Zavřela oči, aby si mohla vychutnat jeho chuť a vůni. Pocity však byly příliš silné, a ona po několika okamžicích jejich spojení přerušila a ustoupila.
„Půjdeme, ne?“ dokázala se usmát, i když se mu nedokázala podívat do očí. Místo toho se raději rozeběhla po cestičce směrem ke škole.
„Počkej, Vicky,“ zavolal za ní Teddy.
Po chvíli, když ji Teddy stále nedoběhl, se zastavila a otočila. Teddy se zvedal od potoka. Připadalo jí, že si něco strká do kapsy.
„Něco jsi našel?“ zavolala na něj a vrátila se několik kroků.
„Nic,“ zavrtěl hlavou a rozběhl se k ní. „Jen se mi něco zdálo.“
A Vicky přikývla. Věřila mu. Teddy jí přece nikdy v ničem nelhal.
………….…
Brú na Boiné; 14. října 2012
„Gannone, dlouho jsi tu nebyl. A ještě déle jsi nepřišel za mnou.“ Liadán se objevila ve dveřích knihovny, kde Draco studoval.
„Zdravím tě, Liádan, vnučko Treasina,“ odpověděl Draco obřadně a povstal, aby nejmocnější ze Strážců přivítal s náležitou úctou. „Je mi líto, že zde nemůžu být častěji. Za tebou jsem však nešel proto, že jsem si netroufal tě sám obtěžovat – a ty jsi mne k sobě nepozvala. Jistě bych dal setkání s tebou přednost před studiem v knihovně, byť je nesporně velmi zajímavé.“
Liádan bez úsměvu přikývla a došla až k němu. „Co čteš?“ vzala do rukou svitek, který ležel před Dracem na stole. „Musel jsi udělat velké pokroky v starogaelštině, pokud tomuto rozumíš. Zajímá tě vznik skřetů?“
„Zajímá mě všechno, Liádan. A děkuji za ocenění, v starogaelštině jsem skutečně udělal pokroky. Nerozumím sice úplně všemu, ale základní význam mi je už jasný.“
Jeho znalosti gaelštiny se skutečně výrazně zlepšily, zejména díky tomu, že většinu času, který mohl vyčlenit na pobyt v Irsku, věnoval právě studiu starých svitků. A čím víc studoval, tím méně si byl jist, kdo jsou Starší. Nejstarší zprávy byly z doby, kdy ještě měl žít starší i mladší lid pospolu, a tvrdily, že Starší lidem pomáhali, že je chránili před nepřáteli. Ale při důkladnějším studiu zjišťoval, že za nepřátele byly považovány některé národy lidí a odporné a zlé bytosti, které měly snad vzniknout ze zkažených Starších. Některé svitky také zmiňovaly války mezi různými rody Starších a našel zmínku i o Temných. Briannina představa nekonečně krásných a dobrých bytostí, které vyřeší všechny neduhy Země, mu připadala čím dál naivnější. A to dokonce i pokud by přijal názor Brianny, že Starší sami nezpůsobí smrt naprosté většiny mudlů, že to je jen podmínkou jejich příchodu. Tato představa samozřejmě mnohem více odpovídala Briannině vizi skvělého Staršího lidu, ale Draco chtěl vědět víc. Snad kdyby se naučil i jazyk Starších, snad by zjistil více a přestal by být závislý na kusých zmínkách, které z Brianny občas vytáhnul.
„Rád bych se naučil číst i ve Starém jazyce, Liadán. Je to možné?“
„Jistě,“ přikývla Liádan. „Proč nepožádáš Briannu Keelaninu?“
„Nevěděl jsem, zda můžu,“ Draco se snažil znít bezstarostně. Liadánin pohled jej znepokojoval. Tuší něco o jejich vztahu? „A nejsem si jist, zda by Brianna byla ochotná…“
„Měla jsem za to, že jste přátelé, Gannone.“
„Máme dobré vztahy, to snad ano, Liádan,“ přikývl Draco a rozhodl se raději změnit téma. „Jsou ty svitky skutečně důvěryhodné?“
„My jim věříme, Gannone. Máš důvod o jejich pravosti pochybovat?“
Draco zavrtěl hlavou. Neměl žádný zvláštní důvod. Kromě toho, že odkazovaly na události z doby, kdy zde žádná taková civilizace být neměla ani podle oficiální kouzelnické, natož mudlovské historie. Svitky přepisované po nesčetné generace… stokrát? Nebo snad vícekrát? Jak vůbec může být něco takového důvěryhodné? A ta otázka byla špatně položená. Jaký měl důvod v jejich pravost věřit? A přesto věřil. Možná to nebylo logické, možná to bylo hloupé, ale on nepochyboval o tom, že Strážci nejsou jen sektou hlupáků honící se za neexistujícím proroctvím. A nebylo to jen proto, že o loňském Samhainu viděl jednoho z dávných Mužů západu, tedy Dúnadanů, jak byli nazývání ve Starém jazyce.
„Pořád jsi nepřišel na to, kdo by mohl být Vyvoleným, Gannone?“
Draco zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Liádan. Snažím se… ale… Od začátku jsem tě varoval, že tento úkol nemusí být splnitelný. Na druhou stranu… nechci to zlehčovat, to rozhodně ne, ale… pokud má být chlapec nalezen, tak nalezen bude, mýlím se?“
„Nemýlíš. Ovšem to neznamená, že se můžeme přestat snažit. Bylo dáno, že bude nalezen. A bylo dáno, že tu budeme my, i to, že pro to uděláme vše, co je v našich silách. To, že nás vyhledáš. A samozřejmě i to, že na tebe budu i nadále tlačit, Gannone, vnuku Ailbe.“ Liádanse konečně usmála.
„Pak bylo ovšem dáno i to, že se vrátí Gellert Grindelwald. I on je součástí toho všeho.“
„Nepochybně. Otázka však je, jakou roli v tom hraje či bude hrát. Zjistil jsi něco více o smrti Gvendy, dcery Niy?“
„Neodhalili ji, dokonce ani po její smrti ne. Zemřela při úkolu. Měli přivést muže, který vedl odboj proti Gellertovi. Zabil sebe i je. Ale to jsem ti už, myslím, říkal.“
„Ano, říkal. Zdá se, že mu jsi blíže než minule.“
„Komu?“
„Grindelwaldovi,“ odpověděla trpělivě Liádan.
„Blíže…“ snažil se znít lhostejně a nevzrušeně, „těžko říct, jestli má vůbec k někomu blízko. Možná měl k té zrádkyni, Markytánové… ale i o tom pochybuji. Proč si to však myslíš?“
„Mluvil jsi o něm jako o Gellertovi. To jsi dříve nedělal, Gannone,“ nespouštěla z něj oči. „A o té dívce mluvíš jako o zrádkyni. Co udělala?“
„Zradila,“ pokrčil Draco rameny. „Byla jeho nejbližší, tedy i osobně nejbližší, on jí naprosto důvěřoval, a ona odešla k jeho nepřátelům.“
„A co jsi ty, Gannone?“
„Nerozumím, Liádan. Jsem jeden z vás, samozřejmě. Jsem Strážce.“
„Ovšem Gellert Grindelwald si získal tvůj obdiv. Oslovuješ ho Gellerte?“
Draco se zachmuřil. Kdy na tohle Liadán přišla? Nebo to vše dovozuje jen z toho jednoho přeřeknutí? „Nenazval bych to přímo obdivem. Ale… ano, určitým způsobem si jej vážím. Je velmi energický a inteligentní. Nepopírám, že má charisma. A pokud chceš slyšet, jak moc mi důvěřuje… Nemůžu to vědět samozřejmě zcela jistě, ale zdá se, že ano. To, že mě jmenoval konzulem Británie, už víš. Jsem však u něj jako tvůj člověk, Liádan.“
„Neodpověděl jsi mi na druhou část mé otázky. Oslovuješ jej Gellerte?“
„Ano, říkám mu jménem. A on mně také. Takových je nás víc. Je to důležité?“
„To mi řekni ty, Gannone. Je to důležité?“
„Myslím, že ne. Gellert se snaží o důvěrnost. Předstírá osobní přátelství, aby si získal lidi. Snaží se je zavázat spíše takto než zastrašováním. Ovšem, umí být i tvrdý.“
„Co víš o jeho spojenectví s Novým světem?“
„S novým světem?“ zeptal se rozpačitě Draco. „Nerozumím.“
„S Amerikou. Spojenými státy.“
„Nic. Ale to neznamená, že neexistuje. Vše, co vím, jsem ti řekl. Od našeho posledního setkání jsem se nic zásadního nedozvěděl. Jinak bych tě samozřejmě vyhledal.“
„Proč jsi mi neřekl, že je na tebe v Anglii vydán zatykač? A z jakého důvodu je vydán?“
„Nikdy jsem nepochyboval, že o tom víš, Liadán. Nevěděl jsem však, že pochybuješ o mně,“ snažil se znít trochu ukřivděně. „Myslel jsem, že jsou ti jasné důvody, proč to dělám, a že proto se neptáš. Kdybych věděl, že cokoli chceš objasnit… Přišel bych za tebou.“
Liádan z něj nespouštěla oči. „Ty sám sebe za zrádce nepovažuješ?“
„Proč bych měl, Liádan?“ strnul Draco.
„Neříkal jsi snad, že jsi Strážce?“
„Jistěže jsem,“ odpověděl Draco klidně. „Ale to přece není v rozporu. Jeho cílem je snížit počet mudlů. To jsem měl na mysli, když jsem řekl, že bylo předpovězeno i to, že se vrátí. Možná to tak nevypadá, ale jsem přesvědčen, že to do sebe všechno dokonale zapadá. On je nástrojem toho, co se má stát.“
„Ovšem velmi silným nástrojem. Možná až příliš. Smrt ministrů čar a kouzel nebyla náhodou.“
„Jistěže nebyla,“ přikývl Draco. „Nepochyboval jsem o tom, že je ti to jasné.“
„Umožnilo mu to rozšířit svou moc.“
„Ano. Kontroluje většinu ministrů čar a kouzel. Nechal se zvolit jejich hlavou.“
„Slyšela jsem,“ pokývla vážně hlavou Liádan. „Říká si princeps. První mezi rovnými. Ale principát byl jen přechodnou formou vlády. Kam míří dál, Gannone?“
„Chce nepochybně vládnout obojímu lidu Evropy. Je tím, kdo připravuje cestu, stejně jako my. Vše je, jak má být, Liádan Treasina,“ řekl Draco uklidňujícím a sebejistým tónem. „Cíle Gellerta Grindelwalda jsou shodné s našimi. Dělá to, co má být uděláno. To přece nemůže být náhoda.“
Liádan neodpovídala, jen se na něj zamyšleně dívala.
Draco cítil, že je na správné cestě, jak její pochyby rozptýlit. Naklonil k ní hlavu a mluvil vemlouvavě, tónem, který se naučil od Gellerta. „Důvěřuje mi. Budu v jeho blízkosti, budu blízko, Liádan, cožpak to nechápeš? Budu bojovat po jeho boku, a až budou obě strany vyčerpané, objevíme se my… Náš Vyvolený ho má zabít, a možná právě já budu nástrojem osudu, který ho k němu přivede… A pak se stane to, co bylo předpovězeno.“
„Ty víš, co bylo předpovězeno?“
„Neměl bych?“
Liádan se zamračila. „Nevíš to ode mne. A jsou věci, které jsi nemohl vyčíst ani zde, v knihovně. Možná to nevadí, Gannone Ailbin, ještě nevím. Ale budu si muset důkladně promluvit s Briannou Keelaninou.“
Aniž by se rozloučila, vydala se ke dveřím knihovny. Ve dveřích se ještě otočila.
„Vždy, když zde budeš – a budeš zde nejméně jednou za měsíc, Gannone, vnuku Ailbe, ohlásíš se nejdříve u mne. Svůj… ostych budeš muset překonat.“
Draco sklopil hlavu s výrazem kajícnosti. „Udělal jsem chybu, že jsem tě nevyhledal sám, Liádan. A jsem rád, že jsi přišla, protože mám také jednu prosbu, jen… nebyl jsem si jistý, zda můžu za tebou s něčím takovým přijít.“
„Samozřejmě, že můžeš. S čím potřebuješ pomoci, kromě výuky Starého jazyka?“
„Znepokojuje mě situace v Irsku. Myslím u kouzelníků mimo Strážce. Nejsem si jist, co přesně sleduje Brion Mac Niallais.“ Tentokrát již vyslovil jméno irského ministra čar a kouzel v jeho gaelské podobě.
„Nepochybně zájmy irských kouzelníků. Chtěl jsi asi říct, že Brion mezi ty, co tvého Grindelwalda podporují, nepatří,“ podívala se na něj upřeně.
„Je novým hráčem. Jeho názory ještě neznám.“
„Jeho názory Grindelwald nezná, chápu,“ opravila jej. „Pokud se s ním chceš setkat, zařídím, aby ti důkladně naslouchal. Předpokládám, že to je přání našeho nástroje.“
Draco přikývl a napětí, které cítil, se začínalo rozpouštět. „Děkuji, Liádan. V tak jednoduché řešení jsem ani nedoufal. Ano, skutečně s ním chci hovořit kvůli Grindelwaldovi. Jak moc mohu být otevřený?“
„Brion Mac Niallais není Strážce. A jak otevřeně chceš hovořit o cílech Gellerta Grindelwalda, to si budeš muset zvážit sám.“
„Jeho cíle nejsou v rozporu s cíli Strážců. Alespoň prozatím ne.“
„To už jsi říkal. A já to nezpochybňuji, Gannone.“
„Do jaké míry mu můžu důvěřovat? Není nebezpečné se s ním sejít, když je tu ta nepříjemnost s britským ministerstvem?“
Liádan se usmála. „Ne, nemyslím, že by Brionovi vadilo, když je na irského kouzelníka vydán britský zatykač. Ovšem připrav si, jak mu vysvětlíš důvody té nepříjemnosti, pokud se bude ptát. Některé věci se obtížně vysvětlují, i když nepochybuji, že ty to dokážeš.“
Draco sklopil hlavu. „Vím, bylo to malé dítě… Ale… bylo to nutné. Grindelwald o mně pochyboval. Tebe ty důvody nezajímají, Liádan? Uznávám, byla to chyba, že jsem sám za tebou –“
„To už jsi říkal, Gannone,“ přerušila ho Liádan. „Ale pokud máš pocit, že bych ještě o něčem měla vědět… Třeba… proč chtěl získat Pottera?“
„Na tom není nic nepochopitelného. Potter zabil Pána zla. Gellert chtěl hůlku, kterou ho zabil, a chtěl taky jeho samotného. Nedal si vymluvit, že to nebyla jen shoda okolností a Potterovo neuvěřitelné štěstí. Potter nikdy nebyl zvlášť dobrý čaroděj.“
„Získal jeho hůlku?“
„Ne,“ zalhal Draco bez zaváhání. „Ta dívka, která Gellerta zradila, ji odnesla spolu s tou holkou a Potterovým tchánem, který se vydával za Pottera.“
„Zradila ho kvůli té hůlce, nebo kvůli tomu děvčeti?“
„Nemyslím, že věděla, co je to za hůlku. A ani si nemyslím, že by ta hůlka byla obzvlášť cenná… Jen vím, že Potterova hůlka měla stejné jádro s hůlkou Pána zla.“
„Takže ho zradila kvůli malému dítěti,“ přikývla Liadán. „To dává smysl.“
„Ve skutečnosti Lily Potterové žádné nebezpečí nehrozilo, Liadán,“ ubezpečil ji Draco rychle. „Nikdy bych –“
„Gannone,“ zavrtěla hlavou Liádan. „Můžeš být upřímný. Oba přece víme, že bys nic neudělal, kdyby se ji rozhodl zabít. A že jsi od počátku i s touto možností počítal. Ovšem já na rozdíl od té dívky přehnaně sentimentální nejsem, když jde o vyšší cíle. Pokračuj ve svém úkolu. A neztrácej čas se Starým jazykem, tvoje role je jiná.“
Draco vážně a uctivě přikývl. A v duchu se musel usmát. Přesvědčil ji. A ačkoli si ještě stále nebyl jist, co udělá, a už vůbec nevěděl, jak to udělá, přestože pochyboval, zda všechna ta proroctví nejsou jen nesmysly a pohádky pro děti, a přestože stále nemohl vědět, co je pro něj výhodnější, jasno měl už v jednom: Musí udělat vše pro to, aby se Joshua Granger, ten vyvolený skrytý princ, do Bruighu nikdy nedostal.
Poznámka:
[1] Kdo jsi? Já jsem Indil (Lilie), to je Carnifindë (Zrzka) , moje sestra, Larca (Rychlá), Fanya (Obláček), Wilyanissë (Vzdušná), Árwendë (Červánková dívka) (nepokrevní) sestry… Jsme z domu Herumacila (Výrobce mečů), syna Artona (Stavitele pevností). Z jakého domu jsi ty?
[2] Jsem Grainne, dcera Rhionny. Jsem z Irska.
Další kapitola
74 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...