„Změň, co změnit můžeš, ostatní nech být.“
Henry Ford
Upír se špinavě blond vlasy se zamračil.
„Crocutta?“ protáhl Serpens.
„Říká ti to něco?“ otázal se ho Draco.
„Bohužel ne. Až na to, že se mi to jméno nelíbí.“
„To není zrovna informace, která by nás zajímala,“ odtušil suše.
„Za to mně to něco říká,“ ozval se Lupus.
„Ty ji znáš?“ otočil se k němu Serpens.
„Už jsem o ní něco zaslechl,“ přikývl. „A nic moc hezkého to nebylo. Libuje si ve vraždění mudlů a podobné chuťovky.“
„To zní sympaticky,“ zašklebil se Serpens. „Kdes to slyšel?“
„Už ani nevím.“
„V jakých kruzích se to prosím tě pohybuješ, Lupusku?“
„Přestaň pleskat hovadiny, Serpensi,“ odsekl mu.
Draco si jejich dohadování v tu chvíli už vůbec nevšímal. Díval se jen a jen na Angelu, která zničehonic smrtelně zbledla.
„Angie?“ položil jí ruku na rameno a starostlivě se mračil.
Až teď se na ni podívali i oba upíři. Prudce se nadechla a sevřela si oběma rukama spánky. Zavřela oči a celá se prohnula v pase. Draco ji pohotově zachytil. Lupus i Serpens ji napjatě pozorovali.
Po několika vteřinách se pomalu narovnala: „No, to snad ne…“
„Už zase?“ zasykl Draco překvapeně.
„Ano… Ale tentokrát…“
Angela si v hlavě přehrávala znovu to, co právě viděla. Dlouhé, ohnivě zrzavé vlasy, podivná náušnice, povědomý úsměv. Sice o několik let starší, ale byl to určitě on. Bill Weasley. A ta žena byla nejspíš jeho manželka.
„Harry mi přece psal, že se sotva vrátili…“ zamumlala si pro sebe otřeseně.
„O čem to mluvíš, Feles?“ štěkl po ní Lupus.
„Další vidina?“ přimhouřil oči Serpens.
„Tentokrát se nejedná o upíra,“ vyrazila ze sebe. „Draco, musíme za Harrym.“
„Proč jako?“ nedal si pokoj Lupus.
„Vás se to netýká!“ vyjela po něm netrpělivě. „Musíme jít hned,“ zadívala se na Draca, v očích záblesk paniky. „Já nevím, kde bydlí!“
Jen přikývl a hned vzápětí se oba rozběhli od domu pryč. Lupus měl sídlo proti přemisťování pojištěno, nestál o nevítané návštěvy. Jakmile se dostali za bránu, vmžiku byli oba v trapu.
„No, výborně,“ ohodnotil to kysele Lupus. „Teď už se toho moc nedozvíme.“
„Docela by mě zajímalo, o koho šlo, že z toho byla tak vyvedená z míry,“ poznamenal zamyšleně Serpens.
*
Harry právě přikrýval už spícího Jamese dekou, když se domem rozlehla jemná zvonkohra. Tu vymyslela Samantha, malého to nemělo šanci probudit, ale i tak rychle vyšel z pokoje a seběhl dolů po schodišti. Nikdo cizí by se přes ochrany nedostal, ale nechápal, kdo může otravovat takhle pozdě.
S hůlkou v ruce otevřel. Na prahu stála bledá Angela s rozevlátými vlasy.
„Angelo…“
„Harry! Víš, kde teď bydlí Bill?“ vyhrkla na něj.
Potřásl hlavou: „Ještě nikdy jsem u nich nebyl. Proč, co se děje?“ zamračil se. Její výraz se mu vůbec nelíbil.
„Na vysvětlování není čas! Musíme okamžitě za nimi, než bude pozdě!“
„Ale…“ nadechl se ještě.
„Harry, prosím tě!“
Tón jejího hlasu ho přesvědčil, že na otázky teď není nejvhodnější doba.
„Dobře. Zeptám se přes krb. Třeba Ginny ještě nespí. Pojď zatím dovnitř,“ pozval ji a spěšně přešel halu do obývacího pokoje.
V pěti vteřinách už měl hlavu v zelených plamenech a před očima se mu objevila spodní část kuchyně Doupěte. Za stolem uviděl někoho sedět a hned na to se dolů sehnula záplava dlouhých vlasů.
„Harry?“ koukala na něj udivená Ginny.
„Ginny, jaká je adresa Billova domu?“ zeptal se naléhavě.
„Proč…“ nadechla se k otázce, ale zadívala se Harrymu do očí a rozmyslela si to.
Na schodišti byly slyšet něčí kroky.
„Riverway třista osm ve Stainsu,“ prozradila mu rusovláska. „Harry, co se…?“
Zbytek otázky už neslyšel, protože se hned stáhl zpátky a vyskočil na nohy. Hnědovlasá upírka už čekala v místnosti.
„Je to v západním Londýně, Riverway třista osm. Ale Angelo, řekni mi, co se děje,“ požádal ji nesmlouvavě.
„Přepadnou je,“ vydechla ztěžka. V krbu to zapraskalo. „A jeho žena přitom zemře,“ dořekla Angela.
Harryho zamrazilo.
„Cože?“ vypadla do salonu v záplavě popela nejmladší Weasleyová. „Co jsi to říkala? Tím myslíš Helen?“
Ginny úplně zapomněla na to, ke komu vlastně mluví, jen vyděšeně čekala na odpověď.
„Ano,“ přitakala rychle upírka.
„Ale… Jak to víš?!“ vyjela na ni poplašeně.
„Co ví?“ vykašlal ze sebe Ron, který se zničehonic rovněž objevil v krbu.
„Zatraceně na tohle není čas!“ vyštěkla Angela, otočila se na podpatku a spěchala zase ven.
„Půjdu s nimi,“ otočil se k oběma sourozencům Harry, který automaticky počítal s tím, že Malfoy na ni čeká za ochrannou hranicí. „Ginny, prosím tě, zůstaň tady, James už spí.“
„Ale to snad…“ vyrazila ze sebe otřesená rusovláska.
„Prosím!“ zarazil ji důrazně a už byl na odchodu.
„Ginny, co to má znamenat?“ nechápal Ron.
Dívka nehybně zírala do prázdných dveří: „Helen…“
„Co s ní má být?“ vyjel netrpělivě její bratr.
„Má umřít.“
„Co?“
„Ona to říkala.“
„Blacková?“
Trhaně přikývla.
„Zatraceně…“ náhle pobledlý Ron jen zkontroloval, že má hůlku u sebe a už běžel rovněž pryč. „Harry, počkej!“ zaslechla ho ještě volat a pak bylo ticho.
Ginny se ocitla v místnosti sama a hruď jí svíral děsivý strach.
*
Tichou ulicí jemně zaskřípala otevíraná branka a vzápětí na ni padla tma. Následovalo zašustění, jak někdo cosi vytahoval z kapsy.
„Bille?“
„Tiše…“
Nocí se mihly stíny.
„Běž do domu, Helen.“
„Ale…“
„Hned!“
Dvojice prošla brankou na chodník a hned na to se na ně vyřítil světelný paprsek, který byl ale odražen protikletbou. Někde se s třeskotem rozbila pouliční lampa. Na přední zahradě se jemně rozsvítila klenba ochranného štítu.
„Řekl jsem, abys šla dovnitř!“
„Na to zapomeň!“
Vzduchem se nesly další útočné kletby. Vysoko nad domem se náhle rozzářila velká koule zvláštního měkkého světla. Na ulici se díky němu vylouply ze tmy další dvě postavy. A někde na konci ulice se ozval podivný dvojitý zvuk, jako zašustění napínané látky.
„Rychle!“
Mladí manželé se rozběhli ke dveřím, na jejich štít dopadly tři jasně žluté kletby, ulicí se rozlehlo hlasité prásknutí. Žena upadla na dlažbu a dlouhovlasý muž se začal zuřivě bránit útočníkům.
Ve stínu na pravé straně domu modře zazářila špička něčí hůlky. Muž se začal otáčet, když se přes zahradu mihl velice rychlý stín a ze tmy se ozvalo bolestné zaskučení. Útočníka na ulici smetl někdo další s velmi světlými vlasy. A poslední upírku, která se udiveně otáčela, vzápětí odzbrojil a odhodil na stranu černovlasý mladík, který se u osvětleného domu objevil hned po dvou upírech.
Rusovlasý muž pomohl své ženě postavit se znovu na nohy a odváděl ji do bezpečí domu. Po trávě se válely dva vrčící stíny, jeden s dlouhými vlasy. Vzduchem svištěla kouzla, která neustále míjela cíl.
Harry spoutal silnými řetězy úděsně zmalovanou upírku těsně předtím, než se mu stačila zakousnout do krku a rychle se rozhlédl. Jen pár metrů od nich se zuřivě rvalo klubko dvou dalších upírů.
Bill Weasley vyšel zpátky ven s hůlkou napřaženou. Harry bedlivě hlídal spoutanou upírku, která po něm něco sprostě vřeštěla. Okolím se rozlehl dívčí výkřik, obě zápasící klubka se od sebe rozdělily. Malfoy odletěl z ulice v záplavě žlutavého světla a celým tělem vrazil do zdi domu těsně vedle předního okna.
Upír s vlasy svázanými do ohonu se ohlédl po Harrym, který na něj okamžitě zaútočil. Odvrátil jeho kletbu do strany.
„Hanet!“ štěkl po svém kolegovi, který se vysmekl ze sevření Angely a přemístil se těsně před tím, než na místo kde stál, dopadla Harryho kletba. Druhý upír v džínách něco zachrčel po schoulené Angele a rovněž se vypařil.
Rozhostilo se ticho.
Malfoy se pracně sbíral na nohy, Angela zadýchaně klečela v trávě. Harry popadl svázanou upírku, zavřel jí tu nevymáchanou hubu tišícím kouzlem a vedl ji přes branku na zahrádku. Bill po nich těkal pohledem, hůlku stále v pohotovosti, Helen stála ve dveřích rovněž s náhradní hůlkou v ruce.
Ztichlou ulicí zadusaly něčí kroky. Tři čarodějové do těch míst namířili hůlky, ale na světle Billova magického světla se objevila pouze bledá tvář dalšího Weasleyho.
„Zatraceně!“ vyrazil ze sebe a zapřel se o otevřenou branku. „Co se tady děje?!“
Bill sklonil ruku s hůlkou. Uvědomil si, že ji svírá tak pevně, až se celá chvěje. Přistoupil k němu Harry.
„Pojďme dovnitř dřív, než na nás někdo zavolá mudlovskou policii,“ oslovil ho vážným hlasem.
„Jo, ale…“ Bill civěl na spoutanou upírku.
„Nemáte tu někde sklep, kde bychom ji mohli prozatím zavřít? Asi bychom si měli promluvit.“
„Taky se mi zdá.“ zahučel Bill a znovu se přitom podíval po dalších dvou nevítaných návštěvnících na jeho pozemku. „Ukážu ti, kde ji můžeme nechat. Helen, zůstaň prosím uvnitř,“ ohlédl se ještě starostlivě.
Jeho žena jen přikývla. Bill mávl hůlkou a nechal zmizet světelnou kouli. Oba s Harrym v nastalé tmě zamířili i se zajatkyní dozadu. Ron jen stál a nechápavě zíral. Malfoy přešel zahradu a sehnul se k Blackové, která ještě stále seděla na zemi. Pomohl jí vstát, bolestivě přitom sykala.
„Vysvětlí mi někdo, co se tu stalo?“ vyjel na ně netrpělivě.
Oba upíři se na něj bez odpovědi zadívali.
„Pojď raději dovnitř, Rone,“ vyzvala ho tiše Helen a jemně zamávala hůlkou. Lampy v ulici se zase postupně rozsvítily. „Mohli by se ještě vrátit.“
Zrzek ji zachmuřeně poslechl. Už i Bill a Harry se vraceli zpátky.
„Angelo? Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry, jakmile si všiml, že ji Malfoy jemně podpírá.
„Jo, nic mi není,“ odvětila tiše. „Co vy?“
„Dobrý…“
„Měl bych pár otázek,“ ozval se Bill a upřeně si je oba prohlížel.
Angela si ztěžka povzdychla: „Pokud nás pozvete dovnitř, můžeme si promluvit. Nebylo by zrovna moudré zůstávat tady venku.“
Chvíli jí beze slova opětoval pohled.
„Právě jste nám nejspíš zachránili život, takže jen račte,“ prohlásil nakonec vážně.
*
Angela seděla na židli u velkého jídelního stolu, Draco stál těsně za ní a jednu ruku měl položenou na jejím rameni. Harry s hůlkou v ruce upíral pohled ven z okna na zahradu. Na ulici blikalo policejní auto. Dům narychlo začarovali, takže se o nějaké vyptávání zatím nemuseli starat.
Bill i Helen seděli těsně vedle sebe na dalších židlích a drželi se za ruce. Oba se dívali přímo na Angelu, která právě skončila s velmi stručným vysvětlením. Ron se s rukama založenýma na hrudi zachmuřeně opíral o veřeje kuchyňských dveří.
„Takže jsi jednoho z nás viděla zemřít?“ zeptala se velice potichu Helen.
Bill sevřel její ruku ještě o něco pevněji.
„Ano,“ přikývla zvolna Angela. „Ale netušila jsem, kde bydlíte, tak jsem šla nejprve za Harrym.“
„On věděl, že jste vy dva tady v Anglii?“ otázal se Bill a nespouštěl z ní oči.
Stejně tak měl neustále po ruce svou hůlku. Nedivila se mu.
„Ano,“ odvětil mu klidně Harry.
„Já Merlin-žel taky,“ oznámil bratrovi Ron kysele.
Bill je přeletěl ostrým pohledem, ale nic neřekl.
„Chápu, že nám nevěříš, Bille, ale ocenila bych, kdyby tohle setkání zůstalo mezi námi,“ pronesla Angela tiše.
„A pokud ne?“ protáhl vyzývavě.
„Bille…“ otočila se na něj vyčítavě manželka.
Ten však opětoval upřený pohled upírce sedící naproti.
„Myslím, že je ti jasné, co bychom byli nuceni udělat,“ odpověděla mu velmi klidně.
„Chápu,“ přikývl Bill a nahnul se blíž k ní. „Poslyš, Angelo, v podstatě jsem proti vám dvěma nikdy nic neměl a nezměnilo se to. Ani po některých novinových článcích. Harry spoustu věcí uvedl na pravou míru už tehdy, když jste zmizeli. Navíc jste nás dnes zachránili. Kvůli tomu zůstanu navždy tvým dlužníkem.“
„Takže?“ protáhl Malfoy neméně vyzývavě jako předtím on sám.
Stočil pohled na něj.
„Takže se můžete spolehnout, že se o vás nikde nezmíníme ani slovem,“ reagovala místo manžela Helen.
„To slyším rád,“ kývl hlavou blonďák.
Atmosféra se konečně trochu uvolnila.
„Jak je možné, že vás tak snadno přemohli?“ ozval se Harry.
Draco se při té otázce zatvářil velmi nerudně, ale nechal odpovědět Angelu.
„Byli po večeři,“ vysvětlila neochotně.
„A vy jako ne?“ protáhl ponuře mladší Weasley.
„Rone,“ podívala se po něm pohoršeně Helen. „Ti Weasleyovi jsou všichni stejní.“
„Ne,“ odvětila mu studeně upírka. „My ne.“
Velmi přitom odolávala nutkání přidat do své odpovědi cynické ´ještě´.
„Pozemek moc dobře chráněný nemáte,“ zahučel u okna Harry. „Všiml jsem si toho, když jsem vytvářel ten štít proti mudlům.“
„Sotva jsme přijeli, ještě jsme to tady nestačili pořádně začarovat,“ ozvala se omluvně Helen.
„Chyba, která vás mohla stát život,“ reagovala na to Angela tiše.
„To je mi teď celkem jasné,“ odtušil Bill.
Dracovi se tón, který Weasley použil, zřejmě moc nezamlouval, ale Angela na to reagovala s klidem: „Každopádně jsem ráda, že jsme to stihli.“
„Ale jak je možné, že se tu takhle najednou objevili?“ chmuřil se Bill čím dál víc. „Co chtěli?“
„To je otázka, která mi taky vrtá hlavou,“ přikývla zvolna. „Podle toho, co jsem viděla, to vypadalo… No…“
Harry se k ní otočil, ale mlčel.
„Jako by šli hlavně po tobě, Bille. Ale nechtěli tě zabít,“ dokončila zamyšleně. „Rozhodně to nebyl náhodný útok.“
„Museli si ale přece někde zjistit, kde bydlí a že se vrátili,“ mračil se rovněž Harry. „Kde a jak?“
„Samé otázky a žádné odpovědi,“ zavrčel Bill. „To se teď máme po setmění vždycky zabarikádovat v domě nebo co?“
„Pokud chcete, mohla bych vám teď hned kolem domu vytvořit ochranný štít proti upírům,“ navrhla Angela opatrně. „Nemyslím si, že je to moc pravděpodobné, ale mohli by se vrátit. Musíme s tím počítat, když nevíme, o co jim šlo.“
Bill do ní zabodl pohled: „Máš s tím nějaké zkušenosti?“
„Ano,“ přikývla zvolna. „Vytvářela jsem ho už několikrát.“
„I kolem Sovího vrchu,“ dodal Harry tiše.
Nejstarší přítomný Weasley se k němu obrátil.
„Že se jí v tomhle zastáváš právě ty, Harry,“ oslovil ho skoro vyčítavě.
Zelené oči se po něm podívaly beze slova, místo něj reagoval Ron.
„Samanthu dostali až za tou ochranou, Bille,“ pronesl zvolna. „Nikdo nevíme, co se tam přesně stalo, ale ta hranice funguje víc než dobře.“
Angela zůstala na zrzka hledět. Z jeho strany tedy zastání vůbec nečekala.
Bill sklonil hlavu: „Omlouvám se.“
Angela však jeho rozpoložení chápala. Kdo by nebyl podrážděný po tom, co se právě stalo?
„Budeme moc rádi, Angelo,“ oslovila ji opatrně Helen.
Upírka překvapeně zamrkala. Kdo ji ještě dneska stačí vyvést z míry?
„Můžete si to potom samozřejmě nechat předělat,“ nadhodila smířlivě.
„Ne, ne,“ zakroutila Billova manželka hlavou. „Právě jsi mi zachránila život a věřím ti. Mohla bys to pro nás prosím udělat?“ hlas se jí třásl.
Musela by být úplně pitomá, aby jí nedošlo, že to ona měla umřít. Povzbudivě se na ni pousmála.
„Samozřejmě,“ přikývla.
„Ti policajti už odjeli, můžeš se do toho pustit hned,“ oznámil Harry.
Postavila se.
„A co chcete udělat s tou násoskou, co je zamčená v našem sklepě?“ vzhlédl Bill.
„Nejdřív bychom ji měli vyslechnout,“ ozval se studeně Malfoy.
Harry se na něj zadíval: „Souhlasím,“ přikývl zvolna. „Půjdeme hned?“
Ron na něj vyvalil po téhle větě oči a Angela měla co dělat, aby neudělala totéž. Draco nehnul ani brvou.
„Pokud to snese tvůj žaludek, Pottere.“
„Větší obavy mám o svou trpělivost, Malfoyi.“
„Jak chceš.“
Oba se sebrali a opustili kuchyň, vyprovázeni čtyřmi upřenými pohledy. Cvakly zadní dveře a rozhostilo se ticho.
„No, pustím se do toho štítu…“ pronesla zamyšleně Angela.
„Půjdu s tebou, Blacková,“ ozval se nečekaně Ron.
Podívala se na něj dost podezřívavě. Ušklíbl se.
„Netrpím žádnou naivní představou, že ti snad pomůžu, ale budu hlídat.“
„Dobře,“ přikývla zvolna a oba zamířili ven.
„Tak tohle už fakt začíná být nad moje chápání…“
„Co tím myslíš?“ obrátila se k manželovi Helen.
„Nikdy bych nečekal, že budou spolupracovat. Hlavně ne Harry s Malfoyem.“
„Lidi se mění, Bille.“
„Tys je neznala. Tohle je teda příliš velká změna. Zajímalo by mě, co v tom je.“
„Třeba se to dozvíš.“
Natáhla volnou ruku a položila mu ji na tvář.
„Miluju tě,“ pronesla po chvíli hlasem, který se pořád mírně chvěl.
V Billových očích se objevila změť emocí: „Pojď ke mně…“
Pevně ji objal.
„Já tebe taky. Moc. A nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“
Helen se roztřásla. Přemáhala pláč. Zesílil své objetí a zalétl pohledem ven z okna.
Děkuju, Angelo… pomyslel si s obrovským vděkem, který v tu chvíli cítil.
*
„Jděte do hajzlu, vy kreténi!“ prskala spoutaná a nechutně zmalovaná upírka z rohu matně osvětleného sklípku na všechny strany ve svém rodném jazyce.
„Mám to chápat tak, že dobrovolně nám nic neřekne?“ obrátil se Harry s pozdviženým obočím na Malfoye.
„Podle tónu nejspíš,“ přitakal blonďák.
„Ty jí jako nerozumíš?“
„Ne.“
„A to si říkáš upír?“
Malfoy ho obdařil velmi studeným pohledem: „Tak si tedy rozhodně neříkám.“
Upírka zase něco začala vztekle prskat, Draco se obrátil k ní.
„Předpokládám, že máme tu čest s Crocuttou.“
To jí konečně zavřelo zobák. Překvapeně zamrkala, a i když se hned snažila svou reakci zakrýt, jim to stačilo.
„Doma jsme tě nenašli, ale vůbec jsem nečekal, že nám vběhneš přímo do náruče,“ popíchl ji škodolibě Harry.
Zaťala zuby a nasupeně na ně chvíli zírala.
„Co chcete?!“ vyprskla v angličtině.
„Klást otázky tady budeme my,“ odtušil Harry v odpověď.
*
Cítila, že má Weasley něco na srdci, ale zatím mlčel a ona o tom taky začínat nechtěla.
Zatímco dělala kolem celého domu dva velké okruhy, přičemž při prvním hůlkou vytvářela zaklínačské znaky a při druhém kolem nich starodávné runy, s hůlkou připravenou ji hlídal.
„Když jsme to dělali kolem zahrady na Grimmauldově náměstí, s těmi runami ti pomáhala Hermiona, že?“ pronesl nad ní velice tiše a úplně jiným tónem, než na jaký si u něj už zvykla.
Jeho hlas jí připomenul toho Rona Weasleyho, který za ní přišel do Harryho pokoje v nemocnici u svatého Munga a oznámil jí datum pohřbu své přítelkyně.
Dokončila runu u předposledního zaklínačského znaku a narovnala se.
„Ano. Na runy byla mnohem lepší,“ odpověděla mu klidně a zamířila k poslednímu místu, kde musela dokončit okruh.
Ron pomalu za ní.
„Jak dlouho už vlastně máš ty… Vidiny?“
„Už od mala. Tehdy to byly vždycky sny. Proč se ptáš?“
„A zkoušela jsi někdy ty lidi zachránit?“
Ohlédla se po něm.
„Hlavně jsem se snažila těch vidin zbavit,“ odvětila tiše a dřepla si.
Rychle dokončila poslední sadu znaků, postavila se a soustředěně začala šeptat krátkou litanii. Všechny místa, kam vykreslila hůlkou znaky, začaly zářit jasně modrou barvou a pomalu vytvářely kolem domu ochrannou kupoli, která jim hned zmizela z očí.
Oddechla si.
„Proč?“ ozvala se za ní ostrá otázka.
Otočila se k Weasleymu čelem: „Jak to myslíš?“
„Proč ses snažila těch vidin zbavit?“ opakoval podivně dutým tónem.
„Jak by bylo tobě, kdybys skoro každou noc viděl ve snech někoho umírat?“ opáčila mu zachmuřeně.
Chvíli mlčel.
„Takže někoho zachraňovat jsi začala, až když ses přidala k násoskům, co?“
Krátce semkla rty: „V podstatě…“
Ron zaťal obě ruce v pěst: „Kdo ti k tomu dal právo?“
„Právo k čemu?“
„Rozhodovat o tom, kdo si zaslouží zemřít a kdo ne!“ zasyčel.
„Já ale o ničem takovém…“
„Koho všeho jsi nechala zemřít, co?“ pokračoval dál, aniž ji nechal domluvit. „Colina? Lenku? Hermionu? Freda? A co taková Sam?!“
Angela na něj němě zírala a nezmohla se v tu chvíli na jediné slovo.
„Na co si to tu přede všemi hraješ? Na všemocného soudce?!“ neustále na ni zvyšoval hlas. „Proč jsi je sakra nezachránila? Proč jsi nic neřekla?!“
V příštím okamžiku mu na tváři přistála mlaskavá facka. Šokovaně si přitiskl dlaň k pálícímu obličeji. Angela se mu dívala přímo do očí planoucím pohledem.
„To jsi mě vůbec neposlouchal, Rone?“ zeptala se syčivě. „Do hajzlu, já nevím o každém, kdo má zemřít! Jenom o některých! Nevím proč, ale prostě to tak je! To si myslíš, že kdybych o nich věděla, tak bych je nechala jen tak zemřít!?“
Ze sklepa se vynořil tichý stín a zadíval se směrem k nim. Draco… Vycítil její rozčilení. Rychle se snažila uklidnit a couvla od Weasleyho, který na ni civěl a snad ani nemrkal, o krok dozadu.
„A já začala věřit, že už nejsi takový idiot jako kdysi,“ dodala notně zklamaně a raději se odvrátila.
Slyšela jeho prudké nadechnutí, pak pauzu.
„Počkej!“ vyhrkl nakonec, když už to s ním opravdu vzdala.
Zůstala stát. Pomalu přistoupil k ní s hlavou sklopenou.
„Já…“ zakolísal. Čekala a nehýbala se. „Promiň… Nevím, co to do mě vjelo. Jsem blbec…“
Podívala se na něj. Váhavě zvedl zrak. Jeho oči byly plné upřímné lítosti. Opravdu věděl, že se tentokrát zachoval jako úplný tupec.
„Co že tě to napadlo až teď?“ zeptala se nechápavě. „Přece jsi věděl, že mám tuhle schopnost, ne?“
„Jo, Harry mi o tom řekl. O té vzpomínce, kterou jsi mu tehdy poslala,“ rozpačitě žmoulal v ruce hůlku. „Já fakt nevím. Promiň, Angelo.“
Oslovil ji křestním jménem. Úplně poprvé snad po sedmi letech.
„Prožila sis toho už hodně a nezasloužíš si, aby po tobě takhle vrčel někdo jako já.“
Opatrně mu položila ruku na rameno. Neuhnul. Byl to sice někdy blbec, ale blbec s dobrým srdcem.
„Nemusíš se zase tolik podceňovat,“ pousmála se na něj. „Rozumím ti, Rone. Ale minulost bys měl nechat minulostí. Nech ji jít,“ dodala tiše.
Jeho oči se rozšířily překvapením: „Co tím…“
„Ty dobře víš, co tím myslím,“ přerušila ho jemně. „Tváříš se, že tomu tak není, ale ten tvůj pohled, ten znám. Hermiona je pryč. Ale Catherine máš po svém boku.“
Jen na ni zaraženě hleděl. Nechala ho tam stát, ať si to nechá projít hlavou a zamířila k Dracovi, který na ni upíral tázavý pohled.
V pořádku, ujistila ho v duchu. Zjistili jste něco?
Právě že nic moc. Nebude lepší, když ji vezmeme k tomu hadovi?
Ke komu? podivila se.
K Serpensovi přece.
Pobaveně se usmála: Tak už ses konečně začal dívat na tu latinu?
Jen mě zajímalo, co to znamená.
Ze sklepa vyšel i Harry.
„Rád bych ji odvedl na Ústředí, ale hádám, že asi budete proti,“ oslovil je, když se k němu otočili.
„To hádáš správně, Pottere.“
„Bude lepší, když ji odvedeme my, Harry. Jsme na to… Řekněme, že lépe vybavení. Pokud zjistíme něco nového, dám ti určitě vědět.“
„Tak dobře,“ přikývl a pak jeho pohled zamířil do zahrady, kde stále ještě bez pohybu stál Ron. „Co je mu?“
„Přemýšlí,“ odtušila Angela stručně.
*
Nemohla si pomoct a neustále vyhlížela, jestli už se nevracejí zpátky. Andyho byla zkontrolovat už dvakrát a spal jako dřevo. Odolávala nutkání se přemístit za nimi, ale nemohla tu chlapce nechat samotného. Po tom, co už si prožil, to nedokázala. Co kdyby se probudil a zjistil, že dům je prázdný?
S povzdechem se posadila na schůdky, které vedly ke dveřím, a zírala kolem. Po několika dalších minutách zaslechla dvě prásknutí z přemístění a vyskočila na nohy. Ze tmy se po chvíli vynořili Ron a Harry. Napjatě se jim zadívala do tváří a oddechla si.
Bratr už jí pak jen potvrdil to, co poznala.
„Oba jsou v pořádku. Stihli to.“
Ronův výraz byl o dost jiný než obvykle, ale v tu chvíli se tím nezabývala.
„Děkuju, že jsi tu zůstala, Ginny,“ ozval se Harry.
„To je v pořádku. Ale co to mělo znamenat? Jak to věděla? Kdo je to přepadl?“
„Podle všeho Bratrstvo,“ odpověděl pochmurně.
„To snad ne,“ vydechla otřeseně.
„Vysvětlíme ti to. Pojď raději dovnitř.“
***
Marcus ze starobylého rodu Manuertů sledoval pomalý postup téměř kulatého měsíce po nočním obzoru. Stál na okraji kamenitého srázu, pod kterým se rozkládal Zapovězený les a své myšlenky nechal běžet jejich cestami, aniž se je snažil nějak řídit.
Letitý upír neměl do tisícovky daleko a poslední dobou na něj čím dál častěji doléhaly dny, kdy tíhu všech těch prožitých let cítil na svých zádech mnohem citelněji než by mu bylo milé. Ne že by mu jakkoli ubylo sil, rychlosti či rozumu, jen byl podivně unavený malichernými a nepodstatnými problémy lidí, čarodějů a vlastně i jeho vlastního rodu. Nikdo z nich nechápal, co znamenají skutečné problémy. A jaké zlo by do jejich životů mohlo vtrhnout…
Jeho smysly zachytily ještě stále vzdálenou přítomnost mladého poloupíra. Tedy Lucisovi bylo sice už čtyři sta let, ale oproti němu byl rozhodně mladý.
Trvalo ještě téměř půl minuty, než se objevil na srázu vedle Vznešeného, poklekl a zašeptal uctivý pozdrav.
„Něco nového?“ oslovil ho, aniž spustil zrak z ledově zbarveného měsíce.
„Myslím, že jsme čekali příliš dlouho, pane. Včera v noci jsme měli zajmout jednoho odeklínače, prý nejlepšího v Evropě. Ratus sice nic nevysvětlil, ale soudím z toho, že to našli. Dost spěchal a byl bez sebe vzteky, když se nám to nepovedlo.“
„Co se stalo?“
„Objevili se tam další dva upíři, které neznám a nějaký bystrozor. Zrovna, když jsme je přepadli.“
„Jak vypadali?“
Lucis chvíli přemýšlel: „Takový vysoký blonďák a dlouhovlasá bruneta. Ten čaroděj byl černovlasý a dost dobrý.“
„Hmm…“ zahučel neurčitě Marcus. „Takže se Ater snaží dostat přes ochrannou hranici a nedaří se mu to.“
„Nejspíš, pane,“ přitakal jeho úvaze poloupír. „Ale jen zatím. Neměli bychom něco podniknout co nejdříve?“
„Uvidíme. Můžeš jít, Lucisi. Dám ti vědět, pokud budu něco potřebovat.“
Zvěd se rychle narovnal.
„Ikyrde, Ynemeren.“
***
Harry procházel chodbou s nosem zabořeným do poslední zprávy o pohřešovaných, když zaslechl od vchodu nějaké vzrušené dohadování a automaticky odbočil, aby zjistil, co se děje.
„Jak jste se sem dostal?!“ prskal na celé kolo strážný, který kontroloval každého návštěvníka Ústředí.
„Tak snad dveřma, ne?“ odpověděl mu unavený chraptivý hlas. „Moh byste mě konečně zavést k někomu kompetentnímu?“
„Nejste nahlášen! Tohle je Ústředí bystrozorů a žádný holubník!“
„A neměli by snad bystrozorové pomáhat lidem v nouzi, co?“ zavrčel už slyšitelně naštvaný muž.
Strážný zafuněl: „A co jako chcete nahlásit?“
„To se vám, vy idiote, snažím celou dobu říct!“
„Mně tady nikdo nadávat nebude!“ zařval hlídač.
„Tak to už by snad stačilo, Martine,“ utnul to neskutečné dohadování Harry, který spěšným krokem dorazil až k vrátnici u vchodu.
Strážný zamrkal, ale ztichl. Harry se zaměřil na čaroděje, který stál nahrbeně před kouzly zabezpečenou vrátnicí. Byl to vyzáblý muž se spletenci špinavých a mastných vlasů podél poškrábaných tváří, navlečený do jakýchsi příšerných hadrů, přes které měl přehozený dlouhý kabát. Ten pohled Harrymu jistým způsobem připomněl večer, kdy poprvé viděl na vlastní oči svého kmotra. Sirius byl tehdy sice ještě zbědovanější po těch letech v Azkabanu, ale tento muž se mu v mnohém velice podobal. I těma temnýma zapadlýma očima, ve kterých skrytě zářily skomírající jiskry chuti do života a které na ně neznámý upíral.
„Jak se jmenujete?“ oslovil ho vážně.
Trhan si nejprve poraženecky povzdechl, jako by se smiřoval s tím, že jednoduše to tady nepůjde.
„Frank Snider,“ odvětil zvolna.
Harry si ho znovu ještě jednou zamyšleně prohlédl: „To mi něco říká…“
„Byl jsem Lovec, kdysi,“ navedl ho Frank. „Proto vím, jak se dostat sem, aniž by mě někdo ohlašoval předem.“
Chápavě přikývl.
„Co se vám přihodilo, Franku?“
„Utekl jsem od těch hajzlů krvesajných,“ zavrčel konečně důvod své přítomnosti.
Harrymu se rozšířily oči.
„Od Bratrstva krve?“ ujišťoval se.
„Jo.“
Strážný ve své kukani povážlivě zrudl.
„To jste od nich jako přišel rovnou sem?“ ozval se Martin vyjeveně.
„Proč myslíte, že vypadám, jak vypadám?“ odsekl mu jízlivě Frank.
Jen otevřel bezhlesně ústa.
„Pojďte prosím se mnou,“ vyzval ho Harry a okamžitě zrušil kouzla, která mu zabraňovala ve vstupu.
„Že byste mě už konečně vyslechli?“ nadhodil otráveně Frank.
„Samozřejmě. Ještě jsem se vlastně nepředstavil. Harry Potter,“ natáhl ruku k zašpiněnému Lovci.
Nebyl si jistý, jestli viděl ve Frankově zašpiněné vyhublé tváři nějaké překvapení, ale krátký úsměv byl viditelný dostatečně. I přes vyhublost a očividnou únavu jeho ruku stiskl pevně.
„Konečně někdo kdo má rozum,“ okomentoval to.
*
„Kdyby to byli jen upíři, tak bych se s nimi vypořádal, jenže někteří z těch hajzlů umějí čarovat!“ rozčiloval se Frank a znovu se zhluboka napil z vysoké sklenice vychlazené vody, kterou mu Harry obstaral.
Stejně tak asistentku na jejich patře poslal pro nějaké čisté oblečení a posilňující i povzbuzující lektvar.
„Když mě odzbrojili a vrhli se na mě, tak jsem myslel, že je po mně, ale oni jen použili přenášedlo a ocitli jsme se někde v lese. Zavřeli mě spolu s dalšími v podzemí takového kamenného sídla do klece. Snažil jsem se to počítat, ale nevím přesně, jak dlouho jsem tam byl. Skoro každý druhý den vybrali několik chlapů a chodili jsme někam pryč, zas pomocí přenášedla. Nutili nás vykopávat tu zatracenou… věc.“
Harry bedlivě poslouchal, stejně jako jeho šéf Robert Ludford, který byl usazený v pohodlném křesle Harryho kanceláře a ani jeden Frankovo vyprávění nepřerušovali.
„Jednou přivedli do klece vedle mě takovou černovlasou holku. Byla to taky čarodějka, ale pak ji odvedli na krmení a já věřil, že už je po ní, jenže pak se objevila znovu. Zrovna když jsme se vraceli z těch podělaných vykopávek, tak se objevila v lese, odzbrojila naše dva strážné a chtěli jsme utéct. Ale pronásledovali ji a dostali. Utekl jsem, ale slíbil jsem, že se pro ni vrátím a to tady dodržím. Zavedu vás tam, věřím, že se mi to místo podaří najít, ale musíme vyrazit co nejdříve. Mám o ni strach.“
„Jedno po druhém, pane Snidere, nemůžeme tam vletět bez přípravy,“ klidnil ho šéf Ústředí.
„Jak se jmenovala ta čarodějka, Franku?“ zeptal se tiše Harry.
Nechápavě se na něj podíval.
„Maileen,“ potvrdil jeho tušení.
„Takže ještě žije…“ vydechl.
„Vy ji znáte?“
„Ano,“ přitakal stručně. „Říkal jste, že se pokusila o útěk?“
„Jo, a vsadím se, že ji za to potrestali. Proto jsem říkal…“
„Ano, já vím a budeme na to pamatovat,“ ujistil ho Harry.
„Zmínil jste se, že vás nutili cosi vykopávat,“ ozval se zachmuřený Ludford. „Co to bylo?“
„Copak já vím? Nějakej oblouk. Měl jsem z toho fakt husí kůži, to vám povím.“
Harry i Ludford úplně ztuhli.
„Oblouk? Mohl byste nám ho popsat?“ zeptal se napjatě Harry.
„Většinou jsme kolem toho dělali potmě. Byla to taková hnusná kamenná věc, něco jako lomená brána, nejprve jsme vykopali jen vrchní část, ale pak vyšlo najevo, že má tak tři metry na výšku. A na tom kameni byly takové zvláštní znaky, myslím, že runy, ale jistej si nejsem, zase tak moc se v tom nevyznám.“
„Byl tam nějaký závěs?“ vyhrkl Harry dřív, než si to stačil rozmyslet.
Ludford se na něj upřeně zadíval a Frank zmateně potřásl hlavou.
„Ne, žádnej závěs tam nevisel, jen…“ na chvíli se zarazil a odkašlal si. „No, prostě tam byla tma. Jen tma, nic víc. Ale dělalo se mi z toho zle. A navíc kolem toho někdo nejspíš z dost dobrého důvodu umístil neuvěřitelně silnou ochrannou hranici. Několik z nás to zabilo. Násoskové se přes to pořád snažili dostat, ale nedařilo se jim.“
„Chcete tím říct, že ten oblouk byl zakletý?“ ujišťoval se Ludford.
„Jo, co jiného? Nějaký zaklínač si na tom dal sakra záležet.“
A Harry pochopil. Už mu bylo jasné, proč šli po Billovi. Potřebovali ho, aby se dostali k tomu oblouku…
„Kolik jste tam viděl upírů s hůlkami?“ ptal se dál.
„Dva.“
„Nějací hlídači kolem toho sídla?“
„Určitě, ale ti se většinou nedají vidět.“
„Vy si teď odpočiňte,“ rozhodl rázně Ludford. „Pottere, sežeňte mu nějaké lektvary.“
„Už jsou na cestě.“
„Určím členy vašeho týmu a povedete přepad. Prioritou bude osvobození všech zajatých. Máte na přípravu dvě hodiny, můžete si určit, pokud někoho chcete sebou.“
„Ano, pane. Budeme dávat avízo na Odbor Lovců?“
„Určitě. Zařiďte to. A řekněte Martenii, ať mi přinese seznamy všech pohřešovaných. Franku, vy budete muset bohužel s námi.“
„To je snad jasný. Jediné, co bych rád, je nová, pořádná hůlka. Strašně mi trvalo, než se mi podařilo ukrást tuhle, ale rád bych ji vrátil majiteli.“
„Zařídíme. Kde to alespoň přibližně je?“
„Nejbližší město je Bonchester Bridge. Šel jsem tam pěšky, jinak bych to jejich zatracený sídlo už v životě nenašel. Až pak jsem se přemístil.“
„Pottere, zaúkolujte někoho, ať nám sežene mapy a informace o okolí. Já jdu informovat ministerskou Radu,“ zvedl se svižně Ludford ze židle.
„Ano, pane.“
*
Frank do sebe nalil tři lektvary, umyl se i převlékl a už byl celý netrpělivý, jen vyrazit. Nějaké útrapy posledních týdnů na něm kromě vyhublosti a kruhů pod očima nebyly znát.
Harry mezitím informoval Odbor, rozdal úkoly, poslal tři sovy včetně Hedviky a vrátil se zpátky na Ústředí. Měli ještě hodinu k dobru. A tu hodlal využít, protože mu hlavou vrtala jistá věc.
„Franku?“ oslovil ho, jakmile napochodoval do své kanceláře, kde bývalý Lovec čekal.
„No?“ zvedl hlavu od mapy severní Anglie.
„Nevadilo by vám, kdybyste se mnou někam zašel, než vyrazíme?“
„Jasně,“ sbíral se okamžitě. „Nebaví mě tu sedět na zadku, když…“ zmlkl a nedořekl, ale Harrymu došlo, že nejspíš myslí na Maileen. „Kam to bude?“
„Na Ministerstvo.“
***
Vešel do domu ještě s lahodnou chutí čerstvé krve v ústech. Zašklebil se a zamířil do koupelny. Nesnášel tyhle svoje upíří úvahy. Opláchl si obličej studenou vodou a vyšel zpátky do haly.
Angela odešla z toho klubu dřív a už seděla v dolním salonu. Zamířil pomalu tam. Uviděl ji nehybnou na pohovce, nohy měla skrčené na boku a upírala pohled do plamínků tří svíček na rozžatém svícnu nad krbem. Celý večer mu připadala duchem nepřítomná a teď to z ní cítil ještě znatelněji.
Tiše přešel po huňatém koberci a položil jí obě ruce na ramena.
„Co je ti?“
Neodpověděla, ani se nepohnula. Obešel pohovku, posadil se vedle ní a beze slova si ji přitáhl do náruče, kde se mu vděčně schoulila. Zavřel oči a jemně k ní vztáhl svou mysl. Nic neříkal, jen vnímal přes to zvláštní spojení její rozpoložení. Ale mátlo ho. Po dlouhé době se v ní nedokázal vyznat. Nenaléhal však na ni, stáhl se a mlčel.
Pak konečně promluvila: „Už tak dlouho mě životem provází smrt, ale zvyknout se na to nedá ani v nejmenším.“
Mírně se zamračil, ale přinutil se ještě udržet ústa zavřená.
„Proč mám vidiny i o těch, kterým prostě pomoct nemůžu, protože jsou příliš daleko? A proč nevidím ty, kteří jsou mi blízcí a o jejichž záchranu bych stála nejvíc?“
„Angie… Nemůžeš zachránit všechny, to přece víš.“
„Vím, ale…“
„Co ti ten blbec zrzavý řekl?“ přerušil ji podmračeně.
Povzdechla si a přimkla se k němu ještě těsněji.
„Nic hrozného to nebylo. Chápu ho.“
„Ale jsi kvůli tomu roztěkaná. A navíc unavená. Měla bys tu zatracenou věc z krku sundat.“
„Budu v pořádku, Draco,“ zašeptala tiše. „Je to jen dočasné.“
„Já mám právě obavy, aby se z toho nestala poněkud trvalejší záležitost.“
„Když jsi se mnou, tak to zvládnu.“
Krátce si povzdechl a vtiskl jí do vlasů na temeni polibek. Typická Angela. Zvedla k němu tvář, v očích ty krásné zářivé jiskry, které tam objevoval tak zřídka. Pohladil ji po tváři, a v tu chvíli oba zaslechli ťukání na okno. Za sklem se čepýřila velká sněžná sova.
***
Museli se sice nejprve dostat přes zatvrzelé hlídače a vytáhnout z jistého otráveného úředníka povolení, ale nakonec se tam dostali. Sestoupili do hlubin Ministerstva kouzel až na Harrymu dobře známý Odbor záhad.
Frank sice jen nechápavě zíral, ale na nic se neptal a následoval Harryho. Doprovázel je důležitý úředník s nosem vzhůru, takže se přes zavádějící prostor se spoustou černých dveří dostali bez potíží.
Trojice vešla do velkého a studeného atria. Harry na okamžik spočinul pohledem na vysokém kamenném oblouku, který trůnil na svém podstavci jako obvykle a pak ustoupil Frankovi z výhledu.
„Ten oblouk… Nevypadal takhle?“
Frank Snider nehybně zíral dolů na jednu z největších záhad celého Odboru a po chvíli začal po jednotlivých stupních pomalu sestupovat níže.
Úředník se sice zatvářil dost kysele, ale pod Harryho pohledem zůstal stát u vchodu. Hned vzápětí si Harry všiml, že je v hale přítomen ještě někdo. Napravo od nich seděl za stolem skutečně obřích rozměrů na plošině v dolní části atria černovlasý mladý muž a těkal z jednoho příchozího na druhého dost nepříjemným pohledem. Harry si ho chvíli na dálku měřil a pak svižně začal sestupovat za Frankem, který zůstal stát úplně dole asi metr od podstavce, na kterém se Oblouk tyčil.
„Vypadá skoro úplně stejně,“ zašeptal chraptivě.
„Ten, který jste vykopali, byl v něčem jiný?“
To už postřehl, že se černovlasý týpek postavil a míří k nim.
„Nebyl tak…“ Frank si odkašlal. „Tak poničený a tenhle na sobě nemá ty znaky.“
„Co tady děláte?“ udeřil na ně nepříjemný a velmi chladný hlas. „To nemůžu mít ani chvíli klidu?“
Harry se otočil k černovlasému, který se na ně zlověstně mračil.
„A vy jste kdo, pane?“ otázal se ho suše.
„Neměl bych se ptát první já?“
„Máme potvrzené povolení ke vstupu a nebylo mi řečeno, že nám tu bude někdo dělat potíže.“
„Potíže,“ opakoval kysele neznámý. „Jo, tady jsou pořád samí potížisti…“ zavrčel si pro sebe. „Jmenuji se Andreas Lestern a pracuji tady. Teď bych rád věděl, co tu chcete vy.“
„Ani mě nenapadlo, že může existovat druhá taková zatracená věc,“ otočil se k nim Frank, stále konsternován pohledem na Oblouk.
Lestren na něj vytřeštil oči: „Tak počkat. Chcete tím říct, že jste někde viděl oblouk, jako je tenhle?“
„Kurva, kdyby viděl… Vyhrabával jsem ho ze země vlastníma rukama!“ procedil mezi zuby Frank.
Bradavický profesor zesinal a naprázdno otevřel ústa. Harry ho upřeně pozoroval.
„U velikého Merlina…“ hlesl Lestren, otočil se na podpatku a hnal se zpátky ke svému stolu, který se prohýbal pod tunami knih a pergamenů.
Frank se s tázavým výrazem otočil k Harrymu.
„Co je to za chlapa? A o co mu jde?“
Harry jen mírně zavrtěl hlavou a zvolna se vydal za černovlasým.
„Vždyť je to jen legenda… To není možné… Jak by to mohli…“ mumlal si Lestern pod nosem a překopával se v hromadě nějakých lejster.
„Vy tady ten Oblouk nějak studujete?“ zeptal se ho opatrně Harry.
„Přesně tak. Už několik let,“ odpověděl mu okamžitě Lestern a dál přelétával pohledem jednotlivé poznámky. „Ale tohle… Tohle by konečně mohl být zlom. Áááá! Mám to!!“
„Vy snad víte, co mají ty dva oblouky znamenat?“
Andreas Lestern se k němu prudce obrátil, oči mu zářily. V ruce svíral nějaký vetchý pergamen.
„Nevěnoval jsem tomu vůbec pozornost, připadalo mi to jako nesmysl, ale jestli opravdu existuje ten druhý…“
„Jasně, že existuje!“ prskl po něm Frank, který se zachmuřeně vzdaloval od podstavce. „Viděl jsem ho!“
„Během pátrání jsem narazil na tuhle legendu,“ zamával Lestern Harrymu před nosem pergamenem a očividně mu vůbec nevadilo, že se vidí poprvé v životě. „V té se říká, že dávní mocní čarodějové, naši předchůdci, vytvořili dva Oblouky – dvě Brány.“
„Brány kam?“
„Do světa démonů.“
Harry pozvedl obočí: „To myslíte vážně?“
„Píše se to tady, já to nevymyslel!“ odsekl Lestern. „Jedna je pro vstup a druhá pro cestu ven. Ale v legendě se říká, že tou druhou začali pronikat na náš svět démoni. Překlad je nepřesný, ale prý byl mezi nimi i jeden, který dělal na zemi doslova peklo. Říká vám něco doba temna? Neříká se jí tak pro nic za nic,“ drmolil dál a Harry se v těch informacích začínal ztrácet. „Toho démona se podařilo první branou poslat zpět, ale následně výchozí Oblouk čarodějové zapečetili, aby se už nikdy nic takového nemohlo opakovat.“
Harry jen zíral.
„Ale na co bude taková věc násoskům?“ vyrazil ze sebe Frank.
„Cože?“ podíval se po něm zmateně Lestern.
„Upírům přece,“ zašklebil se na něj bývalý Lovec. „Proč ten druhý hledali a tak usilovně se k němu snaží dostat?“
„Bratrstvo krve,“ dodal na osvětlení Harry. „Netušíte, o co by jim mohlo jít, když o těch Obloucích tolik víte?“
„Nemám nejmenší ponětí,“ zavrtěl hlavou Lestern. „Pokud ovšem nechtějí vypustit démony zase do našeho světa.“
„Takže za tímhle závěsem,“ ukázal Frank prstem k Oblouku. „Je podle vás nějaký svět plný ještě větších zmetků, než jsou upíři a ti se k nám tím druhým obloukem můžou dostat?“
„Takhle jsem to sice neřekl, ale v podstatě máte pravdu,“ přikývl suše Lestern.
Harry se otočil a upřeně zahleděl na tajemný Oblouk za nimi. V tu chvíli ho zaujala úplně jiná myšlenka, která se nějakých upírů ani démonů vůbec netýkala. Pokud byla ta legenda pravdivá, znamenalo to, že jeho kmotr, který byl pro všechny už osm let po smrti, může být ještě naživu.
687 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...