„Druhým odpouštěj mnoho, sobě však nic.“
Decimus Magnus Ausonius
Ginny neměla Angelu Blackovou nikdy zrovna v lásce. Původ jejích negativních pocitů k ní vězel v jedné prosté a zároveň nesmírně složité věci – v žárlivosti.
Všechno to začalo hned na počátku jejího pátého školního roku v Bradavicích.
Skoro celé prázdniny se nedokázala zbavit myšlenek, které se točily kolem Harryho Pottera. A to už věřila, že dny které trávila tichým poleháváním v trávě za Doupětem, koukáním do nebe a přemítáním, jaké by to asi bylo, kdyby si jí alespoň trochu všímal a nebral ji jen jako mladší sestru jeho nejlepšího kamaráda, jsou už dávno za ní. Pravý opak byl pravdou, ač si to dlouho odmítala připustit.
Následky bitvy na Odboru záhad ji hodně ovlivnily. Harryho hluboce zasáhla ztráta jeho kmotra, a když ho tehdy viděla vyčerpaného, zarmouceného a plného skrývaného vzteku na nespravedlnost celého světa, musela pracně odolávat nutkání ho silně obejmout a nějak utěšit.
Pořád měla Harryho ráda, celé ty roky její cit jen zesiloval a ona se ho zoufale snažila udusit chozením s jinými kluky. Nepomáhalo to… I tak ale bylo jednodušší sedět vedle něj u stolu ve Velké síni, povídat si s ním, žertovat a snít, že by snad jednou z toho mohlo být něco víc než jen kamarádství, když byl Harry sám.
Jenže pak se objevila ona. Nějaká nafoukaná hnědovlasá koza ze Zmijozelu, která pro ně byla celé roky v podstatě neviditelná. A Harry si s ní v podstatě zničehonic začal vyměňovat pohledy a následně i úsměvy. Nedlouho poté se porval s Dracem Malfoyem z důvodů, které nikomu neprozradil, a ona začínala tušit, že váhala příliš dlouho.
Ti dva se schovávali, a dost důsledně přetvařovali, ale i tak nebylo těžké si domyslet, že spolu něco mají. Zvlášť když byla pozorovatelem Ginny.
Nejprve byla naštvaná, i když si říkala, že jí do toho přece vůbec nic není. Jenže viděla, že Harrymu to prospívá. Byl klidnější, usměvavější, ačkoli čím dál větší tajnůstkář, a z té změny k lepšímu prostě musela mít radost.
Jednou je náhodou uviděla spolu. Před vánočními prázdninami se loučili za nástupištěm. Líbali se a vůbec nevnímali svět okolo. Nedokázala se na ně dívat a raději spěšně zalezla do vlaku. Zmocnil se jí melancholický smutek, který nedokázaly zahnat ani Vánoce v Doupěti, kde se snažila Harrymu co nejvíce vyhýbat.
Po návratu do školy se mezi nimi něco stalo. Nevěděla co, jasná zůstávala jen jediná věc. Harryho to dost vzalo. Tehdy ještě oficiálně Rosierovou buď ignoroval, nebo se na ni díval se záští. Možná měla využít šanci, která se jí naskytla, ale Harry se přede všemi uzavřel, byl věčně nabroušený, pořád se jen učil nebo zachmuřeně zíral do prázdna. Nepodařilo se jí za tu zeď, kterou si kolem sebe postavil, dostat a právem z toho vinila tu zmijozelskou nádheru, která v těch měsících bloumala po hradě jako náměsíčná.
Pak se to znovu změnilo. Když se jí podařilo promluvit s Hermionou, vytáhla z ní, že se mu Rosierová za něco omluvila, ale nevrátili se k sobě. To už ji začínala Ginny nesnášet. Neřekla by do sebe, že je takového odporu k nějaké osobě vůbec schopná. Ale ta arogantní holka jí prostě lezla na nervy.
Začátek letních prázdnin jí přinesl jen dočasnou úlevu. Od Harryho narozenin to zase jelo z kopce. Rosierová tomu svému neskutečnému chování nasadila korunu, když si to napochodovala na Grimmauldovo náměstí a lepila se na oslavence, jako by mu snad nikdy neublížila. Ginny měla takovou radost, když ji Harry vyzval k tanci, ale její přítomnost to samozřejmě zase všechno zkazila. Harry se někam vytratil, pak se přihnal Kingsley Pastorek s tím, že Smrtijedi napadli Ministerstvo a velkolepým závěrem večera byla banda upírů, která šla po Rosierové. Ale nikdo jí nic nevyčítal. Jako obvykle. Harry se jí pořád zastával, i když se provalilo, že její matka je naživu.
Takže nejen Zmijozelačka. Ještě k tomu všemu byla dcerou Smrtijedky a nejspíš i posluhovačka lorda Voldemorta. Proč se musel Harry zamilovat zrovna do téhle? Protože tenhle fakt si musela Ginny přiznat. Pokaždé když se Rosierová objevila na náměstí, bylo to vidět v Harryho očích. On ji miloval.
Nedlouho poté se dali zase dohromady. V těch několika málo chvílích, když se jí podařilo zahlédnout, jak se objímají a vyměňují si polibky, jako by dostala ránu do žaludku. Ginny se užírala žárlivostí a bezmocným hněvem, který nemohla ventilovat jinak než štiplavými poznámkami a protivným chováním. A nikomu o tom nemohla říct. I Daria se k ní obrátila zády; najednou byly s Rosierovou velké kámošky. A ona zůstala sama.
Nastoupila do šestého ročníku, Harry do sedmého. Od chvíle, kdy si ta nafrněná fuchtle přišla do jejich kupé půjčit hůlku, se Ginnyin vztek a žárlivost pořád navyšovaly. A její vřelé city k Harrymu se změnily na nenávist k Angele Rosierové.
Tehdy si to vůbec neuvědomovala, ale ta strašlivá síla negativních emocí nevycházela jen z ní samotné. Až mnohem později se od své léčitelky dozvěděla, že jí byl pravidelně podáván mimořádně silný lektvar.
Byly chvíle, kdy si uvědomovala, že je s ní něco hrozně špatně. Když psala výhrůžný dopis, když očarovala schody, když co nejtišeji nastavovala obrovské brnění v šestém patře tak, aby spadlo přímo dolů, hlavou jí vždycky problesklo: Tohle přece nejsem já. Tohle já nedělám. Taková nejsem.
Ale ty záblesky byly čím dál slabší, až nakonec zmizely úplně.
Bylo jí z toho jejich cukrování špatně a na Halloweenském plese se naprosto nechutně opila, aby tu nevolnost trochu zahnala. Alkohol jí alespoň na krátkou chvíli dal zapomenout na její trápení, vztek a bolest. O to horší bylo následující ráno.
Pohledy těch dvou prozrazovaly vše a pro Ginny to bylo jako nůž do srdce. Oni si užívali jeden druhého, zatímco ona si připadala jako opuštěná troska.
Těsně před Vánoci si ji Severus Snape odchytil po hodině. Jejich rozhovor měla ve vzpomínkách podivně rozmazaný. S jistotou věděla pouze to, že se týkal Rosierové. A na Štědrý večer najednou zmizely všechny její pochybnosti i zoufalství. Zůstala jen zloba a pomstychtivost.
Školu napadli Smrtijedi a ona vycítila svou příležitost. Ač se jí zmocňovala hrůza při pohledu na Temného lorda, uklidňovala ji představa, že bude mít Harryho konečně po takové době pro sebe. V její omámené mysli nedostala prostor myšlenka, že tím zrazuje všechny své drahé. Uzavřela dohodu s Voldemortem.
Po návratu ji někde hluboko v hrudi bodly výčitky, když viděla, jak velký strach o ni její rodina měla, ale rozjetý plán už nemohla zastavit, ani kdyby chtěla. A ona nechtěla.
V ten osudový den podstrčila Harrymu čaj dochucený uspávacím lektvarem. V první chvíli se vyděsila, že to nevyjde. Kdyby totiž tehdy už přejmenovaná Blacková zůstala na náměstí a neodběhla bojovat proti Smrtijedům u nemocnice, nemohla by se na její návrat připravit.
Nakonec to bylo jednodušší, než sama čekala. Někdo ji od bitvy zřejmě vypakoval a ona přišla sama, ačkoli Ginny počítala i s variantou, že se jich vrátí více najednou. Bylo až trapně jednoduché ji přesvědčit, že je Harry v nebezpečí. Blackové na něm opravdu záleželo.
Zavedla ji do pasti a o zbytek se postarali přívrženci Pána zla. Zpátky na náměstí jí nedělalo žádný problém sehrát hysterický, ubrečený záchvat. Beztak se celá třásla a netušila, jestli je to dobře nebo špatně.
Pak však došlo na něco, s čím vůbec nepočítala. Ten tvrdohlavý blázen si usmyslel, že ji půjde zachránit. Zachránit! Tu mrchu a přímo z Hradu temnoty Voldemortovi pod nosem!
Vsadila všechno na jednu kartu a šla za ním. Snažila se mu to rozmluvit, brečela, vyznávala mu lásku a on? Surově, bezcitně ji odkopl jako prašivého psa.
Pořád si pamatovala ten příšerný záchvat vzteku, který jí úplně zatemnil rozum. Před očima měla rudou mlhu a nedokázala samu sebe zastavit. Věděla, že ji někdo pevně držel a pak byla dlouho tma.
Když se probrala, čas ubíhal podivným tempem. Bylo to jako sen. Velice dlouhý a jistým způsobem nepříjemný sen. Někdy v něm křičela, jindy plakala, většinou ale jen tak ležela, zírala do bílého stropu nad sebou a kolem zápěstí ji svíraly kožené popruhy.
Své návštěvy začala vnímat až postupem času. Mamku, taťku, Rona, George, Charlieho, Billa s jeho manželkou Helenou, Dariu. Mluvili na ni, usmívali se, ale všichni vypadali smutně. Začala si uvědomovat, že jí někdo schází. Dvojčata od sebe vždycky snad jako jediná dokázala rozeznat a nemohli jí proto namluvit, že za ní chodí po jednom. Takže se nakonec při několikátém dotazu dozvěděla o smrti Freda.
Mamka toho nebyla schopna, takže jí to co nejšetrněji oznámil otec. Byla to první věc, kterou vůbec přijala jako fakt z reálného světa mimo nemocnici. A skoro ji to zlomilo nadobro.
Byla sice pod neustálým vlivem lektvarů, které se snažily neutralizovat účinky toho, který jí byl podáván Snapem přes tři měsíce, ale nebyla hloupá. Fred padl při bitvě na Hradě temnoty. Při bitvě, která vznikla díky Harrymu, jež se vydal vysvobodit Angelu Blackovou. Kterou tam dostala ona sama. Byla to její vina. Byl to naprosto příšerný pocit, který v ní vězel jako nesnesitelně těžká hrouda kamení.
Uplynuly roky, aniž si toho byla vědoma a čas kolem ní postupně začal opět plynout stejně jako kdysi. A všechno se pro ni změnilo.
Mlha v mysli i výpadky paměti zmizely. Měla chuť k jídlu, nikdo ji k tomu nemusel nutit. Zajímala se o okolí, vyptávala se, usmívala. Rodiče byli nadšení, léčitelé nevěřícně kroutili hlavami.
