BtCh III-25. White Is in The Winter Night

Have you seen the mistletoe, it fills the night with kisses
Have you seen the bright blue star, it fills your heart with wishes
Have you seen the candlelight, it shines from every window
Have you seen the moon above, it lights the sky in silver

Green is in the mistletoe but red is in the holly
Silver in the stars above that shine on everybody
Gold is in the candlelight and crimson in the embers
White is in the winter night that everyone remembers

Have you heard the boys all sigh, when all the girls are skating
Have you heard their sweet hearts cry for all this time they’re waiting

Green is in the mistletoe but red is in the holly
Silver in the stars above that shine on everybody
Gold is in the candlelight but crimson in the embers
White is in the winter night that everyone remembers

Have you seen the children playing, tiny hands are frozen
Have you seen them hurry home, when suddenly it´s snowing

Green is in the mistletoe but red is in the holly
Silver in the stars above that shine on everybody
Gold is in the candlelight but crimson in the embers
White is in the winter night that everyone remembers

Have you heard that bells are ringing, ringing out their story
Have you heard the choir singing, Glory, Glory Glory

Enya

Bradavice; 22. prosince 2011

Velká síň byla ozářena světlem ze svíček a ze zářících zdobených skleněných koulí vznášejících se všude ve vzduchu. Byla vyzdobena jablky, ořechy, cesmínou, jmelím a dalšími symboly prastarého svátku, který se až vcelku nedávno začal nazývat Vánocemi a začal být spojován s narozením jednoho z největších kouzelníků. Nad hlavami jim zářilo hvězdnaté nebe, a přesto se kolem nich snášely vločky. Nestudily, bylo to jen optické kouzlo profesorky Aurory Sinisterové, která v kouzlech s počasím pomalu začínala dosahovat mistrovství Albuse Brumbála.
Vánoční koule létaly od studenta ke studentovi, od ducha k duchovi, Snape si dokonce povšiml, že i někteří učitelé neodolali a posílali vánoční ozdoby naplněné světlem svým kolegům, nebo spíše na své kolegy, jak si uvědomil, když mu koule odražená Minervou vrazila do nosu. Zakroutil jen hlavou, nic však neřekl. Bylo by to zbytečné. Jsou Vánoce, svátek návratu slunce, a dokonce i on sám si uvědomil zvláštní náladu, která byla hmatatelně cítit v celé Velké síni. Začínala poslední společná večeře roku 2011 v Bradavicích.
Učitelé neseděli na svých obvyklých místech na pódiu, ale po jeho stranách. Minerva vstala a požádala o ticho. „Filiusi, prosím,“ pokynula profesorovi Kratiknotovi.
„Děkuji, Minervo,“ uklonil se učitel a postavil se doprostřed vyvýšeného pódia. Mál hůlkou. Velkou síní se rozeznělo cinkání rolniček, do kterého se přidávaly další a další nástroje. Vstupní dveře se bezhlučně otevřely a mezi stoly přicházeli v dvoustupech členové jeho pěveckého sboru. Měli na sobě slavnostní dlouhé splývavé hábity. Vystoupili na pódium za svého učitele a začali zpívat veselou píseň o jmelí, svíčkách, cesmíně a hvězdách. A pak další, kde měla sólo ta malá Weasleyová, co s ní tolik kamarádil Joshua. Musel uznat, že to děvče je nadané, tak čistý, něžný, a přesto pevný hlas už dávno neslyšel, jestli vůbec někdy. V celé Velké síni nastalo úplné ticho, dokonce i duchové okouzleně naslouchali. Nejvíc jej však překvapil Argus Filch, který stál u dveří, v obličeji výraz téměř nábožného vytržení.
„Zpívá nádherně, viď,“ naklonila se k němu Minerva, když Vicky přepustila místo další studentce, která ji po sborovém refrénu vystřídala v sólovém zpěvu.
„Ano,“ připustil Snape. „To má asi po matce.“
„To bude ono. Ta také tehdy okouzlila všechny. Vicky nám ještě nadělá starosti, až bude dospívat,“ usmála se. „Když jsme u těch rodinných záležitostí, Severusi, kdy hodláš vyřešit tu svou?“
Snapeova tvář téměř zkameněla. Měl by sice ocenit, jak dlouho Minerva tuto otázku neotevírala a jen ho tiše respektovala, místo toho jej však popudilo, že to otevřela právě nyní, když se dokonce proti svému pevnému přesvědčení dostal díky té malé Weasleyové téměř do sváteční nálady.
„Nechápu, kde jsi nabyla dojmu, že hovoříme o rodinných záležitostech, Minervo. A při vší úctě ani nevidím důvod, proč bychom měli o nich hovořit.“
„Mám ráda Hermionu,“ odpověděla jednoduše Minerva. „A nelíbí se mi, jak se na ni Weasleyovi tváří. Ty sis toho na posledním setkání Řádu nevšimnul? Došlo ti vůbec, jak moc jsou pro ni důležití? A nejen Ron a Harry. Myslím, že je nešťastná. A nezaslouží si to.“
„Vědí to.“
„Nepřipadalo mi to tak,“ sevřela rty.
„Nelhal bych ti, Minervo,“ odpověděl chladně. „Teď už to vědí.“
„Aha. Předpokládám, že to teď je skutečně poměrně čerstvé.“ Nečekala na odpověď a pokračovala: „Tím to považuješ za vyřešené?“
„Ubezpečuji tě, že Hermiona již nešťastná není. Ostatně tě ráda přivítá o svátcích. Tuším jsem tě měl pozvat.“
„Ale to je milé, že sis vzpomněl,“ Minervin hlas zněl nepřehlédnutelně ironicky. „Ty tam budeš také?“
„Ne,“ odpověděl stroze. „Zůstanu zde.“
„Proč?“
„Opravdu nechci být nezdvořilý, Minervo, a nerad se opakuji, ale není to tvoje věc.“
„Joshua to neví. To je důvod, proč se tam neukážeš. Přitom budou Vánoce, kdy by rodina měla být pohromadě.“
Snape se odvrátil. Rodina. Jsou rodina? Jistěže jsou, i když tak nežijí a nebyl si jist, jestli by tak žít dovedl, a hlavně, jestli by tak žít chtěl. Měl rád Hermionu, cítil za ni odpovědnost, toužil po ní, dokonce i teď, v poslední třetině jejího těhotenství, kdy se ona sama považovala za nepřitažlivou. Miloval ji. Nebyl si však jist, zda to stačí pro každodenní život. Stále ji navštěvoval jen jednou týdně – interval si nastavil tak, aby ji viděl méně, než by ve skutečnosti chtěl. Aby každé jejich setkání zůstalo svátkem, na který se těšil. Pokud by spolu žili, nezměnilo by se jejich manželství v to, co viděl jako dítě doma? Milovala by ho i potom? Nepovažoval se za milého, a už vůbec ne za společenského člověka. Nebyl zvyklý sdílet svůj osobní prostor s nikým. A zdaleka si nebyl jistý, zda to chce do budoucna měnit.
Z úvah ho vytrhlo volání, které spustil Teddy Lupin od nebelvírského stolu: „Vicky sólo, Vicky sólo!“ Skandování se šířilo jako virus celou Velkou síní, postupně se přidávali všichni, studenti, dokonce i zmijozelští, duchové, učitelé i Filch.
Profesor Kratiknot vzal Vicky Weasleyovou za ruku a postavil ji dopředu. Pak jí pokynul a Vicky začala znovu zpívat. Zpívala v neznámém krásném jazyce a Velká síň vydechla úžasem.
Vicky dozpívala a Snape si připadal, jako by z něj někdo sejmul kouzlo. Zamračil se, ten pocit neměl rád, znepokojoval ho. Nikdy se nenechal ničím a nikým ovládat. A u této dívky, příliš dětské než aby ji mohl nazývat krásnou, si nedal pozor. To se už nesmí opakovat. Bez ohledu na to, jak mile a neškodně vypadá, je potomkem víly, cizího elementu, o kterém lidé příliš nevědí a nejspíš by to tak mělo zůstat.
Filius Kratiknot se jí uklonil a Vicky se začervenala. Pak pokynul i ostatním zpěvákům a děti se rozeběhly ke svým kolejím. Snape mávnul rukou a učitelský dlouhý stůl se objevil opět na svém místě. Když se studenti či spíše studentky ze sboru i učitelé usadili, cinkl do skleničky a na stole se objevily mísy se sváteční večeří, tácy s vánočním pudingem, cukrovím, jablečným i dýňovým koláčem. Sklenice studentů byly výjimečně naplněné džusem z červených hroznů a višní, který jiskřil téměř stejně jako skutečné červené víno v číších učitelů.
Minerva se postavila a počkala, dokud se k ní neobrátila alespoň větší část studentů.
„Nebudu vás zdržovat. Děkuji profesorovi Kratiknotovi a jeho sboru za překrásný zážitek. A vám všem přeji klidné prázdniny. Veselé Vánoce a šťastný Nový rok!“ zvolala s úsměvem a pozvedla pohár s vínem. Ostatní učitelé ji napodobili, studenti zvedli sklenice s džusem.
Hostina začala, atmosféra jiskřila smíchem a uvolněním.
Minerva se k němu v průběhu obírání nadívané krůty znovu naklonila. „Brzy se mu narodí sourozenec. Bude to holčička nebo chlapec?“
„Děvče,“ opověděl bezmyšlenkovitě.
„To mám radost, Severusi. Dcera by tě mohla trochu polidštit,“ usmála se Minerva potutelně a Snape pochopil, jak z něj nenápadně vymámila praktické přiznání se k tomu, že se s Hermionou stýká a že to dítě je jeho.
„Ani k ní se nepřiznáš?“ pokračovala neúprosně.
„To je záležitost moje a Hermiony.“
„Máš vůbec představu, jak to bude mít těžké?“
„Vyřeší se to, než bude schopná vnímat.“
„Mám dojem, že to Hermiona vnímá poměrně dost.“
„Myslel jsem dceru.“
„Ach tak,“ odmlčela se Minerva. „Jsi si tím skutečně jist?“
„Ne, že by ti do toho cokoli bylo, kdybych nebyl,“ odpověděl už skutečně rozzlobeně. To mu nemůže dát pokoj alespoň u sváteční večeře?
„A co Joshua? Ten snad není schopný vnímat?“
„Joshua si myslí, že jeho otec je Harry. Nepochybně ho nemůže činit nešťastným být synem hrdinného zachránce světa,“ ušklíbl se.
„I ty jsi hrdina, Severusi,“ odpověděla tiše Minerva.
„Jistě. A všichni mě zbožňují. Minervo, omluv mě, mám ještě práci,“ odložil příbor a vstal od nedojedené večeře.
Když odcházel, jeho oči se střetly s očima syna. Pokynul mu hlavou a téměř nepatrně se na něj usmál. Chlapec mu po krátkém zaváhání úsměv vrátil a Snape pocítil v srdci takovou radost, že jej to samotného překvapilo.

…

Šel po opuštěné chodbě školy. Byla tichá, temná. To ticho a tma byly v ostrém kontrastu s rozjásanou Velkou síní a snad poprvé v životě mu to vadilo. Ticho bývalo vždy jeho přítelem, zklidňovalo jej, toužil po něm po dny, kdy musel být mezi lidmi, kdy musel poslouchat nekonečný šumot dětských hlasů. Dnes však ne. To temné ticho na něj křičelo z každého opuštěného koutu jeho samotu, a on dnes sám být nechtěl. Potřeboval s někým hovořit, potřeboval si s někým utřídit myšlenky, které v něm vyvolal rozhovor s Minervou spolu se zvláštní atmosférou předsvátečního večera. Změnil směr a zamířil do ředitelny. Za jediným člověkem, kterého kdy považoval za přítele, ačkoli si nebyl jistý, zda tomu tak bylo i z druhé strany.
Brumbálův portrét podřimoval a Snape jej chvíli zamyšleně pozoroval. Připadal si pošetilý, a ten pocit neměl rád. Vždy považoval za přijatelnější být nenáviděný, než být vnímán jako pošetilý, a tedy směšný. Jestli se něčeho v životě skutečně bál, tak to bylo zesměšnění. A teď tu stojí, aby si povídal s portrétem. Navíc s portrétem člověka, který s ním za svého života zacházel sotva lépe než se šachovou figurkou. Jistě, nebyl v jeho hře pěšákem. Byl střelcem, možná i věží, rozhodně však ne králem. Ale v Brumbálově hře síla figury nic neměnila na tom, že to byla stále jen figura. A občas musíte obětovat nejen věž, ale dokonce i královnu.
Posadil se a zapálil oheň v krbu. Miloval pohled do plamenů, praskot a vůni borových polen.
„Severusi, přišel ses rozloučit? Odjíždíš na prázdniny za rodinou? Minerva to tu zvládne, tvá přítomnost zde skutečně není nezbytná.“
„Vím, že není,“ odpověděl klidně. „To není důvod, proč zůstávám, a nepochybuji o tom, že to víte.“ Samozřejmě, že tu zůstane a samozřejmě, že to Brumbál ví. Bude sám, jako byl po všechny Vánoce od svých patnácti let, kdy přestal na vánoční prázdniny jezdit domů.
Najednou mu to připadalo celé nesmyslné. Možná by Joshua pravdu unesl, tedy celou pravdu – nedokázal si představit, že by před ním dokázal utajit zbytek, pokud jednou začne. Je zralejší než jiné děti jeho věku; možná ho podceňuje, když vychází z toho, že mu příští měsíc bude teprve třináct let. Snad by dokázal přijmout to, co bylo. I to, co bude.
„Jak poznat, že unese pravdu?“ vyslovil nahlas to, co se mu honilo hlavou.
„Myslíš, že člověk má vůbec možnost pravdu neunést?“ odpověděl Brumbál otázkou.
„Jde hlavně o to, Brumbále, zda dokáže udržet v tajnosti to, co musí zůstat tajné,“ pominul Snape Brumbálovu otázku, kterou tak docela nechápal. Nebo nechtěl pochopit. „Zda se dokáže neprozradit, ani chováním, ani pohledem.“
„To si, myslím, že dokáže. Neříkal jsi, že již zvládnul nitrobranu?“
„Ta však chrání pouze před nedobrovolným proniknutím do mysli. Dokáže udržet tajemství?“
„Tak, jak jsem ho poznal, Severusi, jsem si jistý, že ano. Pokud ovšem to sám bude považovat za správné.“
„V tom je ten problém. Když to bude vědět, svěří se minimálně svým přátelům. A i kdybych věřil jemu, Jamesovi Potterovi nevěřím. Ten kluk se mi nelíbí,“ mračil se Snape.
„Máš pro to nějaký důvod?“
„Kromě toho, že je drzý, nepřipravuje se do výuky, po nocích se toulá venku a používá na své spolužáky kletby ze zálohy?“
„Nejsem si jistý, zda nepřeháníš. A jsem rád, že už Joshuovi nebráníš se s přáteli stýkat.“
„Nikdy jsem mu nebránil,“ zavrčel Snape.
