BtCh-III. 28. Showdown

Another shade of grey,
And the one I hate.
Another pain faced man,
Lost in the dream land.

Another spiteful soul,
Seeks, destroys.
Another two faced man,
Embracing the last straws.

A figure in black is standing there,
On the edge of sanity.
Holding onto the dawn of creation,
While the world is ruled by greed.

Emeralds fall, like rain from the sky,
The free fight for freedom,
While a forgotten angel cries.

Showdown, victims of fate,
Soldiers in agony still asking „Why?“
Spell bound, under the blade,
Hatred of lordship reflected by innocent eyes.

Another fading flame,
In a private hell,
Another desperate man,
Leaving his dark cell.

A creature of war is standing there,
On the burning battle field,
Holding onto the glory of nations,
While the heart strives to break free.

Altaria

Malfoy’s Manor; 18. ledna 2012

Ve středu v podvečer zaťukala na okno Dracovy pracovny sova, kterou daroval při nástupu do školy svému synovi. Zvědavě sejmul pouzdro s dopisem, usadil se do svého oblíbeného křesla ke krbu a začal číst.

 „Milý otče,

Můj kamarád se chová vcelku normálně. Teda většinou. Včera ale zmizel po večerce z pokoje. Vlastně hodně pozdě po večerce, téměř až ráno. Ty brýle od tebe fungují fakt skvěle! Viděl jsem sice ne jako ve dne, ale dost na to, abych do ničeho nevrážel. Sešel se s P. Mluvili o nějakém plášti a pak zmizeli. Teda ne úplně, protože si svítili, a tak jsem mohl jít za nima. Můžou mít neviditelný plášť? Myslíš, že opravdu existují, nebo to jsou jen povídačky? Bohužel jsem pořádně neviděl, ale skoro bych řekl, že jo. Ale i tak byla hračka se za nimi držet. Byl jsem opatrný, určitě si mě nevšimli.
Šli do ředitelny, a opravdu se tam dostali, protože znali heslo. Bohužel jsem ho nezaslechl. Ale co tam mohli chtít, netuším. Je to ale divné, ne? Takže jsem si myslel, že by tě to mohlo zajímat, když jsi říkal, že chceš vědět, kdyby dělal něco zvláštního.
Čekal jsem na ně, i když jsem myslel, že zmrznu. Na chodbách je opravdu velká zima a já jsem si nestihnul vzít ponožky, jen jsem přes sebe přehodil hábit. Ale vydržel jsem. A teď to, co mi připadá nejdůležitější – když se loučili (a zase si mě vůbec nevšimli) – tak kamarád říkal P., že to nemá nikomu říkat. A on mu říkal, že to chápe, že by mu to taky vadilo. A kamarád mu říkal, že jde o něco jiného, že je divný, že to tají (fakt nevím kdo, to neřekli). A P. mu řekl, že je to třeba proto, že se jeho otec stydí za to, že jeho máma je mudlovská šmejdka nebo že je bastard. Ale kamarád mu říkal, že si myslí, že rodiče P. to vědí, protože se k sobě i jeho mámě chovali dobře. A že je to divný, že to nečekal. A že to musí mít nějaký důvod. A P. mu řekl, že nechápe, proč je podobný tátovi. A kamarád řekl, že to s tím třeba taky souvisí, protože matka P. nechává všechny, aby si mysleli, že je synem P. (staršího). A pak mu řekl, že si stejně myslí, že jsou příbuzní.
Takže si myslím, tati, že kamarád není synem toho, co si všichni myslí, že je, a oni na to přišli. To je jasný, ne? Ale kdo jeho otcem je, to nevím, to fakt neřekli ani nenaznačili, ale oni si myslí, že i on to ví, a nehlásí se k němu.
Doufám, že ti to k něčemu bude. Minimálně je to docela zajímavý, ne?
Jinak se nic zvláštního nestalo, dám vědět.
Vyřiď moje pozdravení mámě a babičce.

Tvůj Scorpius.“

Draco dočetl a usmíval se. Byl na svého syna hrdý. Scorpius prokázal odvahu v míře, kterou od něj téměř nečekal. Prokázal i inteligenci, to ho však nepřekvapilo. Ale zejména jej potěšila informace, kterou Scorpius zjistil. Má to tedy potvrzené. Syn té šmejdky není synem Pottera, ale někoho jiného. Přesně mu to zapadalo do jeho teorií, kterými si byl téměř jist, byť pro ně neměl jediný přímý důkaz. A dozvěděl se i něco nového – ví to minimálně Grangerová, otec chlapce, tedy podle všeho Snape, a Potterovi.  A považují za nutné to tajit. Proč?
Může to znamenat jediné. Oni sami si toho kluka spojují s proroctvím, jehož znění se mu podařilo získat a které si dosud nechával pro sebe. Takže i tato jeho teorie je pravdivá. Joshua Granger je tím, kdo může zničit Gellerta. A je i tím, kdo může přivést Starší.
Najednou mu úsměv zamrznul na rtech. Až nyní jej napadlo, že přestože na první pohled jsou cíle Strážců a Gellerta shodné, pokud obě proroctví předpovídají příchod stejného dítěte – a vše tomu nasvědčovalo – bude příchod Starších znamenat zkázu Gellerta. Pouze a záměrně Gellerta, nebo obecnou zkázu, jak naznačovala Brianna? Nebo to je jenom náhoda a vůbec to spolu nesouvisí? To si nemyslel.
Dosud se neodhodlal k rozhodnutí, kterou ze stran skutečně podporuje. Vlastně se touto otázkou vůbec nezabýval – nechtěli snad Strážci i Gellert vlastně totéž? Nechtěly obě strany obnovit vládu kouzelníků, vrátit na svět přirozený řád věcí? Samozřejmě tušil, že by Gellert neocenil, kdyby se dozvěděl, že mu Draco zatajuje informace o Strážcích. A stejně tak by Liádan nebyla nadšená, kdyby věděla, že Draco není jen špeh u Grindelwalda, ale že je… Čím vlastně je? Zavřel oči a vybavila se mu Grindelwaldova tvář. Uslyšel jeho hlas, který s logikou a vášní dokázal dát odpověď na jeho otázky, dokonce ještě dříve, než je dokázal zformulovat. Ne, není špehem u Grindelwalda pro Strážce, a už vůbec ne pro Snapea či pro ten ptačí klub. A není ani nezúčastněným pozorovatelem, který je připraven na jakoukoli eventualitu, už ne. Pracuje pro Gellerta, a nejen proto, že mu jeho myšlenky připadají logické.
Ta myšlenka ho zarazila. Není to tak dlouho, kdy se zařekl, že nebude jako jeho otec, že nikdy nikomu nepodlehne, tak jako podlehl on Pánovi zla. A nyní… Podlehl Gellertovi? Ne, to nesmí být pravda. Ne, není hračkou Gellerta, není jeho podřízeným. Je jeho spojencem. Je Malfoy. Není k němu nijak vázán, ať si Gellert myslí cokoli. A pokud si to Gellert opravdu myslí, tím lépe, nechá ho při tom. Ale svou přísahu, že Malfoy nebude už nikdy nikomu bezhlavě sloužit, dodrží. Ať si myslí, že je silnější. Ve skutečnosti je silnější ten, kdo ví více, a nejvíce ví v tuto chvíli on sám. Jen u něj se scházejí všechny nitky, on bude rozhodovat, co a komu řekne. On je pánem situace a rozhodně jím zůstane. Musí jím zůstat. Chce jím zůstat bez ohledu na to, jak moc ho Gellert fascinuje. Musí dodržet svůj původní plán – být s každým zadobře natolik, aby jeho rodina profitovala z jakéhokoli výsledku. Nebo aby alespoň přežila, i to ostatně v bouři, která se na svět řítí, může být dost.
Pokud Gellert má padnout, tak s tím musí počítat, ale nikoli se tím cítit vázán.

…………………..

Bradavice; 20. ledna 2012

V pátek ráno měl Joshua mizernou náladu. Dnes mu je třináct let. Má narozeniny, které nebude slavit, k nimž nedostane žádný dárek. Má otce, který se k němu nehlásí. Včera s ním měl svou obvyklou čtvrteční výuku. Přemýšlel o tom, že mu to řekne. Že mu řekne, že to ví, že už si nemusí hrát na schovávanou. Ale neudělal to, sám si nebyl jist proč. Možná hlavně proto, že nevěděl, jak začít. Navíc by musel prozradit, jak to zjistil, tedy prozradit, že se vkradl do ředitelny. Obával se navíc, že by z něj Snape vytáhl i podrobnosti, že by přišel na roli, kterou v tom hrál James. A to nemohl připustit.
A mělo to ještě jeden důvod. Zlobil se na něj. Možná by se měl snažit jej pochopit, věřit tomu, že má skutečně vážné důvody, jak říkal Brumbál. Jenže jemu se nechtělo jeho mlčení přijmout. Pocit křivdy obracel poslední rok a půl do zloby vůči matce – jenže to bylo čím dál tím těžší, zvlášť nyní, když i on cítil, že matka potřebuje ochranu. Připadala mu tak zranitelná. Musí ji chránit, ne jí cokoli vyčítat – to byl ostatně i důvod, proč s ní toto téma celé vánoční prázdniny k její očividné úlevě neotevíral. Snape ale žádnou ochranu nepotřeboval. Snape byl silný, sebevědomý a arogantní. Snape tím, že se k němu nepřihlásil, ubližoval nejen jemu, ale i jeho matce; měl právo se na něj zlobit i kvůli ní. Vlastně hlavně kvůli ní. Přitom se s ní scházel a je téměř určitě otcem i jejího druhého dítěte – to mu došlo o Vánocích, když od matky zjistil předpokládaný termín porodu. A ani jeho nenarozená sestra mu nestojí za to, aby se k nim přihlásil. Zamračil se. Nechtěl hledat důvody, proč to dělá, nechtěl ho chápat, nechtěl ho omlouvat.
Když docházel ke stolu ve Velké síni, zaslechl své jméno. Zpozorněl a zastavil se.
„…bych s ním neměl mluvit, Philippo?“ poznal hlas Scopriuse.
„Protože je bastard mudlovské šmejdky?“ odpověděl mu protáhlý povýšený hlas Scorpiusovy sestřenice Philippy Yaxleyové. „Protože jeho otec způsobil smrt jednoho tvého dědečka a uvěznění druhého? Protože jeho otec žije se dvěma ženami a tváří se, že je normální mít dva domy a dvoje děti? To ti připadá málo? Je to pod naší úroveň, Scorpiusi! Babička říkala, že když jim budeme dávat najevo, že jsou nám rovní, bude to nakonec pravda. A že se pak všechna naše tradice rozplyne, jak se to stalo mezi mudly!“
„Neměla bys tak mluvit,“ okřikla ji Cora Cuffeová nervózně. „Moudrý klobouk ho zařadil k nám, takže je náš.“
Joshua se ponuře usmál. Cora seděla na rozdíl od Scorpiuse a Philippy čelem k němu a jeho příchodu si nemohla nepovšimnout.
„Joshua je v pohodě,“ mrkla na něj Gemma Zabiniová. „Bez něj bychom vloni nevyhráli školní pohár. A skvěle si vede i letos, ne?“ usmála se.
„Netuším, jak to spolu souvisí,“ odpověděla povýšeně Phillippa. „Je to parchant. A Helewis Slinkhardová říkala, že ve Zmijozelu nikdy nikdo nemanželský nebyl.“
„Tak tím bych si nebyla tak jistá,“ odpověděla jí pobaveně Gemma. „Minimálně jeden tu byl. A docela známý. Určitě jsi o něm slyšela.“
„To tedy neslyšela,“ odsekla jí Phillippa. „A ani Helewis ne. A ta se to snažila zjistit. Prošla několik posledních let. Její mámě se to také nelíbí, říkala to na vánočním dýchánku u madam Malfoyové.“
„A říkali i to, že nikdy nikdo nemanželský v naší koleji nebyl?“ Gemma zvedla pobaveně koutek úst.
Philippa položila příbor a utřela si ubrouskem ústa. „Být tebou, tak bych mlčela, Gemmo Zabiniová. Tvá matka se sice za tvého otce provdala, ale už je zase vdova, ne? Po kolikáté už?“
„Nemůže za to, že má smůlu,“ zamračila se Gemma.
Philippa se nepříjemně ostře zasmála. „Když tomu chceš říkat smůla…“
„Mě by spíš zajímalo, kdo byl nemanželský,“ snažila zvrátit hrozící konflikt Cora Cuffeová.
„Skutečně to netušíte? Ale jeho jméno vyslovovat nebudu,“ usmála se víceznačně Gemma.
„Ten, jehož jméno nevyslovujeme?“ zeptal se překvapeně William Silver. „Opravdu? On přece nemohl…“
„Pán zla byl nemanželský? To jsem nevěděl, Gemmo,“ zadíval se na ni zvědavě Scorpius. „Jsi si tím jistá?“
Gemma se sebevědomě usmála a znovu se podívala na mlčícího Joshuu, kterého si ostatní, pravděpodobně až na Coru, dosud nevšimli. „Já bych ho nepodceňovala. Zdá se, že toho mají společného více než dost. Neposadíš se, Joshuo?“
Na chvíli se rozhostilo nepříjemné ticho. Joshua se po chvíli zaváhání mlčky posadil naproti ní, mezi Scorpiuse a Williama, kteří mu hned udělali místo. Scorpius se na něj usmál a jeho úsměv byl přátelský, snad až příliš. Naproti tomu William se na něj podíval jen krátce a zamyšleně žvýkal svůj toust se smaženým vajíčkem.
Joshua se beze slova pustil také do jídla.

…

První hodinu měli lektvary společně s Nebelvírem a Joshua si ostentativně šel sednout k Jamesovi. Zamířila k němu však i Vicky.
Zarazil se a pustil ji před sebe. „Jestli si chceš sednout sem, Vicky, tak půjdu k Willovi.“
„Ne, to ne, Joshi,“ zavrtěla nepřítomně hlavou. „U Coleen je ještě místo.“
„Ale –“
„To je dobrý, Joshi,“ usmála se. „S Coleen budu ráda.“
Joshua se už nebránil a vděčně se posadil vedle Jamese. Nechtěl dnes být s Williamem, přestože s ním obvykle vycházel dobře. Ale dnes … ten jeho pohled … Bál se ho i William? Minulý rok si říkal, že je lepší, když se ho zmijozelští bojí, než když ho šikanují. Jenže Willa měl rád. A přestože se téměř nic nestalo, jeho mlčení vnímal téměř jako zradu. Nic neřekl na jeho obranu, na rozdíl od Scorpiuse. A Gemmy a Cory, samozřejmě, jenže u nich si nebyl jist, zda to neřekly jen proto, že ho viděly. A protože se ho bály, to bylo zřejmé. I když Gemma se ho možná nebála, spíše mu připadalo, že ji celá záležitost baví. Jenže jeho to nebavilo. Nelíbilo se mu, že jím pohrdají pro jeho nemanželský původ. A nebyl si jistý, zda se mu líbí, že si myslí, že jeho otec je Harry. Vlastně si byl jistý, že tak, jak to podala Yaxleyová, se mu to nelíbí. Harry Potter nemá dvě ženy a není jeho otcem. Měl chuť jim říct, že je to jinak, ale zároveň ani na okamžik nepochyboval o tom, že to udělat nesmí. Přestože se mu nechtělo hledat pro Snapea polehčující důvody, jedno věděl určitě – dokud nezjistí o jeho motivech více, musí mlčet.
„Minulý týden jsme připravovali zimní lektvar proti akné a mohli jste si ho přes týden vyzkoušet. Jak vidím, slečna Wolpertová se svého výtvoru bála, což naprosto chápu,“ zahleděl se na nevýraznou dívku s výraznou vyrážkou sedící vedle Vicky. Třída se rozesmála a Joshua se zamračil. Kruté vtípky Snapea mu nyní vadily mnohem více než dříve. Neměl by se takto chovat.
„Pane MacDonalde, proč jste nepoužil lektvar vy?“
„Použil,“ odpověděl zamračeně hnědovlasý chlapec z Nebelvíru.
„Tak to jste očividně udělal minule nějakou chybu. Srážím Nebelvíru pět bodů.“
Joshua se vymrštil. Tohle ho už skutečně naštvalo. „Za co! Pane,“ dodal.
„Pane Grangere, v mých hodinách se studenti hlásí,“ přiblížil se k němu tichým krokem Snape. „Všichni.“
„Srazíte mi body?“ nadzvedl Joshua obočí.
„Máte dnes trest. Budete se hlásit po večeři u pana Filche.“
Joshua se na něj upřeně díval. Dnes. A s Filchem. Když má narozeniny. To si ho nemohl aspoň pozvat k sobě? Vždyť to ví!
„Pane MacDonalde, pan Granger se domnívá, že jste žádnou chybu neudělal. Vyjmenujte mu tedy přísady, které jste minule do lektvaru proti akné použil.“
„Já … teda…“
„Ano, vy,“ naklonil vyčkávavě hlavu Snape.
„Lipový květ…“
„A dále?“
„Nať třezalky.“
„Ano?“ naklonil Snape trpělivě hlavu.
„Výluh ze sušených mravenců.“
„Skvělé, pane MacDonalde. Dal jste dohromady téměř polovinu přísad,“ zvednul Snape ironicky koutek úst. „S pomocí vašich spolužáků, nejsem ještě hluchý, slečno Towlerová,“ otočil se zprudka na dívku, sedící za Benjaminem MacDonaldem. „Strhávám pět bodů Nebelvíru za porušování školního řádu. Proč se lektvar označuje jako zimní?“ obrátil se ke třídě.
Odpovědí mu bylo mlčení. Joshua se neklidně zavrtěl. To přece musí vědět každý!
„Pane Grangere, chcete snad něco říct?“
Joshua zavrtěl hlavou, rty stisknuté. Kdyby to tak věděl James, zadoufal. Jenže James se pro jistotu tvářil, že tam vůbec není, což byla v jeho případě nejbezpečnější strategie.
„Pane Grangere,“ naklonil se k němu Snape. „Vy to víte. Tak to řekněte,“ řekl nebezpečně pomalu. „Nemám čas ani chuť na vaše hry.“
„Určitě to ví i někdo jiný,“ zamumlal.
„Jistě, proto je tady takový les rukou.“
Joshua mlčel, pak zvednl hlavu. Všiml si, že se vepředu hlásí Coleen Wolpertová. Snape k ní stál zády. Joshua přemýšlel, zda ho má na to upozornit, o znalostech Coleen v oblasti lektvarů si nedělal příliš velké iluze. Když to řekne špatně, bude to pro Snapea záminka pro to, aby ji zase srážel. Ale dívka se tvářila tak zaujatě a tak vytrvale mávala rukou ve vzduchu, že zvedl hlavu k Snapeovi. „Coleen se hlásí.“
Snape se překvapeně otočil. „Slečno Wolpertová?“
„Když užíváte třezalku tečkovanou, tak nesmíte na sluníčko,“ vyhrkla dívka rychle a nervózně skousla dolní ret.
„Správně,“ odpověděl pomalu Snape.
„A body?“ zašeptal Joshua, tak potichu, že ho kromě Snapea mohl slyšet maximálně lehce se usmívající James.
„Pět bodů Nebelvíru,“ řekl úsečně Snape a vydal se rychlým krokem k tabuli a Joshua s uspokojením zaznamenal, jak se na něj James usmál a ukázal palec nahoru.

……………..

Edinburgh; 22. ledna 2012

Wolfric se probudil, když už přes těžké závěsy prosvítalo nevýrazné zimní slunce. Podíval se na historické hodiny vedle krbu. Bylo už půl jedenácté. Jak mohl spát tak dlouho! Neaktivoval budící kouzlo, byl přesvědčen, že schůzku v jedenáct hodin zmeškat nemůže, a přesto se mu to málem podařilo. Pravda, šli spát pozdě – včera večer šli nejdříve do mudlovského kina, kde byl ostatně poprvé v životě, a pak s Magdalenou zašli ještě na skleničku. Magdalena, opakoval si v duchu její jméno. Nezvyklé jméno pro nezvyklou dívku. Posadil se a zadíval se vedle sebe – ležela tam, dlouhé tmavě hnědé vlasy rozhozené na polštáři a klidně oddechovala. Pozoroval ji, jako by nemohl uvěřit tomu, že tu je, že je s ním. A zároveň cítil výčitky svědomí, připadal si jako podvodník, protože ji za celou dobu nedokázal říci, čím je.
Znal ji od května, kdy ji poprvé potkal v knihovně Edinburghské univerzity. Na univerzitě nestudoval, obstaral si však průkazku studenta a systematicky se snažil vzdělávat se i bez oficiálního programu a požehnání učitelů. Magdalena studovala v Praze historii a do Skotska přijela nejdříve jen na krátký výměnný studentský pobyt, aby si ověřila, že zvládne studium v angličtině. A tehdy ji potkal, když v knihovně hledala informace o prehistorii Skotska. On chtěl také zjistit více o menhirech, které se nacházely i na jejich ostrově. Zaujala ho na první pohled svýma krásnýma zelenýma očima, a vzápětí i svým slovanským přízvukem a zaujetím, s jakým dokázala hovořit o historii jeho vlastní země. Musel přiznat, že o ní ví více než on sám, zjišťoval, jak jednostranně bylo vzdělání v Bradavicích zaměřeno. Studium mudlů nemohlo zdaleka poskytnout ani základní znalosti mudlovských věd; historie čar a kouzel byla sice vyučována podrobně, ale bez potřebných souvislostí s dějinami mudlů. Pocházel z čistokrevné rodiny a věci, které jí připadaly tak samozřejmé, znal jen teoreticky. A snažil se, aby nepoznala, jak nevzdělaný v těchto záležitostech je. Byla překvapená, že nemá telefon ani e-mailovou adresu, ale příliš se nevyptávala. Možná si myslela, že jí je nechce dát, nebo si ho snad zařadila jako jednoho z podivínů, kteří se snaží uniknout modernímu světu tím, že jeho vynálezy ignorují. A nebyl jím snad? Obával se, aby ji tím neodradil; sám byl překvapen, jak moc mu po týdnu, který spolu strávili v letním Edinburghu, chyběla. Nechala mu jen adresu – maiproko@seznam.cz, se kterou netušil, co dělat, a jeho sova ji také nepochopila. Myslel si, že ji už nikdy neuvidí, a začal uvažovat o tom, že bude muset najít někoho, kdo by mu vysvětlil, jak se na takovou adresu píše, když konečně od ní přišel dopis. Nadšeně mu oznamovala, že v září bude zpět ve Skotsku, protože získala mimořádné stipendium pro zahraniční studenty. Zapsala se na své vysněné předměty – archeologii zkombinovala s keltskými studiemi, protože právě tento obor měl podle ní být v Edinburghu naprosto nejlepší na světě.
V říjnu ji poprvé vzal na ostrov, kde celé září věnoval výstavbě vlastního malého domku. Snažil se, aby se s ostatními členy Smečky viděla co nejméně, a vcelku se mu to dařilo. Ale ještě raději se s ní scházel zde – v nejzajímavějším a nejspíš i nejdražším edinburghském hotelu poblíž hradu s příznačným názvem Witchery, který byl kompletně zařízen tak, jak byl zvyklý z domova. Tedy ze svého původního domova, protože na ostrově úrovně rodiny Scamanderů skutečně dosáhnout nemohli. Hotel vedla jedna z nejstarších skotských čistokrevných rodin, ale pronajímali ho i mudlům. Oblíbil si apartmá Heriot, pojmenované podle zakladatele údajně nejlepší skotské mudlovské školy. Postel měla nebesa a těžké závěsy ze zlatého brokátu, brokátové byly i modré tapety. Snažil se ji zahrnout luxusem, protože v hloubi duše se nemohl zbavit pocitu, že by o něj jinak nestála. Vstal a došel do koupelny. Opláchnul si obličej a sebekriticky se podíval do zrcadla. Rozhodně nebyl krasavec. Příliš velké vypouklé čelo, příliš vyčnívající lícní kosti, příliš výrazný nos a příliš výrazná ústa. Vše na něm bylo příliš protáhlé. Co na něm může Magdalena vidět? A to netušila, jak vypadá, když se jeho lehce zašpičatělé zuby protáhnou, když se jeho aristokratické oválné nehty změní na zvířecí drápy…
Pečlivě se oblékl a vrátil se do ložnice. Ze skříně vytáhl dlouhý černý vlněný kabát, uvázal si modrou kašmírovou šálu.
„Ty někam jdeš, Wolfricu?“ ozval se rozespalý hlas z postele.
„Mám domluvenou na jedenáctou pracovní schůzku. Klidně ještě spi, Mai.“
„Je všechno v pořádku?“ podívala se na něj pátravě.
„Jistě, proč by nemělo být?“ zápasil s uzlem šály, kterou si uvázal příliš těsně, a teď ho škrtila.
„Jsi nervózní,“ poznamenala věcně a přehodila přes sebe hotelový župan. „A nechceš mi říct, proč.“
Samozřejmě byl nervózní a samozřejmě jí nechtěl říct proč, a vlastně ani nemohl. Nebyl důvod ji znepokojovat, zejména když o jeho starostech nic nevěděla, a ani vědět nesměla. Zákony o utajení byly přísné. Prozradit, že je čarodějník, mohl až po jejich zasnoubení. Jak má takové zasnoubení vypadat, když mudlové už zasnoubení neznali, to zákon neřešil. Ale strýček říkal, že stačí, když si slíbí, že se vezmou. Fajn. Takže nejdřív ji musí požádat o ruku, pak jejich zasnoubení zaregistrovat na ministerstvu, a pak teprve jí říct, že je kouzelník, a navíc vlkodlak. A pokud svůj slib pak zruší, což očekával prakticky s jistotou, tak jí vymažou paměť. Účel těch pravidel chápal, přesto ho neskutečně iritovala. Celé období chození, kdy se mají lidé poznávat, musel předstírat, že je někým jiným. Jak ale pak může uvěřit někomu, kdo jí vlastně k zasnoubení přiměl podvodem?
„Nic se neděje, Mai,“ zalhal a přivinul ji k sobě. „Přijdu nejpozději ve dvě, spíš dřív. Tak ahoj,“ dodal rozpačitě. Stále ji držel. Najednou se mu nikam nechtělo. Proč by se s ním vůbec měl scházet? Co ho to vlastně napadlo, že napsal právě jemu? A hlavně – že se rozhodl zradit vlastní… Jenže – kdo jsou jeho vlastní?
„Jestli tam máš být v jedenáct, tak už bys asi měl jít,“ vymanila se mu, uvázala mu šálu a vyhrnula límec kabátu. „Takhle ti to sluší,“ usmála se. „Dobře pořiď.“

…

Z hotelu nešel daleko, sešel po Castlehill, za křižovatkou pokračoval po Lawnmarket a asi po necelé čtvrthodince chůze zabočil do průchodu vedle obchůdku s hloupými suvenýry pro turisty. Prošel průchodem a ocitl se ve vydlážděném vnitřním dvoře, z kterého vedlo několik schůdku dolů do jeho oblíbeného pubu U veselého soudce. Byla to čistě mudlovská hospůdka, s pestrou směsicí hostů – mísili se zde místní patrioti, novináři, umělci a také soudci, po nichž pub získal své jméno.
Vešel do podlouhlé červeně vymalované místnosti se zdobeným dřevěným stropem. Svlékl si kabát a posadil se ke kulatému stolku pro dva u zdi vedle krbu, čelem ke dveřím. Hospoda byla téměř prázdná, jen u baru vedle sebe seděli dva starší muži, mlčky, každý nad svou sklenicí whisky.
„Pivo?“ přišoural se k němu hostinský. „Dneska máme McEwanse a Belhaven.“
„Belhaven,“ odpověděl Wolfric. „A kus nepříliš propečeného masa mi můžete udělat?“
„Jo,“ přikývnul hlavou. „Jak málo propečeného?“
„Hodně málo,“ upřesnil Wolfric.
„Bez přílohy, jako obvykle?“ ptal se bez údivu hostinský.
„Přesně.“
Když hostinský odešel, Wolfric si uvědomil, že nebylo příliš zdvořilé objednat si ještě předtím, než dorazil jeho host. Jenže měl hlad. Vlčí hlad, ušklíbl se v duchu, a ten se nesmí podceňovat.
Přesně s úderem jedenácté hodiny se otevřely vstupní dveře a vešel muž, jehož očekával. Byl oblečen téměř stejně, jak byl na něj zvyklý z Bradavic, jen místo černého hábitu měl na sobě v mudlovském prostředí poněkud méně nápadný černý svrchník.
Bez zaváhání došel až k němu a Wolfric se postavil, aby jej přivítal.
„Jsem rád, že jste přišel, pane profesore.“
„Vaše žádost zněla dost naléhavě, pane Scamandere,“ odpověděl muž a posadil se, aniž by si svrchník svlékl.
Židli otočil opěradlem ke zdi a posadil se šikmo ke stolu, aby měl dobrý výhled na všechny strany. Wolfrica zamrzelo, že mu jeho bývalý profesor nedůvěřuje, ale nedivil se mu.
„Dáte si, pane?“ přišoural se k nim hostinský a před Wolfrica položil objednané pivo.
„Čaj.“
„Něco k jídlu?“
„Ne,“ odpověděl úsečně. Když opět osaměli, podíval se úkosem na Wolfrica. „Můžete začít. Předpokládám, že nechcete marnit svůj ani můj čas.“
„To samozřejmě nechci, pane profesore,“ odpověděl Wolfric a napil se piva. „Chtěl jsem se s vámi sejít, protože se dějí věci, které mě znepokojují.“
„To jste psal,“ přikývnul Snape a nespouštěl oči z okolí.
„Něčeho se obáváte?“
„Ne. Měl bych mít důvod, pane Scamandere?“
„Máte dojem, že jsem typ, který by vás vlákal do pasti?“
„Ne. Mám důvod, proč bych si to mohl myslet?“ zvednul Snape obočí a zadíval se na svého společníka. „Pane Scamandere, neberte si to osobně, ale mám ve zvyku být opatrný.“
„Staré návyky,“ zamumlal Wolfric.
„Proto jste oslovil mě, nemám pravdu?“ spojil Snape své dlouhé prsty a vyčkávavě mladíka pozoroval.
„Ano,“ přikývl vlkodlak. „Myslel jsem si, že vy budete vědět, jak s tou informací naložit. Tedy, vlastně nejdřív jsem požádal o názor Lenku.“
„Lenku?“ podíval se na něj nechápavě Snape.
„Lenku Longbottomovou,“ upřesnil trochu neochotně Wolfric. Nerad to jméno vyslovoval. Toto jméno bylo v jejich rodině tabu.
„Proč promerlina ji?“ Snapeův hlas zněl stále pochybovačně.
„Je to moje teta. A Havraspárka,“ pokrčil rameny Wolfric. „A spolupracovala v boji proti Tomu, jehož jméno nevyslovujeme. Poradila mi, abych se obrátil na vás.“
Snape se na něj chvíli nevěřícně díval. „Proč právě na mě?“
„Nevím. Nevídáte se?“
Před Wolfrica hostinský položil lehce opečený velký kus hovězího. Mladík se do něj nedočkavě pustil.
Snape po chvíli promluvil. „Co vás znepokojilo, pane Scamandere?“
Wolfric polknul, utřel si ubrouskem ústa a odpověděl: „Ostrov navštěvuje pan Malfoy. Schází se jen s některými. S Kenleym Selwynem, s Ylvou Gampovou, jejím bratrem Baldurem, ten ale nepatří do … mezi nás. S Lyallem Gibbonem, s jeho sestrou Naomi. A s Bardolphem Channingem. A taky s tím Afričanem, Agwangem Luo.“
„Bez slečny Blishwickové?“
„Myslíte paní Selwynovou? Ne, na tu jsem jen zapomněl,“ pousmál se Wolfric.
„Všichni jsou Zmijozelové. A všichni jsou potomci Smrtijedů. Tedy až na paní Selwynovou a na pana Lua.“
Wolfric přikýl.
„Máte představu, o čem spolu hovoří?“
„Pan Malfoy nám nabídl obchodní spolupráci. Ale tu zajišťuje Velvela. Velvela Lebovitzová. Ale tady jde o něco jiného. Schází se téměř v noci, když si myslí, že o nich nikdo neví. A bez Velvely, takže to obchodní určitě není. Navíc zabezpečují místnost proti odposlechu.“
„A jak to všechno víte, pane Scamandere?“
„Zjistil jsem to.“
„Proč jste je začal sledovat?“
„Protože…“ Wolfric skousl ret a podíval se stranou. Neuměl to přesně vysvětlit, to nejasné tušení, to podezření, které se ho zmocnilo už při první návštěvě Draca Malfoye. Podezření posílené řečmi zmijozelské části Smečky, a nejen jimi. „Šíří podivné názory, pane profesore. A požádali ministerstvo o možnost trávit už dva úplňky mimo ostrov.“
„Kdo přesně?“
„Poprvé Kenley a Lyall. Podruhé Bardolph, Lyall a Naomi.“
„Začali tedy brát vlkodlačí lektvar,“ pronesl spíše pro sebe Snape.
„Jen ten měsíc, jinak ne,“ zavrtěl hlavou vlkodlak. „Pod dohledem ministerstva.“
„Jak jinak,“ ušklíbl se Snape. „Jak svou žádost odůvodnili?“
„Návštěvou příbuzných.“
„A vy jim nevěříte,“ poznamenal Snape. „Máte nějakou představu o tom, kam šli?“
„Já nevím, jestli jim nevěřím. Jen se mi to nezdá. Ne samo o sobě, ale všechno dohromady…“
„Kdy to bylo?“
„Kenley a Lyall opustili ostrov o prosincovém úplňku a Lyall s Naomi a Bardolph teď v lednu.“
Snape chvíli přemýšlel, zdálo se, že něco v duchu počítá. Pak přikývl.
„Jaké zvláštní řeči jste měl na mysli?“
„Přirozeným právem vlkodlaků je chovat se podle svých instinktů,“ zadeklamoval Wolfric. „Společnost by neměla nutit vlkodlaky poškozovat si zdraví lektvarem. Je dost bezcenných mudlů, kteří by mohli uspokojit přirozené potřeby vlkodlaků.“
Snape mlčel a upřeně si vlkodlaka prohlížel.
„To nejsou moje názory,“ prohlásil obraným tónem Wolfric. „Něco chystají.“
Znovu se rozhostilo ticho, Snape nedal najevo žádnou emoci. „Vy berete vlkodlačí lektvar, pane Scamandere?“ přerušil nakonec ticho v okamžiku, kdy si už Wolfric začal myslet, že udělal nenapravitelnou chybu, když tohoto zvláštního muže oslovil.
„Ne.“
„Proč?“
„O jeho vedlejších účincích víte víc, než kdokoli jiný.“
„Možná. Ale vím také o tom, co s člověkem udělá, když ho nebere. Slyšel jste o Fenrirovi Šedohřbetovi?“
„Samozřejmě. „Ale já nechci být jako on. Chci se oženit, mít děti… Teddy Lupin stále nemá žádné příznaky?“
„Ne. Berte tedy lektvar.“
„Jenže ten může poškozovat plodnost.“
„Až po dlouhodobé aplikaci.“
„Jenže já jsem ho bral šest let! Pod vaším pečlivým dohledem.“
„To není až tak dlouho. Ubezpečuji vás, že otec Teddyho ho bral mnohem déle a nemělo to na jeho plodnost vliv. Možná u dívek … ale donošené těhotenství ženy trpící lykantropii nebylo dosud zaznamenáno.“
„Není vlkodlačice. Ve skutečnosti nevíte, jaký vliv na mě ten lektvar může mít. A jaký už měl.“
„A vy nevíte, jaký vliv na vás může mít to, že lektvar neberete. Fenrir Šedohřbet se postupně měnil. Získával vlčí rysy i mimo přeměnu. Jeho povaha se změnila. Stal se skutečnou šelmou. Vysoce nebezpečnou, protože v sobě spojoval sílu a nevinnou krutost zvířete s úmyslnou vinou člověka. Nechcete tak dopadnout.“
„Samozřejmě, že nechci!“ vykřikl Wolfric. „Jenže to je hodně nepravděpodobné a vy to víte! Většině se nic takového nestalo!“
„Podívejte se na sebe, pane Scamandere,“ pokračoval neúprosně Snape. „Neviděl jsem vás jen necelý rok a mám dojem, že jste se už změnil.“
„Nemyslím,“ protestoval Wolfric a polilo ho horko.
„Tak nemyslete nadále,“ pokrčil rameny s lhostejným výrazem Snape. „Neříkal jste, že se budete ženit?“
Wolfric ztuhl. Rozhodně nechtěl a nesměl Magdalenu přivést do jakéhokoli nebezpečí! Ale je toto nebezpečí skutečné? Snape záměrně zveličuje! Určitě nemůže mít pravdu! Nejraději by se hned zvedl a šel znovu zkontrolovat svůj vzhled. Nejsou skutečně jeho zuby špičatější? A čelisti vystouplejší? Nezačíná jeho obličej připomínat protáhlý vlčí čenich? „Nevím, jestli se budu ženit, pane profesore. Ale kvůli tomu jsem s vámi mluvit nechtěl,“ uvědomil si, že Snape téma odvedl jinam, než měl kdy připustit.
„Jistě. Já tomu rozumím, pane Scamandere. Máte dojem, že vůdce vaší … Smečky,“ ohrnul Snape rty, „se spojil s potomky Smrtijedů a navázal na jejich staré myšlenky. Není to nepravděpodobná teorie, máte však pro ni příliš málo důkazů. Vy se snažíte zjistit víc. Chcete být naším špehem, pane Scamandere?“
Wolfric polknul. Když to Snape řekl takto přímo, znělo to hrozně. Špeh. Donašeč. Zrádce. Práskač. Byla to role, kterou tolik let plnil Snape. Pokud to tedy nehrál na obě strany, jak si mysleli jeho zmijozelští přátelé Byli však skutečně přáteli? Byli něčím víc, byli to druzi ze Smečky. Pouto mezi nimi bylo silné. Ale nebyl vlkem, byl člověkem, a vlkem se stát nechtěl. Ani Smrtijedem, žádným způsobem nechtěl ohrožovat nikoho, byť by to měli být odsouzení mudlovští zločinci. „Ano, pane profesore, chci být vaším špiónem,“ přikývl vážně.
„V tom případě vám potřebuji věřit. A to nemůžu, dokud neberete vlkodlačí lektvar.“
„Důvěra nesouvisí s lektvarem,“ pokusil se chabě protestovat Wolfric.
„Souvisí, a myslím, že to začínáte dokonce i chápat, pane Scamandere. Bez lektvaru se vaše povaha může postupně změnit. Nevím jak rychle a jak silně, to je velmi individuální. Vaše instinkty šelmy budou sílit. Stanete se nebezpečím pro ostatní. A také pro mě, samozřejmě.“
„Lektvar je ale nebezpečný pro mě.“
„To si zvažte sám, co považujete za důležitější. Pro naši spolupráci je však podstatné to, že vaše loajalita ke Smečce se stane silnější než cokoli jiného. Už nyní je silná, dokážete ji však překonat. Bylo by dobré, kdyby to tak zůstalo.“
„Ale oni si toho všimnou.“
„Nikoli nutně. Lektvarem vás mohu zásobovat osobně. Nikdo se to nedozví. A na úplněk si od slečny Blishwickové, promiňte, paní Selwynové,“ zvednul téměř neznatelně koutek úst, „nechte uvařit uspávací lektvar. Jistě vám uvěří, že chcete mít v noci klid.“
„Nejsem zrovna vůdčí typ,“ souhlasil Wolfric.
„Udělejte to i kvůli své dívce.“
Wolfric přikývl. „A jak mám důvěřovat já vám, pane profesore?“
„Vy jste oslovil mě, ne já vás, pane Scamandere.“
„Ano, ale –“
„Nemůžu vám nijak dokázat, že si vaši důvěru zasloužím. Stejně jako to ve skutečnosti nemůžete dokázat vy mně. Důvěřujete však osobě, která mne doporučila?“
„Ano.“
„Doručím vám lektvar ve středu. Kam?“ zeptal se Snape, a přitom vstal, aniž se po celou dobu dotkl čaje.
„Knihovna zdejší univerzity.“
„Dobře. Bylo mi ctí, pane Scamandere,“ pokývnul Snape hlavou a odešel.
Wolfric osaměl a až nyní si uvědomil, že jeho steak stydne téměř netknutý. Rychle a bez potěšení ho dojedl. Snape ho přiměl slíbit, že bude užívat lektvar. Může mít skutečně pravdu? Musí o tom zjistit více. Horší však bylo, že si připadal jako zrádce. V tomto měl Snape pravdu, jeho loajalita k vůdci Smečky byla již nyní překonatelná jen obtížně. Jednal proti svému instinktu. Ale loajalita k jednomu vůdci se dá nahradit loajalitou jinou. Bude se muset vypravit na sousední ostrov navštívit Lycaona Sapworthyho.

Další kapitola

Poznámky:

1. Upozorňuji, že to, že Pán zla nebyl manželský, netvrdím já, ale Gemma.
2. Philippa narážela na to, že paní Zabiniová byla proslulá kráska, která s každým dalším ovdověním získala poměrně slušné jmění. Tím samozřejmě nechci podporovat ošklivé řeči o tom, že by snad svým zesnulým manželům z tohoto světa pomáhala.

641 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí