„Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“
Autor neznámý
Rozrušením se mu třásly ruce, ve kterých svíral chatrný pergamen, jenž se úspěšně rozpadal, ačkoli byl ošetřený nejméně pěti kouzly. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ti dva otrapové, za jaké je považoval ve chvíli, kdy je spatřil ve dveřích, přivedou ke zlomu jeho nekonečné, nervy drásající pátrání a zkoumání.
Po všech těch letech stačila jediná věta úplně cizího chlápka na to, aby se veškeré jeho horko těžko budované teorie o alternativních realitách a časoprostorovém oknu rozpadly v prach.
Kdyby věnoval jen o trochu více pozornosti zdánlivě naivní legendě, nejspíš by byl se svým výzkumem úplně někde jinde. Ale na tyhle úvahy bylo pozdě.
Už jen fakt, že Oblouky byly ve skutečnosti dva, zásadně měnil celou situaci. Na Odboru záhad vstup, Bratrstvo krve našlo východ. Až do nynějška zabezpečený tak, aby se démoni nedokázali dostat ven. Ovšem pokud by se jim podařilo zaklínačskou ochranu prolomit… Mohl by se dostat ven i jeho bratr. Pokud je ještě stále naživu.
Pět let ve světě démonů. Temné podsvětí. Živoucí a reálné peklo. Při těch slovech se mu vybavovala spousta věcí, ale přece dobře věděl, že si nikdo neumí ani představit, co za tím studeným vlajícím závěsem ve skutečnosti je.
„Hele, vnímáte mě vůbec?“ rozlehl se aulou ostrý hlas.
Andreas sebou trhl a až teď se pohledem zaměřil zpátky na jednoho ze dvou příchozích, který těkal pohledem z něj na toho černovlasého. Ten byl – podle výrazu ve tváři – rovněž nějakou chvíli ztracený ve vlastních myšlenkách.
„No, konečně…“ vydechl Frank téměř otráveně. „Už jsem myslel, že vám budu muset oběma vrazit.“
„Vlastně jsme se ani nepředstavili,“ vzpamatoval se jeho doprovod a napřáhl rozevřenou dlaň, kterou mu vzápětí stiskl. „Harry Potter.“
Podařilo se mu nevykulit na něj po tom jménu oči, za což se musel v duchu pochválit. Byl mu sice nějaký povědomý, ale neřekl by do tohohle chlápka s krátkými rozježenými vlasy a překvapivě hlubokýma očima, že je to zrovna Chlapec, který přežil.
„Frank Snider,“ představil se i ten druhý, kterému rovněž potřásl rukou.
„Těší mě, pánové.“
„Nápodobně,“ pokývl Potter. „Momentálně máme trochu naspěch, ale moc rád bych si s vámi o těch Obloucích popovídal. Můžu počítat s tím, že budete tady?“
„Většinou,“ potvrdil Andreas.
„Dobře. Franku, musíme jít.“
„Milerád,“ zašklebil se bývalý Lovec. „Nelíbí se mi tu, ani co by se za nehet vešlo. Nechápu, jak tady můžete trávit tolik času,“ pohlédl přímo na něj.
„Je to o zvyku,“ odvětil tiše.
„Na tu věc bych si nezvykl teda nikdy,“ odtušil Frank a zamířil spěšně k východu.
„Zatím nashle,“ rozloučil se i černovlasý bystrozor a následoval ho.
Zanedlouho se v aule rozhostilo stejné ticho, jaké tu panovalo před jejich příchodem. Andreas se zadíval na Oblouk a dlouho na něm ulpěl pohledem.
***
Bylo pozdě odpoledne, než se konečně všichni sešli na určeném místě za budovou Ústředí. Podle Frankových informací počítali s velkým odporem. Na přepad bylo připraveno tucet bystrozorů včetně Harryho a deset Lovců s úctyhodným arzenálem na zádech.
Drobný detail ohledně toho, že budou mít přímo na místě ještě jednu podporu, věděl zatím pouze Harry a šéf Ústředí Ludford, kterému v soukromí citoval z nedlouhého dopisu. I tak dobře věděl, že bude muset všechny o těch čtyřech informovat, aby na ně pak neútočili.
Slunce ale ještě pořád stálo vysoko na obloze, takže ho docela zajímalo, jak to chtěla Angela udělat, když s sebou podle toho, co mu napsala zpátky po Hedvice, měla přitáhnout dva čistokrevné upíry.
Velení nad bystrozory měl Harry a Lovce vedl Lawrence, kterého dobře znal z doby, kdy ještě dělal na Odboru.
Jako první se z domluveného stanoviště přemístil pouze Frank s Harrym v závěsu. Jejich úkolem bylo prozkoumat terén a následně se měl přemístit i zbytek přepadové skupiny.
Když se Harry objevil na mýtině plné pařezů, měl co dělat, aby se neuchechtl. Tady na severu pršelo. Takže slunce, které dole na jihu zářilo jako o život, by tady nemělo dělat jejich pomocníkům-upírům tak velký problém. Ovšem na druhou stranu ani Bratrstvu…
Všude v okolí byl klid a dostatek prostoru, takže se mohli vrátit i pro ostatní. Postupně se všichni přemístili na místo.
Frank odhadoval, že základna Bratrstva je asi deset kilometrů na východ. Měli s sebou samozřejmě i mapy a na ní to vypadalo, že se upíři usadili přímo v národním parku.
„Doufám, že je ti jasné, Pottere, že pokud půjdeme v takovém houfu, tak nás snadno ucítí,“ nadhodil s úšklebkem Lawrence.
„Samozřejmě,“ odtušil Harry studeně a vůbec se nad jeho provokativním tónem nepozastavoval. „Navrhoval bych, aby vpředu s Frankem šli maximálně dva Lovci a já. Máš něco proti tomu?“
Bývalý kolega na něj chvíli civěl, ale pak přikývl a hned určil dva, kteří je měli doprovázet.
„Budeme vás následovat v pravidelných rozestupech.“
Harry přikývl: „Dobrá. Ale je tu jedna věc, o které musíte všichni vědět. Budou nám pomáhat ještě čtyři upíři ze Sídla.“
Lovci okamžitě nasadili znechucené výrazy, bystrozorové se tvářili neutrálně.
„Jak jistě víš, Lawrenci, máme s nimi dohodu o spolupráci a v tomhle případě nám můžou dost pomoct,“ pokračoval Harry dřív, než se na něj mohly začít snášet námitky.
„V pořádku,“ odsekl Lovec. „Ale co jsou zač? Určitě bychom jim neradi omylem poslali stříbro do zad.“
Harry pohlédl na hodinky: „Dejte mi pět minut. Franku? Víte, kde je dole ve městě samoobsluha?“
„Jo,“ kývl oslovený.
„Mohl byste mě tam přemístit?“
„Hmm, jo to moh, ale někdo nás může uvidět.“
„Na tyhle prkotiny není čas,“ odtušil suše Harry. „Jestli je nějaký mudla venku v téhle slotě, změníme mu paměť. Takže můžeme?“
*
Už tam čekali. Přesně podle domluvy. Čtveřice v tmavém oblečení stála pod obrovským dubem, který dominoval asfaltovému parkovišti. Okamžitě se všichni podívali jejich směrem, ale jinak se nepohnuli z místa.
Zamířil přímo k nim, Frank se držel o krok za ním.
Malfoy a Angela, které poznal i přes záplavu černých vlasů, jež si oba pro tuhle příležitost vyčarovali na hlavě, se tvářili jako obvykle, ale ti dva další, kteří se ztěžka opírali o strom, byli ve tváři úplně bílí a měli tak znechucené výrazy, že by jim je musel závidět i Snape v nejhorší náladě. Harrymu bylo jasné, že v tuhle dobu měli se vstáváním jako čistokrevní docela potíž.
„Ahoj, Harry,“ pozdravila ho tiše jen Angela a ani nečekala na jeho odpověď. „Kolik vás je?“
„Dvanáct bystrozorů, deset Lovců a tady Frank,“ odvětil jí okamžitě.
„To po nás jako chceš, abychom těmhle všem vlezli pod nos?“ zasyčel jeden z upírů za Angelou se špinavě blond vlasy.
„Je to nutné,“ odvětila suše, aniž odvrátila pohled od něj. „Kde čekají?“
„Na vykácené mýtině, asi dva kilometry přímo na sever,“ nasměroval ji Harry. „Za jak dlouho dorazíte?“
„Budeme tam do minuty,“ odhadla.
„Fajn. Franku, jdeme.“
*
Když se přemístil zpátky kousek bokem od hloučku připravujících se Lovců, všichni sebou trhli, ale uklidnili se, jakmile zjistili, že jsou sami.
„Za chvíli budou tady, takže nechci vidět, že někomu cuká prst na spoušti,“ oznámil jim Harry a zahleděl se směrem, odkud čekal, že se všichni vynoří. I přes jeho upozornění Lovci nedali z rukou své zbraně a zachmuřeně si vyměňovali pohledy.
Objevili se ještě o něco dříve, než Angela odhadovala, a moudře se vynořili na mýtinu už normální rychlostí.
Čtveřice nemrtvých zůstala ostražitě stát na tři metry od nich. Harryho kolegové si je bedlivě prohlédli, ale jinak nikdo z nich nehnul ani brvou. Přednášky, které Ludford zavedl, nesly své ovoce.
Zato z Lovců čišelo otevřené nepřátelství. I slepý by to poznal a Harrymu se tenhle jejich postoj moc nezamlouval.
„Takže…“ prolomil dusné ticho rázně jako první. „Všichni víte, co dělat. Frank nás povede, ostatní v rozestupech za ním podle domluvy. Až najdeme základnu, zaujmete pozice a počkáte na signál k útoku. Pokud najdete nějaké stráže, zneškodněte je nenápadně. Nebylo by zrovna výhodné, kdybychom přišli o moment překvapení. Je to všem jasné?“
Bystrozorové přikývli, Lawrence se ušklíbl: „To šéfování ti docela jde, Pottere.“
Klidně se na něj zadíval: „Domluvili jsme se přece tak, ne?“
„Jistě,“ přitakal. „Ale co naši nemrtví přátelé?“
„Nejprve si od nás budou udržovat větší odstup, pak ale půjdou do první linie, takže si dobře pamatujte, že předtím než vystřelíte, máte se podívat, na koho míříte,“ pronesl studeně Harry a díval se hlavně na Lovce. „Následně se přizpůsobí situaci.“
„Mně připadají všichni stejní,“ zabrblal jeden z hloučku jedovatě.
„Co když si je čirou nešťastnou náhodou spleteme?“ přidal se druhý s jízlivým úšklebkem.
Čtyři upíři zatím mlčeli, ale z výrazů jim čišela hrozba. Atmosféra ještě zhoustla.
„Měli bychom si je alespoň nějak označit,“ navrhl uštěpačně Lawrence. „Kdyby náhodou…“
„Nikdo si nás tady značkovat nebude,“ zavrčel jeden z dvojice upírů, které Harry neznal, s černými vlasy.
Angela si vyměnila otrávený pohled s Harrym. Tohle se dalo čekat…
„Ale! Ono to i mluví!“ protáhl Lawrence naoko udiveně.
Upír se nahrbil a z hrdla se mu vydralo hluboké zavrčení, ze kterého by se slabším povahám zježily všechny chlupy. Ten druhý s blond vlasy mu položil ruku na rameno.
„Představte si, že i slyší,“ obrátil se s dravčím úsměvem k šéfovi Lovců.
Ten už se nadechoval k odpovědi, ale Harry se to rozhodl rázně utnout.
„To už by stačilo! Všichni musíme spolupracovat, jinak se nedostaneme nikam! Rozuměli jste všichni?“
„My určitě,“ potvrdil mu klidně blondýn. „Pevně věřím, že z vaší strany můžeme očekávat přinejmenším velkou snahu o to, nás čtyři netrefit. A kdyby náhodou…“ protáhl ještě jízlivějším tónem než předtím Lawrence. „Za každý škrábanec nám zaplatíte vlastními tepnami,“ dokončil ledově.
Všichni Lovci se v odezvě na jasnou výhrůžku mračili a pohrávali si se samostříly i bouchačkami. Angela se po očividně spokojeném blondýnovi ohlédla a něco zasyčela, pak pohlédla na čaroděje kolem Harryho.
„Plýtváte tady čas urážkami místo toho, abyste se starali, že někde v tom lese za vámi umírají lidé. Jsme tu proto, abychom vám proti Bratrstvu pomohli, takže si nechte od cesty tyhle kecy a hněte zadkem, jinak vás do něj s potěšením nakopnu,“ sjela je všechny opovržlivě.
Lovci na ni nakvašeně civěli, ale na odpověď se nevzmohli. Angela se zadívala na vyhublého kouzelníka.
„Franku?“
„Ano?“ pozvedl oslovený obočí.
„Kterým směrem podle vás ta základna přibližně je?“
„Severovýchod.“
„Děkuju,“ otočila se k Harrymu. „Půjdeme napřed.“
Ještě se krátce ohlédla po ostatních a hned vzápětí ona i Malfoy, který se skrýval kromě vlasů i pod poupraveným nosem, zmizeli mezi stromy. Dva zbývající upíři ještě věnovali krátký pohled Lawrencovi a následovali je.
„Mrcha jedna krvežíznivá…“ odplivl si znechuceně jeden z Lovců a dřív, než se proti jeho prohlášení stačil ohradit Harry, reagoval k jeho velkému údivu zamračený Lawrence.
„Měla pravdu. Tak drž klapačku.“
*
„Kolik jich uteklo?“ zeptal se velmi tiše vysoký upír s bílými vlasy, usazený v pohodlném křesle.
Ratus před ním klečel na jednom koleni, hlavu skloněnou, naplněný hrůzou z toho, co ho čeká za toto další zklamání.
„Jeden, můj pane,“ oznámil výsledek jejich pátrání. „Ve městě jsme ztratili jeho stopu.“
„Jak to?“
„Myslíme, že… Že se přemístil, pane.“
„Takže jste nechali utéct čaroděje…“
„Bohužel to tak vypadá, pane.“
Vznešený se na dlouho odmlčel, Ratus se neopovážil ani pohnout.
„Začnete to tady vyklízet, ještě před setměním. Zajaté pobijte, k ničemu už je nepotřebuji. Do dnešní půlnoci se musí všichni přesunout na náhradní stanoviště.“
„Ano, pane,“ přitakal rychle Ratus. „Vykonám dle vašeho rozkazu. Ta čarodějka půjde také s námi?“
Před odpovědí následovala významná pauza, která mu nahnala veškeré jeho obavy až do krku.
„O svou Vyvolenou se postarám sám, ty zařiď evakuaci celého sídla.“
„Jistě, Ynemeren,“ přikrčil se upír.
„Ty informace, které jsi měl sehnat, máš?“
„Ano, mám,“ přitakal okamžitě s úlevou, že má konečně lepší odpověď. „Náš člověk mi přinesl dost konkrétní informace o celé jeho rodině,“ a hned předával Vznešenému popsaný pergamen.
Ater přeletěl studeným pohledem po jednotlivých jménech a datech narození.
„Jakmile tady nebude potřeba tvůj dozor, vezmi si k sobě dva další a přiveďte tu nejmladší. Živou,“ zdůraznil tvrdě. „A bez ní se vůbec nevracejte, Ratusi.“
„Ano, pane,“ přikývl vážně, velmi dobře si vědom toho, že tohle bude jeho úplně poslední šance, jak si napravit reputaci.
*
Frank postupoval vpřed nejprve zvolna, ale postupně získával větší jistotu. I přes útrapy, kterými musel projít a únavu, která na něj jistě doléhala, se v něm nezapřel tvrdý výcvik a vycvičené instinkty Lovce. Nakonec kráčel lesem nehledě na křoví a větve tak rychle, že mu ostatní sotva stačili.
Harry toho muže v duchu obdivoval. Málokdo by měl takovou mravní sílu, aby se vracel na místo, jež mu přineslo tolik utrpení jen proto, aby se pokusil zachránit dívku, kterou skoro neznal.
On sám za pochodu bojoval proti lavině emocí, které se ho chtěly zmocnit, ale bránily by mu v soustředění. V jejich čele byl hlavně hněv a nesmiřitelná touha pomstít Samanthu… Ještě nikdy nebyli tak blízko tomu, aby ty hajzly dostali. Až teď.
Uvědomil si, že jeho ruka svírá hůlku tak pevně, že se celá třese. Přiměl se na chvíli zastavit, pomalu se nadechl a ohlédl za sebe. Těsně za nimi kráčeli s nachystanými zbraněmi dva Lovci a o kus dál dva bystrozorové. Další byli rozptýleni po několika metrech mnohem dál.
Pomocí očarovaných odznaků si mezi sebou jednotliví členové jeho týmu předávali informace o postupu. Zatím však na nic podezřelého nenarazili. Jen ten hnusný déšť ještě zesílil.
Otočil se zpátky dopředu a uviděl Franka, jak nehybně stojí na vyvýšenině nedaleko. Rychle ho dohnal. Ocitl se na okraji srázu spadajícího do hlubokého, ale malého kaňonu pod nimi.
„Děje se něco?“
Frank si setřel z čela dešťovou vodu.
„Tohle si nepamatuju,“ připuitil kysele a začal se s přimhouřenýma očima rozhlížet po okrajích.
„V klidu si zkuste vzpomenout,“ řekl Harry a sám se divil, že dokázal nedat najevo netrpělivost.
Zlehka klepl hůlkou do svého odznaku, který nosil v kapse a vyslal pokyn ´Čekat´.
Poodešel od Franka dál a pátravě hledal pohledem mezi stromy. Už se chtěl zklamaně odvrátit, když zahlédl mihnutí dlouhých černých vlasů. Angela se zastavila několik metrů před ním a zbytek došla normální rychlostí, i tak už na ni oba Lovci mířili kušemi. Hodila po nich ostrým pohledem, ale neřekla nic.
„Našli jsme to,“ oznámila mu tiše, ale i tak se Frank prudce otočil.
„Určitě?“ vyrazil ze sebe Harry.
„Asi dva kilometry odtud začíná ochranná hranice proti přemisťování, pak jsme narazili na vyšlapanou pěšinu. Michail a Daniel – to jsou ti dva, co byli s námi – vycítili další upíry, takže jsme se rychle stáhli, jinak by se to mohlo obrátit proti nám. Je jich tam dost.“
„Veď nás,“ vyhrkl a už tahal znovu z kapsy odznak, aby dal vědět ostatním.
Vzali to poklusem, i když jim po mokrém jehličí ujížděly boty. Postupně se srotili víc dohromady a vytvořili dlouhou rojnici. Byli však asi v polovině cesty k hranici, když sebou Angela trhla a neslyšitelně si pro sebe něco zamumlala.
„Pospěšte si!“ bylo to jediné, co vyhrkla na Harryho a byla pryč.
Neváhal ani vteřinu a rozběhl se přímo za nosem. Napravo i nalevo od sebe slyšel, že Lovci i bystrozorové v lese ho napodobili.
Jeho obavy, že je nenajdou, zmizely těsně poté, co prošli hranicí proti přemisťování. Stačilo jít po hluku.
Vzteklý řev, prskání a vrčení stále zesilovalo a všichni ke zdroji postupovali sice rychle, ale velmi opatrně s napřaženými hůlkami a přichystanými zbraněmi. Před očima se jim však začala vyjevovat scéna, díky které všichni na nějaký útok úplně zapomněli. Jejich upírská výpomoc se skutečně činila.
Všichni čtyři byli obklopeni asi tuctem jiných upírů a podle toho, v jakém stavu od nich někteří odpadávali, je postupně bez milosti likvidovali. Bez mrknutí oka zabíjeli své vlastní. V té rychlosti a dravosti jejich pohybů toho lidské oči příliš zachytit nedokázaly, ale i tak toho bylo více než dost.
Angela velmi účinným způsobem spolupracovala s Malfoyem. Ten, kterého Harrymu představila jako Michaila, se zachmuřeným výrazem kosil každého, kdo se na něj pokusil zaútočit a blond upír Daniel mezi stříkanci krve řádil jako nějaký démon.
Všichni včetně Harryho zírali na ostatky na zemi a krvavě zbarvené jehličí.
Angela jednomu z posledních upírů zlomila vaz, Daniel dalšího odhodil do třímetrové výšky na nejbližší strom, kde se nabodl na zlomenou větev a s vřeštěním začal sesychat do podoby hnijící mumie. Malfoy s půlkou tváře pocákanou krví se narovnal od své poslední oběti, stejně jako Angela. Zůstali nehybně stát uprostřed zkázy, jako by přihlížející ani nevnímali.
Všichni přítomní a hlavně Lovci už toho v souvislosti s upíry spatřili hodně. Všemožné krvavé následky jejich krutých činů, ale nikdo z nich ještě na vlastní oči nespatřil boj upíra proti upírovi. Navíc brutální úspornost při zbavování se útočníků, která čpěla ze všech čtyř, byla ochromující.
Harry si vzpomněl na to, jaké potíže měli Malfoy i Angela při bitce u Billova domu a o to víc byl fascinován tím, co právě viděl. Tehdy tvrdili, že jim chyběla krev…
Neubránil se znechucení, když si spojil rudé záblesky v jejich očích s tímhle výkonem. Najednou z nich spadla ta podivná strnulost a Michail se po nich nasupeně podíval.
„Co tady kurva tak stojíte? Čekáte, až zahřmí?“ zasyčel znechuceně s vyceněnými zuby a takovou krvežíznivostí v očích, že několik bystrozorů opatrně couvlo.
Angela, která na sobě neměla ani jedinou kapku krve, odtrhla pohled od rozpadajícího se těla u nohou a našla očima Harryho. To, co v nich uviděla, se jí nejspíš moc nezamlouvalo, přesto k němu zamířila.
„Vypadá to, že si uvědomili Frankův útěk. Narazili jsme na tuhle skupinu, když už byli na odchodu. Myslíme si, že celou základnu vyklízejí,“ vysvětlovala tak rychle, že sotva stačil vnímat každé slovo. „A pokud o nás ještě nevědí, tak to nebude trvat déle než pár vteřin.“
Harry raději nic neřekl, stejně si nebyl jistý, jak by v tuhle chvíli zněl jeho hlas a jednal.
Do vzduchu vyletěla záplava červených jisker. Ztuhlá rojnice vyrazila vpřed, vedl je Frank, který už přesně věděl kam jít.
Angela ještě Harrymu vysvětlila, že Michail a Daniel se to pokusí vzít zadem, zatímco ona s Malfoyem se budou držet s nimi, dokud nezahájí přímý útok na sídlo.
*
Maileen se oběma dlaněmi i čelem opírala o skleněnou výplň vysokého okna a otřásal s ní chlad. A přitom ji nestrčili do žádné temné kobky. Musela jim nechat, že komnata, ve které přespávala, byla velmi příjemně vytápěna. Její nezvladatelná zimnice měla úplně jiný původ.
Částečně to bylo určitě dáno tím, že za těch několik dní nebo týdnů co tady byla, trochu ztrácela pojem o čase, přišla o hodně krve. V koupelně bylo dokonce zrcadlo, a když se v něm uviděla, upřímně se vyděsila. Bílá jako křída a s temnými kruhy pod očima vypadala, jako by šla na maškarní za strašidlo. Ale nebyl to jediný důvod, kvůli kterému se nedokázala přestat chvět jako list nebo se klidně vyspat. I ve snu ji totiž pronásledovaly myšlenky na letitého upíra s mladistvou a zvláštním způsobem krásnou tváří.
Pořád na sobě cítila jeho oči – hluboké a studené – a na poraněném, velmi pomalu se hojícím hrdle jakoby se jí stále dotýkaly jeho zuby.
Vznešený. Krvelačný upír. A docela přitažlivý chlap…
Prudce potřásla hlavou. Tyhle myšlenky jako by snad ani nebyly její. Jediné, co opravdu chtěla, bylo dostat se odsud na svobodu. Domů, zpátky k rodičům, ke kamarádkám, do práce.
Přece by ji ani nenapadlo třeba jen uvažovat o jeho nabídce, nebo toužit po tom, aby ji znovu políbil…
„Zatraceně! Přestaň!“ okřikla sama sebe a vztekle uhodila pěstí do skla.
Okno zapraskalo, sklo se rozbilo, pěst projela skrz.
Zírala na krev, která jí začala stékat po kůži. Připadala si tak slabá a bezmocná, že si vůbec neuvědomila sílu, jakou do toho úderu vložila.
Opatrně a s bolestným sykáním ruku vytáhla.
„U Merlina, já jsem ale blbá,“ zaskučela a usilovně mrkala, aby zahnala slzy.
Posadila se na postel a začala si opatrně vytahovat z kůže několik menších střepů, které jí tam uvázly.
„Maileen…“
Ztuhla. Vůbec si nevšimla, kdy vešel. Neodvážila se zvednout hlavu a zírala jen do koberce. Obešel její postel a stanul před ní. Viděla teď nohavice černých kalhot a černé kožené boty. Třas, který ji přešel díky bolesti, se zase vrátil.
Zvolna si před ní klekl na jedno koleno a vzal poraněnou ruku do obou dlaní.
„To je ale trestuhodné plýtvání,“ pronesl tiše.
Rychlým pohybem vytáhl poslední dva střepy a přisál se rty ke hřbetu její ruky. Dívala se na skloněnou hlavu s téměř bílými vlasy a až příliš důrazně si uvědomovala, že ačkoli je částečně z dotyku jeho jazyka a rtů znechucená, její druhá polovina šeptala, aby pokračoval.
Co se to s ní děje? To ji zhypnotizoval nebo co?
Zničehonic k ní zvedl zrak a uvěznil ji pohledem v nehybnosti.
„Ne,“ pronesl klidně. „Sice jsem tě několikrát přinutil, abys mne poslechla, ale s tvou myslí jsem si nijak nezahrával, Maileen.“
Z jeho úst to jméno znělo úplně jinak. Tak melodicky a příjemně.
Začal se narovnávat a zároveň s tím ji jemně tlačil a přiměl ji, aby si lehla na záda. Nahnul se nad ni a studenými konečky prstů přejel po jejím krku a hrdle.
„Přišel čas… Jak ses rozhodla?“
Zírala na něj naplněná chaosem pocitů a většině z nich nerozuměla. V téhle pozici, uvězněná pod váhou jeho těla, přibitá v pelesti pohledem ledově chladných očí, od prstů na nohou až po konečky vlasů cítila temnou nezastavitelnou hrozbu, která ji v kterýkoli okamžik mohla připravit o život. Ale zároveň ji jeho lehký studený dotek rozechvíval až do morku kostí a rozhodně to nebylo nepříjemné, i když se snažila přesvědčit sama sebe o opaku.
Až do této chvíle ji ani nenapadlo, že bude muset vynaložit tolik úsilí na to, aby nepodlehla. Ten zvláštním způsobem přitažlivý muž nad ní nebyl přece žádný obyčejný smrtelník. Byl to krutý a bezcitný Merlin-ví-kolik-let-starý upír, který si už týdny bral její krev. A chtěl z ní udělat stejnou zrůdu, jakou byl on sám.
Jak by se mohla podívat do očí rodičům nebo Darie, kdyby s něčím takovým souhlasila? Co kdyby jim pak ublížila? Nebo dokonce…
Pevně semkla rty a zaťala ruce v pěsti. Se vzrůstající hrůzou z toho, co by se mohlo stát, kdyby se skutečně proměnila v upírku, dokázala úplně potlačit tu zrádnou touhu po tom, aby Vznešený pokračoval, a aby si s ní dělal, co chtěl.
„Ne…“ hlesla roztřeseně.
Pohyb jeho prstů se zastavil těsně pod lícní kostí, v místě, kde jí prudce tepala pod kůží krev. Raději zavřela oči, ale i tak jí před nimi zůstal obraz jeho očí, které ji probodávaly.
„Nemůžu…“ dodala třaslavým hlasem, ale neoblomně.
Naivně si myslela, že je smířená s následky tohoto rozhodnutí. Nemohlo ji čekat nic jiného než smrt. A nejspíš dost bolestivá. Ale strach ji rozechvíval jako list a zpod zavřených víček se jí tlačily slzy. Chtěla žít…
Vlastní představivost už jí vykreslovala krev valící se z jejího rozervaného hrdla, když si uvědomila, že se k ní nahnul ještě blíž a v duchu myslela na všechny, kterým nestačila ani říct, že je má ráda.
Nejprve ji ovanul překvapivě teplý dech a vzápětí se k jejím rtům hrubě přitiskly ty jeho. Šokovalo ji to natolik, že zůstala bezvládná jako hadrová panenka a jeho jazyk se bez jakéhokoli odporu probil až do jejích úst. Přitiskl se k ní ještě těsněji, nepřestával si pohrávat s jejími rty a líbal ji tak dobyvačně, až se rozechvěla z úplně jiného důvodu než předtím.
Ani si neuvědomila, že její tělo na nečekaný polibek zareagovalo nezávisle na tom, co sama chtěla. Vyšla mu vstříc a zpočátku nejistě, ale vzápětí o to vášnivěji jeho polibek opětovala.
Náhle opustil její rty, sklonil hlavu níž a sjel až dolů na hrdlo. Na napjaté a náhle přecitlivělé kůži ucítila lehký dotek jeho ostrých zubů a bylo to úplně poprvé, kdy v ní nevzbudil hrůzu. Naklonila hlavu na druhou stranu, aby měl snadnější přístup, a když pak ucítila ostrý zářez bolesti, jen zaťala zuby a pevně sevřela v prstech prostěradlo postele.
Připadalo jí, že snad jen třikrát polknul, na poraněném místě ji pohladil jeho jazyk a pak uslyšela přímo u ucha hlas.
„Yt es ene sitar, Maileen…“
A zničehonic byla váha jeho těla pryč. Když celá omámená a rozechvělá konečně otevřela oči, byla v komnatě úplně sama. Namáhavě se posadila a nechápavě rozhlédla. Jen dvě kapky krve a pulsující ranky na hrdle spolu s opuchlými rty dokazovaly, že tady upír ještě před chvilkou byl. Teď byl pryč. A ona zůstala naživu.
*
„Proč se tváříš, jako bys právě odešel ze čtyřhodinovky lektvarů?“ ozval se Harrymu za ramenem tichý dotaz a vytrhl ho z pochmurného uvažování, během kterého rychle kráčel mezi stromy s hůlkou napřaženou.
Krátce se po Angele, která jako jediná z upírů zůstala s jejich skupinou, jelikož Malfoy se někam ztratil, ohlédl a zamračeně pokračoval v postupu. Nalevo i napravo od nich spěchali lesem další bystrozorové a Lovci. Vytvářeli velký půlkruh, aby jim nikdo neproklouzl.
„Něco tě žere, Harry, tak to vyklop,“ pokračovala upírka neodbytně. „Teď by ses měl přece soustředit.“
„Bez tebe bych to nevěděl,“ zasyčel, ale hned toho litoval.
Významné mlčení za ním ho v jeho chybě jen utvrdilo. Poznala, že je roztěkaný a snažila se mu pomoct. Trochu zpomalil, ale jen tak aby se stále drželi v dohledu ostatních.
„Hlavně by mě v tuhle chvíli docela zajímalo, co měla u všech všudy znamenat ta jatka?“ vysypal ze sebe rozčileně, ale co nejtišeji.
Krátká pauza.
„Co tím myslíš?“
„To moc dobře víš! Sama jsi mi řekla, že většina Bratrstva jsou samí čistokrevní! Bylo jich na vás tucet a jen vy čtyři jste s nimi vytřeli podlahu!“
„Na té mýtině žádná podlaha nebyla, Pottere.“
Harry obrátil oči v sloup a ohlédl se zdroji uštěpačné poznámky.
„Obrazně řečeno,“ odsekl Malfoyovi.
„Nemáte pocit, že byste se měli ztišit?“ zasyčel po nich Frank, který zničehonic vykoukl zpoza stromu před nimi. „Připadám si jak na výletě do přírody s mateřskou školkou!“
„Vysvětlím ti to později, Harry, dobře?“ pronesla Angela vážně a spěšně se přesunula k bývalému Lovci. „Už jsme blízko.“
„To nebyla otázka, že ne?“ přimhouřil Frank oči.
„Ne. Cítíme to.“
„Kde máte ty druhé dva?“
„Čekají na signál k útoku,“ osvětlila mu stručně. „Harry?“
„Až budeme na dohled toho sídla.“
„Chybí nám už jen pár metrů. Ať se všichni připraví,“ upozornil je Frank a dal se do klusu, aby si našel vhodné místo.
*
Husté řady jehličnanů obklopovaly rozlehlé přízemní sídlo vybudované z pečlivě opracovaných kamenů. Možná tu kdysi bývalo nějaké skalisko, upravené do nynější podoby, která připomínala haciendu. Vchody měla základna Bratrstva dva, oba hlídané a několik vysokých oken jen po jedné straně, na ostatních byly jen holé zdi.
Za neustávajícího deště se rychle stmívalo. Šumění kapek sice částečně krylo přibližující se kročeje dvou desítek lidí, jenže upíří stráže neměly k dispozici pouze jediný smysl a s přibývající tmou se jim všechny ostřily.
U předního vchodu, který byl jen prostou velkou bránou, se shromažďovala většina upírů k odchodu dle rozkazu, když jeden ze strážných venku zbystřil. Netrvalo to ani půl minuty a byl vyhlášen poplach.
*
„Stáli tam všichni jako úplná telata a jen na nás zírali!“ syčel vzteklý Lupus ve své mateřštině. „A prý že nepotřebují žádnou výpomoc! Kreténi!“
„Snad se nedivíš, že je ta trochu krvavější scéna vyvedla z rovnováhy?“ pozvedl obočí zjevně klidný Serpens.
„A jak se nad nás povyšovali!“
„Nikdy nás neviděli zabíjet vlastní… Osobně se mi z toho dělá zle,“ podotkl suše blondýn a přikrčil se.
„A to je snad důvod k tomu, aby jen čuměli, když-“
Serpens ho praštil zezadu po hlavě, div se nepřevrátil ksichtem do jehličí.
„Hele, za co to bylo?!“
„Laskavě se konečně uklidni a stůj na místě, ty mamlase. Ta dávka od Marcuse ti vlezla na mozek nebo co? Blíž už nemůžeme. Musíme počkat na signál.“
„Pche! To tady vystojíme dvě díry, než se ti sralbotkové k něčemu dokopou!“
Vzápětí lesem zaduněla ozvěna výstřelu.
„Tak takhle ten signál vypadat neměl,“ poznamenal Serpens.
„U všech upířích bohů! Vždyť to pořád opakuju! Idioti!“
Oba upíři se doslova vypařili z místa, kde stáli a vzápětí klesli k zemi strážní u zadního vchodu základny.
*
Maileen stále ještě šokovaně seděla na temně rudém saténovém povlečení, když k ní dolehly nezvyklé zvuky. Vzrušené hlasy, rychlé pohyby, podivné cinkání. Pomalu otočila tvář ke dveřím a až teď zjistila, že je Vznešený nechal při odchodu pootevřené.
Postavila se tak spěšně, až se jí zamotala hlava. Na chvíli se přidržela sloupku postele, a jakmile se kolem ní zdi pokoje přestaly točit, přešla rychle ke dveřím a vykoukla na chodbu. Bylo tam příšeří a s ozvěnou se v ní rozléhal ten divný neklid z jiné části kamenného komplexu. Svého strážce, který za ní jindy všude chodil jako stín, nikde neviděla.
Nechápala, co to znamená.
Pak její uši zachytily zvuk, který tu opravdu nečekala. Tlumený výstřel.
Trhla sebou. Něco se dělo. Měla by zůstat nebo jít?
Takhle nerozhodná se ještě nikdy necítila…
Zaťala zuby a rázně uhodila pěstí do zárubně dveří, až ji zabrněla celá paže. Tím, že tady bude stát a zírat do prázdna, si nijak nepomůže. Co může ztratit?
Rychle se rozhlédla po pokoji, jestli by nemohla vzít sebou něco, co by jí posloužilo jako zbraň. Na stole pod zamřížovaným oknem ležela její nedotčená večeře. A vedle talíře příbor. Sice byl vyrobený z nějakého podřadného kovu, ale nůž byl špičatý. Lepší než vůbec nic. Přinejmenším by ho mohla někomu zarazit do oka.
Shrábla ho, krátce se pohledem zastavila na pomuchlané pelesti a vyklouzla ven.
*
Výstřel se ozval zleva, z úplného okraje jejich linie.
„A moment překvapení je v tahu,“ zavrčel Frank.
„To byl už před nějakou chvílí,“ reagovala Angela. „Harry, odvedeme jejich pozornost. Zaútočte hned, než se dostanou na volné prostranství.“
Ten jen přikývl, aniž vzhlédl od odznaku. Malfoy se sice moc nadšeně netvářil, ale nahlas neoponoval. Spolu s Angelou vystřelili k hlavnímu vchodu a Harry už vysílal do vzduchu další záplavu jasně červených jisker.
A začala mela.
Harry doufal, že Angela s Malfoyem se probili hlouběji do základny, protože se přímo do vchodu snesly tři oslepující bomby a vzápětí začali Lovci pálit a zasypali vchod kulkami i šípy se stříbrnými hroty.
*
I když vyrazila jako první, Draco se rázně dostal před ni a s největší rychlostí, jakou dokázal vyvinout, vtrhl do hustého houfu upírů, kteří čekali ve tmě. V první chvíli se vyděsila. Bylo jich tu shromážděno mnohem víc, než čekala. Museli vyhlásit poplach. Neměli šanci se přes ně dostat. Ani pod vlivem toho svinstva, které měli oba v sobě.
Držela se však těsně za Dracem a první tři upíry, kteří jí přišli do cesty, od sebe doslova odkopla. Všimla si, že Draco kolem sebe vytvořil volný kruh a zaslechla táhlý svist.
Zavři oči! zavolala na něj v duchu a natáhla se, aby ho chytila za ruku.
Prostornou chodbu zalilo oslepující světlo. Napočítala do tří a napjatě rozevřela víčka. Většina upírů ztuhle stála na místě a zmateně mrkala. A to už ji Draco mezi nimi táhl pryč od vchodu, který začala zasypávat záplava stříbra. Za jejich zády se rozlehl první bolestný řev.
*
Serpens a Lupus prováděli čistku z opačné strany a neměli s tím ani zdaleka tolik potíží. Jen jednu. Docela velkou. Potkali totiž samotného šéfa Bratrstva, jak si to hasí se třemi poskoky k zadnímu východu.
Chvíli na sebe všichni zírali. Zmiji se na tváři rozhostil posměvačný úšklebek a hned na to se na něj oba vrhli. Dva z jeho strážců však vytáhli hůlky…
*
Hluk sílil a mísil se s bolestným řevem.
Co se tady sakra děje? mumlala si pro sebe Maileen a svírala v levé ruce zmuchlaný cíp šatů, aby při pohybu tolik nešustily. V pravé držela rukojeť nože. Zatím ho nepoužila. Několikrát se kolem ní přehnali nějací násoskové tak rychle, že je skoro neviděla, ale nikdo u ní ani nezpomalil.
Zachmuřeně a s bušícím srdcem klopýtala dlouhou chodbou za tím kraválem, byla jen dva metry od propojení s jinou chodbou, když se v jejím zorném poli objevil letící upír s čímsi zaraženým v hrudi.
Vyděšeně vyjekla, když žuchl na zem a s prskáním se rozpadal na hnijící hromadu čehosi zapáchajícího. Další řev, a dunivé rány vycházely zpoza rohu. Přitiskla se ke zdi a opatrně se podél ní sunula vpřed. Zhluboka se nadechla a až pak vykoukla. Při tom pohledu jí spadla brada.
Podél chodby bylo rozeseto ještě několik ostatků, mezi kterými právě přistála i blond upírka, které úsporným pohybem zlomila vaz nějaká černovláska. Za ní uviděla jediného dalšího stojícího v chodbě.
Oběma se mezi rty leskly vyceněné dlouhé špičáky, tváře zkřivené v zuřivé grimase. Další upíři. Zmatek v Maileeniných myšlenkách nabral obrátky. Co nejopatrněji se stáhla zpátky.
Co teď? Nehodlala riskovat průchod tou chodbou; co když ji taky zabijí? Nadechla se a odlepila od zdi, aby se vrátila, odkud přišla, když se před ni postavila vysoká postava a zabodly se do ní ocelově šedé oči.
Vylekaně couvla, nůž stále pevně svírajíc v ruce, když si uvědomila, že za ní taky někdo stojí. Ocitla se mezi černovlasým párem. Když jenom stáli a dívali se na ni, uvědomila si, že jejich tváře jsou jí zatraceně povědomé.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se upírka.
Tón hlasu se natolik lišil od toho, který tady Maileen slýchala, že zmateně zamrkala.
„Já…“ zarazila se.
„Nejsi náhodou Maileen?“ přistoupila k ní o něco blíže ta známá-neznámá.
Překvapeně přikývla: „Jak to víš?“
„Dovedl nás sem Frank.“
„Frank?!“ vykulila oči.
Tak on se opravdu vrátil…
„Lovci i bystrozorové právě útočí na sídlo,“ vysvětlovala rychle upírka, zatímco ten druhý se kolem nich protáhl a kamsi zmizel. „Pojď se mnou, vyvedu tě ven zadem.“
A aniž počkala na její reakci, vzala ji jemně, ale nekompromisně za paži a táhla pryč.
„Ale… Ale…“ zakoktala se Maileen a zakopla o lem dlouhých šatů.
Černovlasá jí podepřela, aby neupadla a vlekla ji dál.
„Počkat!“ snažila se vytrhnout paži z jejího sevření. „Proč bych ti měla věřit? Taky jsi upírka!“
Její průvodkyně se prudce zastavila.
„My bojujeme proti Bratrstvu, to jsi přece sama viděla,“ zasykla netrpělivě a krátce se ohlédla za sebe, kde někde v příšeří zmizel její kolega.
To byla sice pravda, ale její nepříjemný pocit to nevymazalo.
„Musím tě odtud dostat, tak přestaň zdržovat.“
„Půjdu sama, nemusíš mě za sebou takhle vláčet!“ vyškubla se konečně Maileen.
Upírka neprotestovala, jen se krátce zadívala na nůž v její ruce.
„Tu hračku zahoď, stejně by ti k ničemu nebyla.“
„Nic jiného jsem nenašla,“ vyprskla na svou obranu.
„Divím se, že jsi našla vůbec něco… Počkej,“ zastavila ji rozpaženou rukou.
Maileen ztuhla a napjatě pozorovala upírku, která nakláněla hlavu na stranu, pak jí dala znamení, ať je zticha a jde pomalu za ní. Znovu popadla do rukou cípy těch otravných a už dost umolousaných šatů a opatrně našlapovala.
Za dalším rohem se však upírka narovnala a nevěřícně se rozhlížela po rozlehlé místnosti. Maileen jí vykoukla přes rameno.
Na dlážděné podlaze se tam váleli dva upíři v modře zářícím kruhu. Černovláska rázně zamířila k nim a prakticky odnikud se jí v ruce objevila hůlka.
Čarodějka?
Maileen se znovu zmocnil dojem, že by ji měla znát.
„To snad nemyslíte vážně!“ klekla si její zachránkyně těsně k okraji modrého vězení a syčela přitom na ty dva uvnitř, kteří byli při vědomí.
Opatrně přistoupila blíže a uviděla, že upírka vykresluje po okraji kruhu trojici složitých znaků, které červeně zářily. Odeklínací znaky.
„Proč to-“ nadechla se.
„Ti jsou s námi,“ přerušila ji rychle a pokračovala v práci.
Zaprskalo to, dvě dlaždice praskly, modré světlo pohaslo a oba upíři – jeden černovlasý, druhý blondýn – se ztěžka zvedali do sedu.
„Co jste tu vyváděli?“
„Asi jsme hráli tombolu!“ vyštěkl blondýn. „Fakt blbá otázka.“
„Kde je Zmije?“
„Zdejchnul se, co jiného.“
„Kolik měl s sebou těch čarodějů?“
„Dva,“ prskl vztekle druhý upír a postavil se. „A kdo je tohle?“ zaměřil se na Maileen a ta znovu couvla před jeho krví zalitýma očima.
„To tě nemusí zajímat. Jděte pomoct čarodějům k hlavnímu vchodu, je jich tu strašně moc.“
„Měla by sis uvědomit, že nám tu nemáš co rozkazovat.“
Upírka zaskřípala zuby.
„Dělejte si, co chcete,“ prskla. „Zvládneš to ještě?“ otočila se na Maileen.
Proč bych neměla zvládnout chůzi, pomyslela si nechápavě a přikývla.
Neuvědomovala si, že ji při smyslech drží hlavně adrenalin.
***
Ginny seděla v trávě za domem a nastavovala tvář posledním paprskům zapadajícího slunce. Měla moc ráda tyhle letní podvečery, kdy už slunce nepálilo, jen příjemně hřálo a vzduchem se nesl první závan očekávaného stmívání.
Ron s Catherine ukazovali Andymu, jak správně odtrpaslíkovat zahradu na opačné straně Doupěte, takže měla chvíli klidu pro sebe a náležitě toho využívala.
Byla se dnes podívat i za Billem a Helen. Měli plné ruce práce s vylepšováním a zkrášlováním rodinného hnízda, ale pauzu v podobě zvědavého Andyho a téměř doslova kouzelné bábovky od mamky uvítali.
Nemluvili o tom, ale Ginny viděla v očích svého bratra špatně skrývanou starost. Vůbec se mu nedivila. Podle toho, co říkal Ron, moc nechybělo a nejspíš by se účastnili dalšího pohřbu…
I přes hřejivé paprsky, které ji zalévaly, se zachvěla. Někde ve tmě pořád číhalo nebezpečí.
Krvežíznivé Bratrstvo, které se neštítilo žádných prostředků k dosažení nějakého šíleného cíle, pokud to jejich vraždění mělo vůbec nějaký smysl. Nejprve Samantha, pak Maileen a teď Helen a Bill. Jako by se kolem jejích blízkých utahovala smrtící smyčka… Někde mezi žebry se jí usadil hryzavý strach a ať se přesvědčovala sebevíc, že její rodina je pro tuto chvíli v bezpečí, nepomáhalo to.
Pomalu otevřela oči. Slunce během jejího rozjímání zrudlo a téměř úplně zmizelo za obzorem. V bílém tílku a kraťasech jí začínalo být chladno. Ale ze svého místa se nepohnula. Seděla dál a pozorovala stále tmavnoucí krajinu kolem sebe. Z nějakého důvodu se cítila jako svázaná. Nereagovala ani na volání svého jména.
Přiblížily se k ní cupitavé krůčky a vzápětí ji pevně sevřely kolem krku malé ručky.
„Tak už máte hotovo, Andy?“ zeptala se.
„Jo! Teta Ginny jít! Teď hrát!“
Naklonila k němu hlavu. Klučina byl zamazaný od hlíny až po krk, na obou tvářích táhlé šmouhy.
„Jak tak koukám, nejprve tě musím pořádně vykoupat, jinak tě ani táta nepozná.“
„Nee, vodu ne!“
Hbitě ucouvl před její rukou, když ho chtěla zachytit.
„Andy, nezlob!“ zamračila se na něj naoko, ale špatně se jí skrýval úsměv.
Vypadal s tím svým vzdorovitým výrazem rozkošně.
„Ne koupat! Ne koupat!“ volal na celé kolo, a když se pohnula, utekl o kousek dál. Zastavil se a začal nanovo. „Ne koupat! Nebudu koupat!“
„Ale budeš,“ usmála se na něj přesvědčeně. „Myslíš, že tě nedohoním?“
„Ne, ne!“
„Andy, počkej!“
Klučina s výskotem pelášil pryč. Běžel směrem k domu, takže se klidně postavila a zamířila za ním.
„Přestaň mi utíkat, máš to marný!“ volala hlasitě.
„Nemám ti pomoct, ségra?“ vykoukl ze zadních dveří pobavený Ron.
„Viděl jsi ho?“
„Jo, zahnul za roh.“
„Dík. Andy!“
„Ginny!“ rozlehl se za ní rozezlený matčin hlas. „Je skoro tma! Mohla bys přivést Jamese dovnitř?“
„Jasně, mami! No tak, Andy? Slyšel jsi?“
Zaslechla jeho smích někde vlevo.
„Tak počkej! Neutíkej mi!“
„Tady!“ zaslechla slabě a zamrazilo ji.
Do háje, utíká moc daleko.
Rozeběhla se po hlase a po pár metrech zahlédla jeho malou postavičku. Až za ochrannou hranicí. Srdce jí vyskočilo do krku, i když neměla žádný zjevný důvod.
„Andy! Pojď ke mně.“
„Ne koupat!“
„Nebudeš, nemusíš fakt… Tak už pojď,“ naléhala.
S hůlkou v ruce překročila hranici a snažila se očima prohlédnout stíny kolem. Popadla Andyho do náruče dřív, než stačil zase začít protestovat.
„Tak jde…“ v půli slova Ginny došel dech.
Náhlý pocit bezprostředního nebezpečí ji úplně zmrazil na místě.
Pak reagovala zcela instinktivně. Jedním pohybem od sebe Jamese odhodila směrem k Doupěti, hůlkou jeho let prodloužila a vzápětí ztlumila jeho pád na něžné dosednutí do trávy. Narychlo kolem sebe vykouzlila ochranný štít, který ji naučila Samantha, a rozběhla se k Andymu právě ve chvíli, kdy se o něj rozbilo odzbrojovací kouzlo. Nad hlavou jí proletělo další a narazilo do neviditelné ochranné stěny sotva pár metrů před ní. Nepřemýšlela o tom, kdo je útočník, nebyl na to čas.
Strach dal jejím nohám křídla. Chyběly jí sotva dva metry k tomu, aby se dostala za hranici…
Zjevně zmatený Andy se postavil a vyšel jí naproti.
„Zůstaň tam, Jamesi!“ zaječela na něj v panice, doufajíc, že použití pravého jména na něj bude mít ten správný účinek a ztratila koncentraci.
Její ochranný štít zmizel, vzápětí jí kletba podrazila nohy a vyrazila hůlku z ruky. V posledním záchvěvu adrenalinu se vyškrábala na nohy a chtěla se vrhnout vpřed, když po ní skočil temný stín a přirazil ji prudce k zemi, až jí vyrazil dech.
Vzhlédla a srdce jí vyskočilo až do krku, když nad sebou spatřila štíhlou siluetu a rudě zářící oči upíra, který ji držel za ramena a cenil na ni špičaté zuby. Uvědomila si, že je navíc celý mokrý, jako by byl ještě před chvíli na dešti a divila se sama sobě, jak si může v téhle situaci všímat takových detailů.
Uslyšela, že se Andy rozbrečel a prosila Merlina, ať zůstane za ochranou Doupěte.
Upír ji vytáhl na nohy a postrčil před sebe. Celá roztřesená zůstala stát před dalším upírem, který měl v ruce hůlku. Zkoumavě si ji prohlížel pohledem, ze kterého se jí udělalo špatně.
Trhla sebou směrem k domu, ale neudělala ani krok a upíří ruce ji popadly jako do svěráků. Upír-čaroděj něco zasyčel v jejich jazyce a namířil na ni hůlkou. Poslední co slyšela, než upadla do nevědomí, byl Andyho srdcervoucí nářek.
***
Netrvalo to dlouho a dorazily k východu.
„Zkontroluju to venku, počkej tu chvíli.“
Maileen sice poslechla a chvíli čekala, jenže pak to nevydržela a pomalu vyšla ven. V momentě, kdy se její bosé rozedrané nohy dotkly mokré trávy a na tvář jí dopadly kapky večerního deště, podlomila se pod ní kolena.
Zezadu ji zachytily něčí ruce, když padala. Zmateně zaklonila hlavu. Byl to ten černovlasý upír s ocelovýma očima. Nechápala proč, ale usmála se na něj.
Odvrátil se od ní a zvedl k někomu hlavu.
„Měla by se co nejdřív dostat do nemocnice.“
„Já vím. Odvedeme ji k bystrozorům, ať se o ni postarají. Vypij zatím tohle, Maileen.“
Černovláska jí k ústům přiložila hrdlo malé lahvičky.
Za pár vteřin jí bylo o hodně líp. Dvojice ji postavila na vlastní nohy a pak jí to konečně došlo.
„A co ostatní? Ti, co je drželi dole v klecích,“ těkala pohledem z jednoho na druhého.
Upírka se na ni vážně podívala: „Pokud je tam ještě někdo naživu, dostanou ho ven.“
Maileen jen ztěžka polkla.
Draco tu hubenou holku pustil, až když si byl jistý, že nespadne a zadíval se Angele do očí.
Zůstaň tu s ní někde stranou, než bude po všem.
Co? No, to ne, jdu zpátky, oponovala okamžitě.
To, že se ti ta zlomená ruka rychle zahojila, neznamená, že tě nebolí.
Draco…
Někdo ji musí hlídat, ne?
„Zůstaň tady s ní,“ pronesl tvrdě nahlas a byl pryč.
*
Harry poslouchal první výkřiky bolesti linoucí se z temné chodby a vzrůstala v něm chuť vtrhnout mezi ně a pozabíjet je všechny do jednoho. Bolestivě a pomalu.
Ani si neuvědomil, jak otevřeně se zuřivost odráží v jeho obličeji a že svou hůlku svírá tak křečovitě, až její dřevo podrážděně protestuje. Až upřený Frankův pohled ho přiměl k tomu, aby se pokusil trochu uklidnit. I přesto to v něm ale bublalo vzteky.
Přikrčeně přeběhl ke vchodu společně s první linií. Ani si neuvědomil, kdy začal zuřivý boj na blízko s upíry, kteří stáli nejblíže. A před každým zaklínadlem se mu před očima objevovala ve stále zářivějších barvách umučená Samantha.
Ve chvíli, kdy se zbavoval jednoho otravného upíra, skočil po něm s vyceněnými zuby jiný. Stačil uhnout kousnutí a bez přemýšlení na něj použil smrtící kletbu. Násoska odletěl stranou a začal se rozpadat.
Ještěže byla Avada jednou z těch mála kleteb, které na ně zabíraly, jinak by byl v pěkné kaši. Už to bylo dlouho, co pracoval jako Lovec a žádné jiné zbraně kromě své hůlky sebou neměl.
S každým mrtvým upírem v něm ale rostla touha po zabití dalšího. Dostane je všechny…
Potter řádil v prvních řadách jako uragán. Lovci měli co dělat, aby při střílení netrefili jeho, jak tam kolem sebe úspornými rychlými pohyby mával hůlkou, udržoval si upíry od těla a zároveň je naprosto chladnokrevně zabíjel. Samozřejmě že nedokázal trefit každého, ty svině byly dost rychlé na to, aby se zelené kletbě vyhnuly, ale i tak jich bylo dost.
Na Franka dolehla únava, držel se stranou a fascinovaně jeho počínání sledoval. Netušil, že upíry někdo může nesnášet víc než on sám. A přitom Potter s těmi čtyřmi úplně normálně komunikoval a nevypadal, že by mu jejich pomoc vadila…
*
Kupodivu potyčka u vchodu netrvala dlouho. Nejdřív to jen vypadalo, že se násosky stahují a najednou po nich nebylo ani památky. Před vchodem zůstalo několik bystrozorů a dva Lovci na hlídce a nouzově ošetřovali raněné. Téměř nikdo se nevyhnul skvrnám od vlastní nebo cizí krve. Ostatní prohledávali základnu.
Frank se unaveně opíral o kmen stromu a pozoroval tu zkázu, když koutkem oka zahlédl pohyb. Okamžitě namířil tím směrem hůlku, ale vzápětí se mu neuvěřitelně ulevilo. To ve chvíli, kdy v potrhaných šatech a smrtelně bledé tváři poznal Maileen.
Přiváděla ji za loket ta upírka, co mu byla dost povědomá a z nějakého důvodu na něj neustále upírala nedůvěřivý pohled. Nohy měl najednou jako z kamene a záda ho rozbolela, jako by měl na nich naložené kamení. Nedokázal jí ani vyjít vstříc, ale to už ho Maileen uviděla.
Zamrkala a pak se jí v zapadlých očích rozzářily jiskry. Vymanila se ze sevření upírky, zrychlila, obešla nějaký pařez a zastavila se až těsně u něj.
Vydoloval na tváři úsměv: „Moc rád tě vidím naživu.“
Oči se jí pro změnu zaleskly. Chtěla něco říct, ale nakonec ho jen mlčky objala kolem krku.
„Děkuju, Franku,“ uslyšel ji zašeptat do ucha.
Trochu váhavě jí objetí opětoval. Byla vyhublá a celá se třásla. Když se od něj odtahovala, všiml si čerstvé rány na hrdle.
Zkoumavě si ji prohlížel: „Udělali ti něco?“
„Budu v pořádku,“ pronesla tiše.
Nějak se mu její výraz nezdál, ale nevypadala na to, že by mu chtěla dát prostor k dalším otázkám. Navíc k nim přistoupila ta upírka.
„Doporučila bych vám oběma, abyste se na chvíli posadili, jinak se zhroutíte,“ oslovila je vážně. „Zařídím, aby vás někdo odvedl do nemocnice.“
Maileen se k ní prudce otočila: „Neodejdu, dokud nebudu vědět, co je s ostatními zajatci!“
*
Spousta členů Bratrstva jim doslova proklouzla mezi prsty. Základna měla ještě jeden tajný východ, který použili a stáhli se tak rychle, že bystrozorové ani Lovci nestačili zareagovat. Jejich upíří kolegové se je vydali stopovat, ale moc nadějí tomu nedávali.
Napočítali patnáct těl v různém stupni rozkladu, plus navíc tucet těch, co dostali v lese. Ovšem při útoku padlo pět bystrozorů a tři Lovci.
Byla skoro půlnoc, když objevili zabezpečený vchod do sklepení. Maileen pořád pobíhala v rudých šatech mezi Harrym a Lawrencem a na její naléhání stále hledali, i když nikdo nevěřil tomu, že to má nějaký smysl.
Angela stála s Harrym opodál, když bystrozorové prolomili ochranná kouzla a rozevřeli vrata. Objevily se před nimi příkré schody vedoucí dolů a závan, který udeřil Angelu do nosu, téměř smetl její naděje, že je dole někdo naživu. Harry ji však požádal, aby jim s tím pomohla a ona souhlasila. Dokázala mnohem rychleji zjistit, jestli má cenu někoho zachraňovat nebo ne.
Scházela dolů za Harrym a dvěma bystrozory a dobře si uvědomovala, že za sebou má dva Lovce se zbraněmi v rukou. Co nejvíce zpomalila svůj dech a snažila se nabírat vzduch ústy. Ta těžká vůně krve totiž přebila veškeré ostatní nelibé zápachy, které se z kobek linuly.
Zůstala stát na začátku dlouhatánské chodby tvořené klecemi z obou stran. Přesně jak to popsala Maileen. Harry se po ní ohlédl a zamračil se.
Nevšímala si ho. Napočítala do pěti a vložila veškeré soustředění do svého sluchu. Kolem prvních deseti klecí doslova proletěla, v těch už totiž krev zasychala. Pak musela zpomalit, protože odněkud zachytila slabý tep.
Harry za ní postupně každé dva metry rozsvěcel zářivé koule světla, aby pořádně viděli.
Zastavila se u jedné z cel. Úplně v rohu napůl seděla, napůl ležela zhroucená postava. Popadla do rukou mříže a škubnutím utrhla zámek. S nijak extra velkým zabezpečením se neobtěžovali, lidé neměli sílu, aby se přes něco takového dostali.
Předpokládala, že to ti dva chytrolíni s léčitelským výcvikem za ní pochopí a rychle postupovala dál. Našla šest lidí v podobném stavu, dva už na pokraji smrti. Jejich cely s těžkým srdcem vynechala.
Pak narazila na slabounký tlukot mladého srdce. Těsně u mříží ležela malá holka. Mohla mít tak patnáct let, ale vyhublost jí ubrala minimálně čtyři.
Angela rozbolavělou rukou ulomila další zámek a dřepla si k ní. Přiložila jí dva prsty na pravou stranu krku, na levé měla velkou tržnou ránu od zubů. Ztratila spoustu krve, která ji dráždila. Dívka už by měla být vlastně mrtvá, ale vší silou se držela při životě. Její víčka se zachvěla a oči se pootevřely na malinkou škvíru. Zahlédla skrz ně světlounce modrou barvu panenek.
Léčitelé její postup nestačili a než by se k dívence dostali, byla by už nadobro pryč.
Angela vytáhla hůlku, volnou ruku položila dívce na čelo, zavřela oči, aby tu rudou záplavu alespoň neviděla a začala monotónně opakovat zpěvavé zaklínadlo.
Harry, který právě jak nejlépe uměl, ošetřil jednoho mladíka v bezvědomí, zachytil pomalý smutný nápěvek a vyšel z kobky na chodbu. Angela klečela u cely o několik metrů dál, a z hůlky, kterou přejížděla nad drobným tělíčkem, jí vycházelo měkké zlatozelené světlo.
Nechal své kolegy, ať se postarají o další dva, kteří ještě žili, a zamířil k ní.
Holka, kterou se Angela zjevně snažila zachránit, ležela v kaluži krve, ale přesto upírala na upírku živý pohled. Přímo před Harryho očima se rána na jejím krku začala zacelovat, dokonce se mu zdálo, že krve na zemi ubylo.
Angela zmlkla ve chvíli, kdy se dívčino hrdlo vrátilo zcela do původního stavu a ruka s hůlkou jí klesla. Zůstala klečet a vyčerpaně oddechovala.
„Angelo?“ oslovil ji tiše.
Upírka otevřela oči a narovnala se, dívka na zemi zamrkala.
„Postarejte se o ni. Bude v pořádku,“ zachraptěla Angela a chtěla se postavit, když ji hubená ručka chytila za zápěstí.
„Děkuju,“ zašeptala dívenka.
Harry jen zíral. Po tom všem, co tady viděl, bylo jasné, že Bratrstvo chtělo všechny zajatce zabít. Pokud ještě někdo žil, byl to zázrak. A nikoho nedokázali ošetřit natolik, aby se vzpamatoval tak rychle jako tahle holka. To ještě nikdy neviděl. Nedokázala by to ani Pomfreyová.
„Angelo, jak jsi to…“
„Musím zkontrolovat další,“ nenechala ho domluvit.
Moc naživu jich už ale nebylo. Našla ještě dvě ženy, pak jednoho asi třicetiletého špinavého mudlu a k poslední cele, ze které ještě cítila život, došla ve chvíli, kdy malý kluk vydechl naposledy. Několik vteřin zírala na jeho bledý obličej a propadlé líce. Nemohlo mu být ani dvanáct let.
Krev, která už přestala vytékat z jeho rány, byla ještě teplá. Kdyby se tak nezdržela u té dívenky, mohla zachránit i jeho.
Křečovitě zaťala ruce v pěst.
Harry se ohlédl právě ve chvíli, kdy se Angela otočila na podpatku a doslova utekla po schodech nahoru. Alespoň mu to tak připadalo.
Znovu si musel připomenout, že je přece upírka. Ovzduší v kobkách jí dělalo zřejmé potíže už od chvíle, kdy sem přišla, a jakmile skončila s kontrolou všech těl, vypadla. Ani se jí nedivil. Sám už měl dojem, že je tím zápachem krve celý nasáklý. Snažil se to nepočítat, ale i tak si bolestně uvědomoval, že je tady nejméně sto mrtvých. A těžko odhadovat, kolik lidí zabili už předtím…
Potřásl hlavou. Na tyhle úvahy nebyl čas. Pitvat se v tom bude muset dostatečně kvůli hlášení. Raději spěchal pomoci svým dvěma kolegům. Alespoň někoho se jim podařilo zachránit. A dokonce i Maileen, což bylo něco, v co vůbec nedoufal.
*
Zpátky k sídlu v lese se vraceli mnohem pomaleji, než předtím opačným směrem. Ne, že by byli unavení, v žilách jim ještě stále pumpovala speciální dávka krve, ale útěk skoro všech členů Bratrstva a hlavně jejich šéfa jim na náladě nepřidal. Serpens si dokonce odpustil i jakékoli ironické poznámky a jen mlčky pochodoval vpřed. Draco se držel za ním a zamyšleně se mračil.
Angela se před ním už před nějakou chvílí uzavřela, ale při pronásledování uprchlíků tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Teď však vnímal její podivný smutek, a když se s ní snažil komunikovat, neodpovídala. To jí nebylo podobné.
Prostor před hlavním vchodem, kde před nějakými dvěma hodinami zaútočili, byl jasně osvětlený několika pochodněmi a magickými světly. Zjevně počítali mrtvé.
Netrvalo mu ani vteřinu, než našel Angelu pohledem.
Seděla na hranici světla a tmy u paty širokého stromu, objímala si pažemi kolena a nehybně pozorovala bystrozory vynášející ven mrtvoly zakryté bílými plachtami. Dracovi došlo, že nejspíš našli zajatce.
Dorazila i pomoc v podobě několika léčitelů z nemocnice pod vedením dvou vrchních lékouzelníků, kteří si zřídili provizorní bílý stan na okraji dočasného tábora. Nejspíše bylo lepší ošetřit raněné hned tady, než je náročně přepravovat až za hranici proti přemisťování.
„Půjdu zjistit, kolik jich zvládli zlikvidovat,“ ozval se Serpens. „Marcus určitě bude chtít hlášení,“ dodal už spíše pro sebe a namířil si to přímo k šéfovi Lovců.
Draco pomalu přešel prostranství až k vysokému smrku, posadil se vedle Angely a zadíval se stejným směrem jako ona. Neříkal nic.
„Tolik mrtvých…“ zašeptala po chvíli. „A to ani nevíme, proč museli zemřít.“
Draco se natáhl a vzal do pravé ruky její dlaň. Byla úplně studená.
„Přijdeme na to,“ řekl tiše.
„Nemůžu se zbavit pocitu, že Marcus ví mnohem víc, než nám řekl. Něco tají. A nelíbí se mi to.“
„Zkus si o tom promluvit s Hadem a jděte na něj ve dvou. Docela vám to šlo.“
Pousmála se: „Nesnaž se to zlehčovat, Draco.“
„Nesnažím,“ odporoval a byla to pravda. Jediné, čeho chtěl dosáhnout, byl ten záchvěv úsměvu na její tváři a to se mu povedlo.
„Musíme Bratrstvo zastavit. Jinak se budou dít mnohem horší věci…“
Zamračeně na ni pohlédl: „Jak to můžeš vědět?“
„Nevím. Je to jen tušení.“
Tenhle výraz u ní neviděl vůbec rád.
„Nejsi tu na to sama. Není to jenom náš problém, Angie, nezapomínej na to.“
Konečně to její napětí a ustaranost trochu polevily.
„Já vím…“ pevně sevřela jeho ruku.
*
Cítila se na odpis a už se docela těšila na to, až ji uloží v nemocnici do postele, ale předtím ještě musela zjistit jednu věc. Nevšímala si nesouhlasného pohledu jednoho lékouzelníka a vyklopýtala ven ze stanu. Stálo ji to skoro minutu rozhlížení, než kýženou osobu ke své úlevě našla. Taky už klidně mohla být pryč.
Přitáhla si těsněji k tělu provizorní plášť, který jí dali, a zamířila ke dvojici, která se právě zvedla ze země u vysokého smrku. Ruku v ruce vykročili na levou stranu tábora, ale pak si černovláska všimla, že k nim Maileen míří a zastavili se.
Byla z jejich pohledů sice trochu nervózní, ale musela to vědět. Prostě musela.
Zůstala stát a zadívala se povědomé upírce do tváře.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Oslovená se na ni sice dívala dost udiveně, ale přikývla.
„Potřebuju vědět, co znamená jedna věta v upírštině,“ vydolovala ze sebe Maileen.
Upírka se mírně zamračila. Její druh ji pozoroval velmi zkoumavě, ale pohledu na něj se vyhýbala. Jeho šedé oči jí tím chladem příliš připomínaly Vznešeného.
„A zapamatovala sis ji přesně? Stačí drobný výkyv a může to mít klidně i opačný význam.“
„Ano,“ přitakala pevně. „Bylo to doslova: Yt es ene sitar.“
Černovlasá se zatvářila ještě zmateněji než prve.
„Co to znamená?“ naléhala Maileen.
„Kdo ti to řekl?“ zeptala se tiše místo odpovědi.
„Netvrdila jsem, že to říkal mně…“
„Ale bylo to tak, že?“
„Ano,“ připustila neochotně. „Řekneš mi to teda, nebo mám jít otravovat jiného upíra?“
„Znamená to: Ty se ke mně vrátíš,“ reagovala zvolna.
Ty se ke mně vrátíš… Znovu si vzpomněla na pocit, který se jí zmocnil, když ji letitý upír líbal… Zamrazilo ji. Zjistila, že zírá do prázdna a neslyší další slova, které se upírce linou z úst. Pomyslela si, že by se měla posadit, jinak omdlí. A pak už byla jen tma.
660 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...