„Tak to jsem o to raději,“ pozvedl Brumbál nepatrně obočí v náznaku ironie. „Chápu tvé obavy. U Harryho jsem si mohl být jist, že cokoli mu řeknu, nepustí dál. Samozřejmě kromě svých dvou přátel. U nich jsem si naopak mohl být jist tím, že se to dozvědí.“
„Tím jste mé obavy potvrdil.“
„Ale to bych nerad, Severusi,“ usmál se Brumbál. „Je dobře, že má přátele. A jsem přesvědčen, že si je vybral správně. Vlastně právě skutečnost, že zůstávají přáteli, mě naplňuje nadějí.“
„Protože nejsou ze Zmijozelu?“ zeptal se s nádechem hořkosti Snape. „Děkuji.“
„Byl jsi to ty sám, kdo projevil obavy z toho, že je tvůj syn Zmijozel, Severusi,“ nedal se vyvést z míry Brumbál. „Přesto je to jeho kolej. Patří do ní. Moudrý klobouk musel mít své důvody, proč ho do ní zařadil. Chápu, že ses obával nebo možná stále obáváš toho, zda se jeho ctižádostivost nepromění v touhu po moci. Byla by nebezpečná v kombinaci s jeho schopnostmi a inteligencí.“
„A jeho předurčením,“ dopověděl Snape téměř neslyšně. „Vy mi určitě řeknete, že skutečnost, že je ve Zmijozelu, je součástí jeho osudu. A osudu nás všech.“
„Samozřejmě,“ podíval se na něj Brumbál nad skly svých nezvyklých brýlí, „o tom přece ani jeden z nás nepochybuje. Ale nemusí to být ty důvody, jichž se obáváš. Tím důvodem nemusí být jeho povaha, vlastně nemám důvod si myslet, že by byl ctižádostivější, než je běžné. Spíše se mi zdá, že jsou jeho charakterové rysy podivuhodně vyvážené na chlapce jeho věku. Nenapadlo tě, že tím důvodem může být to, že Joshua potřeboval být v koleji svého otce? Že bylo potřeba, abys byl s ním, abys na něj mohl bez problémů dohlížet?“
„Jsem rád, že je v mé koleji,“ přikývnul Severus. „Přestože mě to stále znepokojuje. Nepřátelí se jen s vašimi oblíbenými Nebelvíry. Nejvíc času musí nutně trávit se studenty své koleje.“
„A zrovna ty se toho obáváš? Překvapuješ mě, Severusi.“
„Je tam řada dobrých dětí. Ale v jeho blízkosti vidím příliš často Scorpiuse Malfoye. A i když se mi on sám zdá v pořádku, jeho otcem si jistý nejsem.“
„Vždy jsi měl Draca rád.“
„A vždy jsem si na něj dával pozor.“
„Tak v tom pokračuj. Bojíš se, že by to Joshua prozradil právě Scorpiusovi?“
„Nelze to vyloučit, zdá se, že ho považuje za přítele. Může také něco prozradit nechtěně. A hodně se baví i se sestrou Blaise Zabinniho Gemmou. A Blaise je … nelíbí se mi. Nemůžu mu to říct a nejen proto, že si nejsem jistý tím, zda to unese.“
„Myslíš, že můžeme svůj osud neunést?“ obměnil Brumbál svou předchozí nezodpovězenou otázku. „Bojíš se, jak unese pravdu, jak se vyrovná se svým osudem. Není však ta otázka od základu nesprávná? Protože on svůj osud nese. Již teď jej nese a možná o něm svým způsobem dokonce i ví, aniž by si jej plně uvědomoval. Každý, ať se jeví sebevíce slabým, nakonec svůj osud unese. Nic jiného mu totiž nezbývá. A Joshua slabým není.“
„Ale je dítětem a měl by zůstat dítětem co nejdéle,“ odpověděl Snape a hleděl do plamenů. Vzpomněl si na tu noc, kdy Joshua vyvolal poprvé tu děsivě neznámou silu. Pak ji vyvolal podruhé, tentokrát záměrně, a ta síla zabila. Souvisí to spolu? Nepochybně ano. A Joshua se bude muset postupně dozvědět jak. Protože to je jeho osud a jeho odpovědnost. Jistěže mu to bude muset říct. Všechno. Postupně se dozví všechno, tak jako se to dozvěděl Harry. Ale unesl by Harry svou budoucnost, kdyby od počátku věděl, co všechno přinese? Jak by se mohl připravovat na budoucnost, kdyby věděl, že s největší pravděpodobností žádnou budoucnost nemá? Neměl snad právo na těch několik bezstarostných let, kdy se sice projevoval jako nesnesitelný spratek, ale alespoň jako normální nesnesitelný spratek svého věku? Byl dítětem. Umožnili mu být dítětem, Brumbál mu to umožnil, byť Harryho neznalost mohla vést, a tedy také vedla, ke komplikacím.
„Nebyl to snad i váš názor, Brumbále?“ zvedl hlavu.
„Chceš mi říct, že já jsem to také Harrymu říct nedokázal? Možná to byla chyba, Severusi.“
„Nemyslím,“ zavrtěl Snape hlavou. „Bylo správné, že jste ho před pravdou chránil. A že jste mu ji dávkoval postupně. Možná právě tato doba byla nezbytná pro to, aby se Harry stal tím, kdo dokázal přijmout to, k čemu jste ho připravoval.“
„Přesto jsem ho nikdy nedokázal uchránit zcela.“ Brumbál se odmlčel. „Myslím, že ve skutečnosti nemůžeme o svém osudu nevědět. I v době, kdy Harry nevěděl všechno, tu všechno už bylo, už se to ohlašovalo a Harry to musel vnímat. Ve skutečnosti svůj osud nesl od samého počátku, protože jej nést musel.“
„Všechno jste ohrozil, když jste mu včas neřekl to nejdůležitější. Protože jste byl přesvědčen, že by to neunesl. Nechal jste to na náhodě, protože v náhodu nevěříte. Byl jste přesvědčen, že vše je dáno, tedy, že se vhodná příležitost najít musí.“
„V tu chvíli, kdy jsem se rozhodoval, jsem byl na tom stejně jako ty, Severusi. Nemohl jsem vědět, zda se rozhoduji správně. Jeho osud však byl předurčen a já jsem vždy věřil v to, že vede i mě. Že každé rozhodnutí, ke kterému dospěji, jeho cestu podporuje. A přestože jsem tápal tak, jako tápeš ty, byl jsem si jist, že pokud budu postupovat podle toho, co považuji za nejsprávnější, nemohu z té cesty sejít.“
„Ale to se vám tak jeví nyní, Brumbále!“ odpověděl ostře Snape. „Dopadlo to dobře, takže vše, co jste udělal, včetně toho, co nelze hodnotit jinak než jako pošetilost, se vám nyní jeví jako správné!“
„Ano,“ přikývl Brumbál. „Máš naprostou pravdu. Bylo to správné, protože to dopadlo dobře. Ale jak jsem říkal, věřil jsem, že to proroctví je pravdivé, a že vše, co udělám, je součástí cesty k jeho naplnění.“
„A co když cíl té cesty není daný?“ podíval se na něj napjatě.
„Chceš mi říct, co je v tom proroctví, chlapče?“ zeptal se Brumbál velmi vážně.
„Vždyť ho znáte.“
„Ne však celé. Pokud není cíl daný, pokud volba cíle spočívá na tvém chlapci, leží na tobě velká odpovědnost, Severusi.“
„Díky,“ zabručel Snape. „To jsem potřeboval slyšet.“
„Možná by ti pomohlo zjistit, jak to vnímal Harry. Co si on myslí o tom, že jsem mu vše dávkoval postupně. Tedy že jsem mu ve skutečnosti lhal. Jak jej to ovlivnilo. Promluv si s ním, Severusi.“
„Joshua není Harry,“ odpověděl ostře Snape.
„Je jiný, ano. Je zvláštním dítětem, které si nechává příliš mnoho pro sebe. Ale je Harryho blízký příbuzný. Poraď se s ním. Řekl jsi mu už přece všechno, nemýlím se?“
„Ano. V podstatě ano,“ přikývl Snape.
„V podstatě ano,“ zopakoval Brumbál zamyšleně. „Takže tu chybějící část proroctví nezná ani on.“
„Nikdy jsem vám nepotvrdil, že existuje nějaká další část proroctví.“
„Nepotvrdil. A přesto by sis ji neměl nechávat pro sebe. Řekni ji alespoň Harrymu.“
„Harry se chová pořád jako dítě,“ zatvářil se Snape odmítavě.
„Harry byl schopný dospělého rozhodnutí už jako chlapec, Severusi. Možná se ty chováš k němu jako k dítěti a on ti jako dítě odpovídá. Anebo je to jen tvoje představa, to nemohu posoudit. Harry je zralý muž, a myslím, že je načase, abys to vzal na vědomí i ty.“

…

Doupě; 27. prosince 2011

Joshua seděl doma v obývacím pokoji na širokém gauči, a nakláněl se k Jamesovi, kterému ukazoval svůj nový stříbrný notebook, vánoční dárek od dědečka. Máma jela s rodiči zapálit svíčku na hrob babiččiných rodičů a Joshuu naštěstí byli ochotní nechat doma. Z druhé strany Jamese seděl Albus a on jim ukazoval, co všechno jeho nová hračka umí. Mudlovskou techniku znal, a přestože v Doupěti díky vysoké hladině magie nefungovala zcela bezchybně, využívat se dala. Kluci doma nic takového neměli, Harry nechtěl koupit dokonce ani televizi, měli jen staré rádio. Joshua to nechápal. Přece to, že jsou kouzelníci, nemusí nutně znamenat, že nebudou používat to nejlepší z obou světů!
„Pustíš nám už druhý díl Pána prstenů, Joshi?“ zatahal ho Albus za rukáv. Už ho asi prohlížení internetu, který navíc neustále padal, přestalo bavit.
„Dobře, pustím,“ vzal si notebook z Jamesových rukou.
„Ale nejdřív dones pořádnou porci vánočního pudinku od babičky,“ přikazoval bratrovi James. „S vanilkovým krémem.“
„Dojdi si sám,“ mračil se Albus.
„Prosím, Ale,“ přidal se Joshua. „My to tady zatím připravíme. Udělám čaj, jo?“
„Tak jo, Joshi,“ přikývnul Albus. „Lily ale říkat nebudu, je ještě moc malá, že jo?“
„A ty se bát nebudeš? Druhý díl je ještě strašidelnější než první,“ usmál se Joshua.
„Vždyť je to jen mudlovská pohádka,“ prohlásil Albus sebevědomě. „A mně je už skoro devět.“
„Za půl roku,“ ušklíbl se James. „Já bych mu to nepouštěl, Joshi. Je malý.“
„To teda nejsem!“ zatnul bojovně pěsti Albus.
„Snape říkal, že to napsal kouzelník, Ale. Třeba to není jen pohádka,“ řekl zamyšleně Joshua. „A nečerti se. Už jsem řekl, že ti to pustím.“
„Když doneseš ten puding. A trocha krůty s brusinkovou omáčkou by taky nezaškodila,“ objednával si James a Albus neochotně vstal.
„Nepřipadala ti Vicky včera divná?“ zeptal se Joshua, když Albus vyběhl ven.
„Ne, proč?“ podivil se James. „Hele, ty se se Snapem bavíš o mudlovských filmech? To si ho fakt nedokážu představit. Slizouna protivnýho.“
„Nemluv tak o něm,“ požádal ho klidně Joshua. „Já vím, že je k tobě nespravedlivý, ale jinak… A víš, co říká tvůj táta.“
„Klidně řekni táta,“ ušklíbl se James. „Všichni jsou v pohodě, ne? Bál jsem se, co bude… Albus říkal, že táta si dokonce jednou sbalil kufry a odešel. Pak si to u babičky všechno vyříkali, byl tu i strejda Ron. A od tý doby je všechno dobrý. Teda snad. Aspoň Alovi to tak připadá. Mně ostatně taky.“
„To jsem rád. Mně to taky tak připadalo. Myslel jsem, že to tu bude o Vánocích k nevydržení, a přitom jsou všichni na mě fajn.“
„A proč by nebyli? Ty přece za nic nemůžeš.“
„Všichni jsou milí i na mámu.“
„To jo,“ souhlasil James. „Dokonce i moje mamka. A to jsem fakt nečekal.“
Oba chlapci se odmlčeli. Joshua přemýšlel, co to znamená. Je Harry skutečně jeho otec, a všichni se s tím smířili a odpustili si to? Ostatně problém by byl asi jen to, kdyby byl otcem i té jeho sestřičky. Nejspíš si vysvětlili, že není. Možná si řekli i to, kdo je jejím otcem. A třeba i to, kdo je otcem jeho, protože Harry se k němu nyní choval jinak. A nejen on, ale i teta Ginny a její rodiče. Nedokázal přesně identifikovat v čem, ale jejich pohledy byly zkoumavější, jednou dokonce přistihl babičku Molly, jak se na něj dívá s lítostí a obavami. Mohlo to znamenat oboje – potvrzení toho, že Harry jeho otcem není, i toho, že je, ačkoli to si myslel čím dál tím méně. Ale bezesporu to znamenalo, že něco vědí. Něco si řekli.
„Mluvil jsi o tom s mámou? Nebo s někým jiným?“ zeptal se opatrně James.
„Ne. A ty?“
„To nejde,“ namítl James. „Nemůžu přece přijít za tátou a zeptat se, jestli…“
„Já taky ne. Ptal jsem se jí vloni, Jamesi. Řekla mi, že mi to nemůže říct bez povolení mého otce. A že nemám vyzvídat, protože ji tím jen trápím a k ničemu to nepovede. Nechci ji trápit, zvlášť teď ne.“
„Já vím, babička mi řekla, že mám na ni být hodný. Pro ni jsou všechny těhotný ženský pod ochranou.“
„To je hezky řečeno. Asi by to tak opravdu být mělo,“ usmál se Joshua.
„Myslíš, že i to druhé je –“ James větu nedokončil.
„Ne. Myslím, že ne, Jamesi. Myslím, že se smířili proto, že jim řekla pravdu.“
„A nám ji říct nechtějí,“ zamračil se James.
Joshua pokrčil rameny. „Když nechtějí, tak nechtějí. Zjistíme to sami.“ Nebude už vyzvídat. Máma minulý rok slíbila, že když bude umět nitrobranu, řeknou mu to. Neřekli. Zjistí si to sám, jak si domluvili s Jamesem. Nebo spíše se ujistí o tom, že jeho pocit, tak iracionální, a přitom tak silný, je pravdivý. Samozřejmě, že by byl raději, kdyby mu to řekli, kdyby si přestali hrát na schovávanou. Vadilo mu to, protože to uráželo jeho inteligenci. A přestože nechápal důvody, vytušil, že matka mu to říct chce a že skutečně není správné tlačit na ni. Zvlášť když mu nyní připadala tak zranitelná.
„Máš ho?“ obrátil se na Jamese.
„Jo,“ přikývl James. „Od včerejška. Vždyť je můj, vzal jsem si jen to, co mi patří, ne?“ Když Joshua přikývl, pokračoval: „Jak se ale dostaneme do ředitelny?“
„To není až tak složitý. Už jsem tam několikrát byl. A jako heslo bývají přísady do lektvarů. A když teď máme plášť, zjistíme ho určitě přesně, stačí trocha trpělivosti,“ usmál se Joshua.
„Proč McGonagallová dává jako hesla přísady do lektvarů?“ podivil se James.
Joshua se na něj překvapeně podíval. Nad tím nikdy nepřemýšlel, připadalo mu to samozřejmé. Vlastně měl pocit, že se Snape v ředitelně vždy chová tak, jako by to byla pracovna jeho, a ne McGonagallové. „To je dobrá otázka, Jamesi.“
„Vlastně na tom není nic divnýho,“ mávnul rukou James. „McGonagallová je zkrátka už stará a slabá. Ustupuje tomu bastardovi ve všem.“
„Už o něm nechci mluvit,“ zamračil se Joshua. Způsob, jakým James hovořil o Snapeovi, mu začínal vadit, i když ho chápal. Snape se k nebelvírským obecně a k Jamesovi zvlášť příliš mile nechoval. Na druhou stranu měl pocit, že ho James zbytečně provokuje a v hodinách se projevuje neuvěřitelně a zbytečně nepřipravený. „Raději mi řekni, co je s Vicky. Včera se mi zdála totálně mimo.“
„S Vicky je všechno v pořádku. Nechápu, co pořád máš.“
„Třeba to, že šla večer sama ven? Jamesi, vždyť jsi mi ani neřekl, jak to tehdy dopadlo. Byla už ve věži, když jste se s Teddym vrátili?“
„Nebyla,“ pokrčil bezstarostně rameny James. „Vrátila se až trošku později. To je v pohodě, nedělej si starosti.“
„O kolik později? A proč jsi mi nedal vědět?“
„Protože bys to řekl učitelům! Třeba tomu umaštěnci Snapeovi!“ sevřel rty James. „A o nic nešlo, Vicky se vrátila a všechno bylo v pořádku.“
„Kdy se přesně vrátila?“
„Kdy … ani nevím … nevzpomínám si. Ale nemohlo být moc pozdě. Určitě nebylo, protože mi to přišlo v pořádku.“
„Bylo ještě hodně lidí ve společenský?“
„Ne, byli jsme tam jen s Teddym. A Marigold, ta na ni s náma čekala taky.“
„Sami? To tam už nebyli ani šesťáci a sedmáci?“ ptal se trpělivě Joshua. „V kolik chodí ostatní normálně spát?“
„To je různé, ale… Ty myslíš, že muselo být pozdě, když už jsme tam byli sami?“
„Napadá tě jiné vysvětlení?“ díval se na něj upřeně Joshua. James si nikdy nedělal o Vicky přehnané starosti, ale i tak mu jeho reakce připadala zvláštní. Vicky se musela vrátit pozdě, ale Joshuu více znepokojovalo to, že to James považuje za úplně normální.
„Nevím… Ale jak by se dostala po večerce do hradu, musel být už zamčený, ne?“
„Tak to taky nevím,“ pokrčil čelo Joshua. „Jak vám to vysvětlila?“
„To si nevzpomínám,“ mračil čelo v usilovném přemýšlení James. „Ale vysvětlila to, určitě jo, protože mi to připadalo v pořádku. Vlastně mi to pořád připadá v pořádku.“
„To je ale zvláštní, nemyslíš? Vicky přišla hodně pozdě, řekla vám něco, na co si nevzpomínáš, a všechno se ti zdálo v pořádku,“ shrnul to Joshua.
„Když to tak říkáš, zní to fakt divně,“ podrbal se James za uchem.
„Myslím, že vás očarovala. Nezapomeň, že je částečně víla.“
„Jen hodně málo, ani to nestojí za řeč,“ mávl rukou James.
„Díval jsem se znovu do tý knížky o vílách. Elizaldeová popisuje právě kouzla s mlhou. Jsou pro vílí magii typická. Je to důvod, proč svou existenci dokážou tak dobře utajit. A taky píše, že dokážou okouzlit každého tak, že udělá, co chtějí, a rád. Protože ho dokážou přimět, aby si myslel, co chtějí ony.“
„Ale Vicky je normální holka. Sestřenice. Znám ji od malička,“ odpověděl James pochybovačně.
„Vždyť já taky,“ usmál se Joshua. „Znáš tu písničku, kterou poslední večer ve škole zpívala?“
„Byla krásná,“ usmál se trochu nepřítomně James.
„Ano. Nádherná. Jako bych ji už slyšel, jen si nemůžu vybavit, kde,“ řekl Joshua. „Co si o tom myslí Teddy?“
„Taky se mu líbila.“
„Tak tomu věřím,“ pousmál se Joshua. „A o tom jejím nočním příchodu?“
„Nic,“ pokrčil rameny James. „Teda, že je všechno v pořádku. Vlastně o tom už nemluví.“ Zamyslel se. „To je asi fakt divný.“
„Nelíbí se mi to, Jamesi. Někam chodí a umí neznámá kouzla.“
„Já nevím,“ vrtěl hlavou James. „Možná máš pravdu, možná nás očarovala, abychom si nedělali starosti. Ale ona vypadala fakt spokojeně. Nemyslím si, že by jí něco opravdu hrozilo. A Teddy taky ne.“
„Možná jí opravdu nic nehrozí,“ přikývl Joshua. „Ale stejně bych chtěl vědět, kam chodí.“
„Chtěl bych je vidět,“ řekl zasněně James.
„Koho?“ zvedl obočí Joshua.
„Ty víly. Bylo by krásný, kdybys měl pravdu,“ usmíval se nepřítomně James. „Třeba jsou jako elfové z Roklinky z toho tvýho filmu.“
„Babička vás pozdravuje, říká, že máme jít ven, a posílá vám spoustu jídla,“ hlásil od dveří Albus a ještě teplé balíčky naskládal na stůl před Jamese a Joshuu.

…

Když skončil film, vrátila se Hermiona s rodiči a konečně vyhnali chlapce alespoň na chvíli ven. Všichni tři se nepříliš ochotně zvedli, do nevlídného odpoledne se jim nechtělo, zvlášť když nebyl žádný sníh. Za chvíli však už zapomněli na svou nechuť a hráli si jako před nástupem do školy. Joshuovi připadalo, jako by od té doby uplynuly už věky, jako by byl někdo jiný. A byl rád, že se může aspoň na chvíli vrátit do doby, kdy jeho svět byl o tolik jednodušší.
James vyskočil na padlou kládu, natáhl ruku a přivolal si velký klacek. Zvednul ho do výšky a dramaticky zašeptal: „Slyšíte ty bubny? Už jdu, už jdu… Nebezpečí horší než si umíte představit, se blíží… Musíme přejít na druhou stranu. Jediný východ z Morie je tady!“
Albus hned nadšeně vyskočil na kládu před něj a po krátké chvíli se přidal i Joshua. Balancovali po kmeni na druhou stranu přes nehluboký příkop. Uprostřed se James zastavil, udeřil holí o svou hůlku a pak s ní udeřil do klády, až se zakymácela. Zakřičel na neviditelného nepřítele: „Neprojdeš!“ Chvíli se díval na neviditelného nepřítele padajícího do prázdna, pak se otočil a vydal se za chlapci na druhou stranu klády. Najednou se dramaticky zakymácel, chvíli se zdálo, že snad dokonce rovnováhu udrží, a zhroutil se z klády dolů. Chytil se jí rukou a předstíral, že se jí z posledních sil drží.
„Gandalfe!“ vykřikl Joshua a s hranou vážností se mu chtěl vydat na pomoc.
Albus ho chytil za ruku.
„Ne, ne,“ šeptal Joshua a předstíral, že se mu chce vytrhnout. Jenže na to, že to byla hra, se mu podivně svíralo srdce.
„Utíkejte, blázni!“ zasípal téměř věrohodně James, pustil se kmene a předstíral pád.
Albus a James se rozesmáli a Joshua se po chvíli také váhavě usmál. Do smíchu mu však nebylo. „Sciúirse fiery,“ zašeptal.
„Co jsi říkal?“ zvážněl Albus a podíval se na Joshuu: „Ten Balrogh byl hrozný. Co když opravdu existuje?“
„To víš, že ne,“ poplácal ho James po zádech. „Říkal jsem ti, Joshi, že je ještě malý. Teď se bude v noci bát.“
„Nebudu!“ bránil se Albus. „Ale je to pohádka, nebo není? Joshi, jak jsi to předtím myslel? A co jsi říkal?“
„Já vlastně nevím, Ale,“ opověděl pomalu Joshua. Byla to pravda, určitě ano. Ten pocit měl od první chvíle, kdy ten příběh četl. Už tehdy mu připadalo, že jen objevuje něco, co už dávno znal. „Třeba je na tom příběhu něco pravdivého.“
„Je to jen mudlovský film!“ protestoval James.
„Natočený podle knížky kouzelníka.“
„Nebo taky ne,“ oponoval James. „Ale to je jedno,“ dodal smířlivě.
„Pustíš nám další filmy, Joshi? Chtěl bych vidět úplně všechny,“ zaprosil Albus. „I když tenhle je určitě nejlepší. Hned zítra pustíš třetí díl, že jo? Ale mudlové přece nevědí o našem světě, tak jak to že tam mají kouzelníka?“
„Považují to za pohádku, Ale,“ odpověděl Joshua.
„Protože to je pohádka,“ poznamenal suše James.
„Mně by se líbilo, kdyby udělali film podle toho, co vyprávěl táta. To by byl hezký film,“ zamyslel se nahlas Albus.
„To by nebylo na jeden film. Těch by muselo být aspoň pět,“ usmál se Joshua.
„Proč pět? Proč ne rovnou sedm,“ ušklíbl se James. „Hezky na každý rok jeden.“
„Ten poslední by vydal i za dva,“ poznamenal Joshua.
„A první by se jmenoval Tajemná komnata, jak zachránil mamku!“ vyhrknul Albus.
„Druhý, Ale,“ zasmál se James. „To bylo až ve druháku. První by se jmenoval … třeba … hele, to je jedno,“ mávnul rukou.
„Třeba Kámen mudrců,“ vložil se do rozhovoru Joshua.
„Já vlastně nechci, aby se takový film dělal,“ zvážněl najednou Albus. „Mamka by byla smutná,“ zamračil se a vzápětí se na Joshuu provinile podíval.
„Pojď, půjdeme už domů,“ chytil James svého mladšího bratra kolem ramen.
Joshua šel pomalu za nimi. Myslel na to, co řekl Albus. Určitě to bylo kvůli jeho matce, kvůli Harrymu, kvůli tomu, o čem nikdo nemluvil, a přesto to neustále viselo ve vzduchu. Všichni se usilovně tvářili, že je všechno v pořádku, a snad i bylo, snad si to opravdu před Vánocemi všechno vyříkali. Jen se nikdo neobtěžoval o tom ujistit děti. I proto musí zjistit pravdu, James, Albus a Lily si to zaslouží.

…

Nádraží King’s Cross; 2. ledna 2012

„Joshi, piš!“ zakřičela na něj ještě matka a podávala mu ruku do okna.
„Budu,“ usmál se na ni Joshua a myslel to tentokrát vážně. Za své dlouhé odmlky se jí celé prázdniny nijak neomluvil a ona od něj omluvu ani vysvětlení nežádala. Nejspíš jeho důvody znala a nechtěla to téma zbytečně otevírat. Teď, když se na ni díval, připadala mu neuvěřitelně krásná. A najednou zalitoval, že si ani jednou nešáhnul, jak jeho sestřička kope. Bude mít sestřičku, usmál se a začal se skoro těšit. Vždyť je to krásné, ať si kdo chce, píše a říká, co chce. „Mami, určitě napíšu. Mám tě rád.“
„Já tebe taky, Joshi –“ zbytek věty zanikl v páře z lokomotivy, která se už definitivně chystala vyrazit na cestu do Bradavic. „- nemůžu ti to ještě říct, Joshi, promiň mi to.“
„Nezlobím se na tebe, mami,“ donutil se usmát. „A neptal jsem se.“
„Ale chtěl jsi to vědět. A měl bys to vědět.“
„Umím nitrobranu. To ti profesor Snape neřekl?“
Co matka odpověděla, už neslyšel. Vlak znovu odfouknl páru a vydal se na cestu. Stál u okna, studený vítr mu cuchal vlasy a díval se za matkou. Viděl, jak k ní přišel Harry, chytil jí kolem ramen a něco jí říkal. A teta Ginny stála vedle nich a vůbec nedávala najevo, že by jí to vadilo.

Další kapitola

Poznámky:

1. Jen pro přiblížení atmosféry večera v Bradavicích – titulní písnička této kapitoly je ta, kterou zpíval celý Kratiknotův sbor na začátku. Píseň, kterou zpívala Vicky sama, byla u minulé kapitoly. Je skutečně nádherná.
2. V rozhovoru Brumbála a Severuse můžete poznat myšlenky Heleny Haškovcové o tom, zda lze ospravedlnit milosrdnou lež.

781 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí