Paralela snů: 20. – Hostina

Zanedlouho poté se hosté jako jeden kouzelník zvedli a zamířili do jídelny. Tam na všechny čekala luxusní hostina a v rohu seřazení vymydlení domácí skřítkové se slavnostními výrazy. Nastalo všeobecné postrkování a dohadování o židle, nakonec si však každý z přítomných našel své místo a potěšeně přelétl pohledem nadílku na dlouhém stole.

Lyn byla otcem nekompromisně usazena po jeho levici na jednom konci, Cathaír byl vtažen na židli naproti ní. Mossie se s omluvným pohledem a výmluvným posuňkem k Downeymu stáhl na opačný konec stolu, místo něj se Lyn ocitla ve společnosti dědečka a elegantního muže přibližně otcova věku, se kterým ještě neměla tu čest – až později se dověděla, že je to její strýc Bearach, otcův starší bratr a lékouzelník.

Hovor při jídle téměř odumřel; Lyn se uvolněně pustila do své porce a bavila se jen tím, že se mezi sousty rozhlížela a zkoumala každého člena rodiny zvlášť. Když vynechala nervozitu a stud, byl to úžasný pocit, být v tak širokém kruhu lidí, kteří ji považovali za jednu z nich. Cítila se najednou zvláštně bezpečně; její přátelé měli sklony se střídat a lásky často odcházely dřív, než vůbec stačily přijít, ale rodina, to bylo něco, na co se člověk mohl spolehnout.

Po sladkém moučníku a kávě už zjevně nikdo neměl příliš chuť se vrhat jiným po krku. Většina osazenstva stolu seděla rozvalená s povolenými kalhotami a sotva dýchala. Všichni tři Downeyovi vytáhli dýmky a spokojeně pokuřovali. Jakmile byli hosté schopni vstát, šli pohodlně trávit zpět do salonu.

„Elinor, kam se chystáš po škole, drahá?“ nadhodil strýc Bearach, když všem trochu slehlo. Bezva, napadlo ji v mezičase, další člověk s ošklivým zvykem říkat mi plným jménem.

„Ehm,“ zarazila se. „O tom jsem ještě tak úplně nepřemejšlela, zatím mám co dělat, abych dokončila těch pět ročníků najednou.“

„Och, promiň,“ plácl se strýc do čela, „zapomínám, že ještě zdaleka neskládáš OVCE. Ta tvoje nemoc ti pěkně zavařila, holčičko, musíš se rychle dostat na nohy. Až budeš vědět, co bys chtěla dělat, neváhej přijít za mnou, seznámím tě s řadou vlivných lidí a tvá kariéra může hned začít.“

„Díky,“ ukázala Lyn zuby. Viděla, jak Mossie za Bearachovými zády protočil oči.

„Jsem si jist, že to nebude potřebovat,“ mávl rozšafně rukou Avery. Seděl v hloučku žen a Lyn bylo jasné, že to jsou jeho sestry a matka. V prstech držel doutník a vypouštěl ke stropu husté obláčky dýmu. V druhé ruce měl sklenku sherry. Jazyk se mu začínal maličko zaplétat a ve tváři brunátněl. „Takové krasavici stačí mrknout a pohodit vlasy a svět se jí položí k nohám.“

Lyn jen cítila, jak jí oči lezou z důlků. Avery byl naštěstí příliš pohroužen sám do sebe a do svého pití, než aby si toho všiml. Zbytek rodiny jeho poznámku zřejmě shledal přiměřenou a nevěnoval jí další pozornost, Mossie si však na čelo připlácl velké L vytvořené palcem a ukazováčkem a přiměl tím Lyn tiše vyprsknout smíchy.

„Myslím, že Elinor všeobecně nepotřebuje, aby jí kdokoli cokoli dohazoval,“ zamračil se mírně pomačkaný starý pán z hloučku Sheehanových. „Je schopná si poradit sama. Koneckonců to má v krvi. Maya nebyla privilegovaná a dotáhla to na bystrozora.“

„Cože?“ vylétlo Lyn obočí. Otec po ní šlehl očima, načež obdařil staříka nenaloženým výrazem.

„Vím, že jsi zrovna na tohle pyšný, tati,“ procedil skrz zatnuté zuby, „ale já o ni kvůli tomu přišel a nedovolím, aby stejný osud potkal i moji dceru.“

„Už zase ‚já, já, já‘, co, Tiarnachu?“ ušklíbl se děda Sheehan. „Pořád se snažíš předstírat, že Maya patřila jen tobě a jen ty jediný máš právo oduševněle truchlit? To je celá vaše rodina. Máš pravdu, jsem pyšný na to, že moje dcera chytala grázly, a jsem si jistý, že by Elinor plně podpořila, kdyby k tomu teď mohla něco říct.“

„To je dost možné.“ Downey už skřípal zuby. „Ale nemůže, protože ji ta úctyhodná práce připravila o život,“ prskl. Do hovoru se nezván vložil Avery.

„Bystrozor je dost nevděčná práce. Samé těžkosti a nebezpečí a žádný slušný plat.“

„To je fakt, povolání Smrtijeda nabízí daleko lepší benefity,“ usekl Mossie, který se evidentně už neudržel.

„Ne, ale na světě není jen jedno povolání, které stojí za řeč,“ vybruslil z toho hladce Avery, ale Lyn si dobře všimla nervózního tiku, který jím při Mossieho slovech projel.

„Já přece neřekla, že jsem se rozhodla stát se bystrozorem,“ připomněla Lyn unaveně. Setkala se s pohledem postarší dámy po boku dědy Sheehana, což musela být její babička. Zjevně byla mírnější a rozumnější než její manžel, protože i v jejím výrazu objevila jistou únavu nad těmito kohoutími zápasy, které musely být při rodinných setkáních tradiční společenskou zábavou, něčím jako bylo zpívání koled a tavení olova u jiných lidí.

„Bavíme se hypoteticky, drahoušku,“ usmál se na ni děda Sheehan. Otec ji pohladil po paži, ale nespouštěl oči z tchána.

„Ve vašem případě není nic hypotetické,“ bručel. „Doslechnete se, že nechat se vystřelit z děla je nový druh hrdinské smrti, a hned se běžíte postavit do fronty.“

„O hrdinskou smrt nikdy nešlo,“ opáčil Mossie. „A Maya měla vlastní rozum, to sám víš nejlíp.“ Downey se ušklíbl a jal se ho ignorovat.

„Nechci, aby moje dcera uvažovala stejně; existuje celá řada důstojných zaměstnání, které člověka nestojí zdraví nebo život. Cathaír slouží skvělému účelu v bezpečí a za dobré peníze. Elinor by se měla vydat stejným směrem.“

„Snažíš se jí kázat, co?“ rýpl si děda Sheehan. „Za celou dekádu ses ani trochu nezměnil. Možná kdybys nebyl takový tvrdohlavý kozel, nemusela chudák holka skončit ve cvokárně. V tvojí přítomnosti i mně začíná hrabat, a to tě musím snášet jen několik dní v roce.“

„Co se tím snažíš naznačit?“ zasyčel Downey.

„Co kdybyste se kvůli mně nehádali?“ nadhodila Lyn bez valné naděje. Tentokrát si jí ani nevšimli. Pokývala hlavou a zvedla se k odchodu; ani tehdy ji nikdo nezastavil. Doploužila se tedy ke stolku s jednohubkami a nacpala si jich do úst několik najednou.

Zatímco žvýkala, jen tak z nudy přemýšlela, pokolikáté už se asi otec s dědou na toto téma pohádali. Uznávala šťavnatou výměnu názorů, ale jen tehdy, měla-li nějaké pozitivní výsledky, jež následující výměnu alespoň posunuly k jiným záležitostem, pokud přímo nevyřešily celý problém. Tohle vypadalo, jako kdyby se ti dva domluvili, že si při hádce budou jen brousit vtip.

Uvědomila si, že místnost ztichla. Rozhlédla se a zjistila, že důvodem byla naneštěstí opět ona. Děda Sheehan a otec ji z nějakého důvodu hledali, přestože stála jen kus od nich, a při tom stíhali jeden druhého obviňovat z toho, že ji rozrušili. Bezděky ji napadlo, jak dlouho se k ní ještě budou všichni chovat, jako by se měla každým okamžikem nervově zhroutit.

Popošla k Mossiemu a žďuchla ho do ramene.

„Co se děje?“

Trhl sebou a zadíval se na ni nevěřícně. Zamrkal, popadl ji za rukáv a s nepřesvědčivě nevinným výrazem ji odtáhl ze salonu.

„Co to mělo znamenat?“ obořil se na ni tiše. Lyn ho obdařila nechápavým pohledem.

„Co mělo co znamenat?“ opáčila nenápaditě.

„Kam jsi zmizela? A jak ses dostala za mě, aniž si tě kdo všiml?“

„Jseš si jistej, že ti neharaší?“ zamračila se Lyn. „Protože jestli ne, obávám se, že cvokatím já.“

„Celou dobu jsem seděl naproti tobě,“ nadechl se Mossie zhluboka, „najednou koukám, že tam nejsi – a věř mi, že nejsem z těch, co by si nevšimli, jak se zvedáš a odcházíš. Táta, Downeyovi a Avery si to uvědomili o něco později, ale ti si na rozdíl ode mě opravdu myslí, že se jen příliš zabrali do hádky. A pak do mě někdo drkne a zničehonic stojíš vedle mě, jen tak, puf! Jak si to mám vysvětlit?“

Lyn chvíli přemýšlela. Mossie se opravdu nezdál být nevnímavým člověkem; zrak mu neustále živě těkal z místa na místo, aby mu nic neuniklo, a když s ní mluvil, neměla pocit, že při tom krouží duchem někde jinde, jak to mělo ve zvyku mnoho jiných.

„Já ani nevím,“ zadrhla se. „Štvalo mě, že mě používali jako důvod k souboji jazyků, tak jsem si přála zmizet. Asi jsem se na to soustředila moc, v tý přestřelce nebylo snadný přemejšlet o následcích.“

Mossie na ni upíral prázdný pohled.

„Chceš říct, že jsi nechtě provedla kouzlo?“

„Asi jo.“

„To tedy bylo po čertech dobré. Downey léta tvrdil, že jsi moták a padlá na hlavu, a najednou jsi tady, chodíš do Bradavic, zvládáš pět ročníků zároveň a jen tak si chodíš po domě a čaruješ, aniž bys o tom přemýšlela?“

„Co chceš slyšet?“ rozhodila paže.

„Chci vědět, co se stalo, ale od tebe a tentokrát pravdu,“ mračil se Mossie. Lyn si založila paže na hrudi a semkla rty. Ztěžka si povzdechl a zmírnil tón. „I když mě tvůj taťulda nesnáší, i on by ti upřímně řekl, že mně důvěřovat můžeš. Jsem tvůj oblíbený strýček, měl bych být tvou zpovědní vrbou, a místo toho jsem pořád z kola ven. Zmizela jsi na jedenáct let z povrchu zemského, a teď, když jsi zpět, mi ani nepovíš, co to mělo znamenat? Dělám si o tebe starosti a už nemám v úmyslu nechat Downeyho, aby za tebe rozhodoval sám, protože má evidentně nemocný úsudek. Tak mi to všechno prosím vysvětli, ať nemusím dělat závěry z toho minima pokroucených informací, co mám.“

Tvářil se opravdu starostlivě a po menší inspekci v jeho emočním proudu Lyn shledala, že to myslel upřímně. Přikývla a nadechla se, aby nějak začala, ale přerušily ji hlasy. Po schodech scházeli její otec a dědeček a ještě stále byli uprostřed pře. Když ji uviděli, pospíšili si halou k ní.

„Lyn!“ vykřikl otec. „Kam ses poděla? Bál jsem se o tebe.“

„Slyšíš to?“ obrátil se k ní kousavě děda Sheehan. „Zase je to jen o něm. Jako bych tu běhal po domě proto, že mě to baví.“

Obrátila oči k nebi.

„Tati, prosím tě,“ povzdechla si a odtáhla ho za rukáv dál od středu pozornosti. „Doufám, že si pamatuješ, že jsem nebyla opravdu duševně narušená a to celý byl jenom krycí manévr. Mám pocit, že sis na to hrál tak dlouho, že nejseš schopnej mě vnímat jako rozumnou bytost, která nepotřebuje mít za zadkem tatínka, aby se neztratila ve vlastním domě.“

„Ty se v domě ztratit můžeš, ale já bych přesto měl pořád vědět přesně, kde jsi,“ odsekl netrpělivě Downey. „Pořád tě hlídám stejným kouzlem, měl bych s tebou pořád mít spojení, a to si najednou jen tak zmizelo. A nemysli si, že by se ti nemohlo nic stát – Avery si tě mohl klidně hodit pod kabát a odejít s tebou!“

„Avery seděl celou dobu vedle tebe!“

„To je jedno, ale mohl to udělat! Co se stalo, zase jsi kouzlila? Tohle mi nesmíš dělat! Málem mě trefilo, to se mě chceš zbavit?“

„Nebylo to schválně, někdy to prostě nedokážu ovládat.“

„Tak se snaž. Prosím, Elinor, stačí malá chyba a svezeme se všichni po hodně kluzké šikmé ploše až do pekla, jestli tedy po smrti existuje místo, které by bylo horší než tohle.“

„Slibuju, že se budu hlídat, jak jen to půjde, tati. A už pojď, Mossie s dědou na nás podezřívavě koukaj.“

„Ať,“ odfrkl si Downey. „Jim nikdy nedělalo potíže si domýšlet pohádky.“

„Chci Mossiemu říct pravdu,“ opáčila Lyn.

„Cože?!“

„Tvrdil, že kdybys odsunul stranou svoje osobní pocity, řekl bys o něm, že mu můžu důvěřovat. Je to tak?“

Downey chvíli mlčel a zdálo se, že doutná. Nakonec splaskl.

„Ale ano,“ odtušil vyhýbavě. „Zakazovat ti to už nemám právo. Ale to neznamená, že bys měla poslouchat jeho rady,“ pohrozil jí prstem. „Myslí stejně zhoubně jako zbytek té jejich smečky. Přišla bys kvůli němu do samých potíží.“

„Klid. Nesnáším, když mi někdo radí. Což mimochodem platí i pro tebe.“

Bez předchozí domluvy unisono nasadili bezstarostné úsměvy a opět se připojili k Sheehanům. Děda na Downeyho vrhal jízlivé pohledy, zatímco Mossie se mračil. Když Lyn s Mossiem opět osaměli, vzala ho za ruku a odvedla nahoru do svého pokoje.

„Mám pocit, že tomu sama přestávám tak docela rozumět,“ nadhodila, když se usadili. „A i když to zní divně, nevím toho zase o tolik víc než ty. Zkusím ti to povyprávět tak, jak si to pamatuju já…“

.

Mossie se neodvážil ji přerušit, ačkoli Lyn měla dojem, že byl jen příliš šokován, než aby dokázal vypravit hlásku. Když domluvila, dlouho se díval do stěny. Nakonec se nadechl.

„Jseš si tím jistá?“

Lyn smutně zakroutila hlavou.

„Nevěříš mi, co?“

„Neber si to osobně, ne že bych nechtěl,“ vykulil na ni oči, „ale nějak nemůžu. Přijde mi to absurdní. Sice jsem tě už celou věčnost neviděl, ale když se na tebe teď kouknu, jsi to prostě ty. Poznávám tě.“ Se ztraceným výrazem pohladil loknu jejích vlasů, jako by se chtěl přesvědčit, že je skutečná.

„Znáš mě celej svůj život,“ povzdechla si Lyn unaveně. „Jen to nefunguje opačným směrem, to je celý. Cathaír by ti to mohl vysvětlit v nějakejch odbornějších termínech.“

„On tomu rozumí? A věří?“

„Jo. Ani mu to netrvalo dlouho.“

„Bezva, to jsem potřeboval vědět,“ usmál se Mossie a bylo vidět, že se mu ulevilo. Lyn se rozesmála.

„Tobě ke spokojenosti stačí jen to, že mi věří někdo další?“

„Ne, ale Cathaír byl vždycky nejchytřejší a nejrozumnější člověk, jakého jsem znal, takže jeho slovo pro mě má svoji váhu.“

„Je to skvělej hoch,“ přikývla Lyn.

„To je. Dohromady budete skvělý tým.“

„To už mi říkal otec, ale nenapadá mě, co bychom asi tak mohli podnikat, aby to přineslo nějaký týmový výsledky,“ uchechtla se. „Navíc žije na opačným konci Států a má svoje starosti.“

„Kdyby na to došlo, věř mi, že bude v mžiku po tvém boku, malá,“ pohladil ji Mossie po vlasech.

.

Lyn pak po zbytek rodinné sešlosti tiše popocházela místností a při pohledu na švitořící hlouček lidí přemýšlela, jaké to asi mohlo být, vyrůstat jako součást téhle rodiny.

Zrak jí jednou padl na matčinu fotografii v rámečku na krbové římse. Byl to zřejmě portrét na zakázku, protože byla nastrojená, jemně nalíčená, měla vyčesané vlasy a seděla způsobně, i když jí oči zářily a koutky úst cukaly, jako by užuž chtěla vyprsknout smíchy. Lyn fotku popadla a podívala se na zadní stranu rámečku.

Magdalene Sheehan, 1965.

Letopočet jí nic neříkal; umínila si, že se musí prohrabat rodinnými dokumenty a zjistit trochu víc. Stále si nebyla jistá, zda už je správná doba poznat svou novou matku, ale samotná zvědavost jí nedala. Otce se ptát nechtěla; všimla si, že kdykoli mu oči zalétly k některé z matčiných portrétů v rámečku, v jeho očích probleskla bolest. Ani Cathaír její ztrátu nenesl lehce. Stalo se to už dávno, ale to prázdné místo po někom tak blízkém asi nepřebolí nikdy.

Cítila, jak se jí někdo tiše připlížil za rameno, a prudce k němu obrátila hlavu. Byl to Mossie. Zamyšleně se díval na fotografii v rámečku.

„To se teprve dala dokupy s tvým otcem,“ komentoval tichým hlasem. „Myslím, že ten portrét udělali zrovna v den, kdy si spolu poprvé vyšli – proto tak zářila. Řekla to tehdy jen mně,“ pousmál se. Lyn mu stiskla ruku.

„Musíš mi o ní někdy povyprávět, Mossie,“ požádala.

„To víš, že povyprávím…“

Hosté se rozešli po šesté hodině, jakmile vstřebali lehký odpolední čaj. Lyn přetrpěla další řadu poklepávání po ramenou, štípání do tváří a cuchání vlasů, než se všichni postupně vytratili do sametové tmy venku. Mossie se u ní zastavil, aby ji objal, a při té příležitosti jí pošeptal, že se mu má ozvat, kdykoli bude potřebovat pomoc a pochopení.

„Až tvůj taťulda bude zase k nesnesení, a tak,“ mrkl na ni a Lyn se tiše zasmála.

Lord Downey si ještě dvě hodiny po odchodu hostů vrčel cosi pod vousy, a tak se oba sourozenci sebrali a vydali na zahradu, kde uspořádali další mistrovství v koulování.

.

Při nejbližší příležitosti si Lyn ráno přivstala, aby se mohla o samotě projít domem a pohledat nějaké konkrétnější údaje o své rodině. Měla šťastnou ruku: našla velikou složku s nadpisem Dokumenty hned ve druhé skříni, kterou otevřela; ležela tam v ozdobné dřevěné truhle spolu s dalšími fotkami a různými pamětihodnými drobnostmi. Lyn popadla celou truhlu a schovala se s ní ve své ložnici.

Byla to sbírka více i méně oficiálních pergamenů – rodné, oddací a úmrtní listy, vysvědčení z Bradavic, dokonce i pozvánky, průvodní dopisy a podobné harampádí, všechno pečlivě uhlazeno, setříděno a složeno. Lyn si s úsměvem představovala, jak otec jeden svitek po druhém sbíral a s láskou ukládal, kdyby se to někdy ještě hodilo.

Štěstí jí opravdu přálo: úplně na dně truhly, jako by to sloužilo jen coby podestýlka, ležel složený obrovitý starý pergamen. Měl roztřepené okraje a na přeložených místech byl skoro průhledný. Lyn ho na podlaze ložnice rozložila, jak nejopatrněji mohla, a pak přinejmenším hodinu fascinovaně zkoumala košatý rodokmen své rodiny. Snažila si z něj zapamatovat co nejvíce, aby příště alespoň tušila, s kým je jak spřízněná, i když žádné portréty u jmen bohužel nebyly – ani by se tam nevešly.

Prohlížela si i erby. Downeyové měli ve znaku červenou, zlatou a lvy, kdežto Sheehanové královskou modř, bílou a hrdličku. Lyn si jen tak ze zájmu chvíli představovala, jací lidé je asi vytvářeli a jestli skutečně disponovali povahovými vlastnostmi, jež měly erby symbolizovat.

Když se prošla domem ještě jednou, našla bednu s fotografiemi, kterou už jednou zběžně projížděla po návratu z ústavu. Doufala, že alespoň na polovině z nich bude po zvyku napsáno, kdo na nich je a v jakém roce byly pořízeny, podobně jako na matčině portrétu v salonu.

Naděje nezklamala. Lyn bezdeše listovala maličkými i obrovskými snímky, z nichž na ni mávala řada nejrůznějších lidí. I tato sbírka musela být požehnaně stará, neboť obsahovala i malé portréty bez rámů (zjevně ty, které nevisely po domě, jak bývalo zvykem) zobrazující předky až z jedenáctého století.

Lyn si všechny tváře prohlížela pozorně a se zájmem, a tak když na dveře její ložnice zaklepal bratr, měla takříkajíc v oku alespoň tři čtvrtiny žijících členů rodiny. Rychle všechno zabalila a schovala pod postel, aby mohla v další chvíli soukromí pokračovat, a vydala se s Cathaírem na snídani.

.

« Předchozí kapitola                                                                   Další kapitola »

599 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí