Prolog

In fear and pain

Broken down and waiting

For the chance to feel alive

                                           LINKIN PARK – In My Remains

 

Kendall

*************

 

Nikdy by ho nenapadlo, jak zatraceně těžké může být někoho nenávidět.

Nenávist nebyla tak příšerně komplikovaná jako láska. Pokud vám někdo ublížil, ať už úmyslně nebo nevědomky, bylo snadné znechutit si danou osobu natolik, že byste jí nepodali pohár vody – ačkoliv lepším příkladem byl v jejich případě pytlík z krevní banky – ani kdyby umírala žízní. Když jste chtěli někoho nenávidět, stačilo mít jeden, byť mizerný důvod a šlo to samo. Zvlášť když vám odmalička vtloukali do hlavy, že někteří jsou prostě a jednoduše horší než vy a očekává se od vás, že je nebudete mít rádi a tečka.

Pokud ale jedním z vašich snů či tužeb bylo zažít opravdovou lásku, museli jste být tolerantní, trpěliví a soucitní. To bylo o hodně těžší. A Kendall si nemyslel, že by oplýval přinejmenším některým z potřebných dobrých povahových rysů. Ani po nich netoužil. Jen by ho oslabovaly…

Byl čistokrevným upírem ze starobylého rodu a – jak mu bylo neustále připomínáno – jediným dědicem Rowannského klanu. Bylo jeho povinností chovat se podle toho. Musel být dostatečně hrdý a silný k tomu, aby dostál jménu rodiny, do které se narodil. I když to v podstatě znamenalo hrát si na děsivou figuru vrhající se ze stínů na nic netušící lidské tvory a nemilosrdně z nich ždímající i tu poslední kapičku blahodárné krve.

Kdysi mu tyhle lidské představy o nesmrtelných jeho rasy přišly k smíchu. Než mu během dospívání naplno došlo, že tahle téměř dětská představivost se děsivě blíží jeho každodenní realitě.

Jeho otec ho přesně takového chtěl. Aby z něj byl zlověstný, nemilosrdný stín, jemuž byly městské ulice tím nejpestřejším lovištěm. Ačkoliv už několik desítek let upíři lidi nemučili a nezabíjeli, pokud to nevyžádaly okolnosti, či jiná nutnost, reputace jejich rodiny byla příliš důležitá na to, aby se Kendall mohl chovat podle svého vlastního rozhodnutí. A on to nesnášel.

Postupem let se mu začala jeho nucená podřízenost hnusit. Byl jen loutkou a výstavním kouskem svého otce, jehož rodinná hrdost sahala až nad střechu jejich sídla. U matky podporu nikdy nenašel, a ani ji neočekával. Svého chotě a letitého druha milovala a respektovala. Nikdy by se nevzepřela jeho vůli.

Oba rodiče se o něj vždy starali, chránili ho, věnovali mu svůj čas a měl je rád, ale na své vnitřní pochybnosti byl sám. Otevřený odpor si nemohl dovolit. Kdyby se postavil proti svému otci, hlavě klanu, stálo by ho to i ten zbyteček svobody, který si uchoval.

Jednou velmi významnou položkou na seznamu očekávání jeho otce byla i zášť k jisté rodině. Klan Gor´namů byl rovněž čistokrevného původu. Nebyli sice tak bohatí, ani tak proslulí těmi správnými upířími způsoby jako oni, ale přece měli mezi nesmrtelnými velmi významné postavení.

Kendall si myslel, že nesnášet celý klan kvůli nějakému trapnému incidentu, který se odehrál před stovkami let, je pitomost. Ale raději si tenhle názor nechával pro sebe. Kromě těch několika málo příležitostí, kdy byla na nějaké sešlosti vyžadována přítomnost všech čistokrevných upířích klanů, žádné členy rodiny Gor´nam nikdy ani nezahlédl, natož aby se s nimi seznamoval a vůbec se o ně raději nestaral.

A jen díky tomuhle zastaralému, zpátečnickému přístupu se pak stalo něco, díky čemu měly oba klany konečně pořádný důvod začít se nenávidět. Když kvůli téhle zášti zahynula jedna krásná upírka. V tom prvním momentu se to ještě dalo napravit. Ale obě hlavy čistokrevných rodů na to byly příliš hrdé…

Vina byla z větší části na jejich straně, ale Kendall se nijak nesnažil svého otce přesvědčit, aby udělal vstřícný krok. Přece jen byl poslušným synem, a tak mlčel, ačkoli se mu to protivilo. Naučil se mluvit jen tehdy, když to bylo nutné, i to, jak schovat své emoce a před nikým je neprojevit, pokud opravdu nechtěl. A nějakou dobu to takhle krásně fungovalo. Jeho otec byl spokojený a tím pádem i jeho matka.

Ale tu noc se všechno změnilo… Vůbec si to tehdy neuvědomil, ale jedno nečekané setkání stačilo k tomu, aby úplně převrátilo jeho postoj a následně i život tak, že si to nedokázal ani představit. Neměl tušení, že velice brzy přestane být tím vzorným synáčkem, když bez přemýšlení natáhl ruku, aby pomohl na nohy neznámému mladému upírovi…

 

************************************************************

 

  

Lionel

*************

 

Můj život stojí za houby…

Rozhodně si to docela často myslel, během těch let, kdy přestal být dítětem, ale zároveň měl ještě sakra daleko k tomu, aby ho považovali za dospělého.

Jejich pra-pra-pra-prastará rodina bývala vždycky respektována. Lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že se mu nezamlouvalo, jak se před ním a jeho rodiči ostatní upíři rozestupují, zdraví je a někteří se i mírně uklánějí. Už jako malý kluk na to byl hrdý. Jenže pak se to změnilo, když byla během incidentu se zatraceným klanem Rowannů zabita jeho matka.

Jeho otec se přestal starat o to, co si kdo myslí, včetně vlastního syna. Začal pít lidský alkohol, což byl zlozvyk, na který si žádný upír nemohl nikdy opravdu zvyknout a taky se nikdy nevyplatil. Alkohol ho pomalu ničil a měnil jeho povahu. Nikoho pořádně nezajímalo, co se v jejich sídle ve skutečnosti děje, nikdo jim nevěnoval víc než jen pár pomluv, včetně příbuzných. Takže mu nikdo ani nekázal, nikdo ho nekomandoval. A čím byl starší, tím víc toho dokázal využívat.

Jejich klan ztratil téměř veškerou dobrou reputaci. Jejich přátelé a spřízněné rodiny se k nim obrátily zády, nebo je litovali. Jako dědic klanu s tím mohl něco dělat, mohl se bránit pomluvám a zachránit zbytečky jejich dobré pověsti. Akorát mu to bylo úplně jedno… Až do okamžiku, kdy se na prahu jejich zanedbaného sídla objevil jeho strýc.

Sergios Gor´nam se pokusil vytáhnout Lionelova otce z té smrtící lidské závislosti na chlastu. Ale bylo to k ničemu; otec za hradbu svého žalu nepustil nikoho. A tak se strýc zaměřil na nejmladšího obyvatele jejich sídla – na něj.

Jenže Lionel už si příliš zvykl na svou volnost. Dělal si, co se mu zamanulo, a odmítal přijímat rozkazy od kohokoliv. Ani nemusel, jakožto syn hlavy klanu, který mu nic nepřikázal už pěkně dlouho. A tak mezi ním a strýcem vypukla vnitřní válka. Musel mu prokazovat nějakou tu přiměřenou úctu, ale nenechal si od něj nic kázat. Jeho strýc však brzy ztratil trpělivost a ukázal mu svou pravou tvář…

Lionel ve svém životě poznal upíry, kteří ho děsili, ale ti patřili k Radě Vznešených a před těmi se klepala většina upírů. Jeho strýc, který si dokázal vydobýt respekt, a pomalu znovu budoval pověst jména jejich rodu, byl ovšem poněkud jiný kalibr. A Lionel se podřídil. Musel. Neměl kam jinam jít a ani nemohl strýce z domu vyhodit.

Bratr jeho otce navenek jednal jen jakožto zástupce hlavy rodiny, ale všichni věděli, že Gor´namy ve skutečnosti vede už jen on. Horší bylo, že tím to nekončilo a jeho strýc jednou zašel tak daleko, že Lionel spolknul svou hrdost a šel prosit o pomoc otce. Měl tušit, že to k ničemu nebude… Ve chvíli, kdy ho odbyl jako ufňukánka a doslova ho vyrazil ze své pracovny, Lionelovi konečně došlo, že když zemřela jeho matka, přišel i o otce.

Neměl žádné sourozence, ani jiné blízké příbuzné, kromě strýce, který v něm dokázal vyvolat pocity, jež by nejradši nikdy nepoznal. A jeho kamarádi byli dobří jen k tomu, aby se mohli naparovat známostí s ním, když už to jejich rodiče uznali znovu za vhodné, ale nikdo z nich mu nepomohl.

Ta samota a prázdnota ho vnitřně rozebírala na kousky. A on dělal všechno pro to, aby to nebylo poznat navenek. Byly okamžiky, kdy mu připadalo, že přijde o rozum. Na ničem mu nesešlo a nikomu nesešlo na něm. Kdyby na to měl dost odvahy, sebral by se a utekl někam, kde ho nikdo neznal. Aby mohl být skutečně volný. Ale on ji neměl…

A když už před sebou opravdu nedokázal vidět nic pozitivního a zoufale se snažil zachytit čehokoliv, co by mu pomohlo vyhrabat se z bahna, do kterého pomalu zapadal, tak se objevil ten kluk.

Neznal toho, kdo mu pomáhal zpátky na nohy, i když mu s těma jasně modrýma očima připadal zvláštně povědomý. Kdyby jen tušil, nikdy by pomoc pevné ruky s dlouhými prsty nepřijal. Všechno pak bylo jen těžší. Jenže toho paradoxně vůbec nelitoval. Protože díky tomu mladému upírovi se do jeho života vrátilo něco, čeho se mohl držet, aby se neutopil sám v sobě.

 

************************************************************

658 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí