Jak jsou si všichni podobní
když nade mnou se skláníš
těch polomů těch povodní
kdo za krysu, kdo za myš
Jak jsou si všichni podobní
když nade mnou se lekáš
jak slova báby porodní
když řekne: jen to nekaž
spěcháš…
Džal palo foros
Džal paňi, džal
Mamo, me la na kamav
Jak jsou mi všichni nablízku
to archa v horách kotví
tak podvečerem na whisku
jdou se mnou moji mrtví
Jak jsou si všichni podobní
když nade mnou se skláníš…
Tak je mi všechno daleko
i polibky i facky
už hoří keř, už taje kov
už slyším křičet racky
Spišské Bystré; noc z 9. na 10. února 2012
Tichou nocí byl slyšet hukot. Nejdříve docela tichý, ale během několika okamžiků se rozezněl do své plné síly. Voda, kde se tady vzala voda? Je únor, nahoře je ještě sníh, jen sníh, žádný déšť! Voda tu být nemůže! Ale voda hučela a řvala a drásala srdce těch, kteří se vzbudili.
„Alarmo! Siďarne, denašen!“[1] zavolal a z malých domků, záplatovaných tím, co bylo zrovna po ruce, vyběhlo několik lidí.
„Báro paňi, denašen! Uštěn opre, jajgatáši!“[2] ozýval se křik.
Bylo však už pozdě. Během několika sekund voda zaplavila celou osadu, strhla domky, spolu s převážně ještě spícími lidmi.
Nezachránil se nikdo.
…………………….
Bradavice; 10. února 2012
Ve čtvrtek po večeři Joshua zamířil do sklepení, aby se zúčastnil pravidelné mimořádné výuky se svým otcem. Poté, co zvládl nitrobranu a zopakovali si znovu obranu proti Impériu a jiným kouzlům ovlivňujícím vůli, se začali věnovat dalším obranným kouzlům. Přes nejistotu a rozporuplné pocity, které v jeho přítomnosti cítil, se na jejich mimořádné hodiny těšil. Chtěl znát, chtěl se učit, chtěl to všechno umět, chtěl toto všechno víc a rychleji, než mu poskytovaly běžné hodiny. A jeho otce očividně těšilo, že jej může učit; i to mu nyní dávalo větší smysl. To všechno ovšem neznamenalo, že by se s jeho mlčením smířil či že by je byl alespoň ochotný pochopit. A že by přestal doufat, že mu to řekne, že se mu omluví a že mu to vysvětlí. Možná i to byl důvod, proč před ním stále nedal najevo, že to ví – tím by mu tuto možnost definitivně vzal.
Do pracovny Snapea však nedošel, ještě ve vstupní hale uslyšel za sebou známé rychlé kroky a dříve, než se mohl otočit, mu jeho otec položil ruku na rameno. „Joshuo,“ oslovil ho jménem a Joshua rozšířil oči překvapením. Nebyli sami, a dosud ho vždy jménem oslovoval jen v soukromí. „Joshuo, dnes v noci se vám narodila sestra. Chcete ji vidět?“
„A máma?“ zeptal se hned Joshua nervózně. Proč nemluví o mámě? Stalo se jí něco?
„Obě jsou v pořádku. Nemusíte se ničeho obávat,“ kývl hlavou Snape a nepatrně se usmál. Možná více očima než ústy, ale i tak se na něj Joshua zadíval s překvapením.
„Tak chcete je navštívit?“
Joshua přikývl. Nebyl schopný nic říct, hrdlo se mu podivně svíralo, ale v tom, co cítil, se nevyznal.
„Běžte se obléci. Přeneseme se tam za hranicemi pozemků.“
„Proč až tam?“ podíval se na něj upřeně Joshua. Copak je jako ředitel nemůže přenést už z hradu? Bylo by to rychlejší a mohl by strávit více času s mámou.
„Nečetl jste historii Bradavic?“ zvedl obočí Snape a pátravě si ho prohlížel. „Nevíte, že se z hradu nedá přemísťovat?“
„To vím,“ odpověděl Joshua pomalu, „ale ře-“ stiskl rty a spolknul, co měl na jazyku. Snapeova tvář ztuhla v očekávání, jeho oči jej téměř propalovaly. „Ale řešením by byl letax, ne? Krb v ředitelně přece býval napojen na letax.“
„Býval. Po bitvě o Bradavice však byla obnovena jen vnitřní letaxová síť.“ Snape si jej stále pátravě prohlížel.
„To je ale nepraktické, ne? Co třeba, kdyby se něco stalo a bylo potřeba si přemístit rychle do nemocnice?“
„Je to bezpečností opatření. Mnoho domů nebylo po válce napojeno na letaxovou síť. Vy nespěcháte za svou matkou?“ zvednul Snape obočí.
„Spěchám,“ odpověděl Joshua a rozeběhl se do své ložnice. Jestli spěchá, to je otázka. On evidentně nespěchá, protože jinak by je přenesl. A nemusel by se vůbec oblékat. Vlastně tam už mohli být, mračil se.
Když už byl v kabátu a ve spěchu si omotával šálu, chytil jej u dveří koleje Edward Bole. „Kam si myslíte, že teď po večeři jdete, pane Grangere?“ řekl přehnaně oficiálním tónem, aby zdůraznil, že k němu mluví jako primus školy.
Joshua neměl chuť mu nic vysvětlovat. Bylo mu jasné, že čím později odejdou, tím méně času s matkou stráví. Kromě toho se mu o tom nechtělo mluvit. Kolem nich se však už zastavilo několik studentů a Joshuovi bylo jasné, že teď ho už primus jen tak nepustí. Netrpělivě pokrčil rameny, stejně to neutají. A ostatně to, že jeho máma bude mít dítě, věděli všichni. Porod je skutečně nemůže překvapit. „Mám sestru. Jdu navštívit mámu,“ zvedl hrdě hlavu a pokusil se mu vysmeknout.
„Počkej, počkej, Joshi,“ nepouštěl ho Bole. „To je sice pěkné, ale jak se tam chceš dostat? Ví o tom profesor Snape?“
„Jo. Pusť mě. Jdeme tam spolu,“ odpověděl netrpělivě. „Jestli mi nevěříš, pojď se mnou a můžeš mu osobně vysvětlit, proč jdu pozdě.
„Neřekl jsem, že ti nevěřím,“ pustil ho Bole. „Ale určitě ti nebude vadit, když tě kousek doprovodím, aby tě nikdo nezdržoval,“ usmál se na něj.
Když ve vstupní hale uviděli netrpělivě se tvářícího Snapea, primus ho rychle postrčil kupředu. „Tak utíkej. A gratuluju,“ poplácal jej po zádech.
Snape se na něj podíval, nic však neřekl. Mlčky a rychle vyrazil k hranicím školních pozemků.
„Kdy se narodila?“ zeptal se Joshua zad svého otce a snažil se udržet s ním krok.
„Nad ránem. Ve dvě hodiny a deset minut.“
„Ta zpráva, co jste dostal u večeře, byla o mámě?“ vzpomněl si na sněžnou sovu, která přiletěla ke Snapeovi.
„Ano,“ uslyšel nezřetelnou odpověď.
Joshua měl na jazyku otázku, proč tu zprávu dostal on, ale rozhodl se ji odložit na dobu, až mu uvidí do obličeje.
Po chvíli se Snape prudce zastavil a otočil se k němu. „Přemísťoval jste se už někdy?“
Joshua zavrtěl hlavou. „Jen s přenášedlem.“
„Je to trochu jiné, ale ne příliš. Musíte se jen uvolnit a na nic nemyslet. Hlavně se nepokoušejte přemístění bránit, to by mohlo vést k odštěpu. Zavřete oči a vyčistěte svou mysl,“ přikázal, a když jej Joshua poslechl, chytil ho za ruku.
Joshua měl pocit, jako by se dostal do víru, který jej chce protáhnout docela úzkým potrubím. Dříve, než dokázal své dojmy důkladněji analyzovat, se ocitli ve velké hale, kde, přestože už bylo sedm hodin večer, panoval čilý ruch.
Snape se obrátil k recepční. „Jdeme navštívit Hermionu Grangerovou. Kde ji nalezneme?“
Recepční se sladce usmála a hlasitěji než musela, prohlásila: „Myslíte slečnu Grangerovou? Hned se podívám, kde leží.“ Začala listovat tlustou knihou a Joshua se nemohl zbavit pocitu, že ta žena to ví, že hledání jen předstírá a cítil na ni vztek. Její hraná přívětivost jej neoklamala. Podíval se na svého otce, který měl ve tváři svůj obvyklý neproniknutelný výraz, ale Joshua jej už znal natolik dobře, aby mu bylo jasné, že jeho pocity jsou podobné.
„Třetí patro, slečna Hermiona Grangerová leží na oddělení šestinedělí,“ odpověděla tak hlasitě, že se po nich několik návštěvníků zvědavě otočilo. „Ale už je dost pozdě na návštěvy. A vy jste ve vztahu k ní kdo?“
Snape se nad recepční naklonil a s klidem, o kterém Joshua už věděl, že nevěstí nic dobrého, odpověděl: „Skutečně si myslíte, že vám do toho cokoli je? A skutečně musíte na celou halu -“
Joshua se ho dotkl na paži. „Pojďte, pane profesore. Je to jedno, ne? Stejně se to dozvědí.“
Stále ještě zamračený Snape se od poněkud vystrašené recepční odvrátil a beze slova odešel směrem ke schodišti. Joshua ho mlčky následoval. Návštěva na oddělení musela být domluvená, protože zde jim nikdo problémy nedělal.
Snape pořád mlčel a Joshua se neodvážil nic říkat. A ani si nebyl jist, že by něco dokázal říct, hrdlo se mu opět stáhlo, když ošetřovatelka otevřela dveře pokoje a pokynula jim, aby vstoupili.
Hermiona byla vzhůru a obličej se jí rozzářil, když uviděla svého syna. Joshua došel až k jejímu lůžku. Vedle ní byla malá postýlka a v ní byla ona. Jeho sestra. Ležela v zavinovačce, pěstičky sevřené, obličej zkrabacený.
„Ahoj mami,“ podíval se na matku a ona ho k sobě přivinula.
„Joshi,“ usmála se. „Jsem ráda, že jsi tu.“
„Jsem rád, že jsi … že jste v pořádku,“ pokusil se usmát, příliš radosti však necítil. V uších mu zněl hlas recepční. Slečna Grangerová… Jeho matka bude čelit útokům za to, že má druhé dítě za svobodna, a jeho otec, jejich otec, tu stojí, a nic s tím nedělá. To přece není omluvitelné vůbec ničím. Podíval se na něj.
Ale on si ho nevšímal. Měl oči jen pro to malé nic v růžové zavinovačce, ve tváři výraz, jaký u něj nikdy neviděl a ani by nevěřil tomu, že někdy uvidí. Pohled mu sklouznul k cedulce, která visela na postýlce. Rose Martha Snapeová, přečetl si. Ten malý červený uzlíček je skutečně jeho dcera, konstatoval bez překvapení. A dal jí své jméno, i když to pravděpodobně dopředu nezamýšlel. Proč ne jemu? Pocítil osten žárlivosti. Zlobil se na něj a zlobil se i na ni, ačkoli za nic nemohla. Ale možná … teď, když se přihlásil k ní…
„Je to vaše dcera,“ řekl nahlas a Snape se na něj překvapeně podíval.
„Je to tam napsáno,“ ukázal Joshua na cedulku.
„Severusi?“ matčin hlas zněl nesouhlasně, „ty jsi mu nic neřekl? Joshi…“
„Je mi to líto, Joshuo. Měl jsem vás na to připravit. Chtěl jsem… Nevěděl jsem, že to tam napíšou.“
Copak to je argument? chtěl zakřičet Joshua. Místo toho řekl jen bezbarvým tónem: „Nechtělo se vám o tom mluvit. Chápu,“ ačkoli nechápal vůbec nic. Proč mu to chtěl tajit? Proč si jeho matku nevzal? Proč ona neřekla, že je Snape otcem alespoň jejího druhého dítěte? A pokud pro to má skutečně vážný důvod, jak tvrdí Brumbál, proč se k ní tedy přihlásil? A proč ne k němu?
Vyčkávavě se na něj díval. Tak řekni to… Ale Snape mlčel. Joshua odvrátil hlavu. Zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu tak nepříhodně začaly tlačit do očí. Lítost ale rychle střídal vztek. Zatnul pěsti, musí jít ven, už to déle nevydrží. Vykročil ke dveřím.
„Joshi,” zavolala ho tiše matka. Neochotně se otočil. „Pojď sem, Joshi.” Seděla na posteli a podávala mu ten růžový uzlíček. „Pochováš si ji? Je to tvoje sestra.”
Joshua neochotně přistoupil až k lůžku matky.
„Hermiono,” zaprotestoval Snape a s obavami se díval na zamračeného Joshe.
Matka jen zavrtěla hlavou. Joshua si od matky převzal svou sestru, která zakníkala. Pak otevřela oči a vážně se na Joshuu podívala.
„Rosie,” řekl a téměř proti své vůli se usmál.
„Je krásná, viď,” pohladila Hermiona syna.
„Ano, mami.” Joshua zvedl oči od sestry k matce a pak se podíval na otce. Ten se na něj díval s téměř stejnou něhou jako předtím na jeho sestru. Teď. Teď je ta pravá chvíle, kdy mi to řekne. Řekne mi, že jsem jeho syn a že mě má rád stejně jako Rosie. Že mi dá své jméno. Že mi už nikdo nebude říkat, že jsem bastard, protože mám otce.
Ale Snape mlčel.
Joshua měl na jazyku tu otázku. Mohl by to říct on, Snape by to nepopřel, tím si byl najednou jistý. Zamračil se. Ne, to nebylo na něm. Je to na jeho rodičích. Je to na jeho otci, a on mu to nebude usnadňovat.
„Už byste měli jít,“ nakoukla do dveří ošetřovatelka. „Budete tady mít společnost, slečno Grangerová.“ Joshua sebou při tom oslovení trhnul a nepřátelsky se podíval na Snapea. Ale v hlase ženy žádná ironie nebyla, její úsměv byl laskavý. „Paní Braunerovou, tu asi znáte, ne?“
„Ne. Měla bych?“ podivila se Hermiona.
„Myslela jsem, že když ji sem přenesl váš … tedy…“ ošetřovatelka se zarazila a napjatě se podívala na přítomné.
„O Alitee Braunerové jsme mluvili, Hermiono,“ prohlásil klidně Snape a Joshua se zvědavě na něj podíval. Takže ta stážistka, kterou znal z hodin Přeměňování, porodila ve stejnou noc jako matka. To musel mít Snape opravdu rušnou noc.
„Rodila chvíli před tebou, ale měla nějaké komplikace. Je už v pořádku, madam?“ obrátil se na ošetřovatelku a Joshuu oslovení překvapilo, protože mu ošetřovatelka připadala ještě dost mladá. Nemohla být dlouho po škole.
Ošetřovatelku oficiální oslovení zřejmě překvapilo také, protože se zapýřila a odpověděla: „Jsem sestra Faye, to stačí, pane profesore. Vy si mě nepamatujete?“
„Slečna Hendersonová?“
„Ano!“ přikývla ošetřovatelka. „Paní Braunerová je už v pořádku, jinak bychom ji nepřekládali na normální oddělení. Chcete se s ní také vidět, pane profesore?“
„Jistě,“ souhlasil zdvořile Snape.
Holčička začala pobrekávat a Joshua ji ihned podal matce. Hermiona se položila na bok a se samozřejmostí, která Joshuovi připadala zvláštní, jí podala prs. Rose se okamžitě utišila. Joshua se začervenal a odvrátil se od matky. Do pokoje právě přiváželi další lůžko a za ní malou postýlku s dítětem, tentokrát v modré zavinovačce. Dítě se zdálo Joshuovi hrozně malé, alespoň proti jeho sestřičce. A ještě mnohem ošklivější, nejvíc ze všeho mu připomínalo staženého králíka.
Alitea Braunerová se usmála, když uviděla Snapea. „Dobrý večer, Severusi, ráda vás vidím.“
Joshua se zamračil. Proč ta ženská oslovuje otce jménem?
„Dobrý večer, Aliteo. Máte krásného syna,“ lehce se uklonil Snape.
„Ano, to ano,“ rozzářila se Alitea. „Jmenuje se David. Je malý, ale hodně toho dokáže.“
„To určitě ano. Aliteo, asi neznáte mou…“ Snape chvíli zaváhal a Hermiona se na něj s očekáváním a lehkým pobavením v očích zadívala. „…matku mé dcery, Hermionu Grangerovou.“
„Těší mě, Aliteo,“ usmála se Hermiona.
„Ráda vás poznávám, Hermiono,“ odpověděla jí Alitea. Vypadala překvapeně, ale rozhodla se taktně mlčet, a zejména se vyhnout oslovení paní nebo slečno. Za to jí byl Joshua vděčný. Proč se to vůbec u žen rozlišuje, když u mužů nikdo nic takového neřeší? „Severusi, děkuji vám, že jste mě přemístil. Bez vás bych tu možná už ani nebyla,“ obrátila se zpět k jeho otci.
„To přeháníte, Aliteo.“
„Ne, bylo to na poslední chvíli. Řekli mi to. Šlo o každou minutu, a –“
„To muselo být nepříjemné, paní profesorko, když vás pan profesor musel levitovat až k hranicím pozemku. V noci asi byla velká zima,“ řekl neutrálním tónem Joshua.
„K hranicím pozemku?“ podivila se Alitea. „Ne, to ne … to bych tady už asi nebyla. Pan profesor mě přenesl už z hradu.“
Joshua nadzvedl obočí a podíval se na Snapea, v očích krátký záblesk vítězství. Hned jej však zkrotil a co nejnevinněji uměl, otce požádal: „Možná bychom se tedy také mohli přemístit přímo do školy, pane profesore.“
………………….
Praha; 13. února 2012
Přívalová vlna, která smetla malou podhorskou osadu na Spiši, byla sice první, avšak ne poslední. Malé, přesto velmi ničivé přívalové deště, tak nezvyklé v tuto roční dobu, smetly více podhorských osad. Záplavy byly i na Vsetínsku, zatopeno bylo několik částí Ostravy, Litvínova, Chomutova, Mostu. Nejhůř postižen byl Frýdlant, který byl v noci během necelé půlhodiny zaplaven prudce vzdutou Smědou. Záplavy přicházely v noci, a mnoho lidí nestihlo opustit své domovy. Z některých malých slovenských osad se nezachránil vůbec nikdo.
Nic takového nikdo nezažil, lidé byli překvapení a zmatení, hovořilo se o klimatických změnách, vedoucích k prudkým výkyvům počasí. A nejen o nich. Judita pročítala zveřejněné zprávy a přemýšlela o tom, čeho byla svědkem. Jistě, racionálně věděla, že vše má svůj význam a že až na malé výjimky ti, kteří zahynuli, byli méněcenní. Nebyla jich škoda, je její slabostí, když se nechává ovládat emocemi. Ale přes snahu svého rozumu se od pocitu, že to není správné, úplně oprostit nedokázala. Osobně byla jen u té první akce a vlastně nic neviděla. Vše bylo tak neosobní. Viděla jen vodu, velkou vzedmutou vlnu, která nejvíce ze všeho připomínala tsunami valící se ze svahu dolů. Před tím se nedalo utéct, lidé v osadě neměli šanci. U dalších akcí už být nechtěla a raději předstírala zdravotní problémy. Gellert ji nechal, netlačil na ni, přestože možná pravý důvod její náhlé choroby tušil. Nebo i věděl. Gellert vždy všechno věděl, dokonce i dříve než ona sama. Byla mu vděčná, že po ní tuto práci nechce, že snad dokonce chápe její důvody.
Bezmyšlenkovitě hůlkou kopírovala články z elektronických i papírových novin, mudlovských i kouzelnických. Události posledních dnů zajímaly všechny. A nikdo si je neodkázal vysvětlit. Mudlovští novináři někdy zmínili i to, že většina postižených a obětí byli Romové, ale díky snaze o politickou korektnost se o tom oficiálně prakticky nepsalo a nemluvilo. O to více se tomuto tématu věnovali diskutující pod elektronickými články. Někteří vyjadřovali znepokojení, velká část však škodolibou radost, často s nepochopitelnou vulgaritou, jiní dokonce děkovali za Boží zásah. Gellert bude spokojený, usmála se bez radosti. Mezi jejich názory se našly nejrůznější fantastické teorie, od návštěvy mimozemšťanů až po spiknutí tajných služeb s nacistickými pohrobky. To už tak daleko od pravdy nebylo, ušklíbla se a názory, včetně nicků jejich autorů, pečlivě ukládala. Jejich mudlovský expert na tyhle šikovné vymyšlenosti zjistí, kdo je psal, a někdo pak zkontroluje, zda nejsou příliš blízko pravdě. Co bude pak, už není její věc. Nebo přece jen je?
„To není samo sebou, záplavy v únoru a takové zvláštní… Zeptejte se Dandy, co o tom ví. Máte poslední šanci.“ Tak to bylo téměř přesné. Kdo to napsal? Sojka, zvláštní nick. Někdo, kdo chce varovat. Někdo, kdo ví. Ucítila knedlík v krku. Třeba je to Alitea. Nebo ten její Petr. Pokud by to byla pravda, dokázala by je ochránit? To nevěděla. Ruka s hůlkou se jí zastavila a nedokázala tento komentář zkopírovat k dalším podezřelým diskusním příspěvkům, jejichž autory bude nutné prověřit.
„Judito, přinesl jsem ti dárek,“ uslyšela vedle sebe Gellertův hlas, až sebou trhla. Zvedla hlavu a uviděla jeho úsměv. Krásný úsměv, tak něžný, tak milující. V rukách držel malé kotě, vešlo se mu přesně do dlaně. Bylo úplně bílé, jen na čele mělo černý flíček. Kotě se na ni podívalo a Judita si všimla, že má každé oko jiné – jedno modré a druhé žlutozelené.
Úsměv mu vrátila a kotě si od něj opatrně vzala. Leželo jí v dlani, bezmocně rozcapené na bříšku a slabě mňoukalo.
Gellert ho jemně pohladil mezi oušky. „Líbí se ti, Judito?“
„Samozřejmě, že ano! Je nádherný! Děkuju!“ Vzala ho za ruku hladící kotě a vtiskla mu do dlaně polibek.
„Já jen, když ti teď několik dní nebylo dobře. Třeba ti pomůže uzdravit se,“ naklonil hlavu a ústa mu zkřivila téměř neznatelná ironie.
Judita se na něj zadívala, u srdce ji píchl osten výčitek svědomí. A také možná strachu. Prohlédl Gellert její malou lež? Jistěže ano, o tom nebylo pochyby. Ale – vadí mu to?
„Našli ho v popelnici. Věřila bys, že lidé můžou být tak krutí, že něco tak krásného a bezbranného vyhodí jen tak do popelnice? Vždyť sotva vidí.“
Judita pozorovala kotě a střídavě i tvář svého milého. Svého muže. Dokázal být tak něžný, jeho pohled a něha, s kterou hladil koťátko ležící v její dlani, nebyly hrané. A přitom se dokázal tak rychle změnit. Uměl být rozhodný, nesmlouvavý, racionální, necitelný. To všechno byl on, a přesto jej milovala. Nebo právě proto? Dokázal by si její lásku udržet, kdyby nebyl právě takový? Byl nejsilnějším člověkem, kterého znala, nejen magicky, ale nejsilnější svou vůlí a inteligencí. Schopností ovládat ostatní. Přitahoval ji právě svou silou a svou schopností si ji zkrotit, když jeho sílu občas testovala.
„Jak ho pojmenuješ?“ Gellert se stále usmíval a posadil se vedle ní.
„Je to kocourek nebo kočička?“ otočila zvědavě kotě na záda. Kotě nespokojeně zamňoukalo, ale Gellert ho hned uklidnil jemným hlazením pod krčkem.
„Umíš to s ním.“
Naklonil se nad mládě, až se jejich hlavy dotkly. „Myslím, že je to kocourek.“
„Ano, také si to myslím. Bianco, líbí se ti to?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny Gellert. „Je tvůj. Co to tu máš?“ Nahnul se zvědavě k jejímu monitoru. „To je zajímavé. Sojka. Kdo to může být? Dala jsi to do seznamu?“
„Zrovna jsem se chystala, když jsi přišel,“ zkopírovala Judita diskusní příspěvek a hůlkou jeho kopii přenesla do svodky všech zajímavostí, co dnes našla.
„Nic se neděje, viď?“
„V podstatě ne. Reakce jako tato je spíš ojedinělá. Ale lidé se ptají. A i když jejich teorie jsou směšné, je vidět, že se jim to nezdá.“
„To není důležité,“ mávnul rukou Gellert. „Frflání mě nezajímá. Nic nedělají.“
„Většina si myslí, že je to příroda. Proti tomu nemůžou nic dělat.“
„Hlavně je pro ně pohodlné si to myslet. Kdyby přemýšleli, muselo by jim dojít, že příroda s takovou přesností nepracuje. Co kouzelnický tisk?“
„Vůbec nic. Jen malá zmínka o Frýdlantu a o Ostravě. Ale nedali to do souvislostí. Kouzelníkům, kteří nesledují mudlovský tisk, to dojít nemůže.“
„A těch je většina,“ přikývnul Gellert, stále v nepřehlédnutelně dobré náladě. „To je teprve začátek.“
„Jak dlouho budeš ještě čekat?“
„Dokud nebudu mít tu hůlku.“
„Bez ní to nejde?“
„Jistěže jde. Ale s ní to bude lepší. A já ji chci, Judito. Je moje!“ blýsklo mu v očích. Pak dodal klidnějším hlasem: „Kromě toho čekám na zprávy z Nizozemí a Belgie.“
„A Francie?“
„Nemusíš si dělat starosti. Všechno jde podle plánu.“
„Já vím,“ usmála se na něj.
„Pořád k nim cítíš lítost, viď,“ chytil ji za ruku. „Jsou bezcenní. Zbabělci. Krysy. Myši schovávající se ve svých děrách. Viděla jsi někdy potkaní matku starající se o mladé? Jsou hodně inteligentní, věděla jsi to? A potkaní matky jsou obětavé, stejně jako každé jiné. Jejich mláďata jsou roztomilá. Ale nesmíš se tím pocitem nechat ovládnout. Co uděláš s přemnoženými krysami?“
„Já to chápu, Gellerte. Promiň,“ zastyděla se za svou slabost.
„Nemusíš se omlouvat. Jsi žena. Chci tě přesně takovou, jaká jsi, Judito. Něžná. Sladká. Milující,“ zašeptal jí do ucha a zajel jí rukou do vlasů. Otočila k němu hlavu a on ji políbil. Pak se znovu podíval na kocourka. „Je rozkošný, viď,“ pohladil jej a kotě začalo příst.
Judita se usmívala a přemýšlela, zda může jeho vstřícnou náladu využít k otázce, která ji trápila už několik měsíců. „Gellerte?“
„Ano, nejdražší? Copak chceš vědět?“ Jeho hlas téměř předl, ale i v tuto chvíli z něj cítila energii a sílu, o kterou se mohla opřít a která se mohla kdykoli probudit. Uvědomila si, že právě to milovala nejvíc. Pocit, že dokáže alespoň na chvíli zkrotit šelmu v něm dřímající. Podívala se zpět na kotě. Přesně to lidi přitahuje na kočkách. Jsou šelmami, a přesto jsou něžné a přítulné. Ale lidé vždy vědí, že to je jen jejich volba, když s nimi sdílejí svůj život. Kočky nejsou otroky lidí jako psi, ale zůstávají šelmami, které se rozhodly být pro tuto chvíli přítulné.
„Jen…“ stiskla rty. „Proč vlastně nechceš dítě,“ vyhrkla tak rychle, že se bála, že jí nebylo rozumět. S obavami a očekáváním se na něj podívala.
„Jsi nádherně sentimentální,“ usmál se a Judita si oddechla. „Proč bych měl chtít dítě?“
„Protože…“ najednou ji nenapadal žádný důvod, který by byl pádný i z jeho pohledu. Protože je dítě roztomilé? To pro něj určitě důvod není. „Muži obvykle chtějí mít syna. Je to nor-“ zarazila se, když si všimla jeho výrazu.
„Je to normální… Ano, je. Je to obvyklé a lidé často dělají obvyklé věci. Muži chtějí syna, protože v něm vidí své pokračování. Ale dítě není pokračováním, je novým člověkem. A i kdyby – já nechci pokračovatele. Určitě ne teď.“
„A později?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Myslíš, až se rozhodnu zemřít?“ zeptal se posměšně.
„Nikdy nebudeš chtít mít dítě,“ řekla tiše a nedokázala potlačit zklamání ve svém hlase.
„Chybí ti něco, drahá?“ zvedl jí bradu. „Judito, nebudu ti lhát. Vidíš? Mohl bych to zamlčovat, mohl bych ti říct, že časem, že je ještě brzy, že spěcháš … a opravdu máš na dítě ještě čas, věř mi. Ale budu upřímný. Protože tě mám rád. Nechci dítě.“
„A co když já chci?“ zadívala se na něj vzdorovitě. „Co když si najdu někoho jiného?“
„Jsi tak krásná, když se zlobíš,“ zasmál se, ale okamžitě změnil výraz obličeje. „A máš štěstí, že mám dneska dobrou náladu,“ zasyčel jí do ucha, až jí přejel mráz po zádech. „Neprovokuj mě, drahá. Jsi moje. Jen moje. Nikdo jiný tě nikdy mít nebude.“
„Ale vždyť Gizela nebo Dietlinde … to ti nevadí…“
„To je přece něco jiného. Ty jsi moje žena.“
Přes bolest, kterou cítila, se usmála. Tohle potřebovala slyšet. K ní má jiný vztah a bez ohledu na množství ostatních, kteří procházejí jeho ložnicí, ona je pro něj jedinou. „Přesto se mnou nechceš mít dítě.“
„To nemá nic společného s tebou, Judito. Nechci ho ani s žádnou jinou.“
„Proč?“ nevzdávala se Judita, i když už věděla, že je to zbytečné.
„Protože buď by bylo horší než já, a to by mě zklamalo. Velmi zklamalo. Nechci mít neschopného potomka. Anebo by bylo stejně dobré jako já, a to by bylo nebezpečné. Nemíním ustupovat mladíkovi, který si bude myslet, že na to má.“ Odhrnul jí vlasy z krku a ústy jí přejel po linii šíje až k ramenu. „A taky se o tebe nemíním s nikým dělit. Jsi moje, neříkal jsem ti to už, drahá?“ Rty mu zkřivil nebezpečný úsměv.
Judita se zachvěla. Touhou nebo strachem? Nebyla si jistá, možná obojím.
Najednou zcela změnil hlas i výraz tváře: „Myslím, že Bianco má hlad. Borko!“ tlesknul a před nimi se objevila skřítka.
„Pán volal Borku? Má pán nebo paní hlad?“
„Hlad teprve mít budeme. Zavolám tě. Ale teď má hlad tento mladý pán.“
„Mladý pán? Kde je mladý pán?“
„Tady, ty hlupačko,“ ukázal Gellert na Juditinu dlaň.
„Pán myslí to kotě?“ zeptala se udiveně skřítka.
„Ano. A je to pan Bianco. Budeš si to pamatovat?“
„Kotě je pan Bianco,“ zopakovala skřítka a Judita jí do dlaní vložila mňoukajícího kocourka.
„Dáš na něj pozor, Borko?“ zeptala se.
„Paní chce říct, že pokud se mladému pánovi Biancovi něco stane, přežehlíš si ruce žehličkou.“
„Borka dá pozor na pana Bianca,“ ukláněla se skřítka. „Může už Borka jít?“
„Padej,“ pokynul jí téměř vlídným hlasem Gellert a sklonil se zpět k čekajícím rtům Judity.
Vzdychla. Milovala ho. Ať je jaký chce, jeho nelze nemilovat. Nemůže být zlý člověk, vše dělá jen proto, že je to nutné. Nikdy neubližuje zbytečně. Není krutý. Copak by krutý člověk mohl být tak něžný k bezbrannému tvorovi? A tak něžný k ní? Prohnula se v páteři, když se dotknul jejích prsou. Nesmí myslet na to, jak ji bolelo, že u ní už několik týdnů nebyl, že se netají svým vztahem k leckomu, včetně toho mladého aristokratického Angličana. Nesmí myslet na to, že jí odpírá mateřství. Možná se radosti rodičovství opravdu přeceňují. Možná ji někdy činí nešťastnou, jindy však zase šťastnou.
A jedno věděla – otázka není, jestli s ním je šťastná nebo nešťastná. Je jeho, a to stačí. Nemá na výběr a ani mít nechce – protože jestli tohle není láska, co pak láskou je?
…
Šla nocí. Šla osadou podobnou té, kterou spláchla voda valící se z hor. Mohla to být právě ta osada, to nepoznala. Všechny byly stejné. A ona šla a snažila se je budit. ‚Vstávejte!‘ volala. ‚Bude potopa, pojďte se mnou, vyvedu vás! Je tam loď, ta vás odveze do bezpečí!‘ Chodila od chatrče k chatrči. Oslovovala je jmény, které neměla odkud znát, ale věděla, že v tomhle domě spí její teta, tady její strýc, tady je sestřenice s manželem a dětmi, bratři, sestry, švagrové, neteře a synovci… A ona je budila a vedla ven. A oni vstávali, ale jejich tváře byli divné. Sinavé. Mrtvé…
Přišla pozdě.
Probudila se hrůzou. Peřina se jí přilepila na nahá záda pokrytá studeným potem.
Podívala se vedle sebe, chtěla nahmatat ruku Gellerta, ale on už vedle ní neležel, odešel, zatímco spala. Nikdy u ní nezůstával, vlastně měla být ráda, že tentokrát s ní po milování byl, dokud neusnula. Cítila se ale sama, tak sama. Neměla nikoho kromě něj. Neznala své rodiče, nevěděla, zda někde nemá nějaké sourozence, a přesto nyní cítila intenzivní pocit ztráty. Co jí to naznačovala Alitea? Něco o její rodině věděla. Něco důležitého. A myslela si, že kdyby to zjistila, mohlo by to změnit její vztah ke Gellertovi. Možná je to důvod pro to, aby na to zapomněla. Napadlo ji, zda už to, že chce svou rodinu najít, není zradou Gellerta. Ale ten sen byl příliš opravdový.
Najednou si byla jistá, že nebyl náhodným snem, že něco znamená. Jenže netušila, co s tím má dělat, a hlavně – zda s tím má vůbec něco dělat.
[1] Pozor! Rychle, utíkejte!
[2] Velká voda, utíkejte! Vzbuďte se, zachraňte se!“
667 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...