„Síla těla přichází a odchází, ale ta pravá síla je tu vždy. Je to síla, kterou nemůžeš trénovat ani posilovat, je to něco, co pochází z tvého nitra. Je jen na tobě, jak velká ta síla bude a čeho s ní dosáhneš.“
Autor neznámý
Ze zlomeného malíčku vystřelovala ostrá bolest, která jí vehnala slzy do očí. Rychlým mrkáním je zahnala a zaostřila znovu na bratra. Obě ruce měl zaťaté a nehybně opětoval pohled tomu hnědovlasému upírovi. Její špatné tušení z předešlého večera dostalo podobu hrozivé reality. A byla to její chyba… Zase.
Pohled jí utekl k nedaleké velké jámě, nad kterou se ve vlhkostí naplněném nočním vzduchu rozlévala tlumená záře. Neviděla, co je tam dole, ale byla si jistá, že to má hodně společného s Billem. Něco chtěli. Nejspíš tam byl nějaký zaklínačský štít a nedokázali se přes něj dostat. Věděla, co se o Billovi říká. Že je nejlepším odeklínačem v Evropě. Šli po něm už předtím a teď ho dostali. Díky ní. Díky její vlastní blbosti. Zatraceně…
Pevně semkla rty k sobě a vrátila se k němu pohledem. Díval se na ni tak, jako by přesně věděl, na co myslí.
„Bille…“ vydechla nešťastně. „Mrzí mě to.“
„Neboj se, Ginn, dostanu tě z toho,“ ujistil ji tiše.
„To už abys na tom začal dělat, Weasley,“ protáhl brunet vedle něj.
Její bratr se znovu zadíval na něj a chvíli mlčel.
„Máte moji plnou spolupráci, když ji pustíte, Ratusi,“ pronesl pak vážně.
Prudce se nadechla.
„Tak nějak jsem doufal, že tohle už jsme prodebatovali dostatečně,“ reagoval upír kousavě.
„Beze mně se přes ten štít nedostanete,“ ucedil Bill. „Nechte ji jít, nepotřebujete ji.“
Ratus pohoršeně zamlaskal.
„Dovolil bych si nesouhlasit,“ odsekl studeně. „Řekl bych, že ta malá zrzečka je jediná páka, kterou na tebe máme, takže zůstane hezky tady,“ a vzápětí udělal ledabylé gesto rukou.
Jeden z jejích věznitelů ji znovu popadl za ruku a k jedné pomalu otupující bolesti se přidala druhá, tentokrát však několikrát horší. Zaječela šokem i bolestí.
„Dost!“ zařval Bill.
Až po několika desítkách vteřin si byla schopná uvědomit, že tentokrát jí zlomili tři prsty najednou. Její pravá ruka se strašlivě třásla a bála se s ní jakkoli pohnout, aby tu bolest ještě nezhoršila. Zvedla hlavu a přes závoj slz uviděla, že Bill míří hůlkou směrem k ní a zároveň má pod krkem přitisknutou špičku hůlky toho upíra.
„Myslíš, že si tímhle pomůžeš?“ zasyčel Ratus. „Taky můžu přikázat, aby jí ty prsty začali uřezávat, co ty na to?“
Bill se třásl vzteky a upír k němu přistoupil ještě blíž.
„Věnuj se tomu, kvůli čemu jsme tě sem přitáhli a ona se může dívat. A být tebou, tak začnu, dokud má čím vidět.“
A on se podvolil. Ruka s hůlkou mu klesla.
„Hodný hoch,“ ohavně se usmál ten odporný násoska.
Bratr se díval do země a hruď se mu namáhavě zvedala a klesala, jak se snažil uklidnit. Ginny došlo, že skutečně udělá to, co po něm chtějí, ale předtím si musel vyčistit hlavu.
Zaklínačské štíty byly nebezpečné, obzvláště ty staré a dlouhotrvající a to, co cítila vycházet z kráteru nedaleko a z čeho jí běhal mráz po zádech, už tam nejspíš fungovalo velice dlouho.
„Bille?“ zachraptěla tichounce, ale přesto ji slyšel. „Buď opatrný…“
Pomalu přikývl.
„Velmi správně,“ neodpustil si Ratus. „Raději velice opatrný, nechceme přece, aby z tebe zůstala stejná rozškvařená mrtvola jako z těch dole.“
Ginny ztuhla. Takže to odhadla správně. Najednou měla o bratra strašný strach. Nadechla se, aby ho varovala, zastavila, cokoliv, ale on už se k ní obrátil zády a mířil k té tlumené záři. Ratus ho přitom pozoroval s nechutně spokojeným úšklebkem.
Její věznitelé ji pro tuto chvíli pustili, ale zůstali stát těsně u ní a třesoucí se Ginny se svezla na kolena do mokré trávy. Na zlomené prsty v tu chvíli skoro zapomněla a rozšířenýma očima pozorovala počínání svého bratra.
***
Ten podvečer se jasná obloha notně zatáhla. Rychle se setmělo a začalo drobně mrholit. Soví vrch se zahalil do matného oparu.
Harry seděl na verandě v houpacím křesle, vedle kterého ležel na prknech se sklopenýma ušima Felix. Na klíně měl usazeného Jamese, který si k sobě tisknul rudého plyšového draka. Jednou rukou kolem něj přidržoval deku a druhou ho hladil po vlasech. Hoch byl zakutaný v jeho náruči a tvrdě spal.
Tentokrát na něj kouzla nepoužil. Během odpoledne se přesunuli z Doupěte sem a James zřejmě usoudil, že spícímu mu bude mnohem lépe než vzhůru. Harrymu se s velkým úsilím podařilo ho přimět, aby něco málo snědl. Hned na to se u něj klučina uvelebil a odmítal se hnout.
Asi po dvaceti minutách, kdy sebou James neklidně škubal, konečně upadl do hlubšího spánku. Harry svého syna držel v náruči, cítil přes tenkou látku tlukot jeho srdce a pohled upíral do tmy na východ od domu.
Felix zvedl hlavu těsně předtím, než se dveře napravo od nich otevřely a verandu zalil obdélník příjemného žlutého světla. Ven vyšel Ron.
„Ještě pořád nic?“
„Ne,“ odvětil tiše a zhoupl se v křesle tam a zpátky.
„Nemají už zpoždění?“
„Mají,“ připustil, dobře si vědom času, který utíkal jako splašený.
A náramek na jeho ruce stále mlčel.
„Tak jak můžeš být tak klidný?“ vyjel na něj kousavě.
„O to se jen snažím, Rone. Taky mám o Ginny a Billa starost.“
Jeho přítel se na chvíli odmlčel a zahleděl se stejným směrem jako on.
„Nesnáším čekání,“ zamumlal pak.
„To nejsi sám… Neozvali se náhodou z Ústředí?“
„Ne. Zato mamka se sem přiletaxovala hned třikrát. Charlie už odepsal, zítra se vrátí domů a Percy taky, i když nadřízený ho prý nechce z Francie pustit.“
Ron za sebou vzápětí zavřel, aby je ostatní neslyšeli.
„Proč ti vůbec nedali někoho na pomoc z Ústředí, Harry?“
„Šéf je poněkud skeptický k té historce, kterou jsem na něj vyklopil. Je jasné, že existují dva Oblouky, Frank to dosvědčil, ale s tím světem démonů… Navíc je teď na Ústředí docela chaos. Odehrálo se to všechno moc rychle a ještě pořád se vypořádávají s tou spouští, kterou jsme našli na jejich základně.“
„Takže jsme na to sami,“ posteskl si Ron.
„Plus Angela a ostatní, které přivede,“ připomněl mu mírně, ale zrzek se jen zašklebil. „Navíc vzkázala, že bude lepší, když nás bude co nejméně. Nezapomínej, že naší výhodou je moment překvapení. Zbytečně bychom na sebe upozornili.“
„Mám trochu obavy, jak ty tvoje kamarády upíry skousne taťka a George.“
Harry až teď odtrhl pohled od míst, kde netrpělivě očekával znamení.
„Arthur byl už u toho, když nám Angela pomáhala s příměřím. Proč jsi jim o nich ještě neřekl?“ trochu zvedl hlas a James se neklidně zavrtěl.
Felix se posbíral na všechny čtyři a krátce štěkl.
„Raději to nechám na tobě, kamaráde,“ odtušil Ron. „A hádám, že to budeš muset udělat co nevidět…“
Rychle se podíval zpátky do tmy. V nevelké vzdálenosti od domu, tam kde končila ochranná hranice, zářilo malé modré světlo.
„To jsou oni?“ ujišťoval se zrzek.
„Jo,“ přitakal a rychle vstal z křesla, až se celé rozkývalo.
James se probral ve chvíli, kdy vešel do domu a rozespale k němu vzhlédl: „Tati?“
„Všechno je v pořádku, klidně spi dál,“ ujistil ho a nahlédl do kuchyně.
Zaměřily se na něj tři pohledy.
„Tak už konečně dorazila ta tvá záhadná výpomoc?“ otázal se George nevrle dřív, než vůbec stačil otevřít ústa. Bratři Weasleyové byli zjevně podráždění úplně stejnou měrou.
„Ano,“ přikývl zvolna Harry, který se od toho neslavného výstupu v Chroptící chýši snažil držet své emoce na uzdě. „Catherine, až odejdeme, mohla bys prosím vzít Jamese zpátky do Doupěte? Když se budeme vracet, nebo někoho posílat se zprávou, tak určitě tam.“
Blondýnka se hned postavila od stolu, kde seděla vedle George.
„Samozřejmě, spolehni se,“ natáhla k němu ruce a převzala Jamese, který sice nespokojeně zkrabatil obličej, ale neprotestoval, i s jeho mazlíkem k sobě.
Arthur Weasley se přitom notně mračil, ale mlčel.
„Dojdu pro ně, počkejte zatím tady,“ dodal Harry.
„To nám ani neřekneš, co jsou zač?“ nechápal mladší Weasley.
„Myslím, že lepší než vysvětlování bude, když se setkáte osobně. I když si nejsem jistý, jestli s tím budou souhlasit,“ už se cítil trochu unavený z těch věčných obav, jak bude kdo reagovat na přítomnost jistých hledaných uprchlíků.
„Umírám zvědavostí,“ zavrčel George v odpověď a založil si ruce na hrudi.
„Oprávněně, brácha,“ ozval se za Harrym Ron. „Abys to překvápko vůbec rozdýchal.“
„Ty snad víš kdo…“
„Jo, vím,“ přerušil bratra. „Harry, nechci nic říkat, ale tvůj pes už jim běžel dělat uvítací výbor.“
Otočil se na podpatku a svižně zamířil ven. Přejít promočený trávník směrem ke světlu mu zabralo asi půl minuty, a to už slyšel z dálky Felixe zuřivě štěkat. Docela hlasitě na to, že byl pořád ještě jenom prcek.
„To stačí, Felixi! Dost!“
Štěně držící se těsně před ochrannou hranicí kolem pozemku sice přestalo vyskakovat, ale stále na pět postav ve tmě vrčelo. Modré světlo matně ozařovalo Harrymu již známé tváře a jednu neznámou.
„Angelo…“ oslovil jedinou příchozí ženského pohlaví.
Právě její hůlka zářila.
„Omlouvám se za to zpoždění, Harry, ale řekla bych, že se vyplatilo.“
„Máte něco?“
„Ano, pár novinek. Nevíme ještě úplně přesně, kde ten Oblouk vykopali, ale věřím, že to najdeme.“
„Jak?“ ptal se dychtivě. „Zmlkni, Felixi!“ rozkázal znovu psovi, protože jeho vrčení neustávalo.
Jeden z upírů za Angelou, Michail nebo Daniel, nepamatoval si, který je který, si dřepl, aby měl oči ve srovnatelné úrovni se psem a zavrčel. Felix zakňučel a zacouval za Harryho, odkud na návštěvníky zahlížel s vykulenýma očima.
„Vřelé díky,“ pronesl uštěpačně ten, koho neznal. „Ještě chvíli a musel bych mu přivřít kyslík, čoklovi.“
„Ten milý upír za námi je Brian, jinak taky Lucis,“ oznámila mu Angela.
Představený nespokojeně zasyčel, když ho představila i druhým jménem.
„Lucis?“ opakoval Harry dutě. „Ten Lucis, co unáší mladé čarodějky?“
„Přesně ten,“ přitakala klidně. „Je to špicl u Bratrstva a účastnil se i únosu Weasleyové.“
„A tys ho přivedla sem? To snad nemyslíš…“
„Posloucháš mě vůbec, Harry? Je to špeh, nasazený jedním z našich Vznešených. Všechno, co dělal, bylo proto, aby mu věřili a vyplatilo se to. Pomocí přemístění ji s pravou rukou Atera dostali Ginevru od Doupěte a podle všeho je to blízko našeho slavného Oblouku. Díky němu se tam můžeme přemístit.“
„To tak ochotně souhlasil se spoluprací?“ divil se.
Ušklíbla se: „Ne až tak ochotně, ale spolupracovat bude.“
„Doufejme, že ne moc dlouho,“ zaksichtil se za ní Brian.
„Řekl bych, že dohady tu jen ztrácíme čas,“ ozval se blondýn, který předtím odradil Felixe od toho vyvádění.
„Správně. Kolik vás je, Harry?“
„Pět i se mnou a pro Franka se musíme stavit.“
„Nějací bystrozorové?“
„Ne, Weasleyovi. Vzkazovala jsi přece, že by nás mělo být co nejméně, ať nevzbudíme zbytečnou pozornost…“
„To je sice fakt, ale asi netušila, že to pojmeš jako sebevražednou misi, Pottere,“ ozval se kysele Malfoy.
Harry ho jen probodl pohledem: „Z Ústředí už mi žádné posily nepošlou. Pořád mají plné ruce práce s uklízením té jejich základny. Co u vás?“
„Máme příkaz držet tohle všechno v přísné tajnosti. Můžu být ráda, že Marcus pustil alespoň nás.“
„Takže nás stejně víc jít nemůže.“
„Ne.“
„Ještě musíme říct ostatním, s kým mají tu čest.“
„To je šlechetné, že jsi jim to ještě nevyklopil,“ neodpustil si poznámku blonďák.
„Čekal jsem na vás,“ odsekl.
Angela si zhluboka povzdechla: „Koho tam máš?“
„Catherine i Ron už o vás vědí, takže Arthura a George.“
„Fajn, tak jdeme…“
„Ocenil bych, kdybys šla jen ty a Malfoy.“
Mlčky přikývla. S ničím jiným zjevně ani nepočítala. Vytáhl hůlku.
„Nastav ruku, Malfoyi,“ vyzval ho tiše.
„Doufám, že mi ji nějakým nedopatřením neusekneš,“ protáhl, ale poslušně napřáhl levou ruku dopředu, dlaní dolů.
„Nebyla by to žádná škoda, sokolíku,“ ozval se zezadu jeden z upírů uštěpačně.
Nezabralo to ani tři vteřiny, Harry tohle kouzlo dělal už nesčetněkrát.
„Teď můžete oba přes,“ zamručel.
Raději se hned na to otočil, aby se nemusel dívat na významné úšklebky dalších tří upírů a zamířil k domu. Angela a Malfoy za ním.
„Proč rovnou nepošleme na Ministerstvo pozvánku na oslavu našeho návratu do Anglie? Ušetřili bychom si tyhle šaškárny.“
„Draco…“
„Je mi jasné, že čím míň lidí o vás ví, tím líp, ale Weasleyovi vám nebudou dělat problémy,“ ozval se Harry.
„Vzhledem k tomu, jak na nás při prvním setkání reagoval jistý Ronald, je tohle dost odvážné prohlášení, Pottere.“
„Jestli máš takový strach, tak si klidně zalez zpátky do toho svého sídla, Malfoyi!“ zasyčel nevrle.
„Nějak ti za těch pár hodin narostl hřebínek,“ prohlásil v odpověď ten blb.
Zastavil se na místě a prudce se obrátil: „Prostě na tyhle kecy nemám náladu, to by mohl pochopit i takový zabedněnec jako jsi ty!“
Malfoy se na něj asi dvě vteřiny díval, načež se spokojeně ušklíbl: „Klid, Pottere. Zdál ses mi nějaký polomrtvý, tak jsem si řekl, že nebude od věci tě trochu probudit.“
Harry nějakou chvíli nechápavě civěl, než mu to došlo.
„Jsi vypočítavý zmetek, Malfoyi,“ prohlásil, ale i když se snažil, nebyla v jeho hlasu ani stopa po zášti.
Raději se zase otočil a pokračoval v chůzi.
„Beru to jako poklonu, Pottere,“ ozvalo se ještě za ním, když už stoupal na verandu.
A i přes hlavu přeplněnou starostmi o Ginny, Billa, i o to, jak tohle všechno dopadne, musel se pobaveně ušklíbnout, i když si dal zatraceně dobrý pozor, aby to neviděli. Některé věci se nikdy nezmění a byl za to v tu chvíli vděčný.
Angela se na něj podívala.
To se ti povedlo, ocenila v duchu.
Díky, drahá, reagoval blahosklonně. Mám ho přece jenom raději navztekaného než jako odevzdaného chudáčka.
Potter zůstal stát u otevřených dveří.
„Tak pojďte dál,“ vyzval je.
Angela vykročila první, Draco se rozhodl raději držet za jejími zády. Potter je vedl vlevo do kuchyně. Uvnitř se nacházeli tři mužští členové rodiny Weasleyových, ale on si jich nevšímal. Jeho pohled totiž jako první padl na blondýnku sedící na židli nejblíže k nim. Na klíně jí seděl ten Potterův prcek a tiskl k sobě nějakou plyšovou hračku.
„Dobrý večer,“ pozdravila slušně Angela.
„Já to tušil…“ prohlásil George Weasley, který nosil kratší vlasy, než si Draco pamatoval a ve tváři byl mnohem zachmuřenější. „Tam, kde se objeví problémy s upíry, vyloupne se odněkud i Angela Blacková.“
Jeho otec si nejprve prohlédl Angelu, pak se zahleděl i na něj. Pokud byl překvapený, nedal to na sobě znát. Ve tváři měl vyrytou jen spoustu ustaraných vrásek.
„Takže zrovna vy dva nám máte pomoct, jo?“ protáhl George nedůvěřivě.
„Už nám pomáhali i předtím,“ podotkl Potter.
Prewettová se dívala do stolu a mlčela.
„Skutečně? Já bych spíš řekl, že starali jen o sebe,“ ušklíbl se ten zrzek.
„Je hodně věcí, které o nich nevíte.“
„Za to ty o nich víš zjevně všechno, když jim tak věříš.“
„To rozhodně nevím,“ odsekl mu mračící se pán domu. „Ale věřím jim, ano. To by vám mohlo stačit.“
„A když nebude?“
„V tom případě si běž zachraňovat své sourozence bez nás,“ vložila se do toho v tom okamžiku velice studeně Angela. „I když nevím, jestli ještě budeš mít koho zachraňovat Georgi Weasley, když tady plýtváš časem pitomými řečmi.“
Oslovený překvapeně zamrkal. Draco měl co dělat, aby se pobaveně neuchechtl.
Říkal jsem si, jak dlouho si to ještě necháš líbit, podotkl k Angele v duchu.
„Proti tobě ani tak moc nejsem, Blacková,“ mračil se dál zrzula a jemu bylo jasné, co přijde. „Spíš ten blond Ex-Smrtijed za tebou mi sem moc nezapadá…“
„Pokud stojíte o pomoc, budete se s Dracovou přítomností muset smířit,“ zasyčela Angela.
„Rozkazovat si od tebe nene-!“
„To stačí, Georgi, buď už zticha,“ přerušil ho tvrdě jeho otec a on kupodivu ztichl.
Arthur Weasley se obrátil se k Angele.
„Vy víte, kde jsou?“ otázal se tiše.
„Věřím, že je najdeme,“ odpověděla po pravdě a vytáhla hůlku.
George sebou trhl, jako by na ten pohyb chtěl zareagovat, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Ronald se jen opíral o kuchyňskou linku a civěl na ně.
Angela krátce mávla a mezi ní a Potterem se rozvinula mapa, kterou už toho večera jednou studovali v sídle upírů. Poté levou rukou vytáhla ze své užitečné kabely tu hnusnou knížečku.
„Tohle mám z naší knihovny,“ oznámila jim a Potter vytřeštil oči. „Je to soubor nápověd, které mají čitatele dovést k přesnému místu, kde byla zakopána druhá Brána. Řekl vám Harry o těch Obloucích?“
Weasley přikývl: „Vysvětlil nám, proč potřebují Billa.“
„No, paráda,“ ozval se Potter. „Zrovna jsem se tě chtěl zeptat, co to znamená.“
Angela se nechápavě zadívala na věc v jeho ruce. Držel knížku, která se nápadně podobala té, již ukazovala ona sama. Přikročila k němu a chňapla po ní. V rychlosti prolistovala pár stránek.
„Kde jsi to sebral?“ vydechla překvapeně.
„Půjčil mi ji Lestern. Je to ta samá?“
„Kopie… Čarodějové si udělali kopii, to snad není pravda.“
„Přišli jste teda podle ní na to, kde ta podělaná brána je nebo ne?“ promluvil poprvé značně nevraživě Ronald.
Angela potřásla hlavou a vrátila tu hnusně vypadající literaturu zpátky do ruky Potterovi.
„Téměř,“ zahučela a vrátila se k mapě.
Začala na ni ťukat hůlkou a přitom mluvila.
„Překladem té knížky vás zdržovat nebudu. Frank i jeden z našich tvrdí, že ten Oblouk vykopali někde na severu, u velké skály, pravděpodobně na území Skotska. Když jsme se tím řídili, nápovědy konečně začaly dávat smysl. Vyluštili jsme pět bodů, které dávají při spojení dohromady pentagram. Tady, tady a taky tady.“
Na mapě teď červeně zářil malý znak. Angela dvakrát mávla a vyznačené území se jim přiblížilo a mnohokrát zvětšilo.
„Brána by měla být zakopaná někde uprostřed,“ ukázala závěrem na lesnatý prostor na úpatí nízkého pohoří. „V Borrobolském lese.“
„To nám pořád dává hezkých pár kilometrů na hledání,“ odtušil nepřesvědčeně Potter.
„Já vím, proto je s námi Brian,“ Angela opatrně zvolila upírovo krycí jméno. „Přemístí se, vyhodnotí situaci a vrátí se pro nás. Postupně se všichni dostaneme dost blízko na to, abychom to našli bez potíží. Alespoň doufám…“
„To se máme spolehnout na nějakého upíra?“ ozval se George.
Měl neodolatelné nutkání k tomu něco poznamenat, ale Angela to poznala a sežehla ho pohledem.
Kroť se trochu, prosím tě, vždyť vidíš, že o ně mají strach…
Pokusím se, reagoval zachmuřeně.
Zaplétali se do toho všeho čím dál víc a moc se mu to nezamlouvalo. S takovou se jejich přítomnost v Anglii hezky rychle rozkřikne a skončí jako lovná zvěř těch bystrozorských šílenců.
Draco, co se děje?
Čekají, že budeš pokračovat, Angie, odtušil bez odpovědi na její otázku.
Tázavě ho chvíli pozorovala, ale pak se obrátila zpátky k zamračeným přítomným.
„Těch upírů bude poněkud více.“
Ronald převrátil oči: „Kolik?“
„I s námi pět.“
„I s vámi?“ opakoval zvolna George a zadíval se přímo na něj.
Pohled mu bez zachvění opětoval.
„Divím se ti, Harry, že si je takhle lehkomyslně pouštíš do domu,“ ohrnul ret.
„Koho si zvu do domu a koho ne, je moje věc, Georgi,“ reagoval chladně k jeho údivu Potter.
Angela se snažila zůstat klidná a on raději taky mlčel. Nebylo radno přilévat olej do rozpáleného ohně.
„Už toho nech, brácha,“ ozval se i Ronald. „Nejsou tak strašní, jak vypadají.“
Draco musel ocenit, že alespoň někdo se snaží uvolnit atmosféru.
„Co ty s nimi máš do činění, Rone?“ ptal se pro změnu Arthur.
Zrzek znovu přetočil oči v sloup.
Při tom jejich dohadování si nikdo kromě Prewettové a jeho samotného ani nevšiml, že se jí ten malý vymanil z náruče a sklouzl na podlahu. Draco se jen pro sebe pobaveně ušklíbl, když si toho prcka prohlédl pořádně zblízka. Celý Potter.
James si to připochodoval přímo k Angele a Catherine sice zůstala sedět, ale upřeně ho pozorovala.
Angela to nechápala. Jak se můžou pořád donekonečna dohadovat o tak nepodstatných věcech, když mají sourozence ve smrtelném nebezpečí? Copak jim nedocházelo, že Billovi to prolomení štítu nemusí vůbec trvat tak dlouho, jak doufali? Pořád to brali na lehkou váhu. Odmítali si přiznat, že by o někoho dalšího mohli přijít. Natož o dva členy své rodiny najednou. Raději se budou obouvat do nich…
Něco ji zatahalo za kabát. Překvapeně shlédla dolů do zářivě modrých očí.
„Prosím… Paní… Najít teta…“
Kuchyně až teď konečně ztichla. Angela ztěžka polkla.
„Prosím!“ naléhal James. „Vzít teta pryč… Ti zlí. Zlí! Ty hodná… Najdi tetu!“
Hrdlo se jí svíralo z naléhavého tónu dětského hlasu. Nevšímala si pohledů, které na ni upírali ostatní, a pomalu si dřepla.
„Najdeme ji,“ pronesla tiše.
„Slib?“
„Slibuju,“ vážně přikývla.
Chlapec se na ni ještě chvíli díval, než se otočil a vrátil se ke Catherine, která si ho mlčky vyzvedla na klín. Když se Angela znovu narovnala, všichni Weasleyovi se na ni dívali jinak než před chvílí. Harry celkem zdařile skrýval neuvěřitelně bolestný výraz, ale ona ho i tak viděla.
Nadechla se: „Pokud už jste skončili s těmi řečmi, měli bychom jít,“ pronesla tiše.
Arthur Weasley se postavil a vážně se na ni zahleděl.
„Omlouvám se za svého syna, Angelo.“
To nečekala. George se díval do země a pro změnu alespoň mlčel.
„V pořádku,“ pronesla tiše. „Je pochopitelné, že nám moc nevěříte. Ale potřebuju vědět, že budete spolupracovat. Půjde nám o krk všem.“
„Spolehni se. My půjdeme všichni tři, ale ty Harry…“ prošedivělý čaroděj stočil pohled nečekaně jinam. „Ty bys měl zůstat se synem.“
Harry mu opětoval upřený pohled.
„Moje děti jsou v nebezpečí, já jít musím a svoje syny nepřesvědčím o tom, aby tu seděli na zadku, nepodařilo se to ani Molly, ale ty… Ty máš svou rodinu tady.“
„To není pravda,“ reagoval Harry vážně.
Arthura to zjevně překvapilo.
„James je můj syn, ale i vy jste moje rodina, Arthure. Jdu taky. Mé poslední slovo.“
Nejstarší muž v místnosti se celý nahrbil: „Dobře. Rozumím…“
„Tati?“ ozval se nečekaně pevným hlasem Ron. „To ty bys měl zůstat s mámou.“
Arthur zůstal na svého syna beze slova hledět.
„Přece ji znáš,“ přidal se i George. „Už teď umírá strachy. Když budeme pryč všichni…“
„Taky si myslím, že byste neměl chodit s námi, pane Weasley,“ řekla rázně Angela.
„To mám jen sedět a čekat, kolik dětí se mi vrátí živých?“ zeptal se jí bolestně.
Dívala se mu do očí, když odpovídala, i když věděla, že mu svými slovy ublíží: „Promiňte, že to říkám takhle zpříma, ale nejste dost rychlý na to, abyste se dokázal ubránit upírům. Vaši synové budou mít alespoň šanci.“
*
Bill seděl na okraji kráteru, oči upřené jen na stříbrnou kupoli kolem starobylého Oblouku. Řady modrých zaklínačských znaků po ní putovaly několikrát rychleji než před hodinou. Pravá ruka ho dost nepříjemně brněla, cítil to až někde v rameni. Jeho hůlka naštěstí neutrpěla žádnou škodu, ale bylo to o chlup. Stačila chvilka neopatrnosti, zasáhl do štítu příliš razantně a téměř…
Zaťal zuby, když si naplno uvědomil pravdu. Nechybělo moc a skončil by skutečně jako ti nebožáci, které dal Ratus odklidit stranou. Znovu se zadíval na svou pravou dlaň. Všechny prsty měl červené a objevily se mu na nich nepříjemné puchýře. A hojivé zaklínadlo nepomáhalo.
Tiše zaklel. Poprvé si začal doopravdy připouštět, že tohle bude nad jeho síly. Ta magie byla příliš stará, aby jí dokázal plně porozumět.
„Zdá se mi, jako bys tu začal usínat, Weasley,“ ozvalo se nad ním sykavě.
„Přemýšlím,“ odsekl nevrle.
„Tak přemýšlej rychleji! Přiveďte blíž tu holku!“
Prudce zvedl hlavu: „Tím, že jí zase ublížíte, mi to rychleji nepůjde!“
„Možná ne, ale můžeme si to ověřit,“ zašklebil se ten hajzl.
Bezmocný vztek v něm zase začínal bublat jako nedokončený lektvar. Vyskočil na nohy. Ratus ho v tom okamžiku popadl za levou ruku, ve které kvůli puchýřům svíral hůlku a bolestivě mu ji zalomil dozadu, čímž mu znemožnil pohyb.
„Jen pro jistotu, aby tě nenapadaly blbosti,“ sykl mu do ucha.
To už Ginny její věznitelé přivlekli až k nim. V očích měla bolest, ale držela se.
„Vyzkoušíme, jak budeš pracovat pod časovým tlakem, Weasley…“
Billa z té věty zamrazilo. Střetl se pohledem se svou malou sestrou.
„Tak hoši, chtěli jste ochutnat, do toho,“ vybídl ty dva Ratus.
Oba upíři vycenili zuby a každý pozvedl jednu útlou ruku.
„Ne!“ Bill sebou zuřivě škubal, jak se snažil vytrhnout, ale Ratus své sevření ještě zesílil.
„Jen se dívej…“
Ginny zděšeně zalapala po dechu, když dva upíři z obou jejích zápěstí začali sát životodárnou krev.
„Ne…“
Ten děsivý pohled mu dodal sílu k odporu. I když měl ruku zkroucenou za zády, stále v ní svíral hůlku. Ginny byla blízko. A neměl čas nad tím, co chce udělat, přemýšlet. Ratus by mu to zase vyčetl v mysli.
Modlil se k Merlinovi, aby byla špička hůlky nasměrovaná přímo na Ratuse a soustředil se na neverbální zaklínadlo. Upír od něj se zavřeštěním odletěl v záblesku jasného světla.
Bill se zapotácel, když ho přitom skoro strhl sebou. Dva násoskové zvedli hlavy, ústa od krve. Ginnyiny krve… Tentokrát musel mířit přesně. Vztekle zaryčel smrtící zaklínadlo, to které použil naposledy v boji na Hradě temnoty.
Jeden z upírů se sklátil k zemi jako hadrová panenka, druhý po něm se zavrčením skočil. Bill pod nárazem dopadl ztěžka na záda, ale hůlky se nevzdal a reagoval rychleji, než od sebe sám čekal.
„Avada Kedavra!“ rozlehlo se mýtinou podruhé.
Znechuceně se odvrátil, když mu na obličej začalo z rozpadajícího se upíra dopadat cosi neidentifikovatelného. Pracně se sbíral ze země. Musel spěchat, rychle!
Ginny mezitím padla na kolena, ale snažila se znovu vstát. Krev ze zápěstí ji potřísnila oblečení. Už jen překonat ty dva metry, popadnout ji a přemístit se. I kdyby tu byla hranice, musí to zkusit.
Bill se k ní vrhl, Ginny zvedla hlavu, záblesk naděje v její tváři vystřídalo zděšení. Její rameno už měl nadosah, připraven s ní okamžitě zmizet pryč… Když ho strašlivá síla uhodila do krku a Billovi se zatmělo před očima. Cítil, jak padá znovu na zem a nemůže dýchat. Až po několika sípavých vteřinách se ztěžka rozkašlal s pocitem, že mu cosi rozmašírovalo hrdlo.
„Co se to tady děje, Ratusi?“ dolehl mu k uším chladný šepot.
Zamrkal a vzhlédl. Vedle třesoucí se Ginny stál nějaký upír s téměř bílými vlasy v černém plášti. Před ním klečel krčící se Ratus a kouřilo se z něj.
Bill se znovu ztěžka rozkašlal. Uvědomil si, že při pádu někde ztratil hůlku.
Nepovedlo se mu to. Nedokázal Ginny zachránit. A mohl si být jistý, že další šanci k tomu nedostane.
„Všiml sis, co se teď právě přihodilo?“ protáhl bělovlasý tak nepříjemně, že se Billovi postavily všechny chlupy na rukou.
„Ano, lorde,“ Ratuse skoro nebylo slyšet.
„Téměř ti utekli…“
Upír mlčel.
„Už příliš pokoušíš mou trpělivost.“
Ratus začal něco drkotat v upírštině.
„Ticho!“ šlehl příchozí jediným slovem jako bičem, až se i Ginny přikrčila.
Billovi se podařilo posadit, ale stále nedokázal dýchat normálně. Nemrtvý stočil pohled na něj.
„Bille Weasley… Máš dvě hodiny na to, abys ten štít překonal. Pokud se tak nestane, tvá sestra bude velmi dlouhou dobu strašlivě litovat, že ji matka vůbec kdy zplodila. A pak mne bude prosit o smrt, stejně jako ty sám.“
Každé slovo na Billa dopadalo jako kus ledu.
„Pusť se do toho. Já se mezitím pobavím s touto rozkošnou mladou dámou,“ uzavřel svou řeč studeně upír.
*
Vlezlý chlad se dostával i přes hřejivé kabáty a bundy. Větve řídce rostoucích stromů nad nimi byly hrozivě tiché. Skupina osob v tmavém oblečení téměř splývala s kmeny útlých smrků. Zpoza nedalekého kopce, který se rýsoval proti nočnímu nebi, k nim lehký vítr zaháněl puch bažiny. Napjatě stáli, naslouchali a čekali. O několik metrů dál se vedle několika dřevěných domků bez oken válela ve směsici bahna a drnů trávy tři rozpadající se těla.
Frank začal v posledních týdnech Skotsko skutečně nesnášet. Dost dobře nechápal, jak v téhle zemi může někdo dobrovolně žít. Za to jako místo pro ukrytí toho děsného Oblouku bylo perfektní. Jen cvok by se tu hrabal v bahnité nepoddajné půdě. A ty stvůry z Bratrstva z něj jednoho takového cvoka udělali.
Zvolna přejel prsty po své hůlce, která ještě stále zářila novotou. Mezi stromy se nic nehýbalo a jeho už to čekání fakt nebavilo. Poznával to tu, mohl je všechny dovést přímo k tomu překopanému místu u tmavé skály. Jenže oni trvali na tom, že se musí nejprve ověřit situace a jeden z upírů – samozřejmě ten, který se tvářil ze všech nejméně ochotně – zmizel ve tmě.
Dva Weasleyové a Potter, který mu je představil, stáli napravo od něj. Kousek nalevo jen tušil obrysy čtyř upírů. Těch, kteří jim pomáhali už při útoku na základnu, kde ho věznili. To ovšem ještě nevěděl, že dva z nich jsou docela známé postavy kouzelnického světa.
Teď už bylo jasné, proč mu byli tak povědomí i s těmi falešnými vlasy. Jejich obličeje byly před pár lety v každém výtisku Věštce. Stačila mu chvilka na to, aby poznal, s kým má tu čest. Angelu Blackovou a Draca Malfoye mu Potter rozhodně představovat nemusel.
Nevěděl, jestli už je věčné skrývání svých obličejů unavovalo, nebo si prostě byli tak jisti sami sebou, že se i před ním takhle ukázali a bylo mu to ukradené. Jedním si však mohl být jistý. Blacková se snažila v mezích možností tvářit přívětivě, ovšem vysoký blondýn z kdysi tak vlivného rodu se k němu v jednu chvíli naklonil, předtím než se přemístili sem a prohlásil, že pokud o nich někde jen cekne, osobně mu vyrve kosti z těla.
Frank neměl žádné nutkání si pravdivost Malfoyovy výhrůžky ověřovat. Nebyl tu od toho, aby ty dva soudil. V posledních letech se naučil starat hlavně o sebe. I když… Našly se i výjimky. Jako třeba Maileen…
Myšlenky mu utekly k tomu okamžiku ani ne čtyřiadvacet hodin zpátky, kdy ho vřele objala. I přes vyčerpání a smrtelnou bledost mu v tu chvíli připadala krásná. Jaké by asi bylo pohladit tu krátkou hřívu jemných černých vlasů? Zarazil se a potřásl nad sebou hlavou. V jejím objetí byl jen vděk, nic víc. Měl by přestat myslet na blbosti.
„Už se vrací…“ oznámila tiše Blacková.
No, jistě, upírka to poznala mnohem dřív, než oni měli vůbec šanci něco postřehnout.
Tak to zase začíná… Částečně nechápal sám sebe. Co tady vůbec dělá, když už by mohl mít od Bratrstva konečně pokoj? Jenže nedokázal sedět doma v teple se založenýma rukama, když věděl, že může pomoct. Ne po tom, co provedli jemu i Maileen…
Brian nebo taky Lucis, klidně i blb s velkým B, Harrymu totiž jeho jméno bylo srdečně jedno, bastard to byl tak jako tak, se mezi nimi zjevil jako tmavý stín s bílým obličejem.
„Jak to tam vypadá?“ zeptala se Angela.
„Tři z Bratrstva jsou přímo u výkopu, jeden z nich je čaroděj. Dalších patnáct hlídá okolí. Weasley tam chodí kolem toho štítu a zjevně dost zoufale do něj šťouchá hůlkou. Taky jsem slabě vycítil Vznešeného. Nejspíš se na ně byl nedávno podívat i Ater.“
„Doufejme, že se hned tak nevrátí,“ reagoval na to jeden z druhých dvou upírů.
„Co Weasleyová, viděl jsi ji?“ ptala se dál Angela.
„Jo, nejspíš na ní trochu zapracovali…“
Ron stojící vedle Harryho sebou škubl.
„Ležela tam na zemi, docela blízko toho kráteru, ve kterém šaškuje její bratříček.“
„Žije?“ ozval se přiškrceně George.
„Samozřejmě,“ odtušil Brian. „Využívají ji jako páku, byla by pěkná kravina ji hned zabít.“
Ron se pohnul, jako by chtěl upírovi jednu vrazit, ale Harry mu rychle položil ruku na rameno.
„Podezřívali tě?“ zeptala se Angela.
„Ne, sežrali mi to. Takže mám perfektní načasování na to, abych se vypařil.“
„Cože?“ ozvalo se o kousek dál od jednoho z dalších upírů. „Nemáš nám náhodou pomáhat?“
„To už jsem udělal. Mám příkaz od Marcuse za každou cenu uchránit své utajení,“ odvětil suše ten zbabělec. „Dejte se přímo na severovýchod, je to asi pět minut normální chůzí. Loučím se, užijte si to,“ zašklebil se na závěr. „Snad dorazíte zpátky v jednom kuse,“ zachechtal se a byl pryč.
Zbývající čtyři upíři se mezi sebou začali rychle bavit v upírštině, tedy vlastně tři, Malfoy zarytě mlčel.
„Idiot,“ ulevil si Ron rozhořčeně.
„Kašli na něj,“ odfrkl si George. „Mám už toho čekání právě dost.“
„Co ten směr, Franku?“ obrátil se Harry k mlčícímu. „Sedí to s tím, co si pamatujete?“
„Jo, klidně vás můžu vést.“
Upíři zmlkli a Angela se otočila k nim.
„Osmnáct nemrtvých je moc. Nezvládneme je najednou.“
„Jak jsi říkala, moment překvapení je na naší straně,“ připomněl Harry.
„To je sice pravda, ale vzpamatují se rychle.“
„Chtělo by to alespoň některé nějak odlákat,“ ozval se náhle zamyšleně George.
„Musíme se rozdělit,“ usoudil ne příliš nadšeně.
„Taky myslím,“ přitakala Harrymu Angela. „Ale jak?“
Ron najednou luskl prsty: „No, jasně! Brácha, nemáš sebou náhodou i tu moji oblíbenou sadu?“
Oslovený zmateně zamrkal: „No, jasně mám, ani nevím proč, ale… Na co?“
„Ha! Ještěže jsem alespoň někdy dával ve škole pozor,“ ušklíbal se Ron spokojeně. „Věř mi a vytáhni to.“
Druhý Weasley už cosi tahal z kapsy. Určitě byla začarovaná, jelikož v ní chrastil velmi dlouho, než vytáhl ruku ven.
„Co je to?“ zajímala se Angela o obsah malé krabičky.
Zadíval se do její tváře, jejíž rysy nebyly ve tmě dobře rozeznatelné.
„Stačí ji zvětšit, hůlkou zapálit dvě šňůrky a uvidíš sama, Blacková.“
„Bude to fungovat?“
„Ručím za to,“ přikývl rázně Ron. „Pokud nás teda Shiernová nevodila za nos…“
„Dobře, budu ti teda věřit, i když nechápu, o co ti jde,“ zahučela nedůvěřivě. „Předpokládám, že většina se dá odlákat a vypořádáme se s nimi my čtyři. Počíháme si na ně.“
„My se musíme zbavit hlavně toho s hůlkou,“ zamručel Harry.
„Přesně tak,“ přikývla. „Zneškodněte ho jako prvního. Jakmile vyřídíme ty, co přiběhnou za námi, co nejrychleji se vám vrátíme na pomoc.“
„Zvládneme to i sami,“ ozval se George.
„Ani nevíš, jak rád bych tomu věřil, Weasley,“ řekl beze špetky ironie Malfoy.
Vyvedl oba bratry z míry na tolik, že na to nijak nereagovali.
„Vezmu si to,“ natáhl ruku k té podivně jednoduché krabici.
George váhal, ale jen chvíli.
„Otevřeš ji zaklínadlem ´Nechť vypukne rej´. Až se otevře, zapálíš dva červené doutnáky a pak ji pošli nejméně pět metrů do vzduchu. Jasné?“
„Kdo to zaklínadlo vymyslel?“ protáhl Malfoy pobaveně.
„Já, frajere,“ odsekl mu.
„Dejte si bacha, ať z toho neomdlíte,“ podotkl Ron.
„Co prosím?“ pozvedla Angela obočí.
„Co je v té krabici, vy dva?“ ptal se nechápavě i Harry.
„Nebuď zvědavý,“ odpálkoval ho George, nacpal krabičku Malfoyovi a rázně švihl hůlkou. „Tak jdeme konečně?“
„Nezapomeňte kolem sebe ukotvit zastírací kouzla, nejméně dvě,“ připomněla jim ještě Angela. „A nemějte slitování, nevyplatilo by se vám to.“
„Takové připomenutí ani nepotřebujeme, Blacková,“ odfrkl si George.
„Zkuste je odvést co nejdál, ať se najednou nevrátí a nevpadnou nám do zad,“ ozval se pochmurně Frank.
„Uděláme, co bude v našich silách,“ kývla. „A ještě jedna věc… Harry nemáš s sebou náhodou náhradní hůlku?“
„Vím, na co myslíš,“ přikývl. „Mám. Pro Ginny.“
„Fajn. Takže všem hodně štěstí…“
Upíři i s Malfoyem vyrazili do tmy, ale ona ještě přikročila k němu.
„Harry… Nedopusťte, aby se Bill dostal přes ten štít,“ pronesla tichým a nesmírně vážným hlasem. „Nesmí otevřít tu Bránu.“
Strach, který jí z té blízkosti viděl v očích, ho zarazil. Jen přikývl a ona jim rovněž zmizela z očí.
*
Na čele se mu perlily kapky potu. Stačil moment nesoustředění, chvilka nepozornosti a celá jeho dosavadní snaha by se sesypala jako domek z karet.
Bill měl svou práci odeklínače rád. Bedlivé prozkoumávání magické práce někoho jiného a nalezení způsobu, jak ji prolomit nebo obejít, bylo něco, co mu vždycky přivodilo nesmírně příjemný pocit vzrušení a uspokojení. Byla to jeho vášeň.
Procestoval z pověření Ministerstva kouzel spoustu zemí, zhltal o zaklínačství i odeklínačství nespočet knih a jakmile měl příležitost, dokázal o tom s někým ze stejného oboru diskutovat hezkých pár hodin. Jeho práce ve Spojených Státech byla náročná, ale vždycky si věřil. Dosud zdolal každou výzvu, kterou před něj osud postavil. Zato teď…
Už věděl, jak by se mohl přes štít dostat, jen si nemyslel, že to dokáže. Nevěřil, že porazí skvěle odvedenou práci dávných kouzelníků. Jak chodil kolem okraje světélkujícího štítu a připravoval si výstupní body, připadal si malý a bezvýznamný. Obdivoval perfektní kupoli a zároveň se jí děsil. I malá chyba, které by se mohl dopustit, v sobě totiž nesla příslib smrti.
Ale jen pár metrů nad ním unikal z jeho sestry život, jak mu Ratus neustále škodolibě připomínal a to ho pohánělo vpřed. Oči se mu téměř fanaticky leskly, když dokreslil hůlkou poslední tah na šestém kruhu znaků.
Pokud by se pokusil přes štít proniknout přímo, prolomit ho, nebo zničit, automaticky se aktivovala obrana a narušitele zlikvidovala. Musel do něj nenásilně vniknout, vpasovat do sekvence znaků ty své – odeklínačské. Pomalu a zvolna. Tak aby štít akceptoval změnu a nechápal ji jako útok.
Vzdálenost jednoho žlutě svítícího kruhu od druhého musela být naprosto stejná. Pečlivě si ji odměřil a s roky naučenou praxí nakreslil všechny úspornými tahy. Do každého z nich teď začal vkreslovat po jednom dalším znaku. A ty pak vyšle přímo do jednotlivých řad, které protékaly po povrchu štítu. Když se mu ho podaří dostatečně narušit, aniž by spustil obranný mechanismus, rozloží ho úplně. Potom už bude stačit jen finální odeklínadlo.
Představu měl, ovšem realizace byla mnohem náročnější. Musel se trefit přesně. Pokud jeho znaky nevklouznou na správné místo…
Soustřeď se, sakra! okřikl se v duchu.
Na pochyby nebyl čas ani místo. Úmyslně pomalu dýchal a předstíral, že kontroluje už nakreslené znaky.
Skoro se mu to předtím podařilo. Byli tak blízko svobodě a bezpečí. Kdyby se neobjevil ten další upír, ten jejich Vznešený nebo co… Rukou si jemně promasíroval krk, bolest už ustávala, ale pořád se cítil, jako by měl v hrdle zabořené struhadlo.
Teď už bylo pozdě. Po tom jeho pokusu si Ratus udělal v širokém okruhu kolem kráteru kolo a docela svižně umístil protipřemisťovací hranici. Co všechno ten šmejd neuměl… Kontroloval ho přitom bělovlasý a držel pod krkem Ginny, aby se náhodou nesnažil znovu o útěk. Bylo to v pytli…
„Pohni prdelí, Weasley!“ ozvalo se shora. „Ta malá už moc dlouho nevydrží…“
Zaťal zuby. Ginny na tom byla špatně. Bělovlasý se neobtěžoval zápěstím a zakousl se jí přímo do hrdla. Přišla o spoustu krve a oni ji nechali ležet na té studené zemi a krvácet dál…
„Těším se, až skončíš v pekle, ty šmejde,“ zavrčel si spíš pro sebe a upíra pochodujícího nahoře si víc nevšímal.
Pokud se přes štít dostane, předpokládal, že to udělá hezkou ránu. A když tomu ještě trochu pomůže, v nastalém zmatku by se mohl pokusit s Ginny ještě jednou utéct. Za pokus to stálo, i když naděje byla mizivá. Na vysoký Oblouk, který štít chránil, se raději snažil vůbec nedívat. To, co tam v jednu chvíli zahlédl, mu stačilo. Kdyby té podivné temnotě věnoval víc pozornosti, věděl, že už by na žádné další plány neměl sílu ani chuť.
Hůlka mu skoro vyklouzla z prstů, když dodělal šestý nejsilnější odeklínačský znak, na který si vzpomněl. Ty puchýře mu to zrovna neulehčovaly. Celý zpocený a napjatý jako struna se postavil k prvnímu znaku, který vykreslil. Vydechl a udělal lehký pohyb hůlkou, který dělal snad už tisíckrát. Znak se rozzářil jasnou rudou barvou a Bill se na poslední chvíli zarazil.
Na co sakra myslím? Nemůžu narušit štít jen z jednoho místa!
Úplně by rozhodil rovnováhu a dopadl by mnohem hůř než jen s poraněnou rukou. Musí je vyslat všechny najednou. Stejnoměrně a nechat je vplynout do řady, nahradit jimi ty znaky, které nejvíce zamykaly celou soustavu.
Nechal ruku klesnout a znak pohasl. Cítil, jak se ho zmocňuje třas z vyčerpání. Ač tohle vypadalo jako čmárání hůlkou, bylo to ve skutečnosti mnohem náročnější.
Takže znovu…
„Spojit je a všechny najednou,“ opakoval si pro sebe Bill polohlasně.
Šestero rudých značek vyklouzlo ze sevření žlutých kruhů a dotklo se stříbřitého povrchu štítu. Bill zatajil dech.
Pomalu prošly skrz a měnily přitom barvu, až se ustálily na zelené. Povrch štítu zmatněl a znovu se rozzářil. Změna však byla patrná. V řadě modrých znaků se skvěly ty jeho zelené.
Několik vteřin čekal, než si dovolil vydechnout. Půjde to…
Ještě nejméně čtyřikrát to samé, a pak, když už bude struktura dostatečně narušená, použije univerzální odeklínadlo a mělo by to fungovat.
Vydrž, Ginny…
*
„Co jim do prdele tak dlouho trvá?“ zavrčel Ron.
„Měl jsem k tomu jít sám,“ přidal se George.
„Zastírací kouzla nezmůžou všechno, tak raději sklapněte, vy dva!“ zasyčel po nich Harry.
„Copak to nevidíš?“
„Samozřejmě, že vidím, Rone, nejsem sakra slepý.“
„Kdo ví, co jí udělali, co když už bude pozdě?“ prorokoval George vztekle.
„Pozor!“ sykl za jejich zády Frank.
Všichni tři ztuhli. Jejich směrem se dost podezřívavě díval jeden z hlídkujících upírů, jehož stín viděli proti světlu nad kráterem za ním. Chvíli nasával vzduch kolem, ale pak pokračoval v obchůzce.
„Držte už konečně zobák!“ sjel je nesmírně potichu Frank.
Harryho něco zalechtalo na zápěstí. Náramek…
„Už to spustili,“ oznámil. „Připravte se.“
Oba bratři přikývli a přikrčeně odběhli. Harry a Frank si měli vzít na starost hlavně upíra-čaroděje a Ginny, kolem které neustále obcházel. Hlídače, co zůstanou a Billa v kráteru, měli za úkol Weasleyovi.
„Nepřipadá mi, že by se něco dělo,“ zašeptal Frank.
„Ne… Podívejte se,“ pokývl Harry k nejbližšímu upírovi.
Ten najednou strnul s hlavou natočenou k severu. Zavětřil a zachrčel. Byl první, ale ne poslední. Mýtinu naplnily zvuky vrčení a pak se nemrtví pohnuli. Najednou.
Viděli, jak si ten s hůlkou přikrývá nos a štěká rozkazy. Netušili, kolik jich zůstalo na rozkopané mýtině, ale v lese zmizelo hodně stínů.
„Co se to…?“ nechápal Frank.
„Cítí něco, co my ne.“
*
„Co to sakra je?“ vyrazil ze sebe Draco.
Angela překvapená stejně jako on pozorovala ten ´rej´, který se v ladné kaskádě vynořil z obyčejné krabičky a všechny je obklopil. Serpens i Lupus omámeně zírali a ani si neuvědomovali, že cení zuby.
Prostranství kolem nich naplnilo množství přenádherných éterických bytostí. Poletovaly těsně nad zemí, jejich smích byl jako zvonky a vzduchem se nesla neodolatelná vůně…
Jakmile se vzpamatovala z prvního šoku, Angela zadržela dech, aby se od toho vábení odpoutala. Klepla si hůlkou na nos a až pak si dovolila pořádně nadechnout.
„Nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu, ale i Weasleyovi dokážou být někdy geniální,“ podotkla, když ze sebe setřásla omámení.
Draco sice zrychleně dýchal a oči se mu leskly, ale stál na místě. Za to ti dva potřebovali propleskat. Obešla Draca a Lupusovi i Serpensovi vrazila pořádnou facku. Oba po ní zavrčeli, ale podařilo se jí vytrhnout je z němého zírání na uchvacující dívky všude kolem.
„Vzpamatujte se! Je to jen iluze! Sice dokonalá, ale iluze!“
„Neříkej mi, že to jsou…“ začal Draco, ale nedokončil. V první chvíli mu to připadalo tak nesmyslné, že to ani nechtěl vyslovit.
„Ano, víly,“ přikývla. „Sice nechápu, jak dokázali tak dobře napodobit jejich vůni, ale rozhodně to bude fungovat.“
„Nějaké upozornění předem by neškodilo,“ zahuhlal Lupus a ucpával si nos. „Tohle je určitě protizákonné.“
Serpens křivil obličej, nejspíš ve snaze zůstat klidný.
„Připadá ti, že jsem snad věděla, co z toho vyleze?“ ohradila se Angela. „Mazejte na svoje místa, ať vás tam nemusím dokopat, za chvíli budou tady.“
„Zajímalo by mě, od kdy jsi převzala velení,“ protáhl Serpens.
„Od okamžiku, kdy jste začali slintat nad představami,“ zasyčela. „Už ať jste pryč, jestli se nechcete opálit.“
„Jsi k sežrání, když takhle rozkazuješ, Feles,“ neodpustil si Lupus, ale vzápětí se oba prosmýkli mezi hihňajícími se vílami a byli pryč.
„Jestli si dobře pamatuju, tak vílí krev je pro upíry neodolatelná,“ ozval se Draco a vytahoval z kapsy hůlku, aby si trochu pomohl od nesnesitelné potřeby následovat tu vůni.
„Přesně tak,“ kývla.
„Tak jak to, že ty..?“
„Upírky jsou odolnější,“ odtušila a postavila se mu po boku. „Nejhůře tomu odolávají čistokrevní.“
Namířil si hůlkou na nos a znecitlivěl ho. Okamžitě to bylo lepší. Hopsající dívenky kolem ho přestaly zajímat.
„Ale že si Ron z hodin Shiernové vzpomene zrovna na tohle…“ zakroutila hlavou.
„Jak šokující…“
„Dej pokoj. Připraven?“ podívala se po něm.
„S tebou vždycky na všechno,“ odpověděl pevně.
Věnovala mu úsměv, za který by ji nejraději hned na místě políbil. Jenže na to už nebyl čas. Kryti zastíracími kouzly, obrátili se čelem k reji vil, ke kterému se z druhé strany rychle přibližovalo několik nemrtvých, hůlky pevně sevřené v rukou.
Nesmíme to kouzlo vyslat moc brzy… připomenula Angela už jen v duchu.
Nejlépe těsně předtím, než jim dojde, že se ženou jen za magickými iluzemi, dodal souhlasně.
Oba se plně soustředili na hrozbu, která se k nim blížila.
Jsou tu.
Měl jsem si vzít svoje brýle…
Hůlky zasvištěly vzduchem.
„Lumos Re!“ zaznělo naprosto synchronizovaným dvojhlasem.
Matné obrysy vil i všechno ostatní kolem zmizelo v oslnivém výbuchu světla.
*
Cítila se až děsivě slabá, ruce a nohy jako by jí snad ani nepatřily. V obou zápěstích jí jen slabě brnělo, ale hrdlo pulzovalo nepříjemnou štiplavou bolestí. Ležela schoulená na boku na mokré zemi, kam ji odhodil ten bělovlasý upír jako nějaký použitý hadr, před očima zvláštně bílo jako by měla tvář zakrytou závojem a byla jí strašlivá zima.
Náhlý pohyb a hlasité rozkazy kolem sebe nevnímala.
Snažila se myslet na Billa i ostatní bratry, na rodiče, na své kamarádky, ale jejich tváře si vybavovala pracně a namáhavě, jak její hlava odmítala spolupracovat.
Byla tak unavená, ale oči stále držela otevřené. Tvář měla otočenou ke kráteru, takže i když jí to nějakou chvíli trvalo, nakonec si všimla, že se záře vycházející z něj změnila. Původní jasně bílé světlo zmatnělo a do tmy se zakusovaly zelené a modré záblesky.
Ginny zamrkala, aby lépe viděla. Hra světel nad kráterem, ve kterém byl snad už celé věky Bill, byla nádherná. Andymu by se to moc líbilo.
Andy… Harry… Co když už je nikdy neuvidí? Co když už nikdy nebude mít možnost… Kousla se do rtu. To tady má jen tak bez odporu tiše umřít? Když se konečně začala srovnávat s minulostí, když už se jí podařilo zbavit těch děsivých snů?
Zrovna když se Andy začal zase smát? A když se ta strašlivá bolest a zármutek v Harryho očích, které s ní otřásaly do hloubi duše, začaly konečně mírnit?
Ne.
Jestli tu má zemřít, tak při pokusu zachránit sebe i Billa. Za to jim jejich rodina a přátelé přece stojí. On už to zkusil. Teď je řada na ní.
Odtrhla pohled od světel a zaměřila se na svou ruku, která ležela bezvládně před jejím obličejem. Nejprve se podivila podivnému tvaru jednotlivých prstů, než si uvědomila, že je má zlomené. Nechápala, jak je to možné, ale podařilo se jí na to zapomenout. Nejspíš díky ztrátě krve. V tom případě byl ale div, že je ještě při vědomí. Musí toho využít, dokud má šanci.
Ruce ji nechtěly poslouchat, ale přinutila je. Přisunula je blíže k sobě a vzepřela se na loktech. Za pomoci levé ruky se vytlačila do sedu, prsty na pravé ruce se snažila ničeho nedotýkat. I když seděla na zemi, začala se jí motat hlava, ale zhluboka dýchala a počkala, až nejhorší závrať přejde.
„Musím uznat, že máš výdrž, zrzečko,“ zasyčel někdo vedle ní. „Každá jiná už by byla dávno mimo.“
Pomalu pootočila hlavou, aby si nepřivodila další závrať, ale i tak jí nepříjemně zacukalo v ráně na hrdle. Dřepěl u ní ten šmejd s hůlkou, Ratus. Posměvačně se šklebil, ale nevypadal moc dobře, půlku tváře měl celou popálenou.
Bill mu dal tím kouzlem zabrat, jenže si v té situaci nemohl dovolit riskovat smrtící kletbu. Navíc pak přišel bělovlasý, určitě jeho šéf a tenhle se před ním třásl jako nakopnuté štěně. Nejspíš měl už nervy na pochodu. A toho by se dalo využít. Ale nesoustředila se na nic konkrétního, dobře si pamatovala, jak viděl Billovi do hlavy.
Zírala na něj a snažila se pomalu dýchat. Upír se zašklebil, ale najednou se jeho výraz změnil.
Prudce se narovnal a zadíval se do kráteru. Hůlku držel v pravé ruce a Ginny bedlivě sledovala každý jeho další pohyb.
I kdyby mu ji vytrhla, nestačí vyčarovat ani motýla, natož pořádné zaklínadlo. Ovšem mohlo by se jí podařit hůlku zničit. Žádný jiný upír-čaroděj tu už nejspíš nebyl. Takže jediný s hůlkou by tu zůstal Bill… Konečně by měli výhodu.
Ginny si mohla sama pro sebe spokojeně konstatovat, že jí to začíná myslet.
„Jak dlouho ještě?!“ štěkl Ratus dolů.
Když Bill neodpovídal, neochotně odtrhla pohled od hůlky a zadívala se dolů. Její bratr stál před kupolí, po které se velkou rychlostí míhaly zelená a modrá. Namáhavě dýchal, i odsud viděla, jak těžce se mu zvedá hrudník. Byl vyčerpaný a oči se mu zvláštně leskly, jak je upíral do středu ochranného štítu, který jakoby podivně hučel.
„Weasley…“ protáhl upír výhrůžně a pak se zarazil.
Odvrátil se a zahleděl se někam mezi stromy. Ginny nezajímalo, co ho tam zaujalo. Jediné, na co se soustředila, byla hůlka, kterou tak ledabyle svíral.
Pravou ruku měla celou dolámanou, s tou nemohla počítat, ale měla ještě levou a nohy. Pomalu se posunula tak, že seděla rovně čelem k hůlce. Ratus něco zamumlal v upírštině.
Kdesi v dálce jako by se zablesklo. Nevšímala si toho. Jediná šance.
Dubová hůlka vyklouzla z upírových prstů tak hladce, že v první chvíli ani nevěřila, že ji skutečně drží. Teď ale nesměla zaváhat.
Ratus se po ní otočil. Pevně sevřela hůlku a její druhý konec vrazila pod svou pravou botu. Dala do toho veškerou sílu. Upír po ní chmátl rukou, když se ozval krátký praskavý zvuk a hůlka se zlomila vejpůl.
„Ty malá čubko!“
Ratus se napřáhl, Ginny se přikrčila v očekávání rány a zaslechla povědomé zasvištění. Zalilo je namodralé světlo, upír zavrčel a vzápětí začal bolestně syčet. Překvapeně zírala, jak se skácel k zemi pod tlakem nějakého štítu, tvář zkřivenou bolestí.
Celý se krčil, zuby zaťaté, ale modrá deka ho jen přitlačila k zemi, a už se nehýbala.
„Ginny!“
Někdo k ní přiběhl a klekl si na jedno koleno.
„Ginny…“
Nevěřícně se podívala po tak známém hlase. Stále jasnější hra světel v kráteru se odrážela v ustaraných zelených očích.
„Harry…“ zachraptěla.
Pohled mu padl na její hrdlo, pak i na oblečení potřísněné krví.
„Bastardi,“ procedil vztekle mezi zuby. „Nemáme čas, abych ti to zahojil. Tady máš, vezmi si ji,“ podával jí náhradní hůlku.
Soustředila se na to, aby ji pevně sevřela.
„Co máš s pravou rukou?“ všiml si vzápětí.
„Budu v pořádku,“ odvážila se říct celou větu a dokonce přitom zněla jistěji, než se cítila.
Teď už si všimla i dalších skutečností, které se kolem ní už nějakou chvíli děly. Těsně za hranicí světla, které vycházelo z kráteru, se míhaly vrčící stíny i jasné paprsky kleteb.
„Táhni ke všem čertům, ty zmetku!“ zaslechla někde za svými zády další známý hlas.
„George…“ hlesla.
„I Ron,“ přikývl rychle Harry. „Dokážeš vstát? Musíme odsud zmizet.“
„Bacha, Rone!“ zvolal George varovně.
Uskočil právě včas, aby se vyhnul násoskovi, který mu šel po krku. Nelítostně po něm švihl přesnou kletbou, která mu zarazila do hrudi stříbrnou dýku. Už poněkolikáté ten večer v duchu děkoval Samanthě, která větší část rodiny Weasleyových stačila naučit pár triků.
„Skvělá trefa!“ uznal jeho bratr a odpálil od sebe dalšího vrčícího upíra.
„Kolik jich tu ještě zatraceně je?“ postavil se k němu zase zády Ron.
Oba už byli ranění, on krvácel z rány na hlavě, George jeden z těch ohavů pokousal na paži.
„Ještě pár ano, vy malí hajzlové…“ ozvalo se nad nimi.
Někde ve tmě ošklivě zapraskal padající strom. Po jeho pádu naplnilo okolí nadávání v chrčivém jazyce.
„Snad ano…“ Ginny věděla, že si klidně může omdlít, až budou v bezpečí, teď by se to zrovna moc nehodilo, a tak vděčně přijala Harryho pomoc a vyškrábala se na vratké nohy.
Někde v dáli se ozvalo temné zadunění, jakoby něco vybuchlo. A jejich uši naplňovalo stále hlasitější hučení…
„Zvládneš to?“ staral se Harry.
Se zaťatými zuby přikývla.
„Přišel sis pro odplatu, Pottere?“ ozvalo se jim u nohou a následovalo posupné zachechtání.
Angela se řítila lesem s Dracem po boku. Až do krku jí stoupal panický strach. To hučení cítila až v kostech a děsila se, že to nestihnou včas. Medailon na krku ji pálil, chloupky na rukou vstávaly. Magie plnila vzduch jako těžká mlha. A věděla, že Draco to cítí stejně.
Serpense s Lupusem nechali za sebou, aby se postarali o zbylé členy Bratrstva, které se jim nepodařilo upálit. A teď se každou vteřinou blížili ke zdroji toho všeho.
Ginny měla Harryho ruku pod rameny, jak ji pevně podpíral, a cítila, jak ztuhl. Oba se zadívali na ležícího upíra. Modrý štít ho stále pálil, ale přesto se posměšně šklebil.
Ze tmy se vypotácel nějaký černovlasý muž a držel se za rameno. Škaredě krvácel. Ginny proti němu nejprve chtěla vztáhnout hůlku, ale pak pochopila, že patří k nim.
„Ale tvoje ženuška si to zasloužila,“ pokračoval s vyceněnými zuby upír.
Harry se začal třást, přestal ji podpírat a vztáhl hůlku. Modrý prostor se kolem upíra začal smršťovat a on se znovu rozeřval bolestí, jak se jeho kůže škvířila. Ginny se podívala na Harryho. Ve tváři měl výraz, jaký u něj ještě nikdy neviděla. Vyděsil ji.
Rozbolela ji hlava a uvědomila si, že vzduch kolem nich doslova rezonuje podivným napětím. A pak si vzpomněla, proč tu vlastně jsou.
„Harry, ne!“ chytila ho zdravou rukou za paži.
„Ty odporný krvelačný hajzle…“ sípěl Harry a neposlouchal ji.
„Harry! Musíme zastavit Billa!“
Ohlédl se po ní s téměř šíleným leskem v očích.
„Harry,“ opakovala nešťastně, ale pustila ho.
„Nebyl jsem na to sám, Pottere…“ zachrčel upír z posledních sil.
Harry sebou škubl a znovu se zadíval na něj. Ginny se odvrátila a kulhavě přešla k okraji kráteru. Na druhé straně zahlédla dvě postavy, které se zničehonic vynořily ze tmy a srazily k zemi další dva upíry. Ale v tu chvíli jim nevěnovala pozornost. Uviděla, že je pozdě…
„Bille!“ zakřičela, jak nejhlasitěji mohla, aby přehlušila ten děsný zvuk.
Její nejstarší bratr, stojící před zaklínačským štítem, který se s křaplavým praskotem právě hroutil, se ohlédl. Zachytila jeho vyděšený pohled, štít se zhroutil úplně a prastará magie uvězněná století ve štítu, vybuchla.
„Ne!“ vydralo se jí z hrdla zoufale těsně před tím, než ji i Draca odhodila tlaková vlna z kráteru daleko dozadu.
Ještě ve vzduchu se skrčila a po dopadu se skutálela ještě pár metrů, než se zastavila u nějaké skupinky keřů. Vrávoravě se postavila. Vzduch byl těžko dýchatelný a výbuch magie zanechal všude kolem neviditelnou, ale přesto téměř hmatatelnou stopu. Nad kráterem teď byla podivná tma.
Draco se sbíral na nohy jen dva metry nalevo od ní, rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje.
Už chtěla vyrazit směrem, odkud je zhroucení štítu tak nemístně vyhodilo, když ji zarazil hlas někde vpravo mezi stromky.
„Georgi! Georgi!“ naléhavost a zděšení v hlase byly více než znatelné.
Podívala se na Draca, ten jen přikývl a zmizel směrem, odkud slyšeli Weasleyho. Angela se s hůlkou pevně sevřenou v ruce vydala zpět ke kráteru a k tomu, co bylo v něm…
Po tom všem bylo najednou ticho. Dusné a napjaté. Harry se otřeseně posadil a začal zuřivě propátrávat bahno, do kterého spadl. Hůlku určitě při tom letu nepustil, až když mu dopad vyrazil dech.
S úlevou sevřel v dlani hřejivé hladké dřevo. Okamžitě rozsvítil a hledal pohledem známou rudou záplavu.
Zaslechl šramot za sebou a otočil se. Ginny se ztěžka opírala o útlý strom. Vyskočil na nohy.
„Jsi v pořádku?“
Dýchala namáhavě a třaslavě, byla nejspíš strašně zesláblá. Chtěl okamžitě vyrazit zpátky k té díře, kde teď už nic nesvítilo, zjistit, co se stalo s Billem a s ostatními a najít toho grázla, ale nemohl ji tu nechat.
„Ginny, vezmu tě do Doupěte a pak se sem vrátím,“ přikročil k ní rychle.
„Ne… Bill…“ vyrazila ze sebe.
„Ginny…“
„NE!“ štěkla po něm s energií, kterou od ní už nečekal.
Dívala se mu do očí a její pohled byl více než výmluvný.
„Tak dobře…“ vyrazil ze sebe neochotně. „Opři se o mě.“
Natáhla se k němu, ale ve chvíli kdy opustila podpěru stromu, kolena se pod ní okamžitě podlomila. Stačil ji zachytit na poslední chvíli. Bez dalších řečí ji vzal do náruče a vykročil dopředu. Byla menší než on a o hodně lehčí.
„Harry…“ nadechla se k chabému protestu.
„Tiše… A hlídej nám záda.“
660 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...