„Člověk se plně projeví, teprve když změří své síly s nějakou překážkou.“
Antoine de Saint-Exupéry
Harry se co nejvíce přitiskl do stínu skalnatého převisu nad ním a pomalu se posouval podél stěny k okraji. Protáhl prsty, kterými svíral hůlku a zvedl ji do správné pozice pro počátek útočné kletby. Nesmírně opatrně, aby na sebe neupozornil náhlým pohybem, vykoukl zpoza skály.
Měl teď přesně ten výhled, jaký chtěl, ale on tam nebyl. Zatěkal očima nalevo napravo, ale mezi stromy neobjevil ani jediný podezřelý stín. Kam sakra zmizel?
Zničehonic pohaslo slunce a začalo pršet. Zatraceně! Teď mu nepomůže ani zneviditelňující zaklínadlo. Přikrčil se a přeběhl bez krytí krátkou vzdálenost k hustým křovinám, jejichž listy šuměly deštěm. Rozhlížel se kolem, hůlku připravenou.
Útok přišel bez jakéhokoli varování. Zaslechl povědomý svist a instinktivně se vrhl stranou. Na místě, kde ještě před vteřinou stál, vypálilo kouzlo široký půlkruh.
„Expelliarmus!“ vykřikl ještě napůl vkleče a vyskočil na nohy.
Druhý bystrozor nonšalantním pohybem vyčaroval štít a kletba se odrazila do stromu, ze kterého se sesypala záplava třísek.
„Vyšel jsi ze cviku, Pottere!“ vyštěkl Vebersky s úšklebkem a vytvářel hůlkou ve vzduchu zářící obrazec. „Jindy bys o mně věděl už pět minut!“
Harry zaťal zuby a dvěma přesně mířenými pohyby vyrušil stále se zjasňující čtverec před Veberskym. Ten to opětoval třemi omračovacími kletbami za sebou, které Harry vykryl štítem a stáhl se zpět k převisu. Než stačil naplánovat vlastní útok, ozval se hřmot a kromě deště se na něj začalo sypat shora kamení.
Vyrazil do zákrytu nejbližšího smrku a rozdrtil cestou dva balvany, které se na něj hrnuly. Několik dalších pak narazilo z druhé strany do kmene a z vodou nasáklého jehličí se mu dostalo pěkné sprchy. Někde v lese se zachechtal Vebersky.
„Dost chabé, Pottere! Na víc se nevzmůžeš?“
Harry okamžitě zamířil hůlkou do míst, odkud se ozýval hlas. Celým lesem se rozlehl hromový praskot a hned tři stromy padly k zemi. Bystrozorovi se podařil únik jen na poslední chvíli; stáhl se doleva a vyhledal pohledem Harryho, který na něj už čekal a zaútočil. Vebersky vztáhl hůlku k obraně, ale jedna padající větev ho nečekaně šlehla po zádech a vyvedla ho z rovnováhy. Harryho odzbrojující kletba ho zasáhla do ramene a odhodila stranou do pichlavého křoví. Jenže hůlku pořád pevně svíral v ruce.
Harry zaklel a přikrčeně se rozběhl ke křoví, ze kterého se bystrozor vyhrabával se sbírkou nadávek na rtech. Vebersky se však stačil rychle zorientovat a v mžiku po sobě metali záplavu kleteb, které se odrážely do všech stran. Do toho začalo pršet ještě víc, voda jim prskala škodolibě do očí a znemožňovala přesný zásah.
Harry při jednom prudkém ucouvnutí zakopl o kořen a zřítil se k zemi, kde na poslední chvíli stačil vytvořit štít, který pohltil Veberskeho poutací kletbu. Bystrozor se nadechl k dalšímu útoku, dokud byl Harry na zemi, když se obloha nad nimi najednou úplně pročistila a kolem nich se rozezvučel něčí hlas.
„Pottere! Shání se po tobě jedna hysterka. Jmenuje se Prescottová a odmítá odejít, dokud nebude mluvit s tebou.“
Dva bystrozorové se chvíli ani nepohnuli. Pak oba najednou sklonili hůlky a Vebersky pomohl Harrymu na nohy.
„Máš štěstí, Pottere. Jinak bys dneska prohrál,“ odtušil a stahoval ze sebe promočený plášť.
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ odsekl Harry v odpověď a prohrábl si několika pohyby mokré vlasy.
„Uvidíme příště,“ zašklebil se Vebersky a oba pak přešli k převisu, za kterým se předtím schovával Harry, jen z druhé strany.
Vebersky poklepal na skálu hůlkou, před nimi se objevily obyčejné dřevěné dveře, jako by tam byly odjakživa a otevřely se. Opustili očarované místo a ocitli se v dlouhé chodbě, která byla součástí tréninkového střediska Ústředí bystrozorů. Čekal tam na ně vytáhlý muž s hustým obočím a zachmuřeným výrazem.
„No, to je dost,“ uvítal je. „Pojď si to s ní vyřídit, nemůžu se jí zbavit.“
Veberskemu i Harrymu při těch slovech spadly na hlavu ručníky, kterými si začali vysoušet vlasy.
„Tak zatím, Pottere,“ rozloučil se Vebersky a zamířil na opačnou stranu než on s Honerem.
„Co potřebuje?“ ptal se Harry už za chůze.
„To ti jistě mileráda zopakuje sama,“ odsekl bystrozor.
Harry usoudil, že nemá smysl se dál vyptávat, nechal si ručník kolem ramen, hůlku zastrčil do úzkého pouzdra na boku a následoval Honera k točitým schodům, které je vynesly o dvě patra výše. Prošli další chodbou, pak zahnuli a velkými prosklenými dveřmi vešli do podlouhlé místnosti se čtyřmi řadami kójí, které byly zaplněné asi z poloviny. Když procházeli na druhý konec, několik hlav se zvedlo nebo vykouklo zpoza zástěn a vyprovodily Pottera zvědavými pohledy.
Vešli do kratší chodby s přibližně tuctem zádveří. Tady už byly kanceláře výše postavených bystrozorů. Před třetí nalevo postávala jistá černovláska a netrpělivě podupávala nohou do ochozeného koberce s motivem hůlek.
„Harry!“ vyhrkla Daria, jakmile ho zahlédla a přiskočila k němu.
Honer jí s nakyslým výrazem ustoupil z cesty.
„Musíš mě vyslechnout! Musíte přece něco udělat!“ naléhala okamžitě. „Tady ten ťulpas mi věší bulíky na nos!“
Harry jen zamrkal, Honer zaskřípal zuby.
„Uklidni se, Dario. Pojď, řekneš mi, co se stalo,“ gestem ji zval do kanceláře vpravo.
Dívka sekla ošklivým pohledem po druhém bystrozorovi a bez zaváhání vešla dovnitř. Harry se zahleděl s pozvednutým obočím na svého kolegu.
„Však uvidíš sám,“ zasyčel Honer a povzneseně se vzdálil.
Harry vešel do své kanceláře a ručník pohodil na věšák u dveří.
„Posaď se,“ vyzval Dariu a pokynul k židli, která stála z jedné strany u stolu do písmena L a sám unaveně dosedl do své otáčecí. Ten dvouhodinový trénink s Veberskym ho zmohl víc, než si původně myslel.
Dívka ho poslechla a zadívala se na něj s nadějí v očích.
„Tak spusť,“ vyzval ji klidně.
Jako by si až teď uvědomila své chování, tak začala o dost klidněji.
„Promiň, že jsem na tebe vyletěla hned bez pozdravu, Harry, bylo to ode mě hrubé.“
„To je v pořádku.“
„Opravdu mě to mrzí…“
„Nechovala by ses tak, kdyby se něco nestalo. Tak co se děje?“
„Ten tvůj kolega ti nic neřekl?! Maileen zmizela. Moje kamarádka z Campurie však víš, ne?“
„Jasně,“ přikývl. „Krátké vlasy, neustále po ruce něco k snědku a sluchátka v uších.“
„Jo, to je přesně ona,“ přitakala sklesle. „Ztratila se zničehonic, stejně jako ti mudlové, o kterých se psalo ve Věštci. Měla přijít na schůzku se mnou, ale nedorazila. Doma není, v práci v nemocnici se neobjevila. Mám o ni strach. Její rodiče jsou hrůzou bez sebe. Určitě ji dostali ti odporní upíři.“
„Jak už je to dlouho?“
„Skoro tři dny.“
„To je mi moc líto, ale zmizelé osoby má na starosti Honer, Dario. Proč jsi…“
„Ten blbec?! Nechápu, proč ho zaměstnáváte. Vyslechl mě, něco si poznamenal a normálně mě odpálkoval, že na to někoho nasadí, ale že prý nevěří tomu, že se Maileen ještě najde!“ Daria byla očividně rozhořčená na nejvyšší míru.
„Určitě se pátrání po ní budeme věnovat, Dario,“ snažil se jí vyjít vstříc Harry. „Vypověděla jsi mu všechno, co chtěl vědět?“
„Samozřejmě! Dala jsem mu i její fotku.“
„Takže víc pro ni v tuhle chvíli udělat nemůžeš.“
„Ale, Harry, to já vím! Vy jste od toho, abyste něco udělali! Máte nás přece chránit, ne?“
„Dario,“ nahnul se k ní přes stůl. „Bystrozorové nejsou všemocní. Uděláme, co bude v našich silách, sám se do toho zapojím, ale nemůžu ti slíbit žádný kladný výsledek.“
Dívka se celá nahrbila. Jeho slova ji zasáhla a nejspíš i zklamala.
„Promiň, ale nic povzbudivějšího ti nemůžu říct, aniž bych lhal.“
„Já to chápu,“ hlesla tiše a postavila se. „Děkuju, Harry.“
„Bohužel není za co.“
„Měj se,“ rozloučila se a se sklopenou hlavou odešla.
Harry chvíli bez pohybu zíral na prázdné zádveří, než opustil svou kancelář a zamířil do té Honerovy. Zůstal stát před jeho stolem tak dlouho, dokud bystrozor nezvedl hlavu od nějakého seznamu.
„Tak už ses jí zbavil?“ ušklíbl se nehezky.
Harry se zachmuřil.
„Mohl ses k ní chovat trochu vstřícněji, Honere,“ odtušil studeně.
Oslovený se s otráveným výrazem zapřel do své židle: „Umíš si vůbec představit, jak je otravné poslouchat pořád dokola tyhle nářky?“
Pozvedl obočí: „Netušil jsem, že jsi tak znechucený svou prací…“
„Tak já ti něco ukážu, Pottere!“ prskl bystrozor.
Mávl prudce hůlkou a přivolal těsně před Harryho obličej svinutý pergamen, který se s šustěním roztáhl až na zem.
„Tohle je seznam lidí, kteří zmizeli jen za poslední dva měsíce. Mudlové, bývalí Lovci, různé čarodějky. A všechny mám na starost já! Toho papírování už mám plné zuby!“
Harry přeletěl očima po hutném seznamu. Tak tohle ještě Věštec nezveřejnil…
„Na pátrání po zmizelých byl přece určený zvláštní tým, ne?“
Pergamen se zase svinul a s plesknutím dopadl na Honerův stůl.
„Jenže to je málo! A tyhle nafoukané nány si myslí, že asi děláme zázraky!“
Harry chvíli mlčel.
„Pomůžu ti. Podívám se na to s tebou.“
Jeho kolega vykulil oči: „No, to jsem teda nečekal… Že by se slavný Harry Potter zabýval takovými bezvýznamnými událostmi?“
„Nech si ty řeči,“ odsekl Harry a posadil se naproti němu. „A ukaž mi veškeré svoje záznamy.“
„A co šéf? Chtěl tě nasadit do terénu.“
„S ním to vyřídím.“
„No, jak myslíš, Pottere,“ ušklíbl se Honer.
***
Franka někam odvlekli a spolu s ním několik dalších podobně zbědovaných mužů. Byli pryč už hodiny. Tak jí to alespoň připadalo. Čas tu ubíhal pomalu a byl naplněný buď tichem, nebo děsivými zvuky.
Maileen seděla v koutě, byla jí zima, pažemi si objímala kolena a zírala na misku s vodou u mříží, kterou jí tam bez jediného slůvka podstrčil nějaký vychrtlý umaštěný týpek. Nevypadal ani na upíra.
Myslela na rodiče. Určitě si o ni dělají starosti. I Daria. Jestlipak třeba jen tuší, co se s ní stalo? Hledá ji vůbec někdo? Jak dlouho už tu byla zavřená? Pár dní? Týden?
Zvedla hlavu, když se v chodbě objevila pětice upírů. Poznali se snadno. Měli úplně jiný způsob chůze než lidé a skoro je nebylo slyšet. Jenže tentokrát neprocházeli na druhou stranu jako obvykle.
V čele šel nějaký důležitě vypadající upír s polodlouhými černými vlasy, zastavoval se na krátkou chvíli u jednotlivých cel a vždy se k těm čtyřem za sebou obrátil s nějakým zvláštním posunkem. Neměla z toho vůbec dobrý pocit. A ten se jen navýšil, když začali odemykat některé mříže a vyváděli z nich na chodbu mladé dívky. Ztěžka polkla, když černovlasý došel až k ní. Zabodl do ní pohled, ze kterého ji zamrazilo, pokynul poslednímu upírovi, který ještě nedržel žádnou holku a on odemkl její klec.
Pohybem tak rychlým, že ji vyděsil, se ocitl u ní a bezohledně ji vytáhl železným stiskem za paži na nohy. Vyvedl ji ven a zařadil se za ostatní tři dvojice. Černovlasý opět kráčel vpředu a někam je vedl.
Maileen se roztřeseně rozhlížela po množství temných cel, které míjeli a v hlavě se jí promítaly hrozivé možné scénáře jejího příštího osudu. Chodba skončila, prošli okovanými dveřmi a začali stoupat do příkrých schodů. Už dlouho nic nejedla a z té spousty stupňů se jí zrychlil dech i tep.
Navíc skoro neviděla pod nohy a zakopávala o každý třetí schod, stejně jako dívky před ní. Upíři je však svírali pevně a nemilosrdně vlekli nahoru. Ocitli se v obří prázdné hale. Chabě tu poblikávaly asi tři pochodně, které neměly šanci zahnat všudypřítomné stíny. Zahnuli doprava a kráčeli někam do tmy. Kročeje čtyř dívek se rozléhaly po prostoru. Maileen si všimla, že jedna z nich je bosa a otřásla se.
Zničehonic s ní její věznitel hrubě smýkl znovu doprava, prošli nějakým průchodem do o něco lépe osvětlené místnosti bez oken, kde k jejímu zděšení čekal asi tucet stojících nebo sedících postav s lačně zářícíma očima.
Postavili je všechny vedle sebe před černovlasého, který se zastavil přibližně uprostřed. Všechny pohledy se soustředily na nebohé dívky. Ta vedle Maileen se rozvzlykala.
Jí samotné strach svazoval nohy, ale nehodlala tu před těmi sviněmi brečet a narovnala se v tvrdém sevření. Černovlasý se v tu chvíli zaměřil na ni. Přistoupil blíž, vzal do ledových prstů její bradu a nahnul se k ní. Maileen se roztřásla. Nemohla tomu zabránit. Uslyšela, jak upír zhluboka nasál vzduch a pak se se spokojeným úšklebkem odtáhl.
„Devro ir,“ přikázal.
Její věznitel ji okamžitě začal táhnout zpět do velké haly. Ohlédla se a viděla, že ostatní tři dívky nechali stát a otočili se k odchodu stejně jako černovlasý. Ostatní upíři se k nim pomalu blížili s podivným vrčením.
Pak už neviděla nic. Ocitli se zpět v hale a ona vzápětí uslyšela bolestný křik, chroptění, vyděšený jekot a lačné zvuky krmení. Žaludek se jí obrátil naruby, a kdyby měla co, zvracela by. Černovlasý si ji s nehybným výrazem převzal a čtyři upíři zamířili zpátky směrem, odkud přišli.
Rychlým krokem ji vedl k osvětlenému schodišti, kterého si předtím vůbec nevšimla. Polykala slzy a klopýtala s ním nahoru. Najednou měla pod nohama něco měkkého a uvědomila si, že kráčí po koberci. Prošli dalšími dveřmi a k jejímu šoku se objevili v osvětlené a vybavené koupelně. Vyjeveně se rozhlédla kolem sebe. Upír ji postrčil směrem ke sprše.
„Umyj se a tohle si oblékni,“ rozkázal studeně a pověsil na věšák nějaké šaty, které vytáhl ze skříně u dveří.
Naprosto vyvedená z konceptu na něj zírala.
„Uděláš to okamžitě, nebo tě to bude zatraceně bolet,“ zasyčel výhrůžně.
Rozklepaně si začala sundávat mikinu. Co má tohle sakra znamenat?
Cítila jeho pohled na sobě celou dobu, ale nezmocňovaly se jí rozpaky, jen strach a nekončící údiv. Ale tušila, že až zjistí, co tohle vlastně znamená, líbit se jí to nebude.
Když byla hotová, prostě ji zase popadl za paži a vyvedl ven. Kráčeli dál chodbou a její průvodce najednou zastavil a klepl na dveře, které rozeznala v šeru před nimi. Na nějaký neviditelný pokyn otevřel a vešli do jakési komnaty ozářené světlem z hořícího krbu. Teplota tu byla mnohem příjemnější než dole.
Černovlasý se uklonil, ale sevření nepovolil.
„Ynemeren…“
Nechápala, ke komu mluví, dokud se nepohnuly stíny v koutě místnosti a neobjevil se vysoký muž s ledově modrýma očima. Ne, byl to upír. Najednou byl těsně před ní a zkoumal ji pohledem. Pak přikývl a černovlasý se vzdálil. Usmál se na ni. Zamrazilo ji z toho až do morku kostí.
„Posaď se, má drahá,“ vyzval ji hlasem, který nepovoloval odpor.
Jako zhypnotizovaná poslechla. Praskal za ní krb a před sebou měla upíra, který sice vypadal přitažlivě, ale zároveň nebezpečněji než všichni ti, které viděla doposud.
„Nemusíš mít strach. Bude to bolet jen chvíli…“
Lhal. Připadalo jí, že ta bolest trvá věky.
***
Harry se přemístil těsně před ochrannou hranici svého domu na severní straně, s hůlkou skrytou v rukávu. Přeletěl pohledem nejbližší okolí, na které už se snášel soumrak a pak jako vždy jednoduchým kouzlem zkontroloval neporušenost zaklínadel, které obklopovaly celý pozemek jako kupole. Až poté prošel uklidněn skrz.
Teplou září ho vítala okna kuchyně. Minul je a vešel do domu hlavním vchodem. Úmyslně za sebou zavřel hlasitěji, aby věděli, že už dorazil. Zleva se ozval nadšený výkřik a vzápětí rychlé cupitání. Ještě se ani nestačil přezout a už se k němu přes vstupní halu hrnul James.
„Tatíí!!“
Harry popadl syna do náruče a zvedl ho vysoko nad hlavu. James kopal nožkami ve vzduchu a hihňal se.
„Ty se nebojíš?“ otázal se ho Harry vyzývavě.
„Ne!“
„No, počkej…“
Začal ho rychle zvedat nahoru a dolů, ale James se jen řehotal. V kuchyňských dveřích zahlédl záblesk rusých vlasů, jak Ginny vykoukla do haly, usmála se a zase se stáhla zpátky. Postavil Jamese na zem.
„Ještě! Ještě!“ dožadoval se umíněně jeho syn.
„To určitě. Budu si na tebe muset vymyslet něco jiného.“
James se zazubil, obrátil se a rozběhl se zpátky ke kuchyni.
„Ne, tak rychle, Jamesi!“ volal za ním, ale to už mu syn zmizel z očí.
Musel nad sebou zakroutit hlavou. Zase se v něm ozval ten přísný rodičovský instinkt. Objevoval se čím dál častěji od toho večera, kdy… Ne. Zabrzdil své myšlenky dřív, než se stačily znovu rozprchnout do těch temných míst plných bolesti a pomalu vykročil za synem.
„Dobrý večer, Harry.“
„Dobrý…“ odpověděl Ginny na pozdrav.
Při zvuku jeho hlasu se otočila a zkoumavě se na něj zadívala.
„Krásně to tady voní,“ dodal pochvalně, aby odlákal její pozornost od výrazu jeho tváře.
Za těch pár let už stačil poznat, že je Ginny dost vnímavá vůči ostatním. Z očí jí sice nezmizela pátravost, ale přistoupila na to.
„Klidně se posaď, přišel jsi právě včas, už mám hotovo.“
Když James viděl, že se otec usadil, hned se snažil vydrápat na protější židli. Nutno konstatovat, že bez valného úspěchu, když mu brada sahala sotva nad sedadlo.
„Jamesi,“ zamračil se Harry, když si toho všiml a zkontroloval pohledem hodiny. „Neměl už bys být náhodou v posteli?“
Klučina se zarazil a pak zalezl pod stůl.
„Chtěl počkat, až se vrátíš domů, Harry,“ ozvala se smířlivě Ginny a ve stejnou chvíli před něj kouzlem postavila plný talíř brambor s máslem. Hned vedle přistálo dušené hovězí v lákavě vonící omáčce.
Harry zamrkal: „Ginny, já nejsem Ron. Nemusíš mě tak vykrmovat.“
Rusovláska se podívala na něj, pak na vrchovatě naložené talíře a upřímně se rozesmála. Harry se při tom zvuku podvědomě přikrčil a přímo před očima se mu objevila jiná rozesmátá tvář…
„Promiň, Harry, síla zvyku,“ mávla Ginny hůlkou ještě se smíchem a polovina brambor se vrátila do hrnce. Pak se podívala znovu do jeho obličeje a úsměv jí zmrzl na rtech.
Já jsem blbá, pomyslela si sebekriticky, když spatřila bolestný výraz v jeho očích.
„Omlouvám se, Harry. Neuvědomila jsem si, že…“ snažila se to napravit.
Potřásl hlavou.
„Neomlouvej se, Ginny,“ zarazil ji pevným hlasem. „Samantha by určitě nechtěla, aby z našeho domu zmizel smích.“
Smutně mu opětovala pohled. Bylo to poprvé od pohřbu, co o ní něco řekl.
„Ne, to asi ne,“ hlesla po chvíli.
Harry se sklonil nad jídlem a jí najednou připadalo, že by ho měla chvíli nechat samotného.
„Andy! Pojď ven zpod toho stolu.“
„Nechci!“ ozvalo se tlumeně.
„Ty se nechceš koupat?“ nadzdvihla Ginny obočí.
Klučina byl vmžiku venku a už si to mašíroval na chodbu. Pobaveně zakroutila hlavou, ale pak na sobě ucítila Harryho nespokojený pohled.
„Jen ho uložím a půjdu domů, dobře?“ pochopila jeho vyčítavý výraz. „Ty se hlavně najez.“
Aniž počkala na odpověď, rychle vyrazila za Andym.
*
Když sešla zpátky dolů poté, co byla přinucena přečíst Andymu jednu z Tisíců pohádek o učni velkého Merlina, zjistila, že Harry už mezitím po sobě uklidil. Našla ho v salonu, seděl tam potmě v křesle a zíral z okna. Zůstala stát mezi dveřmi a chvíli ho nerozhodně pozorovala.
Byl jako nehybný stín, tichý a plný smutku i potlačovaného hněvu. Zachvěla se. Jako by se ten smutek přenášel i na ni. Neměla moc dobrý pocit z toho, že ho tu takhle nechává.
„Harry? Zítra přijdu ve stejnou dobu jako dneska, dobře?“ ozvala se opatrně.
Otočil k ní hlavu a chvíli mlčel. Pak se postavil a zamířil k ní.
„Vyprovodím tě.“
„To není…“ nadechla se.
„Už jsem řekl,“ skočil jí neoblomně do řeči.
Odevzdaně se obrátila a šla si pro tašku.
Kráčeli vedle sebe po pěšině k hranici ochranných zaklínadel, za kterou už se mohla přemístit.
„Měla bys asi něco vědět, Ginny,“ pronesl Harry zamyšleně.
Podívala se po něm úkosem, ale výraz tváře v šeru venku nerozpoznala.
„Stalo se něco?“
„Znáš Maileen? Kamarádku Darie z Campurie?“
„Jasně, několikrát jsme si vyrazily ve třech,“ přitakala. „Proč?“
„Takže to ještě nevíš…“
„Co nevím?“
„Nejspíš ji někdo unesl.“
Zůstala zaraženě stát: „Cože?“
„Před třemi dny zmizela a od té doby po ní není stopy. Daria si myslí, že to mají na svědomí upíři a po tom, co jsem dneska s kolegou procházel i ty ostatní případy, si to myslím taky.“
Ginny na něj jen zírala. Maileen byla moc milá holka. Docela štíhlá na to, že pořád něco jedla a užily si spolu spoustu legrace. Za dva týdny spolu měly naplánovaný hudební festival v Irsku…
„To je děsný,“ vydechla zděšeně. „Ani jsem netušila.“
„Daria se ti určitě ještě ozve.“
„Napíšu jí… Děkuju, že jsi mi to řekl, Harry.“
Kývl. Přešla ochrannou hranici s obvyklým zamrazením v zátylku a otočila se čelem k Harrymu.
„Tak ahoj zítra.“
„Dobrou noc, Ginny.“
Ještěže nemohl v tuhle pokročilou dobu vidět její kyselý úšklebek, kterému se po těch slovech nemohla ubránit.
***
Přemístili se na malou mýtinu ozářenou studeným jasem měsíce. Angela pustila Dracovu ruku, zůstala stát a nehybně zírala před sebe do tmy. Draco se rozhlédl kolem a stačilo mu pár vteřin k tomu, aby se ujistil, že se skutečně ocitli v Zapovězeném lese. Bylo něco po půlnoci a mezi stromy se plížil noční chlad.
Úkosem se zahleděl na profil dívky vedle něj.
„Půjdeme nebo se tu budeme kochat krajinou?“ otázal se s pozdviženým obočím.
Angela si téměř neslyšně povzdechla a otočila se k němu. Zamračil se. Ty špatně skrývané obavy v jejích očích se mu moc nelíbily.
„Jestli tam opravdu nechceš, tak tam přece nemusíme chodit, Angie,“ navrhl tiše.
Zavrtěla hlavou: „Musíme. Jestli chceme nějak pomoct s těmi problémy s Bratrstvem krve, tak musíme.“
„A kdo tvrdí, že se s nadšením hrnu do boje proti nějakým fanatickým upírům?“ protáhl znechuceně.
„Draco… Už jen tím, že jsme se vrátili, se z toho stal i náš problém. A mimo to nechci lovit s pocitem, že se mi v kteroukoli chvíli může za zády objevit naštvaný uvítací výbor.“
„Jak myslíš… Takže jdeme?“
Pomalu přikývla: „Jdeme. Podej mi ruku. Je to kousek odtud.“
Chytili se znovu za ruce a o vteřinu později byla mýtina prázdná.
Angela ho vedla mezi vysokými stromy, které se kolem nich míhaly, a zpomalila, když rozeznal v polotmě před nimi obrovský temný obrys. Už běžnou chůzí mířili přímo k obrovskému skalnímu masivu.
V jednu chvíli ho sevřela o něco pevněji. Bylo mu jasné proč.
Někdo nás sleduje…
To je hlídka, odpověděla mu. Zůstaň klidný.
Nápodobně, vrátil jí to uštěpačně.
Nikoho neviděl, ale cítil, že ze tmy každý jejich krok pozoruje minimálně jeden pár očí. Ocitli se už jen kousek od vysoké skalní stěny a Angela ho nasměrovala doleva podél ní. V podstatě zničehonic se před nimi objevila černočerná díra ve skále. Vchod do tajného sídla upírů. A před ním stáli se založenýma rukama v hnědých pláštích s kapucí dva nemrtví. Přímo jim v cestě.
„Yrdo retni, Irtars,“ promluvila chrčivě Angela.
Nesnášel tenhle jazyk. Několikrát se ho snažila přesvědčit, aby se ho začal učit, ale jemu se to prostě protivilo.
„Yrdo retni…“ odpověděl jeden ze strážných. „Feles isu?“
„One, mesu,“ přikývla pomalu.
Na chvíli zavládlo překvapené ticho. Strážní se otočili k sobě a vypadalo to, že se na něčem domlouvají. Pak se rozestoupili na strany.
„Můžete jít,“ promluvil pak ten druhý anglicky. „Čekali jsme vás.“
„Ikyrde,“ kývla Angela a bez dalšího zdržování táhla Draca za sebou do temnoty skalní chodby.
Nějakou dobu kráčeli takovou tmou, že mu ani upírský zrak moc nepomohl a musel se spoléhat na ostatní smysly.
Zatím to pro nás nevypadá tak strašně, poznamenal v duchu.
Jen počkej, odtušila pesimisticky.
Zanedlouho se ocitli v chodbách osvětlených prskajícími pochodněmi a mířili pořád hlouběji do nitra skal. Zpočátku si byl celkem jistý, že by dokázal najít cestu zpět, ale po několika odbočkách a průchodech velkými jeskyněmi se tahle jistota pomalu ztrácela. Jedině po vlastní stopě by se snad dokázal vrátit sám. Ale Angela se tu očividně dobře vyznala. Nepotkali téměř nikoho a ti tři upíři, na které narazili, se po nich jen krátce podívali a šli si po svých.
K jeho údivu se dostali ke schodům tesaných přímo do kamene a začali stoupat někam nahoru. V chodbách výše se začaly objevovat dveře. A před jedněmi se Angela zastavila a rázně zaklepala.
Zevnitř se ozvalo otrávené pozvání ke vstupu a Angela vzala za kliku. Teď už byl Draco skutečně dost vyvedený z míry. Ocitli se totiž v noblesně vybavené kanceláři se skříňkami, šanony a velkým stolem, za kterým si dost pěkná blondýnka právě lakovala nehty na rudo.
„Yrdo retni, Atheris,“ pozdravila Angela.
Upírka na ni vytřeštila oči a pak se ušklíbla.
„No, to se podívejme, kdo nás to přišel navštívit,“ vyprskla s ohrnutými rty.
V tu chvíli už Dracovi vůbec hezká nepřipadala.
„Taky tě ráda vidím,“ odpověděla jí hnědovláska jízlivě.
Atheris jen zasyčela a zaměřila se ostrým pohledem na Draca.
„A kdopak je tohle?“ otázala se se skutečným zájmem a hned na to se zářivě usmála.
„To tě vůbec nemusí zajímat,“ odtušila Angela studeně.
Úsměv blondýnky zhasl.
„Co tu chceš?“ prskla po Angele.
„Chtěli bychom předstoupit před Radu.“
„To ale nebude tak jednoduché, má milá. Rada je příliš zaneprázdněná na to, aby se scházela kvůli někomu, jako jsi ty,“ oznámila Atheris opovržlivě.
Překvapivě se Angela usmála: „Netvrď mi, že tě na nás neupozornili předem.“
Atheris se zaškaredila, odfrkla si, pak teatrálně zašroubovala lahvičku s lakem a vstala od stolu. Vlnivým pohybem se přesunula před ně, ještě jednou přejela Angelu znechuceným pohledem a vyzývavým Draca. Nijak na to nereagoval.
„Pojďte za mnou,“ vyzvala je a s klapáním podpatků zamířila na chodbu.
Podívali se po sobě.
Co to je prosím tě za nádheru? otázal se Angely.
Jen obrátila oči v sloup, vykročila za blondýnou a on ji následoval. Zavedla je ještě o patro výš do místnosti s několika křesly.
„Počkejte tady,“ vyzvala je Atheris. „Informuji Radu o vašem příchodu. Jsem zvědavá, jak dlouho vás nechají čekat,“ zašklebila se.
Angela se k ní obrátila a očividně se chtěla ještě na něco zeptat, ale upírka už byla pryč. Hnědovláska se posadila do jednoho z křesel, Draco zůstal stát a rozhlížel se po hladce otesaných zdech okrouhlé místnosti. Vypadalo to na kouzla. Byl tu dokonce i krb, ale tmavý a studený. Otočil se k Angele, která seděla se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou o opěradlo.
„Co měla znamenat ta narážka na čekání?“ otázal se tiše.
„Nejspíš nás budou chtít pěkně vydusit,“ odpověděla mu bez jediné změny polohy.
„Bezva… To kdybych tušil, vezmu si sebou něco ke čtení.“
Pootevřela víčka a zabodla do něj ostrý pohled. Zašklebil se a usadil se do křesla naproti ní.
*
Nakonec čekali v té studené místnosti přes dvě hodiny. To už Angela pochodovala tam a zpátky kolem krbu a něco si pro sebe mumlala. Trhla sebou, když se konečně otevřely dveře a dovnitř vstoupil další kapucín v hnědé.
Podíval se z jednoho na druhého a pak jim beze slova pokynul. Draco vstal a zamířil s Angelou ven.
Chovej se prosím tě slušně, sykla na něj v duchu.
Copak se někdy nechovám?
Hodila po něm pohledem, za který by se nemusel stydět ani on sám.
Prošli chodbou až na její konec, kapucín před nimi rozevřel obrovské dvoukřídlé dveře a ustoupil stranou. A oba společně vešli do jámy lvové.
Temná hala s třemi řadami sedadel a vyvýšeným osvětleným stupněm pro příchozí se nijak nelišila od toho, jak si ji Angela pamatovala. Jen ta atmosféra byla jiná…
Stačil jí letmý pohled na to, aby zjistila, že čtyři sedadla ze třinácti jsou prázdná. Jedno patřilo určitě Causus Aterovi – Temné zmiji. Z jakého důvodu nebyli přítomní další tři Vznešení, však netušila. Ale bylo by naivní si myslet, že tu nejsou proto, že tahle záležitost není dost důležitá. Jelikož Třináctý seděl na svém místě nahoře.
Vystoupila s Dracem v závěsu na vyvýšeninu a okamžitě poklekla. Koutkem oka přitom kontrolovala, jestli se jí podařilo Dracovi vtlouct do hlavy, že má rovněž vyjádřit Radě úctu. Díky všem upírským bohům ji napodobil, i když přitom zahlédla na jeho tváři velmi kyselý úšklebek.
Několik vteřin setrvala Rada v tichu.
„Vítej, Feles,“ ozval se pak hlas, který Angela rozpoznala jako Marcusův. „Můžeš vstát.“
Její už tak dost chabá naděje, že by se tohle mohlo obejít bez velkého povyku, poklesla na bod mrazu. Neuvítali ji v jejich jazyce. Mluvil anglicky.
Pomalu se narovnala. Ovšem stejně jednal Draco, a v návaznosti na to ovzduší v hale ještě notně zhoustlo. Angela se kousla do rtu. Jemu povstat nepovolili. Draco si nepřátelských pohledů, které na sobě musel cítit, vůbec nevšímal a vyzývavě hleděl k řadám před sebou.
„Děkuji, Lorde,“ pronesla mnohem klidnějším hlasem, než od sebe v tuhle chvíli čekala a porušila tím to hnusné ticho.
„Už jsme pomalu přestávali věřit, že tě ještě někdy uvidíme,“ ozval se pro změnu ženský hlas jediné upírky v Radě – Merene. „Co tě přimělo k návratu?“
Angela ztěžka polkla. To tohle představení hezky začíná…
„Doslechla jsem se o potížích, které tu jsou s jistou skupinou, jež si říká Bratrstvo krve.“
„A kvůli tomu ses vrátila?“ protáhl nevěřícně Marcus.
„V podstatě…“
„Nejspíš kvůli smrti Samanthy Potterové, že?“ vystřídala ho mnohem chápavěji Merene.
„Ano,“ připustila bez váhání.
„Tvé patetické důvody nás ovšem vůbec nezajímají,“ obul se do ní ledovým hlasem Marcus.
Draco se výhrůžně zamračil a tohle už ani Angela nehodlala nechat bez odezvy.
„Pokud je mi známo, tak podle jisté dohody měla být rodina Harryho Pottera před upíry v bezpečí,“ reagovala nevrle.
Radou to zašumělo.
„Jelikož tvrdíš, že už jsi slyšela o Bratrstvu, musí ti být jasné, že je to jejich práce. A pokud je nám známo, Feles,“ protáhl ironicky upír, „souhlasili jsme s podmínkou, že Potterovi a jeho případné rodině nebude z naší strany ublíženo. Neměli jsme ho chránit, pouze nechat na pokoji!“
„Ale…“ nadechla se.
„Tady není žádné ´ale´, Feles!“ postavil se prudce Marcus, až musela odolat nutkání couvnout od tribuny dozadu. „Kdybys neutekla z Anglie jako zbabělec, mohla sis Pottera a tu jeho manželku ohlídat sama!“
Angela semkla rty a snažila se ovládnout vztek, který se v ní vzmáhal. Draco však pokročil kupředu.
„Jestli ještě jednou řekneš podobný nesmysl, vyřídím si to s tebou osobně!“ zasyčel hlasem studeným jako kámen.
Angela se zděsila. Jestli byla předtím atmosféra napjatá, tak teď se v hale nedalo dýchat. Žádný ze Vznešených se ani nepohnul. Draco nasupeně pozoroval stojící postavu v první řadě a očividně ho vůbec nevzrušovalo nepřátelské ovzduší.
„Myslím, že jsme to vzali za špatný konec,“ prolomil ticho k velké úlevě Angely rozhodný hlas Třináctého. „Posaď se, Marcusi.“
Oslovený Vznešený se na krátkou chvíli obrátil k sedadlu ve tmě nad sebou, než poslechl.
„Jelikož jsem ochoten závazně prohlásit, že Feles je jedna z mála osob, které se nedají pokládat za zbabělce, ocenil bych, abyste ji takovými přízvisky nikdo neoznačovali,“ pokračoval klidně nejdůležitější z přítomných nemrtvých, ale v jeho hlase zaslechla výtku. Rada mlčela.
„Ikyrde, Ynemeren,“ zašeptala Feles s hlavou sklopenou, ale i tak ji samozřejmě slyšel.
„Jsou tu ovšem jiné záležitosti, které je třeba vyřešit,“ promluvila znovu Merene ve druhé řadě.
„To ano…“ připustil Třináctý.
„Mohu, Lorde?“ ozval se už o dost klidnějším hlasem Marcus.
Dostalo se mu krátkého přikývnutí.
„Feles, doznáváš se k tomu, že jsi na konci června roku 2001 usmrtila čistokrevného Lynxe z rodu Antránů?“
A je to tady…
Podvědomě přešlápla a zůstala tak stát těsně vedle Draca.
„Ano, doznávám.“
„Je ti známo, jaký následuje za zabití čistokrevného trest?“
Dracova ruka našla její dlaň a sevřela ji. Dodal jí tím odvahu i jistotu.
„Ano. Budu tedy potrestána?“
Rozhostilo se krátké ticho.
„Ne…“ ozvalo se jim za zády.
Draco i Angela úplně ztuhli. Ani jeden z nich vůbec nepostřehl okamžik, kdy Třináctý Vznešený opustil své místo. Oba se pomalu otočili a naskytl se jim pohled do temnoty pod kápí, která zakrývala upírovu tvář.
„Nebudeme tě za to trestat, Feles. Ani za smrt těch dalších dvou. Tak bylo rozhodnuto již pár týdnů po tvém odjezdu.“
„Ale jak to? Vždyť…“
„Dokázali jsme si domyslet, co se stalo,“ ozval se Marcus. „Věděli jsme, že tě Lynx pronásleduje a nedá ti pokoje, ačkoli na to neměl právo. A podle všeho se pokusil zabít toho drzouna vedle tebe, že?“
Angela se jen nerada odvrátila od Třináctého za sebou a otočila se zpět k Radě. Draco svou pozici nezměnil, ale ani nepouštěl její dlaň.
„Ano…“
„Chtěli bychom si přímo od tebe vyslechnout, co se přesně stalo, než přejdeme k dalšímu. Máš slovo, Feles.“
Draco se obrátil zpátky dopředu, a ona si uvědomila, že Třináctý už zase sedí na svém místě. Co nejstručněji a nejpřesněji je seznámila s tím, jaké problémy s Lynxem měla a jak jeho nevraživost nakonec vyvrcholila. Nic jim nezatajila, nemělo by to žádný význam.
„Bránila jsem Draca i sebe,“ zakončila vyprávění, aby bylo jasné, že kvůli tomu necítí žádné výčitky.
„To je v pořádku, Feles,“ ozvala se jako první Vznešená upírka. „V jiném případě by tě trest samozřejmě neminul, ale vzhledem k tomu, že se za tebe postavila Corvus, Serpens a hlavně Lynxův bratr Lupus, bylo ti odpuštěno.“
Jak milé, neodpustil si poznamenat v její mysli Draco.
Kušuj, ještě nedošli k tobě, odsekla mu stále trochu nervózní.
„Ovšem je tu ještě jeden následek, který nesmíme opomínat,“ pronesl vážně Marcus. „A tím je proměna zde přítomného Draca Malfoye.“
Už jsem si říkal, kdy si mně konečně začnou všímat, okomentoval to zmíněný.
„Draco umíral,“ pronesla Angela nahlas, nevšímajíc si hlasu v hlavě. „Tak jsem se ho pokusila zachránit.“
„To ovšem nic nemění na faktu, že jsi tak udělala bez vědomí a svolení Rady.“
„Na takové puntičkářství nebyl čas.“
„Feles, dávej si pozor na jazyk. Víš dobře, co můžeme udělat s takovým upírem, kterého jsi vytvořila ty. Navíc jsi upřednostnila jeho život před životem čistokrevného.“
Angela semkla rty a zamračeně mlčela.
Ta poznámka se mi nelíbila, konstatoval Draco.
To nejsi jediný.
„Musíme rozhodnout, zda je Draco Malfoy hoden být součástí našeho společenství.“
Úkosem pohlédla na Dracův výraz a bylo jí jasné, že se zase chystá k nějaké uštěpačné poznámce.
Pro nebohého Merlina, teď mlč! Už tak ses moc nepředvedl.
Podíval se po ní s úšklebkem, ale poslechl.
„Pokud Draco Malfoy dobrovolně podstoupí a projde Přijímací zkouškou, bude přijat do našich řad. Bezvýhradně.“
„Ale to přece nejde!“ vyštěkla Angela, které už povolily nervy. „Draco je upírem už přes dva roky, tak jak může teď podstoupit…“
„Je pouze na nás, abychom rozhodli, zda ji může podstoupit či nikoli, Feles,“ přerušil ji neomaleně Marcus.
Málem se zadusila, jak se snažila zadržet v hrdle další protesty.
„Draco Malfoyi, jsi ochoten dobrovolně podstoupit naši Přijímací zkoušku?“
„Co bude, když odmítnu?“ zeptal se přidrzle místo odpovědi.
„Ty i Feles budete vypovězeni z našeho společenství. Stanou se z vás vyvrženci. Nikdy už se nebudete moci vrátit, ale taky se nikde neschováte. Vysvětlil jsem to dost jasně?“
„A když selžu?“ ptal se dál.
„Zemřeš,“ dostalo se mu tvrdé odpovědi.
Draco pohlédl na Angelu, která rozechvěně svírala jeho ruku.
To je ta zkouška tak strašná?
Odpověděla mu po krátké pauze.
Ano.
Obrátil se zpátky na Radu.
„A co by se stalo s Angelou?“
„Tvé selhání na ni nebude mít vliv.“
Draco… začala Angela, ale to už si jí nevšímal.
„Přijímám,“ pronesl klidně.
„Výborně,“ reagoval Marcus. „Zkouška začne za dvě hodiny.“
Angela otevřela šokovaně ústa: „Dvě hodiny?! Vždyť nemá vůbec šanci se připravit! Neví, co ho čeká!“
„Ty jsi to taky nevěděla, Feles,“ odtušila studeně Merene.
Jen na řady před sebou zírala.
„Počkejte ve stejné místnosti jako předtím. Draco Malfoyi, někdo si tě posléze vyzvedne,“ oznámil mu Marcus.
Angela se prkenně uklonila a otřeseně zamířila k východu s Dracem za zády. Dvojité dveře se za nimi se zaduněním zabouchly. Na chodbě si ji Draco otočil k sobě.
„Proč ses toho rozhodnutí tak zděsila?“ zeptal se přímo.
„Draco… Ta zkouška je strašně obtížná a krutá. Nemyslela jsem, že tě k tomu přinutí…“
„Já to zvládnu. Jako vždycky. Tak se o mě neboj.“
Po tváři jí přeletěl letmý, smutný úsměv: „To přece nejde…“
„Ale, ale, nečekal jsem tě tu tak brzy, drahá Feles,“ ozval se náhle kousek od nich jízlivý hlas, po kterém se oba otočili. „A dokonce i s doprovodem.“
Byl to Serpens. Zastavil se před nimi a typickým gestem si zahákl palce o kapsy odrbaných džínsů.
„Serpensi,“ vykouzlila na tváři falešný, a to zářivější úsměv Angela. „Je opravdu skvělé tě zase vidět.“
„Chyběl jsem ti?“ podivil se pobaveně.
„Samozřejmě,“ přitakala klidně. „Ani netušíš, jak moc jsem toužila se s tebou znovu setkat.“
Uchechtl se a obrátil svou pozornost vedle ní, kde ho probodával pohledem Draco.
„Slavný Draco Malfoy osobně, to se podívejme,“ přeměřil si ho pohledem od shora dolů a vrátil se očima k Angele. „Věděl jsem, že to dřív nebo později uděláš,“ ušklíbl se.
Její vynucený úsměv okamžitě zmizel.
„Neměla jsem zrovna na výběr,“ ucedila ledově.
„No, jistě, konečně sis uvědomila, že se stárnoucím lidským tvorem už to nebude tak zajímavé, což?“ nadhodil upír.
„Netušil jsem, že jsem u vás nějak známý,“ vložil se do toho Draco dřív, než stačila Angela po upírovi skočit, k čemuž se jasně chystala.
„To by ses divil. Když u toho Lupus není, výborně se bavíme historkami o tom, jak jsi na jeho Ukvare strkal Lynxovi do nozder tu svou bouchačku,“ osvětlil mu Serpens ochotně. „Nemáš ji doufám s sebou?“
„Proč se zajímáš? Snad nemáš obavy, že ji narvu do nosu i tobě?“ oplatil mu Draco pohotově.
„Přece nejsi tak naivní, Malfoyi,“ zamlaskal pohoršeně Serpens. „Nevěříš snad, že budu mít nahnáno z takové mlaďounké houžve, jako jsi ty.“
„Aby se ti z toho úsměvu nezasekly ty léty rezavějící panty v ústech, stařečku. Kolik ti vůbec je? Vypadáš na pět set.“
Serpens na něj chvíli zíral a pak se rozchechtal.
„S tebou bude větší sranda než s Feles, Malfoyi.“
„Na to bych moc nespoléhal,“ odtušil Draco.
„Proč, pokud se můžu ptát?“ pozvedl Serpens obočí.
„Obvykle bývám o dost protivnější.“
„Tak to jsme dva,“ prohlásil s úšklebkem upír.
Angela jen stála a s úžasem sledovala jejich slovní přestřelku. Ještě nezažila, aby Serpensovi někdo takhle oponoval. I když od posledního Malfoye to přece mohla čekat…
„To se už teď těším na naše další shledání,“ prohlásil smrtelně vážně Draco.
„A to bude nejspíš dřív, než se naděješ,“ oznámil mu Serpens. „Už jste byli na koberečku?“
Angela na něj chvíli bez hlesu hleděla, než se zmohla na přikývnutí.
„Vypadáš z toho nějak přešle, Feles,“ pronesl přehnaně ustaraným tónem.
„Sklapni!“ sykla po něm nevrle.
„Malfoy má podstoupit Přijímací zkoušku, co?“
Nechápavě na něj zůstala zírat: „Jak to víš?“
„Zavolali si mě kvůli tomu,“ zazubil se na ni Serpens.
„Tebe?! Snad mi nechceš říct, že…“
„Přesně tak. Já ty tvoje přijímačky povedu, Malfoyi. A nemysli si, že tě budu šetřit jen kvůli tomu, že mě bavíš.“
„Nevšiml jsem si, že by tě někdo o něco takového žádal,“ reagoval Draco, na rozdíl od Angely úplně klidný.
Dveře za nimi se hned na to otevřely a jeden z kapucínů kynul Serpensovi.
„Ááá, už si mě žádají. Tak já jdu, děcka. Zatím,“ rozloučil se upír a odpochodoval.
„Pojďme si prosím tě na chvíli sednout,“ vyrazila ze sebe Angela. „Tohle potřebuju rozdýchat.“
***
Maileen netušila, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se propadla do nevědomí. V tom návalu ostré spalující bolesti už ani nedoufala, že se kdy probere. Ale smysly se jí pomalu vracely.
Ležela na něčem měkkém a překvapivě pohodlném. Sice s ní otřásala zimnice, ale nebylo to tím, že by kolem ní byla zima. Zachytila jemné šustění látky a nějaký povzdech. Pomalu rozlepila oči a udiveně zjistila, že leží na boku na prostorné posteli zakryté lehkými červenými závěsy. Udiveně se posadila. Čekala všechno možné, ale tohle teda ne.
Ještě pořád na sobě měla ty krásné šaty, ale při letmém pohledu zjistila, že je jejich látka na ňadrech potřísněna krví. Opatrně a třesoucí se rukou vztáhla prsty k místu na hrdle, kde cítila protivné štípání. Nahmatala tam dvě úzké ranky, zaschlé krví.
Ten upír s ledovýma očima se z ní krmil. A ona to přežila. Ne, opravila se. On ji nechal žít. Proč?
Položila chodidla z vysoké postele na zem, pokryté měkkým kobercem. Opatrně se postavila a přidržovala se přitom matrace. Svým nohám, které se třásly slabostí, teda moc nevěřila. Cítila se omámená, slabá, bolela ji hlava. Opustila podporu postele a s velkým soustředěním se jí podařilo udržet rovnováhu.
Rozhrnula závěsy a odkryl se jí výhled na podlouhlou místnost osvětlenou několika svícny. Byl tu stůl se čtyřmi židlemi a další tři postele se stejnými závěsy. Na konci místnosti se nacházelo jediné vysoké okno. Zvenčí mělo mříže. A stála u něj vysoká dívka s popelavě blond vlasy v dlouhých modrých šatech a dívala se bez pohnutí ven.
Maileen se váhavě vydala směrem k ní a cestou nahlédla skrz polo rozhrnuté závěsy na další postele. Jedna byla prázdná, na druhé ležela asi třicetiletá žena a zírala bezduše do stropu.
Při tom pohledu se roztřásla ještě víc.
„Ahoj,“ hlesla rozklepaně.
Blondýnka se k ní pomalu otočila. Chvíli na ni bez hlesu zírala a Maileen si všimla, že má na hrdle přibližně ve stejném místě jako ona sama zpola zahojené ranky po kousnutí.
„Probudila ses brzy,“ řekla dívka hlasem slabším než šepot.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“
Blondýnka pokrčila rameny: „Pár hodin, nevím přesně.“
„A kde to vůbec jsme? Co je tohle za místo?“
Dívka se bez odpovědi otočila zpátky k oknu. Maileen se postavila vedle ní a rovněž se zadívala ven. Neviděla nic než černočernou tmu. Byla tam tma jako v pytli.
„Ve dne je tímhle oknem vidět les,“ oznámila jí dívka tiše.
„Jak se jmenuješ?“
„Diana.“
„Já jsem Maileen. Jak už jsi tady dlouho?“
„Skoro dva týdny, asi. Ale už dlouho nevydržím.“
„Co nevydržíš?“ zeptala se zděšeně.
„Byla jsi u něj? U Vznešeného?“
„U toho upíra s modrýma očima?“ Maileen si mimoděk sáhla znovu na hrdlo. „Ano.“
„Každý večer jednu z nás odvedou. Často se tady ty holky mění. Málokterá přežije víc jak dvě jeho…“ zasekla se. „Krmení,“ dokončila chraptivě.
„Takže z deště pod okap,“ vydechla zděšeně Maileen.
„Taky jsi byla nejprve v těch klecích?“
„Jo.“
„Neměj strach. Nemá to smysl. Nejspíš to budeš mít rychle za sebou. Jako ty ostatní.“
„Díky za upřímná a povzbuzující slova,“ vrátila se Maileen část její odvahy.
„Nemám důvod ti lhát.“
„A jak to že ty…? Jsi tu tak dlouho?“
„Nevím,“ pokrčila dívka rameny. „Možná mu chutnám lépe než ostatní, tak mě nechává naživu…“
***
Zamyšleně pozoroval Angelu, která seděla s hlavou sklopenou, a měl pocit, že vůbec nevnímá okolí. Nějak moc ji to vzalo. A docela by ho zajímalo proč.
„Angie?“
Zvedla k němu zrak.
„Můžeš mi o té Přijímací zkoušce říct něco bližšího?“
Zapřela se do opěradla křesla a povzdechla si.
„Právě že moc ne, Draco. Jsem vázána slibem mlčenlivosti, a kdyby se na to přišlo, byl by z toho pěkný průser.“
„Rozumím…“
„Ale poslouchej… Budou testovat tvou rychlost, sílu, odhodlání, sílu vůle, tohle všechno najednou. Měli by tě hodnotit tři nemrtví, z toho jeden bude Serpens, a všichni tři se musí shodnout na tom, že jsi místa mezi námi hoden. Bude to těžké…“
„Jak dlouho by to mělo trvat?“
Zadívala se mu do očí.
„Tobě to bude připadat jako věky,“ odpověděla tiše.
„Skvělý,“ zahučel kysele. „Ty jsi tu Zkoušku podstoupila?“
Pomalu přikývla: „Dva měsíce po proměně.“
„Když jsi prošla ty, tak to určitě zvládnu taky.“
„Mám obavy, že ti to hodně ztíží. Jsi upírem už dva roky a tím krutější tu zkoušku udělají. Novorozeným upírům trvá nějakou dobu, než se srovnají se změnami, které se s nimi staly. Od tebe budou očekávat víc.“
Chvíli mlčel a díval se na ni.
„Věříš mi?“ nadhodil pak tiše.
Povzdechla si: „Samozřejmě.“
„Tak mi věř i teď.“
Sklesle se pousmála: „To víš, že ano. Ale jim nevěřím.“
Dveře místnosti se bez varování rozletěly dokořán a dovnitř vešel Serpens.
„Tak, Malfoyi, přišel tvůj čas,“ oznámil mu škodolibě. Oba se postavili. „Připraven?“ otázal se.
„Na cokoliv,“ odvětil Draco pevně.
„To ještě uvidíme,“ zašklebil se Serpens.
Otočil se k Angele, která na něj upírala starostlivý pohled. Přistoupila k němu a položila mu ruce na ramena.
„Hodně štěstí, lásko,“ zašeptala a přimkla se k jeho ústům.
Ten polibek byl o tolik jiný než obvykle. Naléhavý a plný obav. Uvědomil si podezřelý pohyb za sebou, ale než stačil zareagovat, ucítil na krku ostré píchnutí. Angela se od něj odtáhla, ale držela ho pevně za paže.
Překvapeně si uvědomil, že mu Serpens něco vpíchl. A působilo to velice rychle. Zrak se mu začal mlžit. Angela mu provinile opětovala pohled. Zachytila ho, když padal k zemi. To poslední, co ucítil, byl něžný dotek jejích prstů na tváři.
599 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...