Jednou přesvědčila pacienta o patro níže, že se strašně nudí a uprosila ho, aby jí půjčil svou sbírku Denních Věštců a našla si články o pádu Pána zla. Byla tam spousta věcí, které jí nikdo neřekl… A díky nim si na Oddělení pro pacienty s trvalými následky začala připadat jako zavřený zločinec.
Pak jí Ron přišel říct, že se Harry vrátil do Anglie. Když před ní vyslovil jeho jméno, něco se v ní hnulo. Něco podivného a jen velmi neochotně, ale bylo to tam. Ale nic jiného přitom necítila. Až ji to vyděsilo.
Po nekonečné sérii otravných psychologických vyšetření a různých testů mohla jít domů. Konečně. Pustili ji na Vánoce a v Doupěti už zůstala. Mamka připravila velkou oslavu, na kterou dorazili všichni Weasleyové. Byli tak šťastní, že je zase mezi nimi. Nechtěla jim to kazit. Takže se smála, chválila mamčiny dobroty, dokonce si s bratry zalétala.
A pak pozdě večer, když celé Doupě ztichlo, vytáhla z nočního stolku svou hůlku, která tam na ni čekala celou tu dobu, kterou strávila v nemocnici, zabezpečila svůj malý pokoj zvukovou bariérou, schoulila se do klubíčka na posteli a konečně dala průchod svým tak pečlivě schovávaným emocím, které se z ní draly na povrch v podobě těžkých neovladatelných vzlyků.
Pamatovala si všechno, co provedla, i to jak se přitom cítila. Všechno se to v ní mísilo a doráželo na její svědomí. Usnula až někdy k ránu vyčerpáním, v hrudi tupou bolest a hlavu těžkou jako balvan. Hned následující noc začaly její noční můry.
Viděla samu sebe, jak znovu prodává Angelu Blackovou Voldemortovi a šíleně se u toho pochechtává. Jak mu předhazuje i Harryho. Pak své rodiče. Rona i ostatní bratry. Pak leželi kolem ní. Všichni mrtví. Oči vytřeštěné, skelné, bez života. Na rukou měla jejich krev. Byla zrádkyně, vražedkyně, mrcha. A smála se. Smála, jako by už nikdy neměla přestat.
Nikdy o těch snech nikomu neřekla. Měla strach, že by ji zase chtěli zavřít. A mezi ty zatracené čtyři zdi už nechtěla nikdy vkročit. Tak jen mlčky a se strachem čekala na každou další noc a dlouhé hodiny zírala do tmy ve snaze myslet na něco hezkého.
Užírala se výčitkami svědomí, ačkoli se o tom, co provedla Angele Blackové, doma v Doupěti nikdo nezmínil. Její rodina za tím udělala obrovskou tlustou čáru a byla to pro ně minulost, kterou nechtěli probírat. Netušili, že Ginny prožívá každou noc utrpení. A tam ve světě venku mezitím začala válka s upíry.
Přišlo jaro a Harry poprvé přijal pozvání její matky na večeři. Do té doby se o něm Ron jen párkrát zmínil. Byla trochu nervózní, ale snažila se na sobě nedat nic znát. A nejspíš se jí to povedlo. Brzy byla u večeře mnohem příjemnější atmosféra. Hrozně se jí ulevilo, když se přesvědčila, že jí Harry nic nevyčítá. Jen docela chtěla poznat i tu jeho dívku, ale přišel sám.
Ten večer se k nim donesla zpráva, že bystrozorové zatkli Draca Malfoye a Angela Blacková uhořela. Nevěděla proč, ale ve chvíli, kdy si přečetla ten titulek v novinách, které upustil Harry, se jí zmocnilo podivné zklamání a smutek. S Harrym ta novinka hodně zamávala a vůbec se tomu nedivila.
Když pak vyšlo najevo, že Blacková ve skutečnosti žije, jako by se jí ulevilo. Nechápala tyhle svoje pocity a snažila se na ně nemyslet. Následně ti dva utekli z Albaranu. To byl pěkný šok pro všechny a zvláště pro Ministerstvo.
O něco později se seznámila se Samanthou. Sama sobě moc nevěřila, proto s údivem musela konstatovat, že jí je ta blondýnka sympatická. Chovala se k ní moc mile a brzy si ji oblíbila. Ginny hrozně příjemně překvapilo, když ji požádala o pomoc s přípravou svatby, do které se samozřejmě zapojila i mamka.
Svatba… Bylo tak zvláštní vidět Harryho, jak Samanthu drží pevně za ruku a přísahá jí lásku a věrnost až do smrti. V jednu chvíli jí celým tělem přešel záchvěv bolesti a žalu, ale když se se zavřenýma očima od čerstvých novomanželů na chvíli odvrátila, přešlo to. Byla ráda, protože Harry byl šťastný. A on si to zasloužil.
Při hostině na zahradě na Sovím vrchu jí dvakrát připadalo, že Harry a Sam mluví se vzduchem před sebou. Daria jí až o dva měsíce později neochotně prozradila, že se s nimi byli rozloučit Malfoy s Blackovou. Nechápala to a tak dlouho z ní mámila informace, dokud se nedozvěděla, že jim Harry ani Samantha nic nezazlívali, ačkoli to byli odsouzení zločinci. Blacková se prý zasadila o mír s upíry, oba odjeli a už o nich nikdo nic neslyšel.
Dny, týdny i měsíce plynuly dál.
Ginny Weasleyová žila na první pohled klidný a spokojený život. S vervou sobě vlastní se pustila do studia. Zvládla rychlokurz na OVCE a dálkově studovala na Campurii. Vzali ji na studium Lektvarů. Její matce se ten výběr moc nelíbil, ale ona měla svoje důvody, proč trávit čas při míchání směsí v kotlíku. Sblížila se Samanthou a trávila čas raději s ní, než s Harrym. V jeho přítomnosti se jí zase zmocňoval ten divný smutek, který neměla ráda. Párkrát si vyšly s Dariou, která se jí snažila někoho dohodit, ale její pokusy o schůzky s různými čaroději většinou skončily fiaskem. Nikomu nedokázala důvěřovat natolik, aby se mu otevřela.
Dalším temným místem jejích dnů byly noční můry, které už sice nebyly tak časté, ale stále jí nechtěly dát pokoj. Zvykla si pokaždé před spaním číst nějakou náročnou knížku. Byla víc unavená a upadala tak do hlubšího spánku.
A pak se narodil James Andrej. Netušila čím to je, ale to malé dítě zbožňovala od chvíle, kdy se na ni poprvé podíval těmi zářivě modrými kukadly a usmál se. Uvědomila si, že když si s ním hraje a povídá, i když jí nemůže rozumět, cítí se klidná jako už dlouho ne. Byla vždycky ochotná Sam pomoct a pohlídat ho a ona za to byla jen ráda.
Všimla si, že Harryho udivuje, jak dobře si s Andym rozumí, ale rozhodně nic nenamítal proti tomu, aby s jeho synem trávila čas.
Bylo to moc krásné, aby to vydrželo dlouho…
Když poprvé uslyšela něco o Bratrstvu krve, nikdy by ji nenapadlo, jak hrozně jim tihle hajzlové zasáhnou do života. Samantha byla najednou pryč, pohřbená hluboko v zemi, Harry zlomený vdovec a James bez matky. Když se v den pohřbu ocitla večer sama ve svém pokoji, nejraději by všechno kolem sebe rozmlátila na malé kousky. Copak je život opravdu taková svině?
Angela Blacková Harryho opustila. To mu muselo zlomit srdce. Vzpamatoval se z toho díky Samanthě a o tu teď taky přišel.
Nedokázala jen tak sedět doma, když věděla, že Harry trpí. Proto nedala na rady matky a Rona, aby ho nechala raději být a přišla. A udělala dobře. Jenže nějak nepočítala s tím, kdo se přede dveřmi domu na Sovím vrchu objeví…
*
Ginny nehybně zírala na vysokou štíhlou dívku s tmavě červenými vlasy a uhrančivýma světle zelenýma očima, která stála na prahu. Právě se před ní zhmotnil přízrak z jejích nočních můr, zdroj a centrum všech výčitek, kterými se užírala. Přímo před sebou měla své černé svědomí, které vždycky trpělivě sedělo v koutku její mysli a vybíralo si ty nejméně vhodné chvíle, aby se jí škodolibě připomnělo. V tu chvíli ji pohltilo úplně celou. Připadala si zdřevěnělá, v hlavě měla prázdno a oplácela pohled té, kterou kdysi dávno předhodila Voldemortovi a jeho Smrtijedům.
Minulo několik tichých, dusných vteřin. Bylo znát, že i nečekaná příchozí je zaskočená a tak se těch pár chvil žádná z nich nezmohla na jediné slovo. Pak dostala tvář Blackové chladný přezíravý výraz a v Ginny se ozvala Weasleyovská hrdost.
„Co tady děláš?“ ozvalo se hned dvěma hlasy zároveň.
Ginny semkla nespokojeně rty a ona se ušklíbla. Nějakou dobu do sebe zabodávaly oči a ani jedna nehodlala ustoupit. Jamese, který tahal Ginny za sukni, si nevšímaly.
Nakonec promluvila jako první Blacková.
„Přišla jsem za Harrym,“ oznámila suše.
To už jsem si taky domyslela, ty nádhero, ozval se v Ginny cynický hlásek, který se tam objevil zničehonic.
„Harry spí,“ reagovala neméně odměřeným tónem.
Na velmi kratičký okamžik se Angele v očích mihl zvláštní lesk, ale hned zase zmizel.
„Budeš muset přijít později,“ pokračovala Ginny, podvědomě vzala Andyho za rameno a odsunula ho za sebe.
Ona si toho ochranitelského gesta samozřejmě všimla.
„Můžu počkat tady,“ prohlásila vyzývavě.
„Snad si nemyslíš, že tě pozvu dovnitř?“ uteklo Ginny rychleji, než si to stačila rozmyslet.
Pohled upírky před ní znatelně ztvrdl.
„Tvé pozvání k tomu nepotřebuji, Weasleyová…“ reagovala studeně.
Ginny ztěžka polkla. To byla pravda. Andy za ní se ošíval a pořád vykukoval ven, aby na Blackovou viděl. Ona se po něm podívala a její výraz o poznání změkl.
„Myslím, že raději půjdu vzbudit Harryho,“ usoudila nakonec Ginny tiše.
„To nebude třeba,“ ozvalo se ze vstupní haly.
Neochotně odtrhla pohled od upírky a otočila se ve chvíli, kdy už byl rozcuchaný Harry u dveří. S dostatečně výmluvným výrazem položil Ginny ruku na rameno. Chvíli se na něj dívala, než odevzdaně přikývla, vzala Andyho do náruče a aniž se jen podívala za sebe, odešla s ním k zadnímu východu.
„Pojď dál, Angelo,“ uslyšela ještě Harryho a pak zavření vstupních dveří.
*
„Bude mi teď hlídat Jamese,“ pronesl Harry tiše a upřeně se na návštěvu, sedící naproti němu, zadíval.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Harry,“ reagovala klidně, ale dívala se přitom někam ven z okna. „Jen mě to trochu překvapilo, to je vše.“
„Ginny se hodně změnila.“
„To mi došlo. Jinak by tu asi nebyla.“
„Připadá mi, že se zlobíš,“ nadhodil.
„To se ti jen zdá.“
„Jestli ti dělá starosti, že by tě mohla udat…“
„Předpokládám, že s ní promluvíš,“ přerušila ho.
Zarazil se, ale pak přikývl. Na chvíli se oba odmlčeli. Harry nalil oběma do sklenic vychlazenou minerálku.
„Takže už půjdeš do práce?“
„Ano, hned zítra,“ přisvědčil a pomalu upil.
Ještě po přemístění Angela byla přesvědčená, že si budou mít hodně o čem povídat, ale najednou nevěděla co říct. V hlavě měla podivný zmatek…
„Mluvila jsem s Margaret o Bratrstvu krve,“ pronesla po několika vteřinách. „Budu muset ještě zajít za naší Radou a pokusím se z nich vytáhnout co nejvíce informací. Pokud budu moct, tak vám pomůžu. Je mi jasné, že komunikace s naším druhem není moc jednoduchá. Jen abys věděl, že se mnou můžeš počítat. V utajení samozřejmě.“
„Díky,“ zahučel.
„Ještě není za co,“ odtušila a vzala do ruky svou sklenici.
„Ty po mně něco chceš, že?“
Pozvedla obočí. Díval se do země.
„No…“ nadechla se.
„Jinak bys nepřišla,“ konstatoval.
„Ano, chci,“ přiznala zvolna. „Ale nelíbí se mi, že tě o to musím žádat.“
„Chceš vědět, jak to bylo se Sam,“ hlas měl při těch slovech hlubší a skrýval výtku.
„Ano,“ připustila tiše. „Pomohlo by mi to.“
„V čem?“
„V pátrání po těch, co to udělali.“
Zvedl hlavu.
„Nedívej se tak, Harry. Já vím, co chceš,“ vydechla ztěžka. „Skrýváš to, ale vidím ji v tobě. Tu pomstychtivost.“
Chvíli se dívali jeden druhému do očí.
„Divíš se snad?“ nadhodil dutě.
„Jednala bych stejně,“ odvětila po krátké odmlce.
„Takže mi v tom pomůžeš?“
Harryho oči v tu chvíli dostaly zvláštní lesk, celý se napjal.
„Proto jsem přece přišla. Nebudu ti tady vykládat, že ti to Samanthu nevrátí, protože to sám dobře víš.“
„Tak proč?“
„Vím, jaké to je,“ hlesla nesmírně potichu. „Tenhle pocit bezmocného vzteku a touha po odvetě.“
Naklonil hlavu na stranu: „Myslel jsem, že tě budu muset přemlouvat.“
„Spletl ses…“
„Asi ano.“
Znovu bylo nějakou dobu ticho. Angela se zhluboka napila a pak se zamyšleně zahleděla na hladinu tekutiny ve sklenici.
„Ale nemusíme to rozebírat hned dneska,“ pronesla pomalu. „Až budeš připravený, promluvíme si. A já mezitím něco vytáhnu z Rady. Dobře?“
Harryho obličej byl nehybný, ale oči prozrazovaly až příliš.
„Fajn, beru to jako souhlas,“ odtušila a zvedla se. „Raději jdu, nechci provokovat Weasleyovou svou přítomností déle, než je nezbytně nutné.“
„Ginny ti nebude dělat problémy, Angelo, za to se ti můžu zaručit,“ prohlásil klidně.
Přimhouřila oči: „Jak si tím můžeš být tak jistý?“
Pokrčil rameny: „Párkrát jsem s ní o tobě mluvil.“
„Ach tak…“
Dusná pauza.
„Stejně ti příště pošlu sovu se vzkazem, jo?“ usoudila rozvážně.
„Taky myslím, že to tak bude lepší…“
*
Vyprovodil Angelu ze dveří a zamířil dozadu za dům. Předpokládal správně. Ginny byla s Jamesem v zahradě. Seděli spolu na dece a jeho syn se snažil srazit k zemi malé modely hráčů bulharského famfrpálového mužstva, které mu dal Ron k narozeninám. Udržovala je ve vzduchu kouzlem Ginny. Poletovali kolem něj a on se smál, když mu jeden přistál na hlavičce.
Ginny zvedla hlavu, když se nad nimi zastavil. Výraz v obličeji měla podivně strnulý.
„Už odešla,“ oznámil tiše.
Nereagovala a vrátila svou pozornost zase k Jamesovi. Dřepl si. Jamesovi se podařilo chňapnout do ruček malinkého střelce a zahihňal se, když ho hračka začala šťouchat do sevřených prstů.
„Můžu se na tebe spolehnout, že o ní nebudeš s nikým mluvit?“ zeptal se Harry.
Rusovláska dlouhou chvíli mlčela a on čekal.
„Je to tvá přítelkyně, Harry. To mi stačí k tomu, abych předstírala, že jsem ji tu dneska vůbec neviděla,“ odpověděla mu nakonec, ale oči k němu neotočila.
„Dobře. Děkuju.“
Narovnal se zpátky do stoje.
„Měla obavy, že ji půjdu udat?“ ozvala se trochu jízlivě.
„Ano,“ přitakal a zastrčil ruce do kapes.
„Ani se jí nedivím…“ usoudila Ginny.
Překvapilo ho, jak moc smutně to najednou znělo.
„Vyspal ses dobře?“
„Docela i jo,“ přitakal Harry a snažil se podle té odpovědi i tvářit.
Ginny ovšem jeho snahu prokoukla. Harry vypadal o něco lépe než dopoledne, ale ve tváři se mu objevil zvláštní sveřepý výraz, který nedokázal úplně zakrýt. Zaměřil se na syna, který už vypustil z dlaní poněkud pomuchlaného famfrpálového hráče.
„Mluvila jsem s mamkou, byla by moc ráda, kdybyste dneska přišli na večeři k nám,“ ozvala se opatrně. „Měl by dorazit i Charlie.“
„Už mu konečně schválili tu dovolenou?“ reagoval Harry tiše.
„Jo, na týden…“
„Dobře. Půjdu rád.“
Tvář jí rozzářil upřímný úsměv.
„Skvěle! Převleču Jamese a můžeme rovnou vyrazit. Mamka bude potřebovat pomoct v kuchyni.“
Harry jen přikývl, otočil se a zamířil zpět k domu.
***
Stála se zavřenýma očima v koupelně a v ruce svírala svou hůlku. Pomalu ji zvedla, přiložila k temeni hlavy a se soustředěným výrazem zamumlala rušivé kouzlo. Tmavě červená barva začala mizet a od kořínků až po konečky vlasů, které jí sahaly těsně pod lopatky, se začala rozlévat záplava světle hnědé. Vydechla, nechala ruku klesnout a pomalu rozevřela víčka.
Draco se opíral o zárubeň dveří a upíral pohled do její tváře v zrcadle. Mlčky se chvíli pozorovala a nevěnovala mu pozornost.
Tohle už je lepší, usoudila v duchu a až pak se otočila.
Ten jeho přemýšlivý výraz poznala hned.
„Co je?“
„Proč ta změna?“ protáhl zvědavě. „Už jsem si začínal zvykat.“
„Víc se mi to líbí takhle,“ pokrčila rameny.
Přimhouřil nedůvěřivě oči. Pohnula se a chtěla se kolem něj protáhnout na chodbu, ale on ji jemně chytil za loket. Nepodívala se na něj.
„Nehraj to na mě, Angie. Proč ten náhlý odpor k červené? Co se stalo?“
Vztáhl jednu ruku a otočil její tvář k sobě. Povzdechla si a neochotně mu opětovala pohled.
„Byla jsem na Sovím vrchu…“
„A?“ pobídl ji.
„Dveře mi přišla otevřít Ginevra Weasleyová,“ dokončila potichu.
Překvapeně zvedl obočí.
Angela vztáhla ruce, položila mu je na hruď a zaměřila oči někam za jeho rameno.
„Já vím, že to nebyla úplně její vina, že už je v pořádku a vůbec… Jenže… Když jsem ji tam uviděla stát, tak…“
„Všechno se ti to zase vybavilo,“ dokončil za ni Draco. „Všechno, čím sis kvůli ní prošla.“
Trhaně přikývla. Už nic neřekl, jen si ji k sobě přitáhl, pevně objal a Angela se vděčně stulila v jeho náruči.
„Netrap se tím. Ty špatné věci už jsou daleko za tebou.“
„…zkusím to.“
„Dobře.“
Jemně ji políbil do vlasů a odtáhl se od ní.
„Zvu vás na večeři, slečno Blacková,“ prohlásil, aby ji přivedl na jiné myšlenky.
Zvedla hlavu a po tváři jí přeletěl rozverný úsměv: „Ráda přijímám, pane Malfoyi.“
***
„Hej! Jak se jmenuješ?“ zasyčela Maileen naléhavě skrz mříže.
Vzpamatovala se z prvního šoku ze své nečekané a nijak optimistické situace a snažila se navázat kontakt s ostatními, kteří byli uvěznění v klecích nalevo a napravo od ní.
Vlevo už to vzdala. Ta holka se tam jen choulila do klubíčka, třásla se a něco si pro sebe mumlala. Napravo seděl opřený o zeď nějaký chlápek okolo třicítky. V matném světle pochodní bylo vidět, že je celý špinavý, jeho oblečení bylo potrhané, ve tváři vepsané útrapy.
„No tak…“ povzdechla si, když se ani nepohnul. „Slyšíš? Kde to jsme?“
Podíval se po ní, oči jako dvě hluboké temné jámy.
„Šetři dechem,“ zachraptěl. „Budeš ho potřebovat.“
Zamračila se: „Jak to myslíš?“
„To poznáš sama,“ zahučel neurčitě a odvrátil se.
Chvíli ho zaraženě pozorovala. Nehodlala se tak rychle vzdát.
„Jak dlouho už jsi tady?“ otázala se tiše.
Zavřel oči a velmi dlouho mlčel. Napjatě čekala.
„Tři týdny až měsíc, tak nějak… Čas se tu těžko odhaduje.“
To už ji vyděsilo.
„Měsíc?“ zasípěla.
„Žádný strachy, většina nevydrží dýl jak deset dnů,“ reagoval dutě.
Dosedla na paty a opřela se čelem o mříže. Do očí se jí tlačily slzy. Bezútěšnost toho místa na ni začala doléhat.
„Řekl jsem ti jen pravdu,“ ozval se znovu její soused.
Pomalu se narovnala. Díval se na ni.
„Ale mohl jsem ji říct jemněji,“ dodal. „Omlouvám se.“
Krátké ticho, které následovalo, narušil bolestný křik odněkud z hlubin dlouhé chodby. Maileen sebou škubla, s tím chlápkem to ani nehnulo.
„Jsem Frank. Jak se jmenuješ ty?“
„Maileen,“ odvětila poněkud otřeseně, ale alespoň mohla odvrátit pozornost od těch děsivých skřeků, které stále nepřestávaly. „Kde to pro Merlina jsme?“
Frank se zarazil: „Pro Merlina?“
Ajaj…
„To mi jen tak ujelo,“ snažila se to zamluvit.
On se však nečekaně hbitě pohnul a v okamžiku dřepěl těsně na druhé straně mříží. Zblízka vypadal ještě hůř než předtím v tom polostínu.
„Ty jsi čarodějka?“ zeptal se nesmírně potichu.
Překvapeně přikývla.
„Jo. A ty?“
„Taky. Býval jsem Lovec. Kdysi.“
„Lovec?!“ vyrazila ze sebe.
Celý se přikrčil: „Ještě hlasitěji to nešlo? V těch krajních celách tě možná neslyšeli.“
„Promiň…“ hlesla. „Nechceš, aby to věděli?“
„Hlavně násoskové. Důvod je tuším zřejmý,“ zasyčel na ni.
Trochu se stáhla.
„Proč jsi byl tak překvapený, že jsem čarodějka?“
„Zatím jsem tu viděl jenom samé mudly. Poznaj se snadno – odmítají připustit, že upíři opravdu existují. Z počátku…“
Bolestné skřeky se změnily v chroptění, které brzy utichlo. Maileen ještě více ztišila hlas.
„Ale proč ty lidi unášejí? Co od nás chtějí?“
Chvíli jí nehybně opětoval pohled. Až ji zamrazilo do morku kostí.
„Chceš slyšet pravdu?“ zeptal se podivným tónem.
Ztěžka polkla: „Ano.“
„Buď si tě odtáhnou na jídlo, nebo půjdeš s ostatními něco kopat, dokud tě to nevysílí na tolik, že tě bez milosti zabijí.“
Maileen hodnou chvíli zvažovala, která možnost jí připadá horší.
„Co kopat?“ zeptala se nakonec přiškrceně.
„To nevím. Nechtějí si sami špinit ruce, tak do toho honí lidi. Za tu dobu, co tu jsem, už jsem viděl čtyři své kolegy zemřít.“
„To je hrůza,“ otřásla se od hlavy k patě. Pak ji něco napadlo. „Pokusil už se někdo utéct?“
Frank se celý nahrbil: „Ano.“
„Jak to dopadlo?“ prostě se na to musela zeptat.
„To raději nechtěj vědět…“
***
Angela s rukama založenýma na hrudi napjatě pozorovala vysokou černovlásku v červené halence, jak obchází s hůlkou v ruce kolem tepané vstupní brány Malfoy Manor a poklepává na ni. Draco vysedával za jejími zády na venkovním schodišti a nevzrušeně kouřil.
Rudo oranžová obloha na západě zbarvovala celé okolí a čelní stranu domu do zvláštních tónů. Zpoza jednoho keře vyhopkal vypasený havran, cukavými pohyby se rozhlížel na všechny strany a blížil se k Angele, která stála na vydlážděné příjezdové cestě. Podívala se po něm, pták ztuhl, otevřel naprázdno zobák, ztěžka rozhýbal křídla, vznesl se do vzduchu a zmizel směrem k bráně.
Otočila se zpátky. Margaret Shiernová už mířila k ní.
„Podle mě je všechno v pořádku, to ale neznamená, že byste si nemohli ta ochranná zaklínadla trochu vylepšit.“
Angela se uvolnila: „Díky, Margaret.“
„Za málo.“
Hnědovláska se otočila a několika kroky došla ke schodům, kde se usadila vedle Draca. Ten jí beze slova podal svou napůl nedokouřenou cigaretu. Vložila ji mezi rty a zadívala se někam do kouta zahrady. Shiernová schovala hůlku a zůstala stát pod schodištěm.
„Vlastně jsem s vámi ještě o něčem chtěla mluvit,“ ozvala se vážným tónem.
Angela pozvedla obočí: „O čem?“
„Nedlouho poté, co jsi odešla z mého bytu, dorazil Serpens a vycítil tě tam.“
„A sakra…“
„Přesně. Radím ti dobře, Angelo – měli byste jít před Radu dřív, než si vás zavolají.“
„Já vím. To ovšem neznamená, že se mi tam chce,“ ušklíbla se znechuceně.
„Čím dřív, tím líp pro vás oba,“ odtušila poloupírka.
„Proč je to tak důležité?“ ozval se Draco.
Shiernová si vyměnila dlouhý pohled s Angelou.
„Obvykle je zvykem, nechat si někým z Rady schválit výběr kandidáta na proměnu,“ osvětlila mu Shiernová. „A vybíráme velmi pečlivě…“
„Jo, o tom už jsem slyšel,“ konstatoval klidně. „No a?“
„Nevím o tom, že byste byl schválen kýmkoliv z nás, Draco. Natož Radou.“
„Co je jim do toho?“ protáhl s úšklebkem.
„Ještě nemáte ani ponětí, jaký je ve skutečnosti život v našem společenství,“ zaškaredila se na něj Shiernová.
„A to je určitě strašná škoda,“ odtušil pán domu suše.
Poloupírka semkla rty, Angela po něm hodila varovným pohledem.
„Proměna v nemrtvého očividně neubrala nic z vašeho nevybíravého cynismu,“ zasyčela nevrle bradavická profesorka. „Však vás ty srandičky přejdou. Myslím, že se s našimi pravidly seznámíte velmi zblízka mnohem dříve, než vám to bude milé.“
Draco se nadechl ke štiplavé odpovědi, ale Angela ho včas nakopla do nohy.
Chovej se slušně, prskla po něm v duchu.
Jen obrátil oči v sloup.
„Děkuju za varování, Margaret. Zařídíme se podle toho,“ zachraňovala náladu poloupírky Angela.
„To bych vám taky radila,“ ohrnula ret Shiernová.
„Jak velké problémy z toho může Angela mít?“ otázal se už docela normálním tónem Draco.
„Velké. A nejen ona. Vy oba,“ odpověděla mu poloupírka tvrdě.
Draco se zadíval na svou dívku, ta mu pohled opětovala.
„To zvládneme,“ odtušil klidně.
Margaret se nenápadně pousmála. To vám docela i věřím, pane Malfoyi, pomyslela si.
***
„Mami?“ ozvala se Ginny a dál přitom míchala v hrnci pudink, který měl být podáván po večeři jako dezert.
„Ano, zlato?“
„Od zítřka budu docházet k Harrymu pravidelně. Hlídat Jamese.“
Molly se otočila k dceři od linky, kde trojice nožů krájela maso, cibuli a červenou papriku: „Takže s tím souhlasil?“
Přikývla.
„To můžeš Jamese vždycky klidně přivést k nám!“
„Harry to tak nechce.“
„Ale proč?“ divila se paní Weasleyová. „Pro toho hocha by bylo lepší…“
„Nepůjdu proti jeho přání,“ skočila matce do řeči Ginny.
Molly si založila ruce v bok: „Já vím moc dobře, jak to chodí na Ústředí bystrozorů! Budeš v tom obrovském domě s tím malým sama celé dny!“
Ginny odstavila hrnec ze sporáku a otočila se k ní čelem.
„A co přesně ti na tom tolik vadí, mamko?“ zeptala se.
Molly Weasleyová otevřela a zase zavřela ústa. Chvíli se ani nehnula, pak jí paže klesly podél boků, ve tváři vepsanou omluvu.
„Promiň, zlatíčko. Jen mám o tebe strach a nelíbí se mi, že…“
„Že tam na mě nikdo nebude dohlížet?“ dořekla za ni vyzývavě.
V kuchyni se rozhostilo dusné ticho.
„Já to zvládnu, mami. Nemusíš se o mě strachovat.“
S tím Ginny rázně odešla z kuchyně. Její matka se za ní dívala zachmuřeně a s obavami.
***
Nejlépe se mu pracovalo na Odboru záhad v neděli. To i ti nejaktivnější úředníci byli konečně doma a téměř neexistovala šance, že by ho sem přišel někdo otravovat s pitomými otázkami nebo kontrolovat, jak postupuje. Navíc bylo na celém Ministerstvu požehnané ticho, které občas narušili jen bystrozorové, kteří si nedali pokoj s tím svým důležitým pochodováním nikdy.
Andreas Lestern si promnul koutky štípajících očí. Dneska tu zatuhl už skutečně dlouho. Při pohledu na hodinky zjistil, že už je vlastně pondělí. Opatrně odložil zpráchnivělý pergamen k ostatním a vstal od stolu, aby se trochu protáhl.
Sjel pohledem dolů po tribunách až na tyčící se kamenný oblouk. Dnes byl podezřele klidný, ani ten děsný závěs se nehýbal. Bylo to skoro děsivější, než ten neexistujícím průvanem neustávající pohyb.
Najednou pocítil neklid a žaludek se mu stáhl. Měl by už končit, nebo se z toho zblázní.
Odvrátil se a hůlkou začal sklízet knihy i pergameny. V tu chvíli ho ovanul ledový závan, vlasy v zátylku se mu zježily. A zase zaslechl ty hlasy.
Za ta léta už by na ně měl být zvyklý. Ale takhle to prostě nefungovalo. Všechno, co se Oblouku týkalo, bylo tak jiné, tak… Mrazivé.
Ne na všechny působil Oblouk stejně. Pravdou bylo, že naprostá většina kouzelníků i čarodějek se v jeho blízkosti cítila velmi nesvá nebo vyděšená. Jen určité procento pak dokázalo slyšet zevnitř Oblouku hlasy. Některé pak záhadným způsobem k sobě přitahoval, jako by se zpoza závěsu natahovala neviditelná lana, která omotala tělo i mysl.
Nebylo radno zůstávat u Oblouku o samotě. Tak, jako to dělával jeho bratr. Jako teď dělal i on. Bylo to příliš nebezpečné. Riziko toho, že by byl schopný se zapomenout a nakráčet skrz závěs někam, odkud podle všech indicií nebylo návratu, bylo velice vysoké. Ale on na to nedbal. Nikoho k sobě nechtěl, každou kontrolu slušně posílal do Merlinovy prdele.
Měl v tom svůj systém. Přímo na Odbor záhad docházel každý třetí den, přičemž ty druhé dva trávil studiem knih a papyrů doma. Na tuhle pravidelnost si dokázal zvyknout, častěji to nešlo.
Zkoumal ho už téměř pět let. A přitom vlastně nikam nepokročil. V některých chvílích už chtěl podlehnout beznaději a vzdát to, ale pokaždé si připomenul, že jeho starší bratr ho nikdy nenechal na holičkách. Nikdy ho neopustil a vždy mu věřil.
A on si teď za každou cenu chtěl udržet víru, že ještě někde žije a že existuje možnost, jak ho odtamtud dostat zpět.
Zakázal si poslouchat hlasy, které ho volaly, dokončil úklid a bez jediného pohledu směrem k Oblouku, kde se třepotal potrhaný závěs, odešel.
***
Noc už se dávno přelomila do druhé poloviny. A Ginny pořád ležela s široce rozevřenýma očima a zírala do stropu nad svou postelí. V Doupěti bylo ticho, všichni spali. Jen ona ne. Jako obvykle. Ale už dlouho se jí nestalo, aby se jí nedařilo usnout ani k ránu.
Hlavou se jí honila spousta myšlenek hlavně v souvislosti s Harrym, ale neustále se jí do toho motala i Blacková. Musela si to přiznat. Měla strach usnout. Měla strach z dalších nočních můr.
Posadila se a položila bosá chodidla na ochozený kobereček. Záplava vlasů jí spadla přes tvář, jak sklonila hlavu a celá nahrbená se zapřela oběma rukama o okraj matrace.
Proč se tím pořád užírá? Bylo to přece tak dávno… Už sedm let. A její hlavu pořád neopouštějí ty zatracené výčitky svědomí. To dnešní setkání jí tedy nijak nepomohlo.
Sklouzla z postele na zem a zabořila obličej do dlaní. Copak ji to bude pronásledovat až do konce života?
561 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...