BtCh. III. 16. Rule the Night

The dark comes a time and moonlight strikes the hour
One stronghold’s reliance so fear comes to power
So fear shine in your eyes
From the armour they once wore
The sound of a thousand stallions words are told
By force we’ve taken our gold

For the blame in which we guard our lives
We’ll fight to the death for his throne
We rule the night
Now is the time
We rule the night
Now the strong will survive

Once he has come and gone
The invincible will conquer them all
His soldiers are proud and they stand
With their backs to the unbreakable wire

Find me true in your life
They flow in from your soul
So do unto another and be bold
Don’t sell out or be sold

Through solemn ways such dignified light
Sends honour and hope through our souls
We rule the night
Now is the time
We rule the night
Now the strong will survive

For the blame in which we guard our lives
We’ll fight to the death for his throne
In solemn ways such dignified light
Sends honour and hope through our soul

Come to power
The time has struck the hour
Come to power
The time has struck the hour
We rule the night!
 

Leather wolf

Malfoy’s Manor; 28. listopadu 2011

V pondělí odpoledne po návratu z Irska seděl Draco ve své pracovně, když se před ním objevil starý skřítek.
„Přišel ten pán, kterého pán očekává. A ještě jeden. Má je Gorgy uvést sem nebo do salónu?“
„Přišli dva?“ podivil se Draco.
„Ano, pane. Ještě pan Gibbon.“
„Uveď je do salónu. Přijdu tam hned.“
„Má je tam Gorgy uvést oba?“
„Samozřejmě, hlupáku,“ mávl Draco netrpělivě rukou. Když skřítek zmizel, opřel se pohodlně o židli, s rukama zkříženýma za hlavou. Kolem úst mu pohrával sebevědomý úsměv. Přišel. A vzal si sebou syna dalšího Smrtijeda, to znamenalo, že…  Ne, nebude předjímat, co to znamená, ostatně to zjistí za chvíli. Byl si však téměř jist, že se rozhodli jeho nabídku přijmout. A to bylo dobře. Nemohl sice předvídat, k čemu všemu je bude potřebovat, ale nepochyboval o tom, že nechce, aby stáli proti němu.
Po několika minutách vstal. Ne příliš brzy, aby nepůsobil nedočkavě, a ani příliš pozdě, aby hosty neurazil. Věděl, jak jsou právě oni nedůtkliví vůči jakýmkoli projevům podceňování a nezdvořilosti.
Dveře do salónu se před ním samy otevřely a Draco vešel. U stolku seděli dva mladí muži, kteří okamžitě vstali. Oba byli pohlední, oba svým vzpřímeným postojem ukazovali hrdost. A v očích obou mužů viděl záblesk nebezpečí, který prozrazoval šelmy skrývající se v nich.
„Jste velmi vítán, pane Selwyne,“ potřásl si rukou s tmavovlasým návštěvníkem. „A vy samozřejmě rovněž, pane…“ otočil se ke světlovlasému s otázkou.
„To je pan Lyall-“
„Gibbon, nemýlím se?“ doplnil jej Draco. „Jste velmi podobný svému otci. Musíte být na něj hrdý.“
„Jistě, paní Malfoyi. Můj otec se boji nevyhýbal.“
Draco si jej upřeně prohlížel a hledal v jeho tónu či pohledu jakýkoli náznak ironie či odsouzení. Nenašel jej. Uvolnil se a přikývl: „Velmi jsem si vašeho otce vážil, pane Gibbone. Stejně jako otce pana Selwyna,“ obrátil se na Kenleyho. „Posaďte se, prosím. Koňak? Nebo Ohnivá whisky?“
„Postačí něco lehčího.“
„Červené víno? Osobně mám nejraději Cahors Princ Probus. Ročník 2000 se opravdu povedl.“
Oba návštěvníci nic nenamítali a na stole před nimi se objevily bez dalšího tři hladké skleničky na stopce a láhev vína.
Draco nespokojeně tlesknul. „Burly!“
Objevil se ušatý skřítek, nervózně žmoulající kus utěrky, kterou byl opásán. „Očekáváš snad, že hosty budu obsluhovat sám?“
„Pane… Burly si myslel, že pán nechce být rušen-“
„Tak příště nemysli!“
„Burly se potrestá. Burly si-“
„Nekvílej a dělej, co máš!“ přerušil jej Draco a skřítek s obratností, která kontrastovala s jeho neohrabanou postavou a neupraveným zevnějškem, obsloužil svého pána i jeho hosty.
„Na naši spolupráci!“ zvedl Draco sklenici.
Oba hosté učinili totéž. „Dosud jsme se nevyjádřili, pane Malfoyi,“ zvedl koutek úst Kenley Selwyn.
„Přece již spolupracujeme,“ pozvedl obočí s hraným překvapením Draco. „Naše obchodní vztahy se vyvíjejí k oboustranné spokojenosti. Nebo se mýlím? Či vás snad slečna Lebovitzová neinformovala?“
„Nemluvíme o obchodních vztazích a vy to víte,“ řekl poněkud netrpělivě Lyall Gibbon.
Draco se sebevědomě pousmál. „Jsem připraven k jakékoli podobě naší spolupráce. Mýlím se však, že jste se již rozhodli svůj zdánlivý hendikep přeměnit ve výhodu?“
„Obchodní vztahy nechme na Velvele Lebovitzové. Má moji plnou důvěru,“ rozvážně prohlásil Kenley. „A nemýlíte se. Nicméně, o druhé rovině naší spolupráce víme jen my dva. Prozatím to tak zůstane.“
„Dobře,“ souhlasil Draco. Pro začátek to nebylo špatné. „Oceňuji vaši opatrnost, pane Selwyne. A jistě pochopíte, že i já musím být opatrný.“
Oba vlkodlaci přikývli.
„Jste připraveni zavázat se mi slibem?“
„Dříve než se dozvíme více?“ zamračil se Lyall.
„Samozřejmě. Nebylo by pak již pozdě?“ Naklonil se k nim blíže. „Chci po vás pouze slib, že neprozradíte nic z toho, co se dozvíte. Nemůžu ohrozit své přátele, to jistě chápete. Kdykoli budete moci odejít. Můžete jen získat,“ dodal.
„Jsme připraveni,“ odpověděl Kenley.

………………..

Grimmauldovo náměstí; 3. prosince 2011

První prosincovou sobotu se uskutečnila další ze schůzek Fénixova řádu. Po sněhu nebylo v Londýně ani památky a počasí bylo právě tak nepříjemné, jak Londýn proslavilo. Ještě kolem poledne se všude válely těžké ranní mlhy, a zůstane to tak nejspíše až do večera.
Lenka ani Neville nepřijeli, ale téměř všichni ostatní členové se schůzky zúčastnili. Až na Ginny, čemuž Hermiona byla ráda. Nenávist, kterou viděla v jejích očích při jejich posledním rozhovoru, Hermionu bolela. Ostatní členové rodiny Weasleyových se dokázali chovat neutrálně, přesněji řečeno ji pokud možno nebrali na vědomí, kromě nezbytných zdvořilostních frází. Pouze George na ni přátelsky mrknul a choval se jako dříve. Naopak Ron nepředstíral ani zdvořilost; nepodíval se na ni vůbec.
Příliš si jí nevšímali ani ostatní členové Řádu a naštěstí ani Harry ne. Snad až na Minervu, u které měla Hermiona pocit, že se na ni dívá s účastí a pochopením. Ostatní měli příliš práce předstírat, že není těhotná, a to se dělá špatně, pokud se na druhého díváte. Nebylo to příjemné, Hermiona si nebyla jistá, zda by raději nečelila otevřenému konfliktu. Posadila se vedle manžela, a přestože nijak nedávala najevo, že k sobě patří – v tomto respektovala jeho vůli, v koutku duše doufala, že jejich pouto bude odhaleno. Když to poznala Lenka, proč jsou ostatní tak slepí? Opravdu lidé vidí jen to, co očekávají, že budou vidět?
Situace byla klidnější, od té doby, co opustila ministerstvo, se kampaň Denního věštce zmírnila. Až ji to samotnou překvapilo, skoro to působilo, že někdo zasáhl. Mohlo to být kvůli tomu, jaké pozdvižení vzbudila aféra rozpleteného řetězce výrobců ovládacích amuletů, na nichž ostatně s Harrym pracovala více než rok.
Od Billa a Fleur měli nové informace z kontinentu. Na první pohled se zdálo, že je klid, snad až na likvidace romských osad ve východní Evropě. Jenže to nemuselo nijak s Grindelwaldem souviset, nedělala si iluze o tom, že  mudlové potřebují kouzelníky k tomu, aby dělali zlé věci. Ministerstva kouzel všech evropských zemí byla v absolutním klidu. Všude byl klid. Klid před bouří.
Ailith Farleyová shrnula výsledky sledování Draca Malfoye. Nevěděla mnoho a nezastírala, že řadu jeho cest a kontaktů se jim zachytit nepodařilo. Schopné kouzelníky, jako byl Draco Malfoy, nebylo téměř možné sledovat, pokud sledováni být nechtěli. Jediné, co jeho lidé zjistili nestandardního, byla cesta Malfoye na ostrov v Hebridách, kde žili s vědomím ministerstva vlkodlaci. A to jen proto, že ostrov byl pod kontrolou ministerstva.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by vyvíjel jakoukoli podezřelou aktivitu, v Británii byl absolutní klid. Ron dokonce prohodil něco ve smyslu, že mladý Malfoy si jen hraje, a že ve skutečnosti není schopný nic pořádného zorganizovat. Hermiona si tím jistá nebyla a Severus také ne. Podle něj zverboval Draco osmnáct Smrtihlavů, jejichž jména se automaticky doplňovala na seznam, který mu Draco předal. Konkrétní jména však uvést nemohl, ne, dokud nebude mít dobrý důvod pro domněnku, že Draco či jeho lidé porušili zákon na území Británie. To byla Dracova podmínka, aby seznam Smrtihlavů předal a pro jeho reciproční Nezrušitelný slib, že bude pravidelně jména všech Smrtihlavů doplňovat. Severusův slib byl trnem v oku zejména Hestii Jonesové, ale také Ronovi, Michaelovi Cornerovi nebo Seamusovi Finniganovi, kteří to neopomněli dát alespoň občas najevo. Slib samozřejmě nevázal ostatní, a právě Evandrus Virdee měl na starosti zjištění Malfoyových kontaktů. Draco Malfoy podle všeho žil zcela standardním životem kouzelnické smetánky – samozřejmě se stýkal s různými lidmi, jak jeho společenské postavení vyžadovalo. Nezdálo se však, že by šlo o jiné než běžné kontakty. Ailith  přesto připravila velký pergamen, kde byla znázorněna jména všech Malfoyových přátel a známých, včetně četnosti kontaktů. Nejčastěji se stýkal se svým švagrem Lysandrem Yaxleym a jeho manželkou a dětmi, mezi nejbližší okruh Dracových rodinných přátel patřil známý famfrpálový chytač Finn Vaisey s manželkou a Lucian Bole. Na rozdíl od Yaxleyových, rodiny Vaiseyho ani Bolea nikdy nic společného se Smrtijedy neměly, přestože šlo o Zmijozely. Vdovy po Smrtijedech však navštěvovaly jeho matku Narcisu Malfoyovou, byť nepříliš často. Na tom všem nebylo nic zvláštního. Mezi širší okruh známých rodiny Malfoyů patřil i šéfredaktor Denního věštce Barnabas Cuffe s manželkou, což se Hermioně ani trochu nelíbilo. Ailith na závěr zdůraznila, že právě lidé, s kterými se Draco Malfoy stýká nezastřeně, nemusí mít se Smrtihlavy nic společného, a Hermiona s ní souhlasila.
Severus pak mluvil o tom, co mu Malfoy prozradil o činnosti Grindelwalda v Praze, a nezastíral, že mu nevěří. A většina ostatních nezastírala, že nevěří jemu, byť otevřeně nikdo nic už neříkal.
„Severusi,“ uslyšela drsný a nenápadně nepřátelský hlas Hestie Jonesové, „nechceš informovat Řád o té zvláštní dívce z Prahy, které jsi tak pohostinně prodloužil pobyt?“
Severus se na ni podíval s naprostým klidem. „Abych řekl pravdu, tak jsem ani nechtěl, Hestie.“
„Proč?“ zeptala se žena, nyní již ostře. „Nepřipadá ti zvláštní, že se jen tak objeví neznámé děvče zrovna z města, kde podle všeho žije Grindelwald? A zrovna v Bradavicích… Plním svůj úkol, jak můžu, ale tohle mi ho skutečně komplikuje. Neříkej, že tě nenapadlo, že je špiónka.“
„Jistěže napadlo,“ odpověděl Snape klidně.
„Co je to za ženskou?“ zeptal se podezíravě Ron. „Hestie má pravdu, chceme to slyšet.“
„Alitea Braunerová. Je provdaná za čaroděje mudlovského původu. Ona sama je ze staré kouzelnické rodiny Rixů.“
„Rixů?“ zvedl obočí Elfias Dóže. „Znal jsem Samuela Rixe. Velmi schopný čaroděj. Nepatřil mezi příznivce Grindelwalda.“
„Bojovali proti němu?“ zeptal se se zájmem Harry.
„To ne. Utekli. Žili přes válku ve Skotsku. Byli velmi hrdí a uzavření. Vlastně jsem ho znal jen velmi zběžně.“
„Ta holka přijela na měsíc. A teď je v Bradavicích už třetí. Nikdy jsi to nikomu nevysvětlil, Severusi. Proč jsi jí vůbec dovolil přijet? Nepřipadá mi to zrovna prozíravé.“ Hestie mluvila už opět věcně, bez emocí, Hermiona však nemohla nevnímat obvinění, jež se v jejích slovech skrývalo.
„To bylo jinak, Hestie,“ vložila se do hovoru Minerva. „To já jsem jí dovolila přijet. Požádala mě o to moje dávná přítelkyně, která nyní vede českou školu.“
„A ty jsi to byla, kdo jí dovolil zůstat?“
„Hestie, je v šestém měsíci-“
„Nazývejme věci pravými jmény. Ona tvrdí, že je v šestém měsíci.“
„Nebuď paranoidní, Hestie,“ zavrčel Snape. „Aliteu vyšetřila Poppy. Nedokážu si představit, že by jakákoli maskovací kouzla umožnila předstírat život tam, kde není.“
„Pokud není jeho člověk, mohla by nám pomoci,“ pokrčil přemýšlivě čelo Harry. „Ptali jste se jí, zda o něm něco ví?“
„Ale jistě,“ odpověděl Snape medově. „Je to její bývalý spolužák.“
Hestie se na Snapea nevěřícně podívala. „A to ti nepřipadá podezřelé?“
„Nepřeháněj to, Hestie,“ promluvil Sturgis Tobolka. „Můj spolužák byl nějaký Tom Raddle. Jsem snad kvůli tomu nedůvěryhodný?“
„A Harryho nějaký Draco Malfoy,“ řekl se smrtelně vážnou tváří George. „Máš pravdu, Hestie, je to podezřelé. Navrhuji Harryho okamžité vyloučení. A pro jistotu i Sturgisovo.“
„Hej, a já jsem vosk, brácho? Byl to i můj spolužák!“ zasmál se Ron a ostatní se přidali. Dokonce ani Hermiona se neubránila úsměvu. Jediný, kdo se nesmál, byla uražená Hestie a Snape, vážný jako vždy.
„Stálo by za to zjistit, jestli se s ní jde spojit,“ zvážněl Harry. „Jaká je?“ těkal očima mezi Snapem a Minervou McGonagallovou.
Minerva si odkašlala. „Alitea na mě působí dobře. Je milá a chytrá. A v poslední době smutná. Já bych jí spíš věřila. Rozhodně bych ji teď ale k ničemu nenutila. Potřebuje klid.“
„Třeba o něj nestojí,“ ozvala se Hermiona tiše. „Co si o ní myslíš ty, Severusi?“
„Zatím nic.“
„Mluvil jsi s ní o Grindelwaldovi?“
„Ano,“ řekl úsečně. „Nehodlám se však příliš vyptávat. Nechci, aby si mohla domýšlet, co nás zajímá.“
„Vyslýchal jsi ji i pod Veritasérem,“ připomenula Minerva.
„Přesto jí nevěříš?“ zeptala se Hermiona. Ta dívka ji zaujala, přestože ji neznala. Byla jí zvláštně blízká už tím, že byla ve stejném měsíci těhotenství jako ona, a samozřejmě i svou opuštěností. Nechtělo se jí věřit tomu, že by kdokoli zvolil jako špióna těhotnou ženu. Vše nasvědčovalo tomu, že by jí věřit mohli. Severus jí někdy připadal tak nedůvěřivý, že to hraničilo s paranoiou. Jinak by ostatně nepřežil, pomyslela si, když jej tiše pozorovala.
Sepjal své štíhlé prsty a podíval se krátce na ni, a pak na ostatní. „Věřím jí natolik, abych souhlasil s jejím pobytem v Bradavicích. Ne však natolik, abych ji přivedl do Řádu.“
„Mohla bych s ní mluvit?“ zeptala se Hermiona.
„Ne,“ odpověděl hlasem nepřipouštějícím odpor, a Hermiona dál nenaléhala. Věděla, že to nemá smysl. A byla tu ještě jedna záležitost, kterou musí konečně otevřít. Otočila se k ministrovi: „Kingsley, už jsi prověřil Umbridgeovou?“
Ministr se zamračil. Hermiona si s uspokojením všimla, že její poznámka mladší členy Řádu téměř zvedla ze židlí.
„Co je s tou starou imitací kremrole s příchutí růžového cyankáli?“ zeptal se George.
„Ta stará ropucha je v Azkabanu, ne?“ zavrčel Ron.
Harry zbledl a zaťal zuby. Hermiona si povšimla jeho rukou zaťatých do stolu. Jakoby na jejich hřbetě zahlédla staré, již vybělené jizvy.
„Obávám se, že ne,“ zavrtěla hlavou. „Viděla jsem ji na ministerstvu.“
„Kdy? A proč jsi nám to neřekla?!“ vyrazil se sebe konečně Harry.
„Nenapadlo mě, že to jako šéf bystrozorů nevíš. O tom, že je venku, vím od června. A o tom, že pracuje na ministerstvu, od října.“
„Ona pracuje na ministerstvu?“ zeptali se Harry a Ron současně. „Kingsley?“ otočil se Harry nevěřícně na svého šéfa.
Ministr si odkašlal. „Hermiona mě o tom informovala před měsícem. Prověřil jsem to. Dělá pomocnou sílu na podatelně. Jen eviduje poštu a rozděluje ji, kam patří.“
„A to jsi schválil?“
„Není to významná pozice, Harry,“ odpověděl Kingsley poněkud dotčeně. „Nic jsem neschvaloval. Její místo je naprosto nedůležité. Harry, ty přece musíš vědět, že takové detaily rozhodují vedoucí oddělení.“
Harry přikývl, tvářil se však nespokojeně.
„Ale zde jde o Umbridgeovou!“ nedal se Ron.
„Je to stará žena. Vězení ji změnilo. A pokud je ve spisovně… Tam přece nemůže nijak uškodit!“
„Tím si nejsem tak jistá, Kingsley,“ přidala se upjatě Minerva. „Dolores možná vypadá směšně, ale umí být nejen zlá, ale i skutečně nebezpečná.“
„Pokud je již přijatá a plní své úkoly řádně a pečlivě, nemůžu s tím nic dělat,“ zamračil se Kingsley. „Nebyla jsi to právě ty, Hermiono, kdo prosazoval přijetí zákona o úřednících? Kdo plamenně hovořil o potřebě nezávislosti a stability, která je možná jen tehdy, pokud nelze úředníka propustit bez důvodu?“ ušklíbnl se. „Je mi líto, ale ten důvod mi teď setsakra chybí.“ Kolem stolu bylo ticho, bylo slyšet hodiny jen odtikávající čas. Ten zvuk zněl zlověstně, jako by jim ukrajoval z doby, kdy je ještě klid.  „Omlouvám se, budu muset jít,“ zvedl se a bez dalšího opustil síň.
Hermiona vstala a vyběhla za ním. „Kingsley!“
Muž, který již scházel ze schodů, se zastavil a překvapeně se na ni otočil. „Ano, Hermiono?“
„Chtěla jsem ti poděkovat.“
„Za co?“
„Byl jsi to ty, kdo zasáhl v Denním věštci, ne?“
„To bych si nikdy nedovolil,“ pousmál se ministr. „Ale je pravda, že jsem si promluvil s šéfredaktorem o parametrech spolupráce a základu pro naše dlouhodobě dobré vztahy.“
„Děkuji. Asi by se ti to nepodařilo, kdybych tam zůstala.“
„Ne, to by se mi nepodařilo. Pořád jsem tvůj přítel, Hermiono. To, co děláš v soukromí, na věci nic nemění.“
„Nic špatného nedělám,“ zavrtěla hlavou Hermiona.
„Ty mi nerozumíš, Hermiono. Neříkám, že se chováš tak, jak Denní věštec píše. Ale i kdyby – já bych to nepovažoval za špatné. Vážil bych si tě pořád stejně, kdybys měla třeba deset milenců, nepřerušuj mě,“ zvedl ruku, když se nadechovala k protestu, „vím, že nemáš a nikdy jsi neměla. Do našeho intimního života nikomu nic není. Asi jsem to minule tak úplně nedokázal říct.“
„Hezky řečeno. Já tvé důvody chápu, měl jsi ostatně pravdu, i já jsem potřebovala z toho všeho vypadnout. Asi bych nedokázala sedět mezi lidmi, kteří o mně tohle šíří a normálně se s nimi bavit. A beru to stejně jako ty, Kingsley, do našeho intimního života nikomu nic není,“ pousmála se. „Pozdravuj Evandruse.“
Kingsley se na ni chvíli překvapeně díval, pak se usmál. „Budu, Hermiono.“

……………………

Screw Packet Lane, Wales; 4. prosince 2011

Hned následující neděli po složení slibu vzal Draco Malfoy oba vlkodlaky na schůzku svých věrných. Předpokládal, že díky nim získá podporu i dalších členů jejich ostrovního společenství, přinejmenším jeho zmijozelské části. Najisto počítal s Ylvou Gampovou, sestrou jednoho ze svých věrných, Baldura Gampa. Smrtihlavy, odznak příslušnosti ke Gellertovi Gridnelwaldovi, jim zatím nedal. Od doby, kdy složil Nezrušitelný slib Snapeovi, že bude pravidelně doplňovat seznam Smrtihlavů, s ním šetřil ještě více než předtím. Čím méně bude Snape vědět, tím lépe. Tehdy mělo z  pěti desítek jeho příznivců Gellertův odznak jen čtrnáct. Nyní se jejich počet rozrostl na osmnáct; bylo by podezřelé, kdyby jejich počet nestoupal vůbec.
Počet rekrutů skutečně neustále narůstal, zejména mezi nejmladšími nacházel dostatek příznivců. Několik jich měl i přímo v Bradavicích – Bedwyra Rosiera, Morgaine Mortonovou či Gregoryho Higgse, jehož otec Terrence Higgs byl nositel Grindelwaldova Smrtihlava. Většina z nich byla z rodin, z nichž se rekrutovali i Smrtijedi Pána zla. Byly to rodiny, jimž Grindelwaldovy myšlenky nebyly cizí, a které toužily udělat vše pro to, aby své blízké dostaly z Azkabanu nebo aby je alespoň pomstily. Nejstarší byla Elah Dolohovová, vdova po jednom z nejvěrnějších Smrtijedů. Získat je pro Grindelwaldovy myšlenky bylo snadnější, než se zprvu domníval. Připadalo mu, že pouze čekali, kdy je konečně někdo osloví, že jen čekali, až se najde vůdce, který zvedne pošlapaný prapor a bude pokračovat v boji za nadřazené postavení kouzelníků.
Předpokládal, že jeho sídlo je hlídané, a přestože byl přesvědčen, že bystrozoři nejsou schopni detekovat návštěvníky, kteří se k němu dostávají neregistrovanými přenášedly, nepovažoval za prozíravé konat tam větší shromáždění. Už od počátku proto místa schůzek měnil. Dnes se měli sejít v domě Derricka Peregrinea v zastrčeném koutu Walesu.
Spolu se svými novými spojenci se přemístil přímo do Derrickova domu. I kdyby okolí domu bylo kontrolované, nemohli na ně přijít. Ostatně pravděpodobnost, že je kontrolují, nebyla velká. Derrick Peregrine byl sice jedním z osmnácti nositelů Smrtihlava, a byl tedy uveden na seznamu, který odevzdal Snapeovi, nicméně od něj se ta informace dostat dál nemohla, a Snape sám neměl prostředky a určitě ani chuť hlídat všech osmnáct Smrtihlavů. Draco doufal, že to tak zůstane co nejdéle, nedělal si však iluze o tom, že to bude příliš dlouho. Dřív nebo později se do akcí zapojit budou muset. A pak bude těch osmnáct ohroženo.
Ocitli se ve vstupní hale rozlehlého jednopatrového venkovského domu. U dveří je uvítala paní domu, Flavia Peregrineová a uvedla je do prostorné síně. Flavia nepatřila k jeho věrným, byla jen manželkou jeho věrného. Draco věděl, že se může spolehnout na její diskrétnost, pokud jde o aktivity jejího manžela. Věděl také, že si Derrick nepřeje, aby byla zapojena do jakékoli akce; ostatně stejně přistupoval Draco k Astorii a většina jeho ostatních příznivců ke svým manželkám. Stejně jako u Smrtijedů Pána zla, i mezi Dracovými lidmi byla jen hrstka žen. Kromě Elah a Morgaine už jen Gunilda Averyová, dvacetiletá neprovdaná dcera mrtvého Smrtijeda Trevora Averyho, rovněž svobodná třicátnice Annora Traversová, která se k němu připojila spolu se svým bratrem, a jeho bývalá spolužačka Flora Carrowová. Ani ta se dosud neprovdala, a nejspíš to tak už zůstane. Vdaná byla jen Pansy, která spolu se svým manželem Ludovicem Rosierem patřila mezi jeho hlavní opory.
Dnešní jednání bylo pro něj jedinečné. A nejen tím, že přivedl první z vlkodlaků. Bylo také prvním, kdy zde nebyl Konrád Pluh, což bylo možné interpretovat jen jedním způsobem – Gellert mu konečně zcela důvěřuje. Draco se stal jeho jediným vyslancem v Británii, a bude jejím pánem, pokud Gellert ovládne svět. Sebevědomě se usmál – ať to dopadne jakkoli, on neprohraje. Měl dobrého učitele, a on se poučit dokázal.
Nescházeli se samozřejmě všichni. Po vzoru Gellerta byli jeho stoupenci organizovaní pyramidově – do hlavní skupiny patřilo dvacet pět nejvýznamnějších. Někteří z nich pak byli vůdci dalších malých skupin. I jejich setkání se Draco podle možností účastnil. Jejich členové však neznali členy ostatních jednotek, to by nebylo prozíravé, přestože nebyli ve válce. Zatím. To se mohlo každým dnem změnit. Ale ani z hlavní skupiny neočekával všechny – několik z nich se účastnilo se svými lidmi výcviku v táborech organizovaných Závišem Dvorským. I on tam několik dní s nimi byl a chystal se tam znovu. Netroufal si nesplnit Gellertovo přání.
Místnost se pomalu zaplňovala, hosté se usazovali okolo oválného stolu z tmavého dřeva. Bylo téměř ticho, zdravili se pouze polohlasem. Jejich tváře byly vážné a plné očekávání. Každý z nich někoho ztratil, většina i více členů rodiny. A ztratili mnohem více než své blízké – postavení v kouzelnické společnosti, o kterém byli přesvědčeni, že je jejich dědičným právem, vážnost a zejména hrdost na to, čím jsou.
Draco se na ně mlčky díval, dokud zde nebyli všichni. Zvedl ruku. Tichý šum zmlknul docela.
„Vítám vás, přátelé,“ téměř nepatrně se usmál a obrátil se na hostitele: „Děkuji za pohostinství, Derricku. A vítám zde naše dva nové přátele, pana Selwyna a pana Gibbona,“ pokynul vlkodlakům, kteří vstali a stroze kývli hlavou na pozdrav.
Nikdo nic neřekl, ale Draco si povšiml stopy nesouhlasu až odporu na tvářích několika z nich. Vědí to, a ostatně nemá smysl to tajit. To, že jsou vlkodlaci, je možná na první pohled slabost, na druhý to však je síla, které si byl dobře vědom i Pán zla, když začal spolupracovat s Fenrirem Šedohřbetem. Silní, s přirozenou bojovností, věrní tomu, koho považovali za svého vůdce. Vlkodlaci vidí i v noci jako ve dne, slyší každý zvuk a cítí pachy těch, co se blíží. I nepřeměnění jsou jako šelmy. Ne, jsou skutečnými šelmami, mají jejich instinkty, sílu i odvahu, avšak s mozkem člověka. A po přeměně, pokud užívají lektvar, se stávají téměř neporazitelnými. Jsou dokonalými bojovníky – pro ty, kdo se nebojí s nimi spojit.
„Kenley Selwyn je vůdcem malého společenství vlkodlaků, kterému poskytla útočiště rodina našeho přítele Baldura Gampa,“ pokynul oběma jmenovaným. „A přítel Selwyn se rozhodl s námi spolupracovat. Stejně jako přítel Lyall Gibbon. Jsou jen prvními z mnoha,“ prohlásil pevně, beze stopy pochybností. „Pan Selwyn vytvoří brzy další samostatnou divizi. Prosím, představte se našim novým přátelům,“ vyzval Smrtihlavy.
„Pane,“ ozvala se Pansy Rosierová a Draco si uspokojením povšimnul, že i ona vzala konečně na vědomí, že jménem jej může oslovovat jen v soukromí. „Pane, nejsem si jistá, zda je to bezpečné.“
„A pročpak, Pansy?“ Draco tu otázku očekával a byl rád, že zazněla otevřeně. Vstal a téměř neslyšně došel až k ní. Dotkl se jí na rameni, mladá žena ztuhla. „Proč, Pansy?“ zopakoval tichým hlasem svou otázku.
„Jsou to vlkodlaci. To stačí.“
„Jistě. Jsou to vlkodlaci,“ přikývl Draco. „A jsou to čarodějové. Příslušníci těch nejlepších rodin. Čistokrevných rodin. A přesto byli donuceni žít na výspě naší země. Osaměle. V nouzi.“ Draco mluvil pomalu, tichým hlasem. A přesto, možná však právě proto, měl plnou pozornost všech přítomných.  „Chtějí nám pomoci vrátit nám naše práva. A my jim pomůžeme vrátit práva jejich.“ Postupně zvyšoval intenzitu hlasu, jak se naučil od Gellerta. „Není náhoda, že zde je skupina mladých a silných bojovníků. Elita stvořená ke vznešenému úkolu.“ Odmlčel se a prohlásil hlasitě, téměř slavnostně: „Obnovuji spojenectví uzavřené Pánem zla.“ Přelétl očima po všech přítomných a obrátil se k vlkodlakům.
„Přijímáme vaši nabídku, pane,“ odpověděl stejným tónem Kenley Selwyn.
„Chce někdo další zpochybňovat odkaz Pána zla?“ zeptal se beze stopy úsměvu Draco.
Nikdo se neozval.
„Prosím tedy všechny, aby se našim spojencům a přátelům představili.“
Smrtihlavové jeden po druhém povstávali. Draco občas některého doplnil, aby zdůraznil jeho zásluhy či důležitost jeho rodiny.
Setkání dále probíhalo jako jindy. Předal informace z Prahy, samozřejmě jen v rozsahu, který považoval za vhodný. Nezapomněl se zmínit, jak jej mrzí, že Konrád Pluh se musel ujmout jiného úkolu, a jak bude jeho cenné rady postrádat. Určil, kdo další odjede na výcvik do Závišových táborů. Pověřil Grahama Pritcharda, který již prošel Závišovým výcvikem, aby se pokusil získat mudlovské spojence i v Británii.
A vyslechli si zprávu Adriana Puceyho, který organizoval sledování Pottera. I díky jeho ženě pracující na ministerstvu získali řadu cenných informací a výborný přehled o zvyklostech jeho i jeho rodiny. Stále však nemohl přijít na žádné místo, kde by snad mohl schovávat hůlku Pána zla. Právě přemýšlení o hůlce Pána zla ho přivedlo na nápad, co darovat Gellertovi k Vánocům. Vlastně ho k tomu přivedla Gizela – Gellert bude určitě potěšen, když dostane alespoň starou hůlku svého největšího přítele i největšího nepřítele Albuse Brumbála. A bude to zároveň ideální zkouška pro ty dva nové. Pokud se osvědčí, může je později pověřit i významnějšími úkoly.  A pokud ne –  tak o nic důležitého nejde. Vždyť je to jen hůlka mrtvého kouzelníka.

………………

Skotsko; 5. prosince 2011

Pohyboval se s jistotou a klidem, který jej samotného překvapoval. Byla temná noc, bílou hrobku uprostřed březového háje však viděl dobře. Vzduch voněl mrazem, po prvním sněhu však zůstaly jen malé zbytky. Ticho narušovalo jen téměř neslyšné šplouchání vody narážející na kamenitý břeh ostrova.
Šel k hrobce. Necelý metr od ní se zastavil, jako by narazil do neviditelné zdi. Zvedl hůlku a pronášel šeptem: „Abrogareo munimentum. Abrogareo aegis. Finite protectio.“ Vzduch se zavlnil a trochu zajiskřil. Pokračoval dál. Zastavil se až u cíle. „Revelio fylaxis.“ Objevila se zlatavá pavučina ochranného kouzla obepínající bílý kamenný kvádr ležící na dvou menších kamenech tvořících jeho podstavec. „Finite.“ Pavučina zmizela.
Na několik okamžiků ještě zaváhal. Pak opět namířil hůlkou na náhrobek. „Locomotor silencio,“ pronesl. Náhrobek se spolu s oběma menšími kameny, na kterých spočíval, vznesl těsně nad kamennou podložku a odlevitoval stranou. Chvíli stál nad deskou, přikrývající hrob.
Zavřel oči. Přemýšlel, zda dělá dobře. Mrtví mají zůstat v klidu, a on se tento prastarý zákon chystá právě porušit.
Pro sebe lehce zavrtěl hlavou, když namířil na mramorovou desku přikrývající hrob. „Recludi,“ pokračoval tichým, ale pevným hlasem.  Deska se nehlučně odklopila, a on uviděl mrtvé tělo Albuse Brumbála.

 

Další kapitola

901 